Hudební Rozhledy
New Opera Days Ostrava – Ostrava!!!
První ročník festivalu současné operní tvorby New Opera Days Ostrava (24.–26. 6.) přinesl pořadatelům i aktérům jen jeden vážný problém: budou mít opravdu co dělat, aby jeho úroveň udrželi i v dalších letech. Nejviditelnějšími osobami festivalu byli umělecký ředitel festivalu nové hudby Ostravské dny Petr Kotík a ředitel Národního divadla moravskoslezského Jiří Nekvasil. Zodpovědnost za to, kdo festival doopravdy vymyslel, si mezi sebou přehazovali jako nepřebalené mimino, ale celkově to vypadá tak, že Petr Kotík přišel se základní ideou a jasnou estetickou vizí, která se Jiřího Nekvasila dotkla na citlivém místě – jeho zaujetí pro současnou operu není žádná novinka. Kromě režijního vkladu poskytl festivalu také technické zázemí dvou největších ostravských divadel – Divadla Antonína Dvořáka a Divadla Jiřího Myrona. Koncerty „divné“ hudby, jakou festival NODO také nabízí, se většinou odehrávají v různých alternativních prostorách tak často, že už se jedná spíš o klišé než o alternativu. Divadelní prostory i technika však produkcím, uvedeným na festivalu, jednoznačně prospěly – je dobře, když se inscenátoři nemusí zabývat tím, kde vezmou světla, absencí točny a podobnými trivialitami.
Festival byl koncentrován do pouhých tří večerů a jednoho diskusně-promítacího odpoledne. Odpoledne se týkalo projekcí dvou verzí filmového ztvárnění opery Josefa Berga Odysseův návrat, televizní opery Připálený toast a následné diskuse o smyslu existence krátkometrážních filmových oper. Co se týká večerních programů, nutno říci, že neměly dramaturgickou chybu a navíc byly na vysoké úrovni také interpretačně – především Ostravská banda jako rezidenční orchestr festivalu se předvedla ve vynikajícím světle.
Zahajovací Europera 5 Johna Cage (24. 6., Divadlo Antonína Dvořáka), uvedená v české premiéře, byla jakýmsi estetickým vymezením vágního pojmu „nová opera“, s nímž název festivalu operuje. Tady do budoucnosti doufám, že bude současná operní tvorba pojatá šířeji a ke slovu se dostane třeba Opera Diversa, některá z kompozic Tomáše Hanzlíka, zkrátka i nějaké necageovské projekty ať už domácí či zahraniční. Europera 5 je spíš přesný harmonogram náhodné směsky konvenčních árií než opravdová partitura pro dva hlasy, klavír, gramofon, páskový záznam a televizi. Pohyb po jevišti byl vymezen šachovnicí, z přízemí spíš tušenou než opravdu viděnou. Korepetující pianista ve fraku byl nejvýraznější připomínkou světa konvenční opery. Ten se připomněl velmi silně ještě ve chvíli, kdy Martha Herr s maskou netopýra tiše a téměř nehybně naslouchala klavírní verzi Che gelida manina. Opakovaná verze „naslouchacího“ postupu, tentokrát s Katalin Károlyi a klavírní verzí Písně o Večernici z Wagnerova Tannhäusera doplatila právě na to, že je opakovaná – repetice byla málo zdobená, abych se vyjádřil v barokní paralele. Sopranistka Martha Herr měla pro tento večer punc celebrity – vystupovala totiž ve světové premiéře díla 21. 5. 1991 v Amsterodamu. Známé árie kladené jedna přes druhou samozřejmě občas vyvolávaly pobavení, ale společně s podkresem hudby jakoby ukradené z vysílání komerčního rádia, kolísajícího zvuku gramofonu Victrola (obzvlášť pikantního při glissandových transpozicích Měsíčku na nebi hlubokém) a osvětlení odhalujícího v nečekaných místech zcela nečekaná zákoutí divadla tvořily svébytný magický svět.
Druhý večer v Divadle Jiřího Myrona (25. 6.) přinesl dvě opery, které operami v pravém smyslu nebyly. Především u Evy a Lilith Františka Chaloupky v provedení jeho Ensemble Dunami už se jednalo o krok za hranice žánru, ale i toto zkoumání hranic je v rámci experimentujícího festivalu na místě. Ve druhé části večera provedla Ostravská banda a mezzosopranistka Katalin Károlyi pod vedením Petra Kotíka monodrama Infinito Nero (Černé nekonečno) Salvatora Sciarrina. I když by ani tady ctitel starých operních pořádků nezajásal, přece jen už se jednalo o hudební drama, které s operním žánrem přinejmenším úzce souzní. Navíc provedení bylo vynikající stylově i technicky. V zásadě se jednalo o hudební ztvárnění jedné dlouze se rodící extáze, která zase odezní. Během celého provedení nebyl téměř žádný nástroj kromě bubnu použit klasickým způsobem. To však neznamená, že by party mohl hrát kdokoliv. Jemné zacházení s mechanikami dechů i netradiční smyky rozhodně vyžadovaly techniku, party byly navíc rozkouskované a velmi náročné rytmicky. Ostravská banda provedla Černé nekonečno skvěle – svým způsobem bylo fascinující sledovat komorní skupinu hudebníků, z nichž každý musí mít koncentraci a přesnost dobrého hráče na tympány. Dynamický oblouk, který se jim podařilo vyklenout, byl navíc velmi jemný – od téměř neslyšného klapání mechaniky dřev a svištění hlavice altové flétny až ke kratičké imitaci tepu srdce na velký buben a zpět. Výborně svůj part zazpívala i Katalin Károlyi. Vlastně ani nebylo třeba rozumět italskému textu, jak byl její projev výrazově přesvědčivý. Dobrá technika a hlas se zkrátka neztratí ani při provedení sebepodivnější věci.
