Pavel Horník
Koncem ledna (30. 1.) se můžeme ve Dvořákově síni Rudolfina těšit na zajímavý recitál mladé moldavské sopranistky Valentiny Naforniţy, kterou pozvala agentura Nachtigall Artists. Doprovázet ji bude Česká filharmonie, jež navrhla druhého sólistu, svého koncertního mistra Josefa Špačka, a kterou bude řídit Jiří Bělohlávek, který sestavil program koncertu.
Na úvod je třeba říci několik slov k opeře v Moldavské republice. Ve zdejším hlavním městě Kišiněvě se nachází poměrně velké divadlo postavené v padesátých letech, kdy Moldávie byla jednou ze sovětských republik. Zdejší operní a baletní scéna, která má poměrně široký repertoár a dosti velký sólistický ansámbl, nese jméno legendární moldavské pěvecké hvězdy Marii Biešu. Tato výtečná pěvkyně se objevila i v Praze roku 1972 v titulní roli Pucciniho Madama Butterfly. Dobře si vzpomínám na její vystoupení ve Smetanově divadle (dnešní Státní opeře). Po vystoupení v Tokiu byla umělkyně prohlášena za nejlepší představitelku této role ve světě. Její kariéra vedla na největší světová jeviště včetně Metropolitní opery. Další velmi významnou pěvkyní starší generace byla, bohužel, ne dlouho žijící Maria Cebotari (rodačka z Kišiněva), zpívající hlavně v Berlíně a Vídni, ale také v milánské Scale a londýnské Covent Garden.
Valentina Naforniţǎ, rodačka z malé osady Glodeni na severu Moldávie nedaleko rumunských hranic, studovala nejdříve na Hudební akademii Stefana Neaga (významný moldavský skladatel první půle 19. století) v Kišiněvě a ve studiích pokračovala na Národní hudební akademii v Bukurešti. Zúčastnila se několika pěveckých soutěží v Itálii, Rumunsku nebo Paříži. Ale hlavním předělem v její hudební kariéře bylo vítězství v soutěži BBC Cardiff Singer of the World competition v roce 2011. Cenu v této prestižní soutěži jí předávala předsedkyně poroty, slavná Kiri Te Kanawa. Od té doby působí v souboru Vídeňské státní opery. O rok později vystupovala v roli Gildy z Verdiho Rigoletta na prknech slavné milánské Scaly. Dirigentem byl tehdy Gustavo Dudamel, kterého si chválila, jak uměl mimo jiné výtečně dávkovat intenzitu hudebního toku orchestru tak, aby nepřekrýval zpěváky. Gildu si ještě zopakovala na jevišti Bavorské státní opery v Mnichově a během svého působení ve Vídni. Zde se – na jeho počátku – stala rovněž účastnicí tzv. Novomatic stipendia pro mladé umělce, což jí umožňovalo absolvovat pěvecké lekce v Benátkách. Ve Vídeňské státní opeře se převážně uplatnila v rolích mozartovských (Pamina, Papagena v Kouzelné flétně, Zerlina v Donu Giovannim a Zuzanka ve Figarově svatbě). Také zpívala např. Mussetu v Bohémě a v Belliniho Náměsíčné si zazpívala Lisu. Uplatnila se také v Donizettiho operách Don Pasquale jako Norina (v jedné sérii zpívala společně s Adamem Plachetkou) a v Nápoji lásky ztvárnila Adinu a v Beethovenově Fideliovi a Marcelinu. Odskočila si také do Berlína, kde nastudovala roli Oskara ve Verdiho Maškarním plese, kterou pak zpívala rovněž ve Vídni. Na této scéně dostala příležitost se představit i v některých menších rolích, z nichž nás určitě bude zajímat první žínka v Bělohlávkově nastudování Dvořákovy Rusalky nebo tzv. Hlas z nebes v Donu Carlosovi Giuseppa Verdiho. S Figarovou svatbou Valentina absolvovala i zájezd souboru Vídeňské státní opery do Japonska a bouřlivými ohlasy bylo rovněž provázeno její účinkování na festivalu v Salcburku v roce 2014, kdy si ji vybral režisér Sven-Eric Bechtold do role Zerlinky v Donu Giovannim, kde titulní postavu ztvárnil Ildebrando D´Arcangelo a dílo hudebně nastudoval Christoph Eschenbach. Tato inscenace je zachycena na DVD a Blue-ray nosiči. Zerlinu si pak na Salcburských slavnostech zopakovala ještě v roce 2016. V dubnu téhož roku se představila v Paříži jako Sofie v Massenetově Wertherovi po boku Joyce DiDonato a Juana Diega Floréze v divadle Theâtre des Champs Élysées. Bohatá je i činnost koncertní. Na koncertě s Vídeňskými filharmoniky se představila na festivalu George Eneska v opeře v Bukurešti. Zpívala též ve Vídeňském Musikvereinu. Významné bylo účinkování na prestižním operním plese ve Vídeňské státní opeře 2013, který přímo přenáší televize. Absolvovala koncerty s Dimitrijem Hvorostovským, Rolandem Villazónem nebo s vynikajícím albánským tenorem Saimirem Pirgu. Hostil ji též festival v Edinburgu, kde se blýskla s interpretací písní Rachmaninova, Liszta, Bartóka a Dvořáka. Ve skotském hlavním městě se také představila při hostování opery z Lyonu s Beethovenovým Fideliem, ve kterém zpívala Marcelinu. Hostovala také v Amsterodamu s Concertgebouw Orchestra.
