Letošní Cenu Jiřího Bělohlávka získal dirigent Robert Kružík

Cenu Jiřího Bělohlávka pro umělce do třiceti let, která byla dnes podruhé vyhlášena na počest bývalého šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie, získal dirigent Robert Kružík. V průběhu open air koncertu na zámku Sychrov, který živě vysílala Česká televize na programu ČT art a na Facebooku, mu ji předala manželka Jiřího Bělohlávka Anna Fejérová.

„Robert Kružík je jedním z nejvýraznějších českých dirigentů mladé generace. Své kvality dokázal čerstvým jmenováním na post šéfdirigenta Filharmonie Bohuslava Martinů ve Zlíně i vynikající uměleckou prací v brněnské filharmonii i opeře. Jako asistent připravoval Českou filharmonii na koncerty Pražského jara a Českou studentskou filharmonii na vystoupení se Simonem Rattlem,“ vysvětluje generální ředitel České filharmonie David Mareček a uzavírá: „Komise se na jeho volbě shodla jednomyslně.“

V komisi, která rozhodovala o udělení Ceny Jiřího Bělohlávka, zasedli vedle Anny Fejérové a šéfredaktora časopisu Harmonie Luboše Stehlíka zástupci institucí, s nimiž Jiří Bělohlávek v posledních letech svého života nejintenzivněji spolupracoval – za Pražské jaro Roman Bělor, za PKF – Prague Philharmonia Jan Fišer, za Hudební akademii múzických umění Irvin Venyš a za Českou filharmonii Jiří Vodička a David Mareček.

„Stát se laureátem Ceny Jiřího Bělohlávka je pro mě obrovská pocta,“ říká Robert Kružík. „Velká osobnost, preciznost, charisma, vitalita, jedinečnost… To jsou první slova, která mi vyvstanou na mysli při vyslovení jeho jména. Jako student Akademie múzických umění v Praze, kde jsem studoval dva obory v letech 2010 až 2016, jsem se bohužel s panem dirigentem neměl možnost potkat. Nejprve kvůli jeho angažmá v Londýně a poté kvůli jeho pracovnímu vytížení, když se ujal postu šéfdirigenta České filharmonie. To mu nedovolovalo navázat na svá předchozí pedagogická léta na HAMU. Velmi mne mrzí, že se nemohu počítat mezi jeho přímé žáky, ale snažil jsem se alespoň navštěvovat maximum koncertů, které pan dirigent řídil ať už v Praze, Brně nebo kdekoli, kde jsem mohl být přítomen jako posluchač v publiku. Jiří Bělohlávek ze začátku své kariéry působil v letech 1972 až 1978 při Státní filharmonii Brno, což jsem samozřejmě vzhledem k svému věku nemohl zažít. Ale má rodina, jejíž členové byli a jsou brněnskými filharmoniky, mi jako mladému adeptovi dirigování vyprávěla mnoho příhod a zážitků, které s panem dirigentem v jeho prvním profesionálním angažmá zažila. Takže jeho jméno mě provázelo už od dětství. Společně s dalšími velikány českého dirigentství, jako byli Václav Talich, Rafael Kubelík, František Jílek či Karel Ančerl, je pro mě odkaz Jiřího Bělohlávka velkou inspirací do budoucna.“

Robert Kružík archiv

Cena Jiřího Bělohlávka, jejíž první laureátkou se v minulém roce stala hornistka Kateřina Javůrková, je spojena s peněžitou odměnou 30 tisíc korun. Robert Kružík dále získal diplom v podobě grafického listu, jehož autorem je malíř Jiří Voves, blízký přítel Jiřího Bělohlávka, který navrhl i jeho náhrobek na Vyšehradském hřbitově.

Přihláška na muzikologickou konferenci Janáčkiana

Přihláška

na mezinárodní muzikologickou konferenci Janáčkiana 2020, 4.–5. června 2020, Ostrava

Titul, jméno a příjmení:

Instituce:

E-mail:                                      Tel.:

Korespondenční adresa:

Název referátu:

Anotace (max. 200 slov):

Požadované technické zařízení:

Přihlášku zašlete do 1. dubna 2020 na e-mailovou adresu: david.kozel@osu.cz

Classic Prague Awards si odnesly Epoque Quartet či Česká filharmonie. Ocenění za Propagaci české hudby v zahraničí získal Garrick Ohlsson

Ceny klasické hudby znají své vítěze. Classic Prague Awards 2019 byly udíleny 18. ledna v prostorách Obecního domu v Praze. Předávání křišťálových trofejí s grafikou Janáčkovy partitury se ve všech deseti kategoriích konalo už počtvrté. Z vítězství se znovu radovala například Česká filharmonie v rámci kategorie Orchestrální výkon. „Obecní dům opět hostil přední umělce tuzemské klasické hudby. Dramaturgicky i soutěžně se podle nás podařilo propojit stálice a legendy s novými vycházejícími talenty,“ míní prezident soutěže Petr Stuchlík, který je zakladatelem jediných cen klasické hudby v České republice a dlouholetým podporovatelem české kultury. Cenu za Celoživotní přínos obdržel dirigent Vladimír Válek a za Propagaci české hudby v zahraničí si osobně odnesl klavírista Garrick Ohlsson: „Jsem nesmírně rád, že si tento světově uznávaný umělec našel ve svém nabitém programu čas a přijel si pro cenu osobně. I to je pro nás důkaz, že ceny Classic Prague Awards mají smysl,“ komentuje Jiří Besser ředitel soutěže, mezi jejíž držitele z minulých let patří osobnosti jako Jiří Bělohlávek, Zuzana Růžičková či Ivo Kahánek.

Na slavnostním ceremoniálu, který se z části zaměřil na filmovou hudbu, zahrál Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK s dirigentem Rastislavem Štúrem. Jako sólisté se představili houslista Pavel Šporcl a sopranistka Patricia Janečková. Celý galavečer živě vysílala stanice ČT art, jejíž zastupitelé tradičně udělili cenu České televize v kategorii Klasika roku, a to hudebnímu tělesu Epoque Quartet. To navíc zvítězilo také v kategorii Crossover projekt díky počinu The Best of 20 Years. Jako absolutně nejlepší Nahrávka roku bylo ovšem oceněno CD Shostakovich Strings Quartets 2/7/8 v provedení Pavel Haas Quartetu, pod níž se podepsalo vydavatelství Supraphon. Cenu za nejlepší Soudobou kompozici pak získal Zdeněk Král za skladbu pro smíšený sbor a varhany Magnificat, kterou poprvé představil loni na Festivalu pěveckých sborů v Jevíčku.

