Hudební Rozhledy

Editorial 01/12

Hana Jarolímková | 01/12 |Úvodník

Vážení a milí čtenáři,
tak tu máme opět leden, zahajující nový rok, jenž nám znovu z našich životů ukrojí další díl. Vždy ale tento měsíc nebyl jeho počátkem, poprvé se totiž 1. leden v této roli ocitl až roku 153 př. n. l. v Římě, a to nejprve pouze jako začátek nového úředního roku. Prvním dnem občanského roku – a tedy základu tzv. juliánského kalendáře (předchůdce kalendáře dnešního – gregoriánského), pojmenovaného tak podle vojevůdce a politika Gaia Julia Caesara – se tu stal teprve po dalších 107 letech, tedy roku 46 př. n. l. Ještě daleko později se pak 1. lednu dostalo této cti v Rusku, kde byl vyhlášen jako počátek roku (oproti do té doby platnému byzantskému kalendáři, začínajícímu rok dnem stvoření světa, tedy 1. září 5509 př. n. l.) teprve v roce 1700 carem Petrem I. „Velikým“. Aby toho však nebylo málo, tak první den oficiálního kalendářního roku se neshodoval se začátkem roku církevního, začínajícího čtvrtou nedělí před Štědrým dnem, tedy obdobím čekání na příchod Spasitele, zvaným advent. I v Čechách, kde byl za počátek roku pokládán den po zimním slunovratu, se tedy úřední kalendář, začínající 1. lednem, prosadil teprve v 17. století. Na Nový rok hospodář obdarovával rodinu i čeládku, farníci nosívali drobné dárky svému duchovnímu správci, měšťané přijímali návštěvy. Milý zvyk posílat svým přátelům s přáním všeho nejlepšího do nového roku i obrázky světců nebo osobností z národních dějin zavedl v Čechách ve 30. letech 19. století hrabě Karel Chotek. Traduje se však, že tak učinil z pohodlnosti, aby se vyhnul přijímání četných gratulantů. Lístkům s obrázky, které rozesílal, říkal tehdy omluvenky, my bychom je ale dnes nazvali novoročenkami.

Celý článek

SIR COLIN DAVIS

Dita Hradecká | 01/12 |Rozhovory

Anglický gentleman sir Colin Davis (nar. 25. 9. 1927) se do Prahy vrací po šesti letech, kdy zde dirigoval Českou filharmonii. Tentokrát vystoupí v programu sestaveném z hudby Josepha Haydna, Antonína Dvořáka a Jeana Sibelia. Posluchači si možná vzpomenou na jeho hostování na Pražském jaru 2005, kdy Londýnskému symfonickému orchestru připadla čest zahajovat festival Mou vlastí.
Vypadá to, že si britská dirigentská legenda, proslulá svým neautoritativním přístupem k orchestru, užívá spíše výhod, jaké přináší vysoký věk: je z něj cítit vyrovnanost a jemně sarkastický nadhled, těší se z přítomné chvíle a uplynulá léta považuje za šťastná.
V rodné Británii požívá sir Colin statutu národního pokladu. Píše se o něm v superlativech a s úctou – on ale zažil i dobu, kdy nemohl zavadit o angažmá a vypískali ho ze scény. Jeho životopis by se jistě četl se zatajeným dechem, on však nehodlá zanechat žádné vzpomínky nebo autobiografii. „Taková věc mě nikdy nenapadla. A nechci, aby se do toho pustil někdo jiný. Jestli se toho někdo chopí, prosím, ale z mé strany iniciativu nečekejte,“ říká kategoricky dirigent, pro nějž je ego „čím dál méně důležité“.

Celý článek

Dojatá Sondra Radvanovsky excelovala i v Praze

Helena Havlíková | 01/12 |Události

Po Brynu Terfelovi, Elině Garanče, Mariuszovi Kwiecie¬ńovi nebo Jonasovi Kaufmannovi jsme ve Smetanově síni Obecního domu mohli alespoň v recitálu 16. 11. 2011 poznat „na živo“ pěvecké mistrovství další hvězdy Metropolitní opery – Sondry Radvanovsky. V závěru přenosů loňské sezony vystoupila jako energicky vášnivá Leonora, která je ve Verdiho Trubadúrovi ochotná obětovat za záchranu svého milovaného i život. Také při svém prvním pražském recitálu tato dvaačtyřicetiletá americká sólistka předvedla, že vládne znělým, plným, barevným hlasem typickým pro obor spinto spíše ve vyšší tessituře, s nímž lehce dosahuje vysokých poloh a zároveň dokáže dát partům emocionálně silný dramatický výraz. Její soprán, založený na suverénním ovládání dechu, se báječně nese prostorem především v hutných forte, dokáže ho ovšem hladce ztišit do jemných, ovšem znělých pianissim. Pro její hlas je charakteristické chvějivé vibrato, přesto takové emotivnosti, měkkosti, kterou vyniká lyričtější Gabriela Beňačková nebo Renée Fleming či vášnivější Angela Gheorghiu, nedosahuje.

