Červená planetka

Astronomická společnost AV ČR uspořádala 22. června v historickém prostředí Lannovy vily slavnostní zasedání, kde bylo oficiálně předáno komorní pěvkyni Soně Červené osvědčení o pojmenování planetky 26897 jejím jménem – Červená. Planetku objevila a její dráhu popsala astronomka Dr. Lenka Šarounová. Planetka 26897 Červená je známa od 5. srpna 1995, kolem Slunce obíhá v pásu mezi Marsem a Jupiterem jednou za 4,14 roku po excentrické dráze ve vzdálenosti 170 – 650 milionů kilometrů, její velikost se odhaduje na 4 km. Viditelná je pouze dalekohledem. Své planetky mají mj. Smetana, Dvořák, Janáček a Martinů, z pěvkyň pak Stolzová, Ehrenbergová, Destinnová, Novotná, Beňačková a Pecková a z pěvců (pouze) Žídek. Po proslovech objevitelky a čestného předsedy Astronomické společnosti Dr. Jiřího Grygara přednesla sopranistka Lucie Laubová za doprovodu Jaroslava Šarouna dvě písně Bohuslava Martinů na slova Dr. Jiřího Červeného a sama Soňa Červená (92) připojila Písničku z mládí, kterou zkomponoval její otec Dr. Jiří Červený na slova Eduarda Basse. Za laduatio poděkovala citací slov Friedricha Nietzscheho: „Čím by bylo tvé štěstí, kdyby nemělo těch, kterým svítíš.“

Trombonisté míří do Prahy

Ve dnech 28. – 30. září 2018 se v Praze bude konat první mezinárodní trombonový festival Prague Bone Fest 2018. Prahu navštíví světové kapacity brass a jazzové hudby. Známé osobnosti budou předávat své dovednosti a zkušenosti studentům základních uměleckých škol, konzervatoří a vysokých hudebních škol. Součástí programu bude festivalový trh. Koncerty a masterclassy budou probíhat v Lichtenštejnském paláci na Malé Straně na Hudební a taneční fakultě AMU, na Pražské konzervatoři, v Sukově síni Rudolfina a v Městské knihovně. Pořadatelé se inspirovali slavným festivalem v Amsterdamu. Prague Bone Fest by se měl stát místem setkávání světové trombonové špičky a všech generací muzikantů.

Ze zahraničí přijedou významní hosté Bart van Lier a Zdzisław Stolarczyk, hlavními účinkujícími ansámbly budou Czech Philharmonic Low Brass, Pulec Octet Tribute, Přemysl Tomšíček Sextet, Janoušek – Wrobłewski Quartet, dále vystoupí Lukáš Moťka, Robert Kozánek, Štěpán Janoušek, Jakub Mašek a Zdeněk Němec.

Pořadateli akce jsou Hudební a taneční fakulta Akademie múzických umění v Praze a Česká trombonová asociace, z.s.

Detailní program a více informací najdete na: www.praguebonefest.cz

Kontaktní osoba: Zdeněk Němec, mail@zdeneknemec.cz, 723642397

Výroční ceny OSA

Jiří Najvar

Jiří Najvar Foto c archiv OSA

Nejúspěšnější mladý autor vážné hudby

Mým největším skladatelským úspěchem v roce 2017 bylo to, že si u mne objednal skladbu tenorista Petr Nekoranec, který pak mé Ubi caritas a Ave Maria premiéroval v Rudolfinu na Dvořákově Praze 2017. Druhým významným momentem byla zakázka Filharmonie Brno, pro kterou jsem zkomponoval futuristickou operu Vítězství nad Sluncem. Premiéra proběhla na Mezinárodním festivalu Moravský podzim 2017. Spolupracuji také s několika sbory, které mé skladby uvádí. Na základě dat, které OSA každoročně sestavuje, jsem byl vyhodnocen jako autor, který se objevil na umělecké scéně a mé skladby byly často hrány. Ocenění OSA – Nejúspěšnější mladý autor vážné hudby mne velmi překvapilo a poctilo. Vnímám to jako velkou motivaci jak pro sebe, tak pro své kolegy skladatele, aby věřili svému oboru a vytrvale komponovali. Česká hudba má stále velký význam v celosvětovém měřítku a jsem moc rád, že mám tyto kořeny.

