Projekt „Staré mýty, nová fakta“ vypisuje konkurz na pozici doktorandky/doktoranda

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

ráda bych upozornila na vypsání konkurzu na pozici doktorandky / doktoranda, v návaznosti na pětiletý projekt „Staré mýty, nová fakta: České země v centru hudebního dění 15. století“, sponzorovaný Grantovou agenturou České republiky (program EXPRO, podporující excelentní výzkum).

https://www.mua.cas.cz/cs/novinky/vyberove-rizeni-na-misto-doktoranda-v-oboru-hudebni-kultura-15-stoleti-v-cechach-nebo-jeji-recepce-v-moderni-ceske-hudebni-1981

Další informace o projektu lze nalézt na webových stránkách projektu:

http://www.smnf.cz/cs/index.html

Ráda bych upřesnila, že do konkurzu se mohou přihlásit stávající studenti doktorandského studia (s možností nástupu od 1. 4.) či studenti, kteří zahájí své studium v akademickém roce 2020/2021. Pozice je spojena s výhodnými finančními podmínkami a vynikajícím vědeckým zázemím. Předpokládáme vážný zájem o excelentní vědeckou práci na mezinárodní úrovni, také s ohledem na závazek projektu podat ERC grant.

Prosím především kolegy univerzitních pracovišť o rozšíření této informace mezi studenty.

Při této příležitosti předesílám, že projekt bude vypisovat tento rok ještě jedno místo, určené pro postdoktorandku / postdoktoranda.

Všechny další dotazy prosím směřujte na mou emailovou adresu:

vlhova@mua.cas.cz

Hana Vlhová-Wörner

https://www.mua.cas.cz/cs/kontakt/vlhova

Classic Prague Awards oznamují letošní nominace. Cenu za Celoživotní přínos obdrží Vladimír Válek

Praha, 31. prosince 2019 – Jediná tuzemská ocenění věnovaná klasické hudbě už znají nominované pro letošní rok. Classic Prague Awards tradičně poputují předním českým hudebním tělesům, sólovým hudebníkům i autorům nejlepší nahrávky roku. Předávání křišťálových trofejí ve všech deseti kategoriích proběhne 18. ledna 2020 ve Smetanově síni Obecního domu. Svátek české klasiky bude již tradičně živě vysílat Česká televize od 20:20 hodin na kanálu ČT Art. „Mám velkou radost, že můžeme opět dát prostor významným českým umělcům a osobnostem z oblasti klasické hudby. Odborná porota letos i pro čtvrtý ročník Classic Prague Awards vybrala skutečně výrazné osobnosti a objevy, jejichž úspěchy rezonovaly v uplynulých měsících,“ říká prezident soutěže Petr Stuchlík. Za Celoživotní přínos bude oceněn dirigent Vladimír Válek.

Během lednového galavečera naživo vystoupí Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK spolu s několika sólisty. Ceny budou opět uděleny v kategoriích Sólistický výkon, Komorní výkon, Orchestrální výkon, Vokální výkon, Crossover projekt, Soudobá kompozice a Nahrávka roku. Ani tentokrát však nebudou chybět oblíbené nominační kategorie Talent roku, Celoživotní přínos a Cena za propagaci české hudby v zahraničí. Tu se diváci dozví, oproti letům minulým, až při slavnostním předávání v Obecním domě. „Cenu za celoživotní přínos letos obdrží výjimečný dirigent Vladimír Válek. Je mi ctí, že oceníme další významnou osobnost dirigentského světa, která dlouhodobě pracovala se skvělými umělci nejen z tuzemské scény,“ vysvětluje Jiří Besser, ředitel soutěže. Čestné místo v programu pak má speciální Cena České televize pro klasiku roku, která podtrhne dlouhodobou spolupráci Classic Prague Awards a tohoto veřejnoprávního média.

O nominacích i vítězích ve všech kategoriích rozhodují odborné poroty v čele s hlavní porotou velikánů klasické hudby. Letos v ní zasednou světově proslulá sopranistka Gabriela Beňačková, houslový virtuos Václav Hudeček, klarinetista a pedagog Jiří Hlaváč, klavírista a pedagog Ivan Klánský a uznávaný skladatel Ondřej Soukup.

Classic Prague Awards vznikly z iniciativy společnosti Voice of Prague a bývalého ministra kultury Jiřího Bessera. V letošním roce je převzala společnost Boy Awards, za níž stojí Petr Stuchlík. Křišťálovou trofej s grafikou jedné z Janáčkových partitur vyrobila nižborská sklárna Rückl Crystal, návrh vytvořil malíř a grafik Jiří Voves.

Podrobná pravidla českých cen klasické hudby naleznete na oficiální stránce www.classicpragueawards.eu.

Děkujeme za podporu všem partnerům cen Classic Prague Awards, kterými jsou: Ministr kultury České republiky, Hlavní město Praha, Nespresso, Johnnie Walker, investiční fond QUANT, Intergram, OSA, Česká televize, rádio Classic Praha, Hudební rozhledy, HAMU, Nadační fond Magdaleny Kožené, Bohemian Heritage Fund, Obecní dům a Francouzská restaurace. 

Na Classic Prague Awards 2019 byli nominováni následující umělci, hudební tělesa a počiny:

SÓLISTICKÝ VÝKON

Martin Kasík – klavír
Antonín Dvořák
Koncert pro klavír orchestr G moll
Filharmonie Hradec Králové
dirigent Boian Videnoff, 23. 5. 2019

Jan Mráček – housle
Sergej Prokofjev
Koncert pro housle a orchestr č.1 D dur op. 19
Česká filharmonie
dirigent Petr Altrichter, 3. 10. 2019

Irvin Venyš – klarinet
František Kramář
Koncert pro klarinet a orchestr Es dur
Komorní filharmonie Pardubice
dirigent Marek Štilec, 27. 2. 2019

KOMORNÍ VÝKON

Belfiato Quintet
provedení Dechových kvintetů
Antonína Rejchy na stejnojmenném CD

Kristina Fialová – viola, Jitka Čechová – klavír
komorní koncert v Pražské křižovatce, 9. 4. 2019

Klavírní kvarteto Josefa Suka
Radim Kresta – housle,
Eva Krestová – viola,
Václav Petr – violoncello,
Václav Mácha – klavír
díla G. Mahlera, A. Schmittkeho, J. Suka a R. Strausse
koncert ve Dvořákově síni Rudolfina, 11. 11. 2019

ORCHESTRÁLNÍ VÝKON

Česká filharmonie
dirigent Semjon Byčkov
Dimitrij Šostakovič
Symfonie č. 8 C moll op. 85
zahajovací koncert 124. sezóny ČF, 4. 9. 2019

PKF – Pražská komorní filharmonie
dirigent Emmanuel Villaume
Josef Suk, Antonín Dvořák,
Camille Saint-Saens
koncert v rámci MHF Dvořákova Praha, 14. 9. 2019

SOČR – Symfonický orchestr Českého rozhlasu
dirigent Tomáš Brauner
Antonín Dvořák 
Král a uhlíř
koncert v Rudolfinu, 19. 9. 2019

NAHRÁVKA ROKU

When The Soul Speaks
Jan Jirásek
BONIFANTES chlapecký sbor,
Czech Soloist Consort
dirigent Jan Míšek
vydal PARMA Recordings

The Complete Piano Works

Viktor Kalabis
Ivo Kahánek – klavír
vydal Supraphon

Shostakovich Strings Quartets 2/7/8
Pavel Haas Quartet
vydal Supraphon

VOKÁLNÍ VÝKON

BONIFANTES chlapecký sbor
za výkon v premiéře kantáty Jana Vičara Tempus Iuvenis,
27. 3. 2019

Český filharmonický sbor Brno
za výkon v Glagolské mši Leoše Janáčka
s Českou filharmonií a dirigentem Petrem Altrichterem,
4. 10. 2019 v Rudolfinu

