Vycházejí Martinů Violoncellové sonáty

Po kompletu skladeb Bohuslava Martinů pro violoncello a orchestr, vydaném v roce 2017, přichází jeden z nejvýraznějších českých umělců Petr Nouzovský s dalším albem s díly českého skladatele. Společně s legendárním klavíristou Gérardem Wyssem nahrál u vydavatelství ArcoDiva Martinů violoncellové sonáty z let 1939 až 1952. Album bylo pokřtěno 6. května v sídle Nadace Bohuslava Martinů, kmotrem alba se stal její ředitel prof. Jiří Hlaváč.  

Album s kompletem sonát pro violoncello a klavír Bohuslava Martinů vychází u labelu ArcoDiva dva roky poté, co natočil violoncellista Petr Nouzovský spolu s Plzeňskou filharmonií pod vedením Tomáše Braunera album s dílem Martinů pro violoncello a orchestr. Úspěch jejich spolupráce stvrdila i ocenění za nejlepší album roku 2017 na prvním ročníku Classic Prague Awards a Cena německých kritiků 2017. “Toto album je pro mě další mezník. Po úspěšné nahrávce s koncerty Bohuslava Martinů, kterou jsem měl možnost natočit, se otevřela otázka, zdali se vrhnu na jiného autora, nebo jestli se díly mého oblíbence budu zabývat dále. Rozhodnul jsem se dobře, což potvrzují nejen pochvalné recenze, ale hlavně můj pocit,” přiznává Petr Nouzovský.

Bohuslav Martinů (1890 – 1959) byl světově proslulým českým hudebním skladatelem 20. století. Jeho tři sonáty pro violoncello a klavír, zkomponované mezi lety 1939 až 1952, vznikly všechny mimo tehdejší Československo. Sonátu pro violoncello a klavír č. 1, H 277 z roku 1939, kterou napsal Martinů v Paříži jako reakci na vznik Protektorátu Čechy a Morava, věnoval známému francouzskému violoncellistovi Pierru Fournierovi, se kterým v minulosti spolupracoval i protagonista nové nahrávky Gérard Wyss. Sonáta pro violoncello a klavír č. 2, H 286 z roku 1941 vznikla již po Martinů exilu do USA. V té době žil Martinů v New Yorku, kde byl jeho sousedem varhaník a violoncellista českého původu Frank Rybka, pro kterého český skladatel sonátu napsal. Až v roce 1952, po opětovném návratu do Evropy, zkomponoval Martinů ve Vieux Moulin nedaleko Paříže svoji třetí Sonátu pro violoncello a klavír, H 340.

Petr Nouzovský vystoupil na více než 1700 koncertech ve 40 zemích světa, je pravidelným hostem Pražského jara, Janáčkova Máje a Dvořákovy Prahy a spolupracuje s dirigenty Jakubem Hrůšou, Charlesem Olivieri-Munroe, Petrem Altrichterem, Casparem Richterem, Janem Schultszem nebo Leošem Svárovským. Studoval na Pražské konzervatoři, Hudební fakultě AMU v Praze, Vysoké hudební škole v Drážďanech a na Královské konzervatoři v Madridu. Absolvoval také mistrovské kurzy u Mstislava Rostropoviče, Borise Pergamenschikova a Lynna Harrella. Hraje na violoncello Georg Rauer z roku 1921.

Švýcarský klavírista Gérard Wyss studoval u Paula Baumgartnera na Musik Akademie Basel, kde také dlouhá léta působil jako profesor komorní hry. Již od studentských let se zařadil mezi vyhledávané komorní hráče. Mezi umělce, se kterými spolupracoval, patří například houslista Arthur Grumiaux, violoncellistka Sol Gabetta, sopranistka Martina Janková nebo mezzosopranistka Cecilia Bartoli.

Čtyřikrát Supraphon

Pod názvem Supraphon komorně se konal 23. 4. v sídle Pražského jara u sv. Vavřince slavnostní křest čtyř nových alb Supraphonu s komorní hudbou nahranou významnými českými komorními soubory či jednotlivci. Smetanovo trio nahrálo klavírní tria Zemlinského, Rachmaninova a u nás neznámého Arenského, vesměs ze sklonku 19. století vzniklých v rozpětí čtyř let. V sestavě Jitka Čechová – klavír, Radim Kresta – housle a Jan Páleníček – violoncello vznikla pozoruhodná nahrávka.

Smetanovo trio – zleva Radim Kresta, Jitka Čechová a Jan Páleníček Foto © archiv Supraphon

Bennewitzovo kvarteto (Jakub Fišer, housle, Štěpán Ježek, 2. housle, Jiří Pinkas, viola a Štěpán Doležal, violoncello a hostující Pavel Rehberger bicí), náš mladý smyčcový soubor natočil CD věnované tvorbě tzv terezínských autorů (Ullmann, Krása, Haas plus Schulhoff, který v Terezíně nebyl, ale rovněž zahynul v nacistickém vězení). Soubor opět dokázal, že tito autoři  v něm mají skvělého interpreta.