Celý článek

Struny podzimu

Vladimír Říha | 01/12 |Festivaly, koncerty

Málokterý festival nabízí takový netypický mix žánrů jako Struny podzimu. Jeden z nejmladších pražských festivalů však otevřel již 16. ročník, takže zcela vyrostl z dětských střevíčků. Zůstala mu však chuť prezentovat stále věci málo známé, či aspoň zopakovat to již ověřené. A hned první dva koncerty tohoto ročníku byly příkladem obojího.
Na zahájení zopakoval festival již předloňský úspěch americké jazzové zpěvačky Dee Dee Bridgewater, jako druhý koncert jsme v Praze slyšeli premiérově houslového virtuosa Thomase Zehetmaira.

Celý článek

Mezinárodní festival koncertního melodramu

Zahájení se dvěma premiérami

Petr Turn | 01/12 |Festivaly, koncerty

Významnou událostí probíhající v měsících říjnu a listopadu (16. 10. – 20. 11. 2011) byl již 14. ročník Mezinárodního festivalu koncertního melodramu Praha, který pod záštitou České komise pro UNESCO, ministra kultury ČR Jiřího Bessera a primátora hl. m. Prahy Bohuslava Svobody, pořádala (tentokrát ve spolupráci s Pražskou konzervatoří k jejímu 200. výročí) Společnost Zdeňka Fibicha.
Zahajovací orchestrální koncert festivalu se konal v neděli 16. 10. v Koncertním sále Pražské konzervatoře. Na programu byly dva melodramy českých autorů Pavla Trojana a Sylvie Bodorové a v závěru zazněla skladba Arnolda Schönberga Zjasněná noc. Kromě sólistů, o nichž se ještě zmíním, účinkoval po celý večer Komorní orchestr Quattro, dirigoval Marek Štilec. V úvodu slavnostního večera zazněla v premiéře skladba Pavla Trojana na verše Jakuba S. Trojana Letní noc. Jako sólisté se představili Otakar Brousek, mladá pěvkyně Anna Trojanová a hráč na akordeon Ladislav Horák. Tematika noci ve verších Jakuba S. Trojana jako by tvořila určitý dramaturgický svorník celého koncertu – v jeho závěru se také objevil obraz noci ve verších Richarda Dehmela a kompozici Arnolda Schönberga. Trojanovy verše však přinášejí obraz noci klidnější, spíše imprese, momenty ztišení a celkové kontemplace, což jen zdůraznila skvělá recitace Otakara Brouska, skutečného mistra mluveného projevu. Vedle recitace zde Pavel Trojan velmi funkčně uplatnil i vokální složku, sólistka Anna Trojanová zazpívala svůj part velmi jistě a přesvědčivě, dodala tím celému melodramu další velmi zajímavý rozměr. Skladba kombinuje akustický zvuk často rozestřených smyčců spolu s akordeonem v nejrůznějších témbrových odstínech a občasných akcentovaných interjekcích a kontinuální zvuk předtočeného clusteru – vlastně permanentní hladina šumu, jakési noční chvění, které provází posluchače po celou skladbu a v závěru se pak ztrácí až někam do vzdálených sfér trojím vzdechem akordeonu. Trojanův melodram Letní noc velmi koncentrovaně svými výrazovými prostředky sledoval stavbu a celkovou náladu veršů a byl tektonicky dobře vystavěn.

Celý článek

Novinky českého melodramu

Zuzana Mandzáková | 01/12 |Festivaly, koncerty

13. 11. se ve spolupráci s Centrem základního výzkumu AMU & MU konal předposlední koncert tohoto festivalu. Koncert byl situován do prostor HAMU – Sál Martinů. Mottem večera byly „Novinky českého melodramu“. Na koncertě zazněly premiérové kompozice skladatelů katedry skladby zdejší fakulty různých generací. Mohli jsme slyšet melodramy tradiční, ale také díla, která překračují tradiční hranici tohoto specifického žánru. Přítomni byli samotní autoři melodramů, což jistě byla velká pocta pro interprety.

