Ohlédnutí za Pražským jarem

Camerata Salzburg a Alexander Lonquich

Praha, Rudolfinum

Ivan Žáček

 

Když jsem se připravoval na večerní koncert (1. 6., Dvořákova síň), poslechl  jsem si Pulcinellu, Stravinského suitu z neoklasického baletu pro Ďagileva, a sice nejprve s Ernestem Ansermetem (L’Orchestre de la Suisse Romande, 1965), který balet premiéroval v roce 1920, a poté autorizovanou nahrávku Stravinského s taktovkou v ruce u pultu Columbia Symphony Orchestra, rovněž z roku 1965. Obě budí respekt svou nespornou historickou autentičností, jenomže když se v Rudolfinu rozezněly večer první takty, rozezněl se náhle jiný svět – přesvědčivý doklad toho, jak velmi se zlepšila úroveň orchestrální hry za poslední půlstoletí. A to přitom Camerata Salzburg, na niž budu dnes pět chválu, nehraje z principu autentisticky, a tedy ani obě skladby Igora Stravinského (vedle Pulcinelly provedli salcburští pod taktovkou Alexandra Lonquiche, rezidenčního umělce letošního ročníku, ještě Danses concertantes z roku 1942), nezazněly ve smyslu striktní aufführungspraxis, ale v interpretaci, jež je jakousi rozumnou, vyváženou syntézou moderní smyčcové hry a poznatků historické ornamentiky.

Pokračování textu Ohlédnutí za Pražským jarem