Hudební Rozhledy
Vážení a milí čtenáři,
léto budiž pochváleno... Zní to sice jako úvodní klišé, ale toto úsloví (původně verše) již natolik zdomácnělo, že následující řádky snad vysvětlí, proč jsem je použila. Čili znovu – léto budiž pochváleno... a chtělo by se dodat, ale nejen léto, nýbrž i jaro, hlavně to pražské a hudební. Podívejme se tedy alespoň ve zkratce na to první (léto) a v souvislosti s ním si připomeňme alespoň v letmém dodatku i to druhé (Pražské jaro).
José Cura
Horké srdce, chladná hlava
Po sedmi letech se do České republiky vrací jeden z největších tenoristů současnosti, obdivovaný, ale i zatracovaný argentinský pěvec José Cura – muž mnoha „uměleckých řemesel“, výjimečného talentu a velkého srdce. V pátek 16. července otevře Cura operním galakoncertem společně s korejskou sopranistkou In-Hye Kim 19. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov za doprovodu Symfonického orchestru Českého rozhlasu řízeného Mariem de Rosem. Vzhledem k neobyčejnému zájmu o tento koncert se v neděli 18. července uskuteční repríza slavnostního zahájení.
Elina Garanča podruhé v Praze
Lotyšská mezzosopranistka Elina Garanča vystoupila v Praze poprvé 17. 12. 2007, druhé setkání se uskuteční 2. 8. 2010 ve Smetanově síni za doprovodu Pražské komorní filharmonie pod taktovkou Karla Marka Chicona. Výjimečnou umělkyni není třeba představovat: i ten, kdo nemá možnost vyjet na její operní představení či koncert do zahraničí, ji zná z řady CD i DVD (od roku 2005 Elina Garanča nahrává ve výhradním zastoupení Deutsche Grammophon), 16. ledna 2010 jsme ji zažili jako úžasnou Carmen v přímém přenosu z Metropolitní opery v rámci unikátního projektu MET: Live in HD. Poprvé na sebe Elina Garanča výrazně upozornila v roce 2003 rolí Annia v Mozartově opeře La clemenza di Tito na Salcburském festivalu pod taktovkou Nikolause Harnoncourta. Od té doby se její kalendář zaplnil hostováním v nejprestižnějších operních evropských domech, koncertních síních i na festivalech (Vídeňská státní opera a Divadlo na Vídeňce, Konzerthaus a Musikverein, pařížské Théâtre Champs-Elysées a Pařížská opera, londýnská Covent Garden, mnichovská Bavorská státní opera, Státní opera v Berlíně, Baden-Baden, Aix-en-Provence, opakovaně Salcburk ad.). V roce 2008 uchvátila newyorskou Metropolitní operu svou Rosinou v Rossiniho Lazebníku sevillském (debut 12. 1. 2008) a o dva roky později na téže scéně svou nezapomenutelnou Carmen.
MHF Český Krumlov
Rozhovor s prezidentem festivalu Jaromírem Boháčem
V loňském roce nabyl MHF Český Krumlov dospělosti, v roce příštím jej čeká významné výročí. Mohlo by se tedy zdát, že letošní ročník bude jen „výplňovou“ předehrou k 20. jubileu, avšak pestrost a bohatost avizované programové nabídky tyto obavy více než spolehlivě vyvrací. Mohl byste nám představit hlavní myšlenku letošní dramaturgie?
Letošní festivalová dramaturgie se opírá o stejné pilíře jako v letech minulých. Nabídnout návštěvníkovi širokou paletu vynikajících osobností, různé formy koncertů, žánrovou pest¬rost a plně využít exteriérové a interiérové prostředí Českého Krumlova.
