Svár duše s tělem ve Znojmě

Znojmo, kostel sv. Michala

Helena Havlíková

 

Hudební festival Znojmo je svými operními stagionami už proslulý. Má dlouhou tradici – díky nápadité dramaturgii, úrovni nastudování, ale i atmosféře, která operní zážitek ještě umocňuje – včetně degustace vín. Inscenace v provedení zkušeného orchestru i sboru staré hudby Czech Ensemble Baroque pod vedením Romana Válka vznikají přímo na festivalu a pro festival. Ten je pestrý a bohatý spoustou dalších produkcí včetně požitků gastronomických. Základ stojí na koncertech vážné hudby – letos festival vyvrcholil vystoupením renomovaného souboru Il giardino armonico s programem z jeho nového CD Serpent and Fire / Had a oheň a áriemi dvou královen – egyptské Kleoparty a kartáginské Didony, jejichž osudy se staly oblíbeným námětem barokních oper. Patronem znojemského festivalu zůstává houslista Pavel Šporcl a je sympatické, že festival dává příležitost i začínajícím umělcům – laureátům Letní školy barokní hudby, mladým i těm ještě úplně malým vítězům různých soutěží –, ale také svým rodákům, kteří se už prosadili. Vedle řady dalších produkcí má svou tradici varhanické putování po znojemských kostelech nebo koncert v Uherčickém zámku, v Národním parku Podyjí se koná koncertní piknik. Festivalový program byl letos spojený s ústředním tématem letošního ročníku Svár duše a těla. Téma mu vtisklo scénické uvedení Rappresentatione di Anima et di Corpo / Představení o duši a těle italského skladatele přelomu renesance a baroka Emilia de‘ Cavalieri.

Cavalieri, římský šlechtic, diplomat, mnohostranný hudebník a prý i okouzlující tanečník, o něco mladší současník Claudia Monteverdiho, je čelný představitel toho velkého vzrušujícího hudebního přerodu na přelomu 16. a 17. století, přerodu od renesanční polyfonie s kontrapunktickým proplétáním rovnocenných hlasů k barokní monodii, zde v počáteční podobě recitar cantando, vůdčího melodicky zvlněného textu s nástrojovým doprovodem. Uvedení jeho Anima et Corpo, které věnoval přímo kardinálovi Pietrovi Aldobrandinimu, bylo v Říme v roce 1600 velkou událostí. Dnes patří ke Cavalieriho nejznámějším skladbám, které z dnešní perspektivy stojí na samém počátku vzniku oper a oratoria, žánrů, ve kterých zpěv a hudba začínají vytvářet rozsáhlejší celky nesené příběhem. U Cavalieriho je tím příběhem oblíbená křesťanské alegorie putování Duše a Těla nástrahami světských pokušení, až děsivé scény trápení zavržených duší v Pekle přesvědčí Duši i Tělo o pomíjivosti pozemského života se spásou Božího království.

Festivalová znojemská inscenace se hrála v kostele sv. Michala na vyvýšeném pódiu, pod kterým seděl orchestr s malým obsazením smyčcových nástrojů po jednom, cinky, dulcianem, zobcovými flétnami, theorbami, barokní harfou, pozitivem a bicími. V dlouhé akustice kostela to zvukově úplně stačilo, protože podstatná byla rozmanitost barev. A nejen tu dirigent Roman Válek rozehrál v plné pestrosti. Střídají se sólové monodie, obohacené vytříbenými ozdobami, madrigaly a tance, proměňuje se metrum, modální a dur/mollová tonalita a hlavně výraz. Vůbec není unyle mravokárný, jak bychom od téhle křesťanské alegorie očekávali, ale probleskují i veselé momenty. Tak třeba hned pro poživačné Tělo vymyslel Tomáš Hanzlík, tentokrát jako výtvarník inscenace, kostým s vypracovanými svaly i zadkem a talentovaný barytonista Tadeáš Hoza si v něm počíná až rozverně – v kontrastu s ušlechtilou vznešenou Duší, Markétou Cukrovou v modré říze. Ty dva láká a přesvědčuje spousta dalších alegorických postav – Anděl s jasným sopránem Pavly Radostové, mravokárný Čas s hodinami nad hlavou a zároveň uvážlivý Rádce v podání zvučného basbarytonu Jiřího Miroslava Procházky nebo Světské pokušení, ve kterém potvrdila svůj talent a cit pro starou hudbu Markéta Böhmová. Důležitou součástí této Cavalieriho v podstatě duchovní opery je také sbor – a ten mají pod vedením Terezy Válkové ve Znojmě tradičně výborný.

Vizuálně působila hlavně atmosféra kostela a jeho nasvícení Martinem Seidlem, spíše než režie Ladislavy Košíkové, která variovala čitelnou základní symboliku střetávání alegorických postav v boji o Duši a Tělo, do kterého zapojila i rudé peklo z propadla. Občas oživila inscenaci i vtípky, když odhalení jen vnějškově atraktivního Světského života jako převlečené Smrti vystihla vyfouknutím balónků, které splaskle spadnou na zem. Do děje uvedla diváky dvojice činoherců, Mark Kristian Hochmann a Klára Anna Satinská, kteří coby Adam a Eva předvedli ukousnutím jablka prvotní hřích a byli po celé představení průvodci Duše a Těla.

Letošní festivalová stagiona s Cavalieriho Rappresentatione di Anima et di Corpo byla pozoruhodná hlavně u nás prvním scénickým uvedením tohoto díla, díky kterému mohli diváci zažít, z jakých představ o antickém divadle se na přelomu renesance a baroka vyvinula opera a jakým oslavám holdovali církevní hodnostáři v Římě během Svatého roku 1600. A témata, nad kterými uvažovali tvůrci před více než čtyřmi staletími, byla díky festivalovému nastudování inspirativní i pro současné publikum.

 

Hudební festival Znojmo 2018 – Emilio de’ Cavalieri: Svár duše s tělem. Hudební nastudování Roman Válek, režie Ladislava Košíková, scéna a kostýmy Tomáš Hanzlík, sbormistr Tereza Válková. 12. – 14. 7. 2018, psáno z reprízy 13. 7. 2018, kostel sv. Michala.

Úvodní foto: Pavla Radostová (Anděl)   Foto c archiv Hudební festival Znojmo

 

Písecká legenda Ševčík – hvězda festivalu Pontes

 

Písek, Divadlo Fráni Šrámka

Rafael Brom

Oldřich Vlček a starostka města Písek, Mgr. Eva Vanžurová Foto c Rafael Brom

Dvoudenní hudební festival v Písku s titulem Pontes – festival klasické hudby, proběhl letos poprvé v době od 22. do 24. 6. s jedním vloženým volným dnem. Název Pontes, který vyjadřuje propojenost věcí a lidí, má za sebou dlouhou historii, žel s několika přestávkami, a v Písku se mu dostalo nové krve. Ústředním tématem hudebního dění festivalu se stal odkaz legendárního světově proslulého učitele houslí profesora Otakara Ševčíka, jehož život a dílo notně povzbuzuje naši národní hrdost. To samozřejmě dobře vědí zejména houslisté, nicméně jakoby ve smyslu rčení „všecka sláva polní tráva“ bledne povědomí o jeho velikosti a důstojenství a v dnešním hektickém životním běhu snad ani doma v Písku o jeho geniální etudy leckdo ani smyčcem nezavadí. Ideový guru festivalu, houslový virtuos a dirigent Oldřich Vlček, o této neblahé lidské vlastnosti ví své a protože mimo jiné na Ševčíkových sešitech umělecky vyrůstal, rozhodl se věnovat své zkušenosti a síly oživení Mistrova génia. Pro nově založený festival jednak spojil umělecké síly Píseckého komorního orchestru a ansámblu Virtuosi di Praga a představil tak nové těleso pod názvem Ševčík Chamber Orchestra a poté naplnil program uměleckými silami domácími i hostujícími. Ústřední reprezentativní koncert festivalu se konal v pátek 22. 6. od 19.30 hodin v Divadle Fráni Šrámka. Slavnostní zahájení, které moderoval sám Oldřich Vlček, uvedl projev starostky města Písku Mgr. Evy Vanžurové, dále byla na programu studie o Otakaru Ševčíkovi, kterou připravil a uvedl Mgr. Jan Kotalík, vedoucí Oddělení společenských věd Prácheňského muzea. Přednáška byla sice delší než zde položený úvod, byla ale zajímavá hojnými detaily, které byly nepochybně pro mnohé, a přiznávám i pro , opravdu nové. Vedle toho uvedl magistr Kotalík nejen důležité, ale také zajímavé peripetie společenského a politického života Mistrovy doby. Hudební program večera byl Vlčkovým dramaturgickým trumfem. V přehlídce šesti houslových sólistů vystoupili Miroslav Ambroš v čele, dále Martina Bačová, Táňa Vejvodová, Olga Šroubková, Pavla Tesařová a Oldřich Vlček a přednesli pestrou hudební nadílku. Uvedl ji Koncert d moll pro housle a orchestr Felixe MendelssohnaBartholdyho, přičemž první větu díla hrál Ambrož, druhou a třetí Bačová, samozřejmě v atraktivní proměně. Ambrož výrazně akcentoval, kontroval snivou lyrikou a zdatnou technikou, Bačová s vizáží víly našla jistotu ve flažoletech nebeských výšek a čarodějně brilantních technických pasážích. Orchestr obě spojená tělesa pravidelně vede sám Vlček byl profesionálně jistý. Následující program byl zpestřen teatrálním skečem Vlček kontra Vejvodová, jež předala své housle dirigentovi a zazpívala scény Hajej můj andílku a Letěla bělounká holubička“ z opery Hubička Bedřicha Smetany. Přirozeně, s citem, pěstěným hlasem ačkoli školení v oboru nepřiznala. Oldřich Vlček pak rozuzlil událost historkou o mladičké houslistce, která profesoru Ševčíkovi raději uloženou etudu zazpívala, místo aby ji zahrála byla to slečna Kittlová, pozdější Ema Destinnová. Vejvodová poté samozřejmě na housle hrála – přednesla civilně, bez přehnaných emocí, Meditaci z opery Thaïs Julesa Masseneta. Následující čas na pódiu patřil Pavle Tesařové, která si získala publikum výrazově skvěle vycizelovaným přednesem Koncertu a moll Josefa Slavíka. Poté čistě a omamně přednesla Šroubková Sonátu e moll pro sólové housle Eugena Ysaÿe. Duo Ambroš housle a Vlček viola seznámilo publikum s klenotem komorní hry Passacagliou Johanna Halvorsena podle předlohy Georga Friedricha Händela. Jedním slovem mistrovsky. Následovalo legendární Moto perpetuo Niccola Paganiniho unisono všemi účinkujícími a závěrečná skladba programu, neodolatelně provedený Kánon Johanna Pachelbela. A jako další programově atraktivní proměna zazněl přídavek zjazzovaná první věta z Dvojkoncertu Antonia Vivaldiho. Festival Pontes Písek pokračoval třemi akcemi v neděli 24. června. V půl jedenácté proběhl pietní akt u hrobu Otakara Ševčíka v Pietním parku s proslovem Oldřicha Vlčka a s položením věnce z rukou starostky města Mgr. Evy Vanžurové. V 11 hodin bylo tamtéž zahájeno dopolední Matiné v Koncertní síni Trojice. Účinkovaly hudební děti Jana Meisla, osmiletá houslistka Christine a jedenáctiletá violoncellistka Petra, které zaujaly přirozeností a zběhlostí v ovládání nástroje, přičemž starší z nich byla interpretačně zkušená a jistá a na svůj věk vyzrálá. Dále hrála violistka Nicol Hernández Zamora z Kostariky – zvláště úvodní část z Hebrejské suity Ernesta Blocha přednesla pěkným klidným tónem se střízlivou, pohybově vkusnou mimikou a suitu účinkujících uzavíral varhaník Jiří Emmer. Zazněly úryvky ze skladeb Antonia Vivaldiho, Josepha Haydna, Maxe Regera a Ernesta Blocha. Petra se zaskvěla v provedení famózní skladbičky Labuť Karnevalu zvířat Camilla Saint-Saënse a udivila v technicky bravurním provedení dílka Let čmeláka Nikolaje Rimského–Korsakova. Jiří Emmer přednesl, mimo jiné, své skvělé variace na legendární skladbičku Otakara Ševčíka Holka modrooká a uzavřel koncert krátkým pochodem Trumpet Voluntary Jeremiaha Clarka, známého též pod názvem Pochod kralevice dánského. Festival Pontes Písek 2018 uzavřel odpolední „promenádní“ koncert u Pavilonu v Palackého sadech. Vystoupil pěvecký sbor Zvonky ZUŠ Otakara Ševčíka pod vedením Milady Klátilové a festival korunoval koncert Cimbálové muziky Milana Broučka, který doslova přilákal kolemjdoucí k zastavení a mnohé i ke spoluúčasti na produkci, zvláště, když zazněly neodolatelně populární moravské lidové písně. Tento dramaturgicky šťastný tah uvedl hudební festival Pontes do povědomí nejširší veřejnosti, která tak rozhojnila posluchačskou obec ctitelů klasiky.

Suita sólistek (zleva Martina Bačová, Olga Šroubková, Táňa Vejvodová a Pavla Tesařová) a Miroslav Ambroš Foto c Rafael Brom

K záznamu o festivalovém dění připojuji ještě dvě otázky položené starostce města Písku paní Mgr. Evě Vanžurové.

Jaké místo zaujímá festival klasické hudby v programu hudebních akcí  města?

Klasická hudba nemá široký okruh posluchačů jako jiné hudební žánry. Přesto na koncertech vážné hudby v Písku zjišťuji zvyšující se počet návštěvníků, a to i ze strany mladých. To je pro mě velmi důležité zjištění. Jsem přesvědčena, že na tom má lví podíl Písecký komorní orchestr pod vedením právě pana Vlčka. V Písku byl vždy věnován prostor i pro milovníky tohoto žánru a věřím, že tomu tak zůstane i nadále.

Jméno Otakara Ševčíka je silným a nosným mottem festivalu, jaká je historie piety kulturní obce či města k jeho odkazu?

I když je Otakar Ševčík horažďovickým rodákem, dlouhá léta v Písku působil a proslavil se zde výukou vlastní houslové techniky na houslové škole. Tato houslová škola přilákala svého času do Písku řadu zahraničních studentů. Z toho důvodu se našemu městu říkávalo mekka houslistů. Spoustu informací o píseckém pedagogovi se návštěvník dozví v Písku v Prácheňském muzeu. Jméno Otakara Ševčíka nese od roku 2001 i místní Základní umělecká škola, jejímž zřizovatelem je Jihočeský kraj. Město Písek každoročně finančně podporuje konání mezinárodních letních kurzů pro mladé houslisty. Od roku 2015 mají tyto kurzy v názvu jméno tohoto významného houslového pedagoga. Letos se konal tedy již 31. ročník Mezinárodního letního kurzu prof. Otakara Ševčíka pro mladé houslisty. Kurzů se mohou účastnit děti od předškolního věku (s doprovodem rodičů), učitelé i studenti konzervatoře. Všeobecně známý český houslista Pavel Šporcl zmapoval v televizním dokumentárním filmu s názvem České houslové legendy historii hry na housle v českých zemích. Šestidílný cyklus, na jehož vzniku se sponzorsky podílelo i město Písek, se vysílal v televizi letos na jaře a jeden celý díl byl věnován právě Otakaru Ševčíkovi (viz: www.ceskatelevize.cz/porady/…ceske-houslove-legendy-otakar-sevcik).

Když na jaře tohoto roku představil Oldřich Vlček vedení města nápad pořádat v Písku festival klasické hudby na počest Otakara Ševčíka s názvem PONTES, byly ze strany města včetně městské kulturní organizace  Centrum kultury města Písek učiněny všechny kroky k tomu, aby se v poměrně krátké době avizovaný festival uskutečnil. Koncerty na počest geniálního učitele ve hře na housle se konaly 22. a 24. června. Dojemný byl rovněž nedělní pietní akt u Ševčíkova hrobu. Věřím, že i do budoucna se městu Písek podaří významnou osobnost Otakara Ševčíka při podobných akcích podporovat.

Pražské jaro 2018

Letošní, již 73. ročník MHF Pražské jaro, jehož hlavním tématem byla oslava výročí české státnosti, publiku opět nabídl pestrou ochutnávku celkem 60 koncertů, z nichž si určitě každý vybral podle svého vkusu.

Rudolfinum Foto c Zdeněk Chrapek

Jako vždy byla největší pozornost festivalových návštěvníků soustředěna především na slavnostní zahájení s Mou vlastí, jejíhož provedení se tentokrát ujala Česká filharmonie v čele s Tomášem Netopilem. Ovšem k dominantám koncertní přehlídky patřily i večery se zahraničními symfonickými tělesy, z nichž bych upozornila především na skvělé výkony orchestrů Royal Concertgebouw Orchestra Amsterdam, Varšavské filharmonie, Tonhalle Zürich, kde za zvláštní pozornost určitě stojí vynikající výkon Leifa Oveho Andsnese v Brittenově Klavírním koncertu, op. 13, či Budapešťského festivalového orchestru, jehož podání Mahlerovy Druhé symfonie „Vzkříšení“ pod vedením Ivána Fischera a se sólistkami Christianou Karg a Elisabethou Kulman patřilo bezesporu k těm vůbec největším festivalovým zážitkům. Abych však nezapomněla kromě jmenované České filharmonie na další české orchestry, tak velmi zajímavou dramaturgii měly zejména oba koncerty Pražských symfoniků, z nichž na Koncertě k výročí založení státu Izrael (kde původně ohlášeného Leonarda Slatkina zastoupil jeho asistent Tomáš Brauner) nechyběla Schönbergova málokdy uváděná kantáta Ten, který přežil Varšavu či Bernsteinova Symfonie č. 3 „Kadiš“ a ve druhém večeru kantáta podle Vergilia Jana Nováka – Dido, i oba koncerty Rozhlasových symfoniků, na nichž zazněla např. Kabeláčova Symfonie č. 6 nebo Dvořákovo nádherné dílo Svatební košile. PKF – Prague Philharmonia zase měla možnost – kromě samostatného programu, tedy Beethovenových děl Coriolan a Symfonie Es dur „Eroika“ – v Mozartově Houslovém koncertu č. 5 A dur doprovodit loňskou vítězku MHS Pražské jaro Olgu Šroubkovou.

Na své si ale přišli i příznivci hudby starších období, jejíž špičkové interpretace se jim dostalo např. od souborů Monteverdi Choir & English Baroque Soloists v čele se Sirem Johnem Eliotem Gardinerem, který si připravil ryze bachovský program, či Accademia Bizantina s uměleckým vedoucím Ottaviem Dantonem a díly Vivaldiho, Albinoniho, Marcella, Piattiho a Galuppiho. Samostatnou pozornost si pak zaslouží zcela unikátní projekt Jordiho Savalla s názvem Město dvou mírů: Historie města Jeruzalém, kde společně účinkovali židovští, křesťanští a muslimští hudebníci z Izraele, Palestiny, Řecka, Sýrie, Arménie, Turecka, Anglie, Francie, Španělska, Itálie a Belgie.

Pokračování textu Pražské jaro 2018

Legendární francouzský šansoniér Charles Aznavour nadchl publikum optimismem a krásnými šansony

Markéta Jůzová

V rámci svého světového turné zavítal proslulý šansoniér, skladatel, textař a herec Charles Aznavour po dvou letech do Prahy, kde na slavnostním zahájení Mezinárodního filmového festivalu Febiofest převzal cenu Kristián za celoživotní přínos světové kinematografii a následující večer 16. března 2018 vystoupil v Kongresovém centru v obdivuhodné kondici ve věku třiadevadesáti let na koncertě před plným sálem se svým programem „encore une fois.“ Ve strhující a hudebně gradující dramaturgii francouzských šansonů se zaskvěla i jeho dcera Katia, vokalistka komorní doprovodné kapely. Koncert pořádala agentura P&J Music v rámci série Jazz Meets World.

Světoznámý francouzský šansoniér zahájil koncert v Praze téměř symbolicky. Když vstoupil na pódium, ukazoval čas 20:18, takže si posluchači museli na Krále šansonu počkat více než akademickou čtvrthodinku. Ve srovnání s ním Sir Paul McCartney vstoupil na pódium v O2 Aréně v červnu 2016 o půl hodiny později než měl začít koncert, který byl tehdy součástí jeho světové „One On One Tour.“ Aznavoura přivítal plný sál posluchačů různých generací velkým aplausem. Svižnou a nostalgickou písní Les Émigrants otevřel zpěvák večer plný optimismu, nostalgie a radosti.

Zpěvák je hrdý na svůj arménský původ, narodil se 22. května 1924 v Paříži, když jeho rodiče byli na cestě emigrace z Arménie. V průběhu kariéry byl šansoniér jmenován vyslancem a stálým zástupcem při UNESCO v Arménii a stal se zástupcem Arménie při OSN v Ženevě. V Jerevanu bylo dokonce zřízeno Aznavourovo muzeum, umělec má rovněž vlastní nadaci, jež se podílí na humanitární pomoci. Od první poloviny sedmdesátých let 20. století žije ve Švýcarsku.

Zaposlouchejte se do jeho nostalgické písně

Les Émigrants

(Paříž 2015)

https://www.youtube.com/watch?time_continue=12&v=vIfAxbxfCbo

Pokračování textu Legendární francouzský šansoniér Charles Aznavour nadchl publikum optimismem a krásnými šansony

Epilog festivalu Hudba tisíců – Mahler Jihlava 2017

 

Královna zpěvu Ema Destinnová

Jihlava, gotická síň radnice

Jana Součková

Andrea Tögel Kalivodová Foto Jan Černo

Svým epilogem se v podvečer 4. 10. uzavřel letošní ročník festivalu Mahler Jihlava Hudba tisíců. V prostorách gotické síně jihlavské radnice vystoupila trojice okouzlujících dam se svým hudebně-literárním projektem nazvaným Královna zpěvu – Ema Destinnová. Mezzosopranistka Andrea Tögel Kalivodová, klavíristka Ladislava Vondráčková a herečka Barbora Šporclová Kodetová připomenuly světovou operní pěvkyni nejen hudbou, ale i slovem inspirovaným vzpomínkami její společnice a komorné Marie Martínkové, která slavnou divu doprovázela během její hudební kariéry plné úspěchů i pádů, ale i osobních peripetií. Projekt měl tento večer sice již několikeré opakování, ale i tak se Andrea Kalivodová i její kolegyně opět s pokorou a úctou naplno ztotožnily s postavou „božské Emy“ a přenesly publikum o století zpět. Zazněl výběr ze slavných operních árií a rolí, přednesena byla i česká písňová tvorba.

Pokračování textu Epilog festivalu Hudba tisíců – Mahler Jihlava 2017

Hudba z repertoáru Nového německého divadla v Praze

Praha, Národní divadlo

Vojtěch Mojžíš

 

Zahajovací koncert 135. sezony Opery Národního divadla se uskutečnil 14. 9. 2017 v budově Národního divadla, tedy přímo pod slavným nápisem Národ sobě. Byla to 3. akce novodobé tradice, kdy operní soubor zahajuje sezonu nikoliv dramatickým představením, ale koncertem. S touto myšlenkou přišel před časem umělecký šéf opery, skladatel a dirigent Petr Kofroň. Jejím prostřednictvím nastolil dvě velmi nosná témata. Předně vytvořil jedinečnou příležitost, kdy operní orchestr, jedna z nejpodstatnějších složek každého operního souboru, hned na úvod sezony demonstruje svoji připravenost zvládat na vysoké profesionální úrovni umělecké úkoly, které na něj budou během nadcházející sezony kladeny. Druhé téma je neméně závažné, vyplývá z respektu a úcty k historii Národního divadla, jedné z nejvzácnějších hodnot naší národní kultury. Je potřeba, či dokonce povinnost neustále zhodnocovat všechno to, čeho ve své dosavadní historii operní provoz v Praze dosáhl. Kofroň si uvědomil, že zde nestačí jen verbální rovina, v níž se v tomto směru pohybuje veškerá dosavadní historiografická aktivita (sepisování dějin, muzikologické konference, učené debaty), a proto se soustředil na rovinu praktickou. Systematickým bádáním v archivu Národního divadla shromáždil hodnotný, málo využívaný notový materiál na originální, dramaturgicky velmi cenné akce: 8. 9. 2015 se konal první takovýto koncert a příznivcům naší první scény nabídnul ukázky z řady odložených, dnes již téměř zapomenutých, nicméně zajímavých orchestrálních děl, která byla v této instituci kdy hrána. O rok později, 16. 9. 2016 pak přišel s ukázkami z méně známých oper, které před mnoha lety patřily k oblíbeným titulům Národního divadla.

Pokračování textu Hudba z repertoáru Nového německého divadla v Praze

Loutna jako nástroj i Loutna česká Michny z Otradovic jako vrchol festivalu Theatrum Kuks 2017

Kuks, Rentzovo muzeum barokního tisku, kostel Nejsvětější Trojice v hospitálu Kuks

Julius Hůlek

Závěrečný den letošního již šestnáctého ročníku festivalu „barokního a barokem inspirovaného umění“ Theatrum Kuks 2017 (27. 8.), jehož podrobnější recenzi jsme vám slíbili v tištěné verzi zhodnocení tohoto festivalu, zařazeného do  říjnového čísla časopisu Hudební rozhledy (str. 19–20), byl vymezen pojmem loutny a přestože název zněl „Loutna nejen barokní“, jeho těžiště spočívalo právě v barokní loutně a navíc s tím – rozvedeme-li daný název dále –, že nejen v loutně jako nástroji hudebním.

Pokračování textu Loutna jako nástroj i Loutna česká Michny z Otradovic jako vrchol festivalu Theatrum Kuks 2017

Lenka Přibylová: Zdeněk Zahradník – Tajemství symbiózy hudby a slova

Dagmar Zelenková

K význačným osobnostem současné české hudby patří skladatel Zdeněk Zahradník (nar. 1936), který kompozičně nalezl zalíbení především ve spojení hudby a slova – v tvorbě vokální, konkrétně kantátové, sborové a písňové, a zejména v líbezném umění melodramů. Melodram, hudební útvar spojující mluvené slovo a hudbu, nabízí skladatelsky nesmírně bohatou paletu výrazových možností, což bylo pravděpodobně jednou z příčin, proč v něm Zdeněk Zahradník nalezl svojí životní vášeň. A i když je autorem řady dalších kompozic – komorních a orchestrálních skladeb, písní, sborové, kantátové a oratorní tvorby, jeho doménou zůstávají melodramy. Vytvořil více než tři desítky melodramů či cyklů melodramů různého obsahového zaměření, rozdílného rozsahu i s rozličným obsazením nástrojové složky. V roce 2009 byl zvolen předsedou Společnosti českých skladatelů Praha (člen Asociace hudebních vědců a umělců).

Pokračování textu Lenka Přibylová: Zdeněk Zahradník – Tajemství symbiózy hudby a slova

MHF Český Krumlov 2017

Koncert hvězd v Krumlově ukončila bouřka

Český Krumlov, Pivovarská zahrada

Vladimír Říha

 

Zahájení 26. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov nepřálo 14. července počasí. Ona krásná atmosféra, ve které se ještě ve středu v Praze odehrála tisková konference se zpěváky a hlavními hvězdami programu, byla v páteční večer v nádherném jihočeském klenotu ta tam, neboť vidina hrozící změny počasí se rapidně blížila. A tak koncert obou operních hvězd Mexičana Ramóna Vargase a Rumunky Angely Gheorghiu v Pivovarské zahradě měl vlastně dvě poloviny –  v první před přestávkou ještě v plné parádě s nádhernými zážitky v otevřené zahradě, ve druhé však již v započatém dešti hrozilo každou chvíli to nejhorší. Nakonec musel být večer zhruba po dvou třetinách programu ukončen pro průtrž mračen.

Pokračování textu MHF Český Krumlov 2017

Busoniho Doktor Faust v drážďanské Semperoper

Drážďany, Semperoper

Jana Vašatová

 

Repertoár Semperovy opery v Drážďanech je tradičně nápaditý a různorodý. Zahrnuje klasické operní tituly (Verdiho Otello nebo Rigoletto, Carmen, mozartovský repertoár – momentálně např. Don Giovanni, Čarostřelec, postupně Wagnerova Tetralogie), ale je v něm už delší čas a pravidelně zastoupena např. také Janáčkova Liška Bystrouška, kterou tady nastudoval a diriguje Tomáš Netopil. A chystají a provádějí tu díla soudobá i díla, která při svém vzniku zazářila, ale pak v podstatě zapadla – to byl svého času případ Weinbergerova Švandy Dudáka, nebo rovněž zřídka uváděné a v Drážďanech nedávno v nové inscenaci premiérované opery Ferruccia Busoniho Doktor Faust. Dále zde pravidelně uvádějí díla Richarda Strausse – ta do Drážďan vyloženě patří, řada z nich tu měla svou premiéru. A svou premiéru tady měl v roce 1925 ( tedy rok po autorově smrti) i Busoniho Faust – opera, kterou za skladatele dokončil jeho žák Phillipp Jarnach, a tak se také prováděla. Zanedlouho po drážďanské premiéře dokonce i v Praze. Teď se ale hraje jiná verze, kterou v 80. letech vypracoval podle dříve nedostupných skic z Busoniho pozůstalosti muzikolog a dirigent Antony Beaumont. Ta má oproti předchozí vyloženě otevřený závěr – je tak na každém, aby si vybral, jestli se Faustovi dostalo zatracení nebo vykoupení.

Pokračování textu Busoniho Doktor Faust v drážďanské Semperoper