UPOUTÁVKA NA ŘÍJNOVÉ ČÍSLO

Z říjnového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:

  • Rozhovor  s harfistkou Barborou Plachou, která vedle realizace nahrávky s díly Jana Křtitele Krumpholtze a Jana Ladislava Dusíka na jednozářezovou harfu z doby Ludvíka XVI. spolupracuje  např. i s jazzmany či se věnuje crossoverovým projektům.
  • Rozhovor s Vítem Petráškem, violoncellistou ansámblu Epoque Quartet, který v loňském roce oslavil 20 let své činnosti a vedle hudby takzvaně vážné si rozumí rovněž s jazzem, rockem, popem, funkem i s lidovou živelností a exotikou.
  • Z rubriky Událostiohlédnutí za narozeninovou oslavou agentury Nachtigall Artists, jejímž prostřednictvím jsme měli možnost na našich pódiích uvítat širokou plejádu světových operních hvězd z nejrůznějších koutů světa. 
  • V rubrice Festivaly, koncerty jsme zachytili výběr akcí z festivalů Letní slavnosti staré hudby, největšího a nejdéle působícího festivalu svého druhu v Praze, Kutná Hora 2020 v čele s uměleckým ředitelem, violoncellistou Jiřím Bártou či Mezinárodní hudební festival  Špilberk, který letos vstoupil do svého 21. ročníku, zahájeného mimo jiné Orffovým dílem Carmina burana, na jehož provedení se vedle sólistů Romana Hozy, Daniela Matouška a Terezy Mátlové podílela Filharmonie Brno pod taktovkou Leoše Svárovského a Český filharmonický sbor Brno, připravený a vedený Petrem Fialou.
  • Rubriku Horizont vyplňuje hodnocení 37. Letní jazzové dílny Karla Velebného, konané ve Frýdlantě v Čechách, z jejíhož týdenního jamování patří k vrcholům každoročně konaný koncert lektorů…
  • Z operního (a baletního) žánru nabízíme ohlédnutí za třemi premiérami, které pro své návštěvníky připravilo v jediném týdnu plzeňské Divadlo J. K. Tyla: Smetanovou Prodanou nevěstou, nastudovanou Jiřím Štruncem, Monteverdiho Korunovací Poppey, kde se pod taktovkou Vojtěcha Spurného a v režii Tomáše Ondřeje Pilaře ujali hlavních rolí Markéta Cukrová (Oktávie), Jan Mikušek (Ottone), Vojtěch Pelka (Nero) či Lucie Kaňková (Poppea) a baletem Anastázie – poslední dcera cara na hudbu Spící krasavice P. I.  Čajkovského a v režii, choreografii a na libreto Youriho Vámose
  • Ze zahraničí jsme pro vás připravili recenze na jedenáct akcí letošního Salcburského festivalu, mezi nimiž je kromě deseti koncertů rovněž hodnocení na Straussovu Elektru v hudebním nastudování Franze Welsera-Mösta a v režii Krzysztofa Warlikowského, jehož zajímavý portrét navíc přinášíme v rubrice Studie, komentáře. 
  • Z rubriky Studie, komentáře si nenechte ujít:
  • seriály: Portréty velkých dirigentů od 19. století po současnost, kde se tentokrát blíže seznámíme s estonským dirigentem Neemem Järvim, jehož dva synové, Paavo a Kristjan, jsou rovněž mezinárodně uznávanými dirigenty, i když každý trochu v jiné sféře, Mozaika nejslavnějších operních režisérů, v níž se setkáme s výše již zmíněným nonkonformním polským režisérem Krzysztofem Warlikowským, Zapomenuté operní skvosty, ve kterých  si v tomto díle Robert Rytina  připravil otázky pro úspěšného českého tenoristu Pavla Černocha, zaměřené nejen na jeho ztvárnění hlavní role  Facciova Amleta,  Století bez mezníků, kde se seznámíme s řadou zajímavostí z uměleckého života dalšího významného Poláka, skladatele Henryka Mikolaje Góreckého,  Celuloidová hudba, v jejímž desátém dílu se autor věnoval novému dokumentárnímu filmu Jana Gogoly s názvem Věčný Jožo aneb Jak jsem potkal hvězdu, pojednávajícím o Jožovi Rážovi, Z historie a současnosti muzikálu, kde tentokrát Lukáš Helcelet, Jan Adam a Michael Prostějovský nazvali svůj příspěvek s podtitulem Ohlédnutí za divadelním létem ve světě vzhledem k současné situaci Postupné probouzení se odkládá, opětovný návrat k seriálu Kaleidoskopický mnohostěn moderního jazzu, který byl vzhledem ke zdravotní indispozici jeho autora Vladimíra Kouřila od června přerušen a nyní přináší pojednání o Parkerově patrně nejhranější skladbě Ornithology a jejím vlivu na moderní jazz, závěrečný šestý díl  oblíbeného  cyklu  Slavní hudebníci za šachovnicí, v němž se tentokrát  Miroslav Vilímec místo u umělců, věnujících se i šachům, pozastaví u slavných šachistů, kteří byli též hudebníky nebo měli k hudbě velmi blízký vztah. 
  • samostatné studie: Dva samostatné texty, v nichž autorky vzpomínají na dirigenty   JUDr. Karla Vašatu a Miloše Konvalinku, od jehož úmrtí uplyne 27.  listopadu již dvacet let. 
  • Rubriku Knihy a notoviny  vyplňuje recenze na knihu Otomara Kvěcha Obrana Mozarta.
  • V rubrice Svět hudebních nástrojů  Jakub Zahradník pokračuje v seznamování čtenářů s Cembalovými dílnami u nás, kdy si tentokrát připravil řadu otázek pro Stanislava Hüttla, Jana Bečičku, Víta Bébara a Fina Jukku Ollikku. 
  • A v rubrice Revue hudebních nosičů Zbyněk Brabec opět ve svém textu shrnuje Nové operní nahrávky na CD, po kterých na dalších stranách  následují recenze na některá nově vydaná CD.