Méně známý Arundo Quartet je soubor našich význačných hráčů na dechové nástroje působících i v zahraničí (Jan Souček, hoboj, Jan Mach, klarinet, Karel Dohnal, basetový roh, Václav Vonášek, fagot). V úpravě Václava Vonáška vzniklo album složené z Bachových Goldbergovských variací a jeho Suity č. 1 C dur. Slyšet hrát známé melodie psané pro klavír, cembalo anebo dokonce pro orchestr jen na dechové nástroje je kuriozitou, ale hodnou pozornosti.

Poslední CD je klavírní komplet Ivo Kahánka, na němž nahrál dílo Viktora Kalabise. Idea Kalabisovy manželky Zuzany Růžičkové se v Kahánkovi dočkala výsostné realizace a je poctou i vstupem do světa již nežijícího velkého českého autora 20.století.                                      vla

Ivo Kahánek Foto ©archiv Supraphon

Radim Dolanský ředitelem Pražského filharmonického sboru

Ředitelem Pražského filharmonického sboru byl na základě výběru a doporučení komise Ministerstva kultury ČR od 1. září 2019 jmenován ministrem kultury ČR, panem doc. Mgr. Antonínem Staňkem, Ph.D., jeho dosavadní manažer Mgr. Radim Dolanský. Během pěti let jako manažer PFS vybudoval společně s dosavadní ředitelkou PhDr. Evou Sedlákovou tomuto sboru pozici vysoce oceňovaného partnera světových orchestrů, a to díky uměleckému vedení sbormistra Lukáše Vasilka. To dokládá i budoucí spolupráce s Berlínskou filharmonií a jejím novým šéfdirigentem Kirillem Petrenkem, účast na Velikonočním festivalu v Salcburku s Christianem Tielemannem či spolupráce s dirigenty Zubinem Mehtou, Alanem Gilbertem, Sirem Johnem Eliotem Gardinerem, Fabiem Luisim či Marissem Jansonsem. Sbor v budoucnu zavítá mj. do Hongkongu, Moskvy, Bonnu, Hamburku a opakovaně vystoupí na festivalech v Baden-Badenu nebo Bregenzu. Za hlavního domácího partnera považuje Pražský filharmonický sbor i nadále Českou filharmonii v čele s jejím šéfdirigentem Semyonem Byčkovem, ale neopomíjí ani spolupráci s dalšími českými orchestry. „Společně s Lukášem Vasilkem se nám v průběhu posledních sezon podařilo přivést Pražský filharmonický sbor ke spolupráci s mezinárodně renomovanými dirigenty, orchestry a festivaly. V tomto směru budu určitě pokračovat i na postu ředitele sboru. Přitom se spoléhám na tři nejsilnější stránky našeho ansámblu – originální barvu, flexibilitu a spolehlivost. To vše garantované osobností Lukáše Vasilka, jehož umělecké vedení a směřování sboru považuji za vůbec největší devizu tohoto tělesa.“

 

Jana Klimtová a Český spolek pro komorní hudbu

Dvojité jubileum

Ivan Englich

Blíží se slavné datum Českého Spolku pro Komorní Hudbu (ČSKH). Byl založen 10. října 1894 a od té doby pracuje a pořádá koncerty. Původně 8 v sezoně, dnes 28 ve čtyřech řadách. To ale budiž předmětem dalších zasvěcených komentářů a úvah.

Jana Klimtová Foto archiv

Dnes se chci zabývat fenoménem, o kterém se zpravidla ani nemluví, tím méně píše. Jsou to desítky až stovky osobností, které se po všechna ta léta o činnost spolku staraly a věnovaly mu svůj čas. Nepodařilo se mi vypátrat členy Výboru spolku podle let. Archivy o tom mnoho nenabízejí. Víme o zakladatelích, známe jména některých významných předsedů a podporovatelů, ale prakticky nevíme nic o těch, co to všechno zařizovali (od dramaturgie až po provoz), tedy skutečně výkonných pracovnících, bez jejichž činnosti by se neuskutečnil ani jediný koncert. Ani práce paní Dagmar Vanišové a Markéty Pokorné příliš nepomohly.

