Jana Jonášová: Když někam přijedu hostovat poprvé, nesmí to být zároveň naposled

Jakub Horváth

 

Jana Jonášová jako Královna noci (Kouzelná flétna), Národní divadlo 1975 Foto archiv

Milovníci pěveckého umění nepochybně zaznamenali, že 28. dubna oslavila významné životní jubileum přední koloraturní pěvkyně Jana Jonášová. Při této příležitosti jsem s ní rozmlouval o jejích životních i profesních milnících.

Kde se zrodil impuls k tomu, že jste se začala věnovat zpěvu?

Moji rodiče byli zpěvu velmi nakloněni a sami jej, byť v amatérských podmínkách, také provozovali. Od dětství mě tedy nenásilně vedli tímto směrem. Vyrůstala jsem v Teplé u Mariánských Lázní, kde jsem s tamějším smyčcovým kvartetem prvně zpívala úpravy lidových písní. A chytlo mě to.  Během povinné školní docházky jsem začala chodit do houslí, což mě sice moc nebavilo, ale bylo to přání rodičů, jež k tomu pobídl náš učitel hudební výchovy, když zjistil, že docela dobře slyším. Díky kamarádce Jitce Chaloupkové, která poté vystudovala na konzervatoři hru na varhany a měla zálibu v opeře, jsem začala poslouchat rozhlasové hudební pořady Anny Hostomské věnované tomuto tématu, kde účinkovala přední pěvecká elita té doby: Maria Tauberová, Eduard Haken a další, což mně velmi imponovalo. Otec však byl zásadně proti tomu, aby ze mě byla komediantka. Když po několika letech zjistil, že se i touto profesí mohu docela dobře živit, svůj původní názor pochopitelně změnil.

Absolvovala jste studium operního zpěvu na Pražské konzervatoři a vzápětí na HAMU. Kteří kantoři nejvýrazněji formovali váš pěvecký projev?

Jednoznačně Ludmila Bendlová, která pocházela ze slavného hudebního rodu. Ihned zjistila, že mám hlas posazený koloraturně, a už s ním nehýbala, pouze jej udržovala ve správné linii. Bez problémů mně tedy od začátku zadávala látku běžně provozovanou ve vyšších ročnících, jelikož věděla, že ji hlasově zvládnu. V průběhu studia mě oslovil s nabídkou spolupráce Václav Žilka, což považuji za jeden ze zásadních momentů v mé kariéře.

O jaké ansámblové složení se jednalo?

Václav Žilka hrál na flétnu a Dagmar Platilová na harfu. Uskupení neslo název Pražské duo a jako host s nimi zpívala Maria Tauberová, která tehdy spolupráci ukončila. Žilka si tedy vyhlédl mě. Společně jsme nastudovali Adamovy variace, Tři tiché písně, jež pro nás napsal Petr Eben, který s námi příležitostně vystupoval jako klavírista, a další náročné koloraturní party a jezdili jsme na pravidelná koncertní turné.

Během studia jste nastoupila do svého prvního angažmá v Hudebním divadle v Karlíně. V čem byly tyto počátky pro vás průlomové?

Do Karlína mě angažoval Oldřich Nový, protože jsem již tehdy inklinovala ke koloratuře, a vůbec mu nevadilo, že jsem absolutní začátečník. Tam jsem se setkala s Nelly Gaierovou a Járou Pospíšilem a díky těmto umělcům jsem se naučila, jak se mám chovat na jevišti. Hráli jsme kupříkladu Cikánského barona, Ohňostroj nebo Skříňku s líčidly, kde při mém výstupu Nelly stála v portále a instruovala mě slovy: Jdi! Vrť! (měla jsem v ruce deštníček), Sedni! atp., což byla velká škola, protože na konzervatoři jsme se soustředili převážně na samotný zpěv. Tito karlínští bardi však dokonale ovládali pěvecké i herecké řemeslo, a přitom jejich projev působil uvolněně a zcela samozřejmě.

V roce 1970 jste se stala čekatelkou Národního divadla. Co tato pozice obnášela?

Absolvovala jsem úspěšně konkurs, avšak v Národním momentálně nebylo volné směrné číslo. V roce 1973 odešla paní Tauberová do penze a já jsem nastoupila na její místo.

V ND jste setrvala až do roku 2006. Která role byla nejzásadnější pro vaši další kariéru?