Pražský filharmonický sbor
za výkon v oratoriu Arthura Honeggera Král David, H 37
v rámci koncertu k 85. výročí založení PFS,
7. 12. 2019 v Rudolfinu

SOUDOBÁ KOMPOZICE

Aleš Březina
Charlotte: Tri-Coloured Play with Music – komorní operní muzikál, premiéra 1. 7. 2019 Nová scéna ND

Zdeněk Král
Magnificat – skladba pro smíšený sbor a varhany
premiéra na Festivalu pěveckých sborů v Jevíčku, 6. 4. 2019

Jan Vičar
Tempus Iuvenis – kantáta Čas mládí
premiéra 27. 3. 2019

CROSSOVER PROJEKT

Epoque Quartet
The Best of 20 Years

Five Star Clarinet Quintet
Jiří Hlaváč, Jan Mach, Vlastimil Mareš, Irvin Venyš,
Jitka Molavcová (special guest), CD Defilé

Marek Novotný Project II
Marek Novotný Band a Epoque Quartet, CD Fresco

Zuzana Růžičková: Sto zázraků. Z koncentračního tábora na mezinárodní koncertní pódia

Financial Times zvolil paměti Zuzany Růžičkové, zpracované Wendy Holdenovou,  do svého výběru nejlepších knih roku 2019. Kniha je v současné době na trhu již i v české, slovenské, německé a portugalské verzi, brzy vyjde italsky a v dalších jazycích.

Objednat si ji můžete v   nakladatelství Euromedia –  https://www.euromedia.cz/sto-zazraku/kniha/9744/

Repro archiv

Dvacátý sedmý ročník Senior Prix

Jiří Hlaváč

Ve velkém sále Radiopaláce na Vinohradech, se sešli 10. 11. 2019 noví laureáti prestižního ocenění Senior Prix. Společnost koncertních umělců při Asociaci hudebních umělců a vědců, která je, spolu s dalšími pěti profesními organizacemi spoluzakladatelem této ceny, a stála také u vzniku Nadace Život umělce a společnosti Intergram, které cenu organizují a financují, nominovala šestici svých kandidátů. Mezi padesáti oceněnými v tomto roce se objevili také cembalistka Giedre Lukšaité -Mrázková, klavíristka Svatava Střelcová, houslista Bohuslav Matoušek, violoncellista Marek Jerie, varhaník Jan Hora, dirigent, sbormistr a klavírista Stanislav Bogunia. Zařadili se tak do počtu 1245 umělců, kteří byli ve 27 ročnících oceněni za vynikající uměleckou a nahrávací činnost. V minulosti to byli mimo jiné herci Rudolf Hrušínský, Josef Kemr, Věra Galatíková, Ljuba Hermannová, hudebníci Josef Suk, Josef Chuchro, Gustav Brom, Karel Vlach, pěvci Ivo Žídek, Věra Soukupová, Yvetta Simonová, Marie Rottrová, tanečníci Marta Drottnerová, Vlastimil Harapes. Vedle šesti umělců AHUV byli letos oceněni také Jiří Korn, Petr Spálený, Zdeněk Svěrák, Ladislav Županič, Jan Vlasák, Carmen Mayerová, František Langweil, Karel Řehák, Jarmila Kůrová, Sláva Kůs, Jan Krejčí, Miloslav Podskalský, Stanislav Hložek, Jana Koubková, Jiří Hlava.  

Ceně Senior Prix jsem před dvaceti sedmi roky dodal její název, o náplň, prestiž, význam a smysl se tehdy postarali ředitel Nadace Život umělce Jiří Novotný, prezidentka správní rady Zuzana Navarová a její další členové Karel Zich, Jan Teplý, Jakub Waldmann a Milan Jančík.  Tři desítky let, stovky laureátů a vzpomínky na všechny, kteří pochopili řád lidské a umělecké pospolitosti. Letošního slavnostního ceremoniálu se ujali ředitelka Nadace Život umělce Dagmar Hrnčířová, ředitelka Činohry Národního divadla v Praze Jana Dvořáková, ředitel Ochranné organizace Intergram Ludvík Bohman a jako moderátor, ředitel Nadace Bohuslava Martinů  Jiří Hlaváč.

Foto ©  archiv Nadace Život umělce

PETR NEKORANEC NAHRÁL S ČESKOU FILHARMONIÍ DEBUTOVÉ ALBUM FRANCOUZSKÝCH ÁRIÍ

Petr Nekoranec je laureátem řady věhlasných evropských pěveckých soutěží. Jeho debutové album francouzských árií s Českou filharmonií a dirigentem Christopherem Franklinem vychází ve spolupráci s Nachtigall Artists Management, se Spolkem přátel hudebních talentů a se Supraphonem. Na CD se nahrávka v tuzemsku objeví již v listopadu. Do mezinárodní distribuce vstoupí začátkem roku 2020. Křest CD se uskutečnil v rámci koncertu „Stephen Costello a Petr Nekoranec – Dva tenoři, proč ne?“, který připravila agentura Nachtigall Artists na neděli 3. 11. 2019 do pražského Rudolfina.

Hvězda Petra Nekorance zatím nejjasněji zazářila v lednu 2017, kdy ve svých 25 letech exceloval na soutěži Franceska Viñase v Gran Teatre del Liceu v Barceloně, kde získal první cenu – absolutní vítězství (zde soutěží ženy i muži dohromady) a cenu Plácida Dominga pro nejlepšího tenoristu. Dva roky studia v rámci Lindemannova programu v newyorské MET doplnily jeho zkušenosti z Bayerische Staatsoper v Mnichově a připravily jej na další cestu do velkého mezinárodního světa opery. Nyní Petr Nekoranec přichází s debutovým albem s francouzskými áriemi. Jde o stvrzení jeho vstupenky mezi pěveckou elitu; debut s vynikající Českou filharmonií za zády a se zkušeným dirigentem Christopherem Franklinem po boku. „Francouzský repertoár je taková Pandořina skřínka, je tam neuvěřitelná škála – hlavně pro tenor a pro můj typ tenoru – a těch árií je tam strašně moc. Já jsem našel třiadvacet árií, které mě nejvíce zaujaly, a z těch jsme samozřejmě ještě museli vybírat. Nakonec jsme jich vybrali jedenáct a jeden duet, který jsme nazpívali se sopranistkou Zuzanou Markovou.  Budu se snažit je teď udržovat v koncertním repertoáru, protože bychom chtěli s panem dirigentem Christopherem Franklinem k albu udělat i menší turné,“ dodává Petr Nekoranec a zároveň upřesňuje autory, kteří jsou na albu zastoupeni: „Jsou to Jules Massenet, Charles Gounod, Gaetano Donizetti, který je sice Ital, ale text je ve francouzštině, Georges Bizet, Hector Berlioz a Edouard Lalo.“

Nekorancův lehký, pohyblivý hlas jej s důvěrou provede všemi koloraturami italského repertoáru, ovšem jeho barevnost i bezchybná hudební intuice jej neomylně vedou do světa francouzské opery; do světa nepřeberné škály hlubokých i jemných emocí, milostných citů i nevázaného veselí. Ve všech těchto polohách vyznívá zpěv Petra Nekorance s pozoruhodnou lehkostí, prostotou a důvěryhodností. Jako by nebylo nic snadnějšího, než zpívat… Ah! Mes amis, quel jour de fête! Francouzský debut mladé pěvecké hvězdy s Českou filharmonií vyšel v tuzemsku na CD i digitálně již v pátek 1. 11. 2019. V mezinárodní distribuci se objeví hned začátkem roku 2020.