 

Sylvie Bodorová

Nejúspěšnější autor vážné hudby v zahraničí

Sylvie Bodorová Foto c archiv OSA

Každý skladatel je rád, když jeho tvorba zní nejen doma, ale i v zahraničí. Je to určité objektivní potvrzení směru, kterým jeho dráha směřuje a samozřejmě i svědectví zájmu interpretů a publika. Cenu nejúspěšnějšího skladatele v zahraničí, kterou jsem převzala od OSA, považuji i za ocenění stále vysoké úrovně české soudobé hudby, která obstojí při srovnání s ostatními zahraničními autory. Provádění mých skladeb v zahraničí bylo pro mne i krásnou a vzácnou možností poznat mistrovství orchestrů, interpretů a dirigentů jako je Izraelská filharmonie, Wiener Virtuosen, Kurpfälzisches Kammerorchester Mannheim, Fairfax Symphony Orchestra Washington,Thomas Hampson, Gianandrea Noseda a mnoho dalších. Všem jim moc děkuji za to, že jsem cenu OSA mohla získat.

 

Hlas by měl znít přirozeně

Rozhovor s barytonistou Martinem Bártou

Markéta Jůzová

 

Host Opery Národního divadla v Praze a pedagog zpěvu na AMU, barytonista Martin Bárta, vystudoval pardubickou konzervatoř u Svatavy Šubrtové (1990) a pražskou Akademii múzických umění u Reného Tučka (2006), soukromě navštěvoval hodiny u Jacka Straucha. Na sklonku letošní sezony ztělesní titulní roli Verdiho opery Nabucco v inscenaci Státní opery na jevišti Hudebního divadla Karlín. K režii a scénografii byl přizván argentinský umělec José Cura, dílo hudebně nastuduje dirigent Andreas Sebastian Weiser, hudební ředitel Státní opery.

Martin Bárta přijal v roce 1997 angažmá ve Státní opeře Praha, kde vytvořil celou řadu rolí svého kmenového repertoáru (Oněgin, Valentin, Germont, Papageno, Escamillo, Guglielmo, Don Giovanni, Marcello, Amonasro, Nabucco, Rigoletto, Scarpia, Šujskij, Mathis aj.). Po čase začal pravidelně hostovat na scénách Národního divadla v Praze (Macbeth, Nabucco, Rigoletto, Přemysl, Revírník, Kapulet, Don Giovanni, Almaviva, Fotis, Kalina, Prus, Ďábel, Robert Cecil, Absalon), v Národním divadle Brno (Don Giovanni, Escamillo, Nabucco, Germont, Amonasro), ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (Don Giovanni, Silvio), Divadle J. K. Tyla v Plzni (Macbeth) a v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (Ruprecht, Lord Nottingham, Germont, Tausendmark, Kalina, Borise Timofejevič Izmajlov).

Zahraniční angažmá jej zavedla do Německa, Rakouska, Itálie, Francie, Švýcarska, Anglie, Nizozemí, Japonska, Jižní Koreje a USA. Dosud spolupracoval s významnými dirigenty (např. Jiří Bělohlávek, Pierre Boulez, Enrico Dovico, Hilary Griffiths, Asher Fish, Leopold Hager, Jiří Kout, Ondrej Lenárd) i režiséry (Jozef Bednárik, Robert Carsen, Johannes Felsenstein, Patrice Chéreau, Giancarlo del Monaco). Od roku 2006 vyučuje sólový zpěv na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze.

 

Jak se připravujete na nastudování titulní role opery Nabucco?

Na nové nastudování Verdiho Nabucca, jenž je v posledních letech mou nejčastěji interpretovanou rolí, se velmi těším. Jednak kvůli tomu, že ji mám moc rád, sedí mi, a za druhé jsem velmi napjatý a plný očekávání, s jakou koncepcí přijde José Cura. On je nesporně osobností s velkými divadelními zkušenostmi, které mohou být pro nás inspirací. Co se hudební stránky týče, vždy je prospěšné a užitečné se cíleně a detailně zaměřit i na permanentně opakovanou roli a vzít si ji takzvaně „do dílny.“ Reprízy bez pravidelného zkoušení s sebou přinášejí určité nánosy, či volnosti, které je čas od času dobré vyčistit. Proto se těším na opětovné zkoušky jak s korepetitory, tak s dirigentem Andreasem Sebastianem Weiserem a se všemi kolegy.

