Olga Šroubková – Rozhovor

Nerozlišuji soutěžní a nesoutěžní kus, vždy je potřeba hrát co nejlépe 

Anna Matoušková

Nadace Bohuslava Martinů vyhlašuje na 25.–27. listopadu již 21. ročník interpretační soutěže. Proto jsem oslovila její úspěšnou laureátku, českou houslistku Olgu Šroubkovou, která v ní v roce 2013 získala první cenu a titul absolutní vítězky. Jak se daří dívce, která se již v jedenadvaceti letech dostala do finále konkurzu na post koncertní mistryně České filharmonie a díky tomu měla možnost na této prestižní pozici několikrát hostovat?

Olinko, jaké to je být z hudební rodiny? Neměla jsi období, kdy sis říkala, že bys chtěla dělat něco jiného než se věnovat houslím?

Oba rodiče jsou houslisté, takže bylo asi od mých tří let jasné, co budu dělat. Měla jsem pouze období ve vyšších ročnících na gymnáziu, kdy jsem si říkala, že je škoda, že nemohu dělat ještě něco k houslím. Mám teď na mysli ostatní předměty, zejména přírodní vědy, bez námahy jsem se totiž učila celkem dobře. Ale že bych jako zaměstnání dělala něco jiného, to ne.

Jak vzpomínáš na Soutěž Nadace Bohuslava Martinů?

Vzpomínám na ni samozřejmě jen v nejlepším, protože jsem zvítězila, že! Přesto to nebyla legrace, ještě týden před vystoupením jsem doléčovala mononukleózu, kvůli které jsem bezmála měsíc nemohla hrát. Měla jsem před soutěží jen jednu hodinu a ptala se pana profesora Jiřího Fišera, má-li to vůbec cenu. A on řekl, že má, a takhle to dopadlo.

Letos soutěž nově otevírá kategorie pro dechové nástroje. Ty jsi na gymnáziu s hudebním zaměřením studovala ještě flétnu. Nestýská se ti po ní? A pomineme-li technické záležitosti, v čem byla hra na flétnu jiná než na housle? Co jsi hrávala na flétnu ráda?

Flétna mi chybí moc! Sem tam si na ni doma samozřejmě zahraji, vlastním stařičkého trevora, který má pravděpodobně asi takovou cenu jako jeden potah strun na housle… U paní profesorky Heleny Tylšarové jsem se hře na flétnu věnovala 4 roky, což není mnoho, ale podařilo se mi i odmaturovat se sonátou Francise Poulenka, čímž odpovídám na dotaz, co jsem hrála nejraději. Hra na flétnu je jiná samozřejmě úplně ve všem, přesněji řečeno muzikálnost je potřeba zcela stejně jako u jakéhokoliv jiného nástroje, ale jinak se to asi nedá s houslemi v ničem moc srovnat. Nejzábavnější bylo, když jsem šla hrát první koncert na flétnu a zjistila, jak přerývaně dýchám. Člověk najednou potřebuje kontrolovat dech! A když jsem si ten příšerně studený kov dala k puse, bylo to ještě horší. U houslí tohle člověka ani nenapadne.

Jak přistupuješ k cvičení soutěžního kusu?

Soutěžní kus, to je zvláštní termín. Nerozlišuji soutěžní a nesoutěžní kusy, vše je potřeba hrát co nejlépe. Vadilo mi, když jsem měla před soutěží koncert a někdo mi dodával sebevědomí slovy: „Dnes je to přece jen koncert, podstatné to bude v sobotu, v neděli, na soutěži…“ Chci pro posluchače zahrát co nejlépe bez ohledu na to, o jakou příležitost se jedná.

Tvá poslední slova mi připomněla jeden rozhovor, ve kterém jsi zmínila, že se snažíš hudbu co nejlépe interpretovat. Co pro tebe znamená tahle „nejlepší interpretace“?

Měla jsem na mysli, že se snažím vystihnout, co autor napsal na papír, co nejsprávněji tak, aby to pokud možno naplňovalo jeho představy sluchové. My vidíme jen vizuální notový zápis a většinou se těch skladatelů už bohužel nemůžeme zeptat, jestli to sforzato je spíše naléhavé, či úderné a vzteklé a podobně.

Jaký je tvůj vztah k hudbě Bohuslava Martinů?

Všichni mí bývalí drazí spolužáci z oktávy A by potvrdili, že jsem po dobu svého studia na Gymnáziu Jana Nerudy hudbu Martinů takřka nesnášela, nebo tedy jemněji řečeno jí absolutně nerozuměla. Kategoricky jsem ji odmítala hrát a za tímto názorem si stála jako lev. Jenže jsem přestoupila na konzervatoř a na povinném orchestru dostala „za vyučenou“. Na programu práce byl mimo jiné hobojový koncert Bohuslava Martinů, a aby toho nebylo málo, byla jsem tehdy, nepletu-li se, na první židli, tudíž se nehodilo zkoušky zatahovat. Krom toho sólistka, má kamarádka a skvělá hobojistka Jarmila Vávrová, hrála skvěle a nebylo by fér jí to kazit jen proto, že já mám nějaký problém. Nejdřív jsem při hraní nadávala, nic nechápala a nelíbilo se mi to. Jenže časem, jak člověk do skladby proniká, jsem byla nucena si přiznat, že se mi vlastně jednotlivá místa líbí, až se mi nakonec líbila celá skladba. Krátce nato mě čekala Soutěž Nadace Bohuslava Martinů, pro kterou jsem si připravila třetí sonátu. Tato skladba mi přirostla k srdci a od té doby Martinů hraji s chutí a myslím, že mu snad někdy v něčem i rozumím.

