Hudební Rozhledy
Orfeovy předsmrtné přeludy
Liberecké Divadlo F. X. Šaldy uvedlo Gluckovu operu Orfeus a Eurydika jako už třetí společný projekt s Hudební fakultou AMU. Na profesionální scéně tak mohou získat cenné zkušenosti nejen sólisté, ale jako asistenti i adepti dirigování a režie.
V hudebním nastudování šéfa opery Martina Doubravského s komornějším obsazením orchestru zazněla první tzv. vídeňská verze Orfea v italštině s titulní rolí určenou tehdy ještě pro kastráta (premiéra ve Vídni 1762). Pro libereckou inscenaci je rozšířená o dvě části z pozdějšího francouzského znění (premiéra v Paříži 1774) – o Orfeovu ariettu
L’espoir renaît (Znovuzrozená naděje) na konci 1. dějství a duet Orfea a Eurydiky Je goûtais les charmes (Ochutnal jsem kouzlo) ve 3. dějství. Mytologický příběh o bájném pěvci Orfeovi, který se vypravil pro svou zemřelou manželku Eurydiku do podsvětí, má u Glucka přes jeho odhodlání reformovat kánony opery seria ještě tehdy stále povinný šťastný konec: Orfeus se proti instrukci bohů na cestě z podsvětí za Eurydikou sice ohlédne, ale bohové se ustrnou nad silou věrné lásky a nechají manžele žít, za oslavného jásotu sboru.
Liberecký orchestr se sice na začátku blýskl ve svěže zahrané předehře, dle dobových konvencí jakési akustické „oponě“ kusu, v průběhu hodiny a půl, kterou inscenace této opery o třech dějstvích v Liberci bez přestávky trvá, se ale začaly vkrádat nesouhra a intonační nepřesnosti.
Nad Gluckovou partiturou a antickým mýtem ovšem v Liberci sklenuli současný inscenační výklad. Orfeova pouť do podsvětí je v pojetí režiséra i scénografa Martina Otavy předsmrtnou halucinací, přeludem, snem zoufalého mladíka v černém luxusním obleku a bělostné košili uprostřed konvencí současné high society. Tento dvacetiletý člověk počátku 21. století jménem Orfeus se nedokáže vyrovnat se smrtí své milované ani s cynismem smutečních hostů, kteří na pohřbu Eurydiky „povinně“ odzpívají žalozpěv, ale pak noty i květiny vztekle odhodí na katafalk a otráveně odejdou. V depresi beznaděje a prázdnoty Orfeus spolyká prášky, které zapíjí alkoholem rovnou z lahve, a v předsmrtných křečích ve svobodném bezčasí své mámivé mysli se vydá svou manželku hledat. Když se mu v jeho vidinách už už zdá, že dosahuje návratu touženého štěstí, přízrak manželky mizí a mladík s nadějí v budoucí štěstí umírá.
Otavův výklad je pak důsledně rozveden i koncepcí scény v podobě moderního rozlehlého pokoje se schodištěm, kobercem a pohovkou, a kostýmy – luxusními modely velkých večerních toalet. Halucinatorní fantazie Orfea multiplikuje také jeho alter ego (jako taneční postava ve výstižném podání Šárky Brodaczové) i proměna smutečních hostů v Orfeově mysli v bělostné přeludy trpících i blažených postav. A ze služebné, která po smuteční párty sbírala růže i noty, jak je tam hosté poházeli, se stane cupitající Amor s křidélky jako ze stupidní reklamy na štěstí (pěvecky zatím nepříliš výrazná studentka HAMU Petra Havránková).
Talentovaná mladá mezzosopranistka Václava Krejčí Housková vystihla v gestech a mimice takto posunutou roli Orfea věrohodně díky dobře odpozorovanému chování dnešního mladého muže, zmítaného pochybnostmi a milostným trápením. Také pěvecké nároky této rozsáhlé role zvládla přes občasné intonační nedotaženosti zdařile. A Lívia Obručnik Vénosová je žensky plnokrevnou Eurydikou s jasně znějícím sopránem, dojemně milující i žárlivě pochybovačnou v situaci, kdy nechápe, proč se jí manžel na cestě z podsvětí odmítá věnovat.
Srovnávat libereckého Orfea s inscenací této opery v MET, která byla v lednu 2009 součástí přímých přenosů do kin, je až troufalé, vždyť náklady se pohybují v rozdílech mnoha řádů. Přesto vedle režijního tápání režiséra a choreografa Marka Morrise, který v Orfeovi recykloval kombinaci zábavních televizních show a reklamních klipů, Otavova jakkoli v provedení nedokonalá, nicméně stylově jasně pojatá inscenace je ve své koncepci jedním z pokusů o hledání moderního výkladu klasické opery, který má šanci oslovit dnešní publikum.