 Vladimír Válek přebírá od ředitele festivalu Jiřího Bessera cenu za Celoživotní přínos  Foto © archiv Classic Prague Awards

Stejně jako loni bylo za nejlepší Orchestrální výkon zvoleno koncertní vystoupení legendární České filharmonie. Tentokrát šlo o zahajovací koncert 124. sezony České filharmonie, kde orchestr pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova zahrál Šostakovičovu Symfonii č. 8 c moll, op. 85. Rovněž v kategorii Sólový výkon zabodovala Česká filharmonie, respektive její koncertní mistr, houslista Jan Mráček. Křišťálové trofeje se poprvé dočkal například Český filharmonický sbor Brno v kategorii Vokální výkon nebo Belfiato Quintent coby Komorní výkon roku. Hráčka na lesní roh Kateřina Javůrková, která je nedílnou součástí oceněného kvintetu i České filharmonie, je mimochodem historicky první laureátkou ceny Talent roku, kterou získala na Classic Prague Awards 2016.

Tentokrát byl ale jako největší mladý talent vybrán šestadvacetiletý klavírista, varhaník a skladatel Marek Kozák, který své hudební nadání projevil už v pouhých čtyřech letech a momentálně sbírá ocenění a uznání na festivalech po celé republice i v zahraničí. Laureátem ceny za celoživotní přínos se stal Vladimír Válek, někdejší dirigent Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK či České filharmonie a především dlouholetý šéfdirigent Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Kromě toho Válek působil jako hostující dirigent orchestru Ósaka Symphoniker nebo šéfdirigent Slovenské filharmonie. V rámci kategorie Propagace českého hudby – International Ambassador of Czech Music letos porota Classic Prague Awards ocenila amerického klavíristu Garricka Ohlssona. Třikrát byl nominován na Cenu Grammy a tuto prestižní cenu získal v roce 2008. K české hudbě má hluboký a trvalý vztah a za šíření dobrého jména české kultury obdržel v roce 2010 medaili Artis Bohemiae Amicis, kterou uděluje Ministerstvo kultury České republiky.

 Garrick Ohlsson si odnesl cenu za Propagaci české hudby v zahraničí, vlevo moderátor Jiří Vejvoda   Foto © archiv Classic Prague Awards

Pro kompletní nominace a výsledky aktuálního i předešlých ročníků českých cen klasické hudby navštivte jejich oficiální webové stránky. Classic Prague Awards budou udělovány i v příštím roce. Poděkování za podporu patří všem partnerům, kterými jsou: Ministr kultury České republiky, Hlavní město Praha, Investiční fond QUANT, Nespresso, Intergram, OSA, Česká televize, Classic Praha, časopis Hudební rozhledy, Bohemian Heritage Fund, Obecní dům a Francouzská restaurace.

Výběrové řízení na pozici vysokoškolsky vzdělaného pracovníka/pracovnici oddělení muzikologie

Ústav dějin umění AV ČR, v. v. i., vyhlašuje v souladu se zákonem č. 283/1992 Sb. o Akademii věd České republiky, ve znění zákona č. 420/2005 Sb. a Stanov AV ČR výběrové řízení na pozici vysokoškolsky vzdělaného pracovníka/pracovnici se zaměřením na bohemikální problematiku hudby druhé poloviny 19. století a 20. století.

Předmětem činnosti bude výzkum a publikování vědeckých výsledků v tematickém a časovém vymezení badatelského zaměření, které uchazeč/ka předloží v návrhu koncepce vlastního výzkumu.

Datum nástupu: dohodou
Výše úvazku: 1,0

Předpoklady:
– ukončené vysokoškolské vzdělání (při nejmenším titul Mgr. nebo jeho ekvivalent) v oboru hudebnní věda nebo jiných příbuzných oborech
– vědecká činnost v oboru hudební věda
– motivace k vědecké práci
– morální bezúhonnost, samostatnost, iniciativnost
– schopnost týmové práce

Přihláška musí obsahovat:
– stručný motivační dopis
– doklady o dosaženém vzdělání
– odborný životopis včetně přehledu dosavadní profesní, publikační, pedagogické, přednáškové a jiné obdobné činnosti a údajů o úrovni jazykových znalostí
– návrh koncepce vlastního výzkumu, který bude v tematickém a časovém vymezení badatelského zaměření pokrývat některou z oblastí hudební problematiky druhé poloviny 19. století a 20. století s preferencí bohemikální tematiky

Uvedené podklady doručte nejpozději do 17. února 2020 do sekretariátu ředitele ústavu na adresu Husova 4, 110 00, Praha 1, nebo emailem na adresu: udu@udu.cas.cz.

Selection procedure for a research position at the Department of Musicology

In accordance with law no. 283/1992 of the Czech Academy of Sciences, as amended by law no. 420/2005, and the Statues of the Czech Academy of Sciences, the Institute of Art History, Czech Academy of Sciences, is pleased to announce a selection procedure for a new research position specialising in Czech music of the second half of the nineteenth and the twenteith centuries.

The activities undertaken by the holder of this post will consist of research and the dissemination of research results in the agreed field as described in the project proposal of the individual applicant.

Commencement date: to beareed on
Number of hours work per week: full-time, i.e. 40

Requirements:
– completed university-level education in the field of musicology or related field with al least a MAster’s degree or equivalent;
– proven previous research activity in the field of musicology;
– motivation to undertake research;
– moral integrity, independence, initiative; and
– ability to work in a team

Applications must include:
– A short motivation letter;
– Certificates showing the level og education achieved;
– A professional CV outlining all non-academic and academic activities including publishing, teaching and other relevant experience as well as language skills; and
– An outline of the potential future research undertaken by the applicant with a view to music in the second half of the nineteenth and twenteith century, preferably with a focus on the Czech lands.

Applications incuding all of the above shall be sent to the secretariat of the Director of the Institute at the adress Husova 4, 110 00, Praha 1, or at the email adress udu@udu.cas.cz by 17 February 2020.

Projekt „Staré mýty, nová fakta“ vypisuje konkurz na pozici doktorandky/doktoranda

Vážené kolegyně, vážení kolegové,

ráda bych upozornila na vypsání konkurzu na pozici doktorandky / doktoranda, v návaznosti na pětiletý projekt „Staré mýty, nová fakta: České země v centru hudebního dění 15. století“, sponzorovaný Grantovou agenturou České republiky (program EXPRO, podporující excelentní výzkum).

https://www.mua.cas.cz/cs/novinky/vyberove-rizeni-na-misto-doktoranda-v-oboru-hudebni-kultura-15-stoleti-v-cechach-nebo-jeji-recepce-v-moderni-ceske-hudebni-1981

Další informace o projektu lze nalézt na webových stránkách projektu:

http://www.smnf.cz/cs/index.html

Ráda bych upřesnila, že do konkurzu se mohou přihlásit stávající studenti doktorandského studia (s možností nástupu od 1. 4.) či studenti, kteří zahájí své studium v akademickém roce 2020/2021. Pozice je spojena s výhodnými finančními podmínkami a vynikajícím vědeckým zázemím. Předpokládáme vážný zájem o excelentní vědeckou práci na mezinárodní úrovni, také s ohledem na závazek projektu podat ERC grant.