 

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě uvádí od března operu Lady Macbeth Mcenského újezdu Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče, která se hraje na scéně Divadla Antonína Dvořáka. Jak velkou výzvou byla pro vás premiéra opery a nastudování role Borise Timofejeviče Izmajlova?

Inscenace Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu v Ostravě byla pro mě příležitostí trochu vybočující z mého dosavadního repertoáru. Role Borise je psána pro vysoký bas a charakter postavy je velmi hrubý a syrový. Spolu s dirigentem i režisérem jsme se snažili, aby se tyto aspekty dostaly do mého vokálního i hereckého projevu. Ze začátku jsem cítil, že je tento úkol pro mě velmi těžký a obtížně se mi dařilo do postavy takzvaně „napasovat,“ neboť můj naturel je poněkud odlišný. Musím moc poděkovat řediteli a režisérovi Jiřímu Nekvasilovi, že mě do ničeho násilně netlačil. V průběhu zkoušek nechal mou postavu přirozeně se vyvíjet, zrát a krystalizovat. Doufám, že jsem v konečném výsledku alespoň z větší části naplnil jeho vizi. Šostakovičova hudba je velmi expresivní, dramatická, místy až brutální. Tomu musí odpovídat i vokální výrazivo. Hlas je nutné posunout do trochu temnější roviny, je třeba použít intenzivnější modality zvuku a frázování i deklamace musí být celkově expresivnější. Naštěstí role Borise končí ve druhém dějství, takže není kvantitativně tak rozsáhlá a nápor se dá s nasazením určité fyzické kondice vydržet.

 

Jaké nadcházející projekty plánujete v zahraničí?

Co se týče mých plánů v zahraničí, tak na jaře jsem debutoval v roli Klingsora ve Wagnerově Parsifalovi v opeře Městského divadla v Chemnitz. Parsifal je výjimečné dílo, jak silou své mystické hudby, tak hlavně svým poselstvím, emoční a morální výpovědí. Je mi velkou ctí, že jsem byl jako Čech přizván k účinkování v tomto německém hudebně-dramatickém pokladu právě do Německa. V listopadu 2018 se těším na nové nastudování Janáčkovy Věci Makropulos ve Vlámské opeře v Antverpách. Role Barona Pruse mě provází již deset let a každé setkání s touto krásnou postavou a skvělou operou mi přináší potěšení i obohacení. Jsem rád, že budu mít možnost po deseti letech na tomto díle pracovat opět s českým dirigentem, hudební nastudování má na starosti skvělý Tomáš Netopil. Další mé zahraniční plány se datují již na roky 2019, kdy mne čeká nové nastudování Wagnerova Lohengrina, a 2020, kdy bych se měl pustit zřejmě do největší výzvy v mé dosavadní pěvecké kariéře, do role Wotana ve Wagnerově Valkýře. Obojí by mělo být v Německu.

Pokračování textu Hlas by měl znít přirozeně

Květnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Květnová „nej“ jsou ve znamení plejády koncertů Pražského jara, na kterých zazněla vokální díla od koncertního provedení opery přes symfonie nebo kantáty s orchestrem a sborem po písňové večery. Z koncertů s květnovým datem jsem zvládla ten k výročí založení státu Izrael se Symfonii č. 3 Kadiš Leonarda Bernsteina, nakonec pod taktovkou Tomáše Braunera se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Pražským filharmonickým sborem, sopranistkou Pavlou Vykopalovou a recitátorem Vladimírem Polívkou (14. května). Do programu PJ byly zařazeny také Dvořákovy Svatební košile s dirigentem Christianem Armingem, SOČR, Pražským filharmonickým sborem a sólisty Evou Hornyákovou, Richardem Samkem a Adamem Plachetkou (27. května). Přijely tři renomované vokální soubory – svůj výklad historicky poučené interpretace staré hudby Bachových kantát prezentoval Sir John Eliot Gardiner se svými vyhlášenými soubory Monteverdi Choir a English Baroque Soloists (17. května), soudobá hudba je doménou komorního uskupení Neue Vocalsolisten Stuttgart (16. května) a hudební podoby Jeruzaléma napříč staletími a náboženstvími představil ve svém projektu Jeruzalém Jordi Savall. Zahraniční vokální soubory rozšířilo vystoupení Martinů Voices pod vedením Lukáše Vasilka ve Španělské synagoze se soudobými kompozicemi inspirovanými židovskou kulturou a sborovými úpravami Mahlerových písní (20. května). Tvorba židovských skladatelů, do jejichž osudů zasáhla druhá světová válka, tvořila dramaturgickou linii písňového večera sopranistky Ireny Troupové a klavíristy Jana Duška (15. května) s názvem Těžké je opustit krásu. Z vokální tvorby Leoše Janáčka vybrali tenorista Jaroslav Březina, mezzosopranistka Eva Garajová a klavírista Marián Lapšanský Zápisník zmizelého a několik jeho úprav ze sbírky Moravské lidové poezie v písních (19. května). Další vokální koncerty Pražského jara budou spadat do červnových „nej“.

