Dalibor v Augsburgu

Tento týden, konkrétně 27. 6., uvede pražské Národní divadlo Smetanovu operu Dalibor. I proto jsme s uveřejněním předkládané recenze, která hodnotí provedení této opery u našich sousedů ve Státním divadle Augsburg, kde byla nastudována a premiérována v loňském roce, čekali až do těchto dnů. Zvláště pro ty operní nadšence, kteří se půjdou do Národního divadla na Dalibora podívat, to bude bezesporu zajímavé čtení – a to přinejmenším proto, že obě pojetí budou moci bezprostředně porovnat…

 

Dalibor v Augsburgu

Augsburg, Staatstheater

Milan Pospíšil

 

Smetanův Dalibor se zpívá ve Státním divadle Augsburg německy v překladu Kurta Honolky. Kvůli porozumění opeře, kterou tamní publikum asi vůbec nezná, je to dobře. Volba německého textu (včetně titulků) dosvědčuje, že tvůrcům inscenace velice záleželo na tom, aby divák chápal, co a proč se na jevišti odehrává. Honolka Špindlerovo libreto přeložil a navíc také upravil (vydání 1959). Úprava spočívá hlavně v pozměněné motivaci děje a ve zvětšení úlohy Budivoje, jemuž je přidělena druhá árie žalářníka Beneše (samozřejmě s novým textem). V Augsburgu naštěstí tyto Honolkovy zásahy – mimo povýšení Budivoje z „velitele stráže“ na „kancléře“ – nepoužili. Ať už měli jinou verzi Honolkova překladu nebo si sami pořídili nový s větším zřetelem k českému originálu, důkladná revize textu svědčí o poctivé dramaturgické přípravě inscenace. Můžeme k tomu na okraj poznamenat, že se Wenzigův původní německý text Dalibora v německojazyčných provedeních nikdy nezpíval, protože v závěru nesouhlasí s definitivní verzí opery a především odporuje Smetanovu zhudebnění Špindlerova českého libreta.

Z inscenace… Foto © archiv Staatstheater Augsburg – Jan-Pieter Fuhr

V české interpretační tradici Dalibor zkameněl natolik, že se zdá domácím divadlům dnes nejspíš ne-li nehratelný, tedy alespoň nezajímavý. Nic na tom nezměnily pokusy Dalibora z otupělé lhostejnosti vymanit – dopadaly buď polovičatě (Národní divadlo v Praze 2001) nebo trapně až směšně (Moravské divadlo Olomouc 2008). Inscenátoři v Augsburgu přistoupili ke Smetanovi bez této zátěže. Vidí a slyší ho v jiném kontextu, v jiných historických souvislostech a dokáží vyhmátnout, vyostřit a domyslet jeho dramatické konflikty. Ačkoli se koncepce sdělované režisérem v programovém sešitu stávají leckdy vděčným terčem kritiky jak pro údajnou desinterpretaci inscenovaného díla, tak i pro nezdary v jejich realizaci, v našem případě režisér Roland Schwab vykládá a uskutečňuje své pojetí tématu Dalibora tak jednoznačně, že ho lze sotva vystihnout lépe, než on sám: „Dalibor je považován za operu o svobodě. Přitom jde o čirou negaci svobody. Nezažíváme ji ani na okamžik. Po tři jednání zůstáváme s Daliborem ve vězení. Žádný únik, ani na konci. Zabetonovaná stagnace. Převažující díl času, který Dalibor tráví ve vězení, se utápí v deliriích a ve snové touze po smrti. Hudba přitom zůstává jeho jedinou cestou k domnělé volnosti a vysvobození. Hudba, konkrétně housle. Obraz nebezpečně blízko kýči? Ne od Terezína. Ne od doby, kdy celá orchestrální tělesa putovala pryč do plynových komor Osvětimi. Hudba a její ohrožení a zničení terorem jsou zdůrazněná témata, která se nás dnes dotýkají. Housle hrají útěšnou melodii smrti. Jejich zvuk otevírá brány k onomu světu, po němž mučený člověk touží. Ale nejde jen o zvuk houslí, ale o houslistu, zavražděného přítele Zdenka. Daliborova touha a extáze neplatí ničemu jinému, než příteli, a ženská protagonistka Milada se v opeře jeví jen jako most k tomuto jeho milenci. Dalibor ji miluje jen proto, že ho chápe v jeho lásce ke Zdenkovi. Jestli si toho byl Smetana vědom nebo ne: Daliborem složil první explicitně homoerotickou operu v dějinách hudby. Svou láskou se Dalibor ocitne v teroristickém státě hned dvakrát ve vězení. Lásku k milenci může nakonec prožít jen v paralelním světě: ve smrti.“   