Janáčkův máj – 35. ročník mezinárodního hudebního festivalu
Zahájení 35. Mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj proběhlo nadvakrát. První nedělní část 16. 5. v koncertním sále Janáčkovy konzervatoře a Gymnázia v Ostravě byla věnována Jaromíru Dadákovi k jeho 80. narozeninám a druhá pondělní část v ostravském Divadle Antonína Dvořáka, nazvaná Festivalový prolog, vzpomenula 150. výročí narození Gustava Mahlera a jeho slavnou Píseň o zemi (Das Lied von der Erde) Dadákův podvečerní koncert (v 17. 00 hodin) měl v první části programu jeho Baladu pro klavír (ze Tří skladeb pro klavír) v provedení Michala Bárty, interpretačně a obsahově závažnou Sonátu pro housle a klavír (Prolog – Canzonetta – Elegie – Finále), kterou jsme slyšeli ve spontánní mladistvé interpretaci houslisty Eduarda Bayera a klavíristy Martina Levického, a neobarokní Exclamatio ad astra pro varhany v přednesu varhaníka Tomáše Thona. V závěru podvečerního koncertu přišli jubilantovi popřát svým vystoupením členové Slezského souboru Heleny Salichové při Vysoké škole báňské – Technické univerzitě Ostrava s hudebním pásmem Písně z Ostravy, tanečním vystoupením Hruška v choreografii Hany Podešvové a hudebním tanečním pásmem Aleše Polzera Písně ze Skřípova v Dadákově úpravě.
Jubilejní ročník se povedl
Pětašedesátka našeho nejstaršího hudebního festivalu – Pražského jara – potvrdila stále mladý vzhled tohoto decentního elegána, zároveň však připomněla, že je stále co zlepšovat.
Celkem 53 koncertů a akcí za 25 dní ve dnech 12. 5.–4. 6. nabídlo návštěvníkům 46 971 vstupenek. Prodáno jich bylo 38 574, tedy zhruba 83 %, což sice bylo o něco méně než vloni, ale organizátorům by to vrásky dělat nemělo – vyprodaných či téměř vyprodaných bylo celkem třicet koncertů! A to jistě i díky letošní novince – 50 % slevě na vstupenky zakoupené těsně před koncertem, i když například v případě Budapešťské filharmonie zabrala tato lákavá nabídka jen částečně. Jinak zůstaly ceny stejné jako loni, což lze při obecném zdražování přiznat organizátorům k dobru.
Mezinárodní hudební soutěž Pražské jaro po dvaašedesáté
V loňském roce jsem svoji zprávu o proběhlém ročníku Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro exponoval těmito slovy:
„Od roku 1994 mám ve svém plánovacím kalendáři napsáno vždy v květnu, Pražské jaro MHS“. Tato šifra mě upomíná na skutečnost, že na dobu od 6. do 15. 5. budu plně k dispozici pořadatelům, porotcům, kandidátům i médiím. V této době se totiž koná další z ročníků Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro a já, jako její prezident, jsem garantem objektivity a korektnosti pro všechny její účastníky. Příprava a průběh mají svůj přesný harmonogram a všechno bývá projektováno s mnohaměsíčním předstihem. Tajemnice soutěže Jarmila Ned¬vědová spolu se členy Stálé soutěžní komise (Zuzana Růžičková, Stanislava Střelcová, Václav Riedlbauch, Roman Bělor, Jiří Hlaváč) zajišťovali i letošní soutěžní ročník.“
Má vlast s Jakubem Hrůšou
Dlouhé vteřiny trvající soustředění vyzařovalo z nehybného postoje mladého šéfdirigenta Pražské komorní filharmonie Jakuba Hrůši předtím, než dal pokyn k vzorně vycizelovanému vstupu harf úvodní symfonické básně Smetanovy Mé vlasti. Zřetelně jsem vnímal, jak se toto soustředění přelévá na celý sál (sledoval jsem druhý zahajovací koncert festivalu, Dvořákova síň, 13. 5.) a s rozechvěním si uvědomoval, že mezi Hrůšovým fenomenálním absolventským výstupem v tomtéž sále a poctou, kterou se mu dostalo v podobě svěření zahajovacího koncertu Pražského jara, uplynulo pouhých šest let. Způsob, jakým v Largu maestoso představoval hlavní téma Vyšehradu, vyvolával pocit něčeho nádherně básnivého, řekl bych nikoli velebně majestátního, ale vroucně majestátního.
