Hudební Rozhledy
50 let od prvního novodobého provedení violoncellového koncertu C Dur Josepha Haydna
V letošním roce si připomínáme významné výročí české hudební historie. Ta se před padesáti lety proslavila objevením a novodobou světovou premiérou díla, které významně a trvale obohatilo jak repertoár světových violoncellistů, tak také programy koncertních pódií, hudebních vysílání audio- a audiovizuálních sdělovacích médií, i produkci předních vydavatelů nahrávek počínaje gramofonovými deskami, a později modernějšími zvukovými a obrazovými edicemi. Tímto dílem je Koncert C dur pro violoncello a orchestr Josepha Haydna (Hoboken VIIb: 1 [1]), který byl až do roku 1961 považován za nezvěstný.
Opis tohoto koncertu se téměř dvě stě let skrýval ve sbírce hudebnin šlechticů Kolowrat-Krakovských, která je od 50. let minulého století uložena v Národním muzeu v Praze. Zásluhu na objevu a zejména na detailní a spolehlivé identifikaci koncertu měl dr. Oldřich Pulkert, který vzpomíná: „Při práci v tehdejším hudebním oddělení Národního muzea, kde jsem byl zaměstnán jako odborný asistent, jsem narazil na běžný dobový rukopis orchestrálních hlasů a hlasu sólového violoncella, bez obalu, titulního listu a jiných bližších charakteristik, jen s nevěrohodným připsáním jména „Heydn“ a mnohem později tužkou „Haydn“. V dobovém soupise kolowratských hudebnin nebyl koncert vůbec uveden, ani nic, co by naznačovalo, jak se sem dostal. Samozřejmě mne zajímalo jak z odborného a muzikantského, tak i z archivního hlediska, zda rukopisný notový materiál má něco společného s některým z obou Haydnů, nebo zda jde o omyl dobového kopisty, či podvrh nebo o jakoukoliv možnou další chybu.“
Pouze odborníci vědí, kolik otázek se vynoří při identifikování podobného neznámého historického díla a jak komplikovaný postup bývá při jeho spolehlivém určení, datování, ověřování nejrůznějších předpokladů, hledání souvislostí atd. I v tomto případě bylo nutné použít řady metod od notové paleografie, zkoumání papíru a jeho vodoznaků, srovnávání stylu a charakteru kompoziční práce, studovat odbornou literaturu, a hledat odpovědi na vyskytující se otázky, případně bylo nezbytné konzultovat s tehdejšími odborníky a předními znalci Haydnova díla specifické problémy. Také dataci koncertu nebylo možné zcela přesně stanovit. Jak ovšem naznačují okolnosti, nejpravděpodobnější je hypotéza, že dílo vzniklo před rokem 1765 a patří k raným dílům Josepha Haydna. Lze předpokládat, že skladba byla určena pro nějaké vystoupení violoncellisty esterházyovské kapely Josepha Franze Weigla, který v knížecím orchestru působil v letech 1761–1769. Obsazení dvou hobojů, dvou lesních rohů a smyčců také odpovídá tehdejší provozovací praxi. Otázku vzniku díla doplňuje na Pulkertův dotaz i autor rozsáhlého katalogu Haydnových děl Anthony van Hoboken: „Pokud jde o datování, považuje správně dr. Feder koncert za raný, a může být při nejlepším datován nejpozději 1765.“
Téměř po roce práce pak Pulkert mohl získat písemné dobrozdání tehdejšího ředitele Haydnova Institutu v Kolíně nad Rýnem, dr. Georga Federa s datem 7. listopadu 1961, v němž potvrzuje pozitivní výsledek jeho práce při určení Josepha Haydna jako autora a při určení nalezeného notového materiálu, který byl ověřen jako autentický a notový záznam pak jako spolehlivý pro jeho zveřejnění: „O pravosti díla nelze vůbec pochybovat, protože téma je zaznamenáno ve vlastním Haydnově seznamu skladeb (tzv. Entwurf-Katalog). Nadto i sloh díla nepřipouští pochyb o autorství Haydnově. Nově objevený koncert představuje jedno z nejlepších jeho děl šedesátých let 18. století.“ [2] Dobrozdání bylo napsáno pro Státní hudební vydavatelství, které o vydání koncertu ihned projevilo zájem.
