29. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov

29. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov se koná od 17. července do 8. srpna 2020. Festival využívá unikátního prostředí historického města – hudební večery se uskuteční v Zámecké zahradě, v Barokním divadle či v Maškarním sále českokrumlovského zámku a v dalších prostorách města s jedinečným geniem loci. MHF Český Krumlov nabídne koncerty z oblasti klasické hudby, přinese však i večery jiných žánrů pod širým nebem. Vystoupí světoznámý tenorista José Cura, legendární jazzman Billy Cobham, houslový virtuos Pavel Šporcl či violoncellový mág Jiří Bárta. Vstupenky se začnou prodávat 9. prosince, mohou se tedy stát krásným vánočním dárkem.  

Festival nabídne netradiční zahájení i žánrové přesahy

29. ročník MHF Český Krumlov zahájí komponovaný večer, který se odehraje v různých prostorách anglického parku v Zámecké zahradě. Prolne se v něm historie se současností, návštěvníky čeká barokní iluminace, ale rovněž moderní videoprojekce. Vystoupí trumpetista Marek Zvolánek, vokální kvarteto Bohemia Voice a další hudebníci, na programu jsou také taneční čísla.

V průběhu festivalu si na své přijdou milovníci klasické hudby, i příznivce jiných žánrů však čeká celá řada hudebních zážitků. Festival nabídne pokračování volného cyklu Legendy světového jazzu – tentokrát to bude koncert Billyho Cobhama, jednoho nejuznávanějších jazzových bubeníků současnosti, za doprovodu CBC Big Bandu. Dalším počinem za hranicemi klasické hudby je koncertní verze nezapomenutelné Balady pro banditu s orchestrálním doprovodem. Filmové fanoušky jistě potěší večer s hudbou Johna Williamse, na němž zazní známé melodie z filmů Stevena Spielberga. Hudební i gastronomické zážitky pak přinese Španělský večer s temperamentními tanečníky flamenca. Vystoupí kytarista Carlos Piñana, ale také tenorista Plácido Domingo junior, syn slavného pěvce.  

Těžištěm festivalu zůstává klasická hudba  

V Zámecké jízdárně zazní symfonické koncerty v podání předních českých orchestrů se sólisty zvučných jmen, vystoupí houslista Pavel Šporcl s hobojistou Vilémem Veverkou či španělská houslistka Leticia Moreno. Violoncellista Jiří Bárta s klavíristkou Terezií Fialovou v jízdárně přednesou program kompletních Beethovenových sonát pro tyto dva nástroje. Nezapomenutelný zážitek přinese i koncert tenoristy světového renomé, Josého Cury, který se představí v roli sólisty i dirigenta.

Proslulý Maškarní sál, který je perlou rokokové iluzivní malby, bude hostit komorní koncerty MHF Český Krumlov. Za všechny umělce jmenujme např. Štěpána Raka, který v roce 2020 oslaví významné životní jubileum, v dalších večerech vystoupí komorní soubory, mj. Bennewitzovo kvarteto. V nedělním dopoledni budou posluchači moci rozjímat v Klášterním kostele při dvou koncertech varhanní hudby. Varhany však netradičně zazní i pod širým nebem – klasické skladby, ale i své vlastní kompozice představí v Klášterní zahradě „bosonohá varhanice“ působící pod uměleckým jménem Katta.

Světovým unikátem je Barokní divadlo, které se dochovalo v původní podobě jako jedno z mála zámeckých divadel v Evropě. V jediném večeru budou mít festivaloví diváci možnost zažít neopakovatelnou atmosféru tohoto prostoru, uvidí i původní kulisy a repliky dobových kostýmů. Sólisté, kteří se věnují tzv. autentické interpretaci, zde spolu se souborem Musica Florea přednesou slavné barokní árie.  

Dramaturgie festivalu reflektuje významná hudební výročí příštího roku, kterými je bezesporu 250 let od narození L. van Beethovena a 270 let od úmrtí J. S. Bacha, v programu vybraných koncertů proto zazní díla těchto velikánů. Jeden z večerů připomene i 130. výročí narození Bohuslava Martinů.

29. ročník festivalu vyvrcholí slavnostním koncertem k Beethovenovu výročí, na němž světově proslulý orchestr Berliner Symphoniker přednese Beethovenovu Devátou symfonii s Ódou na radost. Spolu s orchestrem se v Pivovarské zahradě představí Kühnův smíšený sbor a pěvečtí sólisté Eunsie Hong, Natasha Novitskaia, Kristian Benedikt a Martin Gurbal‘, dirigentem závěrečného koncertu bude Alfonso Scarano.  

Předprodej vstupenek začíná za necelé dva týdny

Předprodej vstupenek pro veřejnost bude zahájen v pondělí 9. prosince. Vstupenky budou v prodeji on-line na www.ticketstream.cz, nebo v pobočkách společnosti Ticketstream po celé republice a v Infocentru v Českém Krumlově. Předprodej vstupenek probíhá ve dvou časových pásmech – do 31. května 2020 jsou ceny vstupenek nižší, včasný nákup se tedy vyplatí. Stejně jako v předešlém roce mohou diváci využít zvýhodněné vstupné: pro seniory nad 65 let, pro žáky a učitele ZUŠ Český Krumlov, pro čtenáře Městské knihovny v Českém Krumlově a pro všechny zájemce z Krumlova a sousedních obcí.

Festival nadále podporuje zrakově postižené žáky ZUŠ Jaroslava Ježka v Praze, která se jako jediná u nás takto specializuje. Z každé zakoupené vstupenky na koncert MHF Český Krumlov půjde 5 Kč ve prospěch této školy, stejně jako dosud, další možnosti spolupráce jsou v jednání.

MHF Český Krumlov nabídne kromě koncertů mnoha žánrů také rozmanitý doprovodný program nejen pro festivalové diváky. Podrobnosti k doprovodnému programu i další novinky příštího MHF ČK přineseme v následujících měsících, jisté však je, že četné festivalové akce ještě umocní kouzelnou atmosféru starobylého města.

Oficiální web MHF Český Krumlov: www.festivalkrumlov.cz

 PROGRAM 29. ROČNÍKU MHF ČK

17. 7. – 8. 8. 2020  

PÁTEK 17. 7. ZÁMECKÁ ZAHRADA: ZAHAJOVACÍ GALAVEČER  

Zahájení 29. ročníku MHF Český Krumlov se odehraje v různých prostorách anglického parku v Zámecké zahradě. Prolne se v něm historie se současností, návštěvníky čeká barokní iluminace, ale rovněž moderní videoprojekce. V rámci komponovaného večera vystoupí trumpetista Marek Zvolánek, vokální kvarteto Bohemia Voice a další hudebníci, součástí programu bude i tanec. Střídat se budou živá čísla s výstupy na half-playback.

SOBOTA 18. 7. PIVOVARSKÁ ZAHRADA: LEGENDY SVĚTOVÉHO JAZZU – BILLY COBHAM a CBC BIG BAND

Billy Cobham je v současnosti jedním z nejuznávanějších jazzových bubeníků. Disponuje velmi výrazným bubenickým stylem, ve kterém jsou patrné vlivy jazzu, rocku a funku. Je také uznávaným skladatelem a producentem. Hrál na stovkách alb s vlastními skupinami a koncertoval s mnoha významnými umělci (Tony Williams, Dean Brown, Tim Landers, Gil Evans či Miles Davis). V Pivovarské zahradě vystoupí spolu s dalšími hudebníky za doprovodu CBC Big Bandu, který řídí Miroslav Surka. Koncert je pokračováním volného cyklu Legendy světového jazzu.

NEDĚLE 19. 7. KLÁŠTERNÍ KOSTEL: PAVEL KOHOUT – VARHANNÍ KONCERT

Pavel Kohout, absolutní vítěz prestižní mezinárodní soutěže Musashino – Tokio 2000, patří k nejúspěšnějším koncertním varhaníkům mladší generace. Mnoho hlavních cen (Ljubljana, Vilnius, Poznaň, Kaliningrad, Brugge, Lübeck ad.) svědčí o jeho mimořádném hudebním talentu. V současné době se zabývá především sólovou koncertní činností. Vystoupil i na četných festivalech, věnuje se též nahrávací činnosti. V Klášterním kostele představí díla skladatelů Vivaldiho, Mozarta, Buxtehudeho a dalších.

ÚTERÝ 21. 7. ZÁMECKÁ JÍZDÁRNA: JIŘÍ BÁRTA a TEREZIE FIALOVÁ – VIOLONCELLO A KLAVÍR

K poctě skladatele Ludwiga van Beethovena, od jehož narození uplyne 250 let, provedou Jiří Bárta a Terezie Fialová v Zámecké jízdárně pět Sonát pro violoncello a klavír. Jiří Bárta patří k nejlepším violoncellistům své generace. V rámci své rozsáhlé koncertní činnosti vystupuje s orchestry, jako jsou Berliner Symphoniker, Royal Philharmonic Orchestra London ad. Je pravidelně zván na prestižní hudební festivaly a na koncerty do významných koncertních sálů celého světa. Terezie Fialová je výraznou osobností mezi mladými českými pianisty, jako sólová i komorní hráčka se představila na mnoha mezinárodních pódiích. Vystupuje pravidelně na významných festivalech (Basilej, Hamburg, Paříž, Madrid, New York, Washington ad.).

STŘEDA 22. 7. MAŠKARNÍ SÁL: BENNEWITZOVO KVARTETO

Bennewitzovo kvarteto je v mezinárodním měřítku předním komorním souborem, což dokládají ocenění na prestižních soutěžích. V roce 2019 soubor převzal cenu Classic Prague Awards za nejlepší komorní výkon roku. Kvarteto pravidelně koncertuje na významných českých i zahraničních podiích a vystupuje také na festivalech (Salzburger Festspiele, Luzerne Festival, Rheingau Musik Festival ad.). Soubor nese jméno houslisty a ředitele Pražské konzervatoře Antonína Bennewitze, který se zasloužil o vytvoření české houslové školy. V Maškarním sále kvarteto přednese díla Bacha, Haydna, Beethovena a Dvořáka.

ČTVRTEK 23. 7. PIVOVARSKÁ ZAHRADA: BALADA PRO BANDITU – VEČER S FILMEM NIKOLA ŠUHAJ

Překrásná hudba Miloše Štědroně s nezapomenutelnými písničkami s texty Milana Uhdeho na pozadí motivů románu Ivana Olbrachta Nikola Šuhaj loupežník – to je Balada pro banditu. MHF Český Krumlov představí koncertní verzi inscenace v interpretaci herců z Divadla Husa na provázku (Eva Vrbková, Gabriela Vermelho, Jan Zadražil, Dalibor Buš) a Jihočeské filharmonie pod taktovkou Vojtěcha Spurného. Zazní pásmo nejznámějších písní a melodií, které je proloženo úryvky a forbínami z divadelní hry.

PÁTEK 24. 7. ZÁMECKÁ JÍZDÁRNA: PAVEL ŠPORCL, VILÉM VEVERKA a JIHOČESKÁ FILHARMONIE – VEČER K VÝROČÍ J. S. BACHA

Téměř přesně 270 let od úmrtí hudebního génia Johanna Sebastiana Bacha (zemřel 28. července 1750) přednese houslový virtuóz Pavel Šporcl v Zámecké jízdárně program ke skladatelově poctě. Pavel Šporcl je jedním z nejžádanějších českých umělců. Díky svému umění, výrazné osobnosti i nekonvenčnímu vystupování slaví úspěchy u posluchačů všech generací. Ve své dosavadní kariéře spolupracoval s mnoha významnými orchestry, koncertuje po celém světě, na pódiích proslulých koncertních síní. Vedle stěžejního repertoáru klasické hudby představuje i jiné hudební žánry. V Českém Krumlově se představí v roli houslisty i dirigenta zároveň. Jako host večera v jedné ze skladeb vystoupí hobojista Vilém Veverka, sólisty doprovodí Jihočeská filharmonie. Pavel Šporcl se představí i v roli dirigenta.

