Říjnová nej zážitků a propadáků podle Heleny Havlíkové

Říjnové operní nabídce u nás dominoval 5. ročník festivalu Janáček Brno. V provedení pořádajícího Janáčkova divadla zazněly hned dvě premiéry – Káťa Kabanová, ve které se u nás poprvé objevila režie v posledních letech nejvýznamnější osobnosti tohoto oboru – Roberta Carsena, a večer složený z Modrovousova hradu Bély Bartóka a Schönbergova Očekávání v hudebním nastudování Marka Ivanoviće a v režii Davida Radoka. Z festivalových představení jsem si nenechala ujít českou premiéru Jeskyně Steva Reicha v nastudování Pavla Šnajdra a jeho Contemporary Orchestra a hostování norimberské opery s inscenací Z mrtvého domu v režii provokativního Calixta Bieita.

Národní divadlo moravskoslezské uvedlo v Ostravě vůbec poprvé Mozartovu operu La clemenza di Tito, a pražské Národní divadlo ve své historii poprvé Měsíc Carla Orffa doplněný v jednom večeru jeho Chytračkou. V Opavě měl premiéru Verdiho Attila. Nabídku stálých operních divadel rozšířilo v rámci řady FOK / Stará hudba scénické provedení Hasseho Arminia polským souborem {oh!} Orkiestra Historyczna a v režii Marka Mokoše. A říjnové koncertní řady FOK přinesly dva vokální koncerty: rezidenční umělec FOK José Cura předvedl výsledky svých pěveckých mistrovských kurzů a dirigent Vojtěch Spurný uvedl svoji verzi Mozartova Rekviem.

Vokální koncerty dále v říjnu zahrnovaly v Praze dva recitály – Elīny Garanči a Richarda Nováka, který v neuvěřitelné formě oslavil své 85. narozeniny skvěle zvoleným a špičkově interpretovaným písňovým programem.

A svou 5. sezonu v Rudolfinum zahájilo Collegium 1704 s Collegiem Vocale 1704 stejně jako svou předchozí sezonu Monteverdiho Mariánskými nešporami.

Zážitek

Zážitkových adeptů bylo tentokrát více, z perspektivy měsíčního odstupu dominuje brněnská Káťa, jakkoli jde o převzatou režii známou z madridského Teatro Real, milánské La Scaly, štrasburské Opéra National du Rhin a její záznam získal v roce 2010 cenu diváků na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha.

Ani po dvanácti letech neztratila režie Roberta Carsena nic ze své strhující působivosti. Východiskem pro jeho pojetí Káti jsou voda, dřevo a čtyři židle, světlo a projekce. Voda po celé ploše jeviště včetně odzrcadlení, resp. projekce na zadní prospekt, voda zklidněná i rozbouřená se stává znakem Volhy s její nekonečností. A z dřevěných lávek dva tucty „dcer Volhy“ ve stejných bílých šatech jako Káťa na této vodní hladině stavějí cesty, křižovatky i kříže lidských osudů, přímočaré i klikaté, sestavují mosty, které lidi spojují, ale i vymezují trasy, mezi kterými zůstává nepřekročitelný prostor. Polibek, který Káťa při loučení vyšle po vlnách Borisovi přes celý „tok Volhy“ a který jí Boris nejprve stejným způsobem vrátí, zatímco po druhé už pro zoufalou Káťu zůstane neopětovaný, má v sobě obrovskou sílu, napětí a dovršuje celkovou promyšlenou režijní koncepci postavenou na podobném vyjádření vztahů.

Slouží ke cti souboru brněnské opery, že se Carsenovu koncepci podařilo ve výkonech všech sólistů i sboru svrchovaně naplnit. Káťa Pavly Vykopalové zde není tak jednoznačně dojemná a snadno zranitelná oběť komunity, ve které žije, jak ji známe díky „slovanské slze“ měkkého sopránu Gabriely Beňačkové. Vykopalové se podařilo přesvědčit o pojetí Káti, která je tvrdší, dramatičtější, rozhodnější ve svém úsilí vymanit se z řádu světa, do kterého se dostala a který svým chováním spoluvytváří a překračuje. Takovému výkladu Káti velmi napomohl i dánský tenorista Magnus Vigilius, jehož Boris je i svým suverénním pevným tenorem s báječnou deklamací světák, pro kterého je Káťa jen jednou z epizod jeho života.