Prosím především kolegy univerzitních pracovišť o rozšíření této informace mezi studenty.

Při této příležitosti předesílám, že projekt bude vypisovat tento rok ještě jedno místo, určené pro postdoktorandku / postdoktoranda.

Všechny další dotazy prosím směřujte na mou emailovou adresu:

vlhova@mua.cas.cz

Hana Vlhová-Wörner

https://www.mua.cas.cz/cs/kontakt/vlhova

Classic Prague Awards oznamují letošní nominace. Cenu za Celoživotní přínos obdrží Vladimír Válek

Praha, 31. prosince 2019 – Jediná tuzemská ocenění věnovaná klasické hudbě už znají nominované pro letošní rok. Classic Prague Awards tradičně poputují předním českým hudebním tělesům, sólovým hudebníkům i autorům nejlepší nahrávky roku. Předávání křišťálových trofejí ve všech deseti kategoriích proběhne 18. ledna 2020 ve Smetanově síni Obecního domu. Svátek české klasiky bude již tradičně živě vysílat Česká televize od 20:20 hodin na kanálu ČT Art. „Mám velkou radost, že můžeme opět dát prostor významným českým umělcům a osobnostem z oblasti klasické hudby. Odborná porota letos i pro čtvrtý ročník Classic Prague Awards vybrala skutečně výrazné osobnosti a objevy, jejichž úspěchy rezonovaly v uplynulých měsících,“ říká prezident soutěže Petr Stuchlík. Za Celoživotní přínos bude oceněn dirigent Vladimír Válek.

Během lednového galavečera naživo vystoupí Symfonický orchestr hlavního města Prahy FOK spolu s několika sólisty. Ceny budou opět uděleny v kategoriích Sólistický výkon, Komorní výkon, Orchestrální výkon, Vokální výkon, Crossover projekt, Soudobá kompozice a Nahrávka roku. Ani tentokrát však nebudou chybět oblíbené nominační kategorie Talent roku, Celoživotní přínos a Cena za propagaci české hudby v zahraničí. Tu se diváci dozví, oproti letům minulým, až při slavnostním předávání v Obecním domě. „Cenu za celoživotní přínos letos obdrží výjimečný dirigent Vladimír Válek. Je mi ctí, že oceníme další významnou osobnost dirigentského světa, která dlouhodobě pracovala se skvělými umělci nejen z tuzemské scény,“ vysvětluje Jiří Besser, ředitel soutěže. Čestné místo v programu pak má speciální Cena České televize pro klasiku roku, která podtrhne dlouhodobou spolupráci Classic Prague Awards a tohoto veřejnoprávního média.

O nominacích i vítězích ve všech kategoriích rozhodují odborné poroty v čele s hlavní porotou velikánů klasické hudby. Letos v ní zasednou světově proslulá sopranistka Gabriela Beňačková, houslový virtuos Václav Hudeček, klarinetista a pedagog Jiří Hlaváč, klavírista a pedagog Ivan Klánský a uznávaný skladatel Ondřej Soukup.

Classic Prague Awards vznikly z iniciativy společnosti Voice of Prague a bývalého ministra kultury Jiřího Bessera. V letošním roce je převzala společnost Boy Awards, za níž stojí Petr Stuchlík. Křišťálovou trofej s grafikou jedné z Janáčkových partitur vyrobila nižborská sklárna Rückl Crystal, návrh vytvořil malíř a grafik Jiří Voves.

Podrobná pravidla českých cen klasické hudby naleznete na oficiální stránce www.classicpragueawards.eu.

Děkujeme za podporu všem partnerům cen Classic Prague Awards, kterými jsou: Ministr kultury České republiky, Hlavní město Praha, Nespresso, Johnnie Walker, investiční fond QUANT, Intergram, OSA, Česká televize, rádio Classic Praha, Hudební rozhledy, HAMU, Nadační fond Magdaleny Kožené, Bohemian Heritage Fund, Obecní dům a Francouzská restaurace. 

Na Classic Prague Awards 2019 byli nominováni následující umělci, hudební tělesa a počiny:

SÓLISTICKÝ VÝKON

Martin Kasík – klavír
Antonín Dvořák
Koncert pro klavír orchestr G moll
Filharmonie Hradec Králové
dirigent Boian Videnoff, 23. 5. 2019

Jan Mráček – housle
Sergej Prokofjev
Koncert pro housle a orchestr č.1 D dur op. 19
Česká filharmonie
dirigent Petr Altrichter, 3. 10. 2019

Irvin Venyš – klarinet
František Kramář
Koncert pro klarinet a orchestr Es dur
Komorní filharmonie Pardubice
dirigent Marek Štilec, 27. 2. 2019

KOMORNÍ VÝKON

Belfiato Quintet
provedení Dechových kvintetů
Antonína Rejchy na stejnojmenném CD

Kristina Fialová – viola, Jitka Čechová – klavír
komorní koncert v Pražské křižovatce, 9. 4. 2019

Klavírní kvarteto Josefa Suka
Radim Kresta – housle,
Eva Krestová – viola,
Václav Petr – violoncello,
Václav Mácha – klavír
díla G. Mahlera, A. Schmittkeho, J. Suka a R. Strausse
koncert ve Dvořákově síni Rudolfina, 11. 11. 2019

ORCHESTRÁLNÍ VÝKON

Česká filharmonie
dirigent Semjon Byčkov
Dimitrij Šostakovič
Symfonie č. 8 C moll op. 85
zahajovací koncert 124. sezóny ČF, 4. 9. 2019

PKF – Pražská komorní filharmonie
dirigent Emmanuel Villaume
Josef Suk, Antonín Dvořák,
Camille Saint-Saens
koncert v rámci MHF Dvořákova Praha, 14. 9. 2019

SOČR – Symfonický orchestr Českého rozhlasu
dirigent Tomáš Brauner
Antonín Dvořák 
Král a uhlíř
koncert v Rudolfinu, 19. 9. 2019

NAHRÁVKA ROKU

When The Soul Speaks
Jan Jirásek
BONIFANTES chlapecký sbor,
Czech Soloist Consort
dirigent Jan Míšek
vydal PARMA Recordings

