Česko-německý kulturní dialog

MHF LÍPA MUSICA,

Markéta Jůzová

Na území Libereckého kraje, Ústeckého kraje a v saském pohraničí v úctyhodných osmnácti lokalitách probíhal letos 17. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica, který byl završen 9. 11. 2018 v České Lípě epilogem s účastí nejvýraznějších žáků ZUŠ Česká Lípa pod názvem „Má to smysl!“. Kreativní projekt umělecky garantoval Radek Baborák.

V rámci festivalové přehlídky, která začínala tradičním prologem 24. 8. ve městě Oybin s Clarinet Factory a posléze byla zahájena 17. 9. mezzosopranistkou Magdalenou Koženou a Collegiem 1704 v Jablonci nad Nisou koncertem pro Liberecký kraj, se uskutečnilo třiadvacet kulturních akcí. Hlavní část festivalu vyvrcholila závěrečným koncertem 28. 10. U příležitosti oslav stého výročí založení republiky se konal slavnostní večer v Novém Boru, kde hráli klavírista Lukáš Vondráček a Pavel Haas Quartet. Na přehlídce vystoupili z dalších interpretů např. hornista Přemysl Vojta s Haydn Ensemble, klavíristka Jitka Čechová, hráčka na theremin Carolina Eyck, trumpetisté Vilém a Walter Hofbauerovi, varhaníci Vladimír Roubal a Tomáš Thon, Concerto Aventino, Sdružení hlubokých žesťů České filharmonie, vokální soubor Sjaella, Spirituál kvintet a Srbský národní soubor.

Festival realizoval recipročně 26. 10. v sále Srbského národního souboru v Budyšíně koncert našich hudebníků v čele s Radkem Baborákem a jeho tělesem Pražští komorní sólisté. Po dohodě s vedením přehlídky společně připravili program „Bach – Beethoven – Baborák.“ Egoisticky laděný tematický název koncertu, na kterém zazněla jen hudba J. S. Bacha, Edvarda Griega a Ludwiga van Beethovena, před konáním nevyprodal malý sál. Snaha přitáhnout publikum ke jménu světoznámého hornisty, který skladby tentokrát hudebně nastudoval z pozice dirigenta, se ukázala být nepříliš atraktivní pro zájemce z veřejnosti. Jeho dirigentské renomé v zahraničí není zatím silné a soubor Pražští komorní sólisté má pod jeho vedením ještě krátkou dobu své existence.

Komorní koncert v Bautzen se však odehrával v příjemné atmosféře. V působivém provedení zazněl Bachův Braniborský koncert č. 3 G Dur, BWV 1048, z tvorby E. Griega dílo Z časů Holbergových, suita op. 40 a na závěr od L. van Beethovena Smyčcový kvintet C Dur, op. 29. V orchestru je řada výborných hráčů, chtějí-li se ovšem v komorním tělese progresivněji profilovat a obstát v silné mezinárodní konkurenci, pak by se určitě měli vydat směrem k lepší kompaktnosti zvuku. Griegova skladba vyzněla večer nejefektněji, precizně a mimořádně citlivě v detailech provedení na vysoké interpretační úrovni.

Na koncerty do Německa vypravuje festival ze severních Čech autobus pro zájemce. I když organizace zájezdů funguje profesionálně, posluchači z navštívené lokality v zahraničí z časových důvodů stihnou jen koncert. Širší kontext konání hudebního večera, aby si vytvořili větší společenské povědomí a mohli si alespoň na dvě hodiny prohlédnout zahraniční město či danou lokalitu, už jim festival, bohužel, neumožní.

Nutno dodat, že festival avizoval opět v době před koncertem i na svých webových stránkách návštěvnický průzkum s dotazníkem, který si kladl za cíl co nejkvalitněji poskytovat uspokojení kulturních potřeb a přání návštěvníků koncertů MHF Lípa Musica, přičemž odměnou za vyplnění byl program zdarma a čestná vstupenka na koncerty „Bach – Beethoven – Baborák“ nebo hudební akci s Radkem Baborákem „Má to smysl!“

Dlouhodobý dramaturgický akcent zaměřený na prohloubení česko-německého kulturního dialogu a prezentaci vybraných interpretů z České republiky i ze zahraničí se daří vedení festivalu progresivně budovat, zvyšovat jeho úroveň i renomé.

