Hudební Rozhledy
Pražský podzim
Zahájení patřilo Rozhlasovým symfonikům z Vídně
Rozhlasový symfonický orchestr z Vídně, jemuž bylo svěřeno zahájení letošního ročníku Pražského podzimu, patří ve světě především mezi zasvěcené interprety hudby novějšího data a předesílám rovnou, že na tomto večeru tuto pověst potvrdil. Pod taktovkou francouzského rodáka Bertranda de Billyho se, bohužel, v ne zcela zaplněné Dvořákově síni (12. 9.) věnoval nejprve Novákově symfonické básni V Tatrách, kterou rozkryl příkladně plasticky a v prokrvených barvách, čemuž napomohlo i to, že se představil ve vskutku maximálním obsazení. Na dirigentově pojetí imponoval tempový rozmysl a přesvědčivé tlumočení zejména volně plynoucích partií (hned vstupní Largo maestoso). Absolutorium si zasloužily jak smyčce (unisona primů byla hrána nápadně razantně), tak dechy, zejména žestě, i když těm v nejrychlejších partiích, hraných se spontánním přetlakem (U poco agitato před závěrem), chyběla větší nástupová přesnost. Přirozeně, s pochopením pro typicky český půvab roztančeného tématu, si orchestr pod vedením Bertranda de Billyho počínal v Sukově Fantastickém Scherzu. Překvapilo mě, jak suverénně uměli Vídeňští symfonikové vychutnat ona rozkošně akcentovaná sforzata v dechové harmonii, okořeněná trylky (oddíl Un poco pesante), jen rytmická tutti ve fortissimu jim vycházela trochu tvrdě.
Není sporu o tom, že Flosmanův Koncert pro violu a orchestr s příznačným názvem Michelangelův kámen představuje jak jednu z nejvýraznějších kompozičních kreací tohoto skladatele, tak vítané obohacení moderního violového koncertantního repertoáru. Navíc je známo, že jde o skladbu nápadně náročnou, ozvláštněnou rozsáhlým kadenčním monologem závažného sdělení. Tím spíš jsme uvítali, že jako sólistka dostala v tomto repertoárovém čísle prostor mladá violistka Jitka Hosprová. Že má hostující dirigent pro tento typ sdělení cit, potvrdil hned ve vstupním Largu. Pravda, v prvních taktech (nešlo si zde nevšimnout zvlášť trefně rytmizovaného pizzicata v orchestru) se sólistka nedokázala ještě potřebně uvolnit. To však od prvního zrychlení (poco animato) pominulo, takže jsme v dalším průběhu naslouchali v jejím podání už jen upřímně prožitému projevu, prozrazujícímu poctivou přípravnou fázi. Zvláštní zmínku si zaslouží jistota, s jakou si Hosprová počínala v souhře s maximálně redukovaným orchestrem (kontrabas, klarinety, fagoty) v partiích prvního Allegretta a ještě choulostivějším Allegru moderatu, které následovalo hned po znamenitě zvládnutém kadenčním monologu. Od tohoto momentu jako by se interpreti do Flosmanovy hudby ještě více vciťovali – sugestivní okamžik přišel zejména v retardující pasáži ústící do katarktického závěru. Co se týče na závěr uváděné Sukovy Pohádky, podařilo se z celkového pohledu na tuto interpretační kreaci vídeňským hostům vyjádřit spíš její dramatický nerv (finální část!) než jímavou pohádkovost. Přesto zaslouží obdiv, s jakou poctivostí Sukovu partituru nastudovali. Mnohé partie jim vyzněly skutečně sugestivně, namátkou vzpomenu na úchvatně vychutnanou rytmičnost Intermezza (Hra na labutě a pávy), zvukově prokrvené homofonní plástve smyčců ve Smuteční hudbě nebo trefně pointovanou codu poslední části (jak sugestivně připravovaly horny rozplývající se závěr!). Skutečně – neváhal bych označit tento večer jako nečekanou poctu vídeňských hostů české hudbě.