Čím si Václav Hudeček si podmanil publikum v Ostravě?

Ostrava, Slezskoostravská radnice

Milan Bátor

Koncert houslisty Václava Hudečka na Slezkoostravské radnici přilákal především starší a střední posluchačské generace. Sál, v němž se obvykle odehrávají sňatky, byl zaplněn do posledního místa. Potvrzení, že na slavné české interprety ostravské publikum slyší víc, než na zahraniční mladé umělce. Světoznámý český virtuos a odchovanec Davida Oistracha se v Ostravě představil po boku pianisty Lukáše Klánského. Nechyběl ani host, kterým byla mladičká houslistka Kateřina Krejčová. Nejprve se rozezněla hudba Johanna Sebastiana Bacha. Sonáta h moll, BWV 1014 pro housle a klavír je interpretačně náročné, ale posluchačsky vděčné dílo. Polyfonní předivo odvíjeli oba umělci se snahou o čistou, vyváženou a dobře ukotvenou souhru. Osvěžení v podobě zurčivé a kontrapunktem neobtěžkané melodiky přinesla následující Sonáta B dur pro housle a klavír, KV 378 Wolfganga Amadea Mozarta. Lukáš Klánský se představil sólově v Nocturnu Fryderyka Chopina, které následovaly dvě dua Z domoviny pro housle a klavír Bedřicha Smetany. Poté Hudeček přizval na pódium Kateřinu Krejčovou a společně provedli Sonátu E dur pro dvoje housle a klavír Georga Friedricha Händela. Večer uzavřely virtuózní Cikánské melodie Pabla de Sarasateho a následovaly pochopitelně i přídavky pro evidentně spokojené publikum.

Po čistě technické stránce byl výkon houslové legendy Václava Hudečka poněkud problematický. Ne všechny skladby vyhověly jeho spontánní muzikalitě: místy mne překvapila nedotažená intonace, rytmické nepřesnosti apod. Kdo navštěvuje pravidelně koncerty filharmonických cyklů, s nimiž se představuje současná interpretační špička, nemohl si těchto drobných nuancí nevšimnout. Jenomže, jak všichni dobře víme, hudba není zdaleka jenom o technice. A Václav Hudeček má osobní charisma na rozdávání. Hřejivý tón a hudební výraz jsou stále jeho doménou a přirozeností, která z něj během hry čišela samozřejmě, jako by jenom dýchal. Mimořádnou přidanou hodnotu má jeho vlídné, poučené a zajímavé průvodní slovo. Hudeček je rozený a poutavý vypravěč, jehož historky a reflexe setřely všechny vznesené pochybnosti. Zkrátka a dobře převážil pocit, že jsem přišel na setkání s legendou a člověkem, který hudbu miluje a je jí zcela oddán. Hudeček přeje mladým generacím a všemi svými silami pomáhá propagaci houslové hry, což se promítá do jeho spolupráce s mladými umělci. Ruku na srdce, je třeba přiznat, že kdyby vystoupila technicky vybroušená mladá houslistka v Ostravě sama, asi těžko by (ano, zde patří „bohužel“) hrála před vyprodaným sálem. To už je však úděl hudebního mládí a zřejmě to nebylo v žádné době jiné. Václav Hudeček v Ostravě ukázal, že z klasického koncertu lze udělat zážitkový večer pro různorodé publikum. Řekl bych, že se ideálně hodí zejména pro ty, kteří se takzvané „vážné“ (omlouvám se za tu vágní floskuli) hudbě dosud spíše vyhýbali a rádi se nechají dojmout a okouzlit. Právě pro ně může být setkání s legendárním Václavem Hudečkem pomyslnou branou do tajuplného a všemi barvami a emocemi zářícího labyrintu klasické hudby.

Václav Hudeček a Lukáš Klánský  Foto archiv

FLÉTNOVÉ SONÁTY FRANTIŠKA BENDY

S RENOMOVANÝM FLÉTNISTOU ROMANEM NOVOTNÝM
Markéta Jůzová

RADIOSERVIS
CR0910-2

František Benda: Sonáty pro flétnu a harfu

Sonáta C dur (Lee III-6), Sonáta e moll (Lee III-56), Sonáta G dur (op. 3/1), Sonáta e moll (Lee III-57), Sonáta F dur (Lee deest)

František Benda: Sonáty pro flétnu, cembalo a violoncello

Sonáta G dur (Lee III-74), Sonáta a moll (Lee III-121), Sonáta D dur (Lee III-24), Sonáta e moll (Lee III-60)

Roman Novotný – flétna, Jana Boušková – harfa, Aleš Bárta – cembalo, Jan Keller – violoncello.

Nahráno: CD 1 – v březnu a dubnu 2014 ve studiu Domovina, CD 2 – v listopadu a prosinci 2014 a lednu 2015 ve Studiu č. 1 Českého rozhlasu v Praze na Vinohradech, hudební režie Jiří Gemrot, mistři zvuku Miroslav Mareš (CD1) a Zdeněk Žoček (CD2).

Vydáno 2017, 2 CD.

Celkový čas: 91:40

V sezoně 2019/2020 uplynulo 310 let od narození skladatele a houslového virtuosa Františka Bendy, představitele raného klasicismu. Jeho díla se zapsala výrazně do historie české hudby.    

Renomovaný flétnista Roman Novotný aktivně shromáždil všechny dostupné skladatelovy flétnové sonáty. Již v roce 2014 a 2015 je nahrál na nové album (vyd. Radioservis 2017) a ke studiové hudební spolupráci přizval své nejúspěšnější kolegy.

V provedení s harfistkou Janou Bouškovou, cembalistou Alešem Bártou a violoncellistou Janem Kellerem komorní díla Františka Bendy oslní posluchače v jejich interpretaci nejen krásou melodií, ale i virtuozitou.

Roman Novotný se profiluje na své zatím nejnovější sólové nahrávce nazvané „František Benda – Flute Sonatas“ velmi invenčně a s ohledem na své předchozí kompaktní disky je opět progresivnější.