Za dobu, co pracuji pro ČSKH,se v té výkonné funkci vystřídaly tři dámy. Vzpomínám s úctou na paní Dr. Bohuslavu „Bojku“ Benešovou, která mě pečlivě zaučovala do tajů práce Spolku. Byla úžasná a všichni jsme jí milovali. Po jejím odchodu někam do nebes přijala tu práci paní Věra Moravcová, která,bohužel,záhy onemocněla a zemřela. A co dál? Pro věc zapálených a velmi výkonných lidí kolem sebe zase tak moc nemáme. Oslovili jsme ale paní Janu Klimtovou a ona ochotně nabídku přijala.

S paní Janou spolupracuji již hodně let. Teprve v roce 2017 jsem si uvědomil, že jí musím nějak vyjádřit obdiv. A nejen svůj. K její práci, povaze, ochotě, vlídnosti a úžasné pracovitosti. Jasně: napíšusloupek  o Janě Klimtové a poděkuji jí tím za těch mnoho let.

Proto jsem do úvodních programových brožur sezony 2017/18 napsal sloupek. Dovolil jsem si v něm Janu pochválit. To jsem ovšem narazil. Paní Jana totiž upravila text mimo jiné tím, že pochvalu vyškrtla, aniž by se byť jen pokusila mi něco sdělit. A tak se to vytisklo. Zlobil jsem se náramně a hledal nějaké řešení. Nakonec jsem dosáhl jejího souhlasu s tím, že napíšu něco jako rozhovor, z časových důvodů pomocí e-mailů. Sestavil jsem si doma otázky a dvě první odeslal.  Žádná odpověď. Později sdělení, že má starostí nad hlavu a na takové pitomosti nehodlá reagovat. A nemá čas. Měla pravdu. Všichni víme dobře, co všechno na ní leží. A tak jsem ustoupil s tím, že se k věci vrátíme na jaře.

Po nějaké době jsem poslal otázky znovu. Zase nic. Že to odmítá. Znovu s poukazem na zbytečné pitomosti.

Takže jinak: Oslovím přátele a jejich vyjádření jen sestavím. Chtěl jsem ale, aby byla nějaká vhodná příležitost k uveřejnění.

Rok 2019 se nabídl sám. Jana Klimtová se shodou okolností dožívá v roce 2019 půlkulatého výročí a rok 2019 je také 125. výročím vzniku Českého spolku pro komorní hudbu. Stalo se a výsledné texty zde rád předkládám.

***

S tajemnicí Českého spolku pro komorní hudbu Janou Klimtovou jsem se seznámil před mnoha léty prostřednictvím kolegy Františka Kovaříčka, s nímž se podílela na neobyčejně úspěšné činnosti instituce zvané Hudební mládež. Pilná a hlavně soustavná práce Jany Klimtové s mládeží nebyla vlastně, pokud vím, nikdy plně zhodnocena. Ona tu byla doslova „strážným andělem“ této nanejvýš důležité akce, jež přiváděla k zájmu o vážnou hudbu mnoho mladých lidí. Vzpomínám na jedno takové setkání Hudební mládeže, jež se uskutečnilo  v Litomyšli, rok se již nepamatuji. Měl jsem tam příležitost uskutečnit přednášku o své hudebně –historické práci, týkající se cítolibské skladatelské školy 18. století. Paní Jana Klimtová nejen přivedla do renesančního zámeckého sálu početné mladé posluchače, ale pohotově zajistila i kvalitní aparaturu, potřebnou k poslechu gramofonových nahrávek, vydaných tehdy v Supraphonu. Byl jsem k tomuto svému vystoupení velice skeptický, ale opak bylpravdou. Moje vyprávění padlo na úrodnou půdu. A za tím vším stála jako vždy spíše (ale jen spíše) v pozadí naše milá paní Jana Klimtová.
Co je to dnes takových pětasedmdesát let? S přáním hodně radosti z životodárné hudby se tu podepisuje PhDr. Zdeněk Šesták (*10. 12. 1925).

***

Docela málo si všímáme, že žijeme v době tolik vytouženého míru, je nám celkem docela dobře, ale přesto nám chybí mnoho aspektů, které nás trápí. Jeden z mnoha je ten, že jsme nuceni žít a snášet agresivitu převrácených hodnot. Co je vyloženě špatné – je dobré, někdy i vynikající. To,co je opravdu hodnotné – je nezajímavé či staromódní. Denně čteme v tisku a nejen v tom bulvárním, kdo jsou naše celebrity… I průměrně vzdělanému, či soudnému člověku by mělo být jasné, jak to ve skutečnosti je. Dříve na to stačil tzv. „selský rozum.“ I když dosud někde živoří, je mnohdy odehnán naší zbabělostí, nebo lhostejností. Je téměř děsivé, že mnoha lidem vlivným i čestným chybí odvaha veřejně projevit svůj názor v pravý čas. A směřuji k meritu věci. Náš velký  básník Jaroslav Seifert kdysi přibližně napsal: „Děláme, že se ani neznáme, ale když pak někoho v rakvi uvidím, říkám si, že jsem ho měl vlastně rád, i když jsem mu nepodal ruku.“A my bychom, dokud žijeme, měli podat svoji ruku těm, kteří si to zaslouží. A není jich tak málo. Jednou z nich je paní Jana Klimtová, která se tak tiše a obětavě léta stará o blaho naší hudby. Krom podání ruky jí patří i velký dík s přáním všeho nejlepšího! MgA. Luboš Sluka (*13. 9. 1928)                                                