Další typově přesné obsazení se brněnské opeře podařilo díky Evě Urbanové, která dnes patří v rolích velkých janáčkovských záporných postav ke světové špičce. V Kabaniše dokázala skvěle postihnout pokrytectví této ženy přísně despotické ke svému okolí, zatímco sama porušuje vzorce chování, které od druhých nekompromisně vyžaduje. Vedle její dominantní panovačnosti Gianluca Zampieri jako Kátin manžel Tichon a Jiří Sulženko v roli Dikoje přesně vyjádřili submisivní slabošství. A v kontrastní dvojici mladého páru Varvary a Váni, kteří ještě mají energii hledat východiska z konvencemi ubitého světa, se skvěle uplatnila zejména barevným a znělým altem Lenka Čermáková.

Při premiéře bylo zřejmé, že orchestr Janáčkovy opery má partituru Káti Kabanové detailně nastudovanou tak, že velice plasticky vystupují jednotlivé motivy a motivky a zároveň se prolínají a propojují v dynamicky rozvlněném provedení. V takto perfektně zvládnuté přesnosti, a to včetně intonace a souhry, se však pod vedením dirigenta Ondreje Olose přece jen trochu vytrácely nuance agogiky, díky kterým dokáže hudba Janáčkovy Káti „dýchat“ hloubkou emocí.

Propadák

I když to nebyl vyslovený propadák, nejslabší položkou říjnové plejády zůstalo Mozartovo Rekviem d moll, KV 626 Wolfganga Amadea Mozarta. Bylo zařazeno do abonentní řady Komorní hudba v rámci 82. sezony FOK s mottem „Stále je co objevovat“. V případě této Mozartovy kompozice je takové motto příhodné, jakkoli je Rekviem dnes standardní součástí koncertních programů ve verzích pro stočlenná i komorní obsazení. Třebaže se podařilo odkrýt řadu tajemství a mýtů kolem jeho vzniku, vzhledem k tomu, že Mozart stihl před svou smrtí napsat zhruba polovinu díla, otevírá se prostor dopracování rekviem na základě dochovaných Mozartových skic a verzí jeho žáků – Josepha Eyblera a Franze Xavera Süssmayra, které oslovila Mozartova praktická manželka Constanze, aby dostala druhou polovinu vysokého honoráře.

V provedení komorní sestavy Symfonického orchestru hl. města Prahy zazněla verze v kostele sv. Šimona a Judy, ve které se ke kolegům z konce 18. století Eyblerovi a Süssmayrovi připojil ještě dirigent koncertu Vojtěch Spurný. Tato byla už na programu letošního Mezinárodního hudebního festivalu v Českém Krumlově s Jihočeskou filharmonií. I jako skladatel v ní Vojtěch Spurný osvědčil svoji interpretační zkušenost se starou hudbou a kromě instrumentačních retuší dokomponoval Amen po Lacrimosa na základě dochovaných Mozartových skic jako stručnou, nicméně mohutně znějící minutovou fugu se stálou protivětou. Podařilo se mu to obratně zcela ve stylu dalších částí Rekviem.

Problém koncertu byl jinde a vyvstal zřetelně při bezprostředním porovnání s Collegiem 1704 a Collegiem Vocale z předchozího večera s Monteverdim. Těžko požadovat na hráčích smyčcové sekce orchestru FOK s jejich širokým koncertním repertoárem, aby narychlo vstřebali principy historicky poučené interpretace zejména z hlediska smyků a vibrata, a už vůbec ne toho, aby na novodobé nástroje s kovovými strunami dosáhli měkkého zvuku podmíněného i nižším laděním. Provedení s moderními smyčcovými nástroji na straně jedné a barokními pozouny, tympány, varhanním pozitivem a basetovými rohy na straně druhé zůstalo někde na půl cesty. Podobně jako obsazení sólistů – vokální projev Markéty Cukrové, specialistky na starou hudbu, byl do značné míry ještě kompatibilní se zářivým sopránem Jany Šrejmy Kačírkové, která obdivuhodně zklidnila svůj hlas po rolích dramatického bel canta, s nimiž exceluje v ostravském divadle, ale interpretace tenoristy Josefa Moravce a basisty Tomáše Jindry svědčila o tom, že se mohou hodit do Verdiho oper, nikoli do takto uváděného komorního Mozartova Rekviem. Ani Kühnův smíšený sbor pod vedením Marka Vorlíčka neměl vytříbenou zvukovou stmelenost, dařily se ovšem zvukové kontrasty.

Mozartovo Rekviem je tajemné, horečnaté, je v něm znát přítomnost smrti. Tuto polohu osudovosti se do produkce FOK dostat nepodařilo. Jednotlivé části uplývaly v chrámové akustice kostela nakonec spíše jednotvárně. Vzrušující tajemství vzniku Mozartova Requiem nevyjádřily.