Kromě koncertů Pražského jara měl na Novoměstské radnici za klavírního doprovodu belcantový recitál barytonista Lukáš Bařák se svými talentovanými vrstevníky – tenoristou Petrem Nekorancem a sopranistkou Kristýnou Kůstkovou.

Samozřejmě se nezastavil ani operní provoz. Hned ve dvou interpretacích mladých českých režisérek jsme mohli vidět Mozartovu operu Così fan tutte, jak ji nastudovali studenti pražské AMU a brněnská Janáčkova opera. A pražské Národní divadlo přizvalo k poloscénickému provedení Mozartova Tita takovou osobnost, jakou je Marc Minkowski. V Ostravě doplnili dramaturgii Verdiho Traviatou.

Do „databáze“ pro květnová „nej“ zařazuji i starší operní inscenace, kterým ale dodalo nový rozměr květnové představení. To je případ Belliniho Normy v Národním divadle, kdy v titulní roli vystoupila Edita Gruberová, a také hostování ostravské opery s Brittenovým Zneuctěním Lukrécie ve Stavovském divadle v Praze.

V květnu jsem také viděla reprízu dubnové premiéry Janáčkových Příhod Lišky Bystroušky v opavském Slezském divadle.

Pokračování textu Květnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Peter Lipa – Když hudba byla ještě vzácná

„Chci dělat hudbu tak, abych nemusel myslet na to, jestli splňuje nebo nesplňuje nepsaná kritéria,“ vysvětluje zpěvák Peter Lipa svůj vztah ke stylovým odklonům ve své tvorbě.

Robert Buček

Peter Lipa Foto archiv

„Pokud s hudbou někam přímo míříte a minete se cíle, tak je po všem…“

 

Představovat jméno Petera Lipy asi není nutné. Legenda československé hudební scény, zpěvák a organizátor, který nevídaným způsobem pozvedl úroveň jazzu na Slovensku, přičemž sám hranice tohoto žánru již dávno několik let záměrně překračuje, oslavil koncem května 75. narozeniny. Muž v nejlepších letech i dnes s chutí koncertuje (často již v doprovodu svého syna) a nadále ochotně poskytuje rozhovory. A co je podstatné, zůstává při tom stejně skromným, jakým byl na začátku své kariéry.

 

Jak si vzpomínáte na své první kontakty s hudbou?

Už moje dětství a dospívání v Prešově bylo s hudbou poměrně úzce spjato. Byl jsem náruživý posluchač a do dnešního dne si myslím, že právě posluchač je nejdůležitější článek řetězce, který začíná hudebníkem. Vybavují se mi první desky, pirátské nahrávky z Polska na pohlednicích, z Maďarska na aluminiových deskách vyrobených s písničkami na zakázku nebo z jugoslávského časopisu DŽUBOKS. Jednoduše, hudba byla vzácná a sháněli jsme ji, kde se dalo. Vzácností bylo už poslouchat hudbu, nemuseli jsme ji vlastnit.

 

Prý jste na nějakém rádiu odpověděli na soutěžní otázku a vyhráli jste elpíčko…

Radio Canada mělo takovou naučnou relaci, na jejím konci dali otázku z jejího obsahu. Někteří z těch, kteří odpověděli, pak dostali album. I to byla jedna z možností, jak se dostat k novým deskám.