***

Jsem zatížen více než šedesátiletou prací lékaře a proto je snad omluvitelné, že své vyznání člověčenství a obdivuhodné činnosti paní Jany uvedu citátem z medicíny. V závěru fejetonu, věnovanémuzdravotním sestrám, píše Karel Čapek: „Viděl jsem při práci lékaře, rychlé a odhodlané jako při útoku; viděl jsem sestřičky při jejich tichém bdění; a já nedovedu říci, kdo z nich je krásnější.“Paní Jana mi připomíná sestřičku v bdění, ale ne v bdění tichém, ale naopak velmi rušném, které je uměleckému prostředí vlastní. Ovšem právě v něm je její činnost tichá, nenápadná, soustavná a dokonalá. Všechno dění pečlivě sleduje, je dokonale orientovaná a do onoho ruchu vnáší řád a klid. Svojí organizační schopností dokáže zařídit nespočet úkolů s rozvahou a rozhodností, aniž by na sebe upozornila a aniž by si to mnozí z jejího okolí uvědomovali. Měl jsem čest poznat paní Janu před několika lety, kdy jsem se stal členem Rady Českého spolku pro komorní hudbu. S úctou a obdivem sleduji od té doby její nenahraditelnou činnost. Bez ní si veškeré aktivity Rady nedovedu představit. Uvědomuji si, jak náročná a často vyčerpávající práce to je. Vykonává ji s dokonalým přehledem a nebývalým šarmem. Svoji práci miluje a dokazuje to na každém kroku. Je to dáma krásná, ušlechtilá, nesmírně laskavá, ochotná a naslouchající. Vyzařuje z ní noblesa a nadhled. Každá chvíle s ní pobývat a hovořit je pro mne radostí a povzbuzením. Jsem vděčný za její přízeň, za to,že je a jaká je. A právě tak, jako si nedovedu představit odpovědnou činnost lékaře bez stejně odpovědné služby sestry, nedovedu si představit náležitou úroveň České komorní hudby bez součinnosti paní Jany. Kéž by takových, jako je ona, bylo víc. Honoré de Balzac tvrdil, že „žena je nejdokonalejší ze všech stvoření – přechodem od člověka k andělu“. Samozřejmě to beru s rezervou. Ale paní Jana pro mne tím andělem je. Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc. (*31. 8. 1930)

***           

                                                                                                                                                                                                 Janu Klimtovou znám několik desítek let, zprvu zpovzdálí, později už z jedné budovy. Všude, kde působila, byla jistě zanícenou a milovanou spolupracovnicí. Připomínám si její působení v Hudební mládeži, kde byla více než pravou rukou svému manželovi, Františku Kovaříčkovi. HM byla jejich „dítě“ a mohly by to dosvědčit stovky mladých muzikantů, z nichž mnozí se dostali na světová pódia. Dokonce už v letech jejich raného působení právě s HM. V Českém spolku pro komorní hudbu při ČF působila před léty tajemnice Dr. Bojka Benešová, dáma nenápadná a vznešená. V roce 2008 nastoupila Jana Klimtová, dáma nenápadná a vznešená. To je taková dobrá skromná duše spolku; při čemž je vždy na svém místě, spolehlivá a cele oddaná své práci. Proto je milována a ctěna. Neznám mnoho lidí z „branže“, kteří by měli takové znalosti a přehled o všech umělcích, souborech, repertoáru a kvalitě. Kdosi řekl, že Jana je skromná přehnaně! Nikoliv, Jana žije svým ČSKH a stačila dosloužit i své staré mamince. Jako by nebylo místo pro skromnost, nebo sebeprezentaci.  A nemyslím si, že skromnost může být přehnaná; neskromnost ovšem často přehnaná bývá, což je malér. To záleží na člověku. Jana Klimtová je svoje a Spolku. To je naše štěstí. Prof. Karel Špelina (*2. 11. 1936)          