SOBOTA 25. 7. PIVOVARSKÁ ZAHRADA: GREAT DIRECTORS AND THEIR COMPOSERS: STEVEN SPIELBERG AND JOHN WILLIAMS – UNIKÁTNÍ FILMOVÝ PROJEKT

Americký skladatel John Williams je skutečným mistrem filmové hudby. Doposud získal 5 Oscarů, 3 ceny Emmy, 4 Zlaté glóby a 21 cen Grammy. Stal se dvorním skladatelem režiséra Stevena Spielberga a z jejich dílny vzešly nezapomenutelné melodie z filmů Indiana Jones, Jurský park, Zachraňte vojína Ryana, Chyť mě, když to dokážeš, E.T. – Mimozemšťan, Schindlerův seznam či kultovní Čelisti. Hudba z některých těchto titulů zazní i v Českém Krumlově v podání symfonického orchestru.

NEDĚLE 26. 7. KLÁŠTERNÍ KOSTEL: PAVEL SVOBODA a ELIŠKA ZAJÍCOVÁ – VARHANY A ZPĚV

V jednom z festivalových nedělních dopolední zazní v Klášterním kostele varhany a zpěv, Varhaník Pavel Svoboda je laureátem prestižních mezinárodních soutěží, jako sólista účinkoval na hudebních festivalech v ČR i v zahraničí. Je dramaturgem a uměleckým ředitelem MHF F. L. Věka a předsedou spolku PROVARHANY, který se zaměřuje se na ochranu historických varhan. Mezzosopranistka Eliška Zajícová obsadila 1. místo v soutěži B. Martinů v Poličce a 2. místo na Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Svůj operní debut zažila ve světové premiéře opery hongkongského skladatele Daniela Lo – A Woman Such As Myself. Pravidelně spolupracuje se soudobými skladateli a prezentuje jejich díla. Na programu tohoto koncertu budou díla Vivaldiho, Händela, Mozarta a dalších.

ÚTERÝ 28. 7. MAŠKARNÍ SÁL: ŠTĚPÁN RAK – AUTORSKÝ VEČER K ŽIVOTNÍMU JUBILEU

Štěpán Rak je osobností, která si své posluchače podmaní intenzitou prožitku, interpretačním mistrovstvím a absolutním splynutím interpreta a skladatele v jedné osobě, s duší hudby. V roce 2000 byl jmenován historicky prvním vysokoškolským profesorem kytary v ČR. Pořad nese název Cesta do pohádky a Štěpán Rak zde hudební řečí vypráví slavné pohádkové příběhy, oslavuje však i pohádkové bytosti a zazní také hudba s pohádkovou tématikou, jakou je boj zla a dobra nebo síla lásky. Štěpán Rak se představí spolu se svým synem, rovněž kytaristou, Janem Matějem Rakem.

STŘEDA 29. 7. BAROKNÍ DIVADLO: MUSICA FLOREA – SLAVNÉ BAROKNÍ ÁRIE

Večer v Barokním divadle českokrumlovského zámku je vždy nevšedním zážitkem. Diváci mohou obdivovat interiér jednoho z nejstarších dochovaných zámeckých divadel na světě. V jeho zákulisí se skrývá i původní mašinérie, díky důmyslnému systému rumpálů, kladek a lan se před zraky diváků naráz promění celá scéna. I tento ročník festivalu přinese možnost nahlédnout do dobové inscenační praxe. Na jevišti tentokrát zazní výběr nejkrásnějších barokních árií, půjde o koncertní provedení, avšak v dobových kostýmech a s využitím efektů, které toto divadlo skýtá.

ČTVRTEK 30. 7. ZÁMECKÁ JÍZDÁRNA: JOSÉ CURA

Slavný argentinský tenorista José Cura se vrací na MHF Český Krumlov, v minulých ročnících okouzlil festivalové publikum při koncertě v Pivovarské zahradě, ale také na Otáčivém hledišti, kde se představil v hlavní roli Leoncavallovy opery Komedianti. Pěvecké výkony z Cury učinily stálici předních operních domů nevyjímaje Metropolitní operu v New Yorku, Královskou operu v Londýně, Vídeňskou státní operu, Curyšskou operu či milánskou La Scalu. Na koncertě v Zámecké jízdárně se José Cura představí nejen jako sólista, ale i jako dirigent. Vystoupí spolu se symfonickým orchestrem a s kytaristkou Barborou Kubíkovou.

PÁTEK 31. 7. ZÁMECKÁ JÍZDÁRNA: LETICIA MORENO a PKF – PRAGUE PHILHARMONIA

Houslistka Leticia Moreno „dokáže uchvátit posluchače i kritiky přirozeným charismatem, virtuositou i hloubkou interpretace“, píší recenzenti. Podobných superlativů v tisku i nadšených ohlasů u publika má Leticia Moreno na svém kontě mnoho. Spolupracovala s nejvýznamnějšími orchestry (Vídeňská filharmonie, Petrohradská filharmonie ad.) pod taktovkou takovým dirigentů, jakými jsou Zubin Mehta, Krzysztof Penderecki, Christoph Eschenbach ad. V Českém Krumlově vystoupí s PKF – Prague Philharmonia pod taktovkou Tomáše Braunera. V Zámecké jízdárně zazní dílo Antonína Dvořáka, Édouarda Lalo a Bohuslava Martinů, jehož 130. výročí narození si v roce 2020 připomínáme.

STŘEDA 5. 8. ZÁMECKÁ JÍZDÁRNA: EUROPEAN GUITAR QUARTET – TURN THE WORLD AROUND

„Zrození nové zářivé hvězdy na koncertním nebi.“ Těmito slovy popsal německý deník Dresdner Neueste Nachrichten koncertní debut souboru European Guitar Quartet v roce 2012. Následovala pozvání na festivaly po celém světě, včetně velkých festivalů ve Skandinávii, Německu, Rakousku, Švýcarsku, Indii či Jižní Americe. Tito čtyři hudebníci – každý z nich je uznávaným sólovým hráčem – si kladou za úkol kombinovat tradiční instrumentální koncert s expresivními, dynamickými zvuky moderní hudby. V Zámecké jízdárně zahrají skladby Ástora Piazzolly, Kurta Weilla či autorské dílo jednoho z členů kvarteta, českého kytaristy Pavla Steidla.

ČTVRTEK 6. 8. KLÁŠTERNÍ ZAHRADA: KATTA – VARHANNÍ KONCERT POD ŠIRÝM NEBEM

Varhanice, cembalistka, skladatelka a zpěvačka Katta na sebe mezinárodním měřítku upozornila při koncertech s renomovanými orchestry, ale také jako sólistka varhanních recitálů. Představila se i na evropských multižánrových festivalech. Mezi varhaníky je ovšem výjimkou: komponuje vlastní originální skladby, ve kterých využívá svůj vroucí hlas a otevírá nové zvukové světy. Ukazuje, jak mohou znít varhany ve 21. století, ať hraje na tradiční chrámové varhany, nebo i mimo kostel na svůj unikátní bílý nástroj. Je nepřehlédnutelná: bosonohá varhanice, andělsky éterická i zemitě živelná. V roce 2018 získala cenu klasické hudby „Classic Prague Awards“ za svůj autorský projekt Vox Organi, jehož část představí i festivalovému publiku v Klášterní zahradě, společně s díly J. S. Bacha a A. Pärta.

PÁTEK 7. 8. PIVOVARSKÁ ZAHRADA: PLÁCIDO DOMINGO JR., CARLOS PIÑANA A DALŠÍ – ŠPANĚLSKÝ VEČER

V předešlých ročnících představil MHF Český Krumlov kulturu různých zemí v cyklu tzv. národních večerů. Velký úspěch zaznamenal Španělský večer, proto se tento pořad na festival vrací v nové podobě. Tentokrát se diváci mohou těšit na spojení španělských rytmů se symfonickým orchestrem – Severočeskou filharmonií Teplice pod taktovkou Jana Kučery. Zazpívá tenorista Plácido Domingo Jr., syn pěvecké legendy, své autorské skladby i flamencové improvizace představí kytarista Carlos Piñana, flamenco zatančí Maise Márquez. Chybět nebudou ani gastronomické speciality.

SOBOTA 8. 8. PIVOVARSKÁ ZAHRADA: BERLINER SYMPHONIKER, KÜHNŮV SMÍŠENÝ SBOR, SÓLISTÉ: EUNSIE HONG, NATASHA NOVITSKAIA, KRISTIAN BENEDIKT, MARTIN GURBAĽ – KONCERT K VÝROČÍ LUDWIGA VAN BEETHOVENA

V roce 2020 si připomeneme 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena. Slavnostní závěrečný koncert 29. ročníku MHF Český Krumlov bude proto patřit jeho slavné Deváté symfonii s Ódou na radost, zazní také Beethovenova Koncertní árie Ah! perfido. V Pivovarské zahradě vystoupí světově proslulý orchestr Berliner Symphoniker s pěveckými sólisty, jimiž budou Eunsie Hong, Natasha Novitskaia, Kristian Benedikt a Martin Gurbal‘. Zazpívá rovněž Kühnův smíšený sbor, dirigentem koncertu bude Alfonso Scarano.

Dagmar Pecková křtila album a převzala dvě Zlaté desky

V úterý 5. 11. 2019 v odpoledních hodinách pokřtila mezzosopranistka Dagmar Pecková spolu s hudebním skladatelem Darkem Králem jejich společné album The Magical Gallery. Křest se uskutečnil v showroomu exkluzivní audiotechniky VOIX, který se nachází v Dušní ulici 3 v centru Prahy a právě slaví první rok od svého otevření.

Novinka Dagmar Peckové je autorským projektem renomovaného skladatele scénické hudby Darka Krále, který se nechal pro své skladby inspirovat mistrovskými díly světového malířství. V nahrávce The Magical Gallerypropojil charismatický hlas Dagmar Peckové s elektronickou hudbou. Album včera pokřtil dramatik a režisér David Drábek, který s Darkem Králem mnoho let spolupracuje.

Foto ©  archiv Supraphon

Dagmar Pecková společně s uměleckým vedoucím souboru Musica Bohemica Jaroslavem Krčkem převzali Zlatou desku Supraphonu za loňské vánoční album Nativitas, na jehož vzniku se také podílel soubor Gentlemen Singers a Karel Jakubů. Letošní vánoční turné Zrození Dagmar PeckovéMusicou Bohemicou odstartuje již 11. prosince v Mladé Boleslavi a bude zakončeno 23. a 26. prosince koncerty v pražském kostele sv. Šimona a Judy.

Skutečným překvapením pro Dagmar Peckovou na slavnostním setkání ve VOIX bylo předání Zlaté desky Supraphonu za album Wanteds písněmi Kurta Weilla, které nahrála s hudebními tělesy Miroslav Hloucal Jazz Band, Epoque Quartet a Epoque Orchestra pod vedením dirigenta, skladatele a klavíristy Jana Kučery. Ocenění převzala Dagmar Pecková společně s producentem Tomášem Ságlem, který album Wanted nejen produkoval, ale v roce 2017 se svojí agenturou Ságl Production také uspořádal sérii sedmnácti koncertních představení ve velkém sále Lucerny.

Podobně jako ostatní alba, i The Magical Gallery se dočká koncertního provedení, které proběhne 7. dubna 2020 ve Fóru Karlín pod příznačným názvem Dagmar Pecková in The Magical Gallery. Předprodej vstupenek bude brzy zahájen v předprodejní síti Ticket Live.

TEASER: https://youtu.be/-AFof-Nz49Y

 ALBUM: https://lnk.to/PeckovaKralTheMagicalGallery

ZROZENÍ – vánoční koncerty 2019

DAGMAR PECKOVÉ & MUSICA BOHEMICA

11.12.2019 18:30 Mladá Boleslav, Škoda Muzeum

http://bit.ly/2otDnKN_Zrozeni_Mlada_Boleslav

13.12.2019 18:00 Habartov, Městské kulturní středisko Habartov

http://www.mks-habartov.cz/category/aktuality-novinky/

(prodej vstupenek pouze v MKS)

17.12.2019 19:00 Zlín, Kongresové centrum

http://bit.ly/2naAJZx_Zrozeni_Zlin

19.12.2019 19:00 Plzeň, Měšťanská Beseda

http://bit.ly/2o5Tk9y_Zrozeni_Plzen

23.12.2019 18:00, Praha, kostel sv. Šimona a Judy

http://bit.ly/2pA34Jz_Zrozeni_Praha_23

26.12.2019 19:30, Praha, kostel sv. Šimona a Judy

http://bit.ly/2o5ZFBS_Zrozeni_Praha_26

V případě dotazů mě neváhejte kontaktovat: vladan.drvota@supraphon.cz

PETR NEKORANEC NAHRÁL S ČESKOU FILHARMONIÍ DEBUTOVÉ ALBUM FRANCOUZSKÝCH ÁRIÍ

Petr Nekoranec je laureátem řady věhlasných evropských pěveckých soutěží. Jeho debutové album francouzských árií s Českou filharmonií a dirigentem Christopherem Franklinem vychází ve spolupráci s Nachtigall Artists Management, se Spolkem přátel hudebních talentů a se Supraphonem. Na CD se nahrávka v tuzemsku objeví již v listopadu. Do mezinárodní distribuce vstoupí začátkem roku 2020. Křest CD se uskutečnil v rámci koncertu „Stephen Costello a Petr Nekoranec – Dva tenoři, proč ne?“, který připravila agentura Nachtigall Artists na neděli 3. 11. 2019 do pražského Rudolfina.

