Hudební Rozhledy
Editorial 08/2012
Vážení a milí čtenáři,
ačkoliv se pro letní měsíce v publicistice obecně vžil docela vtipný termín „okurková sezona“, rozhodně to neplatí pro oblast hudební. Domácí a zahraniční hudební festivaly odehrávající se právě v průběhu léta k tomu poskytují výbornou možnost. Jak ostatně dokládá i obsah „letních“ čísel Hudebních rozhledů. Ani druhý měsíc dovolených a prázdnin – srpen – nemá o důležitá hudební, nebo s hudbou úzce související výročí žádnou nouzi...
Josef Špaček: finalista soutěže královny Alžběty v Bruselu
Pokud bychom chtěli vytipovat nějakého mladého hudebního interpreta, který na sebe v současné době strhává u koncertních posluchačů největší pozornost, vybavil by se nám určitě teprve pětadvacetiletý houslista Josef Špaček. Vždyť už jeho jmenování do role koncertního mistra České filharmonie, do jejíž historie se zapsal jako nejmladší lídr tohoto orchestru, nebo jeho letošní postup do finále nejnáročnější světové soutěže královny Alžběty v Bruselu hovoří za vše. Stejně pozoruhodný je ovšem průběh jeho studií, vrcholících u Ithzaka Perlmana na Julliard School. Je držitelem mnoha ocenění (mj. Kocianova soutěž v roce 1999, mezinárodní soutěž Michaela Hilla na Novém Zélandu 2009, světová soutěž Carla Nielsena v Dánsku 2008 nebo cena Fritze Kreislera v roce 2009 za mimořádné studijní výsledky) a má za sebou celé desítky koncertních výstoupení, při nichž už spolupracoval s velmi slavnými orchestry a dirigentskými osobnostmi. Do budoucna chce sloužit nejen dobrému jménu našeho reprezentativního orchestru, nýbrž přinášet svým posluchačům radost z vlastních koncertantních a komorních vystoupení. Zajímalo mě, jakým způsobem se tento umělec v tak mladém věku dostal tak vysoko, a hlavně, jak chce všechny takto všestranně zaměřené aktivity stihnout…
Lawrence Brownlee
Chvála bel canta
Praha měla možnost poznat 18. 6. na živo amerického tenoristu Lawrence Brownleeho (1972), specialistu na romantickou italskou operu prvé poloviny devatenáctého století. V přenosech z Met jej milovníci tohoto operního stylu mohli poznat již v roce 2009 jako Dona Ramira v Rossiniho Popelce a o rok později jako Rinalda v Armidě téhož autora. Naplno pak zazářil v loňské sezoně Met jako Tonio v Donizettiho Dceři pluku. Bylo tedy jen logické, že z árií tohoto slohového období byl složen i jeho bratislavský a o čtyři dni později pražský recitál, v němž mu jako dynamický i tvořivý partner na pódiu Smetanovy síně sekundoval ve velmi dobré formě hrající orchestr Janáčkovy opery Brno pod taktovkou rakouského dirigenta Thomase Rösnera. Zatímco prvá polovina večera byla věnována Rossinimu, včetně předeher k Lazebníkovi a Vilému Tellovi, po přestávce zazněl výběr z Donizettiho a Belliniho, doplněný Předehrou D dur, D 590, která zaujala jako kuriózní, ale nepříliš vydařený pokus dvacetiletého Franze Schuberta o italský operní styl.
Hudba tisíců – Mahler Jihlava 2012
Festival Hudba tisíců – Mahler Jihlava vstoupil do druhého desetiletí. Po dvou posledních jubilejních ročnících organizátoři neusnuli na vavřínech a nachystali dramaturgicky, žánrově i kvalitativně pestrý program. Vize ředitele Jiřího Štilce o budoucím směřování festivalu není nikterak skromná – vybudovat prestižní mezinárodní přehlídku za účasti světových orchestrů, dirigentů a osobností. Rok od roku je znát posílení orchestrálního a mezinárodního charakteru festivalu a je možné, že se Jihlava za příznivé finanční podpory opravdu stane festivalovým městem.