Roland Schwab, někdejší žák Götze Friedricha, asistent Harryho Kupfera nebo Christiny Mielitzové ví, co chce, a jak toho dosáhnout. Všechno podřizuje své intenci, každá jednotlivost tu má opodstatnění. Přitom pracuje se zdánlivě jednoduchými, ale dokonale technicky zvládnutými prostředky. Strohý prostor s horizontálně nepravidelnými stupni (výprava Alfred Peter) se osvětlením proměňuje mezi krajními póly černé a bílé barvy. Při hudbě doprovázející vstup krále Vladislava a soudců se otevřeným zadním prospektem valí oblaka prozářená zezadu. Vytvářejí pohyblivé bílé pozadí, před nímž se rýsují siluety sboristů. S pozvednutými pažemi a roztaženými prsty vypadají jako fantastická vegetace, která s gradující hudbou pomalu vadne a sklání se až k zemi. Atmosféra udolávajícího strachu a hrůzného očekávání vyvolaná kontrastem pompézního, svítivě bílého, ale zpočátku neviditelného, pouze hudbou zpřítomněného průvodu a černými siluetami pomalu se vynořujících nositelů a vykonavatelů státní moci je nesmírně působivá. Na Dalibora jako ústřední postavu všeho dění se soustřeďují ze všech stran bodové reflektory, které ve zředěném a proto nepostřehnutelném kouři přesto vytvářejí svazky „hmatatelných“ paprsků. Režie ukázala i zvláštní optický efekt, že takto viditelné kužely reflektorů byly v určité výšce nad jevištěm „ustřiženy“. K vrcholu bitvy za osvobození Dalibora pak byl mohutně využit skutečný oheň hořící ve čtyřech barelech a také na horizontu v celé šíři jeviště.