„Moc bych si přál, aby zaznělo, že spolupráce s Českou filharmonií i s nahrávacím týmem byla naprosto fantastická, a to jak po stránce profesionální, tak především lidské, protože během nahrávání si sáhnete na dno svých sil. Absolvovali jsme tři dny nahrávání a před tím ještě jeden den zkoušek, během nichž jsem zazpíval přes sto vysokých C. Asi si dovedete představit, kolik sil nás to stálo, ale i přesto tam po celou dobu vládla naprosto přátelská a příjemná atmosféra. Celý orchestr, pan dirigent Christopher Franklin i nahrávací tým, byli naprosto skvělí a jejich podpora byla neustále znatelná,“ dodává ke svému očekávanému albovému debutu Petr Nekoranec.

Booklet CD

Recenzi na nové CD Petra Nekorance si můžete přečíst v Hudebních rozhledech č. 12/2019.

TEASER: https://www.youtube.com/watch?v=Ae09Tktwvn8&feature=youtu.be

Z HISTORIE A SOUČASNOSTI MUZIKÁLU VII

XII. MUZIKÁL V NĚMECKU ZÍTRA, DNESKA, VČERA

Wolfgang Jansen

Možná si některý čtenář řekne, co má název tohoto článku znamenat. Proč je napsán v opačné časové chronologii. Jestliže chceme hovořit o budoucnosti, či perspektivách muzikálu, potřebujeme si jasně uvědomit, jaká je jeho současnost, potažmo historie datující se od roku 1930, když v Německu vznikl divadelní systém veřejnoprávního financování.

V prvé řadě si musíme uvědomit, že muzikál je novodobá forma hudebnězábavného divadla, které prošlo v posledních padesáti, šedesáti letech mezinárodně velmi dynamickým rozvojem. Ještě před rokem 1949 šlo v případě muzikálu o ryze americký druh hudebního divadla. Avšak hned po válce se objevila řada titulů i v zahraničí. A to nejen v Londýně nebo v Austrálii. Ale i na území kontinentální Evropy. Příkladem je Divotvorný hrnec, který měl v roce 1848 premiéru v Praze. Úspěch u publika i umělecké uznání nového druhu hudebního divadla v divadelní světě vedlo k poptávce po muzikálu a jeho distribuci po celém světe. Muzikál se prodejem s šířením licenčních práv stal součásti mezinárodního trhu s divadelními tituly. V 60.letech minulého století se muzikál dostal prakticky na jeviště divadel ve většině zemí, kde bylo divadlo součástí kulturního dění a rychle se etabloval.

Dnes je z celosvětového hlediska muzikál živou formou hudebního divadla a počet jeho premiér se nedá ani odhadnout. Pokud jde o náměty a obsah, dokáže uchopit i ta nejsložitější témata a specifickými prostředky svého žánru je dokáže zprostředkovat divákovi. Navíc ovlivňuje vývoj v jednotlivých zemích, které jsou jen částečně schopné se prosadit vedle dominantní anglosaské tvorby v mezinárodní konkurenci.

Při pohledu na tento vývoj musíme říci, že Německo se stalo zemí muzikálu. Celou řadu let je počet diváků, kteří ročně navštíví muzikál, více než těch, kteří přijdou na činohru. Muzikálová divadla prodají ročně okolo osmi milionů vstupenek. Počet činoherních premiér je sice vyšší než těch muzikálových, avšak počet jejich návštěvníků celkově menší. A muzikál dnes drží rekordy, na které dříve nikdo nedokázal ani pomyslet. Například muzikál Starlight Express letos oslavil 31. výročí svého uvádění. Hraje se od roku 1988 až osmkrát týdně v divadle pro 1.700 diváků v Bochumi, která není zrovna turistickým centrem. To je malý, těžko představitelný zázrak. Takto dlouhou dobu uvádění jednoho titulu na jednom místě nepamatuje celá německé divadelní historie od středověku, kdy na tomto území poprvé došlo k hraní divadla. Avšak odbornou literaturu, které by tento jev odborně analyzovalo však nikde nenajdeme.

Ještě jeden aspekt současné situace je z historického hlediska zajímavý. Až do 60. let tvořila repertoár německého hudebnězábavného divadla díla domácích autorů a skladatelů. V dnešní nabídce naopak dominuje přibližně 80 procent překládaných titulů anglosaské tvorby.

Přes převahu a vysoký počet zahraničních přeložených muzikálových titulů se ne vždy podařilo překonat kulturní rozdílnosti mezi různými zeměmi. Každý kulturní produkt samozřejmě nese znaky a obsahuje hodnoty země svého původu. A diváci v zahraničí musí v mnoha případech najít k danému dílu cestu překonáním těchto překážek. Je-li těchto specifických elementů příliš mnoho, může dojít k diváckému nepochopení a následném nezájmu o návštěvu daného kusu. Tím si lze vysvětlit v Německu neúspěch takových slavných titulů jako Producenti nebo Rent. Rovněž americké muzikály Annie Get Your Gun (Ančí k líci zbraň), Oklahoma nebo Carousel neměly u německých diváků šanci uspět. V případě Producentů byly na vině především vtipy o Hitlerovi kombinované postavou producenta, který byl prezentován coby Žid bez jakýchkoliv skrupulí. Navíc se jmenoval jako polské město Bialystock, jehož obyvatelé před příchodem nacistů byli převážně Židé. Na takového věci je německé publikum velmi citlivé. K dalším zmíněným muzikálům lze uvést, že indiáni a kovbojové patří spíše do dětských pokojů než na jeviště pro dospělé.

Jestliže v dobách muzikálového boomu 80. a 90. let minulého století vlastně nikdo nemyslel na systematický rozvoj původních německých muzikálů, je dnes situace zcela jiná. Jak ředitelé divadel, tak soukromí producenti jsou si této reality vědomi a poptávka po domácích autorech a skladatelích roste.

Velký třesk

Vraťme se do minulosti a pohleďme na situaci německé muzikálové scény, kterou bychom mohli nazvat „Velkým třeskem“. Tím byla premiéra muzikálu Cats (Kočky) v roce 1986 v Hamburku v tamním Domě Operety. Samozřejmě, že před tím existovaly muzikály v repertoárových vícesouborových divadlech. Avšak v těchto případech se jednalo o okrajové produkce srovnatelné s operetou. Umělecky a obsahově nebyl takovýto muzikál příliš akceptován a inscenace a herecké výkony sotva kdy dosahovaly vysoké laťky. Teprve Cats, za jejichž uvedením stálo producentské duo bratří Friedrich a Bernhard Kurzovi rázně změnilo situaci. Muzikál uvedli na výsluní společenského dění a nadchli miliony lidí napříč Německem i jeho sociálních skupin. Tato událost přinesla zásadní změnu do německého divadelního systému.

Počáteční nadšení by však jistě rázem opět pominulo a vše se opět zhroutilo, kdyby nedošlo za běhu produkce i k vytvoření specifické infrastruktury. Bez ní by muzikál nezískal stabilní vývoj. Ač se nám toto vše zdá být dnes samozřejmostí, zprvu vlastně neexistovalo doslova nic. Tedy, žádná divadelní budovy, žádné vzdělávání, žádní interpreti, režiséři, autoři, skladatelé. A samozřejmě ani kritici, odborná média, a dokonce ani obecná umělecká akceptance. Vše bylo nutné teprve vytvořit. A to dokonce proti přímému odporu stávajících etablovaných divadel. Řada činoherních kritiků osočovala producenty Koček z tzv. McDonaldizace německého divadla a kulturního výprodeje. Dokonce je nařkli z mamonářství. Přáli si, aby se vše opět vrátilo do starých kolejí. Inovativně a otevřeně se německá divadelní scéna tehdy rozhodně nezachovala.