***

Český spolek pro komorní hudbu se vždy prezentoval výběrem ušlechtile seriózních mužů, přísně střežících kvalitu, obsah a přitažlivost programů abonentních řad. Tyto pány jsem sice potkával během koncertů, ale pozornost věnoval spíše hudbě. V  důstojném výboru vážených titulů a zásluh občas prokmitla i osvěživě kontrastní jiskra ženského elementu – a jako by do šatníku fraků naftalínové chuti zavanula z venku levandulová vůně. I zpozorněl jsem nejen při poslechu hudby. Následkem, a v důsledku snahy o přesnější rozlišení způsobu fungování a organizace Spolku jsem došel k poznání, že k úspěchu jeho aktivit velmi podstatně přispívá veřejnosti téměř neznámá precizní práce a obětavá svědomitost půvabné noblesní dámy, jejíž tichý účinek ve shluku ctihodných osobností jsem zmínil výše. Je to paní Jana Klimtová.                   Měl jsem posléze tu čest i radost si s ní občas promluvit. Je to vždy inspirativní i poučné. Paní Jana je výjimečně bystrá, zkušená, vzdělaná a noblesní osobnost, a při tom všem je neobyčejně skromná. Jsem přesvědčen, že i moje slova bude pokládat za nevhodně přehnaná. Ale spíše jsou, paní Jano, neohrabaně nedostatečná. Vážení členové výborua ředitelé, važte si této vzácné dámy, a ve vlastním zájmu si jihýčkejte, dokud to s Vámi vydrží! Pravoslav Kohout (*27. 11. 1943)                                                                  

                                                                       ***                                                    

Vážení čtenáři, kolegové hudebníci, bude-li vám položena otázka „znáte, prosím,paní… ?“, tak pravděpodobně s malou nápovědou odpovíte ano. Po léta pracuje v organizačním aparátu ČF přesněji řečeno Českého spolku pro komorní hudbu při České filharmonii… „ale samozřejmě že ji známe… !“Pokud budeme opatrně zvědavější, tak co o nívíme? Bezpochybně miluje hudbu a bytostně přísluší k instituci ČF. Český spolek pro komorní hudbu má historicky doložitelné štěstí, neboť paní Dr. Otka Benešová –předchůdkyně sledované dámy –patřila též k ozdobám zmíněného spolku. Tímto nadstandartním konstatováním mířím konečně k současné milé a příjemné tváři paní, ze které lze prokazatelně čerpat klid a pohodu, především před vlastními koncertními kreacemi, kdy se emoční křivky angažovaných sólistů a komorních hráčů vychylují v parametrech těžko slučitelných s pocitem „klidu a širokých triol“. Toto zjištění se může jevit jako hodně osobní, ale ano. Moc rád vzpomínám na chvíle, kdy jsem jako člen Kocianova kvarteta za pódiem Dvořákovy síně v dirigentském  salonku měl tu čest otevírat violoncellové pouzdro a vnímat zcela výjimečnou atmosféru jedné z památných prostor Rudolfína. Stačilo se jen dívat na fotografie slavných, visícíchna stěnách. Po čtyřicetileté kariéře Kocianovců je mi umožněno sedět mezi posluchači koncertů ČSKH a sledovat,co se na pódiu, ale i v hledišti Dvořákovy a Sukovy síně děje. Na chodbách mezi sloupovím nemohu neminout alespoň pohledem dámu, o níž píši, onu elegantní, laskavou, vždy ochotnou paní Janu Klimtovou, která vchází do hlediště jako jedna z posledních, protože právě učinila  „poslední pomazání“hudebníkům, aby se jim dařilo dostat  posluchače –a především nenahraditelnou seniorskou většinu –  tak říkajíc do varu. Komorní hudba je takového kouzla schopna.

Říkává  se někdy v souvislosti s osobními ambicemi, ten či onen /ona/, zanechal /zanechala/ výraznou stopu. V případě paní Jany Klimtové to jistě bude také patrný otisk jejího střevíčku… ale mohu vás,vážení čtenáři,ujistit, že paní Jana tvoří sekretariát ČSKH a z toho vyplývající práce všeho druhu a když je třeba, umí si patřičně dupnout. Jako členové Rady ČSKH si ji velice považujeme. Z mého pohledu obdiv, poněkud opožděně, ale o to srdečnější přání plného zdraví posílá prof. Václav Bernášek (*29. 10. 1944).     