The Complete Piano Works

Viktor Kalabis
Ivo Kahánek – klavír
vydal Supraphon

Shostakovich Strings Quartets 2/7/8
Pavel Haas Quartet
vydal Supraphon

VOKÁLNÍ VÝKON

BONIFANTES chlapecký sbor
za výkon v premiéře kantáty Jana Vičara Tempus Iuvenis,
27. 3. 2019

Český filharmonický sbor Brno
za výkon v Glagolské mši Leoše Janáčka
s Českou filharmonií a dirigentem Petrem Altrichterem,
4. 10. 2019 v Rudolfinu

Pražský filharmonický sbor
za výkon v oratoriu Arthura Honeggera Král David, H 37
v rámci koncertu k 85. výročí založení PFS,
7. 12. 2019 v Rudolfinu

SOUDOBÁ KOMPOZICE

Aleš Březina
Charlotte: Tri-Coloured Play with Music – komorní operní muzikál, premiéra 1. 7. 2019 Nová scéna ND

Zdeněk Král
Magnificat – skladba pro smíšený sbor a varhany
premiéra na Festivalu pěveckých sborů v Jevíčku, 6. 4. 2019

Jan Vičar
Tempus Iuvenis – kantáta Čas mládí
premiéra 27. 3. 2019

CROSSOVER PROJEKT

Epoque Quartet
The Best of 20 Years

Five Star Clarinet Quintet
Jiří Hlaváč, Jan Mach, Vlastimil Mareš, Irvin Venyš,
Jitka Molavcová (special guest), CD Defilé

Marek Novotný Project II
Marek Novotný Band a Epoque Quartet, CD Fresco

Zuzana Růžičková: Sto zázraků. Z koncentračního tábora na mezinárodní koncertní pódia

Financial Times zvolil paměti Zuzany Růžičkové, zpracované Wendy Holdenovou,  do svého výběru nejlepších knih roku 2019. Kniha je v současné době na trhu již i v české, slovenské, německé a portugalské verzi, brzy vyjde italsky a v dalších jazycích.

Objednat si ji můžete v   nakladatelství Euromedia –  https://www.euromedia.cz/sto-zazraku/kniha/9744/

Repro archiv

Dvacátý sedmý ročník Senior Prix

Jiří Hlaváč

Ve velkém sále Radiopaláce na Vinohradech, se sešli 10. 11. 2019 noví laureáti prestižního ocenění Senior Prix. Společnost koncertních umělců při Asociaci hudebních umělců a vědců, která je, spolu s dalšími pěti profesními organizacemi spoluzakladatelem této ceny, a stála také u vzniku Nadace Život umělce a společnosti Intergram, které cenu organizují a financují, nominovala šestici svých kandidátů. Mezi padesáti oceněnými v tomto roce se objevili také cembalistka Giedre Lukšaité -Mrázková, klavíristka Svatava Střelcová, houslista Bohuslav Matoušek, violoncellista Marek Jerie, varhaník Jan Hora, dirigent, sbormistr a klavírista Stanislav Bogunia. Zařadili se tak do počtu 1245 umělců, kteří byli ve 27 ročnících oceněni za vynikající uměleckou a nahrávací činnost. V minulosti to byli mimo jiné herci Rudolf Hrušínský, Josef Kemr, Věra Galatíková, Ljuba Hermannová, hudebníci Josef Suk, Josef Chuchro, Gustav Brom, Karel Vlach, pěvci Ivo Žídek, Věra Soukupová, Yvetta Simonová, Marie Rottrová, tanečníci Marta Drottnerová, Vlastimil Harapes. Vedle šesti umělců AHUV byli letos oceněni také Jiří Korn, Petr Spálený, Zdeněk Svěrák, Ladislav Županič, Jan Vlasák, Carmen Mayerová, František Langweil, Karel Řehák, Jarmila Kůrová, Sláva Kůs, Jan Krejčí, Miloslav Podskalský, Stanislav Hložek, Jana Koubková, Jiří Hlava.  

Ceně Senior Prix jsem před dvaceti sedmi roky dodal její název, o náplň, prestiž, význam a smysl se tehdy postarali ředitel Nadace Život umělce Jiří Novotný, prezidentka správní rady Zuzana Navarová a její další členové Karel Zich, Jan Teplý, Jakub Waldmann a Milan Jančík.  Tři desítky let, stovky laureátů a vzpomínky na všechny, kteří pochopili řád lidské a umělecké pospolitosti. Letošního slavnostního ceremoniálu se ujali ředitelka Nadace Život umělce Dagmar Hrnčířová, ředitelka Činohry Národního divadla v Praze Jana Dvořáková, ředitel Ochranné organizace Intergram Ludvík Bohman a jako moderátor, ředitel Nadace Bohuslava Martinů  Jiří Hlaváč.

Foto ©  archiv Nadace Život umělce

PETR NEKORANEC NAHRÁL S ČESKOU FILHARMONIÍ DEBUTOVÉ ALBUM FRANCOUZSKÝCH ÁRIÍ

Petr Nekoranec je laureátem řady věhlasných evropských pěveckých soutěží. Jeho debutové album francouzských árií s Českou filharmonií a dirigentem Christopherem Franklinem vychází ve spolupráci s Nachtigall Artists Management, se Spolkem přátel hudebních talentů a se Supraphonem. Na CD se nahrávka v tuzemsku objeví již v listopadu. Do mezinárodní distribuce vstoupí začátkem roku 2020. Křest CD se uskutečnil v rámci koncertu „Stephen Costello a Petr Nekoranec – Dva tenoři, proč ne?“, který připravila agentura Nachtigall Artists na neděli 3. 11. 2019 do pražského Rudolfina.