Červencovo-srpnová nej v časech koronavirových dle Heleny Havlíkové – zážitek a zklamání

I o prázdninách se koronavirové restrikce promítly do pravidelných měsíčních „nej“, jakkoli se úplný zákaz pořádání operních představení a koncertů postupně uvolňoval.  Odvahu čelit přísným epidemiologickým opatřením a hlavně jejich nepředvídatelnému vývoji měla Musica Florea, která uvedla v jednom večeru Služku paní Giovanniho Battisty Pergolesiho a Českou operu o komínku Karla Loose. Novou operní staggionu zachoval i Hudební festival Znojmo, letos s operní pantomimou Michaela Haydna Sen. V rámci Festivalu komorní hudby Český Krumlov se uskutečnila také Barokní noc na zámku Český Krumlov, tentokrát s operou Franze Ferdinanda Arbessera s typicky barokním mnohomluvným názvem Mocí Kupida a Hyména svatba šťastně zařízená. Podařilo se zrealizovat i festival soudobé opery NODO (New Opera Days Ostrava), během kterého byly uvedeny dvě novinky (Hibiki, Hibiki, vzhmoť! Marka Keprta a Nauka o afázii Michala Rataje & Kathariny Schmitt) a tři české premiéry (Svatba Any Sokolović, Muž ve skafandru Miro Tótha a No. 50 /The Garden/ Richarda Ayrese). Mezi už zavedené festivaly nenadále vpadl také z Rakouska organizovaný první ročník Weinviertelského festivalu v Mikulově s inscenacemi dvou oper Richarda WageraBludného Holanďana a Tristana a Isoldy. Na Letnou pod Pražský metronom umístilo svoji produkci Dvořákovy Rusalky uskupení Run OpeRun.

Výpadek nových premiér v sezoně 2019/20 začaly netradičně už v srpnu „dohánět“ stálá operní divadla. V Plzni nově nastudovali Smetanovu Prodanou nevěstu a Monteverdiho Korunovaci Poppey (tu uvidím až později), Národní divadlo v Brně připravilo Ferdu Mravence Evžena Zámečníka (zatím jsem neviděla) a liberecké Divadlo F. X. Šaldy nově zrekonstruovanou budovu otevřelo Lovci perel George Bizeta.

Vokální koncerty obsahovaly Letní slavnosti staré hudby, z nichž jsem si mohla užít zahajovací Meditatio s francouzskými duchovními motety druhé poloviny 17. století a Lilium mezi trním s kombinací výběru z Michnovy sbírky Česká mariánská muzika a skladeb jeho italských souputníků.

Zážitek s Rusalkou pod Stalinem

Rusalka Antonína Dvořáka bývá oblíbeným titulem pro open-air produkce. Zatímco přírodní scenérie v přírodním amfiteátru v Lokti, českokrumlovské Otáčivé hlediště nebo údolí Divoké Šárky v Praze souzní s dějem Rusalky, monumentální kamenný podstavec zbudovaný na Letné pro megalomanský pomník na počest sovětského vůdce Stalina, přezdívaný „fronta na maso“, má k lesnímu palouku u jezera nebo zámku, jak je předepisují scénické poznámky libreta Jaroslava Kvapila, hodně daleko. O to souboru Run OperRun ovšem právě jde. K jeho poetice patří uvádění oper na netradičních místech. Ostatně variantu Rusalky už uvedli na festivalu Povaleč a prostor pod pomníkem si vyzkoušeli na Kouzelné flétně.

Talentovaná studentka operní režie Veronika Loulová založením tohoto uskupení z tvůrčího přetlaku (nad rámec svých školních povinností, či spíš navzdory jim) chce i do tradičního žánru opery provokativně vnést styl současných site specific produkcí s prvky undergroundu.

Z tohoto pohledu ale byla Rusalka v její režii vlastně docela krotká – když srovnáme drsné psychologizující interpretace hlavně v německých divadlech od různých environmentálních výkladů devastace přírody po onu kontroverzní inscenaci s aplikací hrůzné kauzy Josefa Fritzla nebo muzikálovou adaptaci Michala Prostějovského v holešovickém divadle Milénium v režii Jozefa Bednárika. 

Rusalka „pod Stalinem“ se hrála bez orchestru, pouze za doprovodu digitálního klavíru, jehož zvuk se podle toho, kde divák stál, linul nebo burácel z masivních reprobeden. Jakkoli je Ahmad Hedar zkušený a empatický doprovazeč a absence orchestru při tomto typu produkce odůvodnitelná, při barvitosti Dvořákovy instrumentace bylo takové zvukové zjednodušení přece jen handicapem. Sólisté byli vybaveni mikroporty. 

Pro daný účel inscenátoři Rusalku pochopitelně zkrátili – z původních dvou a tři čtvrtě hodiny na necelé dvě. I z čistě provozních důvodů vypadly sborové a taneční scény, resp. kousek hudby k příchodu svatebních hostů byl využitý k jakési extravagantní módní přehlídce, a třetí dějství po Princově zavržení Rusalky spělo rychle k závěru. Ten byl efektní – Vodník se hrozivě zjeví v rudém světle ve výšce u kyvadla, Rusalka se nevynoří k Princovi zdola z „jezera“, ale její představitelka Soňa Godarská statečně „kráčela“ kolmo po strmé vysoké stěně pod kyvadlem jištěná na laně. A nakonec se nad Princovou smrtí a Rusalčiným odpouštěním okázale rozzářil ohňostroj, zbytečná show k takovému vyznění. 

Jinak ale Veronika Loulová nechala klidně v jednoduchých hereckých akcích i aranžmá plynout základní příběh vodní víly, která se zamiluje do člověka, s pomocí Ježibaby se vymaní z vodní říše (zde z popruhů, které omotávaly těla Rusalky i žínek), ale Princ okouzlený Cizí kněžnou Rusalku zavrhne a nakonec zemře v její náruči. Velmi zdrženlivě pojala i erotické motivy, v jiných inscenacích někdy neúměrně akcentované. A využila často uplatňované propojení postavy Ježibaby a Cizí kněžny jednou představitelkou ve třpytivých černých šatech s pleší pro Ježibabu a ohnivě rusou hřívou vlasů pro svůdnou Cizí kněžnu. Nejvýraznějším prvkem onoho avizovaného „jiného“ pohledu na Rusalku tak zůstaly soudobé kostýmy Vojtěcha Hanyše. A ze slíbené inovace 3D projekcí na kamenné základy bývalého pomníku mnoho k vidění nebylo – jen náladové barevné vzory.

