Březnová nej zážitků a propadáků podle Heleny Havlíkové

Operní březen přinesl v našich stálých divadlech pouze dvě premiéry. Národní divadlo Brno (v Janáčkově divadle) uvedlo v české premiéře Lásku na dálku finsko-francouzské skladatelsky Kaiji Saariaho a pražské Národní divadlo (na Nové scéně) představilo novinku Jiřího Kadeřábka s názvem Žádný člověk. Do výběru pro březnová „nej“ zařazuji i Vivaldiho Arsildu v hudebním nastudování Collegia 1704 a v režii Davida Radoka, kterou po odmítnutí pražským Národním divadlem uvedlo Slovenské národní divadlo.

Operní repertoár ovšem v tomto období obohatily i dvě školní produkce, které prokázaly smysl a velký význam, jaké mají pro adepty tohoto žánru vhodně vybrané inscenace kompletních oper místo pouhého sledu jednotlivých výstupů. Studenti Janáčkovy akademie múzických umění ve svém Divadle na Orlí nastudovali Mozartovu Kouzelnou flétnu a studenti Pražské konzervatoře Psyché Jeana-Baptisty Lullyho.

Tuto březnovou „databázi“ rozšířily ještě koncerty. Pražské Národní divadlo poprvé ve své historii prezentovalo (s jednou reprízou) dramatickou legendu Hectora Berlioze Faustovo prokletí, Collegium 1704 do postního předvelikonočního času zařadilo koncert s názvem Miserere, jehož osu tvořila díla Jana Dismase Zelenky v kombinaci s Johannem Sebastianem Bachem. A Cappella Marianna v rámci Barokních podvečerů do cyklu Zpívající zeměpis zařadila zajímavou kombinaci Janových pašijí Heinricha Schütze s jeho Cantiones Sacrae.

Zážitek

Operu Kaiji Saarijaho L’amour de loin, v češtině pod názvem Láska zdaleka, jsme mohli koncem loňského prosince vidět v přímém přenosu z Metropolitní opery. Nyní v české premiéře tuto operu – pod názvem Láska na dálku – uvedli v Brně. Z porovnání těchto dvou nastudování, samozřejmě s tou výhradou, že inscenaci Metropolitní opery jsem viděla v přenosu, ve kterém zejména hudební složka prochází korekcí zvukařů, a tu brněnskou při premiéře v Janáčkově divadle, je brněnská mnohem sugestivnější. Barvitá partitura vyzněla v hudebním nastudování Marka Ivanoviće bez zprostředkování skrze zvukovou techniku při přenosu plastičtěji a mnohotvárněji. Pokud jde o obsazení – brněnští sólisté typově mnohem přesněji odpovídali rolím a režijně Jiří Heřman vystihl podstatu opery Kaiji Saarijaho s větší divadelní fantazií než Robert Lepage v MET, který vsadil na moderní technologie s tisícovkami různobarevně blikajících světel na LED páskách.

L’amour de loin je první opera Kaiji Saarijaho, uznávané skladatelky, která se k ní propracovávala sedm let. Premiéru měla na salcburském festivalu v roce 2000 (kde roli Poutníka tehdy vytvořila Dagmar Pecková) a pak prošla úspěšně řadou světových scén a získávala ceny. Kaiju Saarijaho inspirovala historicky doložená postava trubadúra z 12. století. Jednoduchý příběh pojednává o akvitánském trubadúrovi Jaufré Rudelovi, který opěvuje absolutní ideální, a proto nedostižnou lásku a zemře ve chvíli, kdy se se svou láskou reálně setká. Jaufré podlehne poutníkovi, který mu nabízí zhmotnění této ideální představy ve francouzské hraběnce Clémens, která žije v libanonském Tripolisu. Plaví se za ní, ale protože se zároveň reálného shledání obává, onemocní z toho tak, že při prvním setkání s ní umírá. Zoufalá Clémens se nejprve vzpírá Bohu a pak se rozhodne vstoupit do kláštera.

Příběh je však pouhým východiskem pro dlouhé „tristanovské“ statické monology postav s úvahami o lásce, touze, osamělosti, střetu snů a reality, iluzí a skutečnosti. Marko Ivanović, nejen dirigent, ale sám také skladatel, opět prokázal svou velkou zkušenost a empatii vůči nejrůznějším stylům soudobé hudby a cit pro hudební divadlo. V této opeře jsou témata cesty a zejména moře, ale i tajemství lásky a smrti východisky pro kompoziční styl založený na impresionistickém přelévání zvuků, hudebních barev, subtilních odstínů dynamiky s jemným vlněním i prudkými bouřemi – zvukomalebně vyjádřeného moře i lidských citů v kombinaci s inspiracemi v arabské hudbě a trubadúrských písních s melodickou linií monteverdiovského stille recitativo.

S hudebním i divadelním stylem Saarijaho skvěle souzněla především Markéta Cukrová v mezzosopránové roli Poutníka, ve které mohla uplatnit svoji specializaci na barokní hudbu. Pavla Vykopalová, čerstvá držitelka Ceny Thálie za roli Káti Kabanové v brněnském nastudování Carsenovy režie této Janáčkovy opery, postihla hraběnku Clémens jako sebevědomou ženu, která se vzpírá reálné lásce, aby jí v závěrečném tragickém monologu v plné intenzitě podlehla. Barytonovou roli Jaufrého Rudela odvinul Roman Hoza od energického mladíka, který odolává posměchu kamarádů, že se vzdal bujných pitek a milostných dobrodružství, a teprve postupně se vnořoval do té snivě tklivé touhy svého trubadúra, který fyzickou lásku vystřídal za touhu po vzdáleném vysněném ideálu s váhavostí, zda lze tento ideál zhmotnit.

Velký obdiv zaslouží Pěvecký sbor Masarykovy univerzity pod vedením Michala Vajdy. Na šedesát jeho členů podalo zcela profesionální výkon, ve kterém pěveckou složku s mladistvě znějícími „rovnými“ hlasy stmelenými do koncízního zvuku, dokázali propojit s hereckým zvládnutím Heřmanovy režie. Použití čteček/tabletů, které skýtaly praktickou notovou oporu pro rozsáhlý sborový part, sice zpočátku vneslo do inscenace až příliš konkrétní téma virtuálních milostných vztahů prostřednictvím internetu a sociálních sítí jako současné paralely středověkého trubadúrského ideálu. Postupně se čtečky se svým matným bílým světlem propojily s výtvarnou poetikou inscenace, ve které měkké prolínání barev mělo klíčovou roli.

Zdálo by se, že takové komorní drama na rozlehlém jevišti Janáčkova divadla zanikne – ale režisér Jiří Heřman spolu s výtvarníkem scény Tomášem Rusínem a v neposlední řadě s autorem světelného designu Danielem Tesařem dali tomuto prostoru intimitu a fantazii snu a současně vyjádřili velkolepost ideálu absolutní, vzdálené lásky. Například vzdouvající se obrovské plachty, asociující plavbu lodi i bouři citů, byly čitelným a výtvarně krásným symbolem neuchopitelnosti „absolutní“ lásky.

Propadák

O zařazení novinky Jiřího Kadeřábka Žádný člověk mezi neúspěchy se nepíše snadno. Každá odvaha, s níž se současní skladatelé pouštějí do operního žánru, zaslouží přinejmenším pozornost. Nicméně v porovnání se současnými českými operami, které v posledních letech u nás vznikly, byl Kadeřábkův Žádný člověk zklamáním.