Režie sborů a sólistů je propracovaná do nejmenších detailů. Ukazuje se to hlavně tam, kde se postavy na jevišti delší dobu odmlčují. Příklad naplnění takového času předvádí král Vladislav, který u nás soud nad Daliborem zpravidla jen „vysedí“. Tady herecká akce dokresluje krále jako samolibého tyrana: Vladislav (Alejandro Marco-Buhrmester) krouží kolem Milady s ohleduplnou galantností k dámě, když ale má dojít na skutečný projev vcítění při její prosbě o milost pro Dalibora, je po jeho ostentativní lidskosti veta. Režisér tu králův charakter nijak nedeformujeme proti duchu díla. Vždyť druhý soud nad Daliborem a rozkaz k jeho tajné popravě není nic jiného než úkladná vražda zdůvodňovaná snahou o bezpečnost státu. Režie to jen stupňuje až k vrcholu, kdy král bez mrknutí oka snese, aby před jeho očima Budivoj uškrtil žalářníka Beneše za to, že Dalibora dostatečně nehlídal. V soudní scéně prvního jednání si režisér „vyhrál“ rovněž s proměnou žalobkyně v dívku plnou soucitu a lásky k Daliborovi. Představitelka Milady Sally du Randt předvedla tuto metamorfózu s maximální přesvědčivostí a dojímavostí zejména v momentě, kdy se nezpozorována Daliborem k němu přiblížila, aby ho pohladila, ale v poslední chvíli se toho neodváží. „Kancléř“ Budivoj (Wiard Witholt), tato inkarnace despotického režimu, je výstižně zpodobněn jako „velký bratr“ a gestapácký sadistický psychopat. Jím řízená brutální ochranka terorizuje obyvatelstvo při sebemenším náznaku odporu: když Jitka (Jihyun Cecilia Lee) vybízí k projevu solidarity s uvězněným Daliborem rozsvěcením svíček, okamžitě tuto mlčenlivou demonstraci uhasí. Jednomu mladému muži příslušník ochranky zlomí vaz. Tím se dostane na scénu jako oběť represivního aparátu Daliborův přítel Janko (Jan Plausteiner), který se i zde bezdůvodně jmenuje „Zdenko“. Je to nereflektovaný pozůstatek dávné úpravy českého libreta od Václava Judy Novotného. Jak se z anonymního zástupu vyloupla důležitá osoba, tak se vtipného přehodnocení dostalo i rekvizitě: objemná kabela, s níž k soudu zřejmě zdaleka přicestovala Jitka, vydá v potřebné chvíli džíny a další součásti mužského oblečení, do nichž se Milada převlékne už na jevišti během svého dvojzpěvu s Jitkou. Důsledné domýšlení režijního konceptu dosahuje až extrémní polohu v případě žalářníka Beneše (Stanislav Sergeev). Ten slouží věrně zločinnému a pokryteckému režimu jako jeho spolutvůrce, ale je zároveň i jeho obětí. Režie umocňuje rozpornost tohoto člověka tak, že Beneš úporným sledováním dětí na televizní obrazovce i osaháváním „chlapce“ Milady dává divákům na srozuměnou, že ho k nezletilcům nepoutají jen nerealizované otcovské city.

Dalibor se prezentuje jako člověk, který vzal spravedlnost do vlastních rukou, když se jí marně dožadoval od státu. Vzdoruje režimu tak, že se ho celý represivní aparát přes všechno věznění a týrání vlastně bojí. Scott MacAllister dokazuje zcela věrohodně sílu osobnosti jak vnější, třeba když vytrhne ze země znak královské moci meč a rozežene se s ním proti králi a soudcům, tak vnitřní, když projevením svého citu dokáže uchvátit davy i svou nepřítelkyni. Daliborem vzývané housle účinkují ne reálně (např. akce s prasklou strunou jako předzvěstí nezdařeného útěku z vězení je vynechána), ale jako symbol touhy po svobodě. Ve vězení housle drží mrtvý Janko, který pak v závěrečné scéně povstává a nese je ve zdvižené pravici jako živá socha svobody, než ho Budivoj zastřelí.

Z inscenace… Foto © archiv Staatstheater Augsburg – Jan-Pieter Fuhr

Sugestivnímu vizuálnímu účinu inscenace odpovídaly i dojmy zvukové. Po dobu rekonstrukce velkého divadla v Augsburgu opera hraje v areálu bývalých továrních hal zvaném martini-Park. Sál, kde je orchestr usazen prakticky v úrovni první řady a kam je vestavěna kovová konstrukce nesoucí více než 600 sedadel hlediště, poskytuje optimální akustické podmínky, v nichž orchestr zní plně a zároveň průzračně. Díky tomu byla slyšet v orchestrálním partu spousta detailů a efektů, které se obvykle v divadelním příkopu „utopí“. V přeneseném smyslu se zdálo, jakoby se zašlý obraz po očištění zjevil v původních jasných barvách. Augsburští filharmonikové hráli ve velkém obsazení s 5 kontrabasy a prezentovali se ve znamenité kondici. Jejich generální hudební ředitel Domonkos Héja je vedl ke strhujícímu výkonu. Rozehrál Smetanovu partituru v plné barevné a dynamické škále, nebál se nejvyšší intenzity orchestrálního pléna i bez ohledu ke zpěvákům, což není výtka, neboť respektoval podstatnou úlohu, kterou Smetana svěřil orchestru a která označením za „wagnerismus“ iritovala někdejší obecenstvo pražského Prozatímního divadla. V augsburském provedení bylo možné toto novum, které Smetana vnesl do české opery, jakoby autenticky znovu prožít. S potenciálním nebezpečím dynamické převahy orchestrálního zvuku nad zpěvem si poradil Roland Schwab a ukázal se zrovna tím jako schopný operní režisér: organizoval pohyb sólistů tak šikovně, že je v exponovaných momentech nenápadně přivedl na rampu.