Orchestry ze zahraničí
I letos Pražské jaro pozvalo na naše koncertní pódia řadu předních zahraničních orchestrů, i když tentokrát bylo těch domácích přece jen o něco více. Nicméně nižší kvantitu našich hostů hravě vyvážila kvalita, protože tělesa, která jsme mohli slyšet, si z hlediska interpretačního umění vesměs vybudovala světová renomé, a tak se bylo na co těšit. K vrcholům festivalové přehlídky tak určitě patřilo vystoupení souborů Monteverdi Choir a English Baroque Soloists, v jejichž čele stojí vynikající sir John Eliot Gardiner a které se ve Dvořákově síni představily při provedení Bachovy Mše h moll v prologu Pražského jara již 9. května, dle předpokladů však zcela mimořádného úspěchu dosáhl i soubor Academy of St Martin in the Fields, který k nám zavítal s Murrayem Perahiou, a určitě rovněž soubor, specializující se na rozdíl od obou předchozích ansámblů na hudbu soudobou, Ensemble Intercontemporain, v jehož čele dodnes stojí jeho zakladatel, slavný skladatel a dirigent Pierre Boulez. Nepočítám-li Státní filharmonii Košice, kterou stále bereme více méně za svou, ze symfonických těles nás pak svým uměním obdařily orchestry z Pittsburghu (Pittsburgh Symphony Orchestra), Mnichova (Symphonieorchester des Bayerischen Rundfunks), Budapešti (Maďarská národní filharmonie) a Berlína (Rundfunk Sinfonieorchester Berlin), jejichž výkony korunovali sólisté Anne-Sophie Mutter, Matthias Goerne, Dezsö Ránki a Emanuel Ax.
Pěvci na festivalu Borodina, Margita, Plachetka, Goerne
Olga Borodina a Pražská komorní filharmonie
Mezzosopranistka Olga Borodina zpívala na Pražském jaru poprvé (19. 5. Dvořákova síň). Před pár lety bychom zažili večer fascinující, aktuálně byl v rangu kvalitních galavečerů, a to svůj kvalitní podíl nese Pražská komorní filharmonie s hostující dirigentkou Keri-Lynn Wilson. Její projev je impozantní – soustředěně úspornými gesty (orchestrální pasáže dirigovala zpaměti) mobilizuje schopný a tvárný orchestr k živé, elektrizující hře; dávala naplno vyznít zvukomalebným významům vybraných kusů, takže třeba Tanec hodin (La Gioconda Amilcare Ponchielli) nebo Bacchanale z opery Samson a Dalila zněly jako pravé kompoziční skvosty. Maestra Wilson má velkou operní praxi a spolupráce s Olgou Borodinou je zřejmá. Ruska, pěvkyně MET, přinesla portfolio svých nejlepších roli a své inklinace: impozantní začátek zajistila písňovým sólem Mrtvé pole z oratoria Alexander Něvskij Sergeje Prokofjeva a pravý kalibr svého operního hlasu – velký, nosný, kovový a sytý – ukázala hned v následné árii Ljubavy – Celou noc jsem čekala zbytečně (Sadko/Nikolaj Rimskij-Korsakov). V bloku ruské hudby působila dobře vtipná rozverná píseň Laury o Granadě (Kamenný host/Alexandr Sergejevič Dargomyžskij), a to zejména před dramatickou árií plnou vypjaté emoce, důstojnosti, strachu i odhodlání Jean´d Arc – Nastal čas (Panna orleánská/ P. I. Čajkovskij). Mohutně impozantní árie prozradila v jemných lyrických repeticích indispozici hlasu, která i v dalších číslech více či méně probleskla. Vyzývavou Seguidillu z Bizetovy Carmen neměla pěvkyně do programu zařazovat vůbec, její dutě ohnivá deklamace svádivé Carmen nesvědčí. Zato nadchla árií Kněžny z Bouillonu Acerba voluttà – Trpká rozkoš (Adriana Lecouvreur/Francesco Cilea), napětí, dramatické zvraty naděje – beznaděje vyjadřuje dokonale v přesvědčivě silných nuancích. Postava Dalily (Samson a Dalila/Camille Saint-Saënse) je v kariéře Olgy Borodiny klíčová a v její diskografii nejznámější. Také pražským koncertem potvrdila své sepětí a hlasový soulad s rolí hned nadvakrát – árií ze závěru 1. dějství – Printemps qui commence a sugestivním vrcholem 2. dějství – Mon coeur s´ouvre à ta voix, což byl skvěle volený přídavek na rozloučenou.
