Marie Zahrádková: Soutěž Nadace Bohuslava Martinů byla výbornou příležitostí opět nabrat síly

Anna Matoušková

zahradkova_portret
Marie Zahrádková Foto archiv

Možná že byste ji teď potkali spíše v německém Stuttgartu než kdekoliv jinde v Česku. Tam se totiž věnuje hře na cembalo i varhany a tam také směřovaly její první kroky záhy po Soutěži Nadace Bohuslava Martinů. V soutěži se jí podařilo uspět i přesto, že jí okolnosti předcházejícího roku zrovna moc nepřály. Seznamte se s cembalistkou a varhanicí Marií Zahrádkovou, vítězkou 21. ročníku Soutěže Nadace Bohuslava Martinů v kategorii hry na cembalo.

Jaký význam pro vás mají interpretační soutěže?

Soutěže mi otvírají cestu ke spolupráci s významnými osobnostmi a orchestry. Velmi cennou zkušeností pro mne bylo absolvování koncertů s Concertem Köln – nabídka přišla díky ceně z varhanní soutěže v Ochsenhausenu. Další význam spatřuji na poli osobního růstu. Každá další zkušenost mě posouvá nejen k lepším výsledkům a kvalitnější hře, ale i k přemýšlení o významu hudby a smyslu bytí. Mohou se srovnávat lidé, kteří mají jiné životní podmínky, nadání a schopnosti? Každý může soutěžit jen sám se sebou. Být lepší než někdo jiný mě nemotivuje, pocit spjatý s bojem mi bere sílu. Jsem-li na soutěži, myslím co nejvíce na to, aby se všem dobře hrálo. S tím přichází interpretační svoboda, vnitřní radost…

A co cítíte při hraní hudby Bohuslava Martinů?

Při hraní i poslechu jeho skladeb vnímám silnou rezonanci. Skrývá pestrobarevnou škálu hudebních motivů evokujících přírodní obrazy. Jeho hru s jemnými odstíny nálad stále více obdivuji, vnímám v ní proud živé vody, zdroj síly, ve které se zrcadlí autorova srdečnost, laskavost, otevřenost k druhým, soulad s přírodou a jejími přirozenými zákony. Kompoziční myšlení Bohuslava Martinů, jeho motivicko-tematická práce, melodicko-rytmické cítění působí velmi čistě, přirozeně. Můj vztah k Bohuslavu Martinů je velmi vřelý.

Určitě se jako cembalistka potýkáte s tím, že koncert nebo soutěž nikdy neodehrajete na vlastní nástroj. Jaké to je přijet na nové místo a zahrát co nejlépe vlastně na „cizí instrument“?

Snažím se od začátku přistupovat k nástroji jako k blízkému, ne k cizímu, vede mě to k určité orientaci na kladné aspekty daného nástroje. Všímám si toho, čím mě nástroj oslovuje, čím inspiruje, co je na něm hezké a co stojí za to předat publiku. Stejně jako na každém člověku lze najít něco krásného, tak i na nástroji. Při varhanních exkurzích ve světě i během své koncertní činnosti jsem hrála stále na jiné a jiné nástroje. To mě právě velmi přitahuje a obohacuje. Hrát stoprocentně čistě je pak pochopitelně těžší, než když má někdo vlastní nástroj.

V loňském roce vás stihlo více onemocnění současně. Jak se vám podařilo na soutěž připravit a nakonec i zvítězit?

Měla jsem v sobě silnou touhu dělat hudbu i nadále profesionálně, po roční pauze opět nabrat síly k veřejnému vystupování. A soutěž se stala výbornou příležitostí. Bylo to určité riziko, protože zdaleka necítím stoprocentní fyzickou sílu. Také díky přátelům, rodině, která mě v době nemoci podporovala, se mi podařilo náročné okamžiky přestát. Jim patří můj srdečný dík.

Na Koncertu laureátů jste provedla Toccatu z 2. části Diptychu Jiřího Temla. Potkala jste se s Jiřím Temlem někdy?

Ano, setkali jsme se několikrát po koncertech, při kterých jsem interpretovala jeho díla. Rozhovory s ním jsou vždy vřelé a srdečné. Z varhanní sbírky „Mysterium sacrum“ mám oblíbenou část „Jerusalem“. Tuto skladbu uvádím často i v zahraničí. Těší mě, že o skladby Jiřího Temla projevili zájem i na hudební akademii ve Stuttgartu.

Z německých i českých pódií máte bohaté zkušenosti – v Německu působíte i jako liturgická varhanice a byla jste oceněna nejen na soutěži v Ochsenhausenu. Cítíte rozdíl, když porovnáte hudební prostředí české a zahraniční?

Toto téma je velmi obsáhlé, vyzdvihnu jen drobné aspekty. V Německu cítím větší zájem o celkové kulturní vzdělání, to je velmi povzbudivé. Umělci jsou také daleko lépe finančně ohodnoceni. V Čechách mě ale fascinuje u některých posluchačů hloubka vnitřního porozumění hrané hudbě. To je velmi vzácný, krásný jev.

A co máte v plánu do budoucna?

Věnovat se pedagogické a koncertní činnosti. V Německu jsem si vyzkoušela, jaké to je učit talentované studenty, nesmírně mě to bavilo a velmi inspirovalo. Každý učitel se učí i od žáků, v tom spatřuji nádheru. Také mám touhu založit barokní trio a pořádat koncertně improvizace k němým filmům.