A teď trochu soukromí. Valentina Naforniţǎ je provdána za téměř stejně starého (mladého) moldavského barytonistu Mihaila Dogotariho, pocházejícího ze stejného místa, kde se narodila. S ním i společně studovala v Kišiněvě a Bukurešti. Mihail je jejím kolegou v souboru Vídeňské státní opery. Zde měli také svoje společné operní matiné.
Bylo vaše vítězství na mezinárodní pěvecké soutěži v Cardiffu v roce 2011 nastartováním mezinárodní operní kariéry?
Rozhodně ano. Myslím, že pěvecké soutěže jsou pro mladé zpěváky jednak tou nejlepší školou, ale zároveň i příležitostí a případně startovacím můstkem kariéry. Dostanete pět minut na to, abyste ukázali, co ve vás je. Na druhou stranu tak činíte před zástupci mnoha operních domů a osobností v oboru. Na jedné straně stres, na druhé ušetříte rok času, který byste strávili předzpíváními v různých operních domech. To, že jsem se stala ještě téhož roku členkou Vídeňské státní opery, mluví samo za sebe.
Jaká zde byla vaše první role?
Byla to Papagena v Mozartově Kouzelné flétně a nikdy na to nezapomenu.
V létě 2016 jste poprvé zpívala úlohu Zerliny v Donu Giovannim v Salcburku. Berete to jako nejprestižnější evropské vystoupení, i když ne ve stěžejní roli?
Takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlela. Myslím, že jakýkoliv pěvec, pokud chce být úspěšný, nemůže dělat rozdíly ve výkonu podle toho, kde zrovna zpívá. Jednak je to profesní čest a za druhé nikdy nevíte, kdo sedí v publiku a poslouchá vás. Na festivalu v Salcburku jsem, doufám, podala stejný výkon, jaký bych v této roli podala na jakékoliv obecní scéně.
V recenzích rakouského tisku jste přirovnávána k významné italské sopranistce Gracielle Sciutti, dřívější dlouhodobé sólistce Vídeňské státní opery. V podstatě zpíváte na zdejším jevišti stejné role.
Ano, náš repertoár se vyvíjí podobně, ale odvahu přirovnávat se k Madame Sciutti nemám.
Jaký je váš vztah k české hudbě, zejména k dílu Antonína Dvořáka? Árii ,,O měsíčku“ z jeho Rusalky jste zpívala na vídeňském jevišti jako host koncertu Juana Diega Flóreze pro Peru.
Hudbu Antonína Dvořáka mám velice ráda, ještě na hudební škole v Kišiněvě jsem se učila jeho Cigánské písně. Rusalka je nádherná role, ale zatím zůstávám u toho evergreenu, na celou roli si budu muset já i můj hlas ještě počkat. Ale pevně doufám, že můj čas přijde.
Na závěr obligátní otázka. Co zajímavého chystáte na operním a koncertním jevišti do budoucna?
Ve Vídni mne čeká Mozart, Mozart a zase Mozart. A jsem ráda, že to tak je, protože jeho vokální dílo má na můj hlas velice očistný účinek, ať zpívám Zerlinu nebo Zuzanku. Na začátku se vrátím k Adině v Nápoji lásky. No a na příští sezonu chystám rovněž jeden velice důležitý debut v roli, o níž zatím nemohu mluvit. Bohužel.
Otázek bylo sice položeno více, ale nakonec byly zodpovězeny pouze ty, které jsme vám předložili. Z jejich obsahu je však patrné, jaké je krédo mladé umělkyně. A jak ho dosáhnout vyplývá z jednoho interview, v němž se rozhovořila o tom, čím je zapotřebí se při náročném životě operní umělkyně řídit či na co dbát. Kromě duševního klidu a dobrého rodinného zázemí je prý nutná správná životospráva. Hodně spánku nebo vhodně volený a dodržovaný jídelníček. V tom lze více než souhlasit.
Program Valentiny Naforniţy v letošním roce obsahuje samozřejmě vystoupení na mateřské vídeňské scéně, což bude Zuzanka ve Figarově svatbě, Adina v Nápoji lásky nebo Norina z Dona Pasquala. Na pořadu jsou i koncerty a ono tajemné dílo, které umělkyně neprozradila. Tak jí přejme, aby se úspěšně splnila všechna její očekávání a samozřejmě její pražský koncertní debut.