Hvězda Petra Nekorance zatím nejjasněji zazářila v lednu 2017, kdy ve svých 25 letech exceloval na soutěži Franceska Viñase v Gran Teatre del Liceu v Barceloně, kde získal první cenu – absolutní vítězství (zde soutěží ženy i muži dohromady) a cenu Plácida Dominga pro nejlepšího tenoristu. Dva roky studia v rámci Lindemannova programu v newyorské MET doplnily jeho zkušenosti z Bayerische Staatsoper v Mnichově a připravily jej na další cestu do velkého mezinárodního světa opery. Nyní Petr Nekoranec přichází s debutovým albem s francouzskými áriemi. Jde o stvrzení jeho vstupenky mezi pěveckou elitu; debut s vynikající Českou filharmonií za zády a se zkušeným dirigentem Christopherem Franklinem po boku. „Francouzský repertoár je taková Pandořina skřínka, je tam neuvěřitelná škála – hlavně pro tenor a pro můj typ tenoru – a těch árií je tam strašně moc. Já jsem našel třiadvacet árií, které mě nejvíce zaujaly, a z těch jsme samozřejmě ještě museli vybírat. Nakonec jsme jich vybrali jedenáct a jeden duet, který jsme nazpívali se sopranistkou Zuzanou Markovou.  Budu se snažit je teď udržovat v koncertním repertoáru, protože bychom chtěli s panem dirigentem Christopherem Franklinem k albu udělat i menší turné,“ dodává Petr Nekoranec a zároveň upřesňuje autory, kteří jsou na albu zastoupeni: „Jsou to Jules Massenet, Charles Gounod, Gaetano Donizetti, který je sice Ital, ale text je ve francouzštině, Georges Bizet, Hector Berlioz a Edouard Lalo.“

Nekorancův lehký, pohyblivý hlas jej s důvěrou provede všemi koloraturami italského repertoáru, ovšem jeho barevnost i bezchybná hudební intuice jej neomylně vedou do světa francouzské opery; do světa nepřeberné škály hlubokých i jemných emocí, milostných citů i nevázaného veselí. Ve všech těchto polohách vyznívá zpěv Petra Nekorance s pozoruhodnou lehkostí, prostotou a důvěryhodností. Jako by nebylo nic snadnějšího, než zpívat… Ah! Mes amis, quel jour de fête! Francouzský debut mladé pěvecké hvězdy s Českou filharmonií vyšel v tuzemsku na CD i digitálně již v pátek 1. 11. 2019. V mezinárodní distribuci se objeví hned začátkem roku 2020.

„Moc bych si přál, aby zaznělo, že spolupráce s Českou filharmonií i s nahrávacím týmem byla naprosto fantastická, a to jak po stránce profesionální, tak především lidské, protože během nahrávání si sáhnete na dno svých sil. Absolvovali jsme tři dny nahrávání a před tím ještě jeden den zkoušek, během nichž jsem zazpíval přes sto vysokých C. Asi si dovedete představit, kolik sil nás to stálo, ale i přesto tam po celou dobu vládla naprosto přátelská a příjemná atmosféra. Celý orchestr, pan dirigent Christopher Franklin i nahrávací tým, byli naprosto skvělí a jejich podpora byla neustále znatelná,“ dodává ke svému očekávanému albovému debutu Petr Nekoranec.

Booklet CD

Recenzi na nové CD Petra Nekorance si můžete přečíst v Hudebních rozhledech č. 12/2019.

TEASER: https://www.youtube.com/watch?v=Ae09Tktwvn8&feature=youtu.be

Z HISTORIE A SOUČASNOSTI MUZIKÁLU VII

XII. MUZIKÁL V NĚMECKU ZÍTRA, DNESKA, VČERA

Wolfgang Jansen

Možná si některý čtenář řekne, co má název tohoto článku znamenat. Proč je napsán v opačné časové chronologii. Jestliže chceme hovořit o budoucnosti, či perspektivách muzikálu, potřebujeme si jasně uvědomit, jaká je jeho současnost, potažmo historie datující se od roku 1930, když v Německu vznikl divadelní systém veřejnoprávního financování.

V prvé řadě si musíme uvědomit, že muzikál je novodobá forma hudebnězábavného divadla, které prošlo v posledních padesáti, šedesáti letech mezinárodně velmi dynamickým rozvojem. Ještě před rokem 1949 šlo v případě muzikálu o ryze americký druh hudebního divadla. Avšak hned po válce se objevila řada titulů i v zahraničí. A to nejen v Londýně nebo v Austrálii. Ale i na území kontinentální Evropy. Příkladem je Divotvorný hrnec, který měl v roce 1848 premiéru v Praze. Úspěch u publika i umělecké uznání nového druhu hudebního divadla v divadelní světě vedlo k poptávce po muzikálu a jeho distribuci po celém světe. Muzikál se prodejem s šířením licenčních práv stal součásti mezinárodního trhu s divadelními tituly. V 60.letech minulého století se muzikál dostal prakticky na jeviště divadel ve většině zemí, kde bylo divadlo součástí kulturního dění a rychle se etabloval.

Dnes je z celosvětového hlediska muzikál živou formou hudebního divadla a počet jeho premiér se nedá ani odhadnout. Pokud jde o náměty a obsah, dokáže uchopit i ta nejsložitější témata a specifickými prostředky svého žánru je dokáže zprostředkovat divákovi. Navíc ovlivňuje vývoj v jednotlivých zemích, které jsou jen částečně schopné se prosadit vedle dominantní anglosaské tvorby v mezinárodní konkurenci.

Při pohledu na tento vývoj musíme říci, že Německo se stalo zemí muzikálu. Celou řadu let je počet diváků, kteří ročně navštíví muzikál, více než těch, kteří přijdou na činohru. Muzikálová divadla prodají ročně okolo osmi milionů vstupenek. Počet činoherních premiér je sice vyšší než těch muzikálových, avšak počet jejich návštěvníků celkově menší. A muzikál dnes drží rekordy, na které dříve nikdo nedokázal ani pomyslet. Například muzikál Starlight Express letos oslavil 31. výročí svého uvádění. Hraje se od roku 1988 až osmkrát týdně v divadle pro 1.700 diváků v Bochumi, která není zrovna turistickým centrem. To je malý, těžko představitelný zázrak. Takto dlouhou dobu uvádění jednoho titulu na jednom místě nepamatuje celá německé divadelní historie od středověku, kdy na tomto území poprvé došlo k hraní divadla. Avšak odbornou literaturu, které by tento jev odborně analyzovalo však nikde nenajdeme.

Ještě jeden aspekt současné situace je z historického hlediska zajímavý. Až do 60. let tvořila repertoár německého hudebnězábavného divadla díla domácích autorů a skladatelů. V dnešní nabídce naopak dominuje přibližně 80 procent překládaných titulů anglosaské tvorby.

Přes převahu a vysoký počet zahraničních přeložených muzikálových titulů se ne vždy podařilo překonat kulturní rozdílnosti mezi různými zeměmi. Každý kulturní produkt samozřejmě nese znaky a obsahuje hodnoty země svého původu. A diváci v zahraničí musí v mnoha případech najít k danému dílu cestu překonáním těchto překážek. Je-li těchto specifických elementů příliš mnoho, může dojít k diváckému nepochopení a následném nezájmu o návštěvu daného kusu. Tím si lze vysvětlit v Německu neúspěch takových slavných titulů jako Producenti nebo Rent. Rovněž americké muzikály Annie Get Your Gun (Ančí k líci zbraň), Oklahoma nebo Carousel neměly u německých diváků šanci uspět. V případě Producentů byly na vině především vtipy o Hitlerovi kombinované postavou producenta, který byl prezentován coby Žid bez jakýchkoliv skrupulí. Navíc se jmenoval jako polské město Bialystock, jehož obyvatelé před příchodem nacistů byli převážně Židé. Na takového věci je německé publikum velmi citlivé. K dalším zmíněným muzikálům lze uvést, že indiáni a kovbojové patří spíše do dětských pokojů než na jeviště pro dospělé.