Zastavme se u aspektu „infrastruktury“ z pohledu do minulosti, současnosti i budoucnosti. Vedle potřebné infrastruktury personální, jde i o vytvoření infrastruktury materiální a institucionální. V případě muzikálu to znamená, že dlouhodobé etablování tohoto druhu divadla v německém systému divadelnictví znamenalo vytvoření rozsáhlých podmínek existence. Šlo o víc než jen realizaci spektakulárních premiér. První problém, který se objevil bezprostředně po úspěchu Koček, byl nedostatek potřebných divadelních budov. Divadelní systém, který se etabloval po roce 1945 ve Spolkové republice Německo, se skládal z velkých operních domů a množství subvencovaných činoher s kapacitou hlediště do tisíce  

míst. Soukromé divadelní budovy s kapacitou okolo patnácti set sedadel, jak je známe z Londýna nebo New Yorku, neexistovaly. A tak museli soukromí producenti ještě před tím, než mohli divákům představit licencované zahraniční muzikály, investovat značné částky do divadelních nemovitostí. Hala Starlight Express v Bochumu byla prvním divadlem v Německu, které bylo speciálně postaveno pro muzikál. A co víc, bylo ušito na míru zcela konkrétní inscenaci. Devadesátá léta tedy proběhla ve znamení nezbytné výstavby stále nových a nových divadelních budov. Počínaje Divadlem Nová Flora v Hamburku (1990 pro Fantoma opery), Muzikálový Dóm v Kolíně na Rýnem (1996), až po Divadlo Metronom v Oberhausenu. Teprve počátkem nového milénia se výstavba divadel poněkud zpomalila. V tak krátkém období nakonec vzniklo okolo dvaceti divadelních budov, které z hlediska přinejmenším stavebně technického, byly určeny pro jednu konkrétní muzikálovou produkci, u níž se předpokládalo, že poběží dlouhá léta.

Nicméně ne všechny místa, kde byla divadla postavena, našla pozitivní rezonanci u diváků. Krátkou životnost prokázalo hned několik divadel. Své brány zavřelo záhy divadlo Duisburgu, které bylo otevřeno velkolepou inscenací Bídníků. Stejně tak v Niederhausenu, kde šlo o scénu, kterou postavila britská produkce speciálně pro Sunset Boulevard. V Offenbachu nedaleko Franfurtu nad Mohanem bylo divadlo určené originálnímu broadwayskému souboru s muzikálem Tommy uzavřeno rok po premiéře tohoto muzikálu.

Nicméně přesto, že se nenaplnila všechna očekávání producentských snů, podařilo se v neuvěřitelně krátké době odstranit nedostatek divadelních budov určených pro muzikálová představení. A právě jejich inscenační kvalita ovlivnila i zřizovaná městská divadla napříč Německem.

Zcela odlišná situace byla v té tobě v Rakousku. Tam bylo Kočky uvedeny již v roce 1983 v Divadle Na Vídeňce,tedy v době intendanta Petera Wecka. Na rozdíl od Friedricha Kurze v Hamburku, který od samého začátku proklamoval, že se inscenace má hrát alespoň šest let, Petr Weck s dlouhodobým úspěchem nepočítal. V první sezóně svého působení počítal se čtyřmi premiérami. První z nich byly právě Kočky. V důsledku mimořádného úspěchu nakonec dobu jejich uvádění prodloužil a přípravu dalších premiér zastavil. A to bylo zřejmě nejdůležitější rozhodnutí jeho desetileté éry v čele divadla. Kočky zcela změnily vnímání rakouského publika, pokud jde o muzikál. A nehrála v tom žádnou roli skutečnost, že divadlo bylo zřizováno a financování hlavním městem Rakouska. Na základě tohoto úspěchu nakonec vznikly Spojené scény vídeňské, které provozovaly tři scénu (Raimundovo divadlo, Ronacher a Divadlo Na Vídeňce). Přes kulturně politické diskuse zůstaly financovány z veřejných prostředků dodnes. Avšak nové budovy určené pro muzikál, tak jako v Německu, nevznikly. A tak přes některé paralely vývoje, vidíme v obou zemích zcela rozličné linie vývoje.

Zajímavé jsou v tomto ohledu spojitosti mezi oběma zeměmi v dnešní době. Při samotném startu muzikálového boomu v Německu nehrála Vídeň žádnou roli. Když se v roce 1985 rozhodl hamburský senátor pro kulturu spatřit Kočky, odletěl do Londýna. Vídni tenkrát vůbec nevěnoval pozornost. Avšak po uvedení původního muzikálu Elisabet v roce 1992, se stala Vídeň vlajkovou lodí. Mimořádný obdiv sklidilo uvedení původního muzikálu v německé jazykové oblasti, který splňoval všechny nároky a kritéria kladená na muzikál v Londýně. Tuto priority však Spojené scény vídeňské svými současnými původními tituly opět ztratily.

Muzikály superlativů

Soukromé produkce v Německu mají, při pohledu na celkovou divadelní strukturu, jednu zásadní přednost. Producenti nemusí nikomu skládat účty, s výjimkou publika. Nicméně nesou plnou odpovědnost za vše. Především nesou ekonomické riziko a inscenování muzikálů superlativů s sebou nese rizika spojená s vysokými náklady. A úspěchy jako v případě Koček nebo Fantoma opery se nedají dopředu předvídat. A někdy nestačí ani dostatek reklamy. A tak insolvence, uzavírání divadel a střídání majitelů zkrátka patří k jevům soukromého divadelního podnikání.

Firma Stella, kterou Fridrich Kurz pro uvedení Koček založil v roce 1985 se v letech devadesátých i díky výstavbě nových budov stala jedničkou muzikálového trhu. Avšak v roce 1991 bratři o své podíly na firmě přišli. Připravil je o ně Rolf Deyhle, kterého dva roky před tím přijali jako obchodního partnera. Na přelomu milénia nakonec Deyhle se svojí Stella a.s. skončil v platební neschopnosti.  Firmu převzal berlínský pořadatel koncertů Peter Schwenkow. Vyřadil tehdy ze hry svého holandského konkurenta Joopa van den Ende, který založil Stage Holding. Jediné divadlo, které získal on, bylo Colosseum v Essenu. Poté Stage Holding se sídlem v Amsterdamu založil německou pobočku, jejíž šéfem se stal Maik Klokow, který před tím pracoval pro Starlight Express v Bochumu. Záhy na to převzal Divadlo V přístavu v Hamburku, kde se dotehdy hrál muzikál Buddy. Přestavěli ho a uvedli v něm Lvího krále. A ten se hraje dodnes.

Za necelé dva roky se ale Schwenkow s firmou Deutsche Entertaiment dostal do finančních problémů a představenstvo rozhodlo o prodeji všech akcií Stelly. A situaci v pravou chvíli využil Stage Holding. V roce 2002 přešla všechna divadla Stelly s výjimkou Haly Starlight Express na Stage Holding Joopa van den Ende. A tak celý německý muzikálový trh se najednou ocitl v zahraničních rukou.

Svět současného hudebně zábavného divadla ovládla globalizace. Holandský podnikatel v následujících letech vytvořil celou síť mezinárodních aktivit. Od USA přes Velkou Británii i také  v řadě evropských zemí. Nevyhnul se dokonce ani Moskvě. Postavil dokonce další divadlo v hamburském přístavu, kde v roce 2014 uvedl muzikál Zázrak z Bernu.

Před časem se však zakladatel firmy pro vysoký věk stáhl ze svého podnikání a většinu podílů získala v roce 2015 americká investiční firma CVC Capital Partners, jedna z předních investičních společností na světě. Prodáno bylo nejprve 60 procent akcí divadelního koncernu. Od investiční společnosti však lze jen stěží očekávat nadšení pro bláznivý divadelní svět. A tak v popředí stojí spíše výše rendity akcionářům. Takže bylo v roce 2018 uzavřeno berlínské Divadlo Na Postupimském náměstí a Joop-van-den-Ende-Akademie, která coby součást firmy vznikla pro výchovu nových herců. Ve stejném roce se pak uskutečnil konečný prodej zbývajících 40 procent akcií, které van den Ende ještě vlastnil. Cena celé transakce je dohodnutým tajemstvím.

