Hudební Rozhledy
Vážení a milí čtenáři,
léto budiž pochváleno... Zní to sice jako úvodní klišé, ale toto úsloví (původně verše) již natolik zdomácnělo, že následující řádky snad vysvětlí, proč jsem je použila. Čili znovu – léto budiž pochváleno... a chtělo by se dodat, ale nejen léto, nýbrž i jaro, hlavně to pražské a hudební. Podívejme se tedy alespoň ve zkratce na to první (léto) a v souvislosti s ním si připomeňme alespoň v letmém dodatku i to druhé (Pražské jaro).
V prvním týdnu července let padesátých až osmdesátých století devatenáctého jakoby múza Polyhymnia, považovaná v antice za patronku hudby, o sobě dala vědět – a to hned několikrát. Pokud přitom ještě plnila funkci sudičky, tak měla vskutku v onom požehnaném počátku léta napilno, posuďte ovšem sami. Hned 3. července roku 1854 zřejmě opravdu stála u vyřezávané moravské kolébky malého vřeštícího chlapce, jenž byl pokřtěn nejen u nás tehdy ne zcela obvyklým jménem Leoš a který později, jako jeden z nejvýznamnějších českých skladatelů 20. století, dosáhl díky originalitě svého kompozičního umění vskutku světové proslulosti. Ano, byl to Leoš Janáček, osobnost, kterou má ve svém názvu letos již 35. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj, zahájený v Ostravě 16. května.
Rovněž další skladatel, kterého letos oslavujeme, vyrůstá z českých kořenů, a to Gustav Mahler, jehož Polyhymnia však „políbila na čelo“ až o šest let a čtyři dny později než Janáčka, tedy 7. července 1860. Zřejmě to byla opět ona, která způsobila, že na svět přišel budoucí, mnohé svým talentem převyšující skladatel a dirigent, vpravdě dovršitel symfonické tradice 19. století. I jeho jméno má ve svém názvu jeden významný hudební festival, Hudba tisíců – Mahler Jihlava, jenž stopadesátileté výročí skladatelova narození oslaví na den přesně v jeho rodišti, v Kalištích u Humpolce.
Uprostřed mezi oběma již uvedenými daty, tedy 5. července – ovšem o dvě desítky let později, než se narodil Mahler, měla starořímská múza znovu plné ruce práce, neboť tentokráte ji přilákal její dozajista skvělý hudební sluch k další kolébce. I v ní, i když poněkud zatím nehudebně, povykoval malý capart, jemuž se při křtu dostalo hezkého staročeského jména Jan. Byl to český houslový virtuos Jan Kubelík, slavný otec později neméně slavného syna Rafaela, který zase dosáhl světové proslulosti zejména jako dirigent. A právě se jménem Rafaela Kubelíka jsme se setkali na jednom z našich dalších festivalů, a sice na Pražském jaru (jež letos svým pětašedesátým ročníkem oslavilo své význačné „půlkulatiny“), kde jej na tiskové konferenci v souvislosti s názvem nově zakládaného komorního orchestru zmínil Radek Baborák.
A konečně v červenci si připomínáme ještě jedno významné výročí, a sice narození Carla Orffa (10. 7. 1895), tentokrát tedy německého hudebního skladatele, dirigenta a pedagoga, který ale jakoby rovněž stál vždy poněkud stranou všech hudebních proudů. I s jeho dílem, jevištní kantátou Carmina burana, budeme mít možnost se letos v červenci setkat, a to konkrétně v rámci Loketského kulturního léta, tedy festivalu, který proběhne v magických kulisách jednoho z nejstarších českých hradů od 16. do 31. července.
A tak nezbývá, než spokojeně konstatovat, že jsme si hudebního jara vskutku užili a že si podobně snad užijeme i hudebního léta, kdy nebude zapotřebí si povzdechnout s jednou z postav z nepřekonatelného Rozmarného léta Vladislava Vančury: „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným...“
Hezké léto, milí čtenáři, a nejen to hudební, ale i jahodové, malinové, houbové, přímořské i „přírybniční“, prostě krátce a jasně, léto se vším, co k němu patří.