Celý článek

A závěr se scénickými melodramy Bratrovrah a Médea

Radmila Hrdinová | 01/12 |Festivaly, koncerty

Na závěr 14. Mezinárodního festivalu koncertního melodramu se letos poprvé podařilo naplnit letitý sen o provedení scénického melodramu. Stalo se tak v neděli 20. 11. v Divadle ABC a jako vždy za uskutečněním stála Věra Šustíková, předsedkyně Společnosti Zdeňka Fibicha, jež byla hlavním pořadatelem festivalu i slavnostního večera. Díky péči Společnosti a zejména osobnímu zaujetí Věry Šustíkové prožil v posledním desetiletí melodram jako svébytné umění své živé znovuzrození.

Celý článek

Mezinárodní varhanní festival

Ohlédnutí

Jiřina Dvořáková | 01/12 |Festivaly, koncerty

Každý rok mají milovníci varhanní hudby možnost si v bazilice sv. Jakuba v Praze vychutnat varhanní umění vynikajících interpretů z celého světa. Mezinárodní varhanní festival zde pravidelně pořádá jeho organizátor Svatojakubské Audite Organum v měsících srpnu a září již od roku 1996. Ředitelka festivalu a svatojakubská varhanice v jedné osobě, paní Irena Chřibková, tak každoročně představuje nejen varhaníky z evropských i mimoevropských zemí, ale současně s nimi i jejich dramaturgický vkus, interpretační i improvizační inspiraci, osvěžující výběr repertoáru a nepochybně jejich osobité interpretační umění.

Celý článek

Barokní podvečery Il Teatro Alla Moda

Lukáš Vytlačil | 01/12 |Festivaly, koncerty

Podzimní řada Barokních podvečerů souboru Collegium Marianum začala koncertem 24. 10. 2011 v Tereziánském sále kláštera v Břevnově, který nesl název Il teatro alla moda. Autorem stejnojmenného satirického spisu, který vyšel tiskem v roce 1720, byl hudební skladatel a „nobile veneto“ Benedetto Marcello. Díky svému majetku si mohl dovolit anonymně vydat tuto knihu, v níž s geniální lehkostí satiricky popisuje nešvary a strnulé zvyklosti italské opery seria. Zlatou nití programu tedy byl přednes jednotlivých kapitol v podání Justina Svobody, jenž vystupoval v barokním odění. Jeho dokonale vygradovaný přednes jen účinně podtrhl Marcellův text a svojí průraznou dikcí dokonce natolik zaujal publikum, že to si nebylo po několik hudebních číslech jisto, zda¬li je vhodné po jednotlivých vstupech tleskat. Zvolenému tématu byl na míru ušit také program, který sestával především z operních předeher a árií. Autorem většiny kompozic byl Antonio Vivaldi, jeden z předních reprezentantů tehdejší benátské opery a také velký soupeř Marcellův. Dalšími autory, jejichž skladby tento večer zazněly, byli Antonio Lotti, Antonio Caldara a samozřejmě také sám Benedetto Marcello.

Celý článek

40 let bez výmluv

Nad poetickým rockem C & K Vocalu

Jiří Černý | 01/12 |Horizont

Po jednom koncertu C&K Vocalu řekl skladatel Bohuslav Ondráček jeho členům: „Jiní stavějí chaty, vy stavíte katedrálu.“ Věděl, o čem mluví. Skříň měl plnou festivalových trofejí a založil Golden Kids, nejslavnější zpěváckou skupinu české populární hudby.
Ani po čtyřiceti letech koncertování a deseti studiových albech C&K Vocalu není dnes potřeba Ondráčkovu zjitřenou, leč výstižnou charakteristiku mírnit. I dosud poslední studiové album C&K Vocalu, Písně Pašijové (2008), svítí skupinovým interpretačním zápalem i aranžérskou průbojností a skladatelskou objevností současného vedoucího, basbarytonisty Jiřího Cerhy. Jméno skupiny ovšem nenalezneme v popředí posluchačských anket. Tam se nevyskytovalo nikdy. Ani v 70. a 80. letech, kdy C&K Vocal patřil k výjimkám, které překonávaly normalizační sabotáž tvořivé hudby a v některých svých hvězdných okamžicích dokonce husákovské bezčasí i přehřměly.
C&K Vocal rozhodně nepřišel ve správnou dobu na pravé místo. Spíš naopak. Zkraje 70. let každý, kdo vybočoval ze středního proudu, byl podezřelý. Proč nemá desky? Proč není v rádiu ani v televizi? Rockové skupiny se rozpadaly, countryové zčešťovaly své původní anglické názvy. Jen folk ještě chvíli dýchal. V něm taky C&K Vocal nejdřív zakotvil. Dílem náhodou, dílem kvůli svým někdejším kytarám.

