Vychází unikátní kniha o technice zpěvu proslulé pěvkyně Margreet Honig s názvem Skutečný zpěv

O absenci praktické publikace zaměřené na pěveckou techniku na českém trhu byla dosud přesvědčena úspěšná česká mezzosopranistka a lektorka zpěvu Markéta Cukrová. Právě toto zjištění se jí stalo impulsem k překladu knížky rozhovorů proslulé holandské pěvkyně a mentorky Margreet Honig o teorii a praxi klasického zpěvu. A tak v těchto dnech vychází kniha „o dýchání a lidském hlasu“ pod názvem Skutečný zpěv i u nás. Jejími vydavateli jsou nezisková organizace Zámek Liteň a platforma VoiceWise Markéty Cukrové.

„Ke svému údivu jsem zjistila, že v češtině neexistuje materiál, v němž by současný pěvec či pedagog popisoval své zkušenosti s výukou techniky zpěvu. A přesně v tom okamžiku se mi dostal do ruky rozhovor nazvaný True Singing, česky Skutečný zpěv. Margreet Honig se vyjadřuje jednoduše, aniž by tím zkreslila složitou a abstraktní povahu popisované látky. Dokáže zdůraznit věci podstatné, potlačuje méně důležité a upozorňuje na ty škodlivé. Přináší propracovaný systém výchovy a péče o hlas, s nímž dosáhla světového věhlasu. Důkazem jsou hodnocení jejích žáků, mezi nimiž najdeme zvučná jména současných operních a koncertních pódií,“ líčí Markéta Cukrová a přidává osobní přání: „Doufám, že knížka přispěje k obecnému povědomí o kráse, ale i úskalích klasického zpěvu a jeho studia.“

„Zámek Liteň se dlouhodobě věnuje podpoře mladých pěvců v začátcích jejich kariéry organizováním pěveckých interpretačních kurzů pod vedením renomovaných lektorů, umožňuje jim vystupovat v rámci programu Festivalu Jarmily Novotné, podporuje vítěze pěveckých soutěží a podobně. Každý rok vidím, jak jsou studenti (ač se jedná většinou o absolventy uměleckých vysokých škol) vděční za praktické rady, které se týkají jejich zpěvu, jež získávají od lektorů na liteňských pěveckých kurzech. Neváhala jsem proto, když mě oslovila Markéta Cukrová, česká významná mezzosopranistka, se kterou Zámek Liteň dlouhodobě spolupracuje, s nápadem na vydání této knihy. Když mi navíc vysvětlila, že v České republice vlastně neexistuje podobná publikace o technice zpěvu, bylo rozhodnuto,“ říká zakladatelka a ředitelka neziskové organizace Zámek Liteň, Ivana Leidlová a dodává: „Věřím, že kniha bude dobrým pomocníkem pro pěvce a pěvkyně. Jejím cílem není objevit něco převratného, ale sama vím, jak je někdy důležité se utvrdit v tom, co člověk slyší, když si to i přečte v knize a může se k tomu v klidu vrátit.“ 


Skutečný zpěv je více než stostránkovou sondou do dlouholetých pěveckých zkušeností Margreet Honig. O autorství se zasluhuje rovněž zpěvačka a pedagožka Gordana Crnković, která rozhovory vedla a vznik knihy iniciovala u příležitosti sedmdesátých narozenin Margreet Honig jako poctu jejímu životu a dílu. Publikace v českém jazyce byla včera slavnostně pokřtěna a není náhoda, že se její kmotrou stala právě přední česká pěvkyně Simona Šaturová.

„Setkání s Margreet patří k nejzásadnějším v mém profesním i osobním životě a stále ho považuji za malý zázrak. Od prvního okamžiku, kdy jsme se setkaly na pěveckých kurzech, mě fascinovala svým perfektním instinktem v odhalování problémů, naprosto individuálním přístupem ke každému studentovi, absolutní koncentrací při práci, empatií a neutuchající pozitivní energií. Měla jsem štěstí, že toto setkání proběhlo v době, kdy jsem si uvědomila, že musím změnit práci se svým dechem a možná nejenom s ním. A najednou tu byla Margreet, která se mě roztomile zeptala, co bych si od ní přála. Asi jsem jí odpověděla správně, protože se začaly dít věci. Vydaly jsme se na dobrodružnou cestu a začaly společně objevovat volnou tvorbu tónu, uvolnění těla, flexibilní dech a hlavně radost ze zpívání. Nikdy Margreet nepřestanu být vděčná za vše, co pro mne udělala, za její laskavost, obětavost a v neposlední řadě za nakažlivý humor,“ popisuje v úvodu knihy Simona Šaturová.

Foto archiv

Knihu Skutečný zpěv je možné zakoupit prostřednictvím neziskové organizace Zámek Liteň na emailu info@zamekliten.cz nebo na telefonu 724 880 826 za cenu 299 Kč. Více na www.zamekliten.cz.


O organizaci ZÁMEK LITEŇ, z.s.

Nezisková organizace Zámek Liteň, z.s., založená Ivanou Leidlovou na počátku roku 2012, si dala za cíl obnovit a pozvednout jméno a odkaz světoznámé pěvkyně Jarmily Novotné a českého šlechtického rodu Daubků. Zámek Liteň organizuje multižánrový Festival Jarmily Novotné, vytvořil a pečuje o muzejní sbírku, podporuje a iniciuje vznik nových autorských počinů, podporuje mladé umělce a obnovuje kulturní památky v areálu zámku Liteň.


Organizace mimo jiné vydala reedici memoárů Jarmily Novotné Byla jsem šťastná, spolupodílela se na vydání hudebního CD Jarmily Novotné Opera Recital, organizuje mistrovské pěvecké kurzy pro mladé pěvce, v roce 2014 pořádala open air koncert Pocta Jarmile Novotné pod vedením Jiřího Bělohlávka a za účasti světově uznávaných českých operních pěvců. V roce 2013 Zámek Liteň, z.s. inicioval a financoval osmnáctiměsíční mezinárodní historický výzkum a vydání knihy o Jarmile Novotné pod vedením historika, spisovatele a scenáristy Pavla Kosatíka. Hlavním výstupem tohoto výzkumu a současně vrcholnou událostí Festivalu Jarmily Novotné 2015 bylo vydání historicky první monografie o Jarmile Novotné s názvem Baronka v opeře. V roce 2017, u příležitosti 110. výročí narození pěvkyně, organizace uspořádala operní gala Pocta Jarmile Novotné 2017 s předními tuzemskými i zahraničními pěvci, ve spolupráci se SOČRem.

8. ročník Festival Jarmily Novotné 2019 pozval na dvojici koncertů – 19. září na Závěrečný koncert Interpretačních kurzů v Litni 2019 a o den později, 20. září na Slavnostní koncert FJN 2019 do Sukovy síně Rudolfina. Interpretační kurzy v Litni 2019 vedli ve dnech 14.–20. září přední sopranistka Martina Janková se špičkovými klavíristy Gérardem Wyssem a Ivem Kahánkem. Zámek Liteň, z.s. se stal koproducentem celovečerního dokumentu o Jiřím Suchém s názvem Lehce s životem se prát, jenž vznikl v režii Olgy Sommerové. Ještě před kinopremiérou 25. září bylo možné snímek zhlédnout na MFF Karlovy Vary, kde získal Cenu diváků. Organizace dále na podzim vydává knihu Skutečný zpěv, v originále True Singing o technice zpěvu z pera světově uznávané pěvkyně a mentorky Margreet Honig, v překladu významné české mezzosopranistky Markéty Cukrové. Zámecký areál v Litni poprvé hostil přehlídku ZUŠ Open pro Střední Čechy, která zde proběhla na Den dětí. Organizace také spolupracuje na výstavě Nevěsta prodaná do ciziny mapující historii nejznámější opery Bedřicha Smetany v zahraničním kontextu, jež je k vidění v Národním muzeu – Muzeu B. Smetany do 2. listopadu 2020. 

Další informace na www.zamekliten.cz a https://www.facebook.com/FestivalJarmilyNovotne.