„S flétnovou hudbou Františka Bendy jsem se poprvé setkal zkraje svých studií na konzervatoři. Vzpomínám si, jak hluboce mne už tehdy oslovila nahrávka, na které Jean-Pierre Rampal a Viktorie Švihlíková přednesli Bendovu sonátu F dur v aranžmá Milana Munclingera,“ vzpomínal s odstupem času Novotný. Nastudování díla v interpretaci světově proslulého francouzského flétnisty a naší významné flétnistky si tenkrát velmi oblíbil. O několik let později se ovšem nadchl i z dalších koncertů. Velmi zaujat byl nahrávkou skladatelových děl v podání renomovaného maďarského flétnisty Andráse Adorjána se souborem Ars Rediviva z 80. let 20. století, která byla natočena v Praze pod taktovkou Milana Munclingera. „S jakým potěšením a jistou nostalgií jsem si desku nechal po letech sólistou podepsat při naší společné práci v porotě flétnové soutěže Pražského jara 2015,“ připomněl s radostí i hrdostí Roman Novotný v době před vydáním své nejnovější nahrávky.

Ke kompletu Bendových děl rád přiblížil svůj přistup: „Postupně se mi do rukou dostávaly další Bendovy oficiálně vydané sonáty, a pak i nesmírně pozoruhodný materiál, čtyři sonáty v dobovém opisu, jehož faksimile je zveřejněno na internetu.“ Následně si již renomovaný hráč České filharmonie, dlouholetý pedagog Pražské konzervatoře, splnil své velké přání, natočit všechny dostupné skladatelovy sonáty.    

Nahrávky soustředil Roman Novotný do alba dvou kompaktních disků, které odlišil komorní sestavou podle charakteru skladatelovy tvorby. Svým posluchačům se rozhodl samostatně předložit „Sonáty pro flétnu a harfu“ a „Sonáty pro flétnu, cembalo a violoncello.“

Do tvorby a života Františka Bendy (1709 Benátky nad Jizerou – 1786 Postupim) zasvětil  čtenáře v doprovodném bookletu Václav Kapsa. V textu akcentoval odborně a poutavě nejen Bendovu stěžejní pozici ve dvorní kapele pruského krále Fridricha II., ale i jeho zahraniční působení ve Vídni a Varšavě, v Drážďanech či Berlíně. Upozornil také na sporné autorství Sonáty G dur (op. 3/1) vydané v Berlíně pod jménem Franz Benda, kterou podle dochovaných pramenů mohl složit rovněž Carl Friedrich Franz Benda nebo František Benda Friedrich Wilhelm Heinrich.

Harfistka Jana Boušková, která si ve světě úspěšně buduje renomé, svou kolekci společných nahrávek s Romanem Novotným opět skvěle rozšířila. Již jejich první projekt v roce 2001 ve Dvořákově síni Rudolfina, kde natočili CD Romance“ pro label Exton – Octavia Records, byl výborný. Když o tři roky později ve stejné koncertní síni pokračovali ve svém záměru nahrávání děl různých autorů na kompaktní disk ve spolupráci s japonskou firmou Octavia Records pro label Cryston nazvaný „ à la fantasia,“ jejich souhra se jim opakovaně velmi zdařile osvědčila.    

Z Bendových skladeb na novém albu oba hrají Sonátu C dur (Lee III – 6), Sonátu e moll (Lee III – 56), Sonátu G dur, op. 3/1, Sonátu e moll (Lee III – 57) a Sonátu F dur (Lee deest). V jejich interpretaci vyniká průzračně tektonika sonát, melodika zní zpěvně a dynamické kontrasty jsou barevně odstíněné. Instrumentální hra flétnisty a harfistky působí radostně jako živý dialog. Citlivě si naslouchají a ke skladbám přistupují s pokorou a respektem. 

Roman Novotný již delší dobu hraje na japonský nástroj Muramatsu s jasem ve výškách  a vřelostí v nižších polohách. Jeho přednes je hravý, líbezný a melancholický. V legátových pasážích dociluje zpěvnosti. Oslňuje virtuozitou, pestrostí barev a širším rozpětím dynamiky. Velmi ctí charakter skladeb, což je nejcennější.

Jana Boušková hraje po boku výtečného flétnisty výsostně. Novotného dlouholetá kolegyně z České filharmonie své hráčské umění dlouhodobě rozvíjí k perfekcionismu na nástroji americké firmy Lyon & Healy, který získala v roce 1992 za vítězství International Harp Competition v USA. Její harfa zní krásně ve velké škále barev.

Druhý kompaktní disk se zaměřením na „Sonáty pro flétnu, cembalo a violoncello“ nabízí Bendova díla v rozšířenějším komorním znění. Novotný hraje po boku svých úspěšných kolegů, cembalisty Aleše Bárty a violoncellisty Jana Kellera, Sonátu G dur (Lee III – 74), Sonátu a moll (Lee III – 121), Sonátu D dur (Lee III – 24) a Sonátu e moll (Lee III – 60). V jejich provedení zní díla hutněji a zpěvnost flétnisty se místy střetává s těžším doprovodem. V dramatičtějších pasážích vyniká Novotný, který skvěle respektuje charakter skladeb.

Volba střídavého řazení děl v durové a mollové tónině vnáší do atmosféry poslechu vnitřní vyváženost a příjemnou proměnlivost nálad. Skladby souhrnně vytvořily zajímavý celek, který je z instrumentálního a dramaturgického pohledu umělecky velmi přínosný.    

SÍLA PŘÍBĚHU I CHARAKTERŮ MUZIKÁLU TARZAN V DIVADLE HYBERNIA

Praha, Divadlo Hybernia

Markéta Jůzová

Divadlo Hybernia v Praze hraje s úspěchem již čtvrtý měsíc muzikál Tarzan, který je úzce provázán se světovými hity britské popové legendy Phila Collinse, jenž poměrně krátce před českou divadelní premiérou zpíval 25. 6. 2019 ve vyprodané O2 aréně v rámci svého velkolepého světového turné s názvem Still Not Dead Yet Live. V pražském muzikálu si srdce diváků získává nejen Collinsova  hudba a jeho texty písní, ale především poutavý silný příběh o mladém muži hledajícím lásku a své kořeny v africké džungli. Režisér Libor Vaculík zpracoval dílo humorně, dojemně a s napětím,  přitažlivě pro všechny generace diváků.

Muzikál podle filmu společnosti Disney, adaptace dle knihy Rice Burroughse Tarzan z rodu Opů originálně uvedená v roce 2006 společností Disney Theatrical Productions na Broadwayi v New Yorku na libreto Davida Henryho Hwanga, se v Praze hraje v českém překladu Martina Fahrnera a s texty písní Pavla Cmírala.