Mladí sólisté se podmínkám prostoru přizpůsobili velmi dobře – míněno s mikroporty. Přitom šlo o mladé pěvce, často teprve studenty. Zaujal mě zejména basista Jan Janda se škálou emocí v roli Vodníka, Petra Vondrová v dvojroli Ježibaby a Cizí kněžny uplatnila svůj dramatický mezzosopránový volumen, Daniel Matoušek si poradil i s výškami lyrického partu Prince a Soňa Godarská kromě odvahy měla pro titulní roli zamilované a zrazené Rusalky pěvecké i představitelské charisma. Daniel Kfelíř jako Hajný a Tereza Růžičková coby Kuchtička vnesli do inscenace svěží komické odlehčení a trojice žínek (Eva Kývalová, Tereza Růžičková a Eliška Zajícová) laškovně mladistvou vzdorovitost.

O Rusalku pod Stalinem zadarmo byl zájem. Prostor pro diváky byl úplně plný, tísnila se jich tu odhadem půl druhá tisícovka: v prvních řadách lidé seděli na zemi, další stáli, jiní doufali v lepší výhled shora. I když vysoká kamenná stěna, široká schodiště po stranách a horní ochoz skýtají pro scénickou produkci zajímavou „scénografii“, pro diváky, kteří stojí zády k Pařížské ulici, místo příliš vstřícné není. Bez elevace viděli ze zadních řad jen ti hodně vysocí. I přes tento diskomfort lidé Rusalku, která se hrála bez přestávky, sledovali se soustředěným zájmem.

Záměrem souboru RunOpeRun je ukázat operu hlavně mladým lidem, kteří by na ni do divadla nejspíš nešli a takhle si ji mohou trochu „vyzkoušet“. Rusalkou „pod Stalinem“ se tento cíl podařilo naplnit – jasně převládali mladí. Závěrečný potlesk byl uznalý a nadšený. Ráda jsem se k němu přidala. Byl to krásný letní večer, a že se představení i za ztížených koronavirových restrikcí uskutečnilo, byla vzpruha, kterou tolik potřebujeme.

Zklamání s Markem Keprtem

Jednou z pěti inscenací 5. ročníku bienále New Opera Days Ostrava / NODO byla kompozice Hibiki, Hibiki, vzhmoť! Marka Keprta. Byla uvedena 28. srpna 2020 v Divadle Antonína Dvořáka v hudebním nastudování Petra Kotíka, v režii Petra Odo Macháčka na scéně a v kostýmech Davida Bazika. Kompozice je dalším výsledkem systematické snahy festivalu NODO o vznik nové tvorby v oblasti hudebního divadla. Marek Keprt Hibiki komponoval na své vlastní libreto – a tradičně uplatnil svou poněkud exhibicionistickou zálibu ve slovních hříčkách a novotvarech, kterými se snaží ozvláštňovat svá díla (Snovotříštění, Žárovsypostíň, v hlesoSnovná zMúznění se vJíni, Pískozkožnění, Když vážkobdění vychmyřuje svit, v punčošná chvění vRosnívá šáloBdění, šálnivá beztíž slechoPýře apod.). V případě kompozice Hibiki, Hibiki, vzhmoť! se Keprtova originalita či nekonvenčnost tímto názvem vyčerpala. Z vymezování se vůči klasické opeře zůstala jen prázdná exhibice. Pokud by důsledkem pití prémiové japonské whisky Hibiki, kterou dal Marek Keprt dokonce dvakrát jako echo do názvu (s narážkou na další význam tohoto japonského slova), byly zvuky, které museli diváci téměř hodinu poslouchat, spíše důvodem pro bolest hlavy.

Charakter kompozice ještě autor dovysvětlil podtitulem Chuťově-čichová komorní (ne)opera. Marek Keprt přitom zdůrazňuje, že operu rád nemá (svoji první Blumfeld, starší mládenec na vlastní libreto s koláží textů Franze Kafky uvedenou v roce 2003 v rámci projektu Bušení do železné opony označuje za skicu), nemá ani hlubší zálibu v japonské kultuře a ani nepije whisky, natož tuto japonskou. Ukázalo se, že to je pro vnímání Keprtovy (ne)opery informace dosti závažná – platí, že snadnější bývá prohlásit, že „něco“ není, než že a co „to“ je. 

Hibiki opravdu není opera, nýbrž sled pospojovaných jednotvárných ploch a plošek glissand, šelestu smyčců, doplňovaných bubnem, skleněnými baňkami, tu a tam pozounem a úpěním tří sopranistek a jednoho basisty, které svým opakováním vyvolávaly spíše kocovinu, než požitek z pití prémiové whisky. (Ne)opera se rozeznívala a přestávala způsobem, že kdyby hudba ztichla dřív nebo byla nějaká část vypuštěná, nikdo by to nejspíš nepoznal. 

Pokud šlo o avizovanou chuťově-čichovou složku, ukázalo se, že je zastoupená jen zvuky mlaskání, čichání, srkání, krkání apod., které působily spíše odpudivě. Ani avizované „rolování“ zvuku prostorem divadla se nekonalo. Sopranistka Markéta Israel Večeřová a basista Michal Marhold po celou dobu zpívali z orchestřiště a další dvě sopranistky, Vendula Černá a Helena Kalambová sedící proti sobě v lóžích vedle jeviště sice jednou přešly před první řadou, ale na zvuk amplifikovaný přes mikroporty to žádný vliv nemělo. Ani skladatelem deklarovaná důležitost barvy nebyla při instrumentaci pro smyčce, pozoun, buben, tympány, skleněné baňky a další bicí nástroje nijak ozvláštňující. „Vysvobozením“ z této zvukové nudy, kterou nemohl zachránit ani tak zkušený dirigent, jakým je Petr Kotík a „jeho“ Ostravská banda, nakonec zůstalo alespoň štípání dřevěných polen sekerou na špalku. 

Jako pouhá negace vyzněl i pokus o demontáž složek hudebního divadla jejich přeskupením, vypuštěním a změnou hierarchie. Čtyři vokalisté byli součástí komorního orchestru a texty bylo možné tu a tam v jejich opakování, proplétání a modifikacích identifikovat jako nesourodou směsici příkazů a rčení. Jejich aplikace je ale pro degustaci whisky Hibiki údajně zásadní. Ponaučení Nekupuj zajíce v pytli (s narážkou na vysokou cenu a marketing této japonské whisky), Dvakrát měř, jednou řež, nebo Tady ti pšenka nepokvete, které Keprt použil a různě modifikoval, zde však vyzněly jen jako „nosiče“ vyprázdněného smyslu a významu, který snad měly sdělovat. Jakkoli bývá Keprtova slovotvorná fantazie a hravost zábavná, zde pod „tíhou“ demontáže zapadla. A vyzněla spíše jako racionální konstrukce, pokud ji měl někdo po zhlédnutí inscenace zájem dalším studiem rozklíčovat.  

