Hudební Rozhledy
Festival Opera 2007
Festival hudebního divadla OPERA 2007, pořádaný Jednotou hudebního divadla, přivedl již poosmé od roku 1993 do pražských operních domů všech deset stálých a tři alternativní tuzemské operní soubory. Tedy opět výmluvný vzorek zdejšího operního divadla, ba reprezentativní v tom smyslu, že divadla jako spoluorganizátoři festivalu sama volí inscenaci, jíž se pomyslného klání chtějí zúčastnit. V jednom případě to nebyla celá pravda: ústecká opera by na poslední chvíli raději ukázala novou produkci Wagnerova Bludného Holanďana, kterou však dokončila až po uzávěrce festivalu.
Prakticky všechny inscenace kamenných divadel jsme v Hudebních rozhledech recenzovali (opavské nastudování opery Jaromíra Weinbergera Švanda dudák doháníme v tomto čísle), pokusím se tedy shledat obecnější podněty oněch třinácti představení. Tím prvním základním poznatkem je různost zdejšího operního života, který je strukturovanější, než se na první letmý pohled může zdát.
Opakovaně se ve festivalovém dění ztrácejí obě hostitelské pražské opery. Do jisté míry je to optický klam, který více nežli o samotné úrovni pražských souborů svědčí o důsledcích dlouhodobého plánování představení, v němž se zohledňují provozní problémy víc nežli prezentace na festivalu. To je, myslím, důvodem, proč Národní divadlo, přestože disponuje inscenací Mozartovy opery La clemenza di Tito na evropské úrovni, festival otevíralo sporným nastudováním opery Camilla Saint-Saënse Samson et Dalila. Státní opera ovšem vědomě nasadila prestižní nastudování Bernsteinova Candida, přijímané však kontroverzně a – myslím – trochu nedoceněné, základní stylový problém je však už v samé koncepci inscenace.
Obé svědčí o tom, že ani velké pražské domy nedokázaly překonat zdejší provincionalismus, u nich jaksi víc na ráně než v regionálních souborech a tudíž ostřeji kritizovaný. Až na prvním místě v tom přirozeně figurují peníze, obě pražská divadla jsou na evropském operním trhu ještě chudší nežli regionální divadla na pomyslném trhu tuzemském. Ale nelze nevidět i problémy ryze koncepční. Někdejší ředitel Národního divadla Jiří Srstka se obával, aby Národní divadlo nebylo prvním oblastním divadlem v zemi – a právě tuto pozici obě pražské opery zaujaly.
Když už kategorizuji, pak pět z osmi regionálních kamenných souborů na sebe provincionální myšlení prozradilo i v Praze, dva se tu blýskly nad své poměry (Olomouc, České Budějovice) a moc bych jim přál, aby jim to vydrželo. Jediný prokazuje dlouhodobou stabilní úroveň ve všech parametrech, kterou na festivalu potvrdil – Národní divadlo moravskoslezské Ostrava. Provedení opery Bohuslava Martinů Řecké pašije („klasické“ curyšské verze) bylo promyšlené a propracované hudebně, parádně obsazené (Luciano Mastro, Martin Gurbaľ, Eva Dřízgová-Jirušová ad.), režisérem Michaelem Tarantem dotažené do působivého jevištního tvaru. A hlavně vyzařovalo patřičnou energii, touhu vydat ze sebe v nejlepším slova smyslu všechno. Právě to u diváků zabírá, vždyť divadlo je jedinečným setkáním, které buď je, nebo není elektrizující. Ostravská inscenace v anketě diváků zvítězila – cena „Libuška“.
Mimochodem – rozhodli jsme se v Jednotě hudebního divadla pro zcela nový model diváckého hlasování, vlastně pro jednoduchou anketu, s jistou obavou, zda divácký plebiscit příliš neovlivní náhodné vlivy. A hle – pověstný vox populi setřídil inscenace prakticky stejně jako přísné odborné grémium. Nepodceňujte nás, vzkázali tím festivaloví diváci operním divadlům, které se tak často vymlouvají na prý tradicionalistický vkus svého publika.
Hlas lidu na druhé místo zařadil olomouckou inscenaci Verdiho méně hrané opery Attila, u poroty kritiků zvítězila před Řeckými pašijemi a také získala „Libušku“. Opera Moravského divadla Olomouc dlouho nedokázala zúročit slušný umělecký potenciál, včetně dirigenta Petra Šumníka. Jeho dramatické nastudování Verdiho hudby je první oporou pozoruhodné inscenace a hodně ovlivnilo rozhodnutí kritiků. Druhou oporou inscenace je mladé a mladší obsazení, skoro by se dalo říci zdejší generační vystoupení, posílené italským tenoristou Gianluccou Zampierim. Attila výrazně převyšuje obvyklou olomouckou produkci, i když příslibem byly už inscenace Nabucca či Dialogů karmelitek, obě s vnějšími impulsy režisérky Karly Štaubertové a už zmíněného režiséra Michaela Taranta. Jeho režie je třetí oporou Attily, postavená na přesných vztazích postav, na emočním gestu hudby, na barvitých obrazech. A především na detailní přípravě inscenace, jaká stále ještě není v našich končinách běžná.
