Dubnová nej zážitků i propadáků dle Heleny Havlíkové

Dubnový výběr „nej“ je při vyloučení operních přenosů do kin, které z mnoha ohledů „hrají jinou ligu“, tentokrát skrovný. Zahrnuje jedinou inscenaci profesionálního divadla, když Státní opera se do letošních shakespearovských oslav zapojila uvedením Romea a Julie Charlese Gounoda (premiéra 21. dubna), a dále   dvě studentské produkce. Hudební a taneční fakulta AMU nastudovala Ženitbu a Dvakrát Alexandra Bohuslava Martinů (premiéra 23. dubna) a konzervatoř Teplice Didonu a Aenea Henryho Purcella (premiéra v Severočeském divadla Ústí nad Labem 3. dubna). A uvádění oper mimořádně obohatila alespoň koncertně Český filharmonie Janáčkovou Její pastorkyní pod taktovkou Jiřího Bělohlávka (25. dubna).

Zážitky

K dubnovému „nej“ nakonec nepatřila Její pastorkyňa České filharmonie, byť se v roli Kostelničky poprvé představila finská sopranistka Karita Mattila, ale studentská Dido a Aeneas Henryho Purcella.

Premiéra se konala v ústeckém divadle a pořádaly ji společně s Teplickou konzervatoří právě Severočeské divadlo v Ústí nad Labem, které kromě budovy poskytlo i orchestr, Dům dětí a mládeže a zařízení pro další vzdělávání pedagogických pracovníků v Ústí nad Labem a dále Státní zámek Duchcov, to vše za finanční podpory Ústeckého kraje. Byla to zvláštní, nicméně šťastná konstelace. Plně ji využil nejen Jiří Knotte, dirigent, ale také klavírista, sbormistr, ba i skladatel, který na Teplické konzervatoři působí jako dirigent školního orchestru a vedoucí školního pěveckého sboru. Jistěže jsme nemohli čekat vytříbenou historicky poučenou interpretaci, ale orchestr základní standard partitury naplnil.

Režie se ujal tanečník Vladimír Gončarov, který se stal vůdčí osobností ústeckého baletu, kde vytvořil mnoho velkých rolí včetně Romea, Peera Gynta, Louskáčka (v roce 2008 získal cenu Thálie za roli Čobana v inscenaci Cikánské koření). Vladimír Gončarov zjevně dokáže studenty nadchnout, ostatně  pedagogické činnosti se věnuje také přímo v Baletním studiu Severočeského divadla. O výtvarnou stránku se na jednoduchém jevišti postaral osvědčený scénograf Josef Jelínek s pro něj typickými zdobnými neobarokními kostýmy.

Volba Purcellovy Didony se ukázala pro konzervatorní produkci jako velmi vhodná a studenti ji zvládli s obdivuhodnou jistotou a empatií. Samozřejmě, jejich výkony nemohly být dokonalé, to by nemuseli ještě studovat, ale vyzařoval z nich mladistvý entuziasmus a souznění s příběhem. Michaela Steklá už ve vstupní Didonině árii vyjádřila nejen zármutek, který se klene nad ostinátním basem, ale zároveň pod ním bylo cítit vnitřní rozrušení. Důvěrnice Belinda v podání Barbory Drábkové pak v krátkém ariosu prozradila, co je příčinou a snažila se rozptýlit zmatek v mysli a citech své paní: kartaginská královna totiž po tragické smrti svého manžela složila přísahu, že se již nikdy neprovdá. Když ale u břehů Kartága přistál hrdina Aeneas, Dido jej přátelsky přijala – a zamilovala se do něj. V podání Hynka Granii nebylo divu. Na začátku 2. dějství se prudce změnila atmosféra předchozí dvornosti. Na scénu vtrhly čarodějnice, rozhodnuté zničit Didonino a Aeneovo štěstí. V podání Jozefíny Eichlerové a Terezy Holuškové pak rozpoutaly s lísavým protahováním rytmu bouři.

Důležitou roli měl v celé inscenaci pěvecky dobře připravený sbor, který se proměňoval z bílé role dvořanů do černé role čarodějnického živlu a zvládal k tomu rozpohybovanou choreografii Vladimíra Gončarova. Zpívalo se anglicky – doplněná činoherní postava jakési průvodkyně, která v češtině uváděla a z dnešního pohledu komentovala jednotlivé scény byla spíše nadbytečná a rušila.

Propadáky

Za dubnový propadák považuji z inscenace uvedené vyšším stupněm umělecké školy – pražské HAMU – Martinů Ženitbu, jakkoli lze mít pochopení pro téměř nepříznivé podmínky, kdy HAMU nemá (na rozdíl od brněnské JAMU) prostor pro uvádění oper a pro školní produkce si prostory pronajímá. Je vlastně zázrak, že se studenti dokážou v této, pro operu nevhodné situaci nakonec nějak zorientovat a adaptovat a s minimem zkoušek za takto neregulérních okolností představení odehrát. Pro budoucí záskoky a krizové situace v profesionálním provozu se sice takové zocelení může hodit, ale spíše jako výjimka, než pravidlo.

V nastudování studentů HAMU Martinů vtipná Ženitba ztěžkla do popisné ilustrace, které nepomohl ani přesun epizody ze života dvorního rady carského samoděržaví do „story“ ruské emigrantské komunity v Americe v době, kdy opera vznikla, tedy v 50. letech. Režisérka a zároveň výtvarnice scény a kostýmů Mlada Kyovská Šerých tak zopakovala nápad, který pro nastudování Ženitby použila v brněnské inscenaci před sedmi lety britská režisérka Pamela Howard – ta tehdy s důsledností, pointami a vtipem. Jenže Mlada Kyovská Šerých takový přístup rozmělnila: nedokázala odlišit staromládenecké prostředí od bytu kupecké dcery, nijak dál nepracovala s kombinací ruských a amerických cetek (babušek a plakátů na Coca Colu) a situace nechávala povšechně odeznít.

Inscenátoři nevyužili formálně rámující závěr Martinů adaptace Gogolovy Ženitby, kdy dvorní rada nachází opět pohodlíčko své lenošky a jen těžkopádně uvažující sluha nejapně připomene došitým svatebním frakem unavenému radovi jeho svatební „dobrodružství“. Inscenace končí Podkolesinovým útěkem – velmi nepravděpodobně zahraným skokem z okna po zádech.

Jednotlivé u Gogola i Martinů ostře vyhraněné postavy nejiskřily, ale měly jen obecnou charakteristiku –  dvorní rada Podkolesin v podání Víta Noska byl za prvoplánového troubu, kterým manipuluje podnikavější Kočkarjov –  Otakar Souček byl však v této roli zjevně velice nejistý. Další nápadníci kupecké dcery Agafji splývali – vysloužilý námořní důstojník Ževakin v podání Michaela Skalického, šťouravý vládní úředníček Ivan Daniela Klánského a vlezlý vysloužilý armádní důstojník Anučkin v podání Jakuba Dolejše. Agafja sopranistky Varine Mkrtchyan vystačila s charakteristikou nesmělého trdla, zatímco dohazovačky v podání Jany Prouzové bylo všude plno.

Dirigentce Marii Erlebachové se sice podařilo udržet souhru orchestru se sólisty, ale přes solidní hru Akademických komorních sólistů zůstalo hudební nastudování opery brilantním žertům Martinů partitury hodně dlužno.