 

Asi první bigbítovou kapelou v Prešově byla Futurama. Udržujete ještě nějaké kontakty s jejími bývalými členy? Nakolik ovlivnila tato kapela vaše další hudební kroky?

Samozřejmě, že si je všechny pamatuji a vím, že tam hráli i další. Ale v době Futuramy jsem už působil v Bratislavě a začínal jsem zpívat. Pro mě byly zajímaví i chlapci, kteří hráli v Prešově první dixieland – Jožko Maksim, Milan Geriak, Arpi Duna, Belo Varga… Já jsem ještě dlouho zůstal takovým rokenrolovým fanouškem. Jazz jsem uctíval jako posluchač, ale dotýkat se ho jsem se zpočátku neodvážil.

 

Definitivně vás zlomil nakonec Ray Charles s I Got A Woman…

No, nalomený jsem už byl pořádně, vždyť to už jsem hrál na kytaru a zpíval všude, kde se dalo. Ale hudebně to ve mně způsobilo absolutní revoluci. Najednou jsem slyšel v jedné skladbě všechno to, co jsem na hudbě obdivoval a měl rád. Racionálně jsem to ani nedokázal pojmenovat, ale bylo to dokonalé.

 

Odjel jste studovat stavařinu do Bratislavy. Tam jste se setkal s dalšími kapelami a netrvalo dlouho, najednou jste v jedné z nich hrál…

Bylo to ve druhém ročníku na vysoké, když jsem dostal nabídku od kamarádů Bruna Beisetzera a Daniela Wintera do nově vznikající skupiny Struny na internáte Bernoláka. Tehdy se totiž v Bratislavě hrálo na vysokoškolských kolejích.

 

Pamatujete si ještě něco ze zeměměřičství…

No, na něco bych si určitě vzpomněl, ale hodně toho nebude. Kromě teodolitů tam byl i nivelák (se smíchem)…

 

Co vás nakonec definitivně přesvědčilo o tom, že se budete v kariéře věnovat jazzu? Bylo blues tím, co přemostilo váš zájem od bigbítu k jazzu?

Blues jsem jako pojem objevil až později. Bylo to na zájezdu v Polsku s Istropolitanou. Tam jsem potkal pár polských hudebníků, kteří již tyto výrazové prvky rozlišovaly. A vlastně tam jsem také zjistil, že to, co mám rád, má nejblíže k blues. Proto, když jsme později zakládali skupinu Blues Five, bylo už všechno jasné. Jenže na pozicích klasického dvanácti taktového blues jsem zůstal krátce. Zjistil jsem, že jazzoví hudebníci hrají těch 12 taktů s mnohem bohatší harmonií a to se stalo v mém dozrávání důležitým milníkem.

Pokračování textu Peter Lipa – Když hudba byla ještě vzácná

Václav Týfa – Být za všech okolností dobře naladěn

Jakub Horváth

 

Václav Týfa – koupě nové křídlovky v Brass Studiu Arnolda Kinkala Foto archiv

Milovníkům jazzu nepochybně neuniklo, že 4. března oslavil pětasedmdesáté narozeniny legendární trumpetista Václav Týfa, který svou hudební dráhu započal jako talentovaný houslista, avšak z důvodu zdánlivě drobného handicapu při hře na housle se nakonec etabloval jako lídr trumpetových sekcí. V tomto směru se stal naprostým fenoménem. Svoji veleúspěšnou hráčskou kariéru ukončil přede dvěma lety.

 

V roce 1960 jste zvítězil na Mezinárodní houslové soutěži Jaroslava Kociana v Ústí nad Orlicí. Kdo vás na tuto prestižní soutěž přihlásil?

Od dětství jsem navštěvoval houslovou třídu Bohumila Tauše v Lidové škole umění na Kladně, která mě na Kocianovu houslovou soutěž v příslušné věkové kategorii delegovala. Nakonec jsem vyhrál s Romancí skladatele Johana Svendsena a s touto skladbou jsem rovněž absolvoval svoje první nahrávání do rozhlasu v kladenském Dělnickém domě.

 

Bylo tedy zcela nabíledni, že budou vaše další kroky směřovat na konzervatoř, nebo jste uvažoval ještě o jiné profesi?