Roztříštěnou mozaiku textů typu Nekupuj zajíce v pytli doplnilo jejich popisné předvádění (modrá maketa zajíce a pytel) v režii Petra Odo Macháčka. Hudební vrstvu na scéně minimalisticky ztvárňovali herec (Matěj Kohout), herečka (Zdeňka Brychtová) a tanečnice (či spíše regulovčice Michaela Raisová), kteří se do hudební podoby kompozice nijak nezapojovali. Na podsvíceném proskleném stole muž zpomaleně šoupal sklenicí, žena myškou nebo maketou kýčovitého modrého zajíce na tyči, což bylo ve formě stínohry přenášeno na zadní prospekt, než v závěru žena nalila muži „konečně“ whisky, kterou zkombinovala s mlékem a kakaem, takže muž šel raději štípat dříví… 

Slovo hibiki 響 v japonštině znamená echo  nebo rezonance. Pokud  konzumace opery nebo whisky Hibiki, které údajně nemá Marek Keprt rád, u něj vyvolávají představy, jak je vtělil do 60 minut zvuků, pak naštěstí mnoha jiným lidem skýtají velké požitky a zážitky. V mém případě na rozdíl od Keprtovy opery.

JAK ZVLÁDÁME ONLINE HUDEBNÍ NABÍDKU…?

Lenka Dohnalová

Když jsme 19. 2.  diskutovali v Edinburghu na univerzitě jak nejlépe formátovat mezinárodní soutěže zvukové tvorby Musica nova, Prix Russolo a jim podobné, tj. jakou část komunikovat „on“ a jakou „off“, co dává smysl, co od toho očekáváme, v jakém teritoriálním dosahu apod., tak jsme nevěděli, že krátce poté bude před otázkou různých způsobů a smyslu online nabídky postaven celý hudební sektor, nejen ten, který už pracoval s technologiemi zásadním způsobem. Do té doby řada lidí z oboru „zvěstovala“, že rozvoj IT pro tvorbu, záznam a šíření nejspíše právem vytlačí a omezí některé současné nabídky a umělce, včetně skladatelů. Následné, byť krátké období však ukázalo, že kultura, i hudební, je stále především o přímém lidském kontaktu a tvorbě a přímém sdílení společného zážitku.

Od 12. 3. byl v ČR vyhlášen tzv. nouzový stav s řadou omezení.  Pořadatelé hudebních akcí začali velmi rychle hledat náhradní řešení, aby dostáli svých avizovaných závazků. Vynecháme-li prostá zrušení velkých akcí nebo jejich dočasné přesuny zejména u mezinárodních veletrhů, konferencí, provozu velkých divadel a orchestrů, došli k několika typickým řešením. Nejčastěji použitým řešením u subjektů s dostatečným finančním zajištěním se stalo  streamování  plánovaných živých koncertů bez publika s možností dále přístupného a někdy později i zpoplatněného záznamu na youtube, Facebooku, popř. dalších kanálech, dlužno říci, že s ochotnější spoluprací České televize, než bylo zvykem, alespoň u prestižnějších aktivit (České filharmonie, Pražské jaro…). Ty méně majetné organizace a projekty měnily program na komorní, aby zvládly kvalitu streamingu.  Atraktivnost pořadatelé navýšili spontánními komentáři umělců, popř. neobvyklým místem produkce (např. ze střechy Lucerny, na ulici pod balkony apod.).  Relativně novými se staly tzv. domácí koncerty a muzicírování ať už jednotlivců nebo skupin s více či méně zdařilou synchronizací streamingu. Vznikly také různé vtipné reakce komentující stav (např. „Pokáčova Rychlovka“), nebo návody, jak se doma tzv. zabavit hudbou. Část divadel, orchestrů a festivalů ve světě i u nás se rozhodla nabídnout archivní snímky (zejména orchestry a operní domy), popř. je nově zpracovat (festivaly), vybrat ty nejcennější, nebo se zapojila větší měrou do poskytnutí vzdělávacích formátů a spolupráce se školami. Instituce, které neměly v náplni práce umělecké produkce, se věnovaly především sběru a šíření informací, poradenství a lobbingu, a to jak ve světě, tak u nás. Zvláštní pozornost po celém světě byla věnována situaci nezávislých umělců se solidaritou těch etablovaných. Většina zemí zareagovala odklady daní a pojistného, popř. jejich redukcí a promíjením, výhodnými překlenovacími půjčkami s garancemi státu, uznáním doložených nákladů užitých při přípravě nerealizovaných projektů, případně kompenzacemi za ušlý zisk a nárazovými podporami. Dotační programy EU slíbily flexibilitu a odklady, Evropská komise se věnovala i investicím https://ec.europa.eu/culture/news/coronavirus-how-eu-responds-outbreak-support-cultural-and-creative-sectors_en. Obsažný aktualizovaný poučný souhrn opatření evropských zemí National Measures to Alleviate the Impact of COVID-19 on Cultural and Creative Sector včetně aktualit najdeme např. na stránce platformy EUNIC   https://www.eunicglobal.eu/. Některé země (např. Německo, Rakousko) postupovaly poměrně systémově a rychle, což bylo možné vzhledem k již dobře fungujícímu systému státní a regionální správy. Na druhou stranu některé odkazy na jejich nebo britská řešení (např. u nás vzniklého Sdružení umělců klasiky), nebyly pro naše právní podmínky realizovatelné v obdobné formě. Za často vyšší míru samosprávnosti zahraničních orchestrů a divadel, než je u nás, většinou také později „platily“ větším existenčním rizikem, protože jsou z podstaty více závislí na příjmech z vlastních a soukromých zdrojů, než je tomu u nás. Situace se stále ještě vyvíjí. Poprvé se na Ministerstvu kultury ČR hovoří také o kompenzaci doložených ztrát u komerčních kulturních aktivit, a to především díky vzniklé platformě České obce hudební sdružující významným způsobem právě i tuto část hudebního sektoru.  