Pro další informace prosím kontaktujte:
Barbora Dušková – PR Zámek Liteň, z.s.
Tel.: 777 854 650
E-mail: barbora.duskova@zamekliten.cz

Jiří Rajniš: Člověk se nesmí bát…

Jiří Štilec

Barytonista Jiří Rajniš se úspěšně pohybuje na české i mezinárodní operní scéně již několik let a do řady operních rolí „startoval“ v pozici nejmladšího představitele. To by však na prosazení a množství rostoucích nabídek nestačilo, v poslední době na domácí scéně právem zaujal publikum i odbornou kritiku „svým“ černošským jazzmanem v opeře Ernsta Křenka Jonny spielt auf. Jiří Rajniš patří k velkým nadějím a reprezentantům našeho pěveckého umění. Ostatně jeho kvality potvrzuje i fakt, že je od roku 2017 členem Junge Ensemble drážďanské Semperoper. Jeho stylový záběr je však širší, takže posluchači budou mít v Praze 17. října v 19.30 v klášteře sv. Anežky české možnost poslechnout si jeho projekt „Napolitánské písně“, v němž se představuje jako skvělý pěvec v přitažlivém písňovém repertoáru v doprovodu stylového ansámblu s příznačným zvukem mandolíny.  První otázka našeho rozhovoru však mířila k počátkům jeho pěvecké kariéry:

Většina vašich rozhovorů, recenzí a článků začíná konstatováním, že jste v řadě případů účinkoval v zahraničí při nejrůznějších příležitostech jako nejmladší český sólista svého oboru v některých významných rolích. Kdo vás přivedl ještě předtím na samotném počátku všeho k hudbě?
Ano, většina těchto „slovních spojení“ se vázala s mým jménem na úplném začátku kariéry. V první řadě jako „nejmladší český operní pěvec v zahraničním angažmá“ a také „historicky nejmladší český interpret Dona Giovanniho na zahraniční scéně a Stavovském divadle po Luigim Bassim“.  (Dále můžeme jmenovat Oněgina  a Hraběte Lunu…) V zásadě se toto vše odehrálo v roce 2013 a 2014. V současnosti už jsou zajisté mladší a hudební generace se vyvíjí dopředu. Každopádně k hudbě a k opeře jsem se dostal už jako malé tříleté dítě. Oba moji rodiče jsou operními pěvci, takže to ani moc nešlo jinak a hudbou, operou a divadlem jsem od tohoto útlého věku stále naplno pohlcen!

Jiří Rajniš  Foto ©  Denisa Pospíšilová

Na koho z počátku své kariéry nejraději vzpomínáte, potkal jste někoho, koho byste nazval „klíčovou osobností“ svého pěveckého života?
Můj otec a matka. Potom zajisté pan Václav Zítek a Vladimír Chernov.

Jak se díváte na nejrůznější mezinárodní soutěže, řady z nich jste se velmi úspěšně zúčastnil. Jste soutěžní typ?
Já si soutěžemi prošel za dob studií činoherního herectví na konzervatoři a to mě bylo okolo 17 let, pak už jsem nesoutěžil. Některé jsem i vyhrál jako absolutní vítěz a byl jsem tam opět nejmladší a hodně lidí se divilo, proč pan ředitel konzervatoře musí dát pochvalu herci z dramatického oddělení a ne z pěveckého. Jenže postupem času jsem začal zjišťovat, že cesta k úspěchu jimi pro mě nebude, a tak jsem od té doby žádnou další nevyzkoušel. Čas stále mám, takže mě možná čeká Operalia nebo Cardiff…

Program v rámci koncertní řady FOK v Praze v Anežském klášteře 17.
října vás představí v poněkud odlišném programu, než by mnozí posluchači
očekávali. Co vás vedlo k volbě takového programu? Jak takový program
vůbec vznikal?
Těším se velmi na první koncert pro pražské publikum. Nápad to byl zcela jasný: Vytvořit něco jiného, chytlavého pro publikum a zároveň ve škatulce klasické komorní hudby. Myslím, že propojení italských „napolitánských“ písní (některých opravdu světově známých melodií) s komplexní stylizací směrem k Sicílii a k tomuto regionu, bylo klíčové. Stylizace kostýmů jako by na Sicílii ve 20. letech 20. století s tím, že se objeví nástroje Itálii symbolizující. To je hlavně mandolína, dvě kytary a akordeon. Tvoří to a dokresluje hudebně charakteristickou atmosféru italské mafie nebo-li známého filmu Godfather (Kmotr). Ale především v mém podání zaznívají krásné „napolitánské“ písně. Na to jsme vsadili a doufám, že jdeme správným směrem. Pořad je doprovázen mluveným slovem a dokonce publikum „vtahuji“ částečně a humornou formou do „děje“.

Jaký vztah máte k písňovému repertoáru a myslíte si, že lze oba žánry
– operní nebo operetní zpěv a interpretaci písní kombinovat?
Písňový repertoár hlavně rozvíjím od doby působení v německých divadlech. Je to stěžejní pro mladého barytonistu, který může disponovat až tenorálním rejstříkem a já jsem vděčný za tyto šance. Dělal jsem skutečně mnoho písní, ale nechci se na to vysloveně specializovat. Je to náročná disciplína a mnohdy obtížnější než „stát“ na jevišti a zpívat operu. Kombinovat se to samozřejmě dá, ale ne často. Pěvci specializující se na písňovou tvorbu v nejvyšší kvalitě nedělají tak často operu. V Německu je toto velmi ceněné a kdo z operních pěvců dělá i operetu, má určitě navrch! Opět je to nelehká disciplína (zpěv, tanec s prózou-herectvím).

Jak se vám pracuje v Drážďanech v prestižní Semperoper a na dalších
německých scénách?
Práce v Semperoper je opravdu nevšední už kvůli tomu, vedle jakých kolegů stojíte a pod jakou taktovkou jste dirigováni. Je krásné stát se kolegou světově známých operních hvězd a velkých osobností dirigování či režie. Tato opera patří mezi deset nejvíce světově uznávaných a úžasnou velikostí jeviště, hlediště, výbornou akustikou a celým komplexem, tvoří z hlediska velikosti a úrovně třetí operní „mocnost“ Německa. Jsem za tento vývoj rád, protože jsem začínal v Německu na menších divadlech, ale právě tam jsem dostal tu nejucelenější školu! Ať už repertoárem nebo celkově chodem a zkušenostmi v divadle! V neposlední řadě i finanční a existenční prosperitou.

Je nějaký rozdíl mezi prací na domácích scénách a v zahraničí?
Práce se chce v zásadě všude dělat na výbornou. Jsou divadla menší, která disponují menšími financemi, a velká, která mají o hodně větší prostředky. Od toho se odvíjí i dejme tomu systém práce. Jenže ten rozdíl mezi Německem a Českou republikou je opravdu velký. Systém narušuje v České republice na prvním místě finanční stránka a ohodnocení. Jsou to bohužel rozdíly až propastné – pětkrát vyšší platy a honoráře v Německu ve srovnání s domácími poměry. Ale tak to by se dalo hovořit o kvalitě ekonomiky v rámci jiného tématu. Když bych to shrnul, práce a lidé jsou všude stejní! Nám pouze chybí udělat z Prahy světovou operu a celkově metropoli hudby, jako je například Vídeň nebo Berlín… 

Jiří Rajniš jako Jonny v opeře Ernsta Křenka Jonny vyhrává Foto archiv

Co považujete pro kariéru mladého pěvce za nejdůležitější?
Kvalitní příležitosti a repertoár, manažery a neutuchající motivaci, proč to dělat i ve fázích krize. Na to nepřipraví žádná škola, žádné divadlo ani profesor. To všechno si člověk musí projít sám! 

Máte k nějakému hudebnímu stylu nebo slohu blíže?
Určitě od malička tíhnu k bel cantu! Celkově romantismus a obecně italský repertoár. Mám možnosti se v tomto oboru rozvíjet. 

Máte nějakého oblíbeného autora nebo skupinu tvůrců?
Giuseppe Verdi je pro mě srdeční a nesmrtelnou záležitostí.

Často se dnes hovoří o postmodernismu o velkých syntézách nebo „crossoveru“, jak se díváte na soudobou tvorbu?
Než jsem vůbec k těmto moderním druhům hudby „přičichl“, nemohl jsem z toho nic pochopit. Teď ale mohu říci, že když se dílo naučím a seznámím se s ním v období studování a zkoušek více, vše kolem si zamiluji a totálně té muzice a pojetí propadám!

Máte vztah i k jiným druhům umění a k jakým?
Možná překvapím, ale můj celkový styl i v oblékání a mého  „image je Hip-Hop. Mám rád Old school hip hop, rap a celkově kvalitní populární muziku, Queen aj. Každopádně se formuji i do role experimentátora a právě propojení klasiky s rapem mě láká a hodlám brzy spolupracovat s významnými českými rapery na songu a klipech, aby se mohl i částečně klasický styl vloudit do mainstreamové formy.