Zájem o německé muzikálové firmy projevili i další zahraniční investoři. Britská firma Ambassador Theatre Group získala například mannheimskou firmu BB Promotion, která je známá pořádáním mezinárodních zájezdových produkcí. Poté získala i düsseldorfskou produkční společnost Mehr!Entertainment GmbH, kterou v roce 2008 založil Klokow poté, co se nepohodl s Joopem van den Ende a opustil jeho centrálu v Hamburku. Obě zmíněné německé produkce až do převzetí navíc úzce spolupracovaly. 

Portfólio muzikálových titulů, které zmíněné firmy vlastní, není jistě zanedbatelné. Avšak na to, zda dojde k vývoji dalších nových titulů, to je nutno vyčkat.

Avšak srovnatelná je i situace jiných zábavných podniků. Například kanadský cirkus Cirque du Slei, který původně v ranných 80. letech založili pouliční umělci, se stal podnikem s celosvětovým dopadem, který uvádí současně tucet různých show. Dlouhodobě angažuje více než tisíc artistů a díky jeho vzestupu drží 20 procent jeho akcií dvě arabské firma z Dubaje. 80 procent je pak rozděleno mezi americkou firmu Capitals a čínskou Fosum International.

Kde vzít správné herce?

Dalším důležitým aspektem k infrastruktury je vzdělávání. Bezprostředně po úspěchu Koček se celá řada míst začala zamýšlet nad tím, jak by mělo vypadat. Do té doby v Německu neexistovala herecký škola, která by vzdělávala studenty v potřebných třech oborech: zpěv, hraní a tanec. Pionýrem se zde stal opět Peter Weck. Po roční přípravě založil v prosince 1984 Studio tance a zpěvu, které bylo součástí Spojených scén vídeňských. Těžištěm vzdělávání se stal tanec a připravoval další potřebné herce pro inscenaci Koček. V roce 1989 se pak pod vedením Michaela Pinkertona rozšířilo na obory tanec, herectví a zpěv. Na novou výzvu současně reagovaly i německé vysoké školy uměleckých směrů. Od prvního záměru však trvalo léta, než mohli být přijati první studenti. Před tím, než začalo plánování míst a náklady na výuku, bylo potřeba definovat, jaké jsou vlastně kladeny požadavky na nové pedagogy tohoto oboru a kde je vlastně hledat. Nakonec bylo muzikálové studium zahájeno nejprve v Berlíně a Essenu, poté v Mnichově, Lipsku a Osnabrücku.

Je nutno zdůraznit, že nic z toho, o čem je řeč, nebylo ve své době samozřejmostí. Vše si žádalo nápady, odvahu, trpělivost a peníze. A také zapálené lidi pro tento druh divadla. Jen tak bylo možné v posledních třiceti letech položit základy hudebního divadla a vytvořit potřebnou infrastrukturu.

Vzdělávací instituce, divadelní budovy, ekonomické a organizační předpoklady, to vše je možné zahrnout do pojmu „vytvoření infrastruktury“. Byly však zde i aspekty nemateriální povahy. To znamená komunikace a vytváření veřejného mínění. V červnu 1986, tedy několik týdnů po premiéře hamburských Koček, vyšlo první číslo časopisu Musicals ve skromném rozsahu třiceti stran. Poprvé se tak objevila německy psaná publikace, která se rozhodla obsáhle informovat ty, kteří se zajímají o muzikál. Poprvé, a to v době před zavedením internetu, vyšly informace i domácích i zahraničních premiérách. O to nezávisle na náhodných informacích v denících či recenzích v odborných divadelních časopisech. Náklad nového periodika začal významně růst a brzy se stal neodmyslitelnou součástí muzikálové scény. Dnes už existují i další. V Německu vychází ještě Blickpunkt Musical, v Rakousku pak Musical Cocktail.   

V roce 1991 byla v Berlíně založena Společnost zábavného jevištního umění GUBK. Její členové si dali za cíl dát svůj hlas hudebnězábavnému divadlu. Bylo to v době, kdy se formovaly kulturně politické názory na muzikál. Lidé ze světa opery a činohry měli sotva zájem na úspěchu nového druhu divadla. Vznikla tehdy rovněž myšlenka pořádat odborné kongresy, aby svět muzikálu dostal prostor se zveřejnit své názory a stanoviska. První se konal v roce 1993 na půdě berlínské Akademie umění. Ohlasy byly tehdy tak veliké, že až do roku 2003 následovaly kongresy každý rok. Kromě rámec kongresů začal GUBK podporovat tvorbu domácích autorů. V roce 2000 organizoval ve spolupráci s Michaelem Kunzem třídenní workshop na téma muzikálová tvorba. Osvěta směřující k autorské tvorbě se stala součástí německého muzikálového světa.

Divadlo a diváci

Nelze podceňovat ani otázku fanoušků muzikálů. Na konci 80. let se začali organizovat návštěvníci různého věku a pohlaví do řady fanclubů. Vznikla i myšlenka oceňovat mimořádné umělce cenami po vzoru Tony Awards. A tak v roce 1997 skupina fanoušku zvaná „Přátelé muzikálu“ ze Severního Porýní Westfálska založila cenu Image, tedy Mezinárodní muzikálovou cenu Německa, kterou na slavnostním večeru převzali Uwe Kröger a Cusch Jung. Dva roky na to se konalo předávání cen ve velkém stylu a na základě rozhodování velmi silně zastoupené poroty muzikálových profesionálů. Z důvodu vysokých nákladů se však další ročník nekonal.

V roce 2013 byla založena Muzikálová akademie, která si rychle stala sítí německého muzikálového světa. A to mimo jiné každoročním udělováním cen od roku 2014.

Do nemateriálních struktur patří i další témata: rozvoj agentur pro muzikálové herce, každoroční prezentace čerstvých absolventů muzikálových škol, založení Německého archivu muzikálů v roce 2010, rozvinutá komunikace mezi muzikálovými praktiky, odborné pódiové diskuse, muzikálové kongresy a další.

V zásadě je možné být se současnou situací v Německu spokojen. Přesto ale nelze tvrdit, že je situace zcela optimální. Je na místě říci, co lze očekávat od budoucnosti. V současné době se v Německu koná ročně 30 premiér domácích muzikálových titulů. Při pohledu na množství zahraničních titulů by však bylo žádoucí, aby se na podporu domácí tvorby ještě více soustředili především dramaturgové subvencovaných vícesouborových divadel. Rovněž by bylo žádoucí, aby se například nějaké divadelní nakladatelství (agentura) více zajímala o pestrou muzikálovou tvorbu v sousedních zemích, jakými jsou například Polsko, skandinávské země, Česká republika nebo Itálie. Tam vzniká celá řada kvalitních titulů, které však z důvodů jazykové bariéry zůstávají v Německu nepoznány. Kromě toho by měli být potenciální autoři a skladatelé muzikálu školeni na úrovni vysokoškolského studia. Vždyť z 80 procent jde u této tvorby o řemeslo, které je nutno se naučit.

Je tedy muzikál budoucností divadla nebo kulturním výprodejem? Pod pojmem kultura se rozumí všechny duchovní a materiální produkty, které člověk vytvoří. Tedy počínaje agrární kulturou, kulturou vaření, kulturou diskuse atd. Je tedy zcela jasné, že muzikál je kulturní zboží. Je třeba odmítnou často zmiňovaný stereotyp, že soukromé divadlo, zvláště muzikál superlativů, je pouhou kultuře nepřátelskou komercí. Že nejde o umění ve vlastním významu tohoto slova, nýbrž o masovou produkci, americkou komerci, a tedy kulturní odpad. Takováto tvrzení jsou prastará a neplatná a rozhodně při pohledu na muzikál neplatná. Muzikály jako například West Side Story, Sweeney Todd, Billy Elliot nebo Jesus Christ Superstar vznikly v sukromopodnikatelském prostředí. Což je důkazem, že i muzikál je obohacením kultury, a to bez ohledu na to, je-li provozován z veřejných prostředků nebo na podnikatelské bázi.  