Příběh o Tarzanovi z pera amerického spisovatele E. R. Burroughse vyšel v roce 1914 a již více než jedno století baví čtenáře. Není tedy divu, že společnost Disney po něm sáhla a po úspěšném kresleném filmu z roku 1999 vznikl nádherný muzikál s hudbou Phila Collinse. Ten spatřil světlo světa v roce 2006. Já jsem tento muzikál neviděl a ani vidět nechtěl…,“ vyjádřil se režisér Libor Vaculík v doprovodném programu k pražské inscenaci. „Rád jdu vlastní cestou i se všemi riziky, která tato cesta přináší! Na prvním místě jsou pro mě v příběhu o chlapci vyrůstajícím v džungli emoce. Tedy atributy, které i dnes, v naší společnosti, hrají prim. Všechny účinkující jsem se pokusil předělat k obrazu svému, vštěpit jim charaktery jednotlivých postav – ať to byla hlavní postava nebo poslední člen company.“

Z muzikálu Tarzan Foto © Michaela Feuereislová

Poutavý příběh mladého muže, který hledá své kořeny napříč africkou džunglí a najde lásku svého života, byl mnohokrát zpracován literárně, filmově i pro televizní produkci. I v Divadle Hybernia děj líčí osudy Tarzana (Viktor Antonio), potomka mladého anglického páru, kterého po tragické smrti jeho rodičů vychovává pralesní opice Kala (Dita Hořínková) a který se brzy díky své síle a důvtipu stane nejmocnějším tvorem džungle. V období dozrávání obohatí jeho vnímání světa vedle Kaly především vůdce kmene Kerchak (Marian Vojtko), gorilí samec Terk (Ladislav Korbel) a Leopard (Tomáš Smička). Tarzanův dobrodružný život v korunách stromů obrátí naruby až expedice profesora Portera (Tomáš Trapl), který přijel do africké džungle studovat život goril. Když se Tarzan (Peter Pecha) posléze seznámí se svou budoucí partnerkou, Porterovou dcerou Jane (Ivana Korolová), uvědomí si, že je člověk. Navzdory dramatické zápletce s léčkou a lovem goril  vedoucího výpravy Claytona (Rudolf Kubík), který usmrtí gorilího vůdce kmene Kerchaka, skončí muzikál šťastně v silném poutu lásky Tarzana s Jane, která se rozhodne, nevrátit se lodí s otcem do Anglie, ale zůstat po boku Tarzana v Africe. I její otec je na konci nadšený. Radostné velké finále uzavírá srdečný happyend.

Orchestr v Divadle Hybernia hraje Collinsovu hudbu pod taktovkou Dalibora Kaprase ve svižných tempech, výrazově sice tvrdě, ale dynamicky citlivě v souladu s proměnami situačních nálad. Pěvecké nastudování Aleny Průchové je zdařilé, v rámci celku nabízí interpreti divákům vrstevnatou vokální strukturu, která zaujme nejen poslechem, ale především silou příběhu a významem zpívaných textů. Publikum často po sólových výstupech aplaudovalo.

Akrobaté, taneční company a pěvecká offstage přispívají k pěkné, výstižné a živelné charakteristice prostředí. Choreografie Ivany Hannichové je působivá. Scénografie a scénické projekce, za které nese zodpovědnost Petr Hloušek, sice prostor zejména ve druhém plánu jeviště zahltí, čímž zmenší plochu pro případné choreografie, ale každé situaci vtiskne věrohodný kolorit. Pro diváka je příjemný světlý horizont, který v některých obrazech disponuje jemnou hloubkou v dálce. Hlouškova scénografie je i světelně v odstínech spleti džungle promyšlená, čímž velmi napomáhá životu inscenace. Kostýmní výtvarník Roman Šolc mnohokrát prokázal ve své tvorbě velký cit pro vystižení charakteru postav, doby současné i daného díla. V týmu s Liborem Vaculíkem obohatil Šolc výrazně režisérovu koncepci.

Muzikál nabízí divákům dvojí či trojí alternaci rolí, v případě malého Tarzana dokonce čtyři dětské alternace. Devízou režie Libora Vaculíka jsou silné charaktery postav a napínavé rozehrání situací. Na repertoáru jsou představení až do konce letošní sezony. Muzikál přináší publiku radost a soubor dokáže diváky zvednout hned po happyendu ze židlí, aby mu aplaudovali, provolávali „Bravo!“ a třeba i zpívali s interprety hlasitě a spontánně.

Neváhejte a přijďte s celou rodinou na muzikál Tarzan do Divadla Hybernia

Beethovenova Missa solemnis s Plzeňskou filharmonií

Plzeň, Měšťanská beseda

Petr Novák

Přestože Plzeňská filharmonie již v září natočila kompletní symfonie Jana Václava Tomáška a účinkovala i na open-air koncertě na Náměstí Republiky v Plzni při příležitosti slavnostního průvodu Vendelín, oficiálně zahájila svoji novou koncertní sezonu až 26. 9. svým prvním abonentním koncertem řady Diamant. Uvedla Missu solemnis Ludwiga van Beethovena. Dílo, které zaznívá spíše na festivalech, vedl při příležitosti stého výročí vzniku orchestru v Plzni její nynější šéfdirigent Ronald Zollman. Přizván byl Slovenský filharmonický zbor a sólisté Marie Fajtová, Markéta Cukrová, Jaroslav Březina a Jozef Benci.

V úvodním slově ředitelka orchestru Lenka Kavalová připomněla milníky vzniku plzeňského profesionálního tělesa. První zmínky pocházejí z r. 1882, kdy vznikl Plzeňský filharmonický spolek. Důležitým zlomem byl ale r. 1919, kdy vznikl Symfonický orchestr Osvětového svazu v Plzni, který v r. 1934 přijal název Plzeňská filharmonie. Další etapou byla éra Plzeňského rozhlasového orchestru, který vznikl r. 1946 spolu s novou budovou Českého rozhlasu v Plzni. Po reorganizaci v r. 1993 působil orchestr jako s. r. o., aby byl konečně r. 1998 přeměněn na obecně prospěšnou činnost, jejímž zakladatelem je město Plzeň. Orchestr od této doby nese opět název Plzeňská filharmonie.