Zmiňme některé konkrétní zdařilé nebo medializované projekty u nás i v zahraničí. Rychle mohly reagovat a reagovaly především instituce, které se již dříve věnovaly kvalitnímu streamingu a záznamu (velké operní domy v zahraničí, symfonické orchestry). Vzorem  je v tomto dlouhodobě např. Berlínská filharmonie, která již před lety řešila soběstačnost a nezávislost na nahrávacích společnostech plus další tematické přídavné vzdělávací a sociální programy, které mohla v dané chvíli dobře využít a nabídnout díky svému finančnímu zázemí zdarma.  Německá digitální platforma takt1.com spolupracující s rakouskými hudebními institucemi nabízí v této chvíli také zdarma přístup ke svým četným kvalitním nahrávkám.

Jedním z nejrychleji zorganizovaných koncertů v oblasti populární hudby byl One World Together at Home pro Světovou zdravotní organizaci (WHO) streamovaný 18. dubna, podpořený řadou hvězd (v současnosti na youtube s vysokým počtem zhlédnutí). S humanitárním zaměřením proběhly také čtyři velmi úspěšné sbírkové koncerty České filharmonie Pomáháme s Českou filharmonií,  přenášené Českou televizí 28. 3. (podpora nemocnic), 25. 4. (seniorů ve spolupráci se Životem 90), 23. 5. (v rámci Pražského jara ve spolupráci s Člověkem v tísni) a poslední  s omezenou účastí publika 13. 6. (zároveň jako součást projektu ZUŠ Open).  Následně pak ještě proběhl 24. 6. koncert na zámku Sychrov jako poděkování  zdravotníkům.  Z dalších úspěšných projektů jmenujme výroční ročník Pražského jara, které bylo termínově postiženo těsně před realizací. Přínosem byl fakt, že vedení festivalu si ihned uvědomilo specifikum přenosů a záznamů oproti živým koncertům, tj. že musí být režijně zajímavé, tj. technicky dostatečně zabezpečené, dobře moderované (Ondřej Havelka). Z nezávislých významných hudebních subjektů připomeňme např. adaptaci na situaci Ostravským centrem nové hudby projektem The World – Ostravská Banda Solos (Contemporary Music on Air!). Projekt probíhající od 1. 5. do konce července (celkem 15 koncertů z různých míst Evropy a USA členy mezinárodního orchestru Ostravské bandy), publikovaný na Facebooku na Youtube kanálu každou středu. Uváděl koncerty celkem 21 umělců. Videa byla vytvořena výlučně za tímto účelem, a to ze skladeb umělců 20.–21. století. Pořadatelé děkují podpoře projektu filantropům Veronice a Liboru Winklerovým http://www.newmusicostrava.cz/en/ostravska-banda/the-world/. Pozornost také přitáhla sbírková a produkční iniciativa „Muzikanti na volné noze“ na podporu nezávislých umělců špičkového hornisty Radka Baboráka a jeho spolupracovnice Dany Syrové, bývalé ředitelky festivalu Struny podzimu, která sestávala z řady koncertů.   

Oblibě dostály PR značky ve formátu hashtag ve vazbě na styl Twitteru. V ČR nejvíce #zazivouhudbu http://www.zazivouhudbu.cz/, za níž stojí iniciativa v této situaci ustavené České obce hudební.

Letošní Cenu Jiřího Bělohlávka získal dirigent Robert Kružík

Cenu Jiřího Bělohlávka pro umělce do třiceti let, která byla dnes podruhé vyhlášena na počest bývalého šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie, získal dirigent Robert Kružík. V průběhu open air koncertu na zámku Sychrov, který živě vysílala Česká televize na programu ČT art a na Facebooku, mu ji předala manželka Jiřího Bělohlávka Anna Fejérová.

„Robert Kružík je jedním z nejvýraznějších českých dirigentů mladé generace. Své kvality dokázal čerstvým jmenováním na post šéfdirigenta Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně i vynikající uměleckou prací v brněnské filharmonii i opeře. Jako asistent připravoval Českou filharmonii na koncerty Pražského jara a Českou studentskou filharmonii na vystoupení se Simonem Rattlem,“ vysvětluje generální ředitel České filharmonie David Mareček a uzavírá: „Komise se na jeho volbě shodla jednomyslně.“

V komisi, která rozhodovala o udělení Ceny Jiřího Bělohlávka, zasedli vedle Anny Fejérové a šéfredaktora časopisu Harmonie Luboše Stehlíka zástupci institucí, s nimiž Jiří Bělohlávek v posledních letech svého života nejintenzivněji spolupracoval – za Pražské jaro Roman Bělor, za PKF – Prague Philharmonia Jan Fišer, za Hudební akademii múzických umění Irvin Venyš a za Českou filharmonii Jiří Vodička a David Mareček.

„Stát se laureátem Ceny Jiřího Bělohlávka je pro mě obrovská pocta,“ říká Robert Kružík. „Velká osobnost, preciznost, charisma, vitalita, jedinečnost… To jsou první slova, která mi vyvstanou na mysli při vyslovení jeho jména. Jako student Akademie múzických umění v Praze, kde jsem studoval dva obory v letech 2010 až 2016, jsem se bohužel s panem dirigentem neměl možnost potkat. Nejprve kvůli jeho angažmá v Londýně a poté kvůli jeho pracovnímu vytížení, když se ujal postu šéfdirigenta České filharmonie. To mu nedovolovalo navázat na svá předchozí pedagogická léta na HAMU. Velmi mne mrzí, že se nemohu počítat mezi jeho přímé žáky, ale snažil jsem se alespoň navštěvovat maximum koncertů, které pan dirigent řídil ať už v Praze, Brně nebo kdekoli, kde jsem mohl být přítomen jako posluchač v publiku. Jiří Bělohlávek ze začátku své kariéry působil v letech 1972 až 1978 při Státní filharmonii Brno, což jsem samozřejmě vzhledem k svému věku nemohl zažít. Ale má rodina, jejíž členové byli a jsou brněnskými filharmoniky, mi jako mladému adeptovi dirigování vyprávěla mnoho příhod a zážitků, které s panem dirigentem v jeho prvním profesionálním angažmá zažila. Takže jeho jméno mě provázelo už od dětství. Společně s dalšími velikány českého dirigentství, jako byli Václav Talich, Rafael Kubelík, František Jílek či Karel Ančerl, je pro mě odkaz Jiřího Bělohlávka velkou inspirací do budoucna.“

Robert Kružík archiv

Cena Jiřího Bělohlávka, jejíž první laureátkou se v minulém roce stala hornistka Kateřina Javůrková, je spojena s peněžitou odměnou 30 tisíc korun. Robert Kružík dále získal diplom v podobě grafického listu, jehož autorem je malíř Jiří Voves, blízký přítel Jiřího Bělohlávka, který navrhl i jeho náhrobek na Vyšehradském hřbitově.