Myslíte si, že je tzv. klasická hudba v krizi nebo je to jen optický klam?
Naštěstí není a nebude. Je to poklad, který má svoji úžasnou váhu. Muzika je mnohdy „stará“ několik staletí a přitom se pořád hraje. Mladí umělci a lidé mají o klasickou hudbu stále zájem a je dobře, že díky novým technologiím, internetu, reklamě a médiím, se dá o všem informovat a krásně vše propagovat! Krize je možná jen a jen kolem financí.

Jak se díváte na marketing a moderní prezentaci „klasického umělce“. Má nějaké meze, nebo je vše dovoleno a každá publicita je dobrá?
Jak už jsem zmínil, žijeme v úžasné době počítačů a internetu. Dnes si dokáže každý udělat skoro až profesionální reklamu sám na sebe, která by kdysi stála několik tisíc či milionů. Svět je snadno propojitelný a informace s médii jsou neustále kolem nás! Takže v tomto směru je to snadné, ale vlastně neuvěřitelně přehlcené, protože to dělá úplně každý…

Co vás v poslední době z nejširší oblasti umění zaujalo?
Jsem docela náročný divák nebo posluchač. Vzhledem k tomu, že jsem často na straně účinkujícího, moc času nezbývá chodit jako divák. Co jsem ale hodnotil kladně, tak to byla opera Láska ke třem pomerančům v Národním divadle v Praze.

Je podle vašeho názoru opera jako žánr v určité krizi a dnešní scény
de facto těží jen z klasiko-romantického repertoáru nebo je tento žánr schopný dalšího vývoje?
Určitě v krizi není. Jde o to, že divadla a vedení mají často, respektive většinou, zodpovědnost a samozřejmě i nutnost přivádět diváky do divadla, aby hlediště „nezelo“ prázdnotou. Ty největší taháky se ale stále nacházejí v  klasicko-romantickém repertoáru. Je to chytlavé a určitě se s tím dá stále pracovat a může se to posouvat. Je jen škoda, že někteří inscenátoři necítí respekt k dílu, autorovi, hudbě a celkově stylu.

Máte nějakou životní zásadu, krédo, kterým se řídíte?

Člověk se nesmí bát. Strach je nepřítel a to, co jedinec umí, to mu nikdo jiný nikdy nesebere! 

Jaké jsou vaše nejbližší umělecké plány a na co se mohou posluchači doma i v zahraničí těšit?

Mám hodně naplánovaných inscenací v Národním divadle v Praze a rýsuje se jedna krásná hlavní role. Potom časté hostování v Německu. Nejblíže je to pár představení Falstaffa ve Freiburgu, Deanův Hamlet v Kolíně nad Rýnem, spousta koncertů i s Napolitan Quartetem a Pražskými symfoniky. Vánoční koncert s hvězdami Metropolitní opery v Bratislavě, Don Giovanni v SND a spousta dalších produkcí v divadlech v České republice. V létě na mě čeká debut v Itálii a to na festivalu Martina Franka s operou Un Giorno di Regno a přespříští sezonu debut ve Velšské národní opeře v Cardiffu s Bystrouškou.

Jiří Rajniš a Napolitan Quartet   Foto archiv

Improvizace v hudbě (nejen) Claudia Monteverdiho

Program koncertu chce poukázat na to, co bylo typické pro vznik hudebního baroka. Byla to především snaha o vyjádření extrémních emocí pomocí „nových“ hudebně výrazových prostředků, které pro nás mohou mít charakter experimentů, připomínající kompoziční techniky 20. století. Nápadná jistě bude improvizační technika tzv. diminucí. Jednoduše řečeno, jedná se o většinou rychlé ozdobné skupiny not (passaggi) menšího i překvapivě většího rozsahu, které „zahušťovaly“ a propojovaly různé intervaly delších not. Ve většině případů nebyly skladatelem zapsány do not. Ovšem jsou podrobně historicky doloženy v učebnicích ozdob 16. a 17. století. Překvapující budou poněkud archaicky znějící nepřipravené disonance a rytmicky předržované tóny, které nerespektují harmonická a kontrapunktická pravidla. O těchto fenoménech víme prostřednictvím tzv. hudebně rétorických figur, které do hudby vnášely emocionálně výrazovou nepravidelnost či dokonce jistou výstřednost, která posilovala význam textu. Avšak vzbuzování afektů bylo ideálem i v hudbě instrumentální. Koncert nebude jen o „hereckém umění“, ale i o současném experimentování a hledání, se kterým se italští mistři baroka potýkali a vytvořili tzv. „nový styl“ (stile moderne). Ten měl svůj zdroj v umění improvizace. Ostatně dochovaly se nám různé úpravy raně barokních skladatelů téže renesanční skladby. Za pomocí (výše zmíněných) „nových“ výrazových prostředků dospěli častokrát k naprosto odlišným výsledkům. Proto jsem i my zařadili do programu skladby, které byly napsány před vznikem baroka (Palestrina) a které dle dobových zvyklostí můžeme improvizačně upravit pomocí „nového stylu“ pionýrů baroka (Monteverdi apod.).

UPOUTÁVKA NA ŘÍJNOVÉ ČÍSLO

Z říjnového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:

  • Rozhovor  s dirigentem Kasparem Zehnderem, který vystoupí 28. října ve Dvořákově síni Rudolfina s orchestrem PKF – Prague Philharmonia, kde v letech 2005–2008 působil jako šéfdirigent.
  •  Rozhovor s generálním ředitelem České filharmonie Davidem Marečkem o minulé i nadcházející sezoně
  • Rozhovor s  Lenkou Kavalovou, ředitelkou Plzeňské filharmonie, která si v letošní sezoně připomíná 100. výročí svého vzniku.
  • Rozhovor s Václavem Hudečkem o 28. ročníku festivalu Svátky hudby, který podporuje začínající, výjimečně talentované hudebníky. Letos např. představí nadějnou houslistku Marii Hasoňovou.
  • Rozhovor s ředitelem castingu Královské opery Covent Garden v Londýně Peterem Mariem Katonou, který v létě zavítal do Národního divadla v Praze, kde byl porotcem 27. ročníku světové operní soutěže Operalia.
  • Z rubriky Události ohlédnutí za mezinárodní pěveckou soutěží Operalia,již v roce 1993 založil s cílem objevovat operní talenty Plácido Domingo.  Soutěž se koná každý rok na jiném místě, mezi nimiž nechyběla např. města Paříž, Hlavní město Mexiko, Madrid, Tokio, Hamburk, Washington, Budapešť, Milán, Moskva, Verona či v loňském roce Lisabon.Letos přišla řada na Prahu a Národní divadlo, kde v mužské kategorii zvítězil španělský tenorista Xabier Anduaga a v ženské kategorii guatemalská sopranistka Adriana González.
  • Z rubriky Festivaly, koncerty ohlédnutí za  festivaly MHF Český Krumlov, Letními slavnostmi staré hudby, festivalem nové a experimentální hudby Ostravské dny, Hudebním festivalem Znojmo a Olomouckými barokními slavnostmi či za zahajovacím koncertem České filharmonie v čele s jejím šéfdirigentem Semjonem Byčkovem, na němž zazněla díla Bedřicha Smetany, P. I. Čajkovského (se sólistkou Jelenou Stichinou) a Dmitrije Šostakoviče.
  • V rubrice Horizont tentokrát přinášíme postřehy z Letní jazzové dílny Karla Velebného (od jehož úmrtí letos uplynulo již plných třicet let), která vznikla  v roce 1984 z iniciativy frýdlantských milovníků jazzu v čele s Radkem Jechem…
  • Z operního žánru, nabídnutého v poslední době na našich scénách, si určitě přečtěte recenzi na premiéru Martinů Tří fragmentů z Julietty a Lidského hlasu   Francise Poulenka a na festival Opera Nova, který letos zahrnoval šest produkcí s doprovodným programem a výstavou Intermezzo. Rubriku doplňuje rovněžzhodnocení filmového dokumentu o Lucianu Pavarottim Rona Howarda.
  • Ze zahraničí jistě zaujme ohlédnutí za provedením Rusalky v Darmstadtu, informace z XVIII. Mezinárodní konference WASBE a zhodnocení nové výstavy, připravené u příležitosti 100. výročí narození Wolfganga Wagnera v nejnovější budově komplexu tří bayreuthských muzeí Wahnfriedu a nazvané Der Prinzipal Wolfgang Wagner und die „Werkstatt Bayreuth“.
  • Z rubriky Studie, komentáře si nenechte ujít:
  • zavedené seriály: Celuloidová hudba  – nově o  českém (a československém) hudebním dokumentu – v desátém díle věnovaném práci s hudbou v České televizi a projektům mladého režiséra Patrika Ulricha, Z historie a současnosti muzikálu – kde tentokrát najdete  několik bloků zajímavostí s názvy Česká Broadway, Pocta skladateli Stephenu Sondheimovi, Anglický Chichester představil klasiku i současnou tvorbu, Fred Ebb: textař z nejstálejší autorské dvojice.
  • nové seriály: Portréty velkých dirigentů od 19. století po současnost, kde se tentokrát dozvíme celou řadu zajímavostí z pestrého života, nemilosrdně zasaženého II. světovou válkou,dalšího z nejvýznamnějších dirigentů  první půle 20. století, Wilhelma Furtwänglera, Mozaika nejslavnějších operních režisérů, v níž jsme v říjnovém čísle zaměřili pozornost na jednoho z nejžádanějších režisérů současných operních scén, německého režiséra Christofa Loye, Zapomenuté operní skvosty, kde se tentokrát autor věnuje Mascagniho opeře Malý Marat, byť dnes téměř neznámé, tak 2. 5. 1921 s triumfálním úspěchem premiérované v Teatro Costanzi v Římě, Století bez mezníků s poutavým textem o významném mexickém skladateli Silvestre Revueltasovi, který zemřel v pouhých čtyřiceti letech, a jazzu věnovaný seriál s názvemProudy a protiproudy jazzových meandrů, jenž pokračuje dílem, který pojednává o moderním jazzu spojeném s tzv. country & western music a je nazván Dnes vstup bez koltů: hrajeme jazz!
  • V rubrice Knihy a notoviny tentokrát opět po čtvrt roce najdete Novinky ze zahraniční muzikologické literatury.
  • Rubriku Svět hudebních nástrojů vyplňuje cyklus, věnovaný klavíru a nazvaný Klavírnictví na rozcestí. V desátém  díle autor dokončil vhled do současné (nejen) mistrovské výroby pian a nazval ho Hra o trůn.
  • A v rubrice Revue hudebních nosičů tentokrát  nabízíme  Nové operní nahrávky na CD, po kterých na dalších stranách jako  v každém čísle následují  recenze na některá nově vydaná CD.

Srpnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Po opulentním červenci s plejádou oper nebo vokálních koncertů na festivalech je moje „databáze“ pro srpnová „nej“ početně skrovná. Na Bayreuthských slavnostech jsem viděla letošní novou inscenaci Tannhäusera, z těch starších Parsifala a Tristana a Isoldu. Repertoár budějovického divadla na Otáčivém hledišti tentokrát obohatila Pucciniho Turandot. Z koncertů jsem zvládla pouze vystoupení Collegia 1704 s Bachovou mší h moll v Labské filharmonii v Hamburku. 

Nikoli výkon Collegia 1704, tradičně špičkový, ale zklamání z akustiky Labské filharmonie mě nakonec vede k tomu, že můj srpnový zážitek patří Tannhäuserovi, přes všechny kontroverze režijního pojetí. A do negativních zážitků se tentokrát nepropadlo nic.

Zážitek, jakkoli kontroverzní

Připouštím, že když jsem se v bayreuthském Tannhäuserovi postupně podvolovala přistoupit na princip ve Festspielhausu debutujícího německého režiséra Tobiase Kratzera, inscenace mě nakonec strhla. A to i přesto, že se Kratzer nijak netrápil rozpory mezi textem libreta a děním na jevišti. A už vůbec ne tím, že hudbu Gesamtkunstwerku v nastudování Valerije Gergijeva odsunul do role pouhé filmové nebo scénické hudby a Wagnerův koncept příběhu podle středověkých německých legend s étosem rytířských soutěží minnesängerů a (křesťanskou) čistotou Alžběty nechal klesnout na vedlejší vrstvu nově naroubovaného a z hlediska postav a jejich motivací podstatně přeformátovaného příběhu. Musím uznat, že inscenace je promyšlená, dynamická, napínavá, ba chvílemi dokonce vtipná. Situace i nově přetvořené charaktery a jejich motivace jsou detailně propracované, ve svém významu srozumitelné, mají pointy a sólisté vedle skvělých pěveckých podávají i obdivuhodné výkony herecké tak, že vystihují i nuance při oscilaci mezi různými přidanými vrstvami svých rolí. Inscenace mistrně kombinuje a propojuje divadlo, film a projekce natáčené během představení v různých prostorách budovy včetně zákulisí tak, že divák skoro nestačí sofistikovaný mix opery, fikce, iluze a reality sledovat. Tento Tannhäuser je svým způsobem strhující – „jen “ je o něčem úplně jiném, než Wagnerova opera.

Kratzer udělal z Wagnerova Tannhäusera o soutěži středověkých pěvců na Wartburgu a hledání milosti, odpuštění hříchů a vykoupení jakousi novodobou akční pohádku o deziluzi z absolutní svobody, ovšem s happy endem jak z červené knihovny. Z minnesängerů jsou současní operní sólisté, kteří zrovna vystupují na festivalu v inscenaci Tannhäusera. Tenorista Jindřich, který měl vztah se sopranistkou, nyní obsazenou do role Alžběty, „zběhl“ ke komediantům. Harcuje coby klaun s podivnou tlupou anarchistky, černošského transvestity Le Gateau Chocolat  a trpaslíka Oskara (s inspirací v knížce Güntera Grasse Plechový bubínek), která po Německu jezdí v dodávce a rozdává letáky propagující absolutní svobodu s Wagnerovým citátem Frei im Wollen! Frei im Thun! Frei im Geniessen! / Svoboda vůle! Svoboda činů! Svoboda požitků! (z jeho politického pamfletu Die Revolution / Revoluce z roku 1849). A právě tento citát zvolil Kratzer znovu, po svém nastudování Tannhäusera v Brémách v roce 2011, za hlavní motto, vizuálně i obsahově procházející celou inscenací.

Klíčové motivace jednání Tannhäusera a Alžběty nemají v Kratzerově pojetí s Wagnerovou operou pranic společného: Tenoristu (Tannhäusera) od života s anarchistkou (Venuší) neodvrátí přesycenost smyslnou rozkoší, ale celá ta bizarně pofiderní parta ho už otravuje a poslední „kapkou“ je vražda policisty, kterého anarchistka chladnokrevně přejela. A Alžběta, ve Wagnerovi prosebnice, která jak anděl všecka v nevinnosti prosí Pannu Marii o slitování pro Tannhäusera, se v Kratzerově produkci nakonec vyspí s Wolframem a spáchá ten nejtěžší křesťanský hřích – sebevraždu. 

Pokud jsem se zatím nezmiňovala o hudbě, odpovídá to míře pozornosti, kterou na sebe vizuální stránka inscenace strhává. Nicméně americký sólista Stephen Gould v roli tenoristy alias Klauna alias Tannhäusera/Jindřicha nejen svým zvučným hlasem, ale mohutným zjevem vzbuzuje respekt a v závěru soucit. Další spolehlivou oporou je v Bayreuthu německý barytonista Markus Eiche, Jeho hlas sice nemá specifickou ani podmanivou barvu, ale vládne dostatečným volumenem a part Wolframa má zřetelně hluboce zažitý. Dánský basista Stephen Milling s poněkud rozkolísaným hlasem zpíval durynského lantkraběte Hermanna.

Původem ruská mezzosopranistka Elena Zhidkova, která po zranění kolegyně Ekateriny Gubanovy při zkoušce na poslední chvíli naskočila do role Venuše, byla představitelsky skvělý typ pro tuto postavu, jak ji pojal Kratzer, pěvecky ale part zejména v dramatičtěji vypjatých částech přesahoval její současné možnosti.

Středem pozornosti ovšem byla Lise Davidsen. Po svém prvním samostatném CD, na které mimo jiné nahrála právě árii Alžběty, s níž ovšem už předtím vyhrávala jednu pěveckou soutěž za druhou a ozpívala si ji v Curychu a v Mnichově, i v bayreuthském divadle potvrdila, že je mimořádný wagnerovský hlas. Její hutný, objemný, na alikvóty bohatý plný soprán se pružně nese v obloucích na dlouhém dechu v celém rozsahu včetně pevně ukotvené znělé hluboké polohy. Nicméně při těch nejpřísnějších kritériích, která je třeba právě na nastudování Wagnerových oper v Bayreuthu uplatňovat, ve výrazově vypjatých výškách se její soprán vyostřuje na úkor oblých tónů.

