Jakkoli se naše stálé operní soubory – s výjimkou budějovického – odebraly na prázdniny, je pro červencová „nej“ z čeho vybírat. Sezona budějovické opery totiž zahrnuje i letní měsíce, kdy se stěhuje do Českého Krumlova na Otáčivé hlediště, která je pobočnou scénou tohoto divadla. Operní premiérou letošního programu tohoto unikátního divadelního prostoru byly Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky. Začátek prázdnin však už tradičně, letos po dvanácté, patří i Hudebnímu festivalu Znojmo s jeho elánem uvádět původní festivalové operní produkce. Letošní Don Giovanni s Adamem Plachetkou v titulní roli připomněl, že právě na znojemském festivalu před deseti lety jmenovaný basbarytonista zpíval titulní roli v této Mozartově opeře vůbec poprvé, než s ní (vedle Masetta) prorazil ve Vídeňské státní opeře, Deutsche Oper Berlin, Slovenském národném divadle a než ho MET pro následující sezonu obsadila do Leporella včetně představení, které bude přenášeno do kin.
A v Praze se již po sedmnácté konaly Letní slavnosti staré hudby, které do svého programu zařazují vokální, ba i operní produkce. Do konce července zazněly v rámci letošního tématu „Benátky“ tři takové koncerty – Portrét benátský s izraelskou sopranistkou Danielou Skorkou a francouzským souborem Les Folies françoises, La Serenissima s německým vokálním sextetem Singer Pur a Teatro del Mondo, na kterém se prezentovali španělští umělci – sopranistka María Espada a soubor Vespres D’Arnandí.
Z těchto červencových produkcí zážitek vybírám, i když není bezvýhradný, propadák jsem ale žádný absolvovat nemusela…
Zážitek
Je s podivem, že Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky o prolínání světa lidí a zvířat na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově zazněly vůbec poprvé. Přitom je pro toto dílo kongeniální podobně jako pro Dvořákovu Rusalku.
V krumlovském parku sice odpadá dumání nad tím, jak nakašírovat les, protože nádherně vzrostlých stromů tu je dost, ale tuto výhodu nepříjemně omezuje nutnost amplifikace orchestru v kombinaci se sólisty, jejichž zpěv ozvučený není. V případě partitur, ve kterých orchestr není jen pouhým doprovodem, což je samozřejmě Janáčkův případ, to je úkol prakticky neřešitelný. Orchestr, pro diváky neviditelně umístěný v letohrádku Bellarie, zněl z reproduktorů natolik zastřeně, že hodnotit jeho výkon nad rámec základní intonační přesnosti a spíše pomalejších temp dirigenta Maria de Rose prakticky nelze.
O to větší pochvalu zaslouží všichni sólisté, ale i sbor, balet i děti z Jitřenky, že se i při takovém zvukovém handicapu dokázali v Janáčkově hudbě bezpečně orientovat. Jejich výkony, navíc v chladu a vlhku premiérového večera, jsou hodny vysokého uznání.
Budějovičtí si dali na obsazení hodně záležet. „Trefou“ bylo obsazení Ivany Rusko do role Bystroušky. Dokáže prozpívat „Jsem-li opravdu tak krásná“ s podobně mladistvým temperamentem jako svou erbovní Pucciniho Musettu. Její Bystrouška koketuje, svádí, sympaticky provokuje svým ženstvím, samostatností i drzostí. Je to sebevědomá slečna v šik kalhotovém kostýmku rezavé barvy a vlasy svázanými do ohonu. Štuc, který si od ní Harašta vezme, má podobu elegantní šály. Tato mladá sopranistka umí těžit z benefitů vyhlášeného operního studia v Curychu, podobně jako kdysi Martina Janková, dostala se pak i do sólistického ansámblu tohoto prestižního domu a startuje evropskou kariéru – Bystrouška jí čeká v německém Kolíně nad Rýnem.
Obsazení Lišáka tenoristou místo Janáčkem předepsané mezzosopranistky lze akceptovat jako alternativu, která zejména v budějovickém „lidském“ pojetí této opery dodává milostným scénám věrohodnější a žádoucí erotické jiskření. Lišák v hnědavém obleku a klobouku se objeví ve velkém stylu – přijede na bicyklu, za kterým na nosiči veze obrovské kolo měsíce. V jeho bělavé záři si na palouku začne namlouvat slečnu Lišku a Peter Račko transponovaný part do vysoké tenorové polohy zvládl skvěle.
Svatopluk Sem, který si na začátku své kariéry právě v budějovickém operním souboru vybudoval široký repertoár, má roli revírníka zažitou už z hudebního nastudování Roberta Jindry v pražském Národním divadle. A postupně se přibližuje k propojení janáčkovské nostalgie stáří a radosti života uprostřed moudrosti Přírody. Jeho mužským protihráčem je v budějovické inscenaci Harašta, místní proutník v kšiltovce, který s průrazně mladistvým barytonem Jiřího Brücklera „kácí“ jednu holku za druhou, než přebere Terinku nemotornému Rechtorovi. Také obsazení této role Ondřejem Koplíkem stejně jako Faráře Josefem Škarkou bylo pěvecky i typově perfektní. V dvojrolích s Komárem a Jezevcem se ani oni nemuseli pitvořit jako zvířátka, protože režijní tandem SKUTR nepojal Janáčkovu operu jako pohádku o zvířátkách, ale jako barvitý kaleidoskop lidských minipříběhů prodchnutých zamilovaností mládí i nostalgií stáří, humorem i smutkem nad smrtí, kterou smířlivě přesahuje pokračování života.
Podobně jako v případě ostravské inscenace Výletů páně Broučkových i tuto Janáčkovu operu nahlédli režiséři Lukáš Trpišovský a Martin Kukučka s výtvarníky Jakubem Kopeckým (scéna) a Markem Cpinem (kostýmy) optikou pivních půllitrů, které v nápadité choreografii Jana Kodeta měli páni „za kloboukem“. V takové lehce potácivé opilosti se latrína na dvorku u Revírníka může ocitnout ve výšce na empiru a Paní revírníková jako správná drbna s upjatým drdolem z ní „kázat“ o morálce. Revírník si nedrapne malou pištící Bystroušku násilím, ale pohladí ji a tím si získá její důvěru natolik, že s ním odchází dobrovolně. Bystrouška se nastěhuje do „parádního“ pokoje vybaveného vycpanými hlavami jelenů, koženým křeslem a stolkem, ze kterého doslova vyhází kufry Jezevcovi. V autobusové zastávce čeká Harašta na Terinku i otec Pásek na cestu do Brna. Železná past, kterou Revírník nalíčí na liščátka, má podobu svázané šňůrky, kterou se „holky“ učí přebírat. Holčička –Skokánek vesele hopsá přes švihadlo. Hospoda u Pásků se „kácí“ pod dlouhou šikmou střechou, jen poutač s dnes módními neóny ve tvaru siluety hlavy jelena a srdce sem nemístně vnáší americké prvky. Neónový poutač, ve tvaru kříže, má i kaplička, do které se uchyluje farář. Z tohoto amerikanizovaného světa jakoby sem zabloudil i všudypřítomný Králík – plyšák, který sice v podání Pavla Klenky vyvolává v hledišti smích, když se opilecky promotává celou operou, ale jeho prvoplánová komika a škytání v milostných scénách mezi Lišákem a Bystrouškou vysloveně ruší.
Po celém dni, kdy lilo jak z konve, těsně před představením déšť jako zázrakem ustal a nad Otáčivým hledištěm s Příhodami lišky Bystroušky se nakonec ukázal i měsíc. Mohl se usmívat.