Celý článek

Orfeovy předsmrtné přeludy

Helena Havlíková | 01/12 |Divadlo-opera-balet-muzikál

Liberecké Divadlo F. X. Šaldy uvedlo Gluckovu operu Orfeus a Eurydika jako už třetí společný projekt s Hudební fakultou AMU. Na profesionální scéně tak mohou získat cenné zkušenosti nejen sólisté, ale jako asistenti i adepti dirigování a režie.
V hudebním nastudování šéfa opery Martina Doubravského s komornějším obsazením orchestru zazněla první tzv. vídeňská verze Orfea v italštině s titulní rolí určenou tehdy ještě pro kastráta (premiéra ve Vídni 1762). Pro libereckou inscenaci je rozšířená o dvě části z pozdějšího francouzského znění (premiéra v Paříži 1774) – o Orfeovu ariettu L’espoir renaît (Znovuzrozená naděje) na konci 1. dějství a duet Orfea a Eurydiky Je goûtais les charmes (Ochutnal jsem kouzlo) ve 3. dějství. Mytologický příběh o bájném pěvci Orfeovi, který se vypravil pro svou zemřelou manželku Eurydiku do podsvětí, má u Glucka přes jeho odhodlání reformovat kánony opery seria ještě tehdy stále povinný šťastný konec: Orfeus se proti instrukci bohů na cestě z podsvětí za Eurydikou sice ohlédne, ale bohové se ustrnou nad silou věrné lásky a nechají manžele žít, za oslavného jásotu sboru.

Celý článek

Zahradníkova Popelka

Jan Králík | 01/12 |Divadlo-opera-balet-muzikál

Nikoli Rossiniho či Prokofjevova, ale Zahradníkova Popelka vyprodala dvakrát za sebou pražské Divadlo Na prádle v Besední ulici a potvrdila, že touže operou se mohou skvěle bavit děti i dospělí. Uvedení se uskutečnilo díky Společnosti českých skladatelů Asociace hudebních umělců a vědců v rámci jubilantského operního setkání se skladatelem Zdeňkem Zahradníkem (75), který sám dílo nastudoval a obě představení – odpolední veřejnou generálku i večerní premiéru – řídil.
Myšlenkou zkomponovat dílo srozumitelné dětem se zabýval záhy po absolutoriu studií na HAMU (1958), kdy mu libreto napsal básník Kamil Bednář. Tvar a odvaha ale zrály až do roku 2005, kdy vznikl nejprve v témže rozměru pohádkový melodram. Teprve po jeho ohlasu začali v partituře zpívat nejen Popelka, ale i Královna a s ní Princ a Hofmistr. Popelčiny sestry Agáta a Háta i Šašek zůstali v zájmu spádu hry v próze. Operní verze byla koncertně provedena v září 2006 na zámku v Nelahozevsi (poté 2007 reprízována v Praze a ve Zlaté Koruně) a scénicky v srpnu 2007 ve skladatelově rodné Lomnici nad Popelkou. Současné pražské nastudování je tedy třetí, avšak nejpřitažlivější.

Celý článek

Ostravským labutím se vede dobře

Jiří Urban | 01/12 |Divadlo-opera-balet-muzikál

Současný divák má možnost zhlédnout hned pět českých nastudování nejslavnějšího klasického baletu Petra Ilijiče Čajkovského Labutí jezero, a to ve Státní opeře Praha, v Národních divadlech v Praze, Brně a Ostravě, ale i v ústeckém Severočeském divadle opery a baletu. Každé z nich má svou nezaměnitelnou atmosféru, což je způsobeno nejen – ve čtyřech z nich – participací zahraničních choreografů a režisérů, ale především tanečním ztvárněním hlavních rolí představiteli, kteří většinou vyšli z ruské baletní školy. Je pro ně vlastní taneční prožitkovost, cit, dokonalá technika, ladnost pohybu, vynikající herecký projev. Každé z představení stojí za pozornost, avšak jen ostravský divák si může zvolit z široké nabídky baletních klenotů, protože dramaturgie uvádí v těsném sledu hned několik představení (v repertoáru je Giselle, Spící krasavice, Louskáček a v listopadu i Dáma s kaméliemi).