Co je podle tebe v interpretaci díla Bohuslava Martinů klíčové?

Já bych řekla, že je to nezaměnitelný rytmus a typické melodické postupy. Není náročné je najít, náročné je nepřehnat akcentování a zautomatizovat rytmus, aby posluchač neměl dojem, že se interpreti ztratili.

Olga Šroubková 7I4A3773
Olga Šroubková, držitelka první ceny a titulu absolutní vítězky v Soutěži Nadace Bohuslava Martinů v roce 2013. Foto archiv

Jak vzpomínáš na konkurz na koncertní mistryni do České filharmonie?

Jako na nečekaný úspěch, zejména na ten v roce 2014, to jsem opravdu nemohla věřit vlastním uším, když vyhlásili, že do druhého kola postupuji já a Jan Fišer. Okamžitě jsem to samozřejmě volala panu profesorovi a šla zuřivě cvičit druhé kolo, jež následovalo hned další den. Při druhém pokusu v roce 2015 už jsem věděla daleko přesněji, co mě čeká, nicméně o to těžší byl pocit, že bych měla postup z minulého roku „potvrdit“. Druhé kolo jsem však měla připravené daleko lépe, zejména orchestrální sóla, a patrně i proto jsem dopadla lépe. Velice zajímavá a cenná zkušenost z konkurzu pak pro mě bylo hraní programu prvního kola, Mozartův koncert, za plentou. Pocit, že posluchači jsou tam někde za ní a vy vidíte jen malou část Dvořákovy síně, je zvláštní. A co je úplně nejzvláštnější, z důvodu zachování anonymity platí zákaz ladění – ladíte v zákulisí na stejně naladěný klavír, jak doufáte, a pak jen přijdete a hned musíte spustit. To je pěkně nepříjemné.

Kdybys měla možnost posuzovat jako porotkyně, co bys na hře soutěžících dokázala ocenit?

Já pevně doufám, že nikdy v porotě nebudu. Zaprvé poslouchat tolikrát za sebou tu samou skladbu mi prostě připadá k zbláznění a zadruhé mi nepřipadá možné porovnat mezi sebou a správně ocenit v pořadí druhého a šestnáctého kandidáta. Ani nemohu říci, co bych oceňovala. Je pěkné říct, že hlavní je muzikalita, ale když to trhá uši kvůli špatnému zvuku nebo příšerné intonaci, co s tím? Na druhou stranu snad není nic horšího, než když někdo hraje vlastně perfektně, jenže vy u toho přemýšlíte úplně o něčem jiném, protože výkon je hudebně zajímavý asi jako znělka mobilního telefonu. Takže porotce obdivuji, ale samozřejmě pokud to potřebuji, nadávám na ně jako každý.

Ještě tě toho jistě mnoho čeká, ale je již nyní mezi interprety někdo, s kým pro tebe spolupráce byla tak výjimečná, že si ji budeš vždy pamatovat?

Nejprve musím zmínit Mistra Josefa Suka, s nímž jsem měla to štěstí stát třikrát na stejném pódiu, v Dvořákově síni v Rudolfinu, což bylo úžasné, a za tuto možnost jsem dodnes GJN velmi vděčná, byl to opravdu zážitek, přestože jsem byla ještě malá holka. V současné době spolupracuji příležitostně se skvělým klavíristou Miroslavem Sekerou, jenž byl nejprve mým korepetitorem poslední tři roky na gymnáziu a následně byl ochoten mě podržet svou úžasnou hrou právě na Soutěži B. Martinů. K mé neskonalé radosti spolupráce pokračuje dál. Hraje se mi s ním skvěle, a navíc jsme, troufnu si říci, dosti blízcí přátelé, takže jsem vždy šťastná, když se naskytne příležitost potkat se na pódiu. Ovšem pokud se to delší dobu nestane, potkáme se třeba i mimo něj.

A co komorní hudba? Hraješ raději „v týmu“, nebo sólo?

Zatím hraji raději sólo, nebo ve velkém symfonickém orchestru, ale může to být i tím, že jsem nenašla ty správné parťáky např. do kvarteta. Co se dua týče, jak už jsem zmínila, k mé maximální spokojenosti funguje s Miroslavem Sekerou, ale duo s klavírem je přece jen něco jiného než souhra více smyčcových nástrojů.

Čeho bys ještě chtěla v hudbě dosáhnout?

Prostě hrát a stále se zlepšovat.