Jestliže v dobách muzikálového boomu 80. a 90. let minulého století vlastně nikdo nemyslel na systematický rozvoj původních německých muzikálů, je dnes situace zcela jiná. Jak ředitelé divadel, tak soukromí producenti jsou si této reality vědomi a poptávka po domácích autorech a skladatelích roste.

Velký třesk

Vraťme se do minulosti a pohleďme na situaci německé muzikálové scény, kterou bychom mohli nazvat „Velkým třeskem“. Tím byla premiéra muzikálu Cats (Kočky) v roce 1986 v Hamburku v tamním Domě Operety. Samozřejmě, že před tím existovaly muzikály v repertoárových vícesouborových divadlech. Avšak v těchto případech se jednalo o okrajové produkce srovnatelné s operetou. Umělecky a obsahově nebyl takovýto muzikál příliš akceptován a inscenace a herecké výkony sotva kdy dosahovaly vysoké laťky. Teprve Cats, za jejichž uvedením stálo producentské duo bratří Friedrich a Bernhard Kurzovi rázně změnilo situaci. Muzikál uvedli na výsluní společenského dění a nadchli miliony lidí napříč Německem i jeho sociálních skupin. Tato událost přinesla zásadní změnu do německého divadelního systému.

Počáteční nadšení by však jistě rázem opět pominulo a vše se opět zhroutilo, kdyby nedošlo za běhu produkce i k vytvoření specifické infrastruktury. Bez ní by muzikál nezískal stabilní vývoj. Ač se nám toto vše zdá být dnes samozřejmostí, zprvu vlastně neexistovalo doslova nic. Tedy, žádná divadelní budovy, žádné vzdělávání, žádní interpreti, režiséři, autoři, skladatelé. A samozřejmě ani kritici, odborná média, a dokonce ani obecná umělecká akceptance. Vše bylo nutné teprve vytvořit. A to dokonce proti přímému odporu stávajících etablovaných divadel. Řada činoherních kritiků osočovala producenty Koček z tzv. McDonaldizace německého divadla a kulturního výprodeje. Dokonce je nařkli z mamonářství. Přáli si, aby se vše opět vrátilo do starých kolejí. Inovativně a otevřeně se německá divadelní scéna tehdy rozhodně nezachovala.

Zastavme se u aspektu „infrastruktury“ z pohledu do minulosti, současnosti i budoucnosti. Vedle potřebné infrastruktury personální, jde i o vytvoření infrastruktury materiální a institucionální. V případě muzikálu to znamená, že dlouhodobé etablování tohoto druhu divadla v německém systému divadelnictví znamenalo vytvoření rozsáhlých podmínek existence. Šlo o víc než jen realizaci spektakulárních premiér. První problém, který se objevil bezprostředně po úspěchu Koček, byl nedostatek potřebných divadelních budov. Divadelní systém, který se etabloval po roce 1945 ve Spolkové republice Německo, se skládal z velkých operních domů a množství subvencovaných činoher s kapacitou hlediště do tisíce  

míst. Soukromé divadelní budovy s kapacitou okolo patnácti set sedadel, jak je známe z Londýna nebo New Yorku, neexistovaly. A tak museli soukromí producenti ještě před tím, než mohli divákům představit licencované zahraniční muzikály, investovat značné částky do divadelních nemovitostí. Hala Starlight Express v Bochumu byla prvním divadlem v Německu, které bylo speciálně postaveno pro muzikál. A co víc, bylo ušito na míru zcela konkrétní inscenaci. Devadesátá léta tedy proběhla ve znamení nezbytné výstavby stále nových a nových divadelních budov. Počínaje Divadlem Nová Flora v Hamburku (1990 pro Fantoma opery), Muzikálový Dóm v Kolíně na Rýnem (1996), až po Divadlo Metronom v Oberhausenu. Teprve počátkem nového milénia se výstavba divadel poněkud zpomalila. V tak krátkém období nakonec vzniklo okolo dvaceti divadelních budov, které z hlediska přinejmenším stavebně technického, byly určeny pro jednu konkrétní muzikálovou produkci, u níž se předpokládalo, že poběží dlouhá léta.

Nicméně ne všechny místa, kde byla divadla postavena, našla pozitivní rezonanci u diváků. Krátkou životnost prokázalo hned několik divadel. Své brány zavřelo záhy divadlo Duisburgu, které bylo otevřeno velkolepou inscenací Bídníků. Stejně tak v Niederhausenu, kde šlo o scénu, kterou postavila britská produkce speciálně pro Sunset Boulevard. V Offenbachu nedaleko Franfurtu nad Mohanem bylo divadlo určené originálnímu broadwayskému souboru s muzikálem Tommy uzavřeno rok po premiéře tohoto muzikálu.

Nicméně přesto, že se nenaplnila všechna očekávání producentských snů, podařilo se v neuvěřitelně krátké době odstranit nedostatek divadelních budov určených pro muzikálová představení. A právě jejich inscenační kvalita ovlivnila i zřizovaná městská divadla napříč Německem.

Zcela odlišná situace byla v té tobě v Rakousku. Tam bylo Kočky uvedeny již v roce 1983 v Divadle Na Vídeňce,tedy v době intendanta Petera Wecka. Na rozdíl od Friedricha Kurze v Hamburku, který od samého začátku proklamoval, že se inscenace má hrát alespoň šest let, Petr Weck s dlouhodobým úspěchem nepočítal. V první sezóně svého působení počítal se čtyřmi premiérami. První z nich byly právě Kočky. V důsledku mimořádného úspěchu nakonec dobu jejich uvádění prodloužil a přípravu dalších premiér zastavil. A to bylo zřejmě nejdůležitější rozhodnutí jeho desetileté éry v čele divadla. Kočky zcela změnily vnímání rakouského publika, pokud jde o muzikál. A nehrála v tom žádnou roli skutečnost, že divadlo bylo zřizováno a financování hlavním městem Rakouska. Na základě tohoto úspěchu nakonec vznikly Spojené scény vídeňské, které provozovaly tři scénu (Raimundovo divadlo, Ronacher a Divadlo Na Vídeňce). Přes kulturně politické diskuse zůstaly financovány z veřejných prostředků dodnes. Avšak nové budovy určené pro muzikál, tak jako v Německu, nevznikly. A tak přes některé paralely vývoje, vidíme v obou zemích zcela rozličné linie vývoje.