DR. Wolfgang Jansen

vystudoval Divadelní vědu a Germanistiku na Svobodné univerzitě v Berlíně. Jeho diplomová práce mela téma: Historie varieté. Pracoval jako vědecký pracovník Nadace pruského kulturního dědictví. Je autorem množství publikací o zábavném divadle (revue, opereta, muzikál). Působil jako pedagog na univerzitách a jiných vysokých školách v Berlíně, Düsseldorfu, Essenu, Hamburku a Hildesheimu. Těžištěm jeho vědeckého bádání je hudebnězábavné divadlo 19. a 20. století a divadelní historie Braniborska. V současné době přednáší Historii muzikálu na Svobodné univerzitě v Berlíně. V roce 2010 založil Německý muzikálový archiv. Vychází ve spolupráci s agenturou „musical-media“.

Hudební fakulta JAMU v Brně otevře dva studijní programy

Luboš Mareček

Dva nové pětileté magisterské studijní programy otevře Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Od akademického roku 2020/2021 bude možné takto studovat v programu Kompozice a v programu Dirigování, zpěv a operní režie. Místo obvyklého rozdělení studia na bakalářský a navazující magisterský stupeň čeká budoucí studenty obou těchto programů soustavné, pět let trvající studium, které bude završeno získáním titulu magistr umění – MgA. Novinek či vylepšení v systému tohoto studia však čeká budoucí zájemce nepoměrně více. 

Od akademického roku 2020/2021 se tak na HF JAMU v Brně budou vzdělávat budoucí skladatelé, dirigenti, operní režiséři i zpěváci ještě koncentrovanějším způsobem. „Rozhodli jsme se pro vytvoření, resp. inovaci těchto programů z několika důvodů. Hlavním z nich je důraz, kladený na rozvoj talentu našich studentů. „Připravili jsme mimořádně atraktivní studijní program, po jehož absolvování opustí naši akademii všestranně připravený a konkurenceschopný umělec. Požadavky trhu práce se za poslední roky změnily a my je chceme plně reflektovat. I proto zavádíme nové předměty, které nebylo možné umístit pouze do prvních třech roků studia. Více teorie, praxe, ale i kvalitní pedagogická a manažerská průprava. Přijatým studentům rovněž chceme vytvořit nejen lepší podmínky na přípravu absolventské práce a projektu, ale i větší prostor pro studium v zahraničí“, uvedl děkan Hudební fakulty JAMU profesor Jindřich Petráš. 

Vzhledem k atraktivitě náplně studia, kterou nové programy nabídnou, je tato změna vítána studenty i pedagogy. „Délka studia umožní soustředěný a přirozený proces získávání vědomostí a dovedností, studenti si nově budou moci zapsat předměty vyučované v cizím jazyce a prohloubí si tak své komunikační a prezentační dovednosti a také sociální kompetence, tedy tzv. soft skills,“ doplnila proděkanka HF JAMU pro studijní a pedagogickou činnost docentka Jana Goliášová. Filozofie změn je zaměřená na další zvýšení kvality teoretického a praktického vzdělávání. Zatímco v prvních letech studia se studenti budou věnovat více právě teoretické a praktické přípravě, později jim přibudou kvalitní pedagogické a manažerské předměty. Mezi nejzásadnější novinky patří navázání úzké spolupráce s Národním divadlem Brno, kde mají naši studenti vybraných specializací možnost využít aktivní účast při přípravě inscenací. Zavádíme také cvičné orchestrální a sborové těleso, kde mohou studenti všech oborů cizelovat své projekty. Rovněž posilujeme výuku hudební teorie, hudebních forem a nabídku předmětů individuální specializace. V neposlední řadě získají studenti více prostoru pro studium v zahraničí v rámci množství mezinárodních projektů, do kterých je JAMU zapojená.  Ojedinělé je také zavedení předmětu „Základy hudebního managementu“, kde se všichni studenti seznámí s kulturní politikou státu, základy ekonomie, ale taktéž se naučí zvládat zátěžové situace, lépe komunikovat na veřejnosti, vytvářet vlastní profesní portfolio a další dovednosti.

Vzniknou také některé zcela nové studijní specializace. Například studijní program Kompozice bude mít nově (mj. i na základě množství žádostí uchazečů) tři specializace – Kompozice, Kompozice elektroakustické hudby a Kompozice filmové a scénické hudby. Všechny tři jsou pochopitelně zaštítěny vynikajícími odborníky a podpořeny špičkovým výukovým vybavením včetně nahrávacího studia ve školním Divadle na Orlí. K přednostem studia bude patřit také možnost prezentace vlastních děl na řadě interdisciplinárních koncertů, absolvování zahraničních stáží, účast v různých mezinárodních projektech a v neposlední řadě i tvůrčí spolupráce s ostatními posluchači katedry – multimediálními skladateli, dirigenty, operními režiséry a audio inženýry.

Pětileté studium Zpěvu zase umožňuje mnohem kvalitnější výukový proces při práci s lidským hlasem, získání pěvecké techniky a široký vhled do všech oblastí interpretace vokálních děl. Studentům dále poskytne více času pro přípravu na mezinárodní pěvecké soutěže, která je časově velmi náročná, zvýší šanci absolvovat zahraniční stáže a lépe je tak připraví pro budoucí život profesionálního operního pěvce. 

V rámci specializace Dirigování orchestru a Dirigování sboru jsme kompletně změnili strukturu studia, vycházející z analýz studia dirigování na univerzitách po celém světě. Studenti orchestrálního dirigování se budou odděleně zaobírat studiem symfonického i operního repertoáru. Část hlavního předmětu se bude vyučovat ve skupině, aby měli studenti možnost pod vedením pedagoga konfrontovat své názory mezi sebou. Kromě působení v Národním divadle Brno dostanou studenti orchestrálního a sborového dirigování možnost mnohem častěji pracovat s profesionálním orchestrem a cvičným sborem, taktéž budou mít možnost širšího výběru předmětů pro osobní specializaci.

Výhody z nastávajících změn budou čerpat i studenti specializace Operní režie. I zde klademe mimořádný důraz na kontakt studentů s profesionálním prostředím. Možnost asistovat při nastudování operního představení v Národním divadle Brno a několik praktických výstupů ročně přímo v rámci vyučování spolu s manažerskými předměty činí tuto specializaci mimořádně atraktivní pro nové zájemce. „Dobře vybudovaný systém studia také nabízí možnosti tvůrčího dialogu režiséra s představiteli ostatních spřízněných oborů (dirigování, zpěv a další), které se společně uplatňují v oblasti opery. To vede ke směrování studentů pro budoucí uplatnění v praxi,“ dodala proděkanka Goliášová. 

Vzhledem ke složitosti procesu změn, které přinesou nově akreditované programy, přistupujeme k několika organizačním změnám. Přijímací zkoušky pro nové studijní programy budou vyhlášeny v dubnu 2020 a konat se budou až v červnu 2020. Studenti mohou využít delší čas na přípravu. Tento posun termínů bude platný pouze jeden rok, od akademického roku 2021/2022 se budou talentové zkoušky pro nové studijní programy konat v tradičním zimním termínu.  Veškeré informace a nejasnosti si mohou studenti i pedagogové ověřit na webových stránkách jamuj.cz, jamu.cz a na studijním oddělení Hudební fakulty JAMU.  

Pro ostatní obory na Hudební fakultě JAMU v Brně zůstává struktura studia totožná. Talentové zkoušky do bakalářského stupně studia proběhnou tradičně v lednu 2020, přičemž přihlásit se na ně je možné do konce listopadu 2019. Talentové zkoušky do navazujících magisterských oborů proběhnou v červnu 2020 s termínem přihlášení v dubnu 2020. 