Ředitelka orchestru připomněla také, kdy se Beethovenovo dílo v Plzni naposledy uvedlo – bylo to v r. 1997 pod taktovkou Jana Chalupeckého a před tím v r. 1973 za vedení Bohumíra Lišky. Dále poděkovala městu Plzeň, Plzeňskému kraji a Ministerstvu kultury za finanční podporu, aby pak následně předala slovo Tomáši Holubovi, biskupu plzeňskému, který sezonu zahájil. Holub vyzdvihl moto mše „jste posláni“ zvěstovat naději a radost a popřál posluchačům hudební i duchovní zážitek.

Beethovenova Mše D dur, op. 123 vznikla v době, kdy se autor zabýval i 9. symfonií. Složité a velkolepé dílo přesahuje rámec liturgického určení a můžeme jej tak slyšet jak v chrámu, tak v koncertní síni. Zcela zaplněný velký sál plzeňské Besedy se stal důstojným místem provedení tohoto díla. Rovněž volba přizvaného pěveckého tělesa se projevila jako vynikající. Slovenský filharmonický zbor byl svým sbormistrem Jozefem Chabroněm výborně připraven. Nadchla zejména jeho dynamika projevu, samozřejmá kompaktnost a naprostý nadhled nad složitým úkolem nastudování. Zcela zaslouženě sklidil sbormistr při děkovačce velké ovace…

Ze čtyř přizvaných sólistů vynikly svojí jistotou zejména oba ženské hlasy. Sopranistka Marie Fajtová podala svrchovaný výkon, její hlas byl vždy slyšet nad celým hudebním děním. Výborně jí sekundovala altistka Markéta Cukrová, která měla svůj part rovněž svrchovaně ovládnutý a zaujala svou barvou hlasu. S nadhledem zpíval tenorista Jaroslav Březina, zpočátku lehce nejistě působil svými nástupy basista Jozef Benci. Tento dojem ale v průběhu díla vymizel.

Pevná dirigentova ruka nezabránila občasným nesouhrám orchestru, ať již v závěrečném akordu Kyrie, nebo v prvním akordu dechové sekce v části Agnus Dei. Převažovaly však nesmírně povedené momenty, které umocnily celkově nadstandardní kvalitu nastudování celého díla. Osobně mne velmi zaujala Ronaldem Zollmanem nádherně vystavěná gradace uprostřed Creda, všudypřítomná typicky beethovenovská crescenda ústící do piana, nebo naprosto excelentní výkon jednoho z koncertních mistrů orchestru – houslisty Michala Sedláčka v houslovém sólu v Benedictu. V Glorii skvěle vyšla velká fuga včetně dlouhých úseků osminových pohyblivých pasáží nejprve jednotlivých hlasů sboru a následně v sólových partech. Sólisté spolu doslova dýchali i ve svém náročném třítaktovém sólu ke konci Benedictu.

Bylo jen dobře, že dílo zaznělo v Plzni bez přestávky. Také pečlivě připravený program s poznámkami Lenky Bočanové, který se mimochodem v Plzni dává posluchačům zdarma v ceně vstupenky přispěl k vysoké úrovni večera. Velmi dlouhé ovace dirigentovi, orchestru, sboru i sólistům nebraly konce a staly se nejlepší pozvánkou na některý z dalších abonentních i mimořádných koncertů Plzeňské filharmonie. Hned příští týden zazní mj. světová premiéra symfonie letošního plzeňského jubilanta, skladatele Karla Pexidra. Kdo se chce dovědět o činnosti orchestru více, měl by v Plzni navštívit výstavu, kterou připravila Mgr. Kateřina Zvěřinová v prostorách mázhausu plzeňské radnice. Nejlepší ale bude navštívit některý z dalších koncertů kterékoli řady včetně crossoverové, multižánrové, nebo té pro děti a přesvědčit se o kvalitách Plzeňské filharmonie „na vlastní kůži“.

STRAUSSOVA ŽENA BEZE STÍNU

Vídeň, Wiener Staatsoper
Markéta Jůzová

Oslavy jubilejní existence světoznámého rakouského divadla vyvrcholily 25. 5. 2019 v historický den připomínky 150. výročí založení Vídeňské státní opery. U příležitosti slavnostní události se v divadle uskutečnila premiéra opery Žena bez stínu Richarda Strausse pod taktovkou renomovaného německého dirigenta Christiana Thielemanna.

I když divadlo bylo v roce 1869 otevřeno operou Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta, nerozhodlo se vedení současné scény investovat finance do její nové inscenace, protože na repertoáru je dle slov ředitele Dominiquea Meyera dobrá produkce Mozartovy opery, kterou režíroval Jean-Louis Martinoty. K oslavám byla vybrána Straussova opera, která poprvé zazněla před sto lety.

Světová premiéra opery Žena beze stínu se konala ve Vídni 10. 10. 1919 a již po prvním historickém uvedení pod taktovkou Franze Schalka sklidila velký ohlas. Dílo inscenoval režisér Hans Breuer a výpravu navrhl scénograf Alfred Roller. Richard Strauss a Franz Schalk přijali od roku 1919 posty ředitelů proslulého rakouského divadla. Z dalších dirigentů dílo v nových inscenacích na stále slavnější scéně světového renomé hudebně nastudovali např. Clemens Krauss, Karl Böhm, Herbert von Karajan a Giuseppe Sinopoli.

Christian Thielemann se s operou Žena bez stínu Richarda Strausse již ve své kariéře setkal, v rakouském kontextu v roce 2011 byl s dílem konfrontován na Salcburském festivalu, kde byla uvedena v režii Christofa Loye a Thielemann řídil Vídeňskou filharmonii.

Ve Vídeňské státní opeře dirigoval Thielemann z tvorby Richarda Strausse před květnovou slavnostní premiérou dosud pouze představení Ariadny a Růžového kavalíra. Hudební nastudování opery přijal v tomto divadle teprve po třetí. Po debutu premiéry Tristan a Isolda Richarda Wagnera v roce 2003 se jeho druhou premiérou stala opera Jeníček a Mařenka Engelberta Humperdincka v roce 2015, z dalších děl dirigoval ve vídeňském divadle nejčastěji opery Richarda Wagnera a Wolfganga Amadea Mozarta.