 

Martin Prokeš Foto c Šimon Pikouš

Jak vnímá současné postavení Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica jeho ředitel Martin Prokeš? „Lípu Musiku vnímám jako kulturní událost severních Čech a sousedního Saska, která je již nesmazatelně s tímto regionem spjata. Z tohoto hlediska si za svou historii vydobyla výsadní postavení a je nositelem vysokých kulturních, duchovních a společenských hodnot. Je to zároveň závazek nadále pokračovat v úsilí znovu kultivovat náš region, který potřebuje investice podobného ražení, protože byl dlouhá léta upozaďován a zašlapáván. Totalitní režim se negativně projevil ve všech kapitolách lidského bytí a kultura není výjimkou. Z pohledu vnímání festivalu optikou celé naší země je Lípa Musica hrdým nositelem a zprostředkovatelem klasické hudby na severní části mapy České republiky a přispívá tak ke kulturnímu česko-německému dialogu.“

 

A v čem spatřuje festivalovou progresi na úrovni česko-německé přehlídky? „Progrese našeho festivalu v česko-německém dialogu je myslím patrná již z toho hlediska, že můžeme hovořit o dlouhodobé snaze kultivovat sousedské vztahy na obou stranách pomyslné hranice právě formou setkání a hudebního dialogu. Hovoříme již o sedmileté tradici, kdy přivážíme špičkové české interprety a umění do Německa, a naopak našemu českému publiku nabízíme interpretační a skladatelské umění německých hudebníků a autorů. Koncerty již dávnou nejsou jen hudebními zastaveními, ale jsou bez jakékoliv nadsázky také krásným společenským setkáváním Čechů a Němců, vzájemně jsou vypravovány autobusy a koncerty se stávají skutečným společensko-kulturním svátkem, který je navíc propojován s životy a aktivitami měst, náboženských obcí a cílových zájmových skupin. Vznikl tak přirozený progres v česko-německé kultuře, který vychází logicky z kořenů, jež nás vzájemně v bývalých Sudetech propojují. Je to dlouhá cesta, mnohdy trnitá, o to však cennější,“ upřesňuje ředitel Martin Prokeš s upřímným zájmem o zlepšení kulturních aktivit a utužení vzájemnosti na území poblíž českých a německých hranic.

Úvodní foto: Pražští komorní sólisté s dirigentem Radkem Baborákem v Budyšíně  Foto c Lukáš Marhoul

Václav Zahradník: Dirigent se musí dokázat oprostit od klišé a vtisknout provedení nový náboj

Markéta Jůzová

Dirigent a korepetitor Václav Zahradník se řadí k významným osobnostem mladší generace umělců Baletu Národního divadla v Praze. Do ND nastoupil v roce 1998 a posléze působil i ve Státní opeře Praha. Letos oslavil svou jubilejní dvacátou divadelní sezonu. Jak říká: „Podle statistik a divadelních ročenek patřím k dirigentům, kteří za posledních pět let dirigovali nejvíce představení v Národním divadle, z čehož mám velkou radost.“

Když se ohlédnete ke svým počátkům. Přál jste si vydat se po studiích na dirigentskou baletní dráhu?

K baletu jsem se dostal na doporučení mé pedagožky klavíru Věry Vlkové po absolutoriu Konzervatoře v Teplicích. Ve vedení souboru Baletu Národního divadla v Praze byl tehdy Vlastimil Harapes, který mne přijal na rok. Po dvou měsících jsem si sice myslel, že v divadle dlouho profesně nevydržím, ale postupně jsem začal mít štěstí na kolegy. V začátcích mi velmi pomohl Sergej Poluektov, dirigent BND, klavírista a skladatel. Mimochodem Sergeje řadím k vynikajícím osobnostem českého baletu.

Zažil jste ze začátku vaší umělecké dráhy i nezapomenutelné chvíle s nějakou zahraniční osobností, která by ve vás probudila lásku k baletu?