Valerij Gergijev je dostatečně zkušený dirigent, aby zvládl hudební nastudování Tannhäusera s přehledem. Avšak ve srovnání se zkušenostmi se specifickou akustikou Festspielhausu, jaké má v posledních letech především Christian Thielemann, od roku 2015 hudební ředitel Bayreuthských slavností, ony jemné záchvěvy dynamiky a odstínů zvukových barev s festivalovým orchestrem přece jen nedosahoval. Tradičně perfektní byl festivalový sbor pod vedením Eberharda Friedricha.

Tobias Kratzer není ve Wagnerově Mekce první (a nejspíš ani poslední), kdo se snaží za / nad /pod Wagnerovými operami dolovat nové, pokud možno aktuální, nejlépe šokující výklady a zapojit do nich bayreuthskou realitu historie nebo současnosti. Kongeniální koncept, který se podařilo přede dvěma lety najít režisérovi Barrie Koskymu, když propojil Wagnerův život s Mistry pěvci norimberskými, však Kratzer ve své pohádkově anarchistické bayreuthské road movie nenašel.

Pražský komorní balet pokračuje v činnosti i v divadelní sezoně 2019/20

Pražský komorní balet (PKB), největší české nezávislé taneční těleso s více než padesátiletou historií, díky mimořádné dotaci Ministerstva kultury České republiky nezanikne, jak bylo v červnu jeho vedením avizováno. MK ČR po jednáních, která probíhala v uplynulých měsících, soubor podpořilo v celoroční činnosti v roce 2019. Díky přidělené dotaci PKB pokračuje i v nadcházející divadelní sezoně.

„Přes veškeré peripetie a politické turbulence, neznalost a nezájem politiků o taneční prostředí Pražský komorní balet nezaniká, ale naopak vstupuje do své již pětapadesáté divadelní sezony,“ říká JUDr. Ivan Dunovský, zakladatel a intendant společnosti Balet Praha, o.p.s. „Po mnoha měsících jednání vedení souboru s exministrem kultury Antonínem Staňkem jsme ukončili veřejnou petici na záchranu souboru s více než pěti tisíci podpisy. Dodatečně děkujeme všem, kteří nás svým podpisem podpořili. Na sociálních sítích jsme zaznamenali překvapivě masivní podporu mladých lidí. Pro rozhodování o budoucnosti PKB měla vliv i vyjádření devatenácti divadelních odborníků a tanečních autorit, kteří poslali ministrovi kultury své dopisy. V červnu nakonec předložil ministr kultury problematiku PKB na jednání vlády, která rozhodla soubor podpořit v celoroční činnosti v roce 2019. Díky přidělené dotaci MK ČR může Pražský komorní balet pokračovat v práci i v sezoně 2019/20.“

 „Byť jsme se rozhodnutí ministerstva dozvěděli až v průběhu léta, okamžitě jsme zahájili přípravy nové sezony, samozřejmě s obrovským časovým zpožděním,“ říká Ladislava Jandová, ředitelka Pražského komorního baletu. V nejbližší době tedy čeká soubor velká premiéra choreografa Petra Zusky s názvem Carmina Vetera. Jedná se o komponovaný večer na motivy starých lidových písní, jenž bude mít premiéru 27. října v Divadle na Vinohradech v Praze. „Lidová píseň a poezie a vlastně etnická hudba všeobecně je jakousi červenou nití, která se vine mou tvorbou od samotných začátků. Je pro mne obrovskou inspirací a zřejmě se k ní budu vždy znovu vracet,“ říká Petr Zuska. „Večer s názvem Carmina Vetera, tedy Staré písně, představuje jen část oné mé ‚červené niti‘. Konkrétně choreografie ‚Ej Lásko‘, ‚Lyrická‘ a ‚Růže‘ byly vytvořeny mezi lety 20082010 pro různé soubory a příležitosti. Zbrusu nové dívčí sólo ‚FO(U)R ONE‘ bude mít naopak svou světovou premiéru.“

Petr Zuska, který je od nové sezony rezidenčním choreografem Pražského komorního baletu, pro soubor letos vytvořil úspěšnou inscenaci Kytice. Tu bude PKB do konce kalendářního roku reprízovat hned pětkrát.

Uměleckou vedoucí byla od sezony 2019/2020 jmenována Linda Svidró, stávající baletní mistryně a asistentka choreografů, která s PKB úzce spolupracuje již od roku 2017. „Vážím si odborné taneční veřejnosti, jež soubor podporovala do poslední chvíle a jsem ráda, že můžeme hrdě vstoupit do nové sezony,“ říká Svidró. „Velmi si také vážím samotných spolupracovníků, kteří zůstali loajální i v kritických obdobích: předně vedení PKB, členů souboru tedy tanečníků a konzervatoře Taneční centrum Praha. Všichni se už těšíme nejen na reprízy představení Kytice režiséra a choreografa Petra Zusky, ale i na novou říjnovou premiéru.“

„To, že může Pražský komorní balet v činnosti pokračovat, nás těší o to víc, že si právě v letošním roce připomínáme pětapadesáté výročí vzniku Studia Balet Praha, přímého předchůdce PKB. Těleso v roce 1964 založila dnes již legendární trojice umělců: Pavel Šmok, Vladimír Vašut a Luboš Ogoun,“ doplňuje ředitelka Jandová. „Z letošní mimořádné podpory Ministerstva kultury máme přes veškeré strasti a dlouhé čekání samozřejmě obrovskou radost, nicméně nad budoucností Pražského komorního baletu i nadále visí otazník. Jaká bude veřejná podpora PKB v roce 2020, natož v následujících letech? Tuto informaci, bohužel, neznáme. Finanční nejistota nám tak stále komplikuje každodenní situaci a rozhodování ve všech sférách činnosti. V oblasti dramaturgie je přitom dlouhodobé plánování základním kamenem úspěchu. Přála bych si, abychom se jednou dostali do situace, kdy se budeme moci plně věnovat odborné a profesionální práci a nebudeme muset takřka denně bojovat o holou existenci!“

Balet ND v Praze zve na mistrovské choreografie, premiéry, klasická i soudobá díla

Markéta Jůzová

Balet Národního divadla vstoupil do nové sezony úspěšným repertoárovým dílem Labutí jezero, které zařadil do své nabídky na jaře v české premiéře v choreografii legendárního jihoafrického tvůrce Johna Cranka. Proslulý balet Petra Iljiče Čajkovského nastudovali Birgit Deharde, Andria Hall a Filip Barankiewicz v historické budově Národního divadla v Praze. Vedení naší první scény věří, že Crankova verze je vytvořena v úctě k tradičnímu pojetí, s puncem dramatického talentu a ojedinělým smyslem pro vystižení podstaty baletu. Soubor BND se stal současně prvním velkým tanečním tělesem mimo německé prostředí, jenž získal povolení inscenovat titul v Crankově choreografii.

Labutí jezero  Foto  © archiv Národní divadlo

Když současný umělecký šéf BND Filip Barankiewicz zastával ve své minulé taneční kariéře post prvního sólisty Stuttgartského baletu, poznal Crankovy choreografie blíže. V našem rozhovoru z roku 2016 se vyjádřil ve svých vzpomínkách k tvorbě legendy baletu pozitivně a s úctou: „Z choreografií Johna Cranka čiší lidství, což je nejdůležitější. Jeho choreografie vychází nejen z přirozenosti člověka, on se současně pokusil z tanečníků vydat i schopnosti herecké. Měl jsem mnoho příležitostí poznat jeho tvorbu prostřednictvím krásných rolí, které jsem tančil. Neuvěřitelně mne obohatily a ovlivnily. Mám úžasné zážitky z nedávné doby, kdy mi byla dána možnost jeho díla předat a koučovat ve Stockholmu, Helsinkách a Soulu. Bavilo mne sledovat, jak se tanečníci seznamují s krokovými variacemi, což byla i pro mne velká výzva.“

Ve Stavovském divadle zahájí sezonu soubor BND titulem Kafka: Proces, jehož choreografii vytvořil Mauro Bigonzetti. K moderní inscenaci se nechal významný italský choreograf volně inspirovat stejnojmenným vrcholným románem Franze Kafky z roku 1914. Na stejné scéně bude k vidění v nadcházející době i úspěšný balet Valmont, jehož podkladem byl román Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti. Soubor BND tančí dílo na hudbu Franze Schuberta a Pēterise Vaskse v úpravě Petra Maláska a v choreografii i režii Libora Vaculíka.