Otázku existence tohoto koncertu na českém území v 18. století, která je dodnes stále otevřená, pak formuloval po objevu v roce 1962 Tomislav Volek: „Bylo by také dobré vystopovat cestu, jež vedla od autora k radenínskému opisu. Mohlo by se nám tak dostat cenného vysvětlení onoho dosti značného počtu unikátních haydnian v našich archivech.“ [3]
O dalších provedeních a osudu koncertu po jeho vzniku nemáme žádné prameny: „Jeho notový materiál se, pravděpodobně v pozdějším přepisu, dostal mezi hudebniny tehdejšího komořího a guberniálního rady Filipa Františka hraběte Kolowrata-Krakowského (1756–1836) na jeho zámek Radenín v jižních Čechách.“ [4] Jak se pravděpodobně dostal mezi hudebniny notové sbírky tohoto hraběte, lze zatím vysvětlit jen obecně, a to dobovými kontakty provinciální šlechty s Vídní a vídeňskými pobyty hraběte, doprovázeného služebnictvem, tedy i vlastními hudebníky.
Objev Haydnova prvního Violoncellového koncertu C dur se brzy dočkal zasloužené publicity nejen v odborných kruzích. U nás o něm první informaci přinesla Československá tisková kancelář a zveřejnil ji i Československý filmový týdeník ve fejetonu režiséra Ewalda Schorma, promítaném v našich kinech v únoru 1962. Již po třech měsících byl ve stejném roce 1962 koncert poprvé proveden na 15. ročníku Pražského jara, a to 19. 5. v Rudolfinu (tehdy Dům umělců). Jeho prvním sólistou v novodobé premiéře byl prof. Miloš Sádlo, doprovázený Symfonickým orchestrem Československého rozhlasu s dirigentem Charlesem Mackerrasem. V kronice Pražského jara čteme: „Na programu večera bylo také první novodobé provedení (sólový part provedl Miloš Sádlo) krátce předtím v zámeckých svozech Hudebního oddělení Národního muzea objeveného Koncertu pro violoncello C dur, který jeho nálezce Oldřich Pulkert s přispěním zahraničních expertů identifikoval jako dosud neznámé či zapomenuté dílo Josefa Haydna.“ [5]
Další recepce a interpretace skladby po její novodobé premiéře zařadily Haydnovo koncertantní dílo mezi nejhranější jeho kompozice vůbec: „Koncert je od té doby v repertoáru nejvýznamnějších světových violoncellistů, byl vydán i v mnoha audio- a videonahrávkách, a v průměru nejméně 300krát ročně zaznívá ze světových koncertních pódií.“, upřesňuje Oldřich Pulkert.
Přesně před padesáti lety byl provozovací notový materiál připraven pro obnovenou světovou premiéru. Oficiálního vydání tiskem se partitura dočkala díky editorské péči Oldřicha Pulkerta v březnu roku 1962 [6], klavírní výtah vyšel poprvé rovněž téhož roku ve zpracování Oldřicha Pulkerta, úpravě Karla Šolce a autora revize sólového partu, Miloše Sádla. [7] Tehdejší Státní hudební vydavatelství vydalo ke koncertu rovněž tištěné provozní materiály, takže ze zahraničních interpretů se ho jako první mohl ujmout Mstislav Rostropovič a po něm další nejvýznamnější světoví violoncellisté jako např. Jacqueline du Pre, Yo-Yo-Ma, Mischa Maiski a řada dalších. Koncert se tak natrvalo stal součástí repertoáru nejvýznamnějších violoncellových sólistů a nejrůznějších živých i reprodukovaných koncertních programů. A díky shodě okolností, profesionálnímu zaujetí, odbornému a systematickému přístupu k historickým hudebním dokumentům jednoho českého hudebního historika se tak také stal uměleckou trvalkou a oblíbenou skladbou hudbymilovných posluchačů.
V dnešní poměrně nepřehledné záplavě nejrůznějších hudebních novinek, recenzí či jubileí je dobré si připomínat i takovéto zásadní badatelské úspěchy, zejména znamenají-li výrazný umělecký a kulturní prospěch. Díky objevu víme více nejen o Haydnově raném díle a koncertní praxi 18. století. Navíc i violoncellová literatura a současný koncertní provoz získaly po dvou stech letech utajení významné dílo proslulého esterházyovského kapelníka a skladatele, dílo, které bylo odbornou i uměnímilovnou veřejností bezvýhradně přijato a zařadilo se tak mezi nejvýznamnější skladby svého druhu.