Hudební Rozhledy
Přímé přenosy – Balet v kině
Adolphe Charles Adam: Giselle
Tradiční klenot v zajetí moderních technologií aneb 3D Giselle
V dnešní době se už na balet nechodí jenom do divadla, ale i do kina, a to v Čechách od roku 2009 díky projektu filmové distribuční společnosti Aerofilms – Balet v kině. Mnohé diváky ještě může toto prostředí uvádět do rozpaků. Řeší vnitřní dilema, zda je nutné dostavit se do sálu ve společensky vhodném oděvu, jak by to bylo vyžadováno konvencemi v divadelním prostředí. Dále tápou, zda se sluší ocenit výkon tanečníků potleskem či obdivnými výkřiky „bravo“, když je v podstatě protagonisté, jimž jsou ovace určeny, nemají šanci slyšet…
Přínos projektu Balet v kině je však neocenitelný. Zpřístupňuje veřejnosti tento umělecký žánr, a to v jeho nejvyspělejší podobě – přímými přenosy klasických baletních klenotů z nejpřednějších světových scén (Bolšoj balet, Balet Mariinského divadla, Královský balet Londýn, Balet Pařížské opery). Divák tak nemusí vážit cestu až do Moskvy, Petrohradu, Londýna či Paříže a vzhledem k celkovým vysokým nákladům si koupit lístek na druhou galerii, ale sleduje představení, jako by v těchto divadlech skutečně byl a seděl přímo v přízemí.
Zdá se, že i jediný rozdíl filmového přenosu oproti přímé realitě, která se odehrává na jevišti, tedy živé dění a jeho plochý přenos na promítací plátno, je pomalu překonáván. Na podzim roku 2011 byl totiž v českých a slovenských kinech uveden balet Giselle Adolpha Charlese Adama ve formátu 3D. Jedná se o první balet na světě, který byl natočen stereoskopickou technologií (v roce 2010). Než se ale dostal tento titul do českých kin, měli diváci možnost seznámit se s tancem na plátně ve 3D formátu ve snímku Pina o výjimečné a bohužel předčasně zesnulé choreografce Pině Bausch a jejím souboru Tanztheater Wuppertal.
Nabízí se tedy srovnání na první pohled nesrovnatelného – baletu a tanečního divadla. Co získají, využijí li možností, které nabízí stereoskopická technologie? V obou případech plasticitu těl tanečníků, díky níž je zážitek diváka z filmu srovnatelný s „živým“ představením. Zacházení se záběry je ale odlišné. Pro balet je primární estetická stránka zprostředkovaná pózami a pohyby dolních a horních končetin. Z tohoto důvodu je tanečníkovo tělo zabíráno vždy jako celek a s úctyhodnou vzdáleností, aby při skocích ať už do výšky nebo do dálky nenastala situace, kdy by tanečník „vyskočil“ ze záběru, ale aby ho divák mohl obdivovat v celé jeho dokonalosti. Baletní tanečník, a tím spíše tanečnice má ve většině rolí působit spíše nadpozemsky, odrážet se do nebeských výšin, dopadat ze skoků nehlučně na zem, dostávat dolní končetiny do neuvěřitelných rozsahů a udržet je tam po dlouhou dobu, točit pirouettes bez ztráty rovnováhy. Sborové scény jsou zase většinou založené na symetrii, opět je volen většinou záběr na celou scénu.
Oproti tomu v tanečním divadle a současném tanci je kamera v podstatě okem choreografa, autora díla. Zprostředkovává sdělení a myšlenky, které na první pohled mnohdy nejsou zjevně srozumitelné. Záběr v podstatě určuje cíl divákovy pozornosti, která by se jinak mohla soustředit jinam, na v tu chvíli méně podstatné dění apod. Je¬ li tanečnice baletu éterická, po tanečnicích současného tance je více vyžadována zemitost, fyzičnost. Záběry tyto vlastnosti podtrhují. Přibližují diváka k protagonistům tak blízko, že mají skoro pocit, že cítí jejich dech, stříká na ně jejich pot, že nejsou jenom v hledišti, ale dokonce přímo na scéně. Oba žánry posouvá 3D technologie mnohem dál a troufám si tvrdit, že tudy povede budoucnost tanečního umění, minimálně za účelem uchování představení pro budoucí generace.
Jaká tedy byla první 3D Giselle? Tradiční. V choreografii Jeana Coralliho, Julese Perrota a Mariuse Petipy na hudbu Adolfa Adama podle libreta Théophila Gautiera. Hlavní roli venkovanky Giselle zamilované do prince, která po odhalení jeho zrady zemře žalem a promění se ve vílu, ztvárnila hostující Natálie Osipova. Byla neskutečná. Pohybovala se s nadpozemskou lehkostí, ve skocích dokázala jakoby zastavit čas, doba před dopadem jejího chodidla na zem byla maximálně prodloužena. Neměla do skutečné víly daleko, divák skoro pochyboval, jestli její drobné tělo je skutečně z masa a kostí. O to překvapující byly dynamické pasáže, kdy naopak oproti předchozí éterické a snové poloze dokázala vystřihnout rychlé pirouettes. Její první výstup jako víly v druhém jednání byl naprosto fenomenální, že se skoro nechtělo věřit, že dokonalému účinku nedopomohl výdobytek moderních technologií. I z hlediska výrazu dokázala předložit pestrou paletu nálad – od naivní, nesmělé, hravé přes zhrzenou, zrazenou a šílenou až po smířlivou a odpuštění plnou polohu, kdy plná odhodlání bránila svou lásku před jistou smrtí. K výčtu jejích předností je třeba přidat naprostou přesnost a vytříbenou muzikalitu. Ty nepostrádal ani Leonid Sarafanov, který Natalii Osipové sekundoval jako vévoda Albert. Ve výrazu byl dojemně zhrzený svou zradou a odhodlaný trpět. Vedle svého soka Hilariona (tančil Ilja Kuzněcov) však působil místy až příliš naivně a dětinsky. Iljovi Kuzněcovovi role Hilariona vyloženě seděla. Svůj nepříliš dominantní part zatančil se správnou vervou a mírou vesnické hrubosti, neotesanosti a přímočarosti, díky čemuž jeho postava upoutala více pozornosti, než je jí proporčně v tomto baletu věnováno.
Ke krásnému zážitku, který si diváci z kina odnášeli, přispěly i scény sboru, především osvědčené pasáže víl v druhém jednání. Můžeme jen doufat, že Giselle byla prvním baletem ve 3D, ale nikoliv posledním.
Aerofilms, Přímé přenosy – Balet v kině. Adolphe Charles Adam: Giselle. Choreografie Jean Coralli, Jules Perrot a Marius Petipa, dirigent Valerij Ovsyanikov, scéna Igor Ivanov. Přenos z Mariinského divadla v Petrohradě 21. 10. 2011.