Z devíz Orchestru Vídeňské státní opery vyzdvihuje dirigent především zvuk tělesa a nesmírně si váží muzikální flexibility hráčů, kteří během provedení oper velmi citlivě naslouchají pěveckým výkonům a jsou schopni pružně a adekvátně reagovat na vokální projev. Jak v hudební rovině na vysoké technické úrovni, tak i v emocionální rovině adekvátními interpretacemi frází na výjimečné úrovni přednesu.

Opera Žena bez stínu se řadí mezi nejproslulejší díla operní historie 20. století. Richard Strauss ji skládal během první světové války a dokončil v roce 1917. Tehdy se jednalo o již čtvrté společné dílo Richarda Strausse a libretisty Huga von Hofmannsthala. Z formálního hlediska komponoval operu o třech aktech v řadě uzavřených čísel. Výrazně a v mistrovské instrumentaci odlišil od sebe postavy, přičemž v jedinečné hudební charakteristice vyjádřil jejich společenské zázemí. Do nesmírně diferencovaného zvuku orchestru zahrnul Strauss nejen dramatický proud plný lyriky, poetiky a symboliky, ale i příznačné motivy a aspekty symfonického charakteru. Velmi působivě vyzdvihl ariosní pasáže, melodrama a recitativní parlando. Po čase se stala opera jeho vrcholným hudebně dramatickým dílem.

Velkolepou operu o třech jednáních koncipoval dirigent se svrchovaným nadhledem. Precizně uchopil nejen fráze, čísla a akty, ale i detaily napříč výjimečným velkým orchestrálním obsazením. Své pojetí korunoval významovou symbolikou hudebních oblouků a orchestrálně vrstevnatou gradací dramatického příběhu libreta Huga von Hofmannsthala. Mnozí hudebníci podali během večera zářné výkony. Pod taktovkou Thielemanna hráli v maximální šíři barevného a dynamického spektra mimořádného díla, kterému vtiskli silný hudební a dramatický tah.

Francouzský režisér Vincent Huguet, který byl přizván k inscenování Straussovy opery Žena bez stínu, ve Vídeňské státní opeře debutoval, stejně jak jeho krajané z tvůrčího týmu, scénografka Aurélie Maestre a návrhářka kostýmů Clémence Pernoud.

Libretista Hugo von Hofmannsthal se pro vznik textu nechal inspirovat orientálními prameny, křesťanstvím, pohádkami a pověstmi. Právě rozmanitost symbolů a děj prolínající realitu s irealitou, skutečností, iluzí a snem staví před inscenátory obtížné řešení realizace díla. Huguet se svým týmem vytvořil produkci, která i přes výjimečnou charakteristiku doby vzniku díla působí nadčasově. Pohádkové rysy potlačil a umocnil obrazivou výtvarnost doby i s jejími typickými kostýmy. Příběh prolínající linie vztahu císařského páru, barvíře a jeho ženy a sféry duchů výrazně zpřehlednil. Vynikajícím zacházením se světlem, hloubkou horizontu a šíří jeviště se mu podařilo zachytit esenci atmosféry velkoleposti opery.

Americký tenorista Stephen Gould, známý ve Vídeňské státní opeře především z titulních Wagnerových rolí Parsifala, Tannhäusera a Tristana či z Brittenova Petera Grimese, byl vybrán tentokrát do páru s finskou sopranistkou. Camilla Nylund s ním vytvořila císařský pár plný noblesy, jenž důstojně snáší bolest. Nylund dokázala strhnout své nejbližší i jistou tajemností. Pěvecky zpívali úchvatně, v kráse sytosti barev a s lehkostí náročné techniky. Švédská sopranistka Nina Stemme, která si srdce posluchačů ve Vídni získala zejména díky ztvárnění velkých rolí oper Richarda Wagnera, jim byla silnou operní partnerkou. Barvířku, kterou zpívala po boku německého barytonisty Wolfganga Kocha, prodchla brilantní pěvkyně hloubkou emocionálního prožitku. Kochův Barak vedle jejího projevu působil pasivněji a podal solidní výkon. Německá sopranistka Evelyn Herlitzius, která ztělesnila ve Vídeňské státní opeře i titulní roli Janáčkovy opery Káťa Kabanová, publikum ve Straussově opeře nadchla. Chůvu zpívala s grácií a roli vtiskla pozoruhodný složitý charakter. V dalších postavách se zaskvěli např. Thomas Ebenstein, Sebastian, Maria Nazarova, Ryan Speedo a Ileana Tonca. Situováním postav režisér velmi napomohl vyznění krásy hlasů a operní hudby.

Jevištní orchestr Vídeňské státní opery přispěl k výstižné charakteristice situací a Sbor Vídeňské státní opery v rozličných rolích císařských sluhů, cizích dětí a hlasů duchů, podal mimořádný pěvecký výkon. Bouřlivé ovace s ovacemi ve stoje si vysloužili Christian Thielemann, Evelyn Herlitzius, Nina Stemme a Camilla Nylund.

Do divadla se vrací opera na repertoár 10., 14. a 18. 10. 2019. Návštěva představení může být pro mnohé české posluchače velkým přínosem, nejen kvůli výjimečnému tvůrčímu týmu, ale i z pohledu bližšího seznámení se s dílem Žena beze stínu, kterou Národní divadlo v Praze dosud nezařadilo na repertoár, přičemž se jedná o Straussovo vrcholné dílo.

Zleva Evelyn Herlitzius (Chůva), Camilla Nylund (Císařovna) a Nina Stemme (Barvířka) Foto © archiv Wiener Staatsoper – Michael Pöhn

Wien, Wiener Staatsoper – Richard Strauss: Žena bez stínu (Frau ohne Schatten). Dirigent Christian Thielemann, režie Vincent Huguet, výprava Aurélie Maestre, kostýmy Clémence Pernoud. Premiéra 25. 5. 2019.