Celý článek

The Turn Of The Screw

Filmově přitažený šroub osudu

Boris Klepal | 01/12 |Zahraničí

Příběh nové guvernantky dvou sirotků, kteří jsou posedlí duchy její předchůdkyně a bývalého majordoma, vzbuzuje hrůzu a lítost zároveň. Působivá a promyšlená inscenace citlivě naznačila i problematiku týrání dětí.The Turn of the Screw Benjamina Brittena připomene v mnohém jeho dřívější operu The Rape of Lucretia – svým komorním pojetím, psychologizováním i nepočetným orchestrem s klavírem. Na rozdíl od Znásilnění Lukrécie zde ale autor nenastoluje morální dilemata a nevyslovuje žádné poselství. Nikdo se zde nevymezuje vůči zlu, nepojmenovává dobro, černá a bílá splývá do šedé. Šedá byla i inscenace Roberta Carsena, týká se to ovšem pouze převládající barvy kulis, rekvizit i kostýmů, nikoliv strhujícího účinku. Režisér Robert Carsen se rozhodl ztvárnit divadelní představení filmovými prostředky a nemám na mysli zdaleka jen velmi střídmě používané filmové sekvence. Symetricky napsané dílo o prologu a dvou dějstvích po osmi scénách dělily zatmívačky prováděné pomocí posuvných černých stěn před jevištěm, které zároveň vytvářely rozdílné výřezy z celkového pohledu na scénu. Těmi se Carsen nenápadně hlásil k principům barokního divadla, podobně jako Britten k hudbě svého dávného předchůdce Henryho Purcella. Z šedivých odstínů zářil každý náznak barvy jako malý zázrak a připomínka života – téměř veškeré barvy ale obstarávala lidská kůže a světlo v přirozených odstínech žluté. Samotné pojetí inscenace, která se ve shodě s libretem odehrávala někdy v polovině 19. století v anglickém venkovském sídle, bylo velmi realistické. Od prostředí, přes výhled z oken až k lístkům břečťanu, které se chvěly v pomyslném vánku. Herecká akce a filmové dotáčky však byly podřízeny psychologii postav a naplňovaly hororovou atmosféru celé opery. Videosekvence byly synchronizovány s živou akcí natolik dokonale, že se dařilo vytvořit na jevišti i další typicky filmový efekt, totiž prolínačku. Dvě zásadní filmové pasáže se odehrály na začátku a v závěru prvního dějství. První se omezila na detail tváře přijíždějící guvernantky a decentně mimicky ilustrované pochybnosti o jejím nadcházejícím zaměstnání. Druhá – zásadnější – prolnula duchy zemřelých s přízraky a traumaty minulosti a naznačila, že rodinní kostlivci tentokrát nejsou ani tak ukrytí ve skříních jako zastlaní v postelích. Vrhla také paprsek temného světla na vazbu mezi Quintem a chlapcem Milesem.

Celý článek

Současná éra české opery IV

I. aby se vědělo Yvonna Škvárová

Radmila Hrdinová | 01/12 |Studie, komentáře

Mezzosopranistka Yvonna Škvárová patří ke generaci, která svou kariéru na prknech české opery začínala v době těsně před listopadem 1989 a pak hlavně po něm, kdy české divadlo hledalo znovu svou tvář a doufalo v brzké začlenění do kontextu evropské opery. Byla to doba, kdy pražské Národní divadlo opouštělo spolehlivě vyjeté inscenační cesty, jaké opeře v předchozích desetiletích vtiskly osobnosti jako Václav Kašlík, Ladislav Štros, Miloslav Nekvasil či Václav Věžník, a pod vedením umělecké šéfky Evy Herrmannové usilovalo o proměnu výrazových prostředků v opětovném zkoumání smyslu pojmu hudební divadlo, a to oslovením nových osobností především z řad režisérů a jejich týmů. Byla to i doba pokusu obnovit v Praze dvě konkurenční operní scény, o jehož úspěšnosti se dnes znovu bouřlivě diskutuje. To vše se na uměleckém zrání mezzosopranistky Yvonny Škvárové podepsalo, i když, pravda, nikterak dramatickým způsobem.