Když jsem přišla do ND, příliš koloraturních příležitostí tam na repertoáru nebylo. Počáteční půlrok jsem tedy zpívala Barče ve Smetanově Hubičce. Vzápětí přišly tři náročné koloraturní party: Olympia v Offenbachových Hoffmannových povídkách, Fiakermilli ve Straussově Arabelle a Královna noci v Mozartově Kouzelné flétně.

Účastnila jste se s úspěchem mezinárodních soutěží v Sofii a UNESCO v roce 1968. Jakým repertoárem jste se na těchto kláních prezentovala?

V Bulharsku jsem byla jako zástupce Československa jediná, a protože jsem věděla, že moje síla spočívá v interpretaci Mozarta, jehož jižní národy příliš neprotežují, vybrala jsem si árii Královny noci z Kouzelné flétny, která rozsahově sahá až po f3. Zpočátku jsem nevěřila, že je možné tento nesmírně obtížný part vůbec zazpívat. Záhy jsem však zjistila, že pokud člověk oplývá posazením hlasu ve správné výšce, ostatní se dá neúnavným drilem vycvičit. Moje hlavní rivalka byla bulharské národnosti a její kantor předsedal porotě, takže přirozeně vyhrála ona. Skončila jsem na bronzovém místě, z čehož jsem měla velkou radost, protože tehdy bylo krátce po srpnové okupaci, na níž Bulharsko také participovalo, tudíž na nás nepohlíželi zrovna nejsympatičtěji. Cenu UNESCO jsme získali společně s Václavem Žilkou a Dagmar Platilovou za interpretaci Cvičení pro Gydli, což byla studie Jana Kapra pro koloraturní soprán, flétnu a harfu. Byla to jedna z nejnáročnějších věcí, které jsem kdy zpívala.

K čemu byste tuto kompozici žánrově přirovnala?

Vzdáleně trochu připomíná díla Arnolda Schönberga, protože je v ní hojně využita atonalita. Některá místa byla pouze vytečkována s naznačeným směrem intonace nahoru či dolů. S Pražským duem jsme Cvičení pro Gydli úspěšně uváděli po celé Evropě, zejména ve Švédsku a v Německu.

V roce 1973 jste získala hlavní cenu Wiener Flöten-Uhr. O jaký druh soutěže se jednalo?

O nahrávky mozartovských koloraturních koncertních árií, které Supraphon do Vídně poslal. Zmiňovanou hlavní cenu jsme obdrželi společně s Josefem Sukem.

Hostovala jste na mnoha zahraničních operních scénách. Která destinace byla nejvzdálenější?

Japonsko, kde jsem několikrát vystupovala s Národním divadlem. Poté jsem zde dvakrát absolvovala vánoční koncertní turné.

Od roku 1978 vyučujete operní zpěv na HAMU. Jak si z vašeho úhlu pohledu stojí nynější mladá pěvecká generace, co se týče zvládnutí řemesla a techniky?

Podívejte se, talenty byly, jsou a budou. Neméně důležitá je však píle, vytyčení životního cíle a v neposlední řadě i štěstí. Také bych řekla, že je nezbytně nutné nebát se jezdit na nejrůznější konkursy. Pokud jsem přesvědčena, že jsem v přípravě nic nepodcenila, tak to jdu risknout. Nemohu tím v tomto případě nic ztratit, pouze získat.

Ze světových skladatelů byl vašemu naturelu hodně blízký Wolfgang Amadeus Mozart. Čím vás oslovoval jako interpretku?

Jeho skladby je třeba zpívat s absolutní čistotou a jasem. Mozarta považuji za „slunce hudby“. Z pozdějších skladatelů se mu hudební náplní velmi podobá Giuseppe Verdi.

Preferovala jste role v operách, nebo pěvecká vystoupení koncertního charakteru?

Bývaly doby, zejména v začátcích, kdy jsem o divadlo příliš velký zájem neměla. Nemohu v této souvislosti opomenout dlouholetou spolupráci s barokním souborem Ars rediviva a jeho zakladatelem Milanem Munclingerem. Pokud bych byla přesvědčená, že se spolehlivě uživím koncertní činností, nic jiného bych nedělala, protože čistota pěveckého projevu na pódiu je nesrovnatelná s jevištěm. Tam působí příliš mnoho vedlejších faktorů, které mají na onu čistotu negativní vliv. Musím však podotknout, že postupem času si mě divadlo získalo také.

Koloraturní sopranistky mívají po profesní stránce většinou krátký život, což se vás netýká, protože zpíváte doposud. Jak jste to dokázala?