Po maturitě na gymnáziu jsem byl přijat na Pedagogický institut v Brandýse nad Labem. Mezitím si mě však na zmiňované Kocianově soutěži všiml prof. Schneberger, který vyučoval na Pražské konzervatoři, a nabídl mi jít k němu studovat. Okamžitě jsem se rozhodl pro druhou variantu.

 

Proč jste v průběhu studijních let na konzervatoři přešel z houslí na trubku?

Na konci 1. ročníku mně pan profesor Schneberger oznámil, že mám příliš malé rozpětí mezi palcem a ukazováčkem, což by s největší pravděpodobností bylo při dalším studiu na překážku. Když zjistil, že hraji také dva roky na trumpetu, doporučil mě do trumpetové třídy k Václavu Paříkovi.

 

Dával vám někdo pokyny a rady ohledně nátisku?

Ne, byl jsem samouk. Doma mně tatínek ukázal správný prstoklad a dál už jsem cvičil sám. Záhy jsem s Vítkem Fialou založil Kladenský dixieland a také jsem začal hrát s tanečními orchestry Bóry Kříže a Vladimíra Bromského. U prof. Paříka jsem samozřejmě musel absolvovat zjišťovací zkoušky na nástroj. Problém však spočíval v tom, že jsem neznal žádné etudy. Vypůjčil jsem si tedy Školu Jaroslava Koláře a vzápětí jsem z listu několik etud Paříkovi přehrál. Pan profesor byl spokojen a navzdory tomu, že nerad bral cizí žáky, mě do své třídy přijal. Musel jsem však během prvního ročníku zvládnout ve hře na trubku osnovy dvou ročníků, abych byl na stejné úrovni v teoretických předmětech.

 

Kteří kantoři nejvýrazněji formovali váš tvůrčí projev?

Co se týče houslí, příliš daleko jsem se nedostal, protože věnovat se s plným nasazením dvěma nástrojům nelze. Pokud jde o trumpetu, musím jmenovat Václava Paříka, který mě dokonce dával za vzor spolužákům Mirkovi Jelínkovi a Jardovi Lautnerovi, protože jsem na rozdíl od nich během jednoho týdne nacvičil až čtyři etudy.

 

Jak probíhaly začátky vaší kariéry profesionálního trumpetisty?

Během studia na konzervatoři mě oslovil trumpetista a spolužák Mirek Jelínek, jestli bych měl zájem hrát na Libereckých výstavních trzích s tamějším big bandem Ladislava Bareše. Začal jsem tedy do Liberce dojíždět. Zanedlouho sem přijel také v rámci těchto trhů vystupovat Orchestr Karla Vlacha. Hráli jsme ve stejném programu, a jak jsem se později dozvěděl, všiml si mě jako sólisty člen Vlachovy kapely saxofonista Jaroslav Kopáček, jenž mě doporučil za právě odcházejícího trumpetistu Vlastimila Hálu. Moje první profesionální angažmá ale začalo v srpnu 1962 v Orchestru Zdeňka Marata, který hrál ve Slovanském domě. Dlouho jsem tam však nepobyl, protože jsem vzápětí dostal nádherný dopis od Vlastimila Hály, který se chtěl naplno věnovat skladatelské a aranžérské práci a požádal mě, abych za něho nastoupil do Orchestru Karla Vlacha. Tuto nabídku jsem samozřejmě ihned přijal a 17. října 1962 jsem se stal jeho členem.

 

V jakém složení hrála tehdejší Vlachova trumpetová sekce?

Rudolf Přibík hrál první trumpetu, Václav Král druhou, Miloslav Bureš třetí a já jsem začínal na čtvrté. Míla Bureš byl specialista na sólové kantilény a pomalé melodické skladby lyrického charakteru. Nikdo z kolegů však nehrál jazzová sóla, tudíž jsem byl nucen tuto mezeru zaplnit. Za nějaký čas jsem požádal pana Vlacha, abychom si s Vaškem Králem prohodili trumpetové party, protože vzhledem k častým sólům jsem se potřeboval během hraní v sekci pohybovat ve vyšším trumpetovém rejstříku. V létě 1963 se přihodilo, že kolegové Přibík a Král se z hecu vzájemně nadzvedávali, až Vašek Rudovi natrhl slezinu. Vzápětí jsme jeli hrát na Liberecké výstavní trhy, kdy Ruda vzhledem k této indispozici byl schopen odehrát maximálně čtvrtou trumpetu. Na pozici lídra trumpetové sekce jsem ho musel nahradit já a tento post jsem už nikdy v žádném orchestru neopustil.