Garrick Ohlsson na Pražském jaru
Psát recenzi o interpretačním umění Garricka Ohlssona je stejně obtížný úkol jako hledat chybu na florentském Michelangelově Davidovi. Především musíte zapomenout na veškeré kánony umění a naopak se soustředit pouze na dojem, které dílo vyzařuje.
V tomto případě jde o hudebníkův výklad, což je jeden z hlavních úkolů interpretačního umění. Možná namítnete, skladba je zapsána do not, má stanovenou přesnou výšku tónů, vymezený rytmus a to vše je vměstnáno do taktových čar. Navíc v případě chopinovského recitálu, který jsme s napětím sledovali ve Dvořákově síni pražského Rudolfina 29. 5., šlo většinou o kompozice notoricky známé. Mnohokrát jsme je slyšeli od jiných renomovaných klavíristů. Navíc nelze nic přidat, ani ubrat, a tak se lze pouze omezit na konstatování, že tato pasáž se obvykle hraje rychleji nebo pomaleji a kde pianista v souzvuku zvýraznil jiný tón, než je obvyklé, a jinde se rytmická figura přednáší výrazněji.
Stará Hudba
Nezbytnou částí dramaturgie všech velkých festivalů jsou koncerty souborů, které se specializují na tzv. historicky poučenou interpretaci. Pražské jaro naštěstí není výjimkou a v rámci svého programu nabídlo několik koncertů s velmi rozmanitým repertoárem i soubory. Jednotlivé projekty byly natolik originální a odlišné, že i přesto, že všechny koncerty spojuje provedení na dobové nástroje, není vlastně možné provést jejich srovnání. Proč? Koncert sira J. E. Gardinera byl vysoce nade vší kritikou i srovnáním s čímkoliv jiným. A všechny koncerty se nesly ve znamení velmi originálních a rozdílných dramaturgií. Pozorného posluchače pak jistě potěšilo, že česká scéna staré hudby ve srovnání s ansámbly zahraničními nezaostává ani v nejmenším a naopak se směle řadí mezi špičkové soubory staré hudby. Dovolte mi, abych vás pozval na malé festivalové ohlédnutí.
Dvakrát legenda André Previn
Vedle Pierra Bouleze byl nejočekávanějším hostem letošního ročníku bezesporu americký dirigent, klavírista a skladatel André Previn. Je jen škoda, že jsme na osobnost takového formátu museli čekat do jeho 81 let, kdy není úplně zdráv (problémy s pravou rukou a celkovou pohyblivostí). Previn ovlivnil ve svém bohatém uměleckém životě spoustu žánrů, ve kterých se s jistotou pohyboval. Berlínský rodák, jehož rodiče kvůli židovském původu museli emigrovat před válkou do USA, začínal jako jazzový klavírista, později se vedle skládání a aranžování filmové a muzikálové hudby věnoval i dirigování. Působil v mnoha předních orchestrech, nejvíce v Londýně a v USA. Jako geniální muzikant měl úspěch i u slavných žen, a tak mezi manželkami, kterých vystřídal několik, měl i takové hvězdy jako Miu Farrow (se kterou byl dokonce v roce 1969 v Praze) či nedávno Anne-Sophie Mutter. Previn, tato legenda světové hudby, měl již dvakrát na festivalu vystoupit, ale vždy z toho sešlo, takže letos přijel do Prahy na festival poprvé.