Přihláška na muzikologickou konferenci Janáčkiana

Přihláška

na mezinárodní muzikologickou konferenci Janáčkiana 2020, 4.–5. června 2020, Ostrava

Titul, jméno a příjmení:

Instituce:

E-mail:                                      Tel.:

Korespondenční adresa:

Název referátu:

Anotace (max. 200 slov):

Požadované technické zařízení:

Přihlášku zašlete do 1. dubna 2020 na e-mailovou adresu: david.kozel@osu.cz

Classic Prague Awards si odnesly Epoque Quartet či Česká filharmonie. Ocenění za Propagaci české hudby v zahraničí získal Garrick Ohlsson

Ceny klasické hudby znají své vítěze. Classic Prague Awards 2019 byly udíleny 18. ledna v prostorách Obecního domu v Praze. Předávání křišťálových trofejí s grafikou Janáčkovy partitury se ve všech deseti kategoriích konalo už počtvrté. Z vítězství se znovu radovala například Česká filharmonie v rámci kategorie Orchestrální výkon. „Obecní dům opět hostil přední umělce tuzemské klasické hudby. Dramaturgicky i soutěžně se podle nás podařilo propojit stálice a legendy s novými vycházejícími talenty,“ míní prezident soutěže Petr Stuchlík, který je zakladatelem jediných cen klasické hudby v České republice a dlouholetým podporovatelem české kultury. Cenu za Celoživotní přínos obdržel dirigent Vladimír Válek a za Propagaci české hudby v zahraničí si osobně odnesl klavírista Garrick Ohlsson: „Jsem nesmírně rád, že si tento světově uznávaný umělec našel ve svém nabitém programu čas a přijel si pro cenu osobně. I to je pro nás důkaz, že ceny Classic Prague Awards mají smysl,“ komentuje Jiří Besser ředitel soutěže, mezi jejíž držitele z minulých let patří osobnosti jako Jiří Bělohlávek, Zuzana Růžičková či Ivo Kahánek.

Na slavnostním ceremoniálu, který se z části zaměřil na filmovou hudbu, zahrál Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK s dirigentem Rastislavem Štúrem. Jako sólisté se představili houslista Pavel Šporcl a sopranistka Patricia Janečková. Celý galavečer živě vysílala stanice ČT art, jejíž zastupitelé tradičně udělili cenu České televize v kategorii Klasika roku, a to hudebnímu tělesu Epoque Quartet. To navíc zvítězilo také v kategorii Crossover projekt díky počinu The Best of 20 Years. Jako absolutně nejlepší Nahrávka roku bylo ovšem oceněno CD Shostakovich Strings Quartets 2/7/8 v provedení Pavel Haas Quartetu, pod níž se podepsalo vydavatelství Supraphon. Cenu za nejlepší Soudobou kompozici pak získal Zdeněk Král za skladbu pro smíšený sbor a varhany Magnificat, kterou poprvé představil loni na Festivalu pěveckých sborů v Jevíčku.

 Vladimír Válek přebírá od ředitele festivalu Jiřího Bessera cenu za Celoživotní přínos  Foto © archiv Classic Prague Awards

Stejně jako loni bylo za nejlepší Orchestrální výkon zvoleno koncertní vystoupení legendární České filharmonie. Tentokrát šlo o zahajovací koncert 124. sezony České filharmonie, kde orchestr pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova zahrál Šostakovičovu Symfonii č. 8 c moll, op. 85. Rovněž v kategorii Sólový výkon zabodovala Česká filharmonie, respektive její koncertní mistr, houslista Jan Mráček. Křišťálové trofeje se poprvé dočkal například Český filharmonický sbor Brno v kategorii Vokální výkon nebo Belfiato Quintent coby Komorní výkon roku. Hráčka na lesní roh Kateřina Javůrková, která je nedílnou součástí oceněného kvintetu i České filharmonie, je mimochodem historicky první laureátkou ceny Talent roku, kterou získala na Classic Prague Awards 2016.

Tentokrát byl ale jako největší mladý talent vybrán šestadvacetiletý klavírista, varhaník a skladatel Marek Kozák, který své hudební nadání projevil už v pouhých čtyřech letech a momentálně sbírá ocenění a uznání na festivalech po celé republice i v zahraničí. Laureátem ceny za celoživotní přínos se stal Vladimír Válek, někdejší dirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK či České filharmonie a především dlouholetý šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Kromě toho Válek působil jako hostující dirigent orchestru Ósaka Symphoniker nebo šéfdirigent Slovenské filharmonie. V rámci kategorie Propagace českého hudby – International Ambassador of Czech Music letos porota Classic Prague Awards ocenila amerického klavíristu Garricka Ohlssona. Třikrát byl nominován na Cenu Grammy a tuto prestižní cenu získal v roce 2008. K české hudbě má hluboký a trvalý vztah a za šíření dobrého jména české kultury obdržel v roce 2010 medaili Artis Bohemiae Amicis, kterou uděluje Ministerstvo kultury České republiky.

 Garrick Ohlsson si odnesl cenu za Propagaci české hudby v zahraničí, vlevo moderátor Jiří Vejvoda   Foto © archiv Classic Prague Awards

Pro kompletní nominace a výsledky aktuálního i předešlých ročníků českých cen klasické hudby navštivte jejich oficiální webové stránky. Classic Prague Awards budou udělovány i v příštím roce. Poděkování za podporu patří všem partnerům, kterými jsou: Ministr kultury České republiky, Hlavní město Praha, Investiční fond QUANT, Nespresso, Intergram, OSA, Česká televize, Classic Praha, časopis Hudební rozhledy, Bohemian Heritage Fund, Obecní dům a Francouzská restaurace.