Anna Hostomská: Opera – průvodce operní tvorbou

Zbyněk Brabec

Přiznám se, že ke knize Anny Hostomské, resp. k jejímu 7. vydání z roku 1965, mám niterný vztah. Tato kniha mně podala první a zásadní informace o operách, se kterými jsem se seznamoval jednak v inscenacích opery Národního divadla v Praze, jednak z gramofonových nahrávek (v té době velice ve výběru omezených) a v neposlední řadě z rozhlasového vysílání, které jsem pravidelně sledoval.  Chtěl-li se posluchač něco dozvědět o opeře, musel sáhnout k opernímu průvodci. Anna Hostomská nebyla zdaleka první, kdo u nás takového průvodce operní tvorbou napsala, nicméně s operou a její popularizací měla jako dlouholetá redaktorka Československého rozhlasu velké zkušenosti (škoda, že v aktuálním vysílacím schématu stanice Vltava ČR pořad z operních árií, jaký léta měla Anna Hostomská nebo později Elena Dušková či Ivan Ruml, nenašel k velké lítosti mnoha posluchačů místo). Osobně jsem ji poznal jako starší dámu, která ani ve vyšším věku nepřestávala mít o operu zájem a která doslova operou žila. Ostatně i někteří operní pěvci Národního divadla, např. Libuše Domanínská, na ni vzpomínají jako na kultivovanou a nesmírně sečtělou dámu. Bylo tedy jen otázkou času, kdy Anna Hostomská knihu o opeře napíše. Stalo se tak v roce 1955, kdy vyšlo první vydání jejího životního díla. Spolu s ní se na něm autorsky podílel její choť Mirko Očadlík, Lubomír Dorůžka, Emil Ludvík a Jarmila Brožovská. Kniha byla záhy rozebrána, a tak hned následujícího roku vyšla ve svém 2. vydání. Její obliba trvá dodnes, proto byla neustále znovu vydávána a více či méně redakčně upravována. Ostatně náš trh od té doby nepřinesl nic, coby Hostomské konkurovalo. Pouze Ladislav Šíp vydal v roce 1983 v Supraphonu knihu Česká opera a její tvůrci a v roce 1996 Mladá fronta v českém překladu Velkou encyklopedii opery několika německých autorů doplněnou o některé české opery a další údaje pro českého čtenáře (překladatele libreta do češtiny, premiéry v českých zemích). Nicméně dílo Anny Hostomské se neustále jevilo jako životaschopné a vycházelo v dalších vydáních. Ještě za účasti své hlavní autorky došlo k prvnímu výraznějšímu přepracování pro jeho 8. vydání v roce 1993, na kterém se redakčně podíleli další autoři, zejména Helena Havlíková, Václav Nosek a Ivan Ruml. V jejich redakci pak kniha vyšla ještě dvakrát, naposledy v roce 1999. Nejnovější vydání z roku 2018 jakoby na tuto verzi rezignovalo. Nový tým autorů, již bez dohledu Anny Hostomské, která zemřela v roce 1995, se k posledním vydáním postavil zády, vrátil do své verze řadu obsahů oper, která tato vydání vypustila, a s novým okruhem autorů dílo významně přepracoval a rozšířil do dosud nejrozsáhlejší podoby. Pod novým vydáním jsou podepsáni jako odborní poradci Rudolf Rouček, mj. autor rozsáhlé předmluvy, a Mojmír Sobotka. Vedle původních textů Anny Hostomské se na práci podílelo dalších 21 autorů, včetně převzatých textů od jejích původních spolupracovníků, např. Lubomíra Dorůžky nebo Jarmily Brožovské. Nechápu, proč z vydání byly zcela odstraněny texty Heleny Havlíkové nebo Ivana Rumla, když ne všechny autory posledního vydání lze označit za operní odborníky. Oba „odstranění“ autoři navíc napsali své statě ještě pod Annou Hostomskou.

Pokračování textu Anna Hostomská: Opera – průvodce operní tvorbou

Dvakrát z operního Německa

Saská Kamenice, Theater Chemnitz

Pavel Horník

 

Wagnerův Siegfried

Není žádným tajemstvím, že je městské divadlo v Saské Kamenici pravidelným každoročním pořadatelem i několika titulů oper Richarda Wagnera. Vždy o Velikonocích se dávají tři různé opery. Však se také někdy tomuto čtvrtmilionovému městu říká, a docela právem, saský Bayreuth. Nejnověji se letos zdejší soubor odhodlal k nastudování celého Ringu. Naprosto unikátní je to, že  každému dílu byla vybrána jiná režisérská osobnost a navíc to jsou ženy. Rýnské zlato a Valkýra byly uvedeny v únoru a dubnu. Dohromady s již dříve hraným Tannhäuserem a Parsifalem se během jara objevila na repertoáru čtyři

Daniel Kirch (Siegfried) Foto c archiv Theater Chemnitz – Nasser Hashemi

Wagnerova operní díla. A to je tedy výkon! Na konci září měl premiéru Siegfried v režii Sabine Hartmannshenn,  scénografie a choreografie byla ale svěřena muži, Lukasi Kretschmerovi. Dílo nastudoval mladý dirigent Felix Bender, rodák z Halle,  v jehož gesci byla též dubnová Valkýra.  Jeho precizní práci mu velmi usnadnila dobře sehraná Filharmonie Roberta Schumanna, která je zároveň orchestrem doprovázejícím zdejší operní představení.

Divák, který vstoupil do moderního, do velké výšky se zvedajícího a akusticky výtečného hlediště, uviděl před sebou otevřenou tmavou scénu, na které stála řada různě rozmístěných až do provaziště zasahujících čtverhranných sloupů. To se ale viditelně změnilo, když se chvíli před a během krátké předehry s leitmotivem Niebelungů, začaly na jevišti zdvihat a všelijak kroutit a plížit postavy tajemných lidí s černými kapucemi. Bylo to  v jakémsi pomyslném lese, správně se podle Wagnera  jedná o les obra Fafnera. Mezi nimi se nacházela ležící postava těhotné ženy (zřejmě se jednalo o Sieglindu), jíž temně oděný muž v klobouku, skřet Mime,  rozpáral břicho,  vyňal novorozeně a odnesl je. Jako poznámku bych jenom sdělil, že celá tato scéna v jevištním přítmí nevyzněla pro diváky až tak hororově, jak by se v písemném popisu zdálo. Po chvíli běžel zprava přes jeviště asi pětiletý blonďatý chlapec, opačným směrem se pak již vracel starší a větší hoch a nazpět již jinoch, aby se nakonec objevil na jevišti dospělý muž v  khaki kraťasech. Ten přitáhnul obrovského uloveného medvěda a vyrval z něho zkrvavené srdce, které vhodil do kotlíku, aby se uvařilo. Ano, byl to Siegfried, kterého od dětských let vychovával právě Niebelung Mime (hlasově i herecky vynikající holandský pěvec Arnold Bezuyen, za nímž stojí  skvělá mezinárodní kariéra včetně Bayreuthu, Salcburku a též Metropolitní opery). Ten se marně snaží  ukout ze zbytků meče Nothung, který získal od umírající Sieglindy, nový. Nakonec  jej ukuje v Mimeho kovárně umístěné částečně pod úrovní jeviště za mohutného kouře. Siegfried kovající a zpívající legendární zpěv při kování meče – Nothung, Nothung! Niedliches Schwert….. a následně ještě známější „Hoho!Hohei! Hohei!…. „ v podání německého tenora Daniela Kircha výtečně. Nový Nothung se zaskví v plné kráse a Siegfried s ním může  odejít zabít draka Fafnera, aby se Mime zmocnil prstenu a přilby, které obr ve svém doupěti hlídá. Ale to již následuje přestávka a po půl hodině se vracíme do hlediště, abychom prožili další dějství ve stejné, pouze jinak nasvícené dekoraci odehrávající se blízko Fafnerovy jeskyně. Opět se po jevišti rojí různé mimicky rozpohybované postavy. Mezi nimi se honí kolem jednoho sloupu Poutník-Wotan (v kvalitním podání Ralfa Lukase) v typickém  klobouku a černou páskou přes oko se skoro stejně oblečeným dvojníkem, kterým  je převlečený Alberich.