Pokračování textu Václav Týfa – Být za všech okolností dobře naladěn

Pražské jaro 2018

Letošní, již 73. ročník MHF Pražské jaro, jehož hlavním tématem byla oslava výročí české státnosti, publiku opět nabídl pestrou ochutnávku celkem 60 koncertů, z nichž si určitě každý vybral podle svého vkusu.

Rudolfinum Foto c Zdeněk Chrapek

Jako vždy byla největší pozornost festivalových návštěvníků soustředěna především na slavnostní zahájení s Mou vlastí, jejíhož provedení se tentokrát ujala Česká filharmonie v čele s Tomášem Netopilem. Ovšem k dominantám koncertní přehlídky patřily i večery se zahraničními symfonickými tělesy, z nichž bych upozornila především na skvělé výkony orchestrů Royal Concertgebouw Orchestra Amsterdam, Varšavské filharmonie, Tonhalle Zürich, kde za zvláštní pozornost určitě stojí vynikající výkon Leifa Oveho Andsnese v Brittenově Klavírním koncertu, op. 13, či Budapešťského festivalového orchestru, jehož podání Mahlerovy Druhé symfonie „Vzkříšení“ pod vedením Ivána Fischera a se sólistkami Christianou Karg a Elisabethou Kulman patřilo bezesporu k těm vůbec největším festivalovým zážitkům. Abych však nezapomněla kromě jmenované České filharmonie na další české orchestry, tak velmi zajímavou dramaturgii měly zejména oba koncerty Pražských symfoniků, z nichž na Koncertě k výročí založení státu Izrael (kde původně ohlášeného Leonarda Slatkina zastoupil jeho asistent Tomáš Brauner) nechyběla Schönbergova málokdy uváděná kantáta Ten, který přežil Varšavu či Bernsteinova Symfonie č. 3 „Kadiš“ a ve druhém večeru kantáta podle Vergilia Jana Nováka – Dido, i oba koncerty Rozhlasových symfoniků, na nichž zazněla např. Kabeláčova Symfonie č. 6 nebo Dvořákovo nádherné dílo Svatební košile. PKF – Prague Philharmonia zase měla možnost – kromě samostatného programu, tedy Beethovenových děl Coriolan a Symfonie Es dur „Eroika“ – v Mozartově Houslovém koncertu č. 5 A dur doprovodit loňskou vítězku MHS Pražské jaro Olgu Šroubkovou.

Na své si ale přišli i příznivci hudby starších období, jejíž špičkové interpretace se jim dostalo např. od souborů Monteverdi Choir & English Baroque Soloists v čele se Sirem Johnem Eliotem Gardinerem, který si připravil ryze bachovský program, či Accademia Bizantina s uměleckým vedoucím Ottaviem Dantonem a díly Vivaldiho, Albinoniho, Marcella, Piattiho a Galuppiho. Samostatnou pozornost si pak zaslouží zcela unikátní projekt Jordiho Savalla s názvem Město dvou mírů: Historie města Jeruzalém, kde společně účinkovali židovští, křesťanští a muslimští hudebníci z Izraele, Palestiny, Řecka, Sýrie, Arménie, Turecka, Anglie, Francie, Španělska, Itálie a Belgie.

Pokračování textu Pražské jaro 2018

Upoutávka na červnové číslo

Z červnového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:

  • Rozhovor s letošním jubilantem Ivanem Klánským – ohlédnutí za minulostí, přítomnost i další plány do  budoucna
  • Rozhovor s houslistkou Janine Jansen, která měla vystoupit pod taktovkou Jakuba Hrůši na červnových koncertech s Českou filharmonií, ale kvůli onemocnění je musela zrušit. Další vystoupení má naplánováno na září – a to v rámci festivalu Dvořákova Praha, tak snad už jej bude moci umělkyně zrealizovat.
  • Rozhovor s Manfredem Honeckem, který byl nedávno organizací The International Classical Music Award oceněn titulem Umělec roku a jenž by se měl během následujících sedmi měsíců opět dvakrát představit v Praze: v září se Staatskapelle Dresden na Dvořákově Praze a v lednu příštího roku na abonentním koncertě České filharmonie.
  • Rozhovor s dirigentem Oliverem Dohnányim o inscenaci Řeckých pašijí Bohuslava Martinů v Jekatěrinburgu
  • Z rubriky Události ohlédnutí za zdařilým chopinovským recitálem Ivana Klánského ve Dvořákově síni, pořádaného k umělcovu významného životnímu jubileu
  • Z rubriky Festivaly, koncerty recenze na festival Přehlídka koncertního umění a na vystoupení Pražských symfoniků, Kühnova smíšeného sboru a trojice sólistů, kteří pro posluchače připravili Orffovo populární dílo Carmina Burana, Karity Mattily, v jejímž podání za doprovodu PKF – Prague Philharmonia řízené britským dirigentem Paulem McCreeshem zazněla Beethovenova koncertní árie Ah! Perfido, Pražského filharmonického sboru, který ve skvěle dramaturgicky sestaveném koncertu představil kromě jiného díla lotyšského skladatele Péterise Vaskse a amerického komponisty Erika  Whitacra, vokálního souboru Cappella Mariana, která 10. výročí svého působení oslavila poctou franko-vlámské polyfonii, či francouzského klavíristy Patricka Hemmerlého, jenž v Praze představil „báseň v tónech o pěti větách“ s názvem Pan od Vítězslava Nováka. Slyšet u nás toto dílo je velice vzácné, naposledy jej  tu hrál na počátku 80. let Ivan Klánský…

Pokračování textu Upoutávka na červnové číslo

Květa Hanková

14. 12. 1929 – 15. 5. 2018

Smutné zprávy z ciziny docházejí většinou s mírným zpožděním. Tak přišlo také oznámení, že ve švýcarském St. Gallenu zemřela ve věku 88 let dlouholetá sólistka operety Divadla J. K. Tyla v Plzni, paní Květa Hanková, manželka slavného českého dirigenta Jiřího Kouta. Narodila se v Praze 14. 12. 1929, část mládí prožila v Kardašově Řečici. Záliba ke zpěvu ji jako dvaadvacetiletou přivedla do sboru tehdejší Armádní opery, kde strávila tři roky. Její nadání neuniklo pozornosti šéfa plzeňské operety, skladatele a dirigenta J. O. Karla, který jí v roce 1955 nabídl smlouvu už jako sólistce. V novém angažmá se poprvé představila jako Laura v Millöckerově operetě Žebravý student. Po tomto úspěchu rychle následovaly další role, vesměs stěžejní. Z Květy Hankové (podle prvního manželství dočasně Kittnarové) se stala první dáma plzeňské operety. Byla kněžnou Annou Elisou v Lehárově Paganinim, Rosalindou ve Straussově Netopýrovi, Helenou v Nedbalově Polské krvi, Offenbachovou Krásnou Helenou, Frimlovou Rose Mary i Kálmánovou Hraběnkou Marikou.

V šedesátých letech se dramaturgie operety Divadla J. K. Tyla vydala odvážnou cestou uvádění soudobých západních muzikálů a právě Květa Hanková byla oporou těchto inscenací – např. jako Líza v My Fair Lady, Cajtl v Šumařovi na střeše, Julie v Lodi komediantů a zejména jako Lilli Vanessi v Líbej mě, Káťo! (Kiss me, Kate), uvedeném v Plzni v roce 1963 u nás vůbec poprvé. Když v říjnu 1970, dva měsíce po sovětské okupaci, nastudoval Jiří Kout v plzeňské opeře Smetanovy Branibory v Čechách jako výraz neskrývaného protestu, svěřil Květě Hankové úlohu Ludiše. Plně v ní využila možnost prokázat jak svůj občanský postoj, tak mimořádné pěvecké kvality. Koncem roku 1971 byl Jiří Kout donucen z politických důvodů z Plzně odejít; později se mu podařilo získat místo korepetitora a dirigenta v Národním divadle v Praze. Květa Hanková v angažmá zůstala až do roku 1977. O rok později se oba rozhodli k emigraci, která Jiřímu Koutovi otevřela dveře na cestu k celosvětové slávě, po níž ho Květa Hanková už jen oddaně následovala.

                                                                                                                        Jaroslav Someš