Zajímavé jsou v tomto ohledu spojitosti mezi oběma zeměmi v dnešní době. Při samotném startu muzikálového boomu v Německu nehrála Vídeň žádnou roli. Když se v roce 1985 rozhodl hamburský senátor pro kulturu spatřit Kočky, odletěl do Londýna. Vídni tenkrát vůbec nevěnoval pozornost. Avšak po uvedení původního muzikálu Elisabet v roce 1992, se stala Vídeň vlajkovou lodí. Mimořádný obdiv sklidilo uvedení původního muzikálu v německé jazykové oblasti, který splňoval všechny nároky a kritéria kladená na muzikál v Londýně. Tuto priority však Spojené scény vídeňské svými současnými původními tituly opět ztratily.

Muzikály superlativů

Soukromé produkce v Německu mají, při pohledu na celkovou divadelní strukturu, jednu zásadní přednost. Producenti nemusí nikomu skládat účty, s výjimkou publika. Nicméně nesou plnou odpovědnost za vše. Především nesou ekonomické riziko a inscenování muzikálů superlativů s sebou nese rizika spojená s vysokými náklady. A úspěchy jako v případě Koček nebo Fantoma opery se nedají dopředu předvídat. A někdy nestačí ani dostatek reklamy. A tak insolvence, uzavírání divadel a střídání majitelů zkrátka patří k jevům soukromého divadelního podnikání.

Firma Stella, kterou Fridrich Kurz pro uvedení Koček založil v roce 1985 se v letech devadesátých i díky výstavbě nových budov stala jedničkou muzikálového trhu. Avšak v roce 1991 bratři o své podíly na firmě přišli. Připravil je o ně Rolf Deyhle, kterého dva roky před tím přijali jako obchodního partnera. Na přelomu milénia nakonec Deyhle se svojí Stella a.s. skončil v platební neschopnosti.  Firmu převzal berlínský pořadatel koncertů Peter Schwenkow. Vyřadil tehdy ze hry svého holandského konkurenta Joopa van den Ende, který založil Stage Holding. Jediné divadlo, které získal on, bylo Colosseum v Essenu. Poté Stage Holding se sídlem v Amsterdamu založil německou pobočku, jejíž šéfem se stal Maik Klokow, který před tím pracoval pro Starlight Express v Bochumu. Záhy na to převzal Divadlo V přístavu v Hamburku, kde se dotehdy hrál muzikál Buddy. Přestavěli ho a uvedli v něm Lvího krále. A ten se hraje dodnes.

Za necelé dva roky se ale Schwenkow s firmou Deutsche Entertaiment dostal do finančních problémů a představenstvo rozhodlo o prodeji všech akcií Stelly. A situaci v pravou chvíli využil Stage Holding. V roce 2002 přešla všechna divadla Stelly s výjimkou Haly Starlight Express na Stage Holding Joopa van den Ende. A tak celý německý muzikálový trh se najednou ocitl v zahraničních rukou.

Svět současného hudebně zábavného divadla ovládla globalizace. Holandský podnikatel v následujících letech vytvořil celou síť mezinárodních aktivit. Od USA přes Velkou Británii i také  v řadě evropských zemí. Nevyhnul se dokonce ani Moskvě. Postavil dokonce další divadlo v hamburském přístavu, kde v roce 2014 uvedl muzikál Zázrak z Bernu.

Před časem se však zakladatel firmy pro vysoký věk stáhl ze svého podnikání a většinu podílů získala v roce 2015 americká investiční firma CVC Capital Partners, jedna z předních investičních společností na světě. Prodáno bylo nejprve 60 procent akcí divadelního koncernu. Od investiční společnosti však lze jen stěží očekávat nadšení pro bláznivý divadelní svět. A tak v popředí stojí spíše výše rendity akcionářům. Takže bylo v roce 2018 uzavřeno berlínské Divadlo Na Postupimském náměstí a Joop-van-den-Ende-Akademie, která coby součást firmy vznikla pro výchovu nových herců. Ve stejném roce se pak uskutečnil konečný prodej zbývajících 40 procent akcií, které van den Ende ještě vlastnil. Cena celé transakce je dohodnutým tajemstvím.

Zájem o německé muzikálové firmy projevili i další zahraniční investoři. Britská firma Ambassador Theatre Group získala například mannheimskou firmu BB Promotion, která je známá pořádáním mezinárodních zájezdových produkcí. Poté získala i düsseldorfskou produkční společnost Mehr!Entertainment GmbH, kterou v roce 2008 založil Klokow poté, co se nepohodl s Joopem van den Ende a opustil jeho centrálu v Hamburku. Obě zmíněné německé produkce až do převzetí navíc úzce spolupracovaly. 

Portfólio muzikálových titulů, které zmíněné firmy vlastní, není jistě zanedbatelné. Avšak na to, zda dojde k vývoji dalších nových titulů, to je nutno vyčkat.

Avšak srovnatelná je i situace jiných zábavných podniků. Například kanadský cirkus Cirque du Slei, který původně v ranných 80. letech založili pouliční umělci, se stal podnikem s celosvětovým dopadem, který uvádí současně tucet různých show. Dlouhodobě angažuje více než tisíc artistů a díky jeho vzestupu drží 20 procent jeho akcií dvě arabské firma z Dubaje. 80 procent je pak rozděleno mezi americkou firmu Capitals a čínskou Fosum International.

Kde vzít správné herce?

Dalším důležitým aspektem k infrastruktury je vzdělávání. Bezprostředně po úspěchu Koček se celá řada míst začala zamýšlet nad tím, jak by mělo vypadat. Do té doby v Německu neexistovala herecký škola, která by vzdělávala studenty v potřebných třech oborech: zpěv, hraní a tanec. Pionýrem se zde stal opět Peter Weck. Po roční přípravě založil v prosince 1984 Studio tance a zpěvu, které bylo součástí Spojených scén vídeňských. Těžištěm vzdělávání se stal tanec a připravoval další potřebné herce pro inscenaci Koček. V roce 1989 se pak pod vedením Michaela Pinkertona rozšířilo na obory tanec, herectví a zpěv. Na novou výzvu současně reagovaly i německé vysoké školy uměleckých směrů. Od prvního záměru však trvalo léta, než mohli být přijati první studenti. Před tím, než začalo plánování míst a náklady na výuku, bylo potřeba definovat, jaké jsou vlastně kladeny požadavky na nové pedagogy tohoto oboru a kde je vlastně hledat. Nakonec bylo muzikálové studium zahájeno nejprve v Berlíně a Essenu, poté v Mnichově, Lipsku a Osnabrücku.

