Červnová nej zážitků i propadáků dle Heleny Havlíkové

Pro červnová „nej“ bylo skutečně z čeho vybírat. Ostravská opera záslužně připomněla 150. výročí premiéry Smetanovy první opery Braniboři v Čechách. Státní opera uvedla jako svou poslední premiéru před uzavřením kvůli rekonstrukci Elektru Richarda Strausse.

Byla to zřejmě spíše zvláštní shoda, že nejen brněnské národní divadlo, ale i plzeňská opera zvolila jako poslední inscenaci své letošní sezony neobvyklý žánr oratoria – v podobě, do které tuto barokní vokálně-instrumentální formu posunuli skladatelé 20. století. Zatímco v Brně zvolili Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů (v jedné inscenaci společně s Purcellovou operou Dido a Aeneas), v Plzni pro spojené soubory Divadla J. K. Tyla vybrali Janu z Arku na hranici švýcarského skladatele Arthura Honeggera.

Červen byl také jakýmsi praktickým průvodcem dějinami barokní opery. Italskou operu seria v její podobě divadelní slavnosti k narozeninám císařovny Alžběty Kristiny v letním refektáři Strahovského kláštera prezentoval soubor Hof-Musici prostřednictvím opery Antonia Caldary L’Asilo d’amore / Útočiště lásky. A jiná holdovací opera seria – českého skladatele Františka Adama Míči – zazněla na zámku v Nových Hradech. Festival Smetanova Litomyšl tu pokračoval v tradici posledních let, kdy pro úchvatnou atmosféru tohoto rokokového zámku byla vybrána Míčova gratulační opera Operosa terni Colossi Moles – Usilovná stavba tří kolosů, která měla ve zdejším špýcharu a přírodním amfiteátru novodobou premiéru ve vtipném provedení souboru Ensemble Damian pod vedením Tomáše Hanzlíka. Další posun v operním čase směřoval ke Gluckovi – pro nastudování jeho zakladatelské reformní opery Orfeus a Eurydika (ve vídeňské verzi upravené však pro baryton a doplněné o balety z pozdějšího francouzského znění) v brněnském Divadle na Orlí nadchl studenty nejrůznějších kateder JAMU režisér Marek Mokoš. A konečně další operní žánr – singspiel na německý text s mluvenými dialogy – reprezentovala v Olomouci Mozartova Kouzelná flétna.

A červen byl také ve znamení soudobé opery díky bienale NODO / New Opera Days Ostrava. Jakousi předehrou k  NODO bylo v Praze post-internetové operní mysterium Eleusis na antický námět eleusinských mysterií, které znovu nasadilo do programu divadla Alfred ve dvoře alternativní divadelní seskupení Handa Gote Research&Development. A pak už to byl program čtyř festivalových dnů: Na NODO zazněly jednak české premiéry Ligetiho Aventures a Nouvelles Aventures a Xenakisovy Orestei a první uvedení oper, které vznikly na zakázku festivalu: taneční opera Petra Kotíka William William, novinka At the Watersof Lethe íránského skladatele Idina SamimihoMofakhama a první opera Petra Cíglera Táhlý zvlněný pohyb podélného předmětu o soužití muže, ženy a chřestýše v jedné domácnosti. Kromě toho dostalo poprvé scénickou podobu melodrama britského skladatele Richarda Ayrese No.42 [V Alpách].

.Dodatečně jsem viděla také dřívější premiéry – Verdiho Macbetha v Plzni a ve zdejším Malém divadle dětskou operu Jiřího Temla Kocour v botách.

V červnu také pokračovalo Pražské jaro, které i v této části festivalu zařadilo do své nabídky dva koncerty s vokální složkou: Podobu nokturna měl písňový recitál mladé americké mezzosopranistky Chaazi Levicek. Po předloňském zrušení svého koncertu na festival přijel německý kontratenorista Andreas Scholl s purcellovským programem. A na konci června se v Praze poprvé v samostatném recitálu představil basbarytonista Ildar Abdrazakov, který uchvátil nejen nevyčerpatelnými podobami Giovanniho milenek v Leporellově rejstříkové árii.