Hvězda Petra Nekorance zatím nejjasněji zazářila v lednu 2017, kdy ve svých 25 letech exceloval na soutěži Franceska Viñase v Gran Teatre del Liceu v Barceloně, kde získal první cenu – absolutní vítězství (zde soutěží ženy i muži dohromady) a cenu Plácida Dominga pro nejlepšího tenoristu. Dva roky studia v rámci Lindemannova programu v newyorské MET doplnily jeho zkušenosti z Bayerische Staatsoper v Mnichově a připravily jej na další cestu do velkého mezinárodního světa opery. Nyní Petr Nekoranec přichází s debutovým albem s francouzskými áriemi. Jde o stvrzení jeho vstupenky mezi pěveckou elitu; debut s vynikající Českou filharmonií za zády a se zkušeným dirigentem Christopherem Franklinem po boku. „Francouzský repertoár je taková Pandořina skřínka, je tam neuvěřitelná škála – hlavně pro tenor a pro můj typ tenoru – a těch árií je tam strašně moc. Já jsem našel třiadvacet árií, které mě nejvíce zaujaly, a z těch jsme samozřejmě ještě museli vybírat. Nakonec jsme jich vybrali jedenáct a jeden duet, který jsme nazpívali se sopranistkou Zuzanou Markovou.  Budu se snažit je teď udržovat v koncertním repertoáru, protože bychom chtěli s panem dirigentem Christopherem Franklinem k albu udělat i menší turné,“ dodává Petr Nekoranec a zároveň upřesňuje autory, kteří jsou na albu zastoupeni: „Jsou to Jules Massenet, Charles Gounod, Gaetano Donizetti, který je sice Ital, ale text je ve francouzštině, Georges Bizet, Hector Berlioz a Edouard Lalo.“

Nekorancův lehký, pohyblivý hlas jej s důvěrou provede všemi koloraturami italského repertoáru, ovšem jeho barevnost i bezchybná hudební intuice jej neomylně vedou do světa francouzské opery; do světa nepřeberné škály hlubokých i jemných emocí, milostných citů i nevázaného veselí. Ve všech těchto polohách vyznívá zpěv Petra Nekorance s pozoruhodnou lehkostí, prostotou a důvěryhodností. Jako by nebylo nic snadnějšího, než zpívat… Ah! Mes amis, quel jour de fête! Francouzský debut mladé pěvecké hvězdy s Českou filharmonií vyšel v tuzemsku na CD i digitálně již v pátek 1. 11. 2019. V mezinárodní distribuci se objeví hned začátkem roku 2020.

„Moc bych si přál, aby zaznělo, že spolupráce s Českou filharmonií i s nahrávacím týmem byla naprosto fantastická, a to jak po stránce profesionální, tak především lidské, protože během nahrávání si sáhnete na dno svých sil. Absolvovali jsme tři dny nahrávání a před tím ještě jeden den zkoušek, během nichž jsem zazpíval přes sto vysokých C. Asi si dovedete představit, kolik sil nás to stálo, ale i přesto tam po celou dobu vládla naprosto přátelská a příjemná atmosféra. Celý orchestr, pan dirigent Christopher Franklin i nahrávací tým, byli naprosto skvělí a jejich podpora byla neustále znatelná,“ dodává ke svému očekávanému albovému debutu Petr Nekoranec.

Booklet CD

Recenzi na nové CD Petra Nekorance si můžete přečíst v Hudebních rozhledech č. 12/2019.

TEASER: https://www.youtube.com/watch?v=Ae09Tktwvn8&feature=youtu.be

Vivat Mendelssohn – velkolepá hudební oslava v podání dvanácti dam a dvou sólistů!

Letošní 210. výročí narození Felixe Mendelssohna-Bartholdyho oslavuje soubor Ambroš Ladies Orchestra famózním albem „Vivat Mendelssohn“. Hostem  dvanácti hudebnic a sólisty Miroslava Ambroše je jeden z našich nejlepších sólových klavíristů Ivo Kahánek.

V současné době Ambroš Ladies Orchestra doprovází a je hostem koncertního turné Štefana Margity.

Obal CD Ambroš

Dvousté desáté výročí od narození Felixe Mendelssohna-Bartholdyho – jednoho z nejvýznamnějších německých romantických hudebních skladatelů se Ambroš Ladies Orchestra rozhodl oslavit svým debutovým albem. Šéf souboru a sólista Miroslav Ambroš vybral jeho První houslový koncert a dvojkoncert pro housle a klavír: „Mnohokrát jsem od Mendelssohna-Bartholdyho interpretoval jeho slavný 2. houslový koncert e moll a vždy mě trochu mrzelo, že se zdaleka tolik nehraje jeho 1. houslový koncert d moll a Dvojkoncert d moll pro housle a klavír, které tento geniální autor složil už ve svých třinácti, respektive čtrnácti letech. Natočit je tedy právě s Ambroš Ladies Orchestra, a v případě dvojkoncertu i s vynikajícím klavíristou Ivem Kahánkem, pro mě bylo velkou výzvou a samotné natáčení pak pro všechny velikým potěšením, což se nám snad podařilo přetavit do naší interpretace“.

Ambroš Ladies Orchestra vznikl na konci roku 2017 jako výhradně dámský smyčcový orchestr. V zahraničí vystupuje pod názvem Prague Ladies Orchestra. Soubor je složen z dvanácti hráček na smyčcové nástroje z předních českých symfonických orchestrů. Zakladatelem a sólistou souboru je Miroslav Ambroš, přední český houslista a poslední žák a umělecký spoluhráč legendárního Mistra Josefa Suka. První koncertní mistryní orchestru je vítězka Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro, houslistka Olga Šroubková, pozici druhé koncertní mistryně zastává houslistka Táňa Vejvodová.

SPOTIFY

TIDAL

DEEZER

https://www.deezer.com/en/album/119246922?fbclid=IwAR2rR7izEAO1D4fyPY0qni3L5N9kAao9y0U5CeZmEld_eTgo09Wcu6skdpU&app_id=140685&utm_source=lf&utm_content=d7d5055227eb3d97c69f1c78649d4dab

APPLE MUSIC

https://music.apple.com/cz/album/vivat-mendelssohn/1488139302

VÝSLEDKY MEZINÁRODNÍ SOUTĚŽE MUSICA NOVA 2019

A AVIZO KONCERTU VÍTĚZŮ 10. 12. 2019 – INSPIRACE HAMU

Lenka Dohnalová

28. ročník Mezinárodní kompoziční soutěže zvukové tvorby se konal tradičně v Praze. Pořádá ji Společnost pro elektroakustickou hudbu pod záštitou České hudební rady,  ve spolupráci s Akademií múzických umění a Institutem moderní hudby za podpory Ministerstva kultury ČR a Magistrátu hl. m. Prahy. Letos se šestým rokem hodnotilo také přidružené kolo nové soutěže pro nejmladší (8-20 let) České ucho, které bylo pilotním projektem Roku české hudby 2014.

Ve dnech 22.–24.11. 2019 zasedla v Praze na Filmové fakultě Akademie múzických umění mezinárodní porota soutěže ve složení: Juraj Ďuriš (SR), předseda, Lenka Dohnalová (ČR), manažerka soutěže, Rainer Buerck (Německo), Pavel Kopecký (ČR), Michal Košut (ČR),  Peter Nelson (Velká Británie), Peter Stollery (Velká Británie). Korespondenčním členem byla Elizabeth Anderson (USA/Belgie).

Etablované kompoziční soutěže zvukové tvorby se účastnilo 71 skladeb autorů z 23 zemí, nejvíce ze  zemí s tradicí této hudby, především ČR, Itálie, USA,  Kanady, Německa, Francie, ale také třeba z Nového Zélandu. Řada skladeb je z Jižní Ameriky a Asie.

Soutěž je zaměřena na tzv. sonic art, ve kterém se koncentrují jak skladatelské, tak technologické dovednosti. Hodnotí se především kreativita, řemeslné zvládnutí je samozřejmou podmínkou. Soutěží se ve dvou kategoriích – čistě studiové zvukové tvorby (kategorie A)  a tvorby s živě/live  prováděnou složkou (kategorie B). Soutěž má speciální české kolo a přidruženou soutěž pro nejmladší amatéry České ucho.

V kategorii čistě studiové zvukové tvorby (A) zvítězil Brazilec Alex BUCK se skladbou Screaming Trees (https://soundcloud.com/alex-buck-composer), čestné uznání získali Kanaďan  Gilles GOBEIL s kompozicí na památku výročí C. Debussyho Dans L´air du soir (http://www.gillesgobeil.com) a Britka Louise ROSSITER se skladbou inspirovanou kresbami Fritze Kahna Neuronen (http://louiserossiter.com/).

Finalisty byli Portugalec João Pedro OLIVEIRA a Brit Adam STANOVIC.

V kategorii B pro live elektroniku nebo nástroje / hlasy a elektroniku zvítězil Portugalec João Pedro OLIVEIRA se skladbou Dark Energy (http://www.jpoliveira.com), čestná ocenění získali Brit / Nový Zéland John YOUNG se skladbou Spirit (https://en.wikipedia.org/wiki/John_Young_(composer)) a syn J. P. Oliveiry Julian MAPLE OLIVEIRA  se skladbou Sexteto dos Beija-Flores (Sexteto kolibříků).

V české kategorii zvítězila v kategorii A Petra ŠUŠKO-GAVLASOVÁ se skladbou inspirovanou povídkou V. Woolfové Orlando, v kategorii B hráč na tabla Tomáš REINDL se skladbou Frozen Tabla (http://www.tabla-tom.com/home-cz.htm). Finalistou se stal Tomáš Pernický.

V první věkové kategorii do 14 let ČESKÉHO UCHA získal první místo 9letý Denis ZEMAN se skladbičkami Obr a mrně a Školní jídelna, druhé místo Svata TIMČUK se skladbou Film Hero. V kategorii nad 14 let získal první místo 17letý Tomáš METLIČKA se skladbou Portal to another dimension, druhé místo 16letý Jakub BURIAN/MAYTON se skladbou Z přírody do města, finalistou se stal 18letý Marek SUCHAN s No way back.

Lektorem oceněných nejmladších je Jaroslav Raušer z Institutu moderní hudby. Projekt se koná ve spolupráci s Českou hudební radou – Institutem umění, který poskytl metodiku.

Skladby hodnotila mezinárodní porota ve stejném složení jako Musica nova.

KONCERT VÍTĚZŮ s účastí oceněných a i živým provedením se bude konat 10. 12. 2019 od 19 hod. v divadle INSPIRACE, HAMU, Malostranské nám. 13, Praha 1

Zleva: Alex Buck, Gilles Gobeil, Louise Rossiter, João PedroOliveira, John Young, Julian Maple Oliveira Foto archiv
Petra Šuško-Gavlasová, Tomáš Reindl, porota Foto archiv

Zajímavý hudební úterek Umělecké besedy

Praha, kostel sv. Vavřince

Zdeněk Šesták

Na svém 636. úterku konaném dne 29. 10. 2019 v kostele sv. Vavřince v Praze, se Umělecká beseda přihlásila k tvůrčímu i pedagogickému odkazu Josefa Bohuslava Foerstra. Večer iniciovaný částečně Mezinárodní společností J. B. Foerstra, byl věnovám klavírním skladbám, jejich skvělým interpretem a zároveň i poutavým „vykladačem“ byl Tomáš Víšek. Byl to po všech stránkách nevšední zážitek, ať již šlo o skladby Foerstrovy či jeho žáků Jaroslava Zicha, K. B. Jiráka, Pavla Bořkovce, Jaroslava Řídkého či Františka Bartoše. Navíc zazněly i ukázky z díla Foerstrova příbuzného Antonína Foerstra (1837–1926), poznamenané balkánským folklorem.