Je nutno zdůraznit, že nic z toho, o čem je řeč, nebylo ve své době samozřejmostí. Vše si žádalo nápady, odvahu, trpělivost a peníze. A také zapálené lidi pro tento druh divadla. Jen tak bylo možné v posledních třiceti letech položit základy hudebního divadla a vytvořit potřebnou infrastrukturu.

Vzdělávací instituce, divadelní budovy, ekonomické a organizační předpoklady, to vše je možné zahrnout do pojmu „vytvoření infrastruktury“. Byly však zde i aspekty nemateriální povahy. To znamená komunikace a vytváření veřejného mínění. V červnu 1986, tedy několik týdnů po premiéře hamburských Koček, vyšlo první číslo časopisu Musicals ve skromném rozsahu třiceti stran. Poprvé se tak objevila německy psaná publikace, která se rozhodla obsáhle informovat ty, kteří se zajímají o muzikál. Poprvé, a to v době před zavedením internetu, vyšly informace i domácích i zahraničních premiérách. O to nezávisle na náhodných informacích v denících či recenzích v odborných divadelních časopisech. Náklad nového periodika začal významně růst a brzy se stal neodmyslitelnou součástí muzikálové scény. Dnes už existují i další. V Německu vychází ještě Blickpunkt Musical, v Rakousku pak Musical Cocktail.   

V roce 1991 byla v Berlíně založena Společnost zábavného jevištního umění GUBK. Její členové si dali za cíl dát svůj hlas hudebnězábavnému divadlu. Bylo to v době, kdy se formovaly kulturně politické názory na muzikál. Lidé ze světa opery a činohry měli sotva zájem na úspěchu nového druhu divadla. Vznikla tehdy rovněž myšlenka pořádat odborné kongresy, aby svět muzikálu dostal prostor se zveřejnit své názory a stanoviska. První se konal v roce 1993 na půdě berlínské Akademie umění. Ohlasy byly tehdy tak veliké, že až do roku 2003 následovaly kongresy každý rok. Kromě rámec kongresů začal GUBK podporovat tvorbu domácích autorů. V roce 2000 organizoval ve spolupráci s Michaelem Kunzem třídenní workshop na téma muzikálová tvorba. Osvěta směřující k autorské tvorbě se stala součástí německého muzikálového světa.

Divadlo a diváci

Nelze podceňovat ani otázku fanoušků muzikálů. Na konci 80. let se začali organizovat návštěvníci různého věku a pohlaví do řady fanclubů. Vznikla i myšlenka oceňovat mimořádné umělce cenami po vzoru Tony Awards. A tak v roce 1997 skupina fanoušku zvaná „Přátelé muzikálu“ ze Severního Porýní Westfálska založila cenu Image, tedy Mezinárodní muzikálovou cenu Německa, kterou na slavnostním večeru převzali Uwe Kröger a Cusch Jung. Dva roky na to se konalo předávání cen ve velkém stylu a na základě rozhodování velmi silně zastoupené poroty muzikálových profesionálů. Z důvodu vysokých nákladů se však další ročník nekonal.

V roce 2013 byla založena Muzikálová akademie, která si rychle stala sítí německého muzikálového světa. A to mimo jiné každoročním udělováním cen od roku 2014.

Do nemateriálních struktur patří i další témata: rozvoj agentur pro muzikálové herce, každoroční prezentace čerstvých absolventů muzikálových škol, založení Německého archivu muzikálů v roce 2010, rozvinutá komunikace mezi muzikálovými praktiky, odborné pódiové diskuse, muzikálové kongresy a další.

V zásadě je možné být se současnou situací v Německu spokojen. Přesto ale nelze tvrdit, že je situace zcela optimální. Je na místě říci, co lze očekávat od budoucnosti. V současné době se v Německu koná ročně 30 premiér domácích muzikálových titulů. Při pohledu na množství zahraničních titulů by však bylo žádoucí, aby se na podporu domácí tvorby ještě více soustředili především dramaturgové subvencovaných vícesouborových divadel. Rovněž by bylo žádoucí, aby se například nějaké divadelní nakladatelství (agentura) více zajímala o pestrou muzikálovou tvorbu v sousedních zemích, jakými jsou například Polsko, skandinávské země, Česká republika nebo Itálie. Tam vzniká celá řada kvalitních titulů, které však z důvodů jazykové bariéry zůstávají v Německu nepoznány. Kromě toho by měli být potenciální autoři a skladatelé muzikálu školeni na úrovni vysokoškolského studia. Vždyť z 80 procent jde u této tvorby o řemeslo, které je nutno se naučit.

Je tedy muzikál budoucností divadla nebo kulturním výprodejem? Pod pojmem kultura se rozumí všechny duchovní a materiální produkty, které člověk vytvoří. Tedy počínaje agrární kulturou, kulturou vaření, kulturou diskuse atd. Je tedy zcela jasné, že muzikál je kulturní zboží. Je třeba odmítnou často zmiňovaný stereotyp, že soukromé divadlo, zvláště muzikál superlativů, je pouhou kultuře nepřátelskou komercí. Že nejde o umění ve vlastním významu tohoto slova, nýbrž o masovou produkci, americkou komerci, a tedy kulturní odpad. Takováto tvrzení jsou prastará a neplatná a rozhodně při pohledu na muzikál neplatná. Muzikály jako například West Side Story, Sweeney Todd, Billy Elliot nebo Jesus Christ Superstar vznikly v sukromopodnikatelském prostředí. Což je důkazem, že i muzikál je obohacením kultury, a to bez ohledu na to, je-li provozován z veřejných prostředků nebo na podnikatelské bázi.  

DR. Wolfgang Jansen

vystudoval Divadelní vědu a Germanistiku na Svobodné univerzitě v Berlíně. Jeho diplomová práce mela téma: Historie varieté. Pracoval jako vědecký pracovník Nadace pruského kulturního dědictví. Je autorem množství publikací o zábavném divadle (revue, opereta, muzikál). Působil jako pedagog na univerzitách a jiných vysokých školách v Berlíně, Düsseldorfu, Essenu, Hamburku a Hildesheimu. Těžištěm jeho vědeckého bádání je hudebnězábavné divadlo 19. a 20. století a divadelní historie Braniborska. V současné době přednáší Historii muzikálu na Svobodné univerzitě v Berlíně. V roce 2010 založil Německý muzikálový archiv. Vychází ve spolupráci s agenturou „musical-media“.