Hudební Rozhledy
Lawrence Brownlee
Chvála bel canta
Praha měla možnost poznat 18. 6. na živo amerického tenoristu Lawrence Brownleeho (1972), specialistu na romantickou italskou operu prvé poloviny devatenáctého století. V přenosech z Met jej milovníci tohoto operního stylu mohli poznat již v roce 2009 jako Dona Ramira v Rossiniho Popelce a o rok později jako Rinalda v Armidě téhož autora. Naplno pak zazářil v loňské sezoně Met jako Tonio v Donizettiho Dceři pluku. Bylo tedy jen logické, že z árií tohoto slohového období byl složen i jeho bratislavský a o čtyři dni později pražský recitál, v němž mu jako dynamický i tvořivý partner na pódiu Smetanovy síně sekundoval ve velmi dobré formě hrající orchestr Janáčkovy opery Brno pod taktovkou rakouského dirigenta Thomase Rösnera. Zatímco prvá polovina večera byla věnována Rossinimu, včetně předeher k Lazebníkovi a Vilému Tellovi, po přestávce zazněl výběr z Donizettiho a Belliniho, doplněný Předehrou D dur, D 590, která zaujala jako kuriózní, ale nepříliš vydařený pokus dvacetiletého Franze Schuberta o italský operní styl.
Operní večer se přirozeně nesl ve znamení stratosférických efektů, ale bylo by velkým nedoceněním umění amerického tenoristy, vidět v něm jen výškařského akrobata. Inteligentní pěvec ovládá svůj světle zbarvený, ohebný nástroj s mimořádnou lehkostí a naprostou suverenitou, přičemž jeho tessitura přirozeně a plynule pokračuje od g’ výše, aniž by se výrazněji měnil témbr jeho hlasu, což Brownleeho řadí, alespoň v tomto ohledu, mezi světovou extratřídu. Je ve čtyřiceti na vrcholu své kariéry, ale neměl by, vzhledem ke křehčímu charakteru svého hlasu uvažovat o přechodu k těžším rolím; patří bel cantovému oboru, pro nějž je předurčen, i omezen. Zde se vyžívá s naprostou přirozeností, výšek dosahuje bez známky větší forze a s velkou elegancí. Pohybuje se prostě v dvoučárkované oktávě, jako by chodil doma po obýváku. Dosáhne až na f’’ – to však v Praze nepředvedl: Credeasi, misera z Puritánů, ač patří k jeho vrcholným kreacím, nahradil, nepříliš vhodně, jiným číslem z této Belliniho opery, A te, o cara, amor talora, deklarovaným v programu jako árie, ačkoli jde o nevkusně vykuchaný kvartet se sborem. Zato se zaskvěl v Almavivově árii Cessa di più resistere, která se ve scénicky uváděném Lazebníkovi prakticky neobjeví, ledaže by divadlo mělo tak excelentního tenora, mocného nejtěžší rossiniovské koloratury, jakým je právě Brownlee. Považuji tohoto přemýšlivého a skromného Američana za ještě slibnější talent (vzhledem ke krátkosti jeho dosavadní kariéry), než je hvězda z Peru, Juan Diego Flórez. Průřez italskou operou v jeho oslňujícím podání nemohl skončit jinak než Mount Everestem mezi „céčkovými“ áriemi, kavatínou a kabaletou Tonia s devíti c’’(samozřejmě opět bez sboru), Ah! mes amis, quel jour de fête! z Dcery pluku. Bel canto si nemůže přát lepšího advokáta, než jakým je Lawrence Brownlee.