Důležité termíny: 

Vyhlášení talentových zkoušek pro pětileté programy – duben 2020 

Talentové zkoušky pro pětileté programy – červen 2020 

Nástup ke studiu na JAMU – říjen 2020 

Úmrtí Františka Pišingera


V noci 19. 10. 2019 zemřel profesor Pražské konzervatoře a zakládající člen Dvořákova kvarteta, violoncellista František Pišinger.

František Pišinger se narodil v roce 1931. Své dětství prožil v Trhových Svinech. Studoval na Pražské konzervatoři v letech 1948 až 1954. Během studií založil s violistou Jaroslavem Ruisem smyčcové kvarteto, jehož členové se vyznačovali tím, že hráli veškerý repertoár zpaměti. Kvarteto mělo první koncert 9. ledna 1952 v Sukově síni pražského Rudolfina, tehdy ještě jako Kohlmanovo kvarteto. V následujícím období získal soubor souhlas od potomků Antonína Dvořáka i Společnosti Antonína Dvořáka, nést jméno Dvořákovo kvarteto. Pod tímto názvem soubor vystoupil poprvé 11. května 1953.

František Pišinger byl roku 1954 přijat na pražskou Akademii múzických umění, ale brzy na to byl ze studií vyloučen pro svůj třídní původ. V rámci vojenské služby byl zařazen do strážního oddílu na Slovensku. Členové Společnosti A. Dvořáka se zasadili, aby byl Pišinger převelen k „normálnímu útvaru“ do Prahy, což se povedlo a umožnilo tak jeho působení v Armádním uměleckém souboru. Po skončení vojenské služby působil Pišinger 22 let v Moravské filharmonii Olomouc.

Dvořákovo kvarteto mělo po dobu jedenácti let zákaz cestovat do ciziny, což se promítlo mimo jiné i do rušení účasti v řadě mezinárodních soutěžích v Lucernu, Liege, Budapešti a jinde. Existence souboru byla mezi léty 1956 až 1957 zajištěna přičleněním kvarteta k Armádnímu uměleckému souboru, poté bylo kvarteto komorním sdružením Moravské filharmonie v Olomouci až do roku 1989, kdy teprve začalo působit samostatně.

První výjezd Dvořákova kvarteta byl povolen roku 1962. Jednalo se o zahajovací koncert Wagnerova festivalu v Bayreuthu a vystoupení mělo mimořádný úspěch, který odstartoval sérii pozvání do řady zemí Evropy, Ameriky i Asie. Členové Dvořákova kvarteta dokonce dostali nabídku pedagogické činnosti na univerzitě v Torontu, tu však nikdo z nich nevyužil.

Za pětačtyřicet let svého působení vystoupilo kvarteto na bezmála třech tisících koncertech a natáčelo pro vydavatele Supraphon, Panton či Columbia, nebo rozhlasové stanice v Praze, Mnichově, Hamburku, Berlíně, Stuttgartu, Štrasburku, Lublani, Linci, Budapešti či Stockholmu.

František Pišinger byl významným pedagogem na Pražské konzervatoři, na které učil od roku 1973. Jeho třídou violoncella i komorní hudby prošla řada vynikajících hudebníků, kteří se později stali vyhledávanými sólisty i koncertními mistry předních českých orchestrů. Namátkou zmiňme Kryštofa Leciána, Petra Šporcla, Miloše Jahodu, Davida Rejchrta, Zuzanu Dostálovou, Víta Petráška, Marcelu Pěruškovou, Evu Brönner, Hanu Rytinovou, Hanu Baborákovou, Petra Malíška, Štěpána Filípka, Tomáše Hostičku a další.

Pišinger byl nositelem Ceny města Olomouc, roku 2001 získal cenu Senior Prix od výboru Nadace Život umělce, v roce 2017 se stal Čestným občanem MČ Praha 9 a v roce 2011 byla jeho jménem pojmenována Základní umělecká škola v Trhových Svinech.

U Františka Pišingera studoval i violoncellista Petr Nouzovský, který na pana profesora vzpomíná slovy:

„Když jsem ve druhém ročníku studia na Pražské konzervatoři ve třídě pana profesora Františka Pišingera poblouzněn Jiřím Bártou seznal, že chci přejít do třídy mladého sólisty, objevil se přede mnou učebnicový příklad mužství, síly osobnosti a svrchované noblesy.

Po nepřijetí žádosti o přeřazení do Bártovy třídy z důvodu mé nezralosti zašel pan profesor Pišinger za tehdejším ředitelem školy Věroslavem Neumannem, aby mu oznámil, že jsem zralý tak akorát a že se zaručuje za správnost kladného vyřízení mé žádosti. V bezprostřední chvíli po této návštěvě bylo žádosti vyhověno. Takhle jedná chlap. Teď už to vím.

Když jsem na pohřbu prof. Josefa Chuchra říkal panu profesoru Pišingerovi svou obavu o to, že s jejich generací odejdou opravdoví muži, charakter a následování hodné chování ,staré škol‘, s jeho typickým úsměvem mě, otcovsky hladě mou tvář, vyvedl z omylu, utvrzuje, že tomu tak není. 

Profesor Pišinger byl člověk nedávající najevo svou velikost. Byl milující hudebník, estetik, pedagog, který nás nenásilnou formou naučil poslouchat krásné, nadčasové nahrávky a vysvětlil nám proč. Tím nás naučil milovat hudbu.

Člověk, který pro nás mladé violoncellisty udělal víc, než si uměl představit. Učil totiž proto, že hudbu a učení miloval.“

František Pišinger  Foto archiv

Mezinárodní soutěž Leoše Janáčka v Brně 2019 zná vítěze, pořádající JAMU bodovala

Luboš Mareček

Mezinárodní soutěž Leoše Janáčka 2019 od včerejšího večera zná laureáty.  Prestižní klání, které připravuje Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění v Brně, se i letos – tentokráte mezi 24. a 29. zářím – uskutečnilo jako dvouoborové. Na brněnské umělecké akademii se představili interpreti v oborech hra na flétnu a hra na klarinet.

Renomovaná soutěž letos zaznamenala dosud nejvyšší počet soutěžících v historii oboru hra na klarinet, kterých se v Brně sjelo celkem devětašedesát. „Utkali se účastníci ze třiceti zemí světa, což výmluvně hovoří o vzrůstajícím mezinárodním ohlasu soutěže a znamená rovněž značný příslib pro úspěšné pokračování budoucích ročníků,“ poznamenal prorektor JAMU a jeden z porotců posuzujících výkony mladých hráčů na klarinet Vít Spilka. Vedle domácích hudebníků bylo v Brně zastoupené Slovensko, Polsko, Španělsko, Francie, Itálie, Řecko, Maďarsko, Německo, Norsko, Finsko, Dánsko, Island, Izrael, Turecko, Makedonie, Černá Hora, Austrálie, Japonsko, Korea, Thajsko, Taiwan, Čína, Hong Kong, USA, Rusko, Kyrgyzstán, Nový Zéland či Kanada.