Určitě. Měl jsem štěstí, že jsem z pozice korepetitora mohl spolupracovat na Louskáčkovi s choreografem a režisérem Jurijem Grigorovičem a jeho manželkou Natalií Bessmertnovou v Národním divadle. Grigorovič působil téměř třicet let ve Velkém divadle v Moskvě a vytvořil mnoho choreografií, které se staly archetypem pro řadu jiných baletů. Jeho manželka tančila hlavní role v jeho tvorbě. Rovněž rád vzpomínám na to, když jsem s ním spolupracoval v rámci hudební přípravy na baletu Alexandra Konstantinoviče Glazunova Raymonda, který choreografoval a režíroval, přičemž vycházel z Marii Petipy. Celé tvůrčí období bylo pro mne překrásné, okouzlující a velmi detailní. Hodně jsem se tehdy o baletu naučil.

Pokračování textu Václav Zahradník: Dirigent se musí dokázat oprostit od klišé a vtisknout provedení nový náboj

RADEK BABORÁK: Vzdělávání je důležitější než soutěžení

 

Markéta Jůzová

Mezinárodně proslulý hornista Radek Baborák, vynikající komorní hráč, dirigent a pedagog, zastává post kurátora 17. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Lípa Musica. Když jsme se setkali, hovořili jsme nejen o jeho říjnových koncertech na letošní hudební přehlídce, ale i o velkém záběru jeho aktuálních profesních aktivit v zahraničí…

Mezinárodní hudební festival Lípa Musica usiluje o česko-německou spolupráci a nabízí koncerty posluchačům Libereckého kraje s přesahem do Ústeckého kraje a Saska. Sudetoněmecká oblast je spojena s bolestnou historií 20. století. Festival do krajů přináší hudební program s pozitivními idejemi…

I po sametové revoluci a desetiletích je vidět devastace oblasti. Stačí se jen rozhlédnout po kraji. Festival, sklárny, různé organizace a jednotlivci se snaží o zlepšení reality života krajů, což je velmi důležité. Kultura a vzdělávání patří k životu. Je nutné, aby byly ve zdejší lokalitě velmi podporovány.

Vaše účast na festivalu je vzhledem k vašemu postu kurátora omezená. Přesto už teď se mohou posluchači těšit na koncerty, v nichž v rámci hudební přehlídky u nás a v Německu vystoupíte. Které to budou?

Jsem rád, když festival může využít mých kontaktů. Těší mne, když kolegům mohu pomoci a zprostředkovat vedení přehlídky spolupráci s jinými hudebníky. Určitým způsobem se mohu za kvalitu programové nabídky zaručit. Nápady a plány na festivalový rok 2018 krystalizovaly již před uplynulým 16. ročníkem. Kulturní výměna mezi českými a německými kraji stále probíhá a jsme rádi, že budeme nejen u nás, ale i v naší sousední zemi pořádat komorní koncerty. Zájemci si mohou detailně prohlédnout náš program na webových stránkách www.lipamusica.cz.

V Zittau vystoupím 5. 10. sólově s varhaníkem Alešem Bártou a také s Českým hornovým sborem, koncert v Johanneskirche bude dirigovat Miloš Bok, který řadu skladeb pro nás upravil. Představíme dějiny zvuku lesního rohu od loveckých fanfár přes úpravy renesančních kompozic, které jsou velmi oblíbené a krásně zní. Program zahrnuje i romantickou hudbu a Bokovy soudobé skladby. V Bautzenu budu 26. 10. v sále Srbského národního souboru dirigovat Pražské komorní sólisty a 9. 11. v České Lípě v Jiráskově divadle povedu mistrovské kurzy.

Ve své profesní kariéře se již delší dobu věnujete nejen hraní na lesní roh, ale i dirigování a pedagogické činnosti. Jaké své aktivity byste rád vyzdvihl v souvislosti s vaším působením u nás a v zahraničí?