Celý článek

Portréty velkých klavíristů 20. století II

I. Earl Wild: Osm dekád na pódiu

Dita Hradecká | 01/12 |Studie, komentáře

Je to přesně rok, co se Earl Wild odebral na klavírní Olymp. S otevřenou náručí jej tam musel přivítat sám Ferenc Liszt a mají-li tam klavír, pak se o něj střídá s Gershwinem.
Tři dny po svých devadesátinách, v roce 2005, dával ještě recitál v Carnegie Hall. Byl po operaci obou očí a do schodů mu museli pomáhat, jak ale zasedl za piano, prozradila jeho technika, že za fasádou urostlého starce s hustými bílými vlasy bije srdce mladíka (i když se čtyřnásobným bypassem). Osudem předurčen k dráze pianisty byl jako teenager veteránem koncertních pódií. Měl obrovské ruce, absolutní sluch, elegantní vystupování a perfektně četl z listu a improvizoval.

Celý článek

Současné varhanářství v Evropě II

Střípek první - Jean-Pierre Leguay

Jaroslav Tůma | 01/12 |Svět hudebních nástrojů

Při cestách po Evropě se nemůžeme vyhnout Francii, která patří odedávna k zemím oplývajícím svébytnou a neopominutelnou varhanní kulturou. S novým rokem se tak prostřednictvím rozhovoru s jedním z titulárních varhaníků katedrály Notre Dame, Jean-Pierre Leguayem, ocitáme v Paříži. Jedna z nejslavnějších sakrálních staveb světa patří samozřejmě i k těm nejnavštěvovanějším. Vzhledem k bohatému liturgickému i koncertnímu provozu zde v současnosti nalézá pravidelné uplatnění dokonce pět stálých varhaníků, z nichž tři jsou titulárními varhaníky velkých varhan, zatímco menší varhany v presbytáři náležejí dvěma stálým varhaníkům, z nichž jeden je titulárním varhaníkem chórových varhan. Koncertně jsou využívány hlavně velké varhany, které byly postaveny v letech 1868 až 1894 Aristidem Cavaille-Collem a vzápětí vícekrát rozšiřovány a přestavovány řadou dalších varhanářů. Za mimořádně slavnou éru lze označit například zdejší působení světoznámého varhaníka a improvizátora Pierra Cochereaua v letech 1955 až 1984, kterému ovšem předcházelo mnoho jiných slavných varhaníků a skladatelů, za všechny připomenu alespoň Luise-Clauda Daquina (působil zde v letech 1755 až 1772), Claude-Bénigne Balbastra (1760–1793) či Luise Vierna (1900–1937). Po smrti Pierra Cochereaua bylo rozhodnuto, že na jeho místo na lavici notredamských varhan budou střídavě usedat tři vynikající francouzští varhaníci, Philippe Lefebvre, Jean-Pierre Leguay a Olivier Latry. Posledně jmenovanému bylo v době jmenování titulárním varhaníkem Notre Dame teprve 23 let. Naše publikum ho mělo příležitost poznat např. před několika lety na Pražském jaru, ve Smetanově síni Obecního domu hrál tehdy recitál ze skladeb Oliviera Messiaena. Jean-Pierre Leguay v Praze, bohužel, zatím nekoncertoval, snad se jej ale také někdy dočkáme. Je mimořádně nadaným a pozoruhodným improvizátorem, navíc se velmi intenzivně věnuje i kompozici, což je pro něj tím obtížnější, že je nevidomý. Mezi jeho učiteli najdeme jména jako André Marchal a Gaston Litaize, v kompozici se vzdělával u Oliviera Messiaena. Počet jemu udělených cen je impozantní.