***

Kdyby jubilejní blahopřání paní Janě Klimtovémělo připomenout jen to, co vykonala a znamenala pro Hudební mládež, i pouhý výčet by naplnil zvláštní vydání Hudebních rozhledů. Kdyby jubilejní blahopřání mělo připomenout jen to, co znamenala a vykonala pro svého manžela, hudebního skladatele a ředitele konzervatoře PhDr. Františka Kovaříčka a pro svou maminku, vznikl by román. A kdyby se v jubilejním blahopřání mělo třeba jen skromně zrcadlit vše, co paní Klimtová připravuje, zajišťuje, činí a zachraňuje ve prospěch Českého spolku pro komorní hudbu, musela by mít každá programová brožura dvojnásobek stran. První i poslední je pro ni samozřejmost. Má smysl pro vzlet umění i disciplínu úřadu, stále znovu osvědčuje sílu vzdorovat nesmyslům a přitom o nich nehovořit, okamžitě řeší neřešitelné, profesionální náročnost vyvažuje osobní skromností, velkorysost přesností, nadšení souzněním. Ve své štíhlé postavě skrývá širokou náruč, vzácnost i všudypřítomnost, neměnný vzhled a přesto vždy mnoho překvapivě nového. Hýří nápady, a přesto pokorně slouží autoritám. V nezměrné lásce k hudbě nikdy neutopí věcnost jednání.

Vešlo by se to vše do čísla časopisu, do románu, do koncertních programů? O jejím elegantním umění jak vytvářet zákulisní opěrné pilíře hvězdných večerů by měli číst ve svých učebnicích všichni budoucí hudební manažeři. Povinně. Sílu, zdraví a požehnání bez ohledu na letopočet si dovoluje popřát RNDr. Jan Králík (*21. 3. 1947).                                     

***

Jsem,bohužel,už v letech a poznal jsem za ta léta život řady institucí.    A skoro v každé jsem narazil na dobrou duši, která skromně žila životem svého oddělení v podniku. Mnoho lidí s institucí spolupracujících tuto osobu znala, důvěřovala jí a obracela se na ní ve všech možných problémech. V drtivém počtu případů to byly ženy, které si nečinily žádné nároky na nějakou slávu, žily mimo výsluní jiných zaměstnanců „hýbajících“ daným podnikem. Přitom by bez těch žen, které mám na mysli, většinou instituce fungovala velmi nedokonale. Za ta léta letoucí již nikdo všechny ty dobré duše ani nevyjmenuje. Je to škoda.  I takovíto pracovníci by zasloužili „vejít do dějin“ a měli by být připomínáni. Vzpomenu-li na činnost Hudební mládeže v minulých letech a dnes na Český spolek pro komorní hudbu při České filharmonii, je nutné zmínit paní Janu Klimtovou. Je to přesně ona nezištná duše, která takzvaně „o všem ví“, takže se na ní můžete obrátit s nejzapeklitějšími problémy.  A vždy vám s ochotou a milým jednáním pomůže. Krásné je, jak paní Klimtová vnitřně žije se „svým“ spolkem. Prožívá kvalitu koncertů, prožívá návštěvnost. Přejme jí do dalších let moc sil a nám všem motajícím se kolem hudby to, aby setrvala na svém místě co nejdéle. Prof. Otomar Kvěch (25. 5. 1950 – 16. 3. 2018)

***

Co říci závěrem?

God save our Jana Klimtová po mnoho dalších let.

Open-air koncerty s Prague Philharmonia

V rámci oslav dvouletého výročí kulturního centra Kasárna Karlín se odehraje šest unikátních open-air koncertů v podání 40 členů PKF – Prague Philharmonia pod vedením českého dirigenta Jiřího Rožně. V programu zazní skladby skladatelů Wolfganga Amadea Mozarta, Bohuslava Martinů a Ludwiga van Beethovena.

Koncerty se uskuteční v termínu 19. – 23. 6. od 21 hodin. Pod širým nebem tak zazní předehra jedné z nejznámějších oper Wolfganga Amadea Mozarta Don Giovanni, fantazijní Rhapsody – Concerto pro violu a orchestr od Bohuslava Martinů v podání violisty Stanislava Svobody  a nakonec Beethovena symfonie č. 7 A dur „Apoteóza tance“.  Skladby byly do programu zařazeny tak, aby jejich jednotícím prvkem bylo spojení s Českem – premiéra opery Dona Giovanniho proběhla v Praze v dnešním Stavovském divadle, ze skladby Bohuslava Martinů lze vycítit stesk po domově, kam mu byl po roce 1948 odepřen návrat, a na své Sedmé symfonii začal Beethoven pracovat během svého lázeňského pobytu v Teplicích.

U příležitosti oslav bude kromě koncertů otevřena také výstava, která bude mapovat minulost, přítomnost a možnou budoucnost areálu kasáren. V sobotu 22. 6. bude navíc přidán odpolední koncert od 17 hodin určený především pro rodiny s dětmi.

 

Orchestry na podporu Notre-Dame

V úterý 23. 4.  se uskuteční v Katedrále sv. Víta na Pražském hradě benefiční koncert pro obnovu pařížské katedrály Notre-Dame. V podání pražských orchestrů – České filharmonie, Symfonického orchestru Českého rozhlasu, Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK, PKF – Prague Philharmonia a kolektivních těles Národního divadla a Státní opery zazní pod taktovkou dirigenta Tomáše Netopila skladba Antonína Dvořáka Stabat Mater.