Dalibora zpíval již zmíněný Scott MacAllister, rodilý Američan, který začínal v Německu jako mozartovský pěvec, ale postupně přešel až k dramatickému oboru. Jeho hlas si však zachoval světlou barvu, což se u nás pojí s představou tenoru hodícího se k této roli přinejmenším od časů Bena Blachuta. Zpěvák obdařený mohutným hlasovým orgánem zvládl úlohu suverénně v celém rozsahu nároků na hrdinný i lyrický projev, a tak trochu překvapilo, že v árii z 3. jednání na vypjatém místě „k novému činu“ zvolil Smetanou připuštěný alternativní tón o tercii níž namísto očekávaného vysokého h. Stejný vysoký tón v dynamice pianissimo „krev smyje vše“ pak ale nasadil, jak se patří.

S výjimkou titulní postavy byly všechny role obsazeny ze stálého souboru augsburského divadla. Sally du Randt (Milada) má štíhlý, ohebný dramatický soprán, v hlubší poloze trochu slabší, ale s nádhernými výškami. Z jejího pěveckého projevu vyzařovala naprostá jistota, že je takříkajíc nad věcí, a tak se právem dalo čekat, že v kadenci dvojzpěvu s Daliborem bude zpívat vysoké c. Smetana tento vrchol předepsal, ale pro jistotu nabídl interpretům i snazší variantu, která se u nás ke škodě gradace duetu zpívá téměř vždy.

Stejně dobrý dojem zanechala i Jihyun Cecilia Lee (Jitka) a bez výjimky všichni představitelé dalších rolí. Ruský basista Stanislav Sergeev jakoby připomněl, že úlohu Beneše Smetana napsal pro výtečného basistu Josefa Palečka, jehož si velmi cenil a který potom udělal velkou kariéru v Petrohradě. Sergeev vládne požadovaným hlubokým basem. Zazpívá nejen předepsané hluboké E, ale v árii „Ach, jak těžký žalářníka život jest“ na konci ještě sestoupí na C.

Hudebnímu nastudování lze vytknout jen jednu vážnou vadu, která nicméně nejde úplně na vrub dirigenta. Přivodil ji zvyk dělit operní večer jednou pauzou. V případě tříaktového Dalibora by jediná přestávka buď po prvním, nebo po druhém jednání působila asymetricky, a tak byl k prvnímu jednání připojen ještě první obraz druhého. Ten ovšem mezihrou plynule přechází do obrazu ve vězení, a tak vznikla otázka hudebního ukončení. Řez byl proveden po nedoprovázených slovech zbrojnošů „až budou sudy všechny ty tam“. Nesmyslnost takového konce zjevně zarazila i obecenstvo, které v první chvíli asi nevědělo, co se děje, že opera tak najednou přestala. Naopak k nenápadnému spojení druhého a třetího jednání dirigentovi vadily zase poslední takty orchestru fortissimo, tak je vynechal a s nimi i předchozí reminiscenci na lyrickou transformaci tématu Dalibora. Tím se ale vážně narušila stavba duetu. Jinak v partituře škrtal dirigent jen minimálně v některých výstupech Budivoje. Vynechání krátkého dvojzpěvu Milady a žalářníka nad houslemi zavedl kdysi Gustav Mahler ve Vídni, a jak vidno traduje se to dodnes.