Pokračování textu Dvakrát z operního Německa

Berliozovi Trójané ve vídeňské Státní opeře

Vídeň, Wiener Staatsoper

Markéta Jůzová

Nejvýznamnější francouzskou operu 19. století z tvorby skladatele Hectora Berlioze Les Troyanes / Trójané zařadila Vídeňská státní opera na podzim opět po dlouhé době na svůj repertoár. Velkolepé dílo hudebně dramatického žánru Grand opéra, ke kterému skladatel napsal také libreto ve francouzštině, hudebně nastudoval francouzský dirigent Alain Altinoglu a inscenoval skotský  režisér Sir David McVicar.

Berliozova opera o pěti aktech dosahuje délky trvání i se dvěma přestávkami přes pět hodin a připomíná v časové délce velké opery Richarda Wagnera. Když se ohlédneme do historie Vídeňské státní opery, zazněla opera Trójané v kompletní skladatelově verzi na premiéře 17. 10. 1976. Tehdy velkolepé dílo hudebně nastudoval Gerd Albrecht a režíroval Tom O´Horgan, hrála se devětkrát a na repertoáru se opět objevila v roce 1980 v obnoveném nastudování, hrála se pak již jen pětkrát a pouze její druhá část (3. – 5. akt). Ke kompletnímu provedení se vrátilo divadlo až nyní s novým inscenačním týmem.

Joyce DiDonato (Dido) a Brandon Jovanovich (Aeneas) Foto c archiv Wiener Staatsoper – Michael Poehn

Sir McVicar si získal vedení divadla i srdce publika v předchozí úspěšné spolupráci na inscenacích oper Ariodante G. F. Händela, Tristan a Isolda R. Wagnera, Falstaff G. Verdiho nebo Adriana Lecouvreur F. Ciley. McVicarova režie Berliozovy opery Trójané je skvostná, výpravná, mistrovsky efektní a skvěle zaměřená na koncentraci příběhu.

Pokračování textu Berliozovi Trójané ve vídeňské Státní opeře

Mimořádný klavírsta Denis Matsuev

Praha, Obecní dům

Vídeň, Goldener Saal

Markéta Jůzová

Světoznámý mladý ruský klavírista Denis Matsuev natáčí již dlouhodobě pro prestižní labely a vystupuje s renomovanými orchestry i v nejslavnějších síních. Velmi úspěšná byla jeho nahrávka z roku 2009, podzimního koncertu v newyorské Carnegie Hall. I když jeho repertoárový záběr je široký a sahá od klasicismu až po hudbu 20. století, nejvíce inklinuje k náročným romantickým skladbám Ference Liszta, Petra Iljiče Čajkovského, Sergeje Rachmaninova a Sergeje Prokofjeva.

Do svého zahraničního turné sezony 2018/2019 zahrnul sólové koncerty s orchestrem i řadu svých recitálů s různým programem. Např. ve Zlatém sále Hudebního spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni 6. 10. hrál Matsuev Koncert pro klavír a orchestr č. 2, g moll, op. 16 Sergeje Prokofjeva v rámci druhého abonentního koncertu Vídeňské filharmonie pod taktovkou svého krajana Valerije Gergijeva. Ve Smetanově síni Obecního domu v Praze 10. 12. představil sólový recitál, na kterém zazněla v oficiální části večera díla Ludwiga van Beethovena, Sergeje Rachmaninova a Petra Iljiče Čajkovského.

V konfrontaci se šestým ročníkem Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, který probíhal v Praze ve dnech 22. 11. 2. 12., kdy mohli zájemci navštívit 27. 11. ve Dvořákově síni Rudolfina koncert fenomenálního ruského osmašedesátiletého klavíristy Grigorije Sokolova, jeví se být Matsuev pokračovatelem velké ruské klavírní tradice.

Sokolovovo interpretační umění spojované dlouhodobě s prezentací programu, jenž bývá po dramaturgické stránce vybraných kompozic v různých zemích jeho vystoupení většinou stejný v rámci jedné sezony, je stále na vysoké úrovni, hluboce promyšlené a technicky bravurní v pestré dynamické i výrazové škále. O generace mladší třiačtyřicetiletý Matsuev má rovněž mimořádné nadání. V citlivě analytickém uchopení děl a v bohaté šíři nuancí interpretačně kompozice rozkrývá vždy s respektem ke skladateli. Jeho vzezření charakterizuje statné držení těla a rovná záda při hře na klavír. Provedení romantických skladeb z tvorby ruských skladatelů je schopen obdařit nejen detailní technickou a výrazovou bravurou, ale i vrstevnatou vnitřní a vnější gradací, umocněnou silným tahem a velkolepostí.

Když hrál Matsuev ve Zlatém sále po boku Valerije Gergijeva a Vídeňské filharmonie, interpretace Prokofjevova koncertu vyzněla dramaticky výsostně. Na rozdíl od Sokolovova nabízí sólista v zahraničí během sezony mnohem častěji různě koncipované programy. Pestrou klavírní repertoárovou šíří disponuje ovšem i jeho krajan Daniil Trifonov, famózní host MHF Pražské jaro 2018, který již v sedmadvaceti letech má světové renomé.