Kongeniální uchopení části románu Proces Franze Kafky na dramaturgickém půdorysu Čekání na Godota New Opera Days Ostrava uzavřelo. La porta della legge (Dveře zákona) Salvatora Sciarrina jsou skvěle napsané a Petr Kotík je adekvátně nastudoval. Výborně nastartovaný nový festival si nechal to nejlepší nakonec (26. 6., Divadlo Antonína Dvořáka).
To, co z vyjadřovacích prostředků Salvatora Sciarrina naznačilo předchozí provedení miniopery Infinito Nero, jsme v déle než hodinu trvající opeře La porta della legge mohli poznat v plné síle. Jedná se tu už o plnohodnotné hudebně-dramatické dílo, opravdovou současnou operu, a to nejen dobou vzniku. Hovoří se tu zcela vážně a bez zlehčování o současných problémech pomocí současných vyjadřovacích prostředků. Přemlouvání ze všech stran tu reprezentovaly dvě téměř identické scény, kdy Vrátného (Martin Jeaseok Ohu) přemlouvá k uvolnění cesty do dveří První muž (John Janssen) a Druhý muž (Gerson Sales). Ani jeden z nich neuspěje a v závěru svou beznaděj vyjádří unisono, aby se vizuálně zmnožili do nespočtu výtahů jezdících sem a tam. Inscenace sama kromě společensky kritického pohledu, který opera obsahuje, naznačila ještě otázku, zda zavřené či otevřené dveře nejsou spíš otázkou stavu naší mysli než objektivní skutečností.
Hudební jazyk, který Salvatore Sciarrino používá, bych popsal jako několik vzájemně se prolínajících a ovlivňujících vrstev hudebních stínů, mlhy a aforismů. Stíny, to jsou basové tóny tvořící tmavý základ, po němž se válí mlha neurčitých zvuků vyluzovaných na mechaniky a části nástrojů, která plní nezvyklým způsobem harmonickou funkci. Aforismy jsou nenápadné útržky motivů, které spíš naznačují, jaké by motivy být mohly, kdyby je autor dořekl. Doslovnostem se Sciarrino vyhýbá naprosto striktně, ale dílo tím jen získává stylovou čistotu, působivost, a tím paradoxně i srozumitelnost.
Inscenace, kterou ostravský festival připravil v české premiéře ve spolupráci s Wuppertaler Bühnen, byla kromě úplného konce pojatá velmi minimalisticky ve wilsonovském duchu. Oranžové a později černé pozadí odkrývalo pouze světlý otvor dveří a za nimi modrobílý horizont s proměnlivou výškou. Jako rekvizita stačila jedna židle a věšák na kabát Vrátného. Za zdánlivou jednoduchostí se ale skrývala velmi detailní práce s proměnlivou velikostí dveří, změnou výšky horizontu a především s úspornými a přitom výmluvnými gesty a pohybem postav. V jejich vzájemných pozicích tvořících proti světlému otvoru dveří kontrastní či paralelní až mozaikově zapadající siluety byly zakódovány prvky černé grotesky, která ke Kafkovi patří stejně neodmyslitelně jako tolik omílaná existenciální tíseň.
Fantastický výkon podala Ostravská banda pod vedením Petra Kotíka. Orchestr náročné dílo nacvičil během pouhých tří zkoušek na vynikající úrovni, jako by se jednalo o běžný repertoárový kus. V komorním obsazení se nikdo neschová, takže se jedná bezpochyby o výborné individuální výkony, ale vedení Petra Kotíka je tu pořád zásadní. Vedl provedení s jistotou, pečlivě se staral i o zpěváky a jejich nástupy, neponechával náhodě vůbec nic. Skvělá byla práce s dynamikou: Sciarrinova hudba se často pohybuje na hranici slyšitelnosti, ale Ostravská banda ani v jemných pianech a pianissimech neztrácela dynamickou pestrost.
Pěvci měli své party s jistotou zvládnuté, jejich hlasy se dobře pojily dohromady, nikdo z nich nevyčníval z kvalitně sezpívaného celku. Nejednalo se tu sice o nějaké ansámbly v konvenčním slova smyslu, jejich fráze na sebe ale často přímo navazovaly a jistě nebylo jednoduché docílit, aby v těchto místech nedocházelo k nepříjemným skokům – ať už v dynamice, vibratu, způsobu tvorby tónu apod.
První ročník New Opera Days Ostrava není vůbec potřeba hodnotit s nějakými rezervami, ostychem a ústupky, nikdo tu nemusí žebrat o sto dnů hájení, než se ve funkci rozkouká. Akce, za níž nejviditelněji stojí Petr Kotík a Jiří Nekvasil, se po umělecké stránce jednoznačně povedla.