Koncert, který bude zahájen ve 21 hodin a 10 minut, se uskuteční příští úterý 23. 4. Živě budou program přenášet ČT art a stanice Český rozhlas Vltava. Vstupné je dobrovolné, výtěžek bude věnován na obnovu pařížské katedrály.

Asrael Josefa Suka – prestižní ocenění „Best Edition 2019“

Hudební nakladatelství Bärenreiter získalo prestižní ocenění „Best Edition 2019“ Německého svazu hudebních nakladatelů (DMV – Deutscher Musikverleger-Verband) za urtextovou edici Symfonie c moll op. 27 „Asrael“ Josefa Suka. Toto první vědecko-kritické vydání smuteční symfonie na paměť Antonína Dvořáka a jeho dcery Otilie připravil renomovaný editor Jonáš Hájek, publikace vyšla v produkci Bärenreiter Praha v loňském roce.

Cena se každoročně uděluje za výjimečný nakladatelský počin v oblasti vydávání notových publikací a knih o hudbě. Do letošního ročníku této významné soutěže bylo zasláno 80 publikací, cenu získalo 12 nejlepších titulů a je dalším mezinárodním úspěchem nakladatelství Bärenreiter Praha, že je mezi nimi dílo české hudby (stejné ocenění získal v roce 2016 Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů).

Oceněné publikace jsou vystaveny na právě probíhajícím Mezinárodním hudebním veletrhu ve Frankfurtu, kde se 3. dubna uskutečnil také slavnostní ceremoniál předávání cen.

Bližší informace o publikaci, včetně audio ukázek z premiérové nahrávky nové edice (Essener Philharmoniker, Tomáš Netopil) ZDE

www.baerenreiter.cz · www.baerenreiter.com

Koželuhova kantáta Joseph der Menschheit Segen zazní opět ve Vídni

Koncert, který se uskuteční 9. dubna  2019 od 19 hodin ve vídeňské Karlskirche,  bude jedním z vrcholů dlouhodobého mezinárodního projektu „Češi ve Vídni“ („Czech Masters in Vienna“). Jako hlavní bod programu zazní kantáta Leopolda Koželuha Joseph der Menschheit Segen. Tato kantáta, věnovaná Josefu II.,  se vrací do Vídně po více než 236 letech. 

Leopold Koželuh Foto archiv

Leopold Koželuh totiž patřil k nejvýraznějším hudebním zjevům josefínské Vídně a byl  jedním z panovníkových oblíbenců. Společně s touto kantátou zazní ještě Haydnova Symfonie č. 48 C dur „Marie Terezie“. Program večera doplní dvě drobnější duchovní kompozice Wolfganga Amadea Mozarta.

Akcent koncertu na dva významné habsburské panovníky, jejichž odkaz rezonuje v české i rakouské společnosti dodnes, není náhodný. V letošním roce si totiž rovněž  připomínáme 200 let od jmenování arcivévody Rudolfa Jana olomouckým arcibiskupem, tento koncert je tedy součástí oslav tohoto výročí v Rakousku. Celá akce se koná pod patronací Velvyslankyně ČR v Rakousku JUDr. Ivany Červenkové.  Na koncertě se představí Český chlapecký sbor BONI PUERI, který se podílel na české obnovené premiéře díla i na nahrávce kantáty pro společnost NAXOS. Dvojici rakouských sólistů, sopranistku Simonu Eisinger a recitátora Wolfganga Klivanu, doplní nově vzniklý orchestr

Wranitzky Kapelle, který je tvořen elitními hráči v oboru historicky poučené interpretace. Své sídlo má v Nové Říši na Vysočině – rodišti bratří Vranických. Hodlá se věnovat především interpretaci hudby vídeňského klasicismu a letos se představí na koncertech v Rakousku a v České republice. Provedení řídí Marek Štilec.                                                                                                                         

https://www.youtube.com/watch?v=2w_RUncwr8Q

Hudební tip z Národního divadla:

HVĚZDNĚ OBSAZENÉ VERDIHO REQUIEM V HLAVNÍ ROLI S AMERICKOU SOPRANISTKOU MEAGAN MILLER

Na jediný večer, v pátek 5. dubna, se do Národního divadla vrátí proslulé Requiem Giuseppe Verdiho. Exkluzivitu této hudební události podtrhuje vynikající obsazení v čele s americkou sopranistkou Meagan Miller a tenoristou Angelem Villarim, kteří vystoupí společně s Janou Sýkorovou, Jiřím Sulženkem a Sborem Národního divadla. Orchestr Národního divadla zahraje pod vedením hudebního ředitele Opery ND Jaroslava Kyzlinka, stejně jako při loňském benefičním koncertě ve prospěch nových varhan v katedrále sv. Víta na Pražském hradě.