Z inscenace… Foto © archiv Staatstheater Augsburg – Jan-Pieter Fuhr

V divadelním programu otištěná slova, která zpívá Jitka: „Nicht verzagen und alles wagen“ (Neztrácet kuráž a odvážit se všeho), by mohla sloužit jako moto přístupu augsburského souboru ke Smetanovu dílu. Lze si jen přát, aby se k provedení Dalibora s takovým elánem odvážilo co nejdříve další divadlo.

 

Augsburg, Staatstheater – Bedřich Smetana: Dalibor. Dirigent Domonkos Héja, režie Roland Schwab, výprava Alfred Peter, kostýmy Renée Listerdal, nastudování sborů Carl Philipp Fromherz a Katsiaryna Ihnatsyeva-Cadek. Premiéra 14. 10. 2018, psáno z reprízy 9. 2. 2019, martini-Park.

 

Legenda šansonu Mireille Mathieu v Praze 2020

Markéta Jůzová

Světoznámá francouzská šansoniérka Mireille Mathieu nahrála více než 1 200 skladeb, vydala přes 40 alb, obdržela řadu prestižních ocenění a vystupovala v mnoha zemích, kde si získala davy fanoušků. Po velkém úspěchu v Praze se vrátí opět do Kongresového centra 7. března 2020.

V rámci svého nejnovějšího zahraničního turné s programem „Made in France,“ který představila v české metropoli 8. a 9. 3.2019 ve svých dvaasedmdesáti letech s doprovodným orchestrem a vokalisty,patřily k jejím nejvýraznějším songům např. Une histoire d´amour, Acropolis Adieu, Tous les enfants chantent avec moi, Perdonne-moi ce caprice d´enfant, Blue Bayou, Santa Maria de la mer, La Paloma Adieu.

V Praze s hrdostí vzpomněla šansonem Paroles de Gaulle na bývalého prezidenta Francie, přičemž Charles de Gaulle byl současně promítán ve snímcích na zadní projekci. Mathieu rovněž vzdala hold slavné francouzské šansoniérce Édith Piaf (1915–1963) jejím nejznámějším šansonem Non, je ne regrette rien. Do programu turné „Made in France“ zařadila vedle francouzských šansonů i populárně laděné písně v různých jazycích. Nejemotivnějším momentem večera 8. 3. 2019 se stal závěrečný šanson Maman la plus belle du monde s projekcemi fotografií maminky Mathieu. Pěvkyně při jeho interpretaci zvolila hluboce procítěný projev (více viz Hudební rozhledy č. 4. 2019).

Na koncertech v zahraničí zpívá slavná šansoniérka s oblibou songy v různých jazycích, ostatně i v Praze její vystoupení navštívili zájemci nejen české národnosti. Ve své závratné mezinárodní kariéře nastudovala Mathieu známé písně v angličtině, čínštině, finštině, italštině, japonštině, němčině, španělštině a katalánštině. Z její nesmírně bohaté kolekce singlů jsou vedle rodné francouzštiny, nejvíce zastoupené songy v němčině. Spolkový kříž za zásluhy o  německo-francouzské přátelství obdržela pěvkyně již na sklonku druhé dekády své kariéry.

Je zajímavé, jak se Mireille Mathieu stále vrací do své minulosti a svá vystoupení obohacuje projekcemi snímků, kdy se otevírala její umělecká dráha.

Šansoniérku od počátků její profesní kariéry provázel manažer Johny Stark, především v letech 1965–1989. Pro její mediální nahrávací průlom byl velmi důležitý především hudební producent Eddie Barclay. Komponista Christian Bruhn a textař Georg Buschor pro ni složili na sto hitů, ve kterých upřednostnili téma lásky, Paříže a Francie.

Chcete se podívat na její zářné umělecké začátky?