Výběrové řízení na pozici vysokoškolsky vzdělaného pracovníka/pracovnici oddělení muzikologie

Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., vyhlašuje v souladu se zákonem č. 283/1992 Sb. o Akademii věd České republiky, ve znění zákona č. 420/2005 Sb. a Stanov AV ČR výběrové řízení na pozici vysokoškolsky vzdělaného pracovníka/pracovnici se zaměřením na bohemikální problematiku hudby druhé poloviny 19. století a 20. století.

Předmětem činnosti bude výzkum a publikování vědeckých výsledků v tematickém a časovém vymezení badatelského zaměření, které uchazeč/ka předloží v návrhu koncepce vlastního výzkumu.

Datum nástupu: dohodou
Výše úvazku: 1,0

Předpoklady:
– ukončené vysokoškolské vzdělání (při nejmenším titul Mgr. nebo jeho ekvivalent) v oboru hudebnní věda nebo jiných příbuzných oborech
– vědecká činnost v oboru hudební věda
– motivace k vědecké práci
– morální bezúhonnost, samostatnost, iniciativnost
– schopnost týmové práce

Přihláška musí obsahovat:
– stručný motivační dopis
– doklady o dosaženém vzdělání
– odborný životopis včetně přehledu dosavadní profesní, publikační, pedagogické, přednáškové a jiné obdobné činnosti a údajů o úrovni jazykových znalostí
– návrh koncepce vlastního výzkumu, který bude v tematickém a časovém vymezení badatelského zaměření pokrývat některou z oblastí hudební problematiky druhé poloviny 19. století a 20. století s preferencí bohemikální tematiky

Uvedené podklady doručte nejpozději do 17. února 2020 do sekretariátu ředitele ústavu na adresu Husova 4, 110 00, Praha 1, nebo emailem na adresu: udu@udu.cas.cz.

Selection procedure for a research position at the Department of Musicology

In accordance with law no. 283/1992 of the Czech Academy of Sciences, as amended by law no. 420/2005, and the Statues of the Czech Academy of Sciences, the Institute of Art History, Czech Academy of Sciences, is pleased to announce a selection procedure for a new research position specialising in Czech music of the second half of the nineteenth and the twenteith centuries.

The activities undertaken by the holder of this post will consist of research and the dissemination of research results in the agreed field as described in the project proposal of the individual applicant.

Commencement date: to beareed on
Number of hours work per week: full-time, i.e. 40

Requirements:
– completed university-level education in the field of musicology or related field with al least a MAster’s degree or equivalent;
– proven previous research activity in the field of musicology;
– motivation to undertake research;
– moral integrity, independence, initiative; and
– ability to work in a team

Applications must include:
– A short motivation letter;
– Certificates showing the level og education achieved;
– A professional CV outlining all non-academic and academic activities including publishing, teaching and other relevant experience as well as language skills; and
– An outline of the potential future research undertaken by the applicant with a view to music in the second half of the nineteenth and twenteith century, preferably with a focus on the Czech lands.

Applications incuding all of the above shall be sent to the secretariat of the Director of the Institute at the adress Husova 4, 110 00, Praha 1, or at the email adress udu@udu.cas.cz by 17 February 2020.

Projekt „Staré mýty, nová fakta“ vypisuje konkurz na pozici doktorandky/doktoranda

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

ráda bych upozornila na vypsání konkurzu na pozici doktorandky / doktoranda, v návaznosti na pětiletý projekt „Staré mýty, nová fakta: České země v centru hudebního dění 15. století“, sponzorovaný Grantovou agenturou České republiky (program EXPRO, podporující excelentní výzkum).

https://www.mua.cas.cz/cs/novinky/vyberove-rizeni-na-misto-doktoranda-v-oboru-hudebni-kultura-15-stoleti-v-cechach-nebo-jeji-recepce-v-moderni-ceske-hudebni-1981

Další informace o projektu lze nalézt na webových stránkách projektu:

http://www.smnf.cz/cs/index.html

Ráda bych upřesnila, že do konkurzu se mohou přihlásit stávající studenti doktorandského studia (s možností nástupu od 1. 4.) či studenti, kteří zahájí své studium v akademickém roce 2020/2021. Pozice je spojena s výhodnými finančními podmínkami a vynikajícím vědeckým zázemím. Předpokládáme vážný zájem o excelentní vědeckou práci na mezinárodní úrovni, také s ohledem na závazek projektu podat ERC grant.

Prosím především kolegy univerzitních pracovišť o rozšíření této informace mezi studenty.

Při této příležitosti předesílám, že projekt bude vypisovat tento rok ještě jedno místo, určené pro postdoktorandku / postdoktoranda.

Všechny další dotazy prosím směřujte na mou emailovou adresu:

vlhova@mua.cas.cz

Hana Vlhová-Wörner

https://www.mua.cas.cz/cs/kontakt/vlhova

Classic Prague Awards oznamují letošní nominace. Cenu za Celoživotní přínos obdrží Vladimír Válek

Praha, 31. prosince 2019 – Jediná tuzemská ocenění věnovaná klasické hudbě už znají nominované pro letošní rok. Classic Prague Awards tradičně poputují předním českým hudebním tělesům, sólovým hudebníkům i autorům nejlepší nahrávky roku. Předávání křišťálových trofejí ve všech deseti kategoriích proběhne 18. ledna 2020 ve Smetanově síni Obecního domu. Svátek české klasiky bude již tradičně živě vysílat Česká televize od 20:20 hodin na kanálu ČT Art. „Mám velkou radost, že můžeme opět dát prostor významným českým umělcům a osobnostem z oblasti klasické hudby. Odborná porota letos i pro čtvrtý ročník Classic Prague Awards vybrala skutečně výrazné osobnosti a objevy, jejichž úspěchy rezonovaly v uplynulých měsících,“ říká prezident soutěže Petr Stuchlík. Za Celoživotní přínos bude oceněn dirigent Vladimír Válek.