Ano, své profesní aktivity v současnosti dělím mezi sólové hraní, dirigování, komorní projekty a pedagogickou činnost. Ze svých novějších CD bych rád zmínil nahrávku skladeb W. A. Mozarta se souborem Baborák Ensemble. V Čechách jsem měl sólový koncert zatím naposledy s dirigentem Jiřím Bělohlávkem a Českou filharmonií, na rok 2018 jsem velký a slavnostní koncert neplánoval. V současnosti mé sólové koncerty probíhají v Asii, Japonsku a na Tchaj-wanu. Pravidelně jezdím koncertovat do Jižní Ameriky a z evropských zemí především do Německa. V Berlíně spolupracuji často s tělesem Sinfonie Orchester Berlin, vyučuji na škole Barenboim-Said Akademie a jsem členem Boulez Ensemble, který Maestro Daniel Barenboim založil. Občas vypomáhám v berlínské Státní opeře Pod lipami. Pedagogické profesi se věnuji i v Japonsku, jsem hostujícím profesorem v oboru hry na lesní roh na TOHO University v Tokiu.

Do Japonska jezdíte profesně velmi dlouho a váš záběr koncertního vystupování v zemi vycházejícího slunce je stále více rozmanitější a významnější. Je vám blízká japonská mentalita?

Japonská mentalita mi velmi vyhovuje. Líbí se mi obchodní přímost a standard, se kterým se hudebník v zemi setkává. Koncertuji v krásných sálech. Skvělá je kvalita cestování Shinkansenem a velký zájem posluchačů o vážnou hudbu.

Co vás nejvíce těší na koncertech v Japonsku?

Do Japonska jezdím koncertovat přes dvacet let. Jsem hlavním hostujícím dirigentem Yamagata Symphony Orchestra. Jsem také členem Mito Chamber Orchestra, jehož je Maestro Seiji Ozawa generálním hudebním ředitelem. Dlouho jsem byl Ozawovým asistentem. Obrovským krokem dál byla pro mne jeho nabídka, společně dirigovat s rozdělením po větách Symfonii č. 9 d moll, op. 125 Ludwiga van Beethovena u příležitosti slavnostního stého koncertu tělesa.

V Japonsku dostávám velké příležitosti. Těší mne, že mohu ukázat své schopnosti a hudební nadání z více stran. Rád hraji s japonskými muzikanty i na školách. V zemi je velká tradice rozšířenosti Brass Bandů, velkých dechových orchestrů, které hrají klasický repertoár. Občas diriguji jejich školní orchestry. Mám velkou radost, že jsem v Japonsku velmi aktivní.

Pokračování textu RADEK BABORÁK: Vzdělávání je důležitější než soutěžení

Hlas by měl znít přirozeně

Rozhovor s barytonistou Martinem Bártou

Markéta Jůzová

 

Host Opery Národního divadla v Praze a pedagog zpěvu na AMU, barytonista Martin Bárta, vystudoval pardubickou konzervatoř u Svatavy Šubrtové (1990) a pražskou Akademii múzických umění u Reného Tučka (2006), soukromě navštěvoval hodiny u Jacka Straucha. Na sklonku letošní sezony ztělesní titulní roli Verdiho opery Nabucco v inscenaci Státní opery na jevišti Hudebního divadla Karlín. K režii a scénografii byl přizván argentinský umělec José Cura, dílo hudebně nastuduje dirigent Andreas Sebastian Weiser, hudební ředitel Státní opery.

Martin Bárta přijal v roce 1997 angažmá ve Státní opeře Praha, kde vytvořil celou řadu rolí svého kmenového repertoáru (Oněgin, Valentin, Germont, Papageno, Escamillo, Guglielmo, Don Giovanni, Marcello, Amonasro, Nabucco, Rigoletto, Scarpia, Šujskij, Mathis aj.). Po čase začal pravidelně hostovat na scénách Národního divadla v Praze (Macbeth, Nabucco, Rigoletto, Přemysl, Revírník, Kapulet, Don Giovanni, Almaviva, Fotis, Kalina, Prus, Ďábel, Robert Cecil, Absalon), v Národním divadle Brno (Don Giovanni, Escamillo, Nabucco, Germont, Amonasro), ve Slovenském národním divadle v Bratislavě (Don Giovanni, Silvio), Divadle J. K. Tyla v Plzni (Macbeth) a v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě (Ruprecht, Lord Nottingham, Germont, Tausendmark, Kalina, Borise Timofejevič Izmajlov).