Pierre Boulez a Ensemble intercontemporain
Festivalový koncert francouzského Ensemble Intercontemporain 30. 5. ve Dvořákově síni byl očekáván a zpočátku i vnímán především jako významná společenská událost: Zakladatel souboru a dirigent koncertu Pierre Boulez, hudební skladatel, teoretik, myslitel a organizátor, legenda hudby 20. století, letos v březnu oslavil 85. narozeniny, které si připomíná celý kulturní svět, a ani Pražské jaro nezůstalo stranou. Kulturně-společenský rozměr setkání – pražský koncert EIC byl opravdu skvěle navštíven – však mnohonásobně převýšil mimořádný umělecký zážitek, který z něj udělal nespornou uměleckou dominantu letošního festivalu.
Matiné Kateřiny Chrobokové
Jako doslova vystřižená z obligátně dramaturgických schémat varhanních koncertů byla volena první polovina matiné brněnské varhanice a cembalistky Kateřiny Chrobokové (22. 5.). V takových případech nechybí baroko, hlavně Bach, romantismus, zejména druhé poloviny 19. století a něco pozoruhodného z novodobé tvorby století minulého. Právě takto se odvíjelo pojednávané matiné. Přes své mládí se interpretka, která velice úspěšně absolvovala četné prestižní interpretační soutěže a mistrovské kurzy doma i v zahraničí, může pochlubit cennými a bohatými zkušenostmi, které náležitě uplatňuje zejména ve své bohaté koncertní i pedagogické činnosti rovněž u nás i ve světě.
Prvotřídní jazzový zpěv Dianne Reeves
Ještě štěstí, že festival má dlouholetého dramaturga v Antonínu Matznerovi, jehož jazzové spády jsou známé, a tak se stará i o to, aby festival měl mnohem širší žánrové rozpětí, jak je to v současném festivalovém světě na západ od našich hranic normální skutečností. V prvním vícežánrovém koncertu 65. ročníku tak mohla 13. 5. publikum ve Společenském sále Kongresového centra okouzlit americká jazzová zpěvačka Dianne Reeves se svým kvartetem.
Třiapadesátiletá Afroameričanka je považována za následnici Sarah Vaughan a její dvouapůlhodinový pražský debut i s přestávkou to zcela potvrdil. Od dob pražského koncertu Vaughan kdysi v Lucerně jsme neslyšeli tak fenomenální jazzový zpěv, kterému ale kupodivu naslouchal nevyprodaný sál. Tentokráte skutečně pražské publikum trochu zaspalo, když mu unikl tak skvostný jazz!
Tristan a Isolda ve Státní opeře praha
Richard Wagner psal svého Tristana a Isoldu se záměrem vytvořit snadno provozovatelné dílo nevelké náročnosti – a vytvořil jeden z nejtvrdších ořechů repertoáru hudebního divadla. Jednolitý příval hudby od počátečního proslulého „tristanovského akordu“ až po závěrečnou „smrt z lásky“ nenechá protagonisty ani orchestr odpočinout, diváky strhává a pohlcuje. Státní opera Praha si na tento monument troufla v situaci nijak záviděníhodné, v době, kdy se již několik let hovoří o tom, v jaké podobě má dál existovat a nezřídka i o tom, zda má být vůbec zachována. Výsledek nové premiéry beze zbytku potvrdil její právo na existenci. A navíc za okolností, o nichž při rozhodování o nasazení tohoto díla do repertoáru (jako předzvěsti Mezinárodní konference Richarda Wagnera, jež se bude konat v Praze roku 2012) neměl nikdo tušení: původně ohlášená Isolda, v Praze známá a oblíbená Maida Hundeling, musela být v průběhu hlavních zkoušek přeobsazena. V operním provozu, v němž jsou špičkoví pěvci „vyprodáni“ na roky dopředu, se Státní opeře podařilo sehnat hned tři dobré až vynikající Isoldy, což je zároveň důkaz manažerských schopností jejího vedení.
Tudy cesta sotva povede
První premiéru připravili novým kapitánům Moravského divadla v Olomouci ještě jejich předchůdci, tudíž z ní nelze vyčíst, kudy povedou zdejší operu oni. Nastudování totiž vychází z důvěry v tradiční model repertoárového divadla se stálým souborem, který by v zásadě obsáhl dvojí obsazení běžné opery, jakou interpretačně je i La traviata Giuseppa Verdiho, s případně jen drobnou výpomocí.