Janáčkův máj ve věku zralosti
O festivalu všeobecně…
Téměř dvacítka koncertů prvotřídní umělecké kvality, špičková jména hudebního světa, renomované orchestry, široké spektrum žánrů a hudebních stylů – tak probíhal XXXVII. ročník mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj. Uskutečnil se v termínu 17. 5.–8. 6. především v Ostravě, dnes patrně po Praze nejrenomovanějším hudebním a kulturním centru České republiky, a také v dalších městech Moravskoslezského kraje – Opavě, Orlové, Krnově, Kravařích, Ludgeřovicích a Frýdku-Místku. S letošním podtitulem Hudební svět na dosah festival přinesl v rámci celkové současné tvrdé ekonomické reality a svých finančních možností maximum možného. A jsem přesvědčen, že veřejnost i odborné kruhy mohou výsledek hodnotit naprosto pozitivně! Vždyť klavíristé Rudolf Buchbinder, Konstantin Lifschitz, Igor Ardašev či Karel Košárek, basista Ferruccio Furlanetto, houslistka Sophia Jaffé, violoncellisté Jan Vogler a Jiří Bárta a řada dalších interpretů patří nepochybně k ozdobám kteréhokoli z velkých evropských pódií. Také účast hostujících orchestrů byla pozoruhodná: vedle České filharmonie přijeli rovněž Pražští symfonikové (FOK), SOČR a Pražská komorní filharmonie, nechyběl Talichův komorní orchestr a mezinárodně proslulý Stuttgartský komorní orchestr. A nechci opomenout také Janáčkův komorní orchestr, Moravskou filharmonii Olomouc a soubory Collegium 1704 a Schola Gregoriana Pragensis (kromě domácí Janáčkovy filharmonie a orchestru opery Národního divadla moravskoslezského). To je věru reprezentativní přehlídka – a také konfrontace – toho nejkvalitnějšího, co nabízí zejména české interpretační umění.
První jubileum festivalu v Kutné Hoře
Pátý ročník
Letošní pátý ročník Mezinárodního festivalu komorní hudby Kutná Hora již tradičně postavil svou dramaturgii nejen na připomenutí aktuálních personálních jubilejí a poct, nýbrž i událostí obecnějšího charakteru, které už patří historii, ale i takových, kterými žije naše přítomnost nebo jsou dokonce obdařeny platností nadčasovou. V této polarizaci i v koncepci interpretačních aspektů je kutnohorský festival vskutku jedinečný.
Inbal se loučil premiérou
Zřídkakdy se stane, aby obyčejné abonentní koncerty měly takový ohlas i atmosféru, jako se to stalo České filharmonii 7. a 8. 6. v pražském Rudolfinu. Dosavadní šéfdirigent ČF Eliahu Inbal se na nich loučil s orchestrem, ke kterému od září nastupuje nový šéf Jiří Bělohlávek. A ke své rozlučce si vybral zcela mimořádný program, který v plném sále (mluvím o páteční repríze) zhlédla i řada významných osobností v čele s izraelským velvyslancem Jaakovem Lévym a Inbalovým nástupcem Bělohlávkem.
Beethovenův Hradec mezi štěstím a smůlou
V loňském roce jsme si připomněli půl století existence hudebních soutěží na zámku Hradci. Ze skromných začátků se toto klání mladých muzikantů stalo náročnou a respektovanou událostí. V posledních letech k jejímu lesku výrazně přispěla početná účast skvěle připravených studentů ze zahraničí. Letos se v zámecké novogotické dvoraně s vynikající akustikou představilo 22 violistů z Běloruska, Bulharska, Česka, Francie, Izraele, Jižní Koreje, Polska, Srbska, Španělska a Velké Británie. Porota ve složení Alexander Besa – předseda (Česko, Švýcarsko), Louise Lansdawn (Velká Británie), Piotr Reichert (Polsko), Christoph Schiller (Švýcarsko) a Hariolf Schlichtig (Německo) to opět neměla snadné, ale během náročného tříkolového soutěžního programu ve vzácné shodě vybrala ty, kteří nejlépe ovládali svůj nástroj a zároveň uměli posluchače chytnout za srdce. Zcela jistě k mimořádným výkonům laureátů přispěli i přizvaní klavíristé – Petra Besa spolu s Libuší a Radimem Pančochovými.
Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech
Málo klasiky, hodně jazzu, rocku a etna
I když letošní 47. ročník Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech přinesl jednu základní změnu, kterou bylo časové posunutí směrem zpět a začínalo se již 29. června (končilo 7. 7.), počet dní i obsahové zaměření zůstává stále stejné. A tak jakoby zahajovací večer naznačoval, že hudby letos bude opět dostatek – jak v kinech, tak i mimo – v klubech, před Thermalem na pódiu a všude ve městě. Celkem letos diváci viděli 410 filmových představení s 218 filmy, které navštívilo 121 070 diváků, počet sekcí se zvýšil o jednu. Letos jsme si mohli vybrat z 20 sekcí a poct, což bylo až dost.