Zahraniční angažmá jej zavedla do Německa, Rakouska, Itálie, Francie, Švýcarska, Anglie, Nizozemí, Japonska, Jižní Koreje a USA. Dosud spolupracoval s významnými dirigenty (např. Jiří Bělohlávek, Pierre Boulez, Enrico Dovico, Hilary Griffiths, Asher Fish, Leopold Hager, Jiří Kout, Ondrej Lenárd) i režiséry (Jozef Bednárik, Robert Carsen, Johannes Felsenstein, Patrice Chéreau, Giancarlo del Monaco). Od roku 2006 vyučuje sólový zpěv na Hudební fakultě Akademie múzických umění v Praze.

 

Jak se připravujete na nastudování titulní role opery Nabucco?

Na nové nastudování Verdiho Nabucca, jenž je v posledních letech mou nejčastěji interpretovanou rolí, se velmi těším. Jednak kvůli tomu, že ji mám moc rád, sedí mi, a za druhé jsem velmi napjatý a plný očekávání, s jakou koncepcí přijde José Cura. On je nesporně osobností s velkými divadelními zkušenostmi, které mohou být pro nás inspirací. Co se hudební stránky týče, vždy je prospěšné a užitečné se cíleně a detailně zaměřit i na permanentně opakovanou roli a vzít si ji takzvaně „do dílny.“ Reprízy bez pravidelného zkoušení s sebou přinášejí určité nánosy, či volnosti, které je čas od času dobré vyčistit. Proto se těším na opětovné zkoušky jak s korepetitory, tak s dirigentem Andreasem Sebastianem Weiserem a se všemi kolegy.

 

Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě uvádí od března operu Lady Macbeth Mcenského újezdu Dmitrije Dmitrijeviče Šostakoviče, která se hraje na scéně Divadla Antonína Dvořáka. Jak velkou výzvou byla pro vás premiéra opery a nastudování role Borise Timofejeviče Izmajlova?

Inscenace Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu v Ostravě byla pro mě příležitostí trochu vybočující z mého dosavadního repertoáru. Role Borise je psána pro vysoký bas a charakter postavy je velmi hrubý a syrový. Spolu s dirigentem i režisérem jsme se snažili, aby se tyto aspekty dostaly do mého vokálního i hereckého projevu. Ze začátku jsem cítil, že je tento úkol pro mě velmi těžký a obtížně se mi dařilo do postavy takzvaně „napasovat,“ neboť můj naturel je poněkud odlišný. Musím moc poděkovat řediteli a režisérovi Jiřímu Nekvasilovi, že mě do ničeho násilně netlačil. V průběhu zkoušek nechal mou postavu přirozeně se vyvíjet, zrát a krystalizovat. Doufám, že jsem v konečném výsledku alespoň z větší části naplnil jeho vizi. Šostakovičova hudba je velmi expresivní, dramatická, místy až brutální. Tomu musí odpovídat i vokální výrazivo. Hlas je nutné posunout do trochu temnější roviny, je třeba použít intenzivnější modality zvuku a frázování i deklamace musí být celkově expresivnější. Naštěstí role Borise končí ve druhém dějství, takže není kvantitativně tak rozsáhlá a nápor se dá s nasazením určité fyzické kondice vydržet.

 

Jaké nadcházející projekty plánujete v zahraničí?

Co se týče mých plánů v zahraničí, tak na jaře jsem debutoval v roli Klingsora ve Wagnerově Parsifalovi v opeře Městského divadla v Chemnitz. Parsifal je výjimečné dílo, jak silou své mystické hudby, tak hlavně svým poselstvím, emoční a morální výpovědí. Je mi velkou ctí, že jsem byl jako Čech přizván k účinkování v tomto německém hudebně-dramatickém pokladu právě do Německa. V listopadu 2018 se těším na nové nastudování Janáčkovy Věci Makropulos ve Vlámské opeře v Antverpách. Role Barona Pruse mě provází již deset let a každé setkání s touto krásnou postavou a skvělou operou mi přináší potěšení i obohacení. Jsem rád, že budu mít možnost po deseti letech na tomto díle pracovat opět s českým dirigentem, hudební nastudování má na starosti skvělý Tomáš Netopil. Další mé zahraniční plány se datují již na roky 2019, kdy mne čeká nové nastudování Wagnerova Lohengrina, a 2020, kdy bych se měl pustit zřejmě do největší výzvy v mé dosavadní pěvecké kariéře, do role Wotana ve Wagnerově Valkýře. Obojí by mělo být v Německu.