V tomto případě pozvali do role Alfréda Milana Vlčka, jehož rozbitý nejistý hlas bez výšek však už je takřka za hranicí solidního profesionálního podniku. Nevolejme však k zodpovědnosti Vlčka, ale ty, kteří ho do role obsadili, neméně lze totiž pochybovat o obsazení dalších rolí „ze souboru“, bohužel nejvíc u titulní role. Elena Gazdíková si šikovně rozvrhla síly, aby roli Violetty kulminovala v dramatickém závěru, nicméně místy nepříjemně pronikavý a roztřesený hlas už nemůže naplnit jen trochu přísnější požadavky na interpretační kvalitu této role. Nejlépe není ani v menších rolích, Hana Kostelecká zpívá Floru Bervoix silou a hraje hodně sebestředně, hlas Jakuba Rouska se v roli Gasto¬na láme, nedrží kantilénu a o technickém výrazu se nedá mluvit. Jediný pěvecký výkon, na který lze vztáhnout přísná kritéria, podal Jakub Kettner v roli otce Germonta, pevný zvučný hlas, krásná kantiléna, jen by pěvec měl víc dbát na širší škálu dynamiky. Jistě to ale souvisí i s příliš hřmotným nekultivovaným zvukem orchestru, který pěvce nutí k přepínání hlasu, zase bych z toho úplně nevinil jen dirigenta Miloslava Oswalda, je zřejmé, že orchestr potřebuje zásadnější ozdravnou kůru, na druhé straně temporytmické neshody musím jednoznačně přičíst na jeho vrub.
Affordance Jaroslava Kuneše a 420People
Přijdete do divadla, usadíte se do pohodlného sedadla a čekáte na představení. Na jevišti se již pohybují tanečníci, velmi neformálně se rozcvičující přímo před zraky přicházejícího publika. Atmosféra se zdá být příjemná, uvolněná a to i ve chvíli, kdy si Jaroslav Kuneš a Nataša Novotná, hlavy souboru 420PEOPLE, berou mikrofony, aby sami uvedli představení, ve kterém budou do pěti minut sami tančit. Ani jejich mluvený projev nepostrádá usměvavou lehkost, Jaroslav Kuneš dá k dobru vtipnou glosu loňských Thálií, kde Novotná obdržela ocenění a on nikoliv, oba ještě prohloubí dojem příjemnosti nadcházejícího představení, načež se odeberou do zákulisí. Tímto začíná večer sestavený ze tří choreografií, z nichž poslední je premiérová a divák je naladěn na vskutku uvolňující zážitek, kterým představení, jak se nakonec ukáže, jednoznačně je.
Operní návštěva Dánska
Kouzelná flétna v Královském dánském divadle
V Dánsku a speciálně v Kodani si hudební a divadelní kultura nemusí na rozdíl od Česka na štědrost soukromého sektoru stěžovat. V posledních letech bylo postaveno v nevelké Kodani několik exkluzivních velkých divadel a koncertních síní. Opera má k dispozici pro své produkce dvě velká divadla. Balet a některé scénicky méně náročné tituly jsou provozovány v původním klasickém královském divadle, které stojí v samém centru města v čele náměstí Kongens Nytorv. Tato velká divadelní budova postavená v roce 1874 má prostorné, bohatě zdobené hlediště o čtyřech pořadích pro 1300 diváků s krásnou malovanou oponou. Diváci již dvanáctým rokem mohou na této scéně zhlédnout úspěšnou inscenaci Mozartovy Kouzelné flétny (cca 400 repríz) z dílny dánského režiséra Mikaela Melbyeho. Tento všestranný umělec, který pochází ze známé malířské rodiny, se stal malířem, operním pěvcem, jenž zpíval třeba v milánské La Scale, a nakonec i žádaným režisérem. Jeho všestranný talent (je autorem scény i kostýmů) umožnil vytvořit živé, koncepčně jednolité a hravé představení se spoustou vtipných nápadů. Hlavně ta barevně výtvarná a vůbec ne kýčovitá koncepce čiší z každého obrazu. Orchestr Královského divadla