Zářným příkladem, že koloraturně se dá zpívat i do pozdního věku, je Edita Gruberová. Jsem však přesvědčena, že soprán našeho druhu, který má od autorů předurčeno být za mladou, by měly zpívat ženy do určitého věku. Pochopitelně pokud je dotyčné padesát a vypadá dobře nejen po pěvecké stránce, budiž. Za tuto věkovou hranici bych už nešla. Slavná australská koloraturní pěvkyně Joan Sutherland ve svém medailonku uvedla, že největším uměním v umění je včas odejít, s čímž se zcela ztotožňuji. Nebo lze, podobně jako v herecké profesi, přejít na jiný obor.

A to je váš případ.

Ano, už se nehrnu do exponovaných rolí typu Královna noci, Gilda či Norma, ale ráda si jdu zazpívat třeba Biblické písně nebo Cigánské melodie, kde mi nikdo nemůže vytknout neadekvátnost věku vůči repertoáru.

Na které pěvecké partnery a partnerky vzpomínáte nejraději?

Z karlínského období musím jednoznačně zmínit Nelly Gaierovou, s níž jsem se později setkala ještě počátkem 80. let, kdy jsme točili televizní adaptaci Offenbachovy operety Orfeus v podsvětí. Hrála jsem Euridiku a Nelly představovala Veřejné mínění. Nikdy nezapomenu na její heslo, které důsledně dodržovala po celý svůj život: Herečka musí vypadat! Díky ní jsem se naučila, že je třeba v této profesi pečlivě dbát i o svoji vizáž. Co se týče kolegů z Národního divadla, nemohu opomenout Miroslava Švejdu, Václava Zítka a Reného Tučka, u nichž jsem věděla, že se na ně mohu, na rozdíl od jiných mužských pěveckých protějšků, na jevišti vždy stoprocentně spolehnout. Z dámského osazenstva ND mně byly blízké pro svoje profesní i lidské kvality Věra Soukupová a Libuše Márová.

Kterého pěveckého počinu si nejvíce považujete?

Těžko lze vybrat jenom jednu věc. Určitě bych jmenovala všechny premiéry Mozartových a Verdiho oper v Národním divadle, dále jsem se zúčastnila znovuotevření Semperoper v Drážďanech, kde jsem při této příležitosti zpívala Zerbinettu ve Straussově Ariadně na Naxu, a také bych uvedla novoroční koncerty s Vídeňskými filharmoniky. Řídila jsem se heslem, když někam přijedu hostovat poprvé, nesmí to být zároveň naposled.

Jak se udržujete v tak výborné kondici psychické i fyzické?

Moje motto zní: Ve zdravém těle zdravý duch, takže pravidelně cvičím, plavu i jezdím na kole. No a pokud přijdu mezi lidi, snažím se mít úsměv na tváři.

Co byste si přála k uplynulým narozeninám?

Především zdraví a spokojenost, nejen pro sebe, ale i pro své nejbližší. Mám ráda život a všem okolo přeji jen to dobré a předpokládám, že totéž budou oni přát i mně.

 

Jana Jonášová

Jana Jonášová Foto archiv

nar. 28. 4. 1943, Plzeň

Zpěv studovala na Konzervatoři Praha (1960–1966) u Ludmily Bendlové a na HAMU (1966–1970) u Teodora Šrubaře. Během studií působila nejprve v Hudebním divadle Karlín (1964 –1966), poté v Divadle F. X. Šaldy v Liberci (1967–1970). Od roku 1970 byla čekatelkou a od 1. 4. 1973 se stala sólistkou opery Národního divadla, kde setrvala až do roku 2006. Často hostovala v zahraničních hudebních divadlech, například v roce 1975 v Amsterodamu nastudovala roli Gildy v inscenaci Verdiho Rigoletta, již soubor provedl v řadě dalších holandských měst. Účastnila se též mezinárodních pěveckých soutěží, kde obdržela několik cen. Mezi zpěváky ND vynikala zejména jako interpretka rolí Mozartových oper a do povědomí náročného obecenstva se zapsala titulní rolí Verdiho Traviaty a Gildou z Rigoletta. Od roku 1978 vyučuje na HAMU na katedře zpěvu a operní režie, v roce 1999 byla jmenována profesorkou. Je držitelkou titulů zasloužilé (1981) a národní umělkyně (1985). Její dcera Hana Jonášová je sólistkou opery ND, také v oboru koloraturní soprán.