Pokračování textu Hlas by měl znít přirozeně

Legendární francouzský šansoniér Charles Aznavour nadchl publikum optimismem a krásnými šansony

Markéta Jůzová

V rámci svého světového turné zavítal proslulý šansoniér, skladatel, textař a herec Charles Aznavour po dvou letech do Prahy, kde na slavnostním zahájení Mezinárodního filmového festivalu Febiofest převzal cenu Kristián za celoživotní přínos světové kinematografii a následující večer 16. března 2018 vystoupil v Kongresovém centru v obdivuhodné kondici ve věku třiadevadesáti let na koncertě před plným sálem se svým programem „encore une fois.“ Ve strhující a hudebně gradující dramaturgii francouzských šansonů se zaskvěla i jeho dcera Katia, vokalistka komorní doprovodné kapely. Koncert pořádala agentura P&J Music v rámci série Jazz Meets World.

Světoznámý francouzský šansoniér zahájil koncert v Praze téměř symbolicky. Když vstoupil na pódium, ukazoval čas 20:18, takže si posluchači museli na Krále šansonu počkat více než akademickou čtvrthodinku. Ve srovnání s ním Sir Paul McCartney vstoupil na pódium v O2 Aréně v červnu 2016 o půl hodiny později než měl začít koncert, který byl tehdy součástí jeho světové „One On One Tour.“ Aznavoura přivítal plný sál posluchačů různých generací velkým aplausem. Svižnou a nostalgickou písní Les Émigrants otevřel zpěvák večer plný optimismu, nostalgie a radosti.

Zpěvák je hrdý na svůj arménský původ, narodil se 22. května 1924 v Paříži, když jeho rodiče byli na cestě emigrace z Arménie. V průběhu kariéry byl šansoniér jmenován vyslancem a stálým zástupcem při UNESCO v Arménii a stal se zástupcem Arménie při OSN v Ženevě. V Jerevanu bylo dokonce zřízeno Aznavourovo muzeum, umělec má rovněž vlastní nadaci, jež se podílí na humanitární pomoci. Od první poloviny sedmdesátých let 20. století žije ve Švýcarsku.

Zaposlouchejte se do jeho nostalgické písně

Les Émigrants

(Paříž 2015)

https://www.youtube.com/watch?time_continue=12&v=vIfAxbxfCbo

Pokračování textu Legendární francouzský šansoniér Charles Aznavour nadchl publikum optimismem a krásnými šansony

Virtuozita napříč žánry – slavný houslista Nigel Kennedy

Markéta Jůzová

 

Do Prahy se vrátil světoznámý britský houslista Nigel Kennedy a pro publikum připravil se svými kolegy program s názvem „Bach Meets Gershwin.“ Koncert se konal 14. března 2018 v Kongresovém centru.

 

Časopis Hudební rozhledy vydal v březnu zajímavý rozhovor s Kennedym již v době před jeho příjezdem do naší metropole. Na dotaz Martina Zvoníčka, zda mu chybí u interpretů klasické hudby originalita, odpověděl houslista výstižně: „Občas mi u nich vadí jejich zahledění do sebe. Hudebníci nekomunikují s obecenstvem, jsou ve svém světě. Já si prostě myslím, že by měli zkusit sledovat i muzikanty populárních žánrů, aby se přiučili, jak komunikovat s publikem. Je to zábava.“

Pokračování textu Virtuozita napříč žánry – slavný houslista Nigel Kennedy

Vídeňské jubileum Plácida Dominga

Scénografie napříč stoletími

Vídeň, Divadelní muzeum – Palác Lobkowitz

 

Markéta Jůzová

 

Legendární pěvec, dirigent a manažer Plácido Domingo oslavil v roce 2017 padesátileté výročí svého působení ve Vídeňské státní opeře, na jaře se konal ve světoznámém divadle jeho galavečer, na který přizval renomované umělce. V rakouské metropoli byla rovněž uspořádána v Divadelním muzeu výstava nazvaná Tenorissimo! Plácido Domingo ve Vídni.