Během lednového galavečera naživo vystoupí Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK spolu s několika sólisty. Ceny budou opět uděleny v kategoriích Sólistický výkon, Komorní výkon, Orchestrální výkon, Vokální výkon, Crossover projekt, Soudobá kompozice a Nahrávka roku. Ani tentokrát však nebudou chybět oblíbené nominační kategorie Talent roku, Celoživotní přínos a Cena za propagaci české hudby v zahraničí. Tu se diváci dozví, oproti letům minulým, až při slavnostním předávání v Obecním domě. „Cenu za celoživotní přínos letos obdrží výjimečný dirigent Vladimír Válek. Je mi ctí, že oceníme další významnou osobnost dirigentského světa, která dlouhodobě pracovala se skvělými umělci nejen z tuzemské scény,“ vysvětluje Jiří Besser, ředitel soutěže. Čestné místo v programu pak má speciální Cena České televize pro klasiku roku, která podtrhne dlouhodobou spolupráci Classic Prague Awards a tohoto veřejnoprávního média.

O nominacích i vítězích ve všech kategoriích rozhodují odborné poroty v čele s hlavní porotou velikánů klasické hudby. Letos v ní zasednou světově proslulá sopranistka Gabriela Beňačková, houslový virtuos Václav Hudeček, klarinetista a pedagog Jiří Hlaváč, klavírista a pedagog Ivan Klánský a uznávaný skladatel Ondřej Soukup.

Classic Prague Awards vznikly z iniciativy společnosti Voice of Prague a bývalého ministra kultury Jiřího Bessera. V letošním roce je převzala společnost Boy Awards, za níž stojí Petr Stuchlík. Křišťálovou trofej s grafikou jedné z Janáčkových partitur vyrobila nižborská sklárna Rückl Crystal, návrh vytvořil malíř a grafik Jiří Voves.

Podrobná pravidla českých cen klasické hudby naleznete na oficiální stránce www.classicpragueawards.eu.

Děkujeme za podporu všem partnerům cen Classic Prague Awards, kterými jsou: Ministr kultury České republiky, Hlavní město Praha, Nespresso, Johnnie Walker, investiční fond QUANT, Intergram, OSA, Česká televize, rádio Classic Praha, Hudební rozhledy, HAMU, Nadační fond Magdaleny Kožené, Bohemian Heritage Fund, Obecní dům a Francouzská restaurace. 

Na Classic Prague Awards 2019 byli nominováni následující umělci, hudební tělesa a počiny:

SÓLISTICKÝ VÝKON

Martin Kasík – klavír
Antonín Dvořák
Koncert pro klavír orchestr G moll
Filharmonie Hradec Králové
dirigent Boian Videnoff, 23. 5. 2019

Jan Mráček – housle
Sergej Prokofjev
Koncert pro housle a orchestr č.1 D dur op. 19
Česká filharmonie
dirigent Petr Altrichter, 3. 10. 2019

Irvin Venyš – klarinet
František Kramář
Koncert pro klarinet a orchestr Es dur
Komorní filharmonie Pardubice
dirigent Marek Štilec, 27. 2. 2019

KOMORNÍ VÝKON

Belfiato Quintet
provedení Dechových kvintetů
Antonína Rejchy na stejnojmenném CD

Kristina Fialová – viola, Jitka Čechová – klavír
komorní koncert v Pražské křižovatce, 9. 4. 2019

Klavírní kvarteto Josefa Suka
Radim Kresta – housle,
Eva Krestová – viola,
Václav Petr – violoncello,
Václav Mácha – klavír
díla G. Mahlera, A. Schmittkeho, J. Suka a R. Strausse
koncert ve Dvořákově síni Rudolfina, 11. 11. 2019

ORCHESTRÁLNÍ VÝKON

Česká filharmonie
dirigent Semjon Byčkov
Dimitrij Šostakovič
Symfonie č. 8 C moll op. 85
zahajovací koncert 124. sezóny ČF, 4. 9. 2019

PKF – Pražská komorní filharmonie
dirigent Emmanuel Villaume
Josef Suk, Antonín Dvořák,
Camille Saint-Saens
koncert v rámci MHF Dvořákova Praha, 14. 9. 2019

SOČR – Symfonický orchestr Českého rozhlasu
dirigent Tomáš Brauner
Antonín Dvořák 
Král a uhlíř
koncert v Rudolfinu, 19. 9. 2019

NAHRÁVKA ROKU

When The Soul Speaks
Jan Jirásek
BONIFANTES chlapecký sbor,
Czech Soloist Consort
dirigent Jan Míšek
vydal PARMA Recordings

The Complete Piano Works

Viktor Kalabis
Ivo Kahánek – klavír
vydal Supraphon

Shostakovich Strings Quartets 2/7/8
Pavel Haas Quartet
vydal Supraphon

VOKÁLNÍ VÝKON

BONIFANTES chlapecký sbor
za výkon v premiéře kantáty Jana Vičara Tempus Iuvenis,
27. 3. 2019

Český filharmonický sbor Brno
za výkon v Glagolské mši Leoše Janáčka
s Českou filharmonií a dirigentem Petrem Altrichterem,
4. 10. 2019 v Rudolfinu

Pražský filharmonický sbor
za výkon v oratoriu Arthura Honeggera Král David, H 37
v rámci koncertu k 85. výročí založení PFS,
7. 12. 2019 v Rudolfinu

SOUDOBÁ KOMPOZICE

Aleš Březina
Charlotte: Tri-Coloured Play with Music – komorní operní muzikál, premiéra 1. 7. 2019 Nová scéna ND

Zdeněk Král
Magnificat – skladba pro smíšený sbor a varhany
premiéra na Festivalu pěveckých sborů v Jevíčku, 6. 4. 2019

Jan Vičar
Tempus Iuvenis – kantáta Čas mládí
premiéra 27. 3. 2019

CROSSOVER PROJEKT

Epoque Quartet
The Best of 20 Years

Five Star Clarinet Quintet
Jiří Hlaváč, Jan Mach, Vlastimil Mareš, Irvin Venyš,
Jitka Molavcová (special guest), CD Defilé

Marek Novotný Project II
Marek Novotný Band a Epoque Quartet, CD Fresco

Zuzana Růžičková: Sto zázraků. Z koncentračního tábora na mezinárodní koncertní pódia

Financial Times zvolil paměti Zuzany Růžičkové, zpracované Wendy Holdenovou,  do svého výběru nejlepších knih roku 2019. Kniha je v současné době na trhu již i v české, slovenské, německé a portugalské verzi, brzy vyjde italsky a v dalších jazycích.

Objednat si ji můžete v   nakladatelství Euromedia –  https://www.euromedia.cz/sto-zazraku/kniha/9744/

Repro archiv