Tomáš Víšek je naší umělecké veřejnosti znám svými exkluzivními dramaturgickými nápady. Přitom nikdy nejde o nějaké nahodilé a povrchní interpretační vykladačství, ale o mistrovskou klavírní hru. To se ukázalo nejen ve skladbách Foerstrových, ale například  i ve zvukově nekompromisní Bořkovcově Partitě či skladbě Dance simple Bartošově.

Obrazy J. B. Foerstra a jeho bratra Viktora uvedla předsedkyně Mezinárodní společnosti J. B. Foerstra Olga Černá, ukázku z knihy „Co život dal“ četl Rudolf Kvíz a obrazy Vladimíra Rady představila Šárka Radová, předsedkyně výtvarného odboru Umělecké besedy. Na tištěném programu byl uveden přehled Foerstrových žáků nejen z doby jeho vídeňského pobytu, ale i za jeho působení na Pražské konzervatoři a její Mistrovské škole. Je to mimořádný počet, vzbuzující velký respekt. Co osobnost, to individuální estetický postoj k hudbě! Celý večer byl mimořádnou kulturní událostí.

Z HISTORIE A SOUČASNOSTI MUZIKÁLU VII

XII. MUZIKÁL V NĚMECKU ZÍTRA, DNESKA, VČERA

Wolfgang Jansen

Možná si některý čtenář řekne, co má název tohoto článku znamenat. Proč je napsán v opačné časové chronologii. Jestliže chceme hovořit o budoucnosti, či perspektivách muzikálu, potřebujeme si jasně uvědomit, jaká je jeho současnost, potažmo historie datující se od roku 1930, když v Německu vznikl divadelní systém veřejnoprávního financování.

V prvé řadě si musíme uvědomit, že muzikál je novodobá forma hudebnězábavného divadla, které prošlo v posledních padesáti, šedesáti letech mezinárodně velmi dynamickým rozvojem. Ještě před rokem 1949 šlo v případě muzikálu o ryze americký druh hudebního divadla. Avšak hned po válce se objevila řada titulů i v zahraničí. A to nejen v Londýně nebo v Austrálii. Ale i na území kontinentální Evropy. Příkladem je Divotvorný hrnec, který měl v roce 1848 premiéru v Praze. Úspěch u publika i umělecké uznání nového druhu hudebního divadla v divadelní světě vedlo k poptávce po muzikálu a jeho distribuci po celém světe. Muzikál se prodejem s šířením licenčních práv stal součásti mezinárodního trhu s divadelními tituly. V 60.letech minulého století se muzikál dostal prakticky na jeviště divadel ve většině zemí, kde bylo divadlo součástí kulturního dění a rychle se etabloval.

Dnes je z celosvětového hlediska muzikál živou formou hudebního divadla a počet jeho premiér se nedá ani odhadnout. Pokud jde o náměty a obsah, dokáže uchopit i ta nejsložitější témata a specifickými prostředky svého žánru je dokáže zprostředkovat divákovi. Navíc ovlivňuje vývoj v jednotlivých zemích, které jsou jen částečně schopné se prosadit vedle dominantní anglosaské tvorby v mezinárodní konkurenci.

Při pohledu na tento vývoj musíme říci, že Německo se stalo zemí muzikálu. Celou řadu let je počet diváků, kteří ročně navštíví muzikál, více než těch, kteří přijdou na činohru. Muzikálová divadla prodají ročně okolo osmi milionů vstupenek. Počet činoherních premiér je sice vyšší než těch muzikálových, avšak počet jejich návštěvníků celkově menší. A muzikál dnes drží rekordy, na které dříve nikdo nedokázal ani pomyslet. Například muzikál Starlight Express letos oslavil 31. výročí svého uvádění. Hraje se od roku 1988 až osmkrát týdně v divadle pro 1.700 diváků v Bochumi, která není zrovna turistickým centrem. To je malý, těžko představitelný zázrak. Takto dlouhou dobu uvádění jednoho titulu na jednom místě nepamatuje celá německé divadelní historie od středověku, kdy na tomto území poprvé došlo k hraní divadla. Avšak odbornou literaturu, které by tento jev odborně analyzovalo však nikde nenajdeme.

Ještě jeden aspekt současné situace je z historického hlediska zajímavý. Až do 60. let tvořila repertoár německého hudebnězábavného divadla díla domácích autorů a skladatelů. V dnešní nabídce naopak dominuje přibližně 80 procent překládaných titulů anglosaské tvorby.

Přes převahu a vysoký počet zahraničních přeložených muzikálových titulů se ne vždy podařilo překonat kulturní rozdílnosti mezi různými zeměmi. Každý kulturní produkt samozřejmě nese znaky a obsahuje hodnoty země svého původu. A diváci v zahraničí musí v mnoha případech najít k danému dílu cestu překonáním těchto překážek. Je-li těchto specifických elementů příliš mnoho, může dojít k diváckému nepochopení a následném nezájmu o návštěvu daného kusu. Tím si lze vysvětlit v Německu neúspěch takových slavných titulů jako Producenti nebo Rent. Rovněž americké muzikály Annie Get Your Gun (Ančí k líci zbraň), Oklahoma nebo Carousel neměly u německých diváků šanci uspět. V případě Producentů byly na vině především vtipy o Hitlerovi kombinované postavou producenta, který byl prezentován coby Žid bez jakýchkoliv skrupulí. Navíc se jmenoval jako polské město Bialystock, jehož obyvatelé před příchodem nacistů byli převážně Židé. Na takového věci je německé publikum velmi citlivé. K dalším zmíněným muzikálům lze uvést, že indiáni a kovbojové patří spíše do dětských pokojů než na jeviště pro dospělé.

Jestliže v dobách muzikálového boomu 80. a 90. let minulého století vlastně nikdo nemyslel na systematický rozvoj původních německých muzikálů, je dnes situace zcela jiná. Jak ředitelé divadel, tak soukromí producenti jsou si této reality vědomi a poptávka po domácích autorech a skladatelích roste.

Velký třesk

Vraťme se do minulosti a pohleďme na situaci německé muzikálové scény, kterou bychom mohli nazvat „Velkým třeskem“. Tím byla premiéra muzikálu Cats (Kočky) v roce 1986 v Hamburku v tamním Domě Operety. Samozřejmě, že před tím existovaly muzikály v repertoárových vícesouborových divadlech. Avšak v těchto případech se jednalo o okrajové produkce srovnatelné s operetou. Umělecky a obsahově nebyl takovýto muzikál příliš akceptován a inscenace a herecké výkony sotva kdy dosahovaly vysoké laťky. Teprve Cats, za jejichž uvedením stálo producentské duo bratří Friedrich a Bernhard Kurzovi rázně změnilo situaci. Muzikál uvedli na výsluní společenského dění a nadchli miliony lidí napříč Německem i jeho sociálních skupin. Tato událost přinesla zásadní změnu do německého divadelního systému.

Počáteční nadšení by však jistě rázem opět pominulo a vše se opět zhroutilo, kdyby nedošlo za běhu produkce i k vytvoření specifické infrastruktury. Bez ní by muzikál nezískal stabilní vývoj. Ač se nám toto vše zdá být dnes samozřejmostí, zprvu vlastně neexistovalo doslova nic. Tedy, žádná divadelní budovy, žádné vzdělávání, žádní interpreti, režiséři, autoři, skladatelé. A samozřejmě ani kritici, odborná média, a dokonce ani obecná umělecká akceptance. Vše bylo nutné teprve vytvořit. A to dokonce proti přímému odporu stávajících etablovaných divadel. Řada činoherních kritiků osočovala producenty Koček z tzv. McDonaldizace německého divadla a kulturního výprodeje. Dokonce je nařkli z mamonářství. Přáli si, aby se vše opět vrátilo do starých kolejí. Inovativně a otevřeně se německá divadelní scéna tehdy rozhodně nezachovala.

Zastavme se u aspektu „infrastruktury“ z pohledu do minulosti, současnosti i budoucnosti. Vedle potřebné infrastruktury personální, jde i o vytvoření infrastruktury materiální a institucionální. V případě muzikálu to znamená, že dlouhodobé etablování tohoto druhu divadla v německém systému divadelnictví znamenalo vytvoření rozsáhlých podmínek existence. Šlo o víc než jen realizaci spektakulárních premiér. První problém, který se objevil bezprostředně po úspěchu Koček, byl nedostatek potřebných divadelních budov. Divadelní systém, který se etabloval po roce 1945 ve Spolkové republice Německo, se skládal z velkých operních domů a množství subvencovaných činoher s kapacitou hlediště do tisíce  

míst. Soukromé divadelní budovy s kapacitou okolo patnácti set sedadel, jak je známe z Londýna nebo New Yorku, neexistovaly. A tak museli soukromí producenti ještě před tím, než mohli divákům představit licencované zahraniční muzikály, investovat značné částky do divadelních nemovitostí. Hala Starlight Express v Bochumu byla prvním divadlem v Německu, které bylo speciálně postaveno pro muzikál. A co víc, bylo ušito na míru zcela konkrétní inscenaci. Devadesátá léta tedy proběhla ve znamení nezbytné výstavby stále nových a nových divadelních budov. Počínaje Divadlem Nová Flora v Hamburku (1990 pro Fantoma opery), Muzikálový Dóm v Kolíně na Rýnem (1996), až po Divadlo Metronom v Oberhausenu. Teprve počátkem nového milénia se výstavba divadel poněkud zpomalila. V tak krátkém období nakonec vzniklo okolo dvaceti divadelních budov, které z hlediska přinejmenším stavebně technického, byly určeny pro jednu konkrétní muzikálovou produkci, u níž se předpokládalo, že poběží dlouhá léta.

Nicméně ne všechny místa, kde byla divadla postavena, našla pozitivní rezonanci u diváků. Krátkou životnost prokázalo hned několik divadel. Své brány zavřelo záhy divadlo Duisburgu, které bylo otevřeno velkolepou inscenací Bídníků. Stejně tak v Niederhausenu, kde šlo o scénu, kterou postavila britská produkce speciálně pro Sunset Boulevard. V Offenbachu nedaleko Franfurtu nad Mohanem bylo divadlo určené originálnímu broadwayskému souboru s muzikálem Tommy uzavřeno rok po premiéře tohoto muzikálu.

Nicméně přesto, že se nenaplnila všechna očekávání producentských snů, podařilo se v neuvěřitelně krátké době odstranit nedostatek divadelních budov určených pro muzikálová představení. A právě jejich inscenační kvalita ovlivnila i zřizovaná městská divadla napříč Německem.

Zcela odlišná situace byla v té tobě v Rakousku. Tam bylo Kočky uvedeny již v roce 1983 v Divadle Na Vídeňce,tedy v době intendanta Petera Wecka. Na rozdíl od Friedricha Kurze v Hamburku, který od samého začátku proklamoval, že se inscenace má hrát alespoň šest let, Petr Weck s dlouhodobým úspěchem nepočítal. V první sezóně svého působení počítal se čtyřmi premiérami. První z nich byly právě Kočky. V důsledku mimořádného úspěchu nakonec dobu jejich uvádění prodloužil a přípravu dalších premiér zastavil. A to bylo zřejmě nejdůležitější rozhodnutí jeho desetileté éry v čele divadla. Kočky zcela změnily vnímání rakouského publika, pokud jde o muzikál. A nehrála v tom žádnou roli skutečnost, že divadlo bylo zřizováno a financování hlavním městem Rakouska. Na základě tohoto úspěchu nakonec vznikly Spojené scény vídeňské, které provozovaly tři scénu (Raimundovo divadlo, Ronacher a Divadlo Na Vídeňce). Přes kulturně politické diskuse zůstaly financovány z veřejných prostředků dodnes. Avšak nové budovy určené pro muzikál, tak jako v Německu, nevznikly. A tak přes některé paralely vývoje, vidíme v obou zemích zcela rozličné linie vývoje.

Zajímavé jsou v tomto ohledu spojitosti mezi oběma zeměmi v dnešní době. Při samotném startu muzikálového boomu v Německu nehrála Vídeň žádnou roli. Když se v roce 1985 rozhodl hamburský senátor pro kulturu spatřit Kočky, odletěl do Londýna. Vídni tenkrát vůbec nevěnoval pozornost. Avšak po uvedení původního muzikálu Elisabet v roce 1992, se stala Vídeň vlajkovou lodí. Mimořádný obdiv sklidilo uvedení původního muzikálu v německé jazykové oblasti, který splňoval všechny nároky a kritéria kladená na muzikál v Londýně. Tuto priority však Spojené scény vídeňské svými současnými původními tituly opět ztratily.

Muzikály superlativů

Soukromé produkce v Německu mají, při pohledu na celkovou divadelní strukturu, jednu zásadní přednost. Producenti nemusí nikomu skládat účty, s výjimkou publika. Nicméně nesou plnou odpovědnost za vše. Především nesou ekonomické riziko a inscenování muzikálů superlativů s sebou nese rizika spojená s vysokými náklady. A úspěchy jako v případě Koček nebo Fantoma opery se nedají dopředu předvídat. A někdy nestačí ani dostatek reklamy. A tak insolvence, uzavírání divadel a střídání majitelů zkrátka patří k jevům soukromého divadelního podnikání.

Firma Stella, kterou Fridrich Kurz pro uvedení Koček založil v roce 1985 se v letech devadesátých i díky výstavbě nových budov stala jedničkou muzikálového trhu. Avšak v roce 1991 bratři o své podíly na firmě přišli. Připravil je o ně Rolf Deyhle, kterého dva roky před tím přijali jako obchodního partnera. Na přelomu milénia nakonec Deyhle se svojí Stella a.s. skončil v platební neschopnosti.  Firmu převzal berlínský pořadatel koncertů Peter Schwenkow. Vyřadil tehdy ze hry svého holandského konkurenta Joopa van den Ende, který založil Stage Holding. Jediné divadlo, které získal on, bylo Colosseum v Essenu. Poté Stage Holding se sídlem v Amsterdamu založil německou pobočku, jejíž šéfem se stal Maik Klokow, který před tím pracoval pro Starlight Express v Bochumu. Záhy na to převzal Divadlo V přístavu v Hamburku, kde se dotehdy hrál muzikál Buddy. Přestavěli ho a uvedli v něm Lvího krále. A ten se hraje dodnes.

Za necelé dva roky se ale Schwenkow s firmou Deutsche Entertaiment dostal do finančních problémů a představenstvo rozhodlo o prodeji všech akcií Stelly. A situaci v pravou chvíli využil Stage Holding. V roce 2002 přešla všechna divadla Stelly s výjimkou Haly Starlight Express na Stage Holding Joopa van den Ende. A tak celý německý muzikálový trh se najednou ocitl v zahraničních rukou.

Svět současného hudebně zábavného divadla ovládla globalizace. Holandský podnikatel v následujících letech vytvořil celou síť mezinárodních aktivit. Od USA přes Velkou Británii i také  v řadě evropských zemí. Nevyhnul se dokonce ani Moskvě. Postavil dokonce další divadlo v hamburském přístavu, kde v roce 2014 uvedl muzikál Zázrak z Bernu.

Před časem se však zakladatel firmy pro vysoký věk stáhl ze svého podnikání a většinu podílů získala v roce 2015 americká investiční firma CVC Capital Partners, jedna z předních investičních společností na světě. Prodáno bylo nejprve 60 procent akcí divadelního koncernu. Od investiční společnosti však lze jen stěží očekávat nadšení pro bláznivý divadelní svět. A tak v popředí stojí spíše výše rendity akcionářům. Takže bylo v roce 2018 uzavřeno berlínské Divadlo Na Postupimském náměstí a Joop-van-den-Ende-Akademie, která coby součást firmy vznikla pro výchovu nových herců. Ve stejném roce se pak uskutečnil konečný prodej zbývajících 40 procent akcií, které van den Ende ještě vlastnil. Cena celé transakce je dohodnutým tajemstvím.

Zájem o německé muzikálové firmy projevili i další zahraniční investoři. Britská firma Ambassador Theatre Group získala například mannheimskou firmu BB Promotion, která je známá pořádáním mezinárodních zájezdových produkcí. Poté získala i düsseldorfskou produkční společnost Mehr!Entertainment GmbH, kterou v roce 2008 založil Klokow poté, co se nepohodl s Joopem van den Ende a opustil jeho centrálu v Hamburku. Obě zmíněné německé produkce až do převzetí navíc úzce spolupracovaly. 

Portfólio muzikálových titulů, které zmíněné firmy vlastní, není jistě zanedbatelné. Avšak na to, zda dojde k vývoji dalších nových titulů, to je nutno vyčkat.

Avšak srovnatelná je i situace jiných zábavných podniků. Například kanadský cirkus Cirque du Slei, který původně v ranných 80. letech založili pouliční umělci, se stal podnikem s celosvětovým dopadem, který uvádí současně tucet různých show. Dlouhodobě angažuje více než tisíc artistů a díky jeho vzestupu drží 20 procent jeho akcií dvě arabské firma z Dubaje. 80 procent je pak rozděleno mezi americkou firmu Capitals a čínskou Fosum International.

Kde vzít správné herce?

Dalším důležitým aspektem k infrastruktury je vzdělávání. Bezprostředně po úspěchu Koček se celá řada míst začala zamýšlet nad tím, jak by mělo vypadat. Do té doby v Německu neexistovala herecký škola, která by vzdělávala studenty v potřebných třech oborech: zpěv, hraní a tanec. Pionýrem se zde stal opět Peter Weck. Po roční přípravě založil v prosince 1984 Studio tance a zpěvu, které bylo součástí Spojených scén vídeňských. Těžištěm vzdělávání se stal tanec a připravoval další potřebné herce pro inscenaci Koček. V roce 1989 se pak pod vedením Michaela Pinkertona rozšířilo na obory tanec, herectví a zpěv. Na novou výzvu současně reagovaly i německé vysoké školy uměleckých směrů. Od prvního záměru však trvalo léta, než mohli být přijati první studenti. Před tím, než začalo plánování míst a náklady na výuku, bylo potřeba definovat, jaké jsou vlastně kladeny požadavky na nové pedagogy tohoto oboru a kde je vlastně hledat. Nakonec bylo muzikálové studium zahájeno nejprve v Berlíně a Essenu, poté v Mnichově, Lipsku a Osnabrücku.

Je nutno zdůraznit, že nic z toho, o čem je řeč, nebylo ve své době samozřejmostí. Vše si žádalo nápady, odvahu, trpělivost a peníze. A také zapálené lidi pro tento druh divadla. Jen tak bylo možné v posledních třiceti letech položit základy hudebního divadla a vytvořit potřebnou infrastrukturu.

Vzdělávací instituce, divadelní budovy, ekonomické a organizační předpoklady, to vše je možné zahrnout do pojmu „vytvoření infrastruktury“. Byly však zde i aspekty nemateriální povahy. To znamená komunikace a vytváření veřejného mínění. V červnu 1986, tedy několik týdnů po premiéře hamburských Koček, vyšlo první číslo časopisu Musicals ve skromném rozsahu třiceti stran. Poprvé se tak objevila německy psaná publikace, která se rozhodla obsáhle informovat ty, kteří se zajímají o muzikál. Poprvé, a to v době před zavedením internetu, vyšly informace i domácích i zahraničních premiérách. O to nezávisle na náhodných informacích v denících či recenzích v odborných divadelních časopisech. Náklad nového periodika začal významně růst a brzy se stal neodmyslitelnou součástí muzikálové scény. Dnes už existují i další. V Německu vychází ještě Blickpunkt Musical, v Rakousku pak Musical Cocktail.   

V roce 1991 byla v Berlíně založena Společnost zábavného jevištního umění GUBK. Její členové si dali za cíl dát svůj hlas hudebnězábavnému divadlu. Bylo to v době, kdy se formovaly kulturně politické názory na muzikál. Lidé ze světa opery a činohry měli sotva zájem na úspěchu nového druhu divadla. Vznikla tehdy rovněž myšlenka pořádat odborné kongresy, aby svět muzikálu dostal prostor se zveřejnit své názory a stanoviska. První se konal v roce 1993 na půdě berlínské Akademie umění. Ohlasy byly tehdy tak veliké, že až do roku 2003 následovaly kongresy každý rok. Kromě rámec kongresů začal GUBK podporovat tvorbu domácích autorů. V roce 2000 organizoval ve spolupráci s Michaelem Kunzem třídenní workshop na téma muzikálová tvorba. Osvěta směřující k autorské tvorbě se stala součástí německého muzikálového světa.

Divadlo a diváci

Nelze podceňovat ani otázku fanoušků muzikálů. Na konci 80. let se začali organizovat návštěvníci různého věku a pohlaví do řady fanclubů. Vznikla i myšlenka oceňovat mimořádné umělce cenami po vzoru Tony Awards. A tak v roce 1997 skupina fanoušku zvaná „Přátelé muzikálu“ ze Severního Porýní Westfálska založila cenu Image, tedy Mezinárodní muzikálovou cenu Německa, kterou na slavnostním večeru převzali Uwe Kröger a Cusch Jung. Dva roky na to se konalo předávání cen ve velkém stylu a na základě rozhodování velmi silně zastoupené poroty muzikálových profesionálů. Z důvodu vysokých nákladů se však další ročník nekonal.

V roce 2013 byla založena Muzikálová akademie, která si rychle stala sítí německého muzikálového světa. A to mimo jiné každoročním udělováním cen od roku 2014.

Do nemateriálních struktur patří i další témata: rozvoj agentur pro muzikálové herce, každoroční prezentace čerstvých absolventů muzikálových škol, založení Německého archivu muzikálů v roce 2010, rozvinutá komunikace mezi muzikálovými praktiky, odborné pódiové diskuse, muzikálové kongresy a další.

V zásadě je možné být se současnou situací v Německu spokojen. Přesto ale nelze tvrdit, že je situace zcela optimální. Je na místě říci, co lze očekávat od budoucnosti. V současné době se v Německu koná ročně 30 premiér domácích muzikálových titulů. Při pohledu na množství zahraničních titulů by však bylo žádoucí, aby se na podporu domácí tvorby ještě více soustředili především dramaturgové subvencovaných vícesouborových divadel. Rovněž by bylo žádoucí, aby se například nějaké divadelní nakladatelství (agentura) více zajímala o pestrou muzikálovou tvorbu v sousedních zemích, jakými jsou například Polsko, skandinávské země, Česká republika nebo Itálie. Tam vzniká celá řada kvalitních titulů, které však z důvodů jazykové bariéry zůstávají v Německu nepoznány. Kromě toho by měli být potenciální autoři a skladatelé muzikálu školeni na úrovni vysokoškolského studia. Vždyť z 80 procent jde u této tvorby o řemeslo, které je nutno se naučit.

Je tedy muzikál budoucností divadla nebo kulturním výprodejem? Pod pojmem kultura se rozumí všechny duchovní a materiální produkty, které člověk vytvoří. Tedy počínaje agrární kulturou, kulturou vaření, kulturou diskuse atd. Je tedy zcela jasné, že muzikál je kulturní zboží. Je třeba odmítnou často zmiňovaný stereotyp, že soukromé divadlo, zvláště muzikál superlativů, je pouhou kultuře nepřátelskou komercí. Že nejde o umění ve vlastním významu tohoto slova, nýbrž o masovou produkci, americkou komerci, a tedy kulturní odpad. Takováto tvrzení jsou prastará a neplatná a rozhodně při pohledu na muzikál neplatná. Muzikály jako například West Side Story, Sweeney Todd, Billy Elliot nebo Jesus Christ Superstar vznikly v sukromopodnikatelském prostředí. Což je důkazem, že i muzikál je obohacením kultury, a to bez ohledu na to, je-li provozován z veřejných prostředků nebo na podnikatelské bázi.  

DR. Wolfgang Jansen

vystudoval Divadelní vědu a Germanistiku na Svobodné univerzitě v Berlíně. Jeho diplomová práce mela téma: Historie varieté. Pracoval jako vědecký pracovník Nadace pruského kulturního dědictví. Je autorem množství publikací o zábavném divadle (revue, opereta, muzikál). Působil jako pedagog na univerzitách a jiných vysokých školách v Berlíně, Düsseldorfu, Essenu, Hamburku a Hildesheimu. Těžištěm jeho vědeckého bádání je hudebnězábavné divadlo 19. a 20. století a divadelní historie Braniborska. V současné době přednáší Historii muzikálu na Svobodné univerzitě v Berlíně. V roce 2010 založil Německý muzikálový archiv. Vychází ve spolupráci s agenturou „musical-media“.

Symfonie Karla Kohauta předvede 24. listopadu v Brně rakouský ansámbl

Křišťálový sál Staré radnice rozezní vystoupení prestižního rakouského souboru Ars Antiqua Austria a přiblíží posluchačům atmosféru koncertů v salonech vídeňských paláců. Zde se v té nejvyšší společnosti pohyboval Haydnův současník, vídeňský rodák s českými kořeny Karl Kohaut, kterého proslavila virtuosní hra na barokní loutnu. Jeho dosud skryté hudební mistrovství i v jiných sférách odhalí program koncertu složený ze sinfonií pro smyčce, které zkomponoval v 50. letech 18. století. V komorním obsazení, jak se tato hudba prováděla v salonech či na chrámových kůrech, zazní v novodobé premiéře výběr děl unikátně dochovaných ve sbírkách Moravské zemské knihovny. Koncert zazní v neděli 24. listopadu od 17 hodin v Křišťálovém sále Staré radnice Brno. Vedle toho zde bude rovněž představena právě vycházející moderní edice objevených skladeb, která vyšla v Nakladatelství Českého rozhlasu. Na vydání skladeb pracovala muzikoložka Jana Franková, které se podařilo unikátní notové zápisy objevit.

Objevila jste dosud neznámé notové zápisy symfonií à 3 a à 4 Karla Kohauta. Jak se vám podařilo tyto zápisy najít?

Karel Kohout, nebo Karl Kohaut, budeme-li se řídit podobou jména, kterou sám používal, je v současné době znám spíše hráčům na loutnu. Sám byl totiž vynikajícím loutnistou. Jeho tvorba pro tento nástroj představuje technicky velmi náročné skladby a zároveň jedny z posledních, které pro barokní loutnu v 18. století vznikly. Když jsem se tímto hudebnickým rodem blíže zabývala během svého doktorského studia, zaujalo mě, že Karlova zcela nejpočetnější tvorba je věnována jiným nástrojům – smyčcovým ansámblům. Jedná se o tří a čtyřhlasé sinfonie, formálně tedy předchůdce klasicistních symfonií, jak je známe z tvorby Josefa Haydna, či Wolfganga Amadea Mozarta. Abych mohla lépe zhodnotit celkový rozsah Kohautovy tvorby, bylo třeba ji uspořádat do tematického katalogu. I když v době informačních technologií lze nalézt informace o množství hudebních sbírek a starých rukopisů z celého světa pomocí databází a katalogů přístupných on-line, tyto informace stále ještě nepokrývají celou šíři dochovaných pramenů. K nalezení některých z nich tak pomohly zápisy v dobových inventářích sbírek, nepostradatelná pak byla přímá spolupráce se správci jednotlivých fondů. Vždy jsem se setkala s velmi vstřícným přístupem a snahou pomoci v pátrání, i když bylo někdy nutné si na odpověď počkat i několik měsíců. Na základě tohoto pátrání se ukázalo, že Kohautovy sinfonie byly oblíbeným repertoárem v českých zemích, Německu a zejména Rakousku, a to jak v klášterním prostředí, tak na šlechtických dvorech. Jeho hudba se však hrála i ve Francii, kde byla také vydána. Například pro opis jedné ze sinfonií, vytvořený ve Francii, který patřil do sbírek středofrancouzského zámku Seignelay, jsem si ale musela napsat až do kalifornského San Franciska, kde je torzo této sbírky nyní uloženo. Kromě takto dochovaných pramenů jednotlivých děl pátrání odhalilo i několik kolekcí více skladeb, které ukazují na skladatelovu oblibu ve středoevropském prostoru. Jednou z nich je i soubor celkem osmi sinfonií a ouvertur, které patřily do hudební sbírky šlechtického rodu Valdštejnů na zámku Doksy. Tyto opisy se unikátně dochovaly ve fondu Moravské zemské knihovny v Brně.

Karl Kohaut, Sinfonia à 4 in D, titl. strana, MZK, sign. Skř.17-0525.505 Repro ©archiv Moravská zemská knihovna

V čem spočívá jejich unikátnost?

Hudební sbírka Valdštejnů pocházející ze zámku Doksy, která však byla v 18. století zřejmě spjata s jiným valdštejnským sídlem, zámkem v Duchcově, se do dnešní doby nedochovala v úplnosti. Kromě obvyklých ztrát pramenů v průběhu času v souvislosti s obměnou hudebního vkusu, se na jejím současném stavu podepsal i poválečný svoz sbírky do Národního muzea. Zde je nyní uložena největší část dochované sbírky. Některé prameny, k nimž patří právě i většina opisů sinfonií Karla Kohauta, se však dochovaly jen díky sběratelské horlivosti hudebního amatéra dr. Antonína Němce, který si ve 40. letech pořizoval mikrofilmové kopie děl autorů 18. století pro potřeby svého domácího smyčcového kvarteta. O existenci dnes ztracených rukopisů tak víme pouze z jejich mikrofilmových kopií. Po Němcově úmrtí získala rozsáhlý fond mikrofilmů Moravská zemská knihovna v Brně a zde je možné je také studovat. Díky precizní práci muzikologa Vlastimila Tichého byl fond nově zkatalogizován a na mikrofilmech unikátně dochované prameny byly zdigitalizovány a jsou nyní dostupné on-line v katalogu knihovny. Na Němcových mikrofilmech se tak unikátně dochovaly dnes nezvěstné opisy Kohautových sinfonií, které byly oblíbené ve Vídni a šířili je i tamní kopisté. Další prameny těchto děl se nacházejí v rakouských archivech, v jednom případě však představuje mikrofilmová kopie z fondu Moravské zemské knihovny zcela unikátní pramen skladby.

Co pro vás osobně tento nález a práce s notovým zápisem znamená?

Je vždy fascinující nalézt pramen skladby, o jejíž existenci se nevědělo, nebo nebyla známa unikátnost pramene v kontextu dochované tvorby skladatele. Zajímá mě umělecká hodnota skladby, ale také její dobový kontext. V jaké podobě se dochovala a co z toho můžeme vyčíst, například kde a kdy byla opsána a proč se dochovala právě v dané sbírce. Co všechno nám říká o svém autorovi a o jeho dobovém věhlasu. V případě sinfonií Karla Kohauta bylo mým hlavním cílem je přivést znovu na koncertní pódia a dodat jim pozornost, kterou si tato hudba zaslouží.

Mohla byste blíž přiblížit osobnost a tvorbu Karla Kohauta pro laiky v oboru staré hudby?

Za svého života byl Karl Kohaut, jak jsem již říkala, znám zejména jako virtuos na loutnu, svojí hrou učaroval i publiku pařížských salonů, když tam dva roky pobýval jako sekretář Václava Antonína z Kaunitz-Rietbergu v polovině 18. století. Hra na loutnu se v rodině dědila. Jeho tatínek byl také loutnista a pracoval jako hudebník pro knížata ze Schwarzenbergu a později z Esterházy. Pocházel se Sezemic u Pardubic a od roku 1718 žil ve Vídni se svojí manželkou původem snad z Olomouce. Z jejich tří přeživších dětí narozených ve Vídni, jedné dcery a dvou synů, známe blíže osudy obou synů, Karla a Josefa. Josef byl nejmladším dítětem a během své krátké životní dráhy procestoval půlku Evropy. Nejdříve byl hudebníkem na dvoře knížete Radziwiłła v Polsku a Litvě, pak se vydal na studijní cestu do Itálie a nakonec zakotvil v Paříži, kde byl loutnistou v orchestru knížete Contiho. V Paříži také ve svých nedožitých 43 letech zemřel. Vazby na přední šlechtické rody, které měl již jejich otec, zjevně přispěly ke kariéře obou synů. Karl na rozdíl od svého bratra prožil většinu svého života v rodné Vídni, kde dosáhl vysokého postavení v císařské správě. Byl osobním sekretářem knížete z Kaunitz-Rietbergu a považovala si ho i císařská rodina. Patří k mnoha hudebníkům tohoto období, kteří ve svém životě spojovali civilní zaměstnání s hudební činností. Karl Kohaut byl poměrně plodným autorem, můžeme mu přičíst na čtyřicet dva děl, u dalších čtyřiceti sedmi, z nichž se část nedochovala, je jeho autorství sporné. Skládal sinfonie a divertimenta zejména pro smyčce, ale také triové sonáty a partity. V současné době jsou nejhranější jeho skladby pro loutnu – koncerty, tria a kvartety s obligátní loutnou. Neměli bychom zapomenout ani na jeho chrámovou tvorbu, která se hrála v kostelích v českých zemích, Rakousku a Německu. Komponování se nejintenzivněji věnoval ve svém mládí, proto i jeho tvorba stylově spadá do galantního slohu a rodícího se klasicismu poloviny 18. století. Nenajdeme tedy u něj díla vrcholného klasicismu, k nimž dospěl jeho jen o šest let mladší současník Josef Haydn.

Karl Kohaut, Sinfonia à 3 in G, part Vn I, MZK, sign. Skř.17-0525.503 Repro © archiv Moravská zemská knihovna

Proč jste k interpretaci sinfonií vybrala rakouský ansámbl Ars Antiqua Austria? Jak jste s nimi navázala spolupráci?

Karl Kohaut se narodil ve Vídni a skoro celý svůj život v ní prožil, bylo tedy logické vybrat pro obnovenou premiéru jeho děl právě rakouský ansámbl. Ars Antiqua Austria patří k renomovaným souborům na poli interpretace staré hudby, k jejich specializaci navíc patří právě tvorba autorů habsburské monarchie v 17. a 18. století. V roce 2015 vydali sadu nahrávek autorů spjatých s jednotlivými zeměmi rakouského soustátí. Pravidelně rozšiřují svůj repertoár o málo známé autory a spolupracují na obnovených premiérách děl. Již v roce 2009 vydali CD věnované právě Karlu Kohautovi, kde je i zcela první nahrávka jeho Symfonie f moll. V návaznosti na jejich zájem o Kohautovu tvorbu jsem se s nimi také sama spojila a požádala je o přípravu obnovené premiéry jeho sinfonií pro tři a čtyři hlasy, kterým věnuji kritickou edici.

Koncert se odehraje 24. listopadu v Brně na Staré radnici. Bude možné vystoupení slyšet ještě v nějaké repríze?

Koncert, na němž tato díla zazní poprvé po více než 250 letech, bude nahrávat brněnské Radio Proglas a připravujeme komponovaný pořad, v němž bude rovněž možné skladby slyšet.

Kde je nyní možné se k notovému zápisu symfonií Karla Kohauta dostat, pokud by je někdo další chtěl interpretovat?

Současně s uspořádáním koncertního provedení jsem připravila kritickou edici celkem šesti sinfonií, dvou tříhlasých a čtyř čtyřhlasých, která v těchto dnech vychází v nakladatelství Českého rozhlasu. Tento repertoár se tak dostane snadno do rukou nových interpretů a věřím, že si najde své příznivce a to nejen u profesionálních ansámblů, ale také u studentských souborů a orchestrů.

Co vše obnášelo vydání kritické edice ve spolupráci s Vydavatelstvím a nakladatelstvím ČRo?

Pro přípravu kritické edice jsem zvolila soubor skladeb, které reprezentativním způsobem dokumentují tuto část Kohautovy tvorby. Nejedná se tedy o autorem zamýšlený ucelený soubor děl, ale o výběr z jeho tvorby. Všechny skladby však přece jen mají jednoho společného jmenovatele a tím je vazba na hudební sbírku šlechtického rodu Valdštejnů. Minimálně jeden z pramenů u každé z vybraných skladeb byl původně její součástí. Mým cílem bylo vytvořit kritickou edici na základě všech dochovaných pramenů, která interpretům nejen poskytne detailní informace o jednotlivých pramenech děl, ale také jim přinese hudební zápis srozumitelný pro současného hráče a možnost variantních řešení pro zvídavé interprety. Tvorba Karla Kohauta se dochovala převážně v rukopisné podobě a to jako samostatné party, uložené v mnohdy těžko přístupných archivech a knihovnách po celém světě. Vytvoření kritické edice tak bylo logickým krokem k zpřístupnění tohoto repertoáru v kvalitní podobě. Zaměstnanci Vydavatelství a nakladatelství Českého rozhlasu mi při přípravě edice, která spadá do ediční řady Thesaurus Antiquae Musicae 33, poskytli vynikající technické zázemí a spolupráce probíhala na profesionální úrovni a zároveň v přátelském duchu, čehož si velice cením.

Ars Antiqua Austria s díly Karla Kohauta vystoupí 24. listopadu od 17 hodin v Křišťálovém sále Staré radnice Brno.

Vstupenky žádejte u TIC Brno.

Jana Koubková

Radostí z hudby ku zdraví duše

Jakub Horváth

Milovníci jazzu nepochybně zaznamenali, že 31. října oslavila významné životní jubileum nestorka tohoto žánru, zpěvačka, textařka a skladatelka Jana Koubková. Začínala jako sborová zpěvačka, poté vystupovala s barovými kapelami po celé Evropě a ve svých třiceti letech natrvalo zakotvila u své celoživotní lásky – jazzu. Ani v současné době nikterak nepolevila ve svých aktivitách, patří ke stálicím české jazzové scény, pravidelně vystupuje nejen se svou doprovodnou kapelou, ale také v duu s klavíristou Ondřejem Kabrnou a v den svých narozenin uspořádala koncert v Divadle U Hasičů s mnoha zajímavými hosty.

Kde se zrodil impuls k tomu, že jste se od dětství věnovala zpěvu?

Moje prababička Filomena mě v šesti letech přivedla na konkurs do Dětského pěveckého sboru Československého rozhlasu, který vedl dr. Bohumil Kulínský starší. Ten mě proklepnul z intonace i rytmu a vzápětí mě přijal. Díky němu jsem získala základy pěvecké techniky, dýchání, čtení not i schopnost zpívat kterýkoli hlas, k čemuž je ale potřeba mít zvláštní nadání. Když jsem trochu povyrostla a začala se rozhodovat o svém budoucím povolání, nechtěla jsem být zpěvačkou, ale novinářkou.

Proč k tomu nakonec nedošlo?

Při přijímacích zkouškách na žurnalistiku jsem nebyla přijata, což zpětně hodnotím jako výhodu, protože kdoví co za blbosti bych v těch letech musela psát. Přihlásila jsem se tedy na Pražskou konzervatoř na zpěv, kam mě také nevzali. Nakonec jsem se na mámin popud vyučila jako elektronavíječka v ČKD Praha – závod Stalingrad. Vzpomínám si, že nám tam ukazovali elektromodely od Karla Gotta nebo Jiřího Štaidla, kteří tam chodili do učení pár let předtím.

Vykonávala jste někdy profesi elekronavíječky?

Jistě, po vyučení jsem dva roky pracovala v ČKD v Chrudimské ulici na Vinohradech v oddělení trakčních motorů, kde jsem navíjela konektory do tramvajových pantografů. Jednoho dne se stalo, že mi sklouzly ruce na holé dráty a továrnou se nesl můj šílený výkřík, protože jsem v tu chvíli dostala ránu zvící 220 voltů. No a od té doby jsem taková, jaká jsem…, takže hodně vydržím.

Jak pokračovala vaše pěvecká kariéra?

Byla jsem členkou souboru ČKD Praha pod vedením Miroslava Košlera a Vladimíra Válka, jehož repertoár byl velmi pestrý od Orlanda di Lassa až po Jiřího Suchého. V té době jsem si doplnila hudební vzdělání na Lidové konzervatoři, v teorii u Jaroslava Kofroně a ve zpěvu u Jeleny Holečkové. Toto studium bylo pro moje další aktivity velmi důležité, zvláště v době, kdy jsem založila vokální soubor Hot tety, pro nějž jsem hodně písní sama aranžovala.

Kdy jste začala zpívat profesionálně?

V polovině 60. let. Tehdy jsem nastoupila do Inkognito kvartetu, s nímž jsme často spolupracovaly s Orchestrem Karla Duby, na jehož repertoáru se ale čím dál tím víc začaly objevovat dechovkové písničky, což mě moc nebavilo. Z tohoto důvodu jsem odmítla jet na zájezd do Mongolska v srpnu 1968, čímž jsem si možná zachránila život, protože jejich autobus tam právě osudného jednadvacátého srpna havaroval a řada kolegů a kolegyň na následky zranění zemřela.

V 60. letech jste byla členkou Vokálního souboru Jiřího Linhy a Sboru Lubomíra Pánka. Čím byla tato angažmá pro vás přínosná?

Především jsem získala potřebnou praxi v nahrávacích studiích, zejména v legendárním Áčku, kde jsme jako vokalisté točili sbory k sólovým písničkám všech našich předních zpěváků populární hudby. Vzhledem k průrazné a světlé barvě mého hlasu jsem na těchto nahrávkách vždy zpívala soprán, což je patrné třeba na hitech Jó, třešně zrály nebo Takový schody do nebe. Kvůli osobním neshodám s Jiřím Linhou jsem byla později z jeho souboru „odejita“, což jsem velmi těžce nesla. Musela jsem se však nějak živit, takže jsem myla okna a pracovala v trubkárně, kde mě objevil Lubomír Pánek a nabídl mi spolupráci se svým Sborem. S ním jsme opět točili vokály převážně pro TOČR za řízení Josefa Vobruby.

Kdy jste zažila první okouzlení jazzem?

V devatenácti letech jsem poprvé slyšela zpívat a scatovat Ellu Fitzgerald s Big Bandem Duka Ellingtona, což mě uchvátilo natolik, že jsem se od té doby začala pídit po dalších nahrávkách této muziky. V první polovině 70. let jsem vystupovala s různými tanečními orchestry, hráli jsme v nočních barech a pod hlavičkou Pragokoncertu jsme jezdili i do západní Evropy, odkud jsem si vozila nahrávky těchto jazzových skvostů. Nejraději vzpomínám na Švédsko, kde jsme mimo běžných tanečních šlágrů hráli jazzové standardy, na což Švédové úžasně reagovali. Odvážila jsem se zde také prvně scatovat.

Co rozhodlo o tom, že jste opustila spotřební hudební žánry a vydala se na dráhu jazzové zpěvačky?

Stále intenzivněji jsem si uvědomovala, že mě zpívání po barech a tanečních klubech, byť bylo velmi dobře placené, vnitřně nenaplňuje. Ve třiceti letech jsem si řekla, kdy už budeš konečně dělat to, co tě baví? No a protože mě bavil jazz, šla jsem nabídnout své služby souboru SHQ Karla Velebného, jenž měl však tehdy personální problémy. Druhá stěžejní jazzová kapela, která v Praze v 70. letech existovala, bylo Jazz sanatorium Luďka Hulana. Ten si nejprve poslechl mé live nahrávky právě ze Švédska a záhy mě angažoval.

V čem byla pro váš jazzový život osobnost Luďka Hulana klíčová?

V mnoha věcech, především v jeho přístupu k hudbě. Luďkovo heslo totiž znělo: Radostí z hudby ku zdraví duše! Tento slogan vyznávám doteď, protože je zcela pravdivý. I když jsem v té době vzhledem k „níži“ jazzových honorářů žila hlavně o čaji a tatrankách, byla jsem šťastná, že konečně dělám muziku, která mě maximálně uspokojuje. Luděk byl nejen skvělým kontrabasistou, ale také neméně skvělým zpěvákem, spíkrem a bavičem. Měl neustále dobrou náladu, kterou uměl šířit kolem sebe jak na kolegy, tak na publikum, a dokázal se vždy obklopit výbornými spoluhráči.

Kteří jazzmeni v Hulanově sanatoriu působili?

Nejdůležitější osobou kromě Luďka byl bubeník Vladimír Žižka. Dohromady tak tvořili maximálně přesně šlapající rytmickou dvojici. Z dalších muzikantů musím zmínit výborného pianistu Zdeňka Kalhouse, jehož poté nahradil Karel Vejvoda, který psal velmi pěkné aranže moderních jazzových standardů. Rovněž nemohu opomenout skvělé saxofonisty Svatobora Macáka a Eugena Jegorova, do jejichž sekce jsem rychle zapadla jako třetí, byť vokální „dechový nástroj.“ Díky Eugenu Jegorovovi jsem pohostinsky vystupovala v Divadle Semafor jako členka souboru C&K Vocal a tam jsem jednou v šatně dostala nápad založit Hot tety.

Co vás přivedlo k této myšlence?

V televizi tehdy běžel dokument k uctění památky Duka Ellingtona, ve kterém účinkovaly jako vokální kvartet čtyři světové jazzové hvězdy: Sarah Vaughan, Peggy Lee, Roberta Flack a Aretha Franklin a zpívaly fantasticky! A to byl ten pravý podnět k tomu, že jsem oslovila Miladu Krejčíkovou, Jitku Vrbovou a Jarmilu Moravcovou, abychom zkusily vytvořit něco podobného. A tak vznikly Hot tety, čehož Luděk Hulan ve svém Sanatoriu ihned využil a přizval nás ke společnému účinkování v jednom z dílů tehdy velmi populárního televizního Hudebního studia M.

Začátkem 80. let jste navázala spolupráci s Michalem Pavlíčkem, což byl dost velký odklon od jazzové muziky.

Stále mě totiž lákalo tvořit a objevovat něco nového, tudíž mně bylo líto, že Luďkovo Jazz sanatorium v posledním období před jeho nenadálým skonem poněkud stagnovalo. Začala jsem tedy nejprve zpívat s Jazz half sextetem Viktora Kotrubenka, kde jsem opět plnila roli „dechového nástroje“, navíc toto kombo bylo atypické tím, že jsme hráli bez harmonického nástroje, a poté jsme se během jednoho večera v Hospodě U Kocoura na Malé Straně dali do řeči s Michalem Pavlíčkem a Jirkou Hrubešem a dohodli se, že spolu zkusíme najít společnou řeč, což se nakonec povedlo. Začali jsme zkoušet a díky tomu spatřilo světlo světa elpíčko s názvem Horký dech Jany Koubkové.

Jak byste toto dnes již kultovní album žánrově charakterizovala?

Jako hudbu, která se nedá zaškatulkovat, protože to není ani jazz, ani rock, ani jazzrock. Michal komponoval velmi melodicky, a i když byli oba kluci více než o deset let mladší, velmi dobře jsme si rozuměli, zejména v hravosti s novými nápady. Desku jsme točili ve Studiu A, majoritním autorským vkladem se na ní podílel Michal, pouze první a poslední skladba je ode mne. Prosadila jsem si, že album bude končit mojí skladbou Blues pro Luďka Hulana, kterou jsem nazpívala a cappella. Požádala jsem techniky, aby při natáčení této písně ve studiu zhasli. Měla jsem slzy na krajíčku, protože s Luďkem jsem prožila velmi důležitou část svého života, strašně moc jsem se od něho naučila a tímto blues jsem mu chtěla „tam nahoru“ za všechno poděkovat.

Navázali jste na tento zdařilý počin?

Bohužel ne, protože Michal Pavlíček i Jirka Hrubeš přijali nabídku Michaela Kocába a odešli do Pražského výběru, což jsem jim nijak nezazlívala. Oba jsou totiž svým naturelem rockeři. Na spolupráci s nimi však vzpomínám moc ráda, protože hudba, kterou jsme společně vyprodukovali, byla diametrálně odlišná od všeho, čemu jsem se věnovala předtím i potom.

V roce 1981 jste založila festival Vokalíza. S jakými ambicemi jste do této činnosti vstupovala, a podařilo se je naplnit?

Mrzelo mě, že tuzemské vokální festivaly se týkaly pouze mainstreamových popových zpěváků, a my, kteří jsme se zabývali jazzem, folkem nebo rockem, jsme byli v tomto směru diskriminováni. Napadlo mě tedy, že bychom si mohli uspořádat svůj vlastní festival. Jako fyzická osoba jsem tehdy samozřejmě nemohla cokoliv podnikat, oslovila jsem však vedení Malostranské besedy, které tuto moji ideu s nadšením přijalo. Navíc na podzim 1981 bylo výročí nedožitých pětasedmdesátin Jaroslava Ježka, což jsme použili jako strategický tah proti bolševikovi s odůvodněním, že každý účinkující bude muset povinně jednu Ježkovu skladbu zazpívat. A vyšlo to. První ročník se konal na Žofíně, další už se odehrávaly ve Velkém sále Lucerny, jednalo se o tři večery a sjížděli se na ně i zpěváci z okolních zemí: Maďarska, NDR či Polska. Díky Vokalízám se dostali do širšího povědomí posluchačů tehdy začínající Bára Basiková, Janek Ledecký nebo Richard Müller a samozřejmě zde dostaly prostor i naše jazzové legendy Vlasta Průchová a Eva Olmerová. Vokalíza plnila svůj účel do listopadu 1989, protože dávala možnost prezentace zpěvákům alternativních žánrů před masovým publikem. S nástupem svobody, kdy si každý může zpívat i natáčet, co chce, se její hlavní smysl existence vytratil.

Kteří jazzmeni nejvíce ovlivnili váš projev?

Určitě Ella Fitzgerald, díky níž jsem se začala vůbec zajímat o jazz, a pak nemohu nezmínit brazilskou zpěvačku Astrud Gilberto, která mi svým pěveckým projevem pomohla překonat mindrák z toho, že mám příliš světlý a vysoký hlas. Gilberto proslula především interpretací bossa nov od Antonia Carlose Jobima, kdy ani příliš nezpívala, spíše všechny písně s erotickým nádechem odvyprávěla, což bylo velice příjemné, a přitom silné  Najednou jsem si uvědomila, že v jazzu nezáleží jenom na hlasovém potenciálu. Tuto muziku lze pojmout, samozřejmě s patřičným vnitřním ponorem, i takhle. Do třetice musím jmenovat slavné vokální trio Lambert, Hendricks & Ross, které famózním způsobem napodobovalo party dechových nástrojů a čerpalo zejména z repertoáru Big Bandu Counta Basieho.

Učila jste na Pražské konzervatoři herce. Naplňovala vás tato činnost?

Zpočátku ano. Mým předmětem byla interpretace  – hrát, moderovat, zpívat, improvizovat, osobitě vypadat atd. Čím víc toho herec umí, tím líp! Nejraději vzpomínám na první ročník, kde se sešla výborná parta dnešních herců, jako je třeba Ivanka Jirešová, Linda Rybová, Katka Winterová, Honza Teplý nebo Honza Zadražil. Po šesti letech jsem se rozhodla s pedagogickou prací skončit, protože mě totálně otrávil laxní přístup studentů posledního ročníku.

Jak si stojí z vašeho úhlu pohledu nynější mladá generace ve vztahu k jazzu?

Můj klavírista Ondra Kabrna, který učí na Konzervatoři Jaroslava Ježka, říká všem potenciálním studentům, a že jich bývá hodně: Proč sem lezete? Vždyť se neuživíte! A má do jisté míry pravdu, jelikož chybí podpora ze strany médií, jež paradoxně za bolševika fungovala. Kupříkladu v televizi postrádám ekvivalent Hudebního studia M, které pravidelně v hlavním vysílacím čase prezentovalo jazzové formace napříč celým spektrem. O tyto pořady byl ze strany diváků enormní zájem, protože jazz vnímali jako symbol západního světa. To je všechno pryč a mrzí mě, že pořadatelé třeba letních festivalů poslední roky obsazují jen popové stálice, které se často objevují v televizi, rozhlase, bulvárech a médiích všeobecně. Osobně nemám nic proti Chinaski, Klusům, Kryštofům a dalším, ale dříve tyhle festivaly zpestřovaly i naše žánry, kdežto teď jdou pořadatelé ve všem na někdy už hodně opotřebovanou jistotu.

Co byste si přála k vašemu půlkulatému jubileu?

Hlavně zdraví! Stalo se totiž, že mě, starého rytmika, postihla arytmie srdce.

Jak se udržujete v tak vynikající kondici?

Vždycky jsem hodně sportovala, pěstovala jsem lehkou atletiku, gymnastiku i jogging. Nyní se věnuji hodinu denně rychlé chůzi, což velice prospívá dýchacímu ústrojí, stejně jako zpívání. Dočetla jsem se, že Indové, kteří mají ve zvyku zpívat několikahodinové rágy, se dožívají nejdelšího věku.

Můžete prozradit svoje životní motto?

Celý život jsem se řídila heslem: Být připraven, toť vše a v posledních letech si říkám, že je velmi důležité mít chuť chtít.

Jana Koubková  Foto archiv

Jana Koubková

nar. 31. 10. 1944, Roztoky (okres Praha-západ)

Vyučena jako elektronavíječka v ČKD, maturitu získala večerním studiem (1966). Zpívat začala v šesti letech v Dětském pěveckém sboru Čs. rozhlasu, dále zpívala v souboru ČKD Praha. Již v letech dospívání měla zájem o jazz. V letech 1962–1963 navštěvovala Lidovou konzervatoř. Působila v AUS VN, byla členkou Inkognito kvartetu, Vokálního souboru Jiřího Linhy, Sboru Lubomíra Pánka, zúčastnila se zájezdu TOČR po NSR (1969, s R. Blackem), zpívala s Kučerovci a také v zahraničí v nočních klubech. Stále více ji však přitahoval jazz; jazzovou školu získávala od roku 1975 v souboru Luďka Hulana Jazz sanatorium. Založila dívčí vokální soubor Hot tety, který zpíval jazzově swingový a mainstreamový repertoár a pořídil desítku rozhlasových retroswingových snímků s Orchestrem Karla Vlacha, JOČR, Orchestrem Československé televize a Swing bandem Ferdinanda Havlíka. Zúčastnila se řady jazzových akcí – patří k nim Bratislavské džezové dni, Hot Jazz Meeting v Hamburku, festivaly ve švédském Malmö (1980), maďarském Debrecenu (1981), italském Assisi (1983), setkání jazzových vokalistů v polském Lublinu a Zamosci. V roce 1979 byla laureátkou tipu Melodie. Zasáhla významně i do organizačního dění: založila festival Vokalíza, z něhož se stala v 80. letech významná kulturní a společenská událost. Ačkoli se pohybuje v jazzovém idiomu, má široký stylový rozkmit. Základ tvoří samozřejmě jazzový mainstream, k němu však musíme přiřadit blues, swing, latin, bop i fúze rockovějšího rázu a nebrání se ani novým výzvám, což dokázala například letos v říjnu, kdy společně se svojí doprovodnou kapelou a Severočeskou filharmonií Teplice v rámci koncertu „A začne to bzučet“ uvedla zpracování poezie surrealistického básníka Milana Nápravníka na hudbu Ondřeje Kabrny. Na stanici ČRo Vltava pravidelně moderuje svůj pořad Jazzová ozdravovna. Je autorkou tří publikací: Recepty proti samotě, Zutí provádím s chutí, Básně z jazzové dásně a letos k nim přibyla čtvrtá – Koubkokvoky. Také vymyslela jazzové pexeso „Džezeso“, kde se během hry lze dozvědět informace o nejslavnějších jazzmanech ve světě i u nás. Jana Koubková patří již přes čtyřicet let k nepřehlédnutelným a nezaměnitelným hudebním osobnostem, bez jejichž uměleckého i organizačního vkladu by byl český jazz o poznání chudší.

Zemřel dirigent František Drs

Marta Ulrychová

Dne 2. 11. na  Svátek zesnulých  zemřel v Plzni houslista a dirigent František Drs, dlouholetý člen operního souborů  Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, Hudebního divadla v Karlíně a Státní opery Praha.  Narodil se v Kutné Hoře, studium houslové hry se věnoval na  Pražské konzervatoři.  Po jejím absolutoriu  nastoupil do operního orchestru Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, a to na místo koncertního mistra. Plzeň byla pro Františka osudová – prožil v ní  plných dvacet let profesního života, zvolil si ji za své bydliště, a to i v době, kdy ho pracovní povinnosti zavedly do Prahy, v ní se také – podobně jako u  jiného rodáka z Kutné Hory J. K. Tyla – uzavřela jeho životní dráha. 

František Drs  Foto archiv

Své  původní poslání koncertního mistra začal v 80. letech střídat s řízením  téhož orchestru. Nejprve byl pověřován dirigováním baletů (Vostřákova Sněhurka, Pugniho Esmeralda, Čajkovského Spící krasavice, Špalíček B. Martinů, Prokofjevova Popelka a Romeo a Julie), posléze mu byly svěřovány úkoly i v operním ansámblu (Gounodův Faust a Markétka, Mozartova Kouzelná flétna, Donizettiho Nápoj lásky a Poprask v opeře, Adamův Postilion z Longumeau, Verdiho Rigoletto, Dvořákův Jakobín).  Seznam jím nastudovaných děl v DJKT sice činí pouhých třináct položek, nezaznamenává však počet jím dirigovaných titulů, které nastudovali někdejší operní šéfové – Ivan Pařík nebo (po roce 1990) Josef Chaloupka. Své zkušenosti z práce v orchestru mohl Drs krátce uplatnit i jako pedagog na plzeňské konzervatoři.

Po  roce 1989 – a zde bych ráda připomněla jeho statečný občanský postoj v prvních dnech „sametové“ revoluce – se plzeňskému divadlu otevřely široké možnosti přeshraniční spolupráce v podobě pohostinských představení v příhraničních městech Německa (Pasov, Weiden). Z této doby nelze opomenout Drsovu zainteresovanost v pohraničním městě Furth im Wald, kde s našimi předními sólisty, orchestrem a sborem DJKT provedl na tamějším náměstí Smetanova Dalibora nebo Mozartovu Kouzelnou flétnu.  Ve stejném duchu velkolepých operních galapředstavení pod širým nebem se nesl i „rodinný“ festival Operní týden v Kutné Hoře, jež  mu organizačně pomáhala zajistit jeho žena, sopranistka  Karolina Hromádková, někdejší sólistka plzeňské opery. Také zde zazněl Smetanův Dalibor, z množství představení v posledních letech uveďme jen namátkou Verdiho Aidu, Macbetha či  Pucciniho Madame Butterfly.  

Působení v divadle však byla pouhou částí Drsových aktivit. Pro svou schopnost rychle se orientovat v náročném  partu byl i vyhledávaným interpretem soudobé hudby. V rámci  někdejšího Svazu západočeských skladatelů a koncertních umělců, později i Západočeského hudebního centra, premiéroval  nejen v Plzni, ale i na řadě výměnných koncertů komorní hudby (Praha, Brno, Košice)  skladby současných západočeských skladatelů. Mnohé z nich také natočil v plzeňském nahrávacím studiu. 

Výtečně se František uplatnil i v oblasti dětských výchovných koncertů. To nebylo akademické mudrování, ale skutečná „schola ludus“, kterou děti přijímaly s bezprostředním nadšením a  pozorností.

Okruh  Drsova působení by však  zdaleka nebyl úplný, kdybychom nepřipomněli jeho práci s hudebními amatéry, která začala vzápětí po jeho příchodu do Plzně vedením Plzeňského orchestrálního sdružení, jež  necelých dvacet let před ním  dovedl k pozoruhodným výkonům dirigent Bohumír Liška. Drs se pilně věnoval práci s tímto tělesem, připravoval party, příležitostně orchestr  doplňoval profesionálními hráči, popřípadě podle potřeby i operními pěvci. Ti všichni   mu ochotně vycházeli vstříc. Tak se v Plzni vytvořilo jisté společenství milovníků hudby, zahrnující  jak profesionály, tak amatéry, kteří Františka Drse uznávali jako přirozenou autoritu. Nemalou roli v oblíbenosti Františka  jako člověka jistě sehrály  jeho hráčské kvality výtečného houslisty, disponujícího zpěvným, kultivovaným tónem a výbornou pamětí, ale jako klíčové zde byly především vlastnosti lidské, vlastnosti skromného a pokorného člověka.  Mezi ním a orchestrálními hráči nikdy nepanovalo napětí, ale kamarádský vztah. Pro mladé začínající interprety našel správná slova povzbuzení.  S ochotou se účastnil akcí, jež nebyly vůbec honorovány (např. pro plzeňskou pobočku Společnosti Antonína Dvořáka, různé nadace apod.), často jsme ho slyšeli i na kostelních kůrech, neboť připravit „Rybovku“ či  mši k jiné příležitosti bylo pro Františka nepsanou povinností. V tomto ohledu měl v sobě něco ze starých kantorských tradic – obětavost, starostlivost a laskavý přístup ke svému okolí. Jako zanícený muzikant  pracoval do posledních chvil.

Uzavřel se život pracovitého, obětavého, mírného  a pokorného člověka, majícího vzácný  nadhled nad lidskými slabostmi. V současném světě nám bude moc chybět. Čest jeho památce!