Organizátoři připravili ohlédnutí za jeho vídeňskou uměleckou dráhou především s ukázkami archívních fotografií, kostýmů a nahrávek. Domingův vřelý dramatický sametový hlas nejvyšší pěvecké kvality představili v proměnách doby prostřednictvím operních záznamů. Výstava končila 6. 1. 2018.

Pokračování textu Vídeňské jubileum Plácida Dominga

Moderní Lulu

Vídeň, Wiener Staatsoper

Markéta Jůzová

Renomovaný německý režisér Willy Decker byl velmi poctěn, když od vedení Vídeňské státní opery dostal podruhé vyzvání k inscenování opery Lulu Albana Berga. Realizací díla o třech jednáních mohl v sezoně 2017/2018 navázat na svůj počin před osmnácti lety, kdy ve světoznámém rakouském divadle režíroval stejnou operu. V sezoně 1999/2000 ji uvedl v původní skladatelově dvouaktové verzi. Podkladem k libretu byly pro Albana Berga tragédie Franka Wedekinda Duch země a Pandořina skříňka. K opeře v německém jazyce přistoupil Decker analyticky, kontinuálně a moderně.

Skladatel a libretista Alban Berg zanechal dílo ve fragmentu, a tak se premiéra opery Lulu konala až po jeho skonu 2. 6. 1937 ve Státním divadle v Curychu. Orchestraci třetího jednání dokončil rakouský skladatel Friedrich Cerha, světovou premiéru opery v delší verzi v režii Patrice Chéreaua dirigoval Pierre Bouleze 24. 2. 1979 v pařížské Opeře v Palais Garnier.

Pokračování textu Moderní Lulu

Tereza Podařilová: Vynikající klasická i moderní technika je nutností

Markéta Jůzová

Tereza Podařilová – Z předávání Cen Thálie 2014 28. 3. 2015 v Národním divadle Foto archiv

Baletní mistryně a tanečnice Tereza Podařilová patří k významným osobnostem současné umělecké scény. V angažmá Baletu Národního divadla v Praze je již sedmadvacet let, v roce 1992 byla jmenována sólistkou a v roce 2003 získala statut první sólistky. Zazářila v inscenacích českých i zahraničních světoznámých choreografů. S bravurou techniky a přednesu tančí náročné role v klasických titulech i v moderním repertoáru.

Pro její vyjádření postav je specifická schopnost vystižení dramatického obsahu, vnitřní napětí a cit pro komediální nadsázku. Ve své kariéře získala mnohá ocenění za své výkony. Za rok 1997, 2003, 2005 a 2014 má ve své sbírce dokonce prestižní Ceny Thálie.

V nové sezoně 2017/2018 má do konce letošního roku ve svém profesním kalendáři pevně stanovená představení ve Stavovském divadle, kde bude tančit v baletech Valmont a Malá mořská víla v měsících září, listopad a prosinec. Rozhovor jsme zaměřily nejen na její současné role, ale i souvislost mezi baletem a krasobruslením a specifika konkurzu tanečníků do Baletu Národního divadla v Praze…

Pokračování textu Tereza Podařilová: Vynikající klasická i moderní technika je nutností

André Rieu se svým orchestrem roztančil a rozezpíval nadšené publikum v Praze

Markéta Jůzová

Když proslulý nizozemský umělec André Rieu se svým Johann Strauss Orchestra zavítal poprvé do České republiky, vyprodal v roce 2014 pražskou O2 arenu. Oblíbený houslový virtuos, nápaditý aranžér, skladatel, hudební producent, temperamentní dirigent s houslemi a nadšený zakladatel mezinárodního hudebního tělesa JSO od roku 1988 s velkým úspěchem cestuje po Evropě, USA, Japonsku a Austrálii. Do naší metropole se vrací od své první profesní návštěvy zatím každoročně, nejen se svým orchestrem, ale i s různými zahraničními sólisty.

Pokračování textu André Rieu se svým orchestrem roztančil a rozezpíval nadšené publikum v Praze