Pestrou nabídku sezony obohatilo současné vedení souboru čtyřmi premiérami. Po zářijovém turné souboru do jihokorejského Soulu, kde v Arts Center tanečníci BND poprvé představí avantgardní dílo Jiřího Kyliána Gods and Dogsv rámci komponovaného představení s Korejským národním baletem, vystoupí v listopadu v Praze i Korejský národní balet. Pod vedením umělecké šéfky Sue Jin Kang zatančí zahraniční hosté Kyliánovu choreografii Forgotten Land, která nahradí Žalmovou symfonii v rámci komponovaného představení KYLIÁN – Mosty času. Po premiéře 13. listopadu 2019 bude v historické budově ND uváděna inscenace KYLIÁN – Mosty času (Gods and Dogs – česká premiéra, Bella Figura, Petite Mort, Šest tanců).

Sametové baletní gala

Oslavy 30. výročí Sametové revoluce ve Stavovském divadle 16. listopadu 2019 se ponesou symbolicky v duchu umění, expresivity a svobodného vyjádření emocí tanečníků. Večer bude přitažlivý i o fakt, že soubor Baletu ND získal nedávno mezinárodní uznání na turné po Havaně a Kostarice, kde předvedl vysoce profesionální gala s ukázkami ze světového baletního repertoáru.

Plán tanečních událostí nového roku zavede milovníky baletu na českou premiéru 30. listopadu 2019 do Stavovského divadla. V choreografii proslulé německé osobnosti Christiana Spucka, uměleckého šéfa Zürich Ballett, uvede soubor BND dílo Leonce & Lena, které bylo vytvořeno podle literární předlohy Georga Büchnera. Spuckova baletní inscenace byla v minulosti nastudována na prestižních scénách Grands Ballets Canadiens v Montréalu, Stuttgarter Ballett nebo Zürich Ballett.

V adventním i vánočním období okouzlí diváky v historické budově Národního divadla opět Louskáček – Vánoční příběh. Balet Petra Iljiče Čajkovského si od své premiéry v roce 1892 prošel mnohými změnami v dramaturgickém, choreografickém i režijním pojetí. Maďarský choreograf Youri Vàmos se ve své verzi inspiroval pohádkou Charlese Dickense a zasadil příběh do dějiště 19. století v Londýně.

Choreografie legendárního Johna Cranka ožije v baletu Oněgin, zpracovaného podle proslulého románu Alexandera Sergejeviče Puškina.V obnovené premiéře 20. února 2020 se vrátí do historické budovy ND. Čajkovského hudba zazní v úpravě a instrumentaci, kterou navrhl Kurt-Heinz Stolze. Crankova verze byla uvedena na mnohých světových scénách.

Návrat baletních děl do Státní opery

Do Státní opery se soubor BND vrátí po jejím slavnostním znovuotevření v lednu 2020, kde plánuje tančit ze svého repertoáru balet Marná opatrnostJohna Lanchberyho, uváděného podle původní partitury Ferdinanda Hérolda v choreografii Fredericka Ashtona, a dále projekt komponovaného večera s názvem Timeless (Serenáda, Separate Knots, Svěcení jara), díla na hudbu P. I. Čajkovského, F. Chopina a I. Stravinskéhov choreografiích George Balanchina, Emanuela Gata a Glena Tettleyho.

V české premiéře 21. května 2020 nastudováním baletu Petra Iljiče Čajkovského Spící krasavice, baletu na motivy známé pohádky Charlese Perraulta, uvede soubor BND poprvé půvabnou verzi slavné brazilské primabaleríny a choreografky Marcii Haydée, která ji vytvořila v roce 1987 pro Stuttgartský balet. Proslulá inscenace, která byla na repertoáru řady prestižních scén, obsahuje také velkolepé taneční party Mariuse Petipy. 

Společný projekt Laterny Magicky a Baletu Národního divadla v Praze

Nové autorské taneční divadlo s názvem Bon Appétit! choreografa Jana Kodeta vznikne ve  spolupráci s režisérským tandemem SKUTR, skladatelem Ivanem Acherem, umělci Laterny magiky a tanečníky Baletu Národního divadla. Světová premiéra se uskuteční na Nové scéně 2. dubna 2020.

Nová scéna společně s Baletem ND láká své návštěvníky na projekt Slovanský temperament (Dumka, Aspects, Perfect Example), díla na hudbu četné řady skladatelů choreografovali Ondřej Vinklát, Katarzyna Kozielska a Andrej Kajdanovskij, a dále na taneční představení Sólo pro nás dva choreografa a režiséra Petra Zusky, který svůj úspěšný titul zpestřil hudbou Jaromíra Nohavici a Beaty Bocek. Bývalý dlouholetý umělecký šéf BND a významný tanečník na scénu sofistikovaně vnesl i česko-polskou tvůrčí atmosféru.    

Na sklonku sezony se uskuteční 6. června 2020 v historické budově Národního divadla v Praze obnovená premiéra baletu Čarodějův učeň. Autorské taneční divadlo skladatele Zbyňka Matějů, choreografa Jana Kodeta a režisérského tandemu SKUTR na motivy lužickosrbské legendy z přelomu 17. a 18. století je orientováno na diváky různých generací.

Festival Mladá Praha

29. 9. Neděle / Sunday                         

Praha 19:00 – Rudolfinum, Dvořákova síň/Rudolfinum, Dvořák Hall

Yasuko Furimi (J) klavír / piano

Friedrich Thiele (D) violoncello

Martin Daněk (CZ) hoboj / oboe

Tomáš Stanček (CZ) dirigent / conductor

Severočeská filharmonie Teplice / North Czech Philharmonic

Antonín Dvořák (1841 1904):   Karneval/Carnival

Petr Iljič Čajkovskij (1840 1893):  Variace na Rokokové téma/The Variations on a Rococo Theme op.33               

                                                       přestávka

Ralph Vaughan Williams (1872 1958):    Koncert pro hoboj a smyčcový orchestr / Concerto for Oboe and String Orchestra

Sergej Rachmaninov (1873 1943):  Koncert pro klavír a orchestr fis moll/Piano Concerto in f sharp minor No.1 op. 1

Martin Daněk (1989) hoboj/oboe

Studium absolvoval na Vysoké hudební škole Hanns Eisler v Berlíně pod vedením D. Wollenwebera a J. Kellyho. Strávil také roční studijní pobyt na Haute École de Musique ve švýcarském Lausanne ve třídě Jeana-Louise Capezzaliho. Již během studií koncertoval jako první hobojista Mládežnického orchestru Gustava Mahlera a Mládežnického orchestru Evropské unie. Po dvou letech (20142016) v orchestrální akademii Curyšské opery působil Martin jako sólohobojista v několika orchestrech, například Iceland Symphony Orchestra, Finnish  Radio Symphony Orchestra, Bergen Philharmonic, Stavanger Symphony, Norwegian Radio Symphony, Latvian National Symphony, Malaysian Philharmonic Orchestra.
Mimo to spolupracoval také s orchestry jako jsou Berlin Philharmonic Orchestra, NDR Radiophilharmonie, Kammerakademie Potsdam, Orquesta de la Comunitat Valenciana či Musikkolegium Winterthur. Po ročním angažmá v Basilejském symfonickém orchestru je od léta 2019 členem Lucernského symfonického orchestru ve Švýcarsku.V květnu 2019 se stal vítězem 71. Mezinárodní hudební soutěže Pražského jara, kde také obdržel cenu Nadace Bohuslava Martinů.

Yasuko Furumi (1998) klavír/piano

Yasuko studuje pod vedením F. Eguchi na Hudební univerzitě Showa. Získala ocenění od Hudební akademie Ishikawa (2014) a cenu nejtalentovanější klavíristky na 2. ročníku Mezinárodní soutěže hry na klavír v Hanoji (2012). Dále získala 1. cenu v soutěži o stipendium Yasuko Fukudy (2015), 2. cenu na soutěži Klavírní akademie Hamamatsu (2016) a 1. cenu na PTNA klavírní soutěže (2016). Je laureátkou 4. ročníku Mezinárodní klavírní soutěže Takamatsu v roce 2018 a Mezinárodní klavírní soutěže F. Chopina v Asii v sekci profesionálů (2019). Účinkovala s Japonským filharmonickým orchestrem, Tokijským filharmonickým orchestrem, Kanagawským filharmonickým orchestrem, Hanojským filharmonickým orchestrem a Filharmonickým orchestrem Seto. Vystupuje na mnoha místech Japonska a v zahraničí, zejména v Itálii, Polsku, Rumunsku  a USA. V lednu 2019 vydala v  japonském vydavatelství Nippon Columbia své první CD z cyklu Opus One Label.

Tomáš Stanček (1995) dirigent/conductor

Tomáš studoval na Janáčkově konzervatoři v Ostravě v dirigentské třídě prof. J. Javůrka. Nyní je posluchačem AMU v Praze, kde studuje pod vedením L. Svárovského a T. Koutníka. Zúčastnil se několika sbormistrovských seminářů pod vedením J. Galatenko, M. Němcové a J. Brycha. Od roku 2018 je členem odborné rady NIPOS-ARTAMA pro středoškolský sborový zpěv. V letech 20092017 byl vedoucím vokálního uskupení Keep Smiling Gospel. Kromě České rebubliky s tímto sborem koncertoval v několika zemích Evropy. Spolupracoval rovněž s polskou zpěvačkou G. Gasior, dánskou sbormistryní L. Littau a londýnským sbormistrem a skladatelem D. Danielem, sopranistkou P. Janečkovou či trumpetistou N. Grigoriadisem a klavíristou M. Bártou. Stojí za hudebním nastudováním dvou CD ostravské skladatelky I. Szurmanové, se kterou aktivně spolupracuje již čtyři roky. Roku 2016 debutoval na MHF Janáčkův máj provedením koncertu vítězů skladatelské soutěže Generace. Spolupracoval s Janáčkovou filharmonií Ostrava, Moravskou filharmonií Olomouc, Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín, PKF Prague Philharmonia a Západočeským symfonickým orchestrem v Mariánských Lázních. Zúčastnil se také dirigentských kurzů u SČF v Teplicích. Od roku 2017 je sbormistrem Dvořákova komorního sboru v Kralupech nad Vltavou.

Friedrich Thiele (1996) violoncello

V dětství začal Friedrich hrát v přípravném studiu při Hudební univerzitě Carla-Marii von Webera v Drážďanech s profesorem G. Altmannem a pokračoval na hudebním gymnáziu Carla-Marii von Webera ve třídě prof. P. Brunse v Lipsku. Poté pokračoval ve třídě prof. E. Schmidta ve Výmaru. Obdržel mnohá ocenění na národních i mezinárodních soutěžích jako např. na Mezinárodní soutěži Cellowettbewerb Liezen (2008) nebo na Dotzauer-Wettbewerb (2005 a 2009). V roce 2010 získal 1. cenu na soutěži Jugend Musiziert. Soutěž TONALi (2015) a soutěž Ton und Erklärung (2017) odstartovala jeho mezinárodní kariéru. Friedrich byl pozván jako sólista k vystoupení s orchestrem Národního divadla v Brazílii, dále k vystoupení s Kammerphilharmonie Bremen, Rundfunkorchester v Mnichově a k vystoupení se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v Praze. V St. Peterburgu debutoval jako člen komorního uskupení s recitálem v Mariinském divadle a dále na festivalu Vadima Repina v roce 2017. Friedrich vystupoval na Heidelberger Frühling 2018 a v červnu 2018 debutoval v Gasteigu v Mnichově. V březnu 2019 získal cenu Deutscher Musikwettbewerb v Norimberku. V květnu obdržel 2. cenu na soutěži v Markneukirchenu. Podporuje ho nadace Deutsche Stiftung Musikleben.

Jiří Najvar

Skladatel by měl posluchače zaujmout při prvním poslechu

Jakub Horváth

V loňském roce získal  Výroční cenu OSA jako nejúspěšnější mladý autor vážné hudby Jiří Najvar. Není však pouze skladatelem, ale výtečně se mu daří propojovat tuto profesi se sbormistrovstvím. Řadu let stál v čele Pěveckého sdružení moravských učitelů a Vachova sboru moravských učitelek. Hovořili jsme tedy nejen o výhodách tohoto spojení, ale také o jeho pohledu na tvorbu a interpretaci vážné hudby v současné době.

Jsi rodákem z Lichnova u Nového Jičína. Kde se zrodil impuls k tomu, že ses v dětství začal věnovat hudbě?

Už od malička jsem hrál na zobcovou flétnu, protože moje teta na ni učila v kurzech pro děti v rámci antiastmatické terapie. Taky jsem s babičkou chodil pravidelně do kostela, kde mě doslova uchvátila chrámová hudba a sborový zpěv, takže jsem později začal zpívat v lichnovském chrámovém sboru.

Vystudoval jsi skladbu na konzervatoři v Ostravě. Proč sis vybral zrovna tento obor?

Ze začátku jsem doma poslouchal písničky z rádia a začal si je po svém způsobu zapisovat, což mě velmi bavilo. Pak jsem chodil na konzultace k Eduardu Schiffauerovi na konzervatoř, který mi doporučil zlepšit se ve hře na klavír. Od dětství jsem však miloval sbory, takže již během studií na ostravské konzervatoři jsem vedl tamní komorní sbor. Když jsem se vzápětí hlásil do Brna na JAMU, bylo to jak na skladbu, tak na sbormistrovství. Oboje jsem poté studoval paralelně.

Kteří kantoři nejvýrazněji formovali tvůj tvůrčí a interpretační projev?

Ze skladatelů jednoznačně Milan Báchorek, který mě učil na konzervatoři v Ostravě. Na JAMU jsem studoval u Dana Dlouhého, jenž mě seznámil s nesmírně širokou škálou kompozičních technik, což byla obrovská škola. Navíc jsme si dobře rozuměli i po lidské stránce. Co se týče sbormistrů, musím zmínit Lubomíra Mátla, Blanku Juhaňákovou, Petra Fialu a Erwina Ortnera, s nímž jsem se seznámil během půlroční studijní stáže ve Vídni.

Máš v obou profesích nějaké vzory?

Vždycky jsem především hledal svoji vlastní skladatelskou cestu, kterou jsem naštěstí našel, i když je úplně jiná, než si Dan Dlouhý původně představoval. Velmi mě však inspiroval Iannis Xenakis a také mám moc rád českou národní školu: Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů. Z dirigentů obdivuji všechny, kteří se zabývají autentickou interpretací, například Johna Eliota Gardinera nebo Jakuba Hrůšu.

V čem spočívá hlavní rozdíl mezi dirigováním sboru a orchestru a která ze zmiňovaných disciplin je ti bližší?

Sbormistr musí daleko lépe ovládat hru na klavír, protože na zkouškách většinou celý sbor zároveň korepetuje. Vzhledem k tomu, že se řadu let kontinuálně věnuji  sborovému zpěvu, je mi určitě bližší sbormistrovství.

Zabýváš se převážně tvorbou sborových a vokálně-instrumentálních děl na duchovní texty. Jedná se ve většině případů o záměr, nebo objednávku?

Je to záměr. I když jsem zkomponoval také několik oper, které mají světská libreta, pokud píši kantáty, vybírám si většinou duchovní texty, protože nejsou chráněny autorskými právy. Anebo si nechám napsat přímo od autorů nové texty, které poté zhudebním.

Která je tvoje oblíbená skladatelská technika?

Neoklasicismus. Byť mám na svém kontě také mnoho experimentálních skladeb, vždycky se rád vracím ke klasickému řemeslu, z něhož vycházím a snažím se ho obohatit něčím novým, zajímavým. Svoji tvorbu bych tedy charakterizoval jako postmoderní, nikoliv avantgardní. Uvědomuji si totiž, že je nesmírně důležité, aby posluchače moje nová kompozice zaujala hned napoprvé, nikoliv až po dvacátém poslechu.

Řada skladatelů artificiální hudby pohlíží na komponování filmové a scénické hudby s despektem, ba dokonce toto odvětví považují za „padlé žánry“. Řadíš se k nim také?

Dovedeš si představit, jak se dnes živí skladatel artificiální hudby?

Předpokládám, že dost obtížně.

Přesně tak. Nedávno jsem například obdržel od OSA  jako autorský honorář dvě koruny, tudíž se k výše uvedené skupině v žádném případě neřadím! Komponování filmové hudby je základní živobytí dnešního skladatele. Málokomu se však podaří dostat se k filmu, je třeba mít kontakty a využít každé příležitosti. Mám za sebou řadu scénických projektů, k nimž jsem psal hudbu, což mě velice bavilo. Důležité také je, aby si skladatel sedl s režisérem daného díla. Většina filmů, které znám, disponují velmi kvalitní hudbou, takže na tomto žánru skutečně nespatřuji nic méněcenného.

Osobně považuji za mimořádný zjev nejen ve filmové hudbě Luboše Fišera, jehož charakterizuje nezaměnitelný rukopis včetně typických harmonických i melodických postupů, a proto je po prvních čtyřech taktech spolehlivě identifikovatelný. Je tento způsob tvůrčí práce také tvoje meta?

Jednou po koncertě mi kamarád řekl, že moje skladby mají společného jmenovatele, což si právě uvědomil. A to je, myslím, značka ideál. Pokud člověk komponuje skutečně tak, jak chce, a jde do toho srdcem, je nabíledni, že se vyprofiluje, a pozná-li jej posluchač po prvních pěti taktech, je to pro něho obrovská reklama.

Aby ses stal snadno rozpoznatelným, musíš logicky některé kompoziční postupy opakovat.

Ano, nenazval bych to sice přímo sebevykrádáním, důležité ale je nespadnout do průměrné kompoziční šedi. Nedávno jsem se například přistihl při skládání dvou nových písní, avšak pro různé interprety, že jsem použil v refrénu stejný harmonický postup, což jsem následně v jedné písničce poupravil.

Dostal ses někdy jako dirigent do konfliktu s hráčskými nebo pěveckými osobnostmi?

S jednotlivci ne. Když jsme však někdy se sborem nebo s orchestrem dlouho zkoušeli, pocítil jsem několikrát určitý kolektivní tlak.

Považuješ za důležité, aby dirigent v dnešní době ovládal různé žánry?

Člověk nikdy předem neví, s čím se potká, tudíž by se měl snažit být univerzální, aby mohl být schopen oddirigovat cokoliv včetně vlastních skladeb. Pochopitelně však existují i dirigenti úzkoprofiloví, kteří se se svým ansámblem věnují třeba jenom historické hudbě a nedělají nic jiného.

Která z kompozic, jimiž ses zabýval, byla nejnáročnější z hlediska autorského a která naopak z pozice dirigenta?

Nejvíc jsem se vyřádil ve své absolventské skladbě na JAMU – třívěté fantazii Soundscapes pro symfonický orchestr. V první větě jsem začal velmi experimentálně, dokonce jsem zde přepsal záznam zvuku města do partitury. Ve druhé jsem se meditativně ponořil do zvukové lázně a třetí jsem pojal neoklasicistně jako poctu Vivaldimu. Toto dílo určitě patří mezi nejkomplikovanější, avšak kvůli oné třetí větě mě při absolutoriu můj oponent nazval staromilcem, který se chce zavděčit publiku, což avantgardisté nemají moc rádi. Co se týče dirigování, určitě bych jmenoval Janu z Arku od Arthura Honeggera a také Janáčkovu Glagolskou mši.

Lákalo tě někdy v rámci žánrové pestrosti zabrousit jako skladatel do jazzu?

Nemám na to dostatek odvahy, protože vím, že moje silná stránka v komponování spočívá jinde. V aranžmá pro sbor jsem však upravil řadu jazzových standardů, kupříkladu Jaroslava Ježka, který je mi hodně blízký. V jeho tvorbě se cítím jako doma. Také mám rád třeba Ástora Piazzollu, jehož skladby na koncertech s oblibou interpretuji.

Komponuješ pravidelně, nebo nárazově?

Když mám před sebou něco většího, tak pracuji soustavně, protože jsem samozřejmě vázán termínem  odevzdání. Mám však na této profesi rád právě onu systematičnost. Pokud nemám zrovna  naplánován konkrétní projekt, vymýšlím si dopředu, co bych chtěl dále realizovat. Nestane se mi tedy, že bych třeba měsíc nekomponoval.

Máš dobrý sitzfleisch?

Samozřejmě, bez něho nic nenapíšeš. Při dlouhých cestách vlakem si občas zapisuji příchozí  hudební nápady na papír, ale jinak usedám k práci, až když mám jasnou představu o potenciálním díle. Abych jen tak preludoval u klavíru a čekal, že mě něco napadne, to nedělám.

Jaký je tvůj cíl ve vzdálenějším časovém horizontu?

Mít vlastní statek a chovat tam ovečky. (Smích…) A co se týče hudby, chtěl bych komponovat větší vokálně-instrumentální díla, a dá-li Bůh, tak je i sám provozovat. Domnívám se, že je prospěšné, pokud skladatel dovede vlastní díla sám oddirigovat, takže bych rád tímto způsobem tvořil jak v prostoru oratorně-kantátovém, tak i operním.

Co tě naopak čeká v nadcházející koncertní sezoně?

Pracuji na nové opeře a píši vánoční mši pro dětský sbor a symfonický orchestr. Premiéra bude letos o Vánocích. V září budeme mít neofolkový recitál s textařkou a zpěvačkou Irenou Lahodnou v Praze v Kulturním centru Kaštan, kde představíme naši společnou písňovou tvorbu, a v neposlední řadě mě čekají vystoupení s brněnským sborem First Smile, od něhož plánuji vytvořit novou pobočku i ve svém rodném Lašsku. Toto těleso je unikátní v tom, že jako jediné v republice dohromady spojuje zpěv a tanec, a jedná se o velkolepou světelnou show. Repertoár se skládá z mých vlastních skladeb a ze současné popové tvorby. Nedávno jsme vytvořili novou show, v níž jsem zaranžoval nejznámější filmové hity do poněkud odlišnějšího hávu, takže vnímavý posluchač se může při koncertech bavit i identifikací jednotlivých songů.

V jakém obsazení a s jakým doprovodem vystupujete?

Řada sólistů a doprovodný sbor, který se pohybuje od čtyřhlasu výše podle konkrétního díla. Můžeme zpívat a cappella, například v brněnských ulicích, což je dobrý marketingový tah, ale jinak máme tři koncertní varianty doprovodů, a sice nahraný podklad, klavír a živou kapelu. Všichni zpěváci používají samozřejmě porty. Tímto stylem sborového zpěvu jsme se sice hodně odklonili od klasického pojetí Ferdinanda Vacha, jehož velmi ctím, musím však říci, že mě nesmírně baví věnovat se obojímu.

Uvažoval jsi někdy o tom, že by ses přestěhoval do Prahy?

Rok jsem v Praze žil, a kdyby bylo dostatek příležitostí, bydlel bych tu i nadále. Jsem však nesmírně spokojený u nás v Lašsku, kde mám kolem sebe pohádkovou krajinu, a do Prahy občas dojíždím kvůli různým pracovním povinnostem. Setrvá-li tento stav i nadále, nebudu si moci na nic stěžovat.

Jiří Najvar   Foto archiv

Jiří Najvar

nar. 5. 4. 1990, Lichnov u Nového Jičína (Čeladná)

Dirigentskou kariéru nastartoval po úspěšném absolvování studia sbormistrovství a kompozice na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. V orchestrálním dirigování pokračoval čtyři semestry pod vedením Jakuba Kleckera na hudební fakultě JAMU. Na studijní stáži ve Vídni (Universität für Musik und darstellende Kunst Wien) byl posluchačem orchestrálního dirigování u Johannesa Wildnera. Jeho skladatelská tvorba čítá řadu sborových a vokálně-instrumentálních skladeb na světské náměty i duchovní texty a také díla pro dechové orchestry a experimentální opusy. Premiéroval své opery a jevištní provedení dramatických textů. V lednu 2018 uvedla Filharmonie Brno ve světové premiéře jeho „Concerto grosso, No. I“ a „Ave Maria“ pro sólový soprán a orchestr. Je zakladatelem Brno Contemporary Vocal Ensemble. S tímto tělesem získal v roce 2014 zlatou medaili na 42. ročníku Mezinárodního festivalu Svátky písní Olomouc. Spolupracoval s tělesy: Pražská komorní filharmonie, Filharmonie Brno, Janáčkova filharmonie Ostrava, Moravská filharmonie Olomouc, Moravský komorní sbor, Vox Iuvenalis, Moravský komorní sbor, Chorus Ostrava, Ostravský dětský sbor, Luscinia Opava, Vox Iuvenalis, Lumír, Mátlův akademický sbor a Český filharmonický sbor Brno. Od září 2019 působí jako sbormistr Pěveckého sdružení Kopřivnice a jako pedagog na První soukromé základní umělecké škole Mis music v Kopřivnici.