Mozartův Don Giovanni ve Stavovském divadle
Mozartův Don Giovanni do Stavovského divadla výsadně patří a jedinečnost tradice třeba držet, rozvíjet a zvelebovat. Veleba, kterou stále připomínáme, je představení Josefa Svobody a Václava Kašlíka, před čtyřiceti lety ukázalo zralou tvář soudobého umu. Současný trend soudobosti – otvírat se novému, nejlépe mladému publiku, přilákat a oslovit je operou, bývá zaklínadlem leckterého režijního pokusu. Také režijní duo Skutr, pánové Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, chtějí svým výkladem Mozartova Dona Giovanniho zaujmout i ty, kdož v životě na opeře nebyli. Dobrý trend, musí však implicitně zahrnout i sofistikované publikum, musí jít na hlubinu. Hlubinu hledal Skutr v krajině bezčasí, v krajině psychoanalýzy, která se každému nabízí jako krajina důvěrná a expedice, kterou Skutr podniká, je expedice akční a zábavná a že v posledních úsecích ztrácí orientaci a do Mozartova cíle nedorazí, bude možná vadit jen právě těm sofistikovaným. Režie vychází ze zadání – drama giocoso a rozehrává konverzační frašku s činoherními nároky zcela báječně, zpěváci vyhrávají da Ponteho perlení v bezvadných charakterizačních detailech. Co v áriích „brzdí“ da capo, ilustruje balet, i děje za scénou, akce milostné. Sexy stylizace není rokokově náznaková, je soudobá, naostro, někdy až k lascivní hraně. Hra je nápaditě exponovaná už v předehře, po tragickém vstupním akordu, při svižném flétnovém laufu odkryje opona děj: Don Giovanni zprvu závistivě pozoruje milence, dá pokyn Leporellovi, ať odbourá dona Ottavia, a čas předehry je mu rázem časem milkování s Donnou Annou. Její první výstup – Non sperar, se non m´uccidi / Nedoufej, že tě nechám utéct – dobře charakterizuje, jak divadelnicky domýšlí Skutr každý pohyb: don Giovanni ji vleče po zemi, tak pevně se drží jeho pantalónů. Kaž-dý další dialog, celé představení má tuto míru vtipné nadsázky, která sluší frašce.
Verismus ze secondhandu
Když v nějakém divadle dojde k výměně vedení, je věc logická a zákonitá, že na nástupní premiéru je zaměřena všeobecná pozornost. Nový tým svou první inscenací vytyčuje svůj umělecký program, předkládá vizitku své poetiky, svého vidění světa. Co je divadlo divadlem, nastupující ředitelé či umělečtí šéfové si vždycky dávali na titulu, kterým zahajovali své funkční období, velmi záležet. Státní opera Praha (dnes už pouze Státní opera) neprošla v uplynulé sezoně jen změnami na vedoucích postech, ale přímo existenčním zemětřesením, které ji po dvaceti letech vrhlo znovu do náruče Národního divadla. A protože v souvislosti s fúzí zaznělo z úředních míst nejedno kritické slovo na adresu její umělecké i ekonomické situace, čekalo se s oprávněnou zvědavostí, jaký obrat k lepšímu bude první regulérní premiéra pod novou egidou signalizovat. Tím spíš, že k 1. lednu 2012 vystřídal Jiřího Heřmana v křesle šéfa Opery ND (a tedy i Státní opery) Rok Rappl působící pod pseudonymem Rocc a poslední inscenaci sezony v SO-ND už lze brát jako prezentaci jeho šéfovského směřování. Zdá se však, že tento význam v dané situaci Rocc podcenil.
New Opera Days Ostrava – Ostrava!!!
První ročník festivalu současné operní tvorby New Opera Days Ostrava (24.–26. 6.) přinesl pořadatelům i aktérům jen jeden vážný problém: budou mít opravdu co dělat, aby jeho úroveň udrželi i v dalších letech. Nejviditelnějšími osobami festivalu byli umělecký ředitel festivalu nové hudby Ostravské dny Petr Kotík a ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil. Zodpovědnost za to, kdo festival doopravdy vymyslel, si mezi sebou přehazovali jako nepřebalené mimino, ale celkově to vypadá tak, že Petr Kotík přišel se základní ideou a jasnou estetickou vizí, která se Jiřího Nekvasila dotkla na citlivém místě – jeho zaujetí pro současnou operu není žádná novinka. Kromě režijního vkladu poskytl festivalu také technické zázemí dvou největších ostravských divadel – Divadla Antonína Dvořáka a Divadla Jiřího Myrona. Koncerty „divné“ hudby, jakou festival NODO také nabízí, se většinou odehrávají v různých alternativních prostorách tak často, že už se jedná spíš o klišé než o alternativu. Divadelní prostory i technika však produkcím, uvedeným na festivalu, jednoznačně prospěly – je dobře, když se inscenátoři nemusí zabývat tím, kde vezmou světla, absencí točny a podobnými trivialitami.
Leoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky
Opera v Glyndebourne
Operním fanouškům v celé republice dobře známí partneři Aerofilms a Cikánek Management připravili po sérii přímých přenosů z Met na závěr sezony mimořádný bonus – inscenaci Janáčkových Příhod lišky Bystroušky v rámci letního operního festivalu v anglickém Glyndebourne. Je třeba zdůraznit, že šlo o první přímý přenos nastudování díla našeho skladatele na zahraniční scéně. Tedy, abychom byli přesní, přímým přenosem byla přebírána pouze druhá polovina představení. K tradicím festivalu totiž patří devadesátiminutové přestávky spojené se zahradním piknikem. Proto byla první polovina představení přenášena s časovým posunem, tak aby přestávka trvala jen 30 minut.
Maškarní ples ve Vratislavi
Úchvatná megaprodukce
Bal maskowy – Maškarní ples Giuseppa Verdiho krášlil ve Vratislavi na Olympijském stadionu dva večery právě v době evropského fotbalového klání. Vratislavská opera umí s tímto unikátním prostorem z roku 1928 zacházet, už zde inscenovali famózní Turandot a táž jiskra nadšení jiskřila i v Maškarním plese. Inscenace v prostoru olbřímím má zákonitosti, které třeba znát. Ve Vratislavi proto oslovují mistry a mají je. Scénograf Michal Znaniecki debutoval v La Scale, v práci v plenéru má zalíbení, Maškarní ples rozehrál také pod izraelskou Masadou, ve Vratislavi ohromil přede dvěma lety mohutnou čínskou zdí v Turandot na Olympijském stadionu, kumštovní byl Nápoj lásky v pergole i Otello u řeky. Jeho megaprodukce mají architektonický řád, pracuje opravdu naveliko, hlavní vodítko je rozloha plochy, hlavní kalkul zadávají pohledové výseče hlediště. Verdiho Maškarní ples se maximalistické plenérové akci přímo nabízí: má klíčovou scénu na popravišti, má velkolepé třetí jednání – uprostřed vřavy pestrého maškarního reje je zavražděn král (švédský král Gustav III. byl na plese zastřelen právě před 220 lety). Ovšem dějová páka dramatu je niterní, Verdim nejednou vyzpívaná, mužská prchlivost, pomsta ze žárlivosti. Žárlivý zkrat vede vražedný úder, zhrzený manžel uchrání alespoň svou ženu, domněle nevěrnou, a pomstu obrátí vůči králi, jehož byl nejvěrnější přítel. Ve zvratech vášní je Verdi mistrný každým slovem i každou notou. Michal Znaniecki skloubil ohromnou podívanou a soukromí dialogů velkolepě, výstižně, perfektně. Nosným znakem je mu osudovost, vždyť věštba se doslova vyplní, jako významový, vizuální klíč vytvořil obrovský astroláb.
Prsten Nibelungův v Mnichově
Mnichov, Bayerische Staatsoper
Neuplynulo ještě ani šest let od derniéry poslední inscenace Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův v Mnichově (19. 11. 2006) a již je tu inscenace zbrusu nová. Tu poslední provázela smůla: byla svěřena režiséru Herbertu Wernickemu, který uprostřed práce na inscenaci 16. 4. 2002 nečekaně zemřel. Stačil nastudovat jen Zlato Rýna, Valkýru dle jeho koncepce připravil Hans-Peter Lehmann, ale nakonec celý Prsten vytvořil David Alden, jen Zlato Rýna, předvečer slavnostní hry Prsten Nibelungův, zůstal ve Wernickeho režii.
Současná éra české opery IV
VIII. aby se vědělo Eva Dřízgová-Jirušová
Nikoli náhodou se v portrétech osobností současné opery objevují často umělci, kteří jsou spojeni – ať již formou trvalého angažmá či pravidelného hostování – s operou Národního divadla moravskoslezského. Ostravská opera patří po léta ke špičce domácího operního dění. Poutá pozornost odborné kritiky i diváků jak dramaturgicky objevným repertoárem inscenovaným tak, že zaujme publikum napříč věkovým i sociálním spektrem, tak i sólistickým ansámblem disponujícím pěveckými osobnostmi, jež Ostravě mohou závidět (a také závidí a stále častěji zvou k hostování) nejen oba pražské, ale i zahraniční operní domy.