Celý článek

Sté výročí narození Jaroslava Zicha

Vladimír Tichý, Jiří Hlaváč

Redakce | 01/12 |Studie, komentáře

Dne 17. 1. 2012 si připomeneme sté výročí narození českého muzikologa, skladatele, klavíristy a vysokoškolského pedagoga, prof. PhDr. Jaroslava Zicha, DrSc. Narodil se v Praze jako syn významného českého skladatele a estetika, profesora Univerzity Karlovy Otakara Zicha. Pod jeho vedením získal Jaroslav Zich první hudební zkušenosti a hudební vzdělání. Po maturitě v roce 1930 studoval matematiku a fyziku na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy a zároveň hudební vědu u Z. Nejedlého a O. Zicha na Filozofické fakultě téže vysoké školy. V roce 1936 získal doktorát v oboru filozofie a hudební vědy. V letech 1928 až 1931 vystudoval skladbu u J. B. Foerstra v mistrovské třídě Pražské konzervatoře. Již od dob studií vystupoval koncertně jako komorní klavírista v rámci Zichova klavírního tria. Od roku 1937 působil v Československém rozhlasu nejprve jako hudební režisér, pak jako referent hudebního programu, referent vážné hudby a nakonec jako vedoucí odboru. Po založení Akademie múzických umění v roce 1946 byl jedním z prvních pedagogů, působících na její Hudební fakultě; docentem byl jmenován v roce 1952, profesorem v roce 1959. Vedl zde přednášky z oboru hudební estetiky, teorie interpretace a instrumentace. K této problematice se vztahují také jeho knižní publikace Instrumentační práce se skupinami, Instrumentace Smetanova Dalibora, Kapitoly a studie z hudební estetiky, a Orchestrace a sborová sazba. Nedílnou součástí díla Jaroslava Zicha a významným přínosem do pokladnice české hudby 20. století je jeho skladatelská tvorba, čítající několik desítek partitur. V letech 1974 až 1979 vedl profesor Jaroslav Zich Katedru teorie a dějin hudby HAMU. S Hudební fakultou byl jako emeritní profesor a člen Umělecké rady fakulty v bezprostředním kontaktu řadu let až téměř do konce svého života. Zemřel 20. 4. 2001.

Celý článek

Pocta mistru Josefu Sukovi

Ludvík Kašpárek | 01/12 |Festivaly, koncerty

Mezinárodní hudební festival Le Quattro Stagioni, pořádaný v Pardubicích tamějšími ambiciózními pořadateli, letos dovršuje svůj třetí ročník. Za sice krátkou, ale stále úspěšnější existenci přinesl řadu zajímavých a podnětných koncertních programů, které výrazně přispívají k příznivé kulturní atmosféře krajského města. Hned s počátky festivalu se jeho uměleckým patronem stal světoznámý český houslista Josef Suk. Nebyla náhoda, že umělec projevoval k Pardubicím neobyčejně vřelý vztah – především navazoval na mimořádně přátelské kontakty, které měl k městu již jeho dědeček – skladatel Josef Suk a zároveň svou záštitou vyjádřil důvěru ve schopnosti organizátorů nového mladého festivalu. V Pardubicích totiž dlouhou dobu působil mezi oběma světovými válkami amatérský pěvecký sbor Suk, a proto Josef Suk starší město často navštěvoval, a dokonce členy tohoto spolku pozval na oplátku do rodných Křečovic. Vznikla tradice, která je životná do dnešních dnů: jedna z hlavních tepen dostala jméno Sukova třída, Sukova síň Domu hudby se stala po roce 1989 domovem Komorní filharmonie Pardubice a centrem zdejšího hudebního života. A Mistr Josef Suk se stal protagonistou slavnostního odhalení busty svého děda při příležitosti jeho jubilea. Všechny tyto okolnosti a také dlouholetý umělecký a lidský kontakt velkého interpreta s jeho mladším vrstevníkem, varhaníkem a předním organizátorem pardubického hudebního dění Václavem Rabasem přispěly k tomu, že Josef Suk přijal záštitu nad tímto zajímavým a slibným projektem.

Celý článek

Kate Lindsey: Mé sny mě pohánějí stále dál

| 01/12 |Rozhovory

Ve středu 25. 1. vystoupí v Praze poprvé mladá americká mezzosopranistka Kate Lindsey; ve Smetanově síni ji doprovodí Český národní symfonický orchestr za řízení Paola Arrivabeniho. V prosincových Hudebních rozhledech jsme přinesli portrét této pozoruhodné pěvkyně, která vystupuje na nejvýznamnějších světových scénách včetně Metropolitní opery. Paní Alena Nachtigalová z pořádající agentury Nachtigall Artists Management nám zprostředkovala rozhovor, a tak můžeme prosincový portrét doplnit...