Jakkoli je mi Tarantovo divadlo sympatické, lituji, že s jeho koncepcí nesoupeřily jiné, řekněme zjednodušeně novější trendy operní režie. Nebyla to náhoda, reprezentují je spíše mladší a nejmladší režiséři, kterým „kamenná“ divadla zatím dveře neotevřela. Samozřejmě v tomto kontextu festivalu velmi chyběla právě pražskonárodní inscenace opery La clemenza di Tito manželů Herrmannových coby ukázka současného evropského inscenačního myšlení. Koncepčně nově pojal režii Zemlinského Křídového kruhu v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích Martin Pacek, nakonec sem lze započítat i spornou kreaci bratrů Cabanů (Candide SOP Praha), převažovalo však opakování okoukaných stylizovaně popisných postupů, jen vizuálně (scénou, kostýmy) sem tam ozvláštněných. Za koncepčně mylnou považuji snahu brněnské opery vrátit se k prý „autentickým“ interpretacím Janáčka – nevedlo se to v nastudování Její pastorkyně ani dirigentovi Jaroslavu Kyzlinkovi, ani režisérovi Zdeňku Kaločovi. A konečně za koncepčně už zcela neudržitelnou považuji falešnou hru na moderní divadlo, jak ji předvedla Jana Andělová-Pletichová v opavském nastudování opery Jaromíra Weinbergera Švanda dudák – významově je chaotická, souvisela s neúnosnými škrty v partituře (dirigent Petr Chromčák). Není divu, že inscenace na festivalu propadla.
Festival je vzorkem převážně běžné produkce divadel. Neobvyklými tituly, které se tu objevily, se divadla snaží oslovit své diváky, nikoli prvoplánově oslnit na festivalu. To je případ Bernsteinova Candida, jímž Státní opera Praha pokračuje v možná trochu stydlivé modernizaci své programové nabídky, i oper Bohuslava Martinů, které se zabydlují v repertoáru (ostravské Řecké pašije, plzeňské Hry o Marii). Ale je to i případ opery Alexandra Zemlinského Křídový kruh, která je součástí snahy Jihočeského divadla inovovat ve všech směrech a stát se přirozenou součástí příhraničního česko-rakousko-bavorského regionu. Právě to, a pak tvůrčí vypětí celého souboru při studiu obtížné partitury, ocenila ředitelka festivalu svojí „Libuškou“. Naopak proč nastudovali Weinbergerova Švandu dudáka, z opavské inscenace nevyplynulo.
Původní tvorbu ovšem v kamenných divadlech aby pohledal. I na festivalu ji reprezentovaly jen autorské projekty Ensemblu Opera Diversa (miniopery Ondřeje Kyase a Pavla Drábka) a Ensemblu Damian (dvě opery Tomáše Hanzlíka), všechny pozoruhodné a slibující dobré příští, pokud tito lidé dostanou víc příležitostí. Mimochodem, zaujaly diváky všech generací, což je zvláště potěšitelné.
Vedle koncepce operního divadla, tedy především režie, zůstává hlavním problémem tuzemského operního divadla kvalita hudební, resp. hudebně dramatické interpretace. Mnoho sólistů s menším či větším úspěchem tvořilo tóny, nikoli výpověď postavy, k tomu chybující hráči v orchestrech, nevyrovnané a nesezpívané sbory, to je běžná realita obecně podfinancovaného a tudíž morálně uvolněného tuzemského operního divadla. Mentorování a moralizování nepomůže – zapotřebí jsou razantní, umělecky potentní a respektabilní šéfové a dirigenti, a samozřejmě dobré peníze za dobře odvedenou práci. Města na to prý nemají, pak se nelze divit propasti mezi provinční tuzemskou operou a operní Evropou, neřku-li světem.
Nicméně v posledních letech se objevují mladé talenty, i někteří starší dozrávají. Libušku za individuální výkon po právu získal Anatolij Orel za titulní roli libereckého nastudování Verdiho Macbetha. Nejen pěkné tóny, ale hlavně komplexně vystavěná, na výrazovém, významovém a emočním zpěvu postavená dramatická postava. Některé další jsem už vyzvedl, přidejme Kateřinu Hájovskou, Davida Szendiucha, Hanu Kosteleckou, Ivanu Veberovou, Jevhena Šokala, Pavla Vančuru, Nikolaje Nekrassova, Jana Vacíka, Pavla Černocha, Aleše Brisceina. A byli by další.
Dodejme, že výbor Jednoty hudebního divadla poprvé udělil i cenu „Libušku“ za významný počin, a sice Janu Ježkovi za znovuvybudování divadla a obnovení letního operního festivalu v Lokti. Že se při festivalu besedovalo se Soňou Červenou a s mladými interprety Kateřinou Hájovskou, Hanou Kosteleckou, Ivanou Veberovou a Davidem Szendiuchem. Že každému představení předcházela beseda s diváky ve foyeru divadla. Že se o festivalu mluvilo a psalo v médiích.
Z festivalových představení jsem odcházel v různé náladě. Leč suma sumárum – má smysl u nás pěstovat operní divadlo, chránit ho jako křehkou květinku. A jednou za dva roky vystavit na festivalu.