Portréty velkých klavíristů 20. století II
VIII. Sergej Rachmaninov
Počátkem osmdesátých let jsem v karlovarských Lázních III v podání jistého německého klavíristy (i kdybych jméno nezapomněl, beztak bych ho „ze slušnosti“ neuvedl) vyslechl Rachmaninovův koncert d moll. Na koncert jsem se těšil a doma jsem si skladbu klopotně přehrával z klavírního výtahu, abych se jí jako posluchač „dostal pod kůži“. Nastal večer. Dodnes mě oblévá hrůza, když si vzpomenu, jak empaticky propocen jsem se po skončení skladby zvedal ze židle: nebohý pianista neměl svůj den a veleobtížný koncert tak strašlivě pokazil, že se mu pod rukama zhroutil jako domeček z karet a ke konci už z něho zbyly jen matné obrysy. Od té doby jsem už snad větší interpretační „průšvih“ nezažil. O pár měsíců později jsem si ve svém pražském podnájmu zapnul svoji studentskou chloubu, středně velký monofonní radiopřijímač Hitachi. Hráli právě začátek Třetího Rachmaninova a čím déle jsem poslouchal, tím jsem hudbu vnímal soustředěněji, protože onen rozhlasový (zatím bezejmenný) klavírista hrál skladbu prostě skvěle, tak, jak jsem si to vždycky představoval: technicky dokonale svrchovaně, ale ne pozérsky, klidně a srozumitelně, jako by o nic nešlo, muzikálně a nesmírně citlivě, avšak s cudnou mužností, na hony vzdálenou uslintané sentimentalitě. Netrpělivě jsem čekal, až se od hlasatelky stanice Praha dozvím, kdo je ten geniální klavírista (očekával jsem Horowitze, Richtera či někoho takového) – a byl to sám Sergej Rachmaninov za doprovodu Eugena Ormandyho a Filadelfského orchestru, nahrávalo se v letech 1939 a 1940.
50 let od prvního novodobého provedení violoncellového koncertu C Dur Josepha Haydna
V letošním roce si připomínáme významné výročí české hudební historie. Ta se před padesáti lety proslavila objevením a novodobou světovou premiérou díla, které významně a trvale obohatilo jak repertoár světových violoncellistů, tak také programy koncertních pódií, hudebních vysílání audio- a audiovizuálních sdělovacích médií, i produkci předních vydavatelů nahrávek počínaje gramofonovými deskami, a později modernějšími zvukovými a obrazovými edicemi. Tímto dílem je Koncert C dur pro violoncello a orchestr Josepha Haydna (Hoboken VIIb: 1 [1]), který byl až do roku 1961 považován za nezvěstný.
Současné varhanářství v Evropě II
Střípek dvacátý Matthias Müller o varhanách pohledem regionálního kantora
Ani v rozhovoru, který začínáte právě číst, nepůjde jen o varhany samotné, ale spíše opět o širší souvislosti našeho varhanického žití. Matthias Müller je hudebníkem na volné noze. Vystudoval hru na varhany v Augsburgu u profesora Karla Maureena a složil takzvané závěrečné zkoušky B. V dosavadních rozhovorech jste se setkávali s názory těch nejrenomovanějších představitelů varhanního světa, Matthias naopak nikdy netoužil stát se virtuózem a výlučně koncertním hráčem. Je především varhaníkem liturgickým, ale neúnavně organizuje také varhanní koncerty a výlety za zajímavými nástroji. Zabývá se i opravami varhan a harmonií.
Václav Hudeček: Na přemýšlení o věku nemám moc času….
„Rozhodujícím magnetem závěrečného koncertu 12. ročníku Svátků hudby byl sám jeho protagonista…“, napsal Julius Hůlek o Václavu Hudečkovi (HR 2009, č. 6, s. 17).
I má první otázka pro neúnavného iniciátora se vztahuje k tomuto festivalu: Z podnětu starosty Moravských Budějovic Vlastimila Bařinky se tam koná už po několik let mezinárodní hudební festival (Václav Hudeček a jeho hosté, letos ve dnech
24. až 26. 8. 2012), který umělecky garantujete.
Naštěstí nevykonávám práce agenturní – o ty se stará pan starosta se svými kompetentními spolupracovníky. Já jsem „pouze“ uměleckým garantem a dramaturgem. Je to krásná práce, a já jsem panu starostovi vděčný za možnost představovat na koncertním pódiu mladé české umělce.