Koncertní cyklus Karlíček Sequenza

Mariánské Lázně, ZUŠ F. Chopina, Casino

 

Prolog

Marta Ulrychová

Tři mariánskolázeňští rodáci Petr, Josef a Martin Karlíčkovi, nově sdružení ve spolku Karlíček Sequenza, se rozhodli obohatit hudební scénu Mariánských Lázní tematicky různě zaměřenými koncerty, pořady s edukativní náplní i prezentací umělců v novém interdisciplinárním světle. Do tohoto lázeňského města mohou přinést bohaté zkušenosti ze svého zahraničního působení, které zahájili zhruba na přelomu tisíciletí po úspěšném studiu a mnoha uměleckých stážích. Město jim k tomu poskytlo náležitou podporu, včetně koncertních sálů, inspirujících k rozmanitým akcím. Letošní cyklus přinesl v jediném týdnu pět koncertů, v nichž se tito umělci postarali nejen o dramaturgickou náplň, ale i o interpretační zastoupení. V jejich podání si posluchači vyslechli množství sólových a komorních skladeb, vztahujících se nejen ke géniu loci Mariánských Lázní, ale v samostatném koncertu také Leoši Janáčkovi, jehož hudbu bratři Karlíčkové ve světě propagují.

 

Na úvod benefice

Petr Novák

První ročník nového festivalu zahájil (22. 9.) benefiční koncert v sále tamější ZUŠ. Úvodní slovo ředitele školy Petra Čecha představilo trojici bratrů a jejich současná působiště. U Petra je to Holandsko, Josef je v Německu a Martina osud zavál až do Kanady. Ředitel přivítal i bývalé učitele obou bratrů klavíristů – Marii Hurtíkovou a Karla Friesla, který je vedl na plzeňské konzervatoři.

Program koncertu sestával z děl francouzských impresionistů a děl romantiků. Již od úvodní Sonáty pro violoncello a klavír Claudea Debussyho, kdy se violoncellového partu zhostil Josef Karlíček a ke klavíru usedl Martin Karlíček, bylo zřejmé, nakolik mistrovsky každý z bratrů ovládá hru na svůj nástroj. Zatímco cellista zaujal naprostou intonační čistotou své hry a přesvědčivostí výrazu podtrženou hrou zpaměti, Martin s ním v pochopení díla naprosto souzněl, sekundoval mu výjimečnou kultivovaností a zřetelností hry, pregnancí úhozu a dokonalou souhrou. V Poetickém kusu ve formě habanéry Maurice Ravela ke klavíru usedl Petr Karlíček, na violoncello hrál opět zpaměti Josef. Skladbu, kterou můžeme slyšet v provedení na nejrůznější nástroje, interpretovali oba bratři opět v naprostém souznění, s pochopením pro kolébavý rytmus díla a s niternou škálou dynamického rozlišení hry.

Jako posluchač jsem kvitoval záměr uskutečnit koncert bez obligátní pauzy. Bratři se na pódiu neustále střídali, odpočinuli si a posluchači, nevyrušeni přestávkou, si vyslechli virtuózní Uherskou Rapsodii pro violoncello a klavír Davida Poppera. U klavíru zůstal hrát Petr, i v této skladbě Josef pokračoval ve hře zpaměti. Mohl se tak soustředit vedle techniky hry plně na výrazovou složku interpretace. Jeho provedení skladby bylo za Petrova doprovodu strhující a publikum jej ocenilo dlouhotrvajícími nadšenými ovacemi s výkřiky „bravo“.

Závěrem zazněla svita Šest kusů pro klavír na čtyři ruce, op. 11 Sergeje Rachmaninova. Přestože měli oba klavíristé k dispozici jen středně velký nástroj firmy Yamaha, barevná a dynamická škála jejich provedení na tento unifikovaný klavír byla úctyhodná. Technická brilance, střízlivá a vždy čistá pedalizace a zřetelnost úhozu i v kaskádách pasáží byla přirozená. Bratři se vkusně vcítili do všech nálad jednotlivých částí. Výstavba závěrečné části „Sláva“ byla impozantní.

Bratři se museli publiku odvděčit dvěma přídavky. Labuť Camilla Saint-Saënse přednesli v úpravě pro čtyřruční klavír a violoncello namísto originální verze pro dva klavíry a violoncello zařazené do jeho cyklu Karneval zvířat. Zatímco Martin hrál obligátní šestnáctiny, Petr jej elegantně obíhal při přizvukování rozložených akordů a basových tónů. Interpreti se s publikem rozloučili vkusnou Barkarolou skladatele F.??? Péru, která vyzněla jako pozvání na jeden z dalších koncertů s názvem „Benátky, kolébka Evropské hudby“ v Městském muzeu v Mariánských Lázních.

 

A na závěr galakoncert

Mariánské Lázně, Casino

Marta Ulrychová

V závěrečném galakoncertu 28. 9. si trojice sólistů zopakovala svá příležitostná vystoupení se Západočeským symfonickým orchestrem, s nímž začala spolupracovat již v době svých studií.

V první půli večera jsme v podání klavíristy Martina a orchestru řízeného Martinem Peschikem vyslechli Klavírní koncert č. 2 Camilla Saint-Saënse g moll, op. 22. Umělec se ho zhostil s brilantní virtuozitou, nadhledem i smyslem pro stylová odstínění tohoto díla, v němž skladatel přechází od reminiscencí na předcházející stylová období až k hravým tanečním rytmům. Druhý violoncellový koncert e moll, op. 24 pražského rodáka Davida Poppera neslyšíme na našich pódiích často. V kompozici spíše eklektického charakteru, prozrazující vlivy velkých osobností konce 19. století, se skvěle uplatnil Josefův zpěvný tón a neomylná intonace v náročných rychlých pasážích. Koncert a potažmo i celý koncertní cyklus zakončil velkoryse koncipovaný Čajkovského Koncert č. 1 b moll. Petr Karlíček ho interpretoval s potřebným smyslem pro grandiozitu tohoto díla, ale i s potřebným technickým vybavením virtuózních pasáží a klidem zpěvných částí druhé věty. Bouřlivý aplaus byly důstojným zakončením této mimořádné a z hlediska interpretů jedinečné akce, na niž mohou být Mariánskolázeňští v celostátním kontextu právem hrdi.