Jsem velmi rád, že se nám Verdiho nejlepší operu, jak se s nadsázkou jeho Requiem přezdívá, podařilo po loňském nádherném koncertu v katedrále zařadit letos jako mimořádný večer v Národním divadle. Pro celý soubor Opery ND je to vítaná příležitost prezentovat své kvality také na koncertním pódiu – a Verdiho Requiem je všemi zpěváky i hudebníky skutečně milované dílo,“ podotkl hudební ředitel Opery ND Jaroslav Kyzlink.

Základem Verdiho velkolepé skladby se po úpravách stala poslední část mše za zemřelé Responsorium – Libera me, kterou zkomponoval původně pro rekviem za Gioachina Rossiniho zvané Messa per Rossini (1869), na jehož kompozici se podílelo dalších dvanáct italských skladatelů. Verdi se k dílu vrátil po smrti Alessandra Manzoniho, italského básníka a spisovatele, kterého si Verdi vážil nejen jako umělce, ale také jako svého přítele. Skladba zazněla poprvé za skladatelova řízení v milánském kostele sv. Marka v den prvního výročí Manzoniho úmrtí 22. května 1874.

Sopránového partu se při premiéře ujala vynikající česká sopranistka a skladatelova dobrá přítelkyně Tereza Stolzová. V dubnu v Národním divadle zazní v mistrovském podání Meagan Miller, která je od svého úspěšného evropského debutu ve Straussově Ariadně na Naxu ve vídeňské Volksoper v roce 2009 zvána na všechny významné operní scény. Je vyhledávanou interpretkou zejména W. A. Mozarta, R. Strausse, G. Verdiho a R. Wagnera. Výtečné mezinárodní renomé provází také tenoristu Angela Villariho, publikum Národního divadla jej zná z hostování ve Verdiho Maškarním plese.

Opera Tramvestie v Národním divadle zve do legendární tramvaje číslo 11

 

Tramvajová linka č. 11 spojující Liberec s Jabloncem nad Nisou se stala fenoménem přerůstajícím hranice lokálního jízdního řádu. Básník Pavel Novotný jí věnoval pozoruhodnou básnickou sbírku Tramvestie, která skladatele Petra Wajsara inspirovala k vzniku nevšedního hudebního díla. Slavnostní premiérou 17. dubna na Nové scéně opera Tramvestie vstoupí na repertoár Národního divadla. V doprovodu Orchestru Státní opery pod taktovkou dirigenta Richarda Heina se v hlavních rolích představí sólisté Lenka Šmídová, Jana Horáková Levicová, Dušan Růžička a Jiří Sulženko.

Novinka Tramvestie v nastudování režiséra Marka Bureše je dalším počinem v úspěšně naplňované ambici Národního divadla uvádět experimentální projekty, soudobou hudbu a prostřednictvím objednávek u autorů iniciovat vznik nových děl. Rozvoj těchto aktivit je v gesci současného uměleckého ředitele Opery Národního divadla a Státní opery Petra Kofroně. Jedinečnou platformu pro prezentaci nabízí přehlídka současného hudebního divadla Opera Nova, jejíž druhý ročník Národní divadlo pořádá letos v červnu.

Opera Tramvestie volně navazuje na stejnojmennou básnickou sbírku a rozhlasovou kompozici. Autor předlohy a libreta – básník, překladatel, germanista, pedagog Pavel Novotný – v původních textech vycházel z nahrávek pořízených v letech 2006 až 2016 ve voze tramvaje č. 11 na trase Liberec – Jablonec nad Nisou. Hlasy, které zde promlouvají, reflektují okolí, popisují cestu, rozkrývají osudy spojené s nejdelší meziměstskou tramvajovou tratí v České republice. Hudební skladatel Petr Wajsar, inspirován Novotného Tramvestií, následně vytvořil unikátní operu, v níž se společně prolnou čtyři z těchto hlasů, dvě ženy a dva muži, z nichž každý má rozdílnou výchozí perspektivu. Petr Wajsar patří k výrazným současným komponistům s obdivuhodným žánrovým přesahem. Mimo jiné je držitelem titulu Nejúspěšnější mladý skladatel roku 2008, spolu s dramatikem Petrem Kolečkem a režisérem Tomášem Svobodou napsal muzikál Pornohvězdy a aktuálně je nominován na Českého lva 2019 za hudbu k romantickému dramatu Hastrman.

Opera Tramvestie. Čtyři hlasy: čtyři životy: jedna jízda.

Zachycení tramvajové trasy mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou.

Nová scéna ND, premiéra 17. 4., 20:00, reprízy: 22. 4., 7. a 20. 5., 23. 6.