Únorová nej zážitků i propadáků dle Heleny Havlíkové

Svá únorová „nej“ vybírám z premiér Pucciniho Madam Butterfly ve Státní opeře (premiéra 4. února byla zrušena a první představení se uskutečnilo 9. února), koncertního provedení Purcellovy Didony a Aenea Collegiem 1704 (5. února), recitálu Bryana Hymela a Irini Kyriakidou ve Smetanově síni (14. února), benefičního galakoncertu Adama Plachetky na Žofíně (16. února), Scarlattiho Janových pašijí a Stabat Mater Tommase Traetty (Colegium 1704 17. února) a monteverdiovského galavečeru Magdaleny Kožené v Rudolfinu (26. února).

Zážitky

K únorovým „nej“ zážitkům patří pražské recitály dvou českých sólistů, kteří se prosadili v zahraničí – Magdaleny Kožené a Adama Plachetky. Oba koncerty byly shodou okolností benefiční ve prospěch nadací – v případě Magdaleny Kožené jejího vlastního nadačního fondu na podporu základních uměleckých škol, Adam Plachetka svým vystoupením podpořil Nadaci pro předčasně narozené děti a jejich rodiny. A u obou koncertů byl zřetelný posun ve srovnání s jejich předchozími pražskými vystoupeními: lednový písňový program Magdaleny Kožené byl dramaturgicky spíše nesourodý koktejl a přes proslulost kolegia muzikantů, kteří ji doprovázeli, zejména česká část s výběrem písní Antonína Dvořáka a Leoše Janáčka vyzněla nepřesvědčivě. A na loňském prosincovém mozartovském gala v Kongresovém centru Praha, jehož záznam odvysílala na začátku února Česká televize, působil Adam Plachetka vedle temperamentní Kateřiny Kněžíkové poněkud upjatě a strnule.

 

Foto 3 Kožená _DSC6083
Magdalena Kožená v Monteverdiho Souboji Tankreda a Klorindy Foto © archiv C.E.M.A. – Petra Hajská

Magdalena Kožená ve svém únorovém galavečeru zajímavě rozšířila svůj dřívější koncertní program z díla Claudia Monteverdiho s orchestrem La Cetra pod vedením Andrei Marconiho, který v Praze prezentovala přede dvěma lety a který byl také základem pro její nejnovější CD. A to nejen o divadelní ztvárnění Souboje Tankréda a Klorindy, ale také o přesah k Lucianovi Beriovi a jeho Sekvenci III. Vykročení od Monteverdiho k hudbě 20. století propojila adaptace Nářku Ariadny. Slavné lamento Ondřej Havelka jako libretista a skladatel Marko Ivanović proložili soudobou reflexí Ariadnina příběhu. Vznešené zoufalství Monteverdiho antické hrdinky nahlížejí dnešní optikou i jazykem, vtipně a laskavě, odlehčeným parlandovým stylem i „komentáři“ nástrojů včetně citací swingu. I Magdalena Kožená suverénní „vážnou“ interpretaci Monteverdiho lamenta dokázala prokládat glosami s přiměřenou dávkou nadhledu a ironie. Spojení těchto uměleckých osobností přineslo v Rudolfinu večer, který výrazně přesahoval očekávání, s nímž jdeme na recitál klasické hudby.

Právě Beriova Sekvence s osmiminutovým monodramatem nejrůznějších možností ženského hlasu s útržky slov, výkřiky, zběsilými kaskádami slabik, glissandy, halekáním a adaptace Monteverdiho Lamenta patřily k vrcholům večera. Ve vyprodaném Rudolfinu byly i děti, dozajista žáci „zušek“, k nimž bude směřovat Kožené nadační fond. Velmi živě reagovaly a místy, nejvíce při Beriovi, se spontánně hlasitě smály. Co více si přát!

Adam Plachetka při svém gala dramaturgicky neexperimentoval, ale přiměřeně benefičnímu účelu postavil program na osvědčených „hitech“ především Mozartových a Rossiniho oper. A doslova se rozdával – bez přestávky a s jediným „přerušením“ v předehře k Lazebníkovi sevillskému zazpíval osm árií a dva přídavky navrch. Ve vyprodaném sále Žofína s osmi stovkami posluchačů vytvořil mimořádnou atmosféru spřízněnosti. Blýskl se flexibilitou a mnohotvárnosti výrazu, kterou ale uplatňuje s decentní uměřeností, bez afektovaného přehánění. Více než na práci s dynamikou byla jeho výrazová flexibilita založena na pěvecké technice s vyrovnanými rejstříky, na zvládnuté deklamaci a na dlouhých frázích. Právě mimořádně dlouhý dech dovoluje Adamovi Plachetkovi spojovat fráze tam, kde si jiní musí dýchnout, a držet závěrečný tón až do konce dohry orchestru, což je efekt, který spolehlivě dostává diváky do varu.

Takový výkon Adama Plachetky by ovšem nebyl možný bez podpory kvalitního empatického orchestru – Symfonický orchestr Českého rozhlasu pod taktovkou zkušeného Ondreje Lenárda souzněl svou empatií.

Propadák

Foto 4 Madama Butterfly Christina Vasileva, foto Ilona Sochorová (2)
Christina Vasileva (Madama Butterfly, Čo-Čo-San) Foto © Národní divadlo – Ilona Sochorová

Únorovým propadákem se stala premiéra, které se nakonec nekonala. Ani pamětníci 80+ si nevzpomínají, že by se v Národním rušila premiéra opery. Až nyní – kvůli nemoci obou alternantek Čo-Čo-San, Marii Kobielské a Christiny Vasilevy, jak potvrdila ředitelka opery ND Silvia Hroncová, byla první premiéra Puccciniho Madam Butterfly ohlášená na 4. února zcela zrušena. První představení se uskutečnilo až v termínu druhé premiéry 9. února. Jistě, skandály k divadlu neodmyslitelně patří. Ale přece jen – neuskutečnění premiéry kvůli obsazení titulní role – ta přitom patří běžně do repertoáru lyrických nebo spinto sopranistek, včetně řady těch našich – je bezprecedentní a nesvědčí o flexibilitě a předvídavosti vedení naší první scény.