La Dernière Valse (Tilt Magazine, 1967)

https://www.youtube.com/watch?v=-aYNZVWs7WE

Jak vzpomínala Mireille Mathieu na svou kariéru v rodném Avignonu ? 

https://www.youtube.com/watch?v=tkE5hJl2avg

Legendární pěvkyně zpívala také v duetech po boku proslulých pěvců různých žánrů. Společně vystoupila v rámci hudebních mezinárodních programů na pódiu např. s Paulem Ankou, Charlesem Aznavourem, Plácidem Domingem, Patrickem Duffym, Juliem Iglesiasem, Tomem Jonesem nebo Barrym Manilowem.

Ponořte se do duetu dvou legendárních hvězd francouzského šansonu

Mireille Mathieu a Charles Aznavour

Une vie d’amour (1981)

https://www.youtube.com/watch?v=NHl-piDm0bg&list=RDlQwCAiUVO_w&index=2 

Odborná kritika oceňovala její charisma, silný hlas a precizní artikulaci. Témbrem dříve připomínala slavnou francouzskou šansoniérku Édith Piaf, která byla v dětství jejím idolem.

Po dlouhou kariéru, která trvá přes úctyhodných padesát let, se rozhodla Mireille Mathieu udržet si svůj typický sestřih vlasů, který se stal inspirací pro její fanynky a kadeřníky.

V listopadu 2018 u firmy Sony Music vydala slavná šansoniérka své nejnovější album Mes Classiques.

Než se rozhodnete její CD koupit, poslechněte si ukázky z jejího alba.

Mes Classiques

https://www.youtube.com/watch?v=iAhIRcqFPz8

Úvodní foto: Mireille Mathieu Foto c archiv JVS GROUP

S čistým štítem a s prastarým erbem

Pozoruhodné osudy příslušníků šlechtického rodu Haužviců z Biskupic, kteří jako vlastenci neohnuli páteř a nesklopili hlavu ani v nejtěžších chvílích

Šlechtic František Xaver Haužvic – muž obletovaný múzami, významný kapelník, dirigent, skladatel, sbormistr a pozounista

Vladimír Šavrda

 

Múzy ho milovaly a on byl po celý svůj bohatý život jejich věrným služebníkem. Řeč je o šlechtici Františkovi Xaveru Haužvicovi, který vstoupil do hudebních dějin jako vynikající kapelník, dirigent, skladatel, sbormistr, pozounista voják i diplomat.

Repro archiv

Jako všichni ostatní z jeho rodu navíc proslul vřelou láskou k rodné vlasti. „Miluj zem svou jako vlastní matku,“ tak by se nechala vyložit jedna z životních zásad moravské linie šlechtického rodu Haužviců z Biskupicz, jenž od poloviny 17. století přesídlila ze zámku Linhartovy ve Slezsku na panství Brandýském nedaleko Prahy. Byl příslušníkem rodu prastarého, vznešeného a veskrze čestného, mezi jehož rodová mota historicky patří „Morálka a Právo“ a „Život zasvětit pravdě“.

Malému Františkovi předurčily úžasnou muzikantskou kariéru sudičky, které položily do vyřezávané kolébky 19. listopadu 1841 v Brandýse nad Labem zlatý houslový klíč. Tehdy vstříc hluboké noci zazněl dětský pláč, oznamující, že na svět přišla další velká osobnost své doby, s modrou krví v žilách. Roztomilý drobeček také ihned okusil hřejivé objetí a polibky šťastných rodičů – chudého šlechtice, avšak významného měšťana Brandýského, jenž ovládal v kraji trh s rybí komoditou, zároveň však také významně hudebně nadaného kapelníka Františka a jeho manželky Alžběty.

Malý František byl předurčen k mimořádným činům. Želbohu většina jeho sourozenců zemřela ještě v útlém věku. Vedle pěti dětských úmrtí uprostřed rodiny dosáhly dospělosti jen sestry Barbora a Rosálie, které byly provdány do vážených a vlivných rodin.

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, jak říká staré přísloví. A tak rodinu váženého měšťana Františka Haužvice překvapila v březnu 1845 a v lednu 1846 „stoletá voda“, která zasáhla objekty statné a nákladné rybárny. Voda vyplenila nejen jejich sádky s rybami, což znamenalo citelnou ekonomickou ztrátu pro ty, kdo se touto komoditou živili, ale zničila i řadu historických dokumentů, které rodina vlastnila po staletí. Problematice rybářství se Haugwitzové z Biskupic po vzoru svého rodového patrona svatého Jakuba Staršího (rybář) věnovali částečně již v minulosti, k významnějšímu rozvoji v tomto směru došlo však až v letech následujících po finančním úpadku rodiny roku 1665.  Naštěstí vedle hořkých období existovala také řada šťastných událostí. Mezi ně patřily i okázalé slavnosti ostrostřelců na Svatojánském ostrůvku nedaleko Brandýsa, kde se každoročně konaly soutěže o ceny za přítomnosti kapely. A možná právě její repertoár zažehl v malém Františkovi jiskřičku, která později přeskočila v ohromný vlastenecko-umělecký plamen.

Pokračování textu S čistým štítem a s prastarým erbem

Czech Music Crossroads 2019 otevírají hudebníkům dveře do světa

I letos vyzývá hudební přehlídka a konference Czech Music Crossroads talenty z oblasti world music, folku, jazzu nebo nové akustické hudby k přihlášení svých projektů. Vybraní hudebníci se představí ve dnech 15. – 16. července 2019 veřejnosti a profesionálům z celého světa v industriálních prostorách Dolních Vítkovic. Nebude chybět bohatý konferenční program či mentorská setkání.

Šestý ročník showcaseového festivalu Czech Music Crossroads opět představí v krátkých koncertních setech to nejzajímavější z dění na české, maďarské, slovenské a polské scéně. Organizátoři letos oznamují jako hostující zemi Rakousko.

“Každý rok se snažíme návštěvníkům přinášet nové podněty k zamyšlení a rozvoji, zajímavé osobnosti celosvětové hudební scény. I proto jsme letos ke spolupráci přizvali kolegy z Rakouska. Domníváme se, že pro muzikanty ze sousedních zemí je i přes geografickou blízkost uspění na tamějším trhu nesnadným oříškem. Doufáme, že Czech Music Crossroads přispějí k navázání nových kontaktů či přátelství,” říká ředitelka Czech Music Crossroads Petra Hradilová.

YouTube Aftermovie 2018: https://youtu.be/V5gIQRhUJ6w 

Rádi byste na Czech Music Crossroads vystoupili? Vyplňte do 28. února 2019 přihlašovací formulář ZDE. Z došlých přihlášek vyberou organizátoři tři projekty, jejichž jména ohlásí během měsíce března. Více informací naleznete na www.crossroadsmusic.cz

Role organizátora se opět ujal festival Colours of Ostrava s finanční podporou Ministerstva kultury, Statutárního města Ostravy a ve spolupráci s Moravskoslezským krajem.

 

http://crossroadsmusic.cz/czech

https://www.facebook.com/czech.music.crossroads

Dionne Warwick konečně u nás

Praha, Kongresové centrum

Vladimír Říha

 

V pražském Kongresovém centru před plným hledištěm vystoupila 14. 9. jedna z posledních velkých osobností americké pop music, která dosud na našich podiích chyběla – zpěvačka Dionne Warwick. Ti, kdo se obávali, že ve svých 77 letech bude stínem původní Dionne, jež svým z gospelu vycházejícím projevem přinášela do nápaditých témat písní Burta Bacharacha kus afroamerického živlu, neměli pravdu.

Již trochu „babičkovsky“ vypadající dámu nedoprovázela velká kapela, ale pouze pětice výborných muzikantů se synem Davidem Elliotem u bicích. Pozoruhodné je, že Dionne odzpívala celý dvouhodinový program bez přestávky vsedě na vysoké stoličce poblíž piana a jen dvakrát se krátce prošla po pódiu – ovšem při stálém slovním kontaktu s diváky, kterým neváhala uštědřit i napomenutí při použití mobilu během jejího zpěvu. Přitom její zpěv má již více formu šansonového podání než velkého lámání posluchačských srdcí volumenem hlasu. Má stále kvalitní výšky, takže celý „bacharachovský zpěvník“, který přezpívala, potěšil všechny obdivovatele tohoto letos devadesátiletého klasika americké pop music a snad jediného žijícího žáka Bohuslava Martinů.