Celý článek

Koncert k šedesátinám Eduarda Douši

Jiří Teml | 01/12 |Festivaly, koncerty

Dne 9. listopadu proběhl v zaplněném novém sále Pražské konzervatoře jubilejní koncert k šedesátinám skladatele, pedagoga, muzikologa a publicisty doc. Mgr. Eduarda Douši Ph.D., zástupce ředitele Pražské konzervatoře. V programu, uváděném jednou z účinkujících, Irenou Máchovou, a sestaveném z jubilantových děl, vystoupili profesoři a žáci tohoto ústavu. Žesťový soubor konzervatoře, posílený ještě o plyšového jezevčíka, provedl úvodem vtipný cyklus, nazvaný Psí svita pro žesťový kvintet, v němž se zrcadlila jubilantova slabost pro čtyřnohé přátele. Následovalo jednověté, vnitřně členěné Concerto piccolo pro housle a klavír v sympatickém provedení houslistky Markéty Dietzové a profesorky Martiny Hájkové u klavíru. Čtyři písňové imprese s dohrou na verše J. V. Sládka a přítomného básníka Jiřího Žáčka přednesly v přesvědčivé výrazové rovině pěvkyně Irena Troupová a Eva Benešová. Následovala premiérová Sonáta pro sólovou violu „Quousque?...“, jejíž technickou i obsahovou náročnost s velkým nasazením zvládl Tomáš Hanousek. První polovinu koncertu uzavřely nápadité a invenčně bohaté Malé melodramy na verše Jiřího Žáčka v provedení Ireny Máchové a Evy Benešové.
Po přestávce provedlo již známé Duo BeNe velmi bravurně koncertní větu pro flétnu a klavír s názvem PF (Per flauto) 09. V dobře sestaveném programu pak posluchače zjevně zaujalo příkladné provedení Sonáty fantasie pro violoncello a klavír v podání profesora Vladana Kočího a Evy Benešové. Bohatý program pak pokračoval Dvěma chansony z hudebně literárního pořadu Třetí poločas na verše Jiřího Žáčka, jehož texty jsou stálým inspirativním zdrojem jubilanta a které tentokrát ve vokální podobě zasvěceně tlumočila moderátorka celého koncertu Irena Máchová. S velkým úspěchem pak přednesl ještě profesor Pavel Fiedler s Evou Benešovou u klavíru Doušovu Saxonatinu. Sólista své vystoupení doplnil ještě vtipnými glosami na účet jubilanta k všeobecnému obveselení publika.

Celý článek

Duchovní varhanní koncert ve spolupráci se Společností pro duchovní hudbu

Vojtěch Mojžíš | 01/12 |Festivaly, koncerty

Na čtvrtém koncertě festivalu Dny soudobé hudby 2011, konaném 14. 11. 2011 v Sále Martinů, spolupracovaly hned dva pořadatelské subjekty. Podílela se na něm nejen Společnost českých skladatelů Praha jako hlavní pořadatel, ale i Společnost pro duchovní hudbu. Obě tyto organizace na tomto projektu spojily svoje organizační schopnosti a hlavně finanční prostředky, aby zdárně uskutečnily poměrně nákladný a svojí stopáží vcelku rozsáhlý koncert. Zněly na něm varhany, vystoupila dvě sborová tělesa, osm vokálních sólistů, osm instrumentalistů a dva sbormistři. Rovněž i dramaturgie tohoto večera měla svoje výjimečnosti. Četní skladatelé inklinující k duchovně zaměřené skladatelské tvorbě byli vybídnuti Společností pro duchovní hudbu k tomu, aby svá nová díla zadali do výběru pro letošní ročník Dnů soudobé hudby. Z děl, která se dostala do užšího výběru pro Dny soudobé hudby, pak výbor SDH vytvořil jeden kompaktní program, který svým obsahem odpovídá intencím a poslání Společnosti pro duchovní hudbu.

Celý článek

Přímé přenosy – Balet v kině

Adolphe Charles Adam: Giselle

Daniela Zilvarová | 01/12 |Divadlo-opera-balet-muzikál

Tradiční klenot v zajetí moderních technologií aneb 3D Giselle
V dnešní době se už na balet nechodí jenom do divadla, ale i do kina, a to v Čechách od roku 2009 díky projektu filmové distribuční společnosti Aerofilms – Balet v kině. Mnohé diváky ještě může toto prostředí uvádět do rozpaků. Řeší vnitřní dilema, zda je nutné dostavit se do sálu ve společensky vhodném oděvu, jak by to bylo vyžadováno konvencemi v divadelním prostředí. Dále tápou, zda se sluší ocenit výkon tanečníků potleskem či obdivnými výkřiky „bravo“, když je v podstatě protagonisté, jimž jsou ovace určeny, nemají šanci slyšet…

Celý článek

Aktuální číslo:

cover

Hudební rozhledy 01/12

Partneři:

ASME Section II
 
aws standard
 
 

Vyhledávání: