Jana Jonášová: Když někam přijedu hostovat poprvé, nesmí to být zároveň naposled

Jakub Horváth

 

Jana Jonášová jako Královna noci (Kouzelná flétna), Národní divadlo 1975 Foto archiv

Milovníci pěveckého umění nepochybně zaznamenali, že 28. dubna oslavila významné životní jubileum přední koloraturní pěvkyně Jana Jonášová. Při této příležitosti jsem s ní rozmlouval o jejích životních i profesních milnících.

Kde se zrodil impuls k tomu, že jste se začala věnovat zpěvu?

Moji rodiče byli zpěvu velmi nakloněni a sami jej, byť v amatérských podmínkách, také provozovali. Od dětství mě tedy nenásilně vedli tímto směrem. Vyrůstala jsem v Teplé u Mariánských Lázní, kde jsem s tamějším smyčcovým kvartetem prvně zpívala úpravy lidových písní. A chytlo mě to.  Během povinné školní docházky jsem začala chodit do houslí, což mě sice moc nebavilo, ale bylo to přání rodičů, jež k tomu pobídl náš učitel hudební výchovy, když zjistil, že docela dobře slyším. Díky kamarádce Jitce Chaloupkové, která poté vystudovala na konzervatoři hru na varhany a měla zálibu v opeře, jsem začala poslouchat rozhlasové hudební pořady Anny Hostomské věnované tomuto tématu, kde účinkovala přední pěvecká elita té doby: Maria Tauberová, Eduard Haken a další, což mně velmi imponovalo. Otec však byl zásadně proti tomu, aby ze mě byla komediantka. Když po několika letech zjistil, že se i touto profesí mohu docela dobře živit, svůj původní názor pochopitelně změnil.

Pokračování textu Jana Jonášová: Když někam přijedu hostovat poprvé, nesmí to být zároveň naposled

Dráždanská osudová Síla osudu

Drážďany,  Semperoper

Pavel Horník

 

Alexej Markov (Don Carlo) a Gregory Kunde (Don Alvaro) Foto c archiv Dresdner Semperoper – Jochen Quast

Síla osudu, toto náročné Verdiho dílo, které mělo premiéru v Petrohradě 1862 a v druhé, přepracované  verzi v Miláně 1869, se  mezi těmito lety  hrálo v Římě, Madridu, MET, Buenos Aires a na dalších jevištích. V Drážďanech bylo poprvé uvedeno neuvěřitelně pozdě, až v roce 1926 v nastudování legendárního německého dirigenta Fritze Busche.   V poválečné době mu nebylo v saské metropoli také příliš přáno. Naposledy se opera hrála v letech 1966–1975, ovšem v budově Schauspielhausu, který byl sídlem drážďanského operního souboru až do zrekonstruování a otevření budovy Semperovy opery v roce 1984.

Tuto v pořadí již svou 24. operu napsal Verdi podle libreta F. M. Piaveho (jako vsuvku bych zde rád připomenul, že petrohradskou verzi v replikách původních dekorací uvedlo Mariinské divadlo z Petrohradu pod Valerijem Gergievem na hudebním festivalu v Baden Badenu v roce 2000 a měl jsem to štěstí ji zhlédnout). Současné provedení v Drážďanech, které čerpalo z obou výše zmíněných verzí, tedy petrohradské a milánské, scénicky nastudoval významný anglický režisér Keith Warner. U nás režíroval přede dvěma lety ve Státní opeře Straussovu Elektru.  V Drážďanech se pak uvedl inscenováním několik operních děl s faustovskými motivy. Byly to Berliozovo Faustovo prokletí, Gounodův Faust a naposledy vloni  Doktor Faust od Ferruccia Busoniho.  Warner není milovníkem přesazování děje do moderního prostředí. Spolu s německou scénografkou Julií Müer a kostýmním výtvarníkem Tillem Steffensem z Lipska vytvořili scénicky   jednoduché, přesto výpravné a působivé dílo. Ono není jednoduché tuto rozsahem obsáhlou operu plnou zvratů a změn místa děje inscenovat. Základem scény byl velký dům, který se podle odvíjeného příběhu různě měnil a odkrýval své interiéry. Stál na rozcestí kříže dvou cest, bílé a černé. V těchto dvou barvách se v podstatě neslo pojetí celé dekorace.

Pokračování textu Dráždanská osudová Síla osudu

Andrea Bocelli na světovém turné

JUBILEJNÍ OSLAVY JEHO MIMOŘÁDNÉ KARIÉRY

Markéta Jůzová

Slavný italský tenorista Andrea Bocelli si připomíná na letošním světovém turné svou výjimečnou hudební dráhu, během které se mu podařilo přitáhnout k pěveckému umění masy diváků z různých sfér společenského spektra. Bocelli je držitelem mnoha prestižních ocenění. Na podzim oslaví své šedesáté narozeniny. Na hollywoodském chodníku slávy má vlastní hvězdu, získal několikrát ceny ECHO Klassik, Classical BRIT Award, World Music Awards v různých kategoriích, na ceny Grammy a Emmy byl víckrát nominován. Slavnostně mu byl udělen Duarteho, Sánchezův a Mellův řád za zásluhy.

Do Prahy zavítal Andrea Bocelli na koncert 12. května 2018, který v pražské O2 areně opět po třech letech vyprodal. Mimochodem jeho hudební večer probíhal ve stejné době, kdy byl ve Smetanově síni Obecního domu slavnostně zahájen 73. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Proslulý pěvec pozval do naší metropole i dvě zahraniční sopranistky. V operních áriích si získala posluchače Maria Aleida Rodriguez a v muzikálových písních nadchla publikum Christine Allada. Žánrově pestrý program reflektující dvacet let pěvcovy mimořádné hudební dráhy zpestřil oslnivým výkonem flétnista Andrea Griminelli. Příjemnou atmosféru vytvořil na koncertě Český národní symfonický orchestr a Český národní smíšený sbor. Večer v přátelském souznění řídil italský dirigent Marcello Rota.

Bocelliho uplynulé dvacetileté tvůrčí období je charakteristické velmi progresivní tendencí osobnostního rozvoje umělce. Jeho současné hudební ohlédnutí za oslnivou kariérou záměrně dramaturgicky zahrnuje árie z Leoncavallovy opery La Bohème, ve které v roce 1998 debutoval v roli Rodolfa a poprvé ji zpíval v Teatro Comunale v Cagliari na Sicílii. V Praze se posluchači mohli ponořit do líbezných melodií Non parlate così, Musetta uditemi – Testa adorata – O soave fanciulla. Veristická tvorba Ruggiera Leoncavalla otevřela Bocellimu operní svět, věhlas mu vyneslo v roce 2000 jeho osmé album nazvané Verdi. Ve své kariéře pěvec úzce spolupracoval na nahrávkách operní hudby s dirigentskou elitou, mezi které dosud patřili např. Yves Abel, Marco Armiliato, Fabio Luisi, Lorin Maazel, Zubin Mehta, Myung-Whun Chung. Hudba Verdiho vrcholných oper Nabucco, Rigoletto, Il trovatore a La traviata rámovala první koncertní část pražského večera. Ve vyprodané hale sílila atmosféra nadšení, těsně před přestávkou ocenili mnozí návštěvníci výkon umělce ovacemi ve stoje.

Pokračování textu Andrea Bocelli na světovém turné

Hlas by měl znít přirozeně

Rozhovor s barytonistou Martinem Bártou

Markéta Jůzová

 

Host Opery Národního divadla v Praze a pedagog zpěvu na AMU, barytonista Martin Bárta, vystudoval pardubickou konzervatoř u Svatavy Šubrtové (1990) a pražskou Akademii múzických umění u Reného Tučka (2006), soukromě navštěvoval hodiny u Jacka Straucha. Na sklonku letošní sezony ztělesní titulní roli Verdiho opery Nabucco v inscenaci Státní opery na jevišti Hudebního divadla Karlín. K režii a scénografii byl přizván argentinský umělec José Cura, dílo hudebně nastuduje dirigent Andreas Sebastian Weiser, hudební ředitel Státní opery.

Martin Bárta přijal v roce 1997 angažmá ve Státní opeře Praha, kde vytvořil celou řadu rolí svého kmenového repertoáru (Oněgin, Valentin, Germont, Papageno, Escamillo, Guglielmo, Don Giovanni, Marcello, Amonasro, Nabucco, Rigoletto, Scarpia, Šujskij, Mathis aj.). Po čase začal pravidelně hostovat na scénách Národního divadla v Praze (Macbeth, Nabucco, Rigoletto, Přemysl, Revírník, Kapulet, Don Giovanni, Almaviva, Fotis, Kalina, Prus, Ďábel, Robert Cecil, Absalon), v Národním divadle Brno (Don Giovanni, Escamillo, Nabucco, Germont, Amonasro), ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (Don Giovanni, Silvio), Divadle J. K. Tyla v Plzni (Macbeth) a v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (Ruprecht, Lord Nottingham, Germont, Tausendmark, Kalina, Borise Timofejevič Izmajlov).

Zahraniční angažmá jej zavedla do Německa, Rakouska, Itálie, Francie, Švýcarska, Anglie, Nizozemí, Japonska, Jižní Koreje a USA. Dosud spolupracoval s významnými dirigenty (např. Jiří Bělohlávek, Pierre Boulez, Enrico Dovico, Hilary Griffiths, Asher Fish, Leopold Hager, Jiří Kout, Ondrej Lenárd) i režiséry (Jozef Bednárik, Robert Carsen, Johannes Felsenstein, Patrice Chéreau, Giancarlo del Monaco). Od roku 2006 vyučuje sólový zpěv na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze.

 

Jak se připravujete na nastudování titulní role opery Nabucco?

Na nové nastudování Verdiho Nabucca, jenž je v posledních letech mou nejčastěji interpretovanou rolí, se velmi těším. Jednak kvůli tomu, že ji mám moc rád, sedí mi, a za druhé jsem velmi napjatý a plný očekávání, s jakou koncepcí přijde José Cura. On je nesporně osobností s velkými divadelními zkušenostmi, které mohou být pro nás inspirací. Co se hudební stránky týče, vždy je prospěšné a užitečné se cíleně a detailně zaměřit i na permanentně opakovanou roli a vzít si ji takzvaně „do dílny.“ Reprízy bez pravidelného zkoušení s sebou přinášejí určité nánosy, či volnosti, které je čas od času dobré vyčistit. Proto se těším na opětovné zkoušky jak s korepetitory, tak s dirigentem Andreasem Sebastianem Weiserem a se všemi kolegy.

 

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě uvádí od března operu Lady Macbeth Mcenského újezdu Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče, která se hraje na scéně Divadla Antonína Dvořáka. Jak velkou výzvou byla pro vás premiéra opery a nastudování role Borise Timofejeviče Izmajlova?

Inscenace Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu v Ostravě byla pro mě příležitostí trochu vybočující z mého dosavadního repertoáru. Role Borise je psána pro vysoký bas a charakter postavy je velmi hrubý a syrový. Spolu s dirigentem i režisérem jsme se snažili, aby se tyto aspekty dostaly do mého vokálního i hereckého projevu. Ze začátku jsem cítil, že je tento úkol pro mě velmi těžký a obtížně se mi dařilo do postavy takzvaně „napasovat,“ neboť můj naturel je poněkud odlišný. Musím moc poděkovat řediteli a režisérovi Jiřímu Nekvasilovi, že mě do ničeho násilně netlačil. V průběhu zkoušek nechal mou postavu přirozeně se vyvíjet, zrát a krystalizovat. Doufám, že jsem v konečném výsledku alespoň z větší části naplnil jeho vizi. Šostakovičova hudba je velmi expresivní, dramatická, místy až brutální. Tomu musí odpovídat i vokální výrazivo. Hlas je nutné posunout do trochu temnější roviny, je třeba použít intenzivnější modality zvuku a frázování i deklamace musí být celkově expresivnější. Naštěstí role Borise končí ve druhém dějství, takže není kvantitativně tak rozsáhlá a nápor se dá s nasazením určité fyzické kondice vydržet.

 

Jaké nadcházející projekty plánujete v zahraničí?

Co se týče mých plánů v zahraničí, tak na jaře jsem debutoval v roli Klingsora ve Wagnerově Parsifalovi v opeře Městského divadla v Chemnitz. Parsifal je výjimečné dílo, jak silou své mystické hudby, tak hlavně svým poselstvím, emoční a morální výpovědí. Je mi velkou ctí, že jsem byl jako Čech přizván k účinkování v tomto německém hudebně-dramatickém pokladu právě do Německa. V listopadu 2018 se těším na nové nastudování Janáčkovy Věci Makropulos ve Vlámské opeře v Antverpách. Role Barona Pruse mě provází již deset let a každé setkání s touto krásnou postavou a skvělou operou mi přináší potěšení i obohacení. Jsem rád, že budu mít možnost po deseti letech na tomto díle pracovat opět s českým dirigentem, hudební nastudování má na starosti skvělý Tomáš Netopil. Další mé zahraniční plány se datují již na roky 2019, kdy mne čeká nové nastudování Wagnerova Lohengrina, a 2020, kdy bych se měl pustit zřejmě do největší výzvy v mé dosavadní pěvecké kariéře, do role Wotana ve Wagnerově Valkýře. Obojí by mělo být v Německu.

Pokračování textu Hlas by měl znít přirozeně

Osmdesát let od světové premiéry opery Juliette

Pražské Národní divadlo si 16. března připomenulo 80 let od světové premiéry opery Juliette (Snář) Bohuslava Martinů na své scéně. V sobotu 3. března od 19h se také poprvé zúčastnilo projektu webové platformy Operavision.eu vysíláním právě opery Juliette (Snář) Bohuslava Martinů, které mohli diváci celého světa zhlédnout online v pohodlí svých domovů.

Juliette (Snář) je jedna z vrcholných oper Bohuslava Martinů. Skladatel ji zkomponoval v Paříži na vlastní libreto podle divadelní hry Georgese Neveuxe v letech 1936–1937. Světovou premiéru měla v Praze 16. března 1938 v hudebním nastudování Václava Talicha a v režii Jindřicha Honzla, významných uměleckých osobností 1. poloviny 20. století. Výročí připomněla od 1. března výstava na náměstí Václava Havla, která trvala do 21. března. Představila snímky z první a současné inscenace Julietty nebo ukázky z rukopisu partitury.

Pokračování textu Osmdesát let od světové premiéry opery Juliette

Přímé přenosy z MET

Giacomo Puccini: Bohema

Praha, kino Světozor

Anna Šerých

Únorový přenos Pucciniho Bohémy z newyorské Metropolitní opery byl za poslední léta, myslím, třetí – stále táž inscenace, realistická, fungující, stále živá a stále podmanivá: Franco Zeffirelli ji na pódium Metropolitní opery postavil v roce 1981! Náročný projekt, realisticky popisný, respektující reálnou dobu příběhu, jak ji vylíčil v půli 19. století romanopisec Henry Murger: život pařížské studentské bohémy, její každodenní hlubokou kapsu a trvalou víru v lepší budoucnost. „Kdyby se člověk nedržel, verva této hudby by ho úplně strhla. Neznám nikoho, kdo by dokázal tak dokonale vylíčit Paříž té doby jako Puccini“ – prohlásil Claude Debussy. A totéž lze naroubovat na Zeffirelliho projekt. Vytvořil scénu, vytvořil režii a obé dodnes funguje s vysokým skóre repríz, návštěvnost je neutuchající a chybí jen málo do pětisté reprízy. Naštěstí Met dbá nejen na podívanou, ale představuje zaručené pěvecké osobnosti.

Pokračování textu Přímé přenosy z MET

Kouzelná flétna

Severočeské divadlo v Ústí nad Labem uvede v pátek 16. února 2018 v 19 hodin premiéru opery W.A. Mozarta Kouzelná flétna.

Německé libreto k opeře napsal Emanuel Schikaneder. Autoři vyšli z tradice starovídeňské kouzelné opery, jednoho z typů singspielu, zpěvohry kombinující zpívané a mluvené pasáže, v němž vedle postav ze světa lidí vystupovaly různé pohádkové bytosti i zvířata. Kouzelná flétna se stala nejslavnější ukázkou tohoto žánru nejen díky pohádkovému příběhu, ve kterém princ Tamino za pomoci kouzelné flétny a komického společníka Papagena hledá cestu k princezně Pamině, dceři Královny noci, ale také díky odkazům na zednářskou symboliku a v neposlední řadě díky Mozartově okouzlující hudbě. Rok po vídeňské premiéře se opera hrála i v Praze a to v budově dnešního Stavovského divadla 25. října 1792. Jde o jedno z nejhranějších děl světového operního repertoáru.

Premiérové obsazení : Královna noci – Natalia Tkachuk, Pamina – Gabriela Kopperová, Papagena – Soňa Godarská, Tamino – Jan Ondráček, Papageno – Petr Matuszek, Sarastro – Zdeněk Plech, Monostatos – Hector Manuel Mir, Mluvčí – Radek Krejčí, První ozbrojenec a Kněží – Milan Vlček a Serguey Nikitine, První dáma + První kluk – Jarmila Baxová, Druhá dáma + Druhý kluk – Hanna Zimina, Třetí dáma + Třetí kluk – Valeryia Vaygant. Režie a scéna Martin Otava. Asistent režie Tomáš Christian Brázda. Kostýmy Dana Haklová, Jan Skalický. Sbormistr Jan Snítil. Dirigent Miloš Formáček. Účinkuje orchestr a sbor Severočeského divadla.

Operu uvádíme v originále s českými titulky.

Poslední uvedení opery Kouzelná flétna v Severočeském divadle bylo v září roku 1999.

 

PREMIÉRA :            16. února 2018 v 19 hodin

REPRÍZY :               18. února 2018 v 17 hodin a 27. března v 19 hodin

Pokračování textu Kouzelná flétna

Vídeňské jubileum Plácida Dominga

Scénografie napříč stoletími

Vídeň, Divadelní muzeum – Palác Lobkowitz

 

Markéta Jůzová

 

Legendární pěvec, dirigent a manažer Plácido Domingo oslavil v roce 2017 padesátileté výročí svého působení ve Vídeňské státní opeře, na jaře se konal ve světoznámém divadle jeho galavečer, na který přizval renomované umělce. V rakouské metropoli byla rovněž uspořádána v Divadelním muzeu výstava nazvaná Tenorissimo! Plácido Domingo ve Vídni.

Organizátoři připravili ohlédnutí za jeho vídeňskou uměleckou dráhou především s ukázkami archívních fotografií, kostýmů a nahrávek. Domingův vřelý dramatický sametový hlas nejvyšší pěvecké kvality představili v proměnách doby prostřednictvím operních záznamů. Výstava končila 6. 1. 2018.

Pokračování textu Vídeňské jubileum Plácida Dominga

Moderní Lulu

Vídeň, Wiener Staatsoper

Markéta Jůzová

Renomovaný německý režisér Willy Decker byl velmi poctěn, když od vedení Vídeňské státní opery dostal podruhé vyzvání k inscenování opery Lulu Albana Berga. Realizací díla o třech jednáních mohl v sezoně 2017/2018 navázat na svůj počin před osmnácti lety, kdy ve světoznámém rakouském divadle režíroval stejnou operu. V sezoně 1999/2000 ji uvedl v původní skladatelově dvouaktové verzi. Podkladem k libretu byly pro Albana Berga tragédie Franka Wedekinda Duch země a Pandořina skříňka. K opeře v německém jazyce přistoupil Decker analyticky, kontinuálně a moderně.

Skladatel a libretista Alban Berg zanechal dílo ve fragmentu, a tak se premiéra opery Lulu konala až po jeho skonu 2. 6. 1937 ve Státním divadle v Curychu. Orchestraci třetího jednání dokončil rakouský skladatel Friedrich Cerha, světovou premiéru opery v delší verzi v režii Patrice Chéreaua dirigoval Pierre Bouleze 24. 2. 1979 v pařížské Opeře v Palais Garnier.

Pokračování textu Moderní Lulu

Salome v Drážďanech

Drážďany, Sächsische Staatsoper

Pavel Horník

salome_9780117foto-p-hornik
Jennifer Holloway (Salome) a Daniel Johansson (Narraboth) Foto c Pavel Horník

Tato třetí opera Richarda Strausse má vlastně na zdejší operní scéně jakoby domovské právo. Vždyť zde měla premiéru za řízení Ernsta von Schucha 9. 12. 1905 s obrovským ohlasem a hrála se 99x do roku 1928. O dva roky později vznikla nová inscenace za řízení samotného skladatele. Hrála se do roku 1941 celkem 14x. Po sedmileté pauze nastudoval operu Karl Böhm. Po válce pak vzniklo osm inscenací, včetně té současné, ve více než dvou stech provedeních. Možná nudná, ale jistě úctyhodně početná hra čísel.

Pokračování textu Salome v Drážďanech