spolehlivě a s citem pro dynamické odstínění vedl německý dirigent Andreas Stoehr. Pěvecké obsazení, které se neskládalo z nikterak velkých hvězd, bylo na rozdílné úrovni. Na jedné straně je třeba vyzdvihnout výborný výkon Susane Elmark v roli Královny noci a Paminy ztvárněné hezkou Aileen Bramhall-Itani přes standardní výkon Sofie Elkjaer Jensen a Palle Knudsena ve dvojici Papageny a Papagena. S černochem Monostatem si po všech stránkách výborně poradil komediální Jan Lund. Sporným se zdál představitel Tamina, v Kodani zřejmě dle reakce publika oblíbený Bo Kristian Jensen. Pěvec má hlas pěkného zabarvení, ale ne příliš velký a ve výškách se objevily značné problémy. Přitom umělec zpívá třeba náročný part Edgarda v Donizettiho Lucii z Lammermooru. Sarastra spolehlivě zpíval mohutný Christian Christiansen příjemným basem. Zdejší Kouzelná flétna se díky své neotřelosti a určité nadčasovosti zařazuje
mezi inscenace s dlouhou „životností“. Divadlo bylo zaplněno živě reagujícím obecenstvem do posledního místa. Je to ideální představení pro dospělé i pro jejich ratolesti. Kéž by třeba v pražském Národním divadle vydržely inscenace už jen z ekonomického hlediska déle a neměnily se vždy s příchodem nových šéfů.
Současná éra české opery II
VII. aby se vědělo Pavel Vančura
„Pavel Vančura patří k předním sólistům liberecké opery, věnuje se však i koncertnímu zpěvu. Příkladná práce a kultivování vrozených dispozic (znělý hlas příjemného témbru, působivý zjev a také fyzická pružnost) ho přivedly od menších rolí až k velkým postavám Mefista či Dalanda. Jako Marbuel přesvědčil porotu výborným zvládnutím pěveckého partu i hereckým ztvárněním hlavní komické postavy čerta.“ Takto zdůvodnila odborná porota nominaci Pavla Vančury na Cenu Thálie za mimořádný operní výkon v roce 2009. Cenu převzal 20. března na jevišti pražského Národního divadla.
Varhanářství v českých zemích II
VII. Organologové (Marek Čihař, Štěpán Svoboda)
V našem seriálu se setkáváme s novými i starými varhanami, s lidmi, kteří je umějí vyrábět, opravovat a restaurovat, s názory umělců, kteří na varhany hrají. Dosavadní obraz však stále není úplný. Nemůžeme pominout důležitou roli vlastníka, který velkou, často převažující měrou o varhanách rozhoduje – jak o vzniku nových, tak o osudech již existujících, což je při dlouhověkosti těchto hudebních nástrojů rozhodující. Pokud pomineme hrstku koncertních a divadelních varhan, pak tisíce těchto nástrojů jsou ve vlastnictví církví. V první řadě jde o církev římskokatolickou, která si jasnozřivě osvojila varhany za svůj obřadní nástroj už v raném středověku. Z toho pohledu nám je až líto, jak macešsky se k nim chovají někteří církevní představitelé, když ho degradují na pouhý kolovrátek k doprovodu lidového zpěvu, jakým varhany v minulosti nikdy nebyly. Avšak i mezi duchovními nacházíme velké varhanní stoupence, ba dokonce i skutečné znalce. Úkol dnešních církví na tomto poli není lehký. Velkou pomocí jim v tom mají být tzv. diecézní organologové či kantoři, jejichž úkolem je starat se o varhanní nástroje po stránce odborné i organizační. Průkopníkem a modelovým příkladem se stala pražská arcidiecéze v osobě prvního profesionálního diecézního organologa Ing. Marka Čihaře. Ten tuto činnost vykonává už dvacet let, dokonce si stačil vychovat svého pokračovatele, kterým je druhý pražský organolog Štěpán Svoboda. Proto jsou následující otázky určeny jim oběma.