Dva momenty, které vybočily z trochu usedlého večera, vyzvedněme: duet se synem, již zmíněným zpívajícím bubeníkem Davidem Elliotem při I Say a Little Preyer a závěrečnou pasáž s vnučkou, zpěvačkou Cheyene Elliot. Celkově jsme byli svědky plně profesionálního výkonu sólistky i doprovázející kapely.

Úvodní foto: Dionne Warwick   Foto c archiv Brother Agency

Česká filharmonie vypisuje skladatelskou a interpretační soutěž

Praha (10. listopadu 2017) – U příležitosti 100. výročí od založení samostatného Československa vypisuje Česká filharmonie skladatelskou a interpretační soutěž. Skladatelské soutěže se mohou zúčastnit čeští a slovenští skladatelé a skladatelky do čtyřiceti let, interpretační soutěže hráči na jakýkoli nástroj mladší 22 let a zpěváci mladší 28 let. Díla tří finalistů skladatelské soutěže provede Česká filharmonie na veřejných koncertech v roce 2019, vítězové interpretační soutěže budou mít možnost s prvním českým orchestrem vystoupit.

Pokračování textu Česká filharmonie vypisuje skladatelskou a interpretační soutěž

Ohlédnutí za Pražským jarem

Camerata Salzburg a Alexander Lonquich

Praha, Rudolfinum

Ivan Žáček

 

Když jsem se připravoval na večerní koncert (1. 6., Dvořákova síň), poslechl  jsem si Pulcinellu, Stravinského suitu z neoklasického baletu pro Ďagileva, a sice nejprve s Ernestem Ansermetem (L’Orchestre de la Suisse Romande, 1965), který balet premiéroval v roce 1920, a poté autorizovanou nahrávku Stravinského s taktovkou v ruce u pultu Columbia Symphony Orchestra, rovněž z roku 1965. Obě budí respekt svou nespornou historickou autentičností, jenomže když se v Rudolfinu rozezněly večer první takty, rozezněl se náhle jiný svět – přesvědčivý doklad toho, jak velmi se zlepšila úroveň orchestrální hry za poslední půlstoletí. A to přitom Camerata Salzburg, na niž budu dnes pět chválu, nehraje z principu autentisticky, a tedy ani obě skladby Igora Stravinského (vedle Pulcinelly provedli salcburští pod taktovkou Alexandra Lonquiche, rezidenčního umělce letošního ročníku, ještě Danses concertantes z roku 1942), nezazněly ve smyslu striktní aufführungspraxis, ale v interpretaci, jež je jakousi rozumnou, vyváženou syntézou moderní smyčcové hry a poznatků historické ornamentiky.

Pokračování textu Ohlédnutí za Pražským jarem

Slavný britský popový zpěvák, skladatel a klavírista Elton John, držitel cen Grammy i Oscara, v Praze exceloval na světovém turné

Markéta Jůzová

Praha

Nositel Řádu britského impéria sir Elton John patří k nejúspěšnějším sólovým umělcům historie populární hudby. Do naší metropole zavítal koncertně po třech letech, kdy v roce 2013 v pražské O2 aréně představil své album The Diving Board. Letos rozjel světové turné se svým nejnovějším studiovým albem Wonderful Crazy Night a stejný areál 26. listopadu 2016 ve svých devětašedesáti letech opět vyprodal. Se svou komorní doprovodnou kapelou představil program největších hitů své umělecké dráhy.

Pokračování textu Slavný britský popový zpěvák, skladatel a klavírista Elton John, držitel cen Grammy i Oscara, v Praze exceloval na světovém turné