Zážitek

Do červnového „nej“ nakonec řadím z NODO scénickou verzi kompozice No.42 [V Alpách] britského skladatele Richarda Ayrese (1965), který je zároveň autorem konceptu a libreta. Jak sám prohlašuje, jde o postupy němého filmu „bez filmu“, jen s typickými titulky, které začínají za zvuku ironicky stylizovaných motivů z Alpské symfonie Richarda Srausse stvořením světa. Následuje pohádkový příběh holčičky, která se po zřícení letadla jako nemluvně jediná zachránila na nepřístupné alpské hoře, kde se v izolaci od lidí naučí mluvit od horských zvířat – kozy, sovy, ropuchy, morčete, holubice, orla, medvěda, cikády, prasete nebo slavíka. Způsob, jakým se Dívka (excelentní sopranistka Lydia Britherton) vyjadřuje prostřednictvím typických zvuků těchto zvířat, které gradují do neuvěřitelně rychlého střídání a jakési parafráze koloratur, byl strhující, vtipný a zábavný.

Druhou, také zvláštní postavou, je němý chlapec Bobli, který naopak žije v alpském údolí a naučil se s lidmi dorozumívat prostřednictvím hry na trubku (brilantní trumpetista János Elmauer). Ti dva se jednoho dne vzájemně uslyší a jsou okouzleni. Pokus o setkání ale v nepřízni alpského počasí skončí tragickým nezdarem.

Tento základní příběh prokládají úvahy o plynutí času, jehož vnímání se odvíjí od tlukotu srdce. Stále stejný úsek hudby by jepice ani nedoposlouchala, zatímco pro prehistorickou velrybu by to byl jen sotva zaznamenatelný okamžik. A hlístici by to bylo jedno – nepozná, jestli je hudba rychlá nebo pomalá.

I když se happy end nekonal, kombinace zvláštního příběhu o lidské komunikaci a svěží kompoziční nadhled, se kterým se Ayres „nestydí“ půjčovat si z nejrůznějších zdrojů klasické, taneční hudby včetně odrhovaček i lidové hudby, neotřele vymýšlí zvukomalebné vyjádření zvuků zvířat, svištění větru, pádu letadla a dalších situací, vyústilo do nápaditého hudebního divadla. I zásluhou skvělého výkonu Ostravské bandy, v tomto případě pod vedením Rolfa Gupta, a jednoduchého, ale výstižného scénického řešení režisérů Jana Horáka a Michala Pěchoučka. Orchestr seděl v zadní části jeviště, které bylo v přízemí pro diváky uzavřeno a diváci sledovali dění z balkónu a galerie. Důvod tohoto uzpůsobení se projevil až v závěru, kdy dvě děti, dubly Dívky a Bobliho, přes sedadla přízemí přetáhly obrovitou rudou plachtu (milostného vztahu), kterou překryly mohutná polena, která dívka přivezla na vozíčku.

Propadák

Červnový propadák není jednoznačný. I když zařazením olomoucké Kouzelné flétny nespravedlivě do této kategorie „spadne“ brilantní výkon Martina Štolby, jehož rtuťovitý rošťák Papageno svými špílci vyvolával v publiku spontánní salvy smíchu. A za svůj výkon si dozajista zasloužil rozkošnou Papagenu v podání Lucie Janderkové. A smysl pro groteskní nadsázku projevily i představitelky mírně potrhlých tří géniů – Michaela Dvořáková, Radoslava Mlčová a Petra Savaskan. Takovým reakcím diváků napomáhal určitě i vtipný český překlad Radka Malého v mluvených dialozích se soudobou češtinou, zatímco hudební čísla zůstala v němčině.

Sólisté v dalších rolích tyto kvality, a to herecké i pěvecké, postrádali. Barbara Sabella má při všech mladistvých půvabech pro Paminu příliš útlý soprán, z trčících hlasů dam královny noci se vymykala pouze mezzosopranistka Barbora Martínková-Polášková a pro Elenu Gazdíkovou jsou koloratury Královny noci za hranicí jejích současných pěveckých možností. I když byl basista David Szendiuch pěvecky jistější, respekt náležející Sarastrovi nevzbuzoval. A bohužel olomoucký orchestr s často zcela zbytečně uspěchanými tempy Miloslava Oswalda postrádal koordinaci a intonační přesnost.

Scéna Zuzany Přidalové a některé prvky kostýmů, třeba věnečky na hlavách dam královny noci, sice vycházely pro tuto zednářskou operu z výtvarného stylu jiného zednáře – Alfonse Muchy, ale použití zrcadel kazily rušivé odrazy světel z hlediště a propojení secese nefungovalo ani s Mozartem, ani s příběhem Kouzelné flétny pojatým jako pohádka v jakémsi rokokovém bezčasí. Režie tandemu Romana Vencla a Michaely Doleželové navíc odsoudila prince Tamina v bělostném zlatě vyšívaném kabátě do strnulého nemehla. Ani pěvecky Ondřej Koplík nenaplnil očekávání, která vycházela zejména z jeho excelentně zvládnutého Almavivy, kde mohl předvést i šíři svého hereckého talentu.