První cenu, která byla v obou nástrojích dotována částkou sto tisíc korun, získal v oboru hra na klarinet Ital Alessandro Beverari. Ten si z Brna navíc odvezl také mistrovský nástroj Buffet Crampon RC, model BC1114L-2-0 v hodnotě 77 tisíc korun. Na vítěze v obou oborech ještě čekaly vouchery v hodnotě 250 euro od firmy Vandoren. Letošní ročník přinesl rovněž nepřímý úspěch pořadatelské JAMU. Klarinetista Aleš Tvrdík, který obdržel 2. cenu, je absolventem Pražské konzervatoře a nastupuje právě do prvního ročníku na Hudební fakultě JAMU. „Byla to vlastně moje první takto velká a tak významná soutěž. V mém případě šlo o několik měsíců intenzivní přípravy, což každého hráče posune mnohem dál. Samotná soutěž byla skvěle zorganizovaná. Vydržet tlak, který na každého soutěžícího padne v okamžiku jeho vystoupení, snažit se předvést v onu chvíli maximum a přitom si své vystoupení užít. Je mi opravdu velikou ctí být laureátem takovéto soutěže,“ uvedl Tvrdík. Třetí místo obsadil Bogdan Sydorenko z Ukrajiny. Čestné uznání si do Ruské federace odvezl Lev Zhuravskii. Klarinetista Gervasio Tarragona Valli z Uruguaye zase získal ocenění za nejlepší provedení skladby Bohuslava Martinů.

Alessandro Beverari, Itálie, 1. cena v oboru hra na klarinet  Foto © Janáčkova akademie múzických umění –
Lenka Kožuchová

V oboru hra na flétnu se utkalo 53 hráčů. A pořadatelská vysoká škola tady zaznamenala velký úspěch. Absolutní vítězkou v této kategorii se totiž stala stávající studentka třetího ročníku JAMU Katarína Slavkovská. Druhé místo putovalo do Číny za Yuan Yu a na třetí příčce skončil Polák Daniel Mieckowski. Čestné uznání za čtvrté místo obdržela absolventka brněnské akademie Izabela Brodová. Další čestné uznání si z Brna odváží ještě Janette Levan z Finska.

Katarína Slavkovská, Slovensko, 1. Cena v oboru hra na flétna Foto © Janáčkova akademie múzických umění –
Lenka Kožuchová

„Konkurencia bola obrovská, preto som veľmi nadšená konečným výsledkom. Teší mňa, že JAMU zorganizovala takúto veľkú súťaž, při ktorej majú mladý muzikanti možnosť si zahrať s profesionálnym orchestrom. Súťaž prebehla veľmi hladko, nestretla som sa so žiadnym problémom, za čo oceňujem organizáciu,“ uvedla držitelka první ceny Slavkovská.

Podle prezidenta celého klání a děkana pořádající fakulty profesora Jindřicha Petráše se i letošní ročník jak počty soutěžících, tak vynikající interpretační úrovní kandidátů opět zařadil mezi nejprestižnější mezinárodní soutěže na světě.  Porota byla složená většinově ze zahraničních renomovaných umělců a kromě České republiky v ní zasedly osobnosti z Itálie, Německa, Velké Británie, Finska a Slovenska. „Jury posuzovala výkony během pěti soutěžních dní a shodla se na tom, že soutěž je významnou kulturní a edukativní událostí celého středoevropského prostoru,“ dodal za porotce Vít Spilka.

Příští podzim se při šestadvacátém ročníku Mezinárodní soutěže Leoše Janáčka 2020 utkají smyčcová kvarteta a hráči na housle.

marecek@jamu.cz

Pražský komorní balet pokračuje v činnosti i v divadelní sezoně 2019/20

Pražský komorní balet (PKB), největší české nezávislé taneční těleso s více než padesátiletou historií, díky mimořádné dotaci Ministerstva kultury České republiky nezanikne, jak bylo v červnu jeho vedením avizováno. MK ČR po jednáních, která probíhala v uplynulých měsících, soubor podpořilo v celoroční činnosti v roce 2019. Díky přidělené dotaci PKB pokračuje i v nadcházející divadelní sezoně.

„Přes veškeré peripetie a politické turbulence, neznalost a nezájem politiků o taneční prostředí Pražský komorní balet nezaniká, ale naopak vstupuje do své již pětapadesáté divadelní sezony,“ říká JUDr. Ivan Dunovský, zakladatel a intendant společnosti Balet Praha, o.p.s. „Po mnoha měsících jednání vedení souboru s exministrem kultury Antonínem Staňkem jsme ukončili veřejnou petici na záchranu souboru s více než pěti tisíci podpisy. Dodatečně děkujeme všem, kteří nás svým podpisem podpořili. Na sociálních sítích jsme zaznamenali překvapivě masivní podporu mladých lidí. Pro rozhodování o budoucnosti PKB měla vliv i vyjádření devatenácti divadelních odborníků a tanečních autorit, kteří poslali ministrovi kultury své dopisy. V červnu nakonec předložil ministr kultury problematiku PKB na jednání vlády, která rozhodla soubor podpořit v celoroční činnosti v roce 2019. Díky přidělené dotaci MK ČR může Pražský komorní balet pokračovat v práci i v sezoně 2019/20.“

 „Byť jsme se rozhodnutí ministerstva dozvěděli až v průběhu léta, okamžitě jsme zahájili přípravy nové sezony, samozřejmě s obrovským časovým zpožděním,“ říká Ladislava Jandová, ředitelka Pražského komorního baletu. V nejbližší době tedy čeká soubor velká premiéra choreografa Petra Zusky s názvem Carmina Vetera. Jedná se o komponovaný večer na motivy starých lidových písní, jenž bude mít premiéru 27. října v Divadle na Vinohradech v Praze. „Lidová píseň a poezie a vlastně etnická hudba všeobecně je jakousi červenou nití, která se vine mou tvorbou od samotných začátků. Je pro mne obrovskou inspirací a zřejmě se k ní budu vždy znovu vracet,“ říká Petr Zuska. „Večer s názvem Carmina Vetera, tedy Staré písně, představuje jen část oné mé ‚červené niti‘. Konkrétně choreografie ‚Ej Lásko‘, ‚Lyrická‘ a ‚Růže‘ byly vytvořeny mezi lety 20082010 pro různé soubory a příležitosti. Zbrusu nové dívčí sólo ‚FO(U)R ONE‘ bude mít naopak svou světovou premiéru.“

Petr Zuska, který je od nové sezony rezidenčním choreografem Pražského komorního baletu, pro soubor letos vytvořil úspěšnou inscenaci Kytice. Tu bude PKB do konce kalendářního roku reprízovat hned pětkrát.

Uměleckou vedoucí byla od sezony 2019/2020 jmenována Linda Svidró, stávající baletní mistryně a asistentka choreografů, která s PKB úzce spolupracuje již od roku 2017. „Vážím si odborné taneční veřejnosti, jež soubor podporovala do poslední chvíle a jsem ráda, že můžeme hrdě vstoupit do nové sezony,“ říká Svidró. „Velmi si také vážím samotných spolupracovníků, kteří zůstali loajální i v kritických obdobích: předně vedení PKB, členů souboru tedy tanečníků a konzervatoře Taneční centrum Praha. Všichni se už těšíme nejen na reprízy představení Kytice režiséra a choreografa Petra Zusky, ale i na novou říjnovou premiéru.“

„To, že může Pražský komorní balet v činnosti pokračovat, nás těší o to víc, že si právě v letošním roce připomínáme pětapadesáté výročí vzniku Studia Balet Praha, přímého předchůdce PKB. Těleso v roce 1964 založila dnes již legendární trojice umělců: Pavel Šmok, Vladimír Vašut a Luboš Ogoun,“ doplňuje ředitelka Jandová. „Z letošní mimořádné podpory Ministerstva kultury máme přes veškeré strasti a dlouhé čekání samozřejmě obrovskou radost, nicméně nad budoucností Pražského komorního baletu i nadále visí otazník. Jaká bude veřejná podpora PKB v roce 2020, natož v následujících letech? Tuto informaci, bohužel, neznáme. Finanční nejistota nám tak stále komplikuje každodenní situaci a rozhodování ve všech sférách činnosti. V oblasti dramaturgie je přitom dlouhodobé plánování základním kamenem úspěchu. Přála bych si, abychom se jednou dostali do situace, kdy se budeme moci plně věnovat odborné a profesionální práci a nebudeme muset takřka denně bojovat o holou existenci!“