Jana Klimtová a Český spolek pro komorní hudbu

Dvojité jubileum

Ivan Englich

Blíží se slavné datum Českého Spolku pro Komorní Hudbu (ČSKH). Byl založen 10. října 1894 a od té doby pracuje a pořádá koncerty. Původně 8 v sezoně, dnes 28 ve čtyřech řadách. To ale budiž předmětem dalších zasvěcených komentářů a úvah.

Jana Klimtová Foto archiv

Dnes se chci zabývat fenoménem, o kterém se zpravidla ani nemluví, tím méně píše. Jsou to desítky až stovky osobností, které se po všechna ta léta o činnost spolku staraly a věnovaly mu svůj čas. Nepodařilo se mi vypátrat členy Výboru spolku podle let. Archivy o tom mnoho nenabízejí. Víme o zakladatelích, známe jména některých významných předsedů a podporovatelů, ale prakticky nevíme nic o těch, co to všechno zařizovali (od dramaturgie až po provoz), tedy skutečně výkonných pracovnících, bez jejichž činnosti by se neuskutečnil ani jediný koncert. Ani práce paní Dagmar Vanišové a Markéty Pokorné příliš nepomohly.

Za dobu, co pracuji pro ČSKH,se v té výkonné funkci vystřídaly tři dámy. Vzpomínám s úctou na paní Dr. Bohuslavu „Bojku“ Benešovou, která mě pečlivě zaučovala do tajů práce Spolku. Byla úžasná a všichni jsme jí milovali. Po jejím odchodu někam do nebes přijala tu práci paní Věra Moravcová, která,bohužel,záhy onemocněla a zemřela. A co dál? Pro věc zapálených a velmi výkonných lidí kolem sebe zase tak moc nemáme. Oslovili jsme ale paní Janu Klimtovou a ona ochotně nabídku přijala.

S paní Janou spolupracuji již hodně let. Teprve v roce 2017 jsem si uvědomil, že jí musím nějak vyjádřit obdiv. A nejen svůj. K její práci, povaze, ochotě, vlídnosti a úžasné pracovitosti. Jasně: napíšusloupek  o Janě Klimtové a poděkuji jí tím za těch mnoho let.

Proto jsem do úvodních programových brožur sezony 2017/18 napsal sloupek. Dovolil jsem si v něm Janu pochválit. To jsem ovšem narazil. Paní Jana totiž upravila text mimo jiné tím, že pochvalu vyškrtla, aniž by se byť jen pokusila mi něco sdělit. A tak se to vytisklo. Zlobil jsem se náramně a hledal nějaké řešení. Nakonec jsem dosáhl jejího souhlasu s tím, že napíšu něco jako rozhovor, z časových důvodů pomocí e-mailů. Sestavil jsem si doma otázky a dvě první odeslal.  Žádná odpověď. Později sdělení, že má starostí nad hlavu a na takové pitomosti nehodlá reagovat. A nemá čas. Měla pravdu. Všichni víme dobře, co všechno na ní leží. A tak jsem ustoupil s tím, že se k věci vrátíme na jaře.

Po nějaké době jsem poslal otázky znovu. Zase nic. Že to odmítá. Znovu s poukazem na zbytečné pitomosti.

Takže jinak: Oslovím přátele a jejich vyjádření jen sestavím. Chtěl jsem ale, aby byla nějaká vhodná příležitost k uveřejnění.

Rok 2019 se nabídl sám. Jana Klimtováse shodou okolností dožívá v roce 2019 půlkulatého výročí a rok 2019 je také 125. výročím vzniku Českého spolku pro komorní hudbu. Stalo se a výsledné texty zde rád předkládám.

***

S tajemnicí Českého spolku pro komorní hudbu Janou Klimtovou jsem se seznámil před mnoha léty prostřednictvím kolegy Františka Kovaříčka, s nímž se podílela na neobyčejně úspěšné činnosti instituce zvané Hudební mládež. Pilná a hlavně soustavná práce Jany Klimtové s mládeží nebyla vlastně, pokud vím, nikdy plně zhodnocena. Ona tu byla doslova „strážným andělem“ této nanejvýš důležité akce, jež přiváděla k zájmu o vážnou hudbu mnoho mladých lidí. Vzpomínám na jedno takové setkání Hudební mládeže, jež se uskutečnilo  v Litomyšli, rok se již nepamatuji. Měl jsem tam příležitost uskutečnit přednášku o své hudebně –historické práci, týkající se cítolibské skladatelské školy 18. století. Paní Jana Klimtová nejen přivedla do renesančního zámeckého sálu početné mladé posluchače, ale pohotově zajistila i kvalitní aparaturu, potřebnou k poslechu gramofonových nahrávek, vydaných tehdy v Supraphonu. Byl jsem k tomuto svému vystoupení velice skeptický, ale opak bylpravdou. Moje vyprávění padlo na úrodnou půdu. A za tím vším stála jako vždy spíše (ale jen spíše) v pozadí naše milá paní Jana Klimtová.
Co je to dnes takových pětasedmdesát let? S přáním hodně radosti z životodárné hudby se tu podepisuje   PhDr. Zdeněk Šesták (*10. 12. 1925).

***

Docela málo si všímáme, že žijeme v době tolik vytouženého míru, je nám celkem docela dobře, ale přesto nám chybí mnoho aspektů, které nás trápí. Jeden z mnoha je ten, že jsme nuceni žít a snášet agresivitu převrácených hodnot. Co je vyloženě špatné – je dobré, někdy i vynikající. To,co je opravdu hodnotné – je nezajímavé či staromódní. Denně čteme v tisku a nejen v tom bulvárním, kdo jsou naše celebrity… I průměrně vzdělanému, či soudnému člověku by mělo být jasné, jak to ve skutečnosti je. Dříve na to stačil tzv. „selský rozum.“ I když dosud někde živoří, je mnohdy odehnán naší zbabělostí, nebo lhostejností. Je téměř děsivé, že mnoha lidem vlivným i čestným chybí odvaha veřejně projevit svůj názor v pravý čas. A směřuji k meritu věci. Náš velký  básník Jaroslav Seifert kdysi přibližně napsal: „Děláme, že se ani neznáme, ale když pak někoho v rakvi uvidím, říkám si, že jsem ho měl vlastně rád, i když jsem mu nepodal ruku.“A my bychom, dokud žijeme, měli podat svoji ruku těm, kteří si to zaslouží. A není jich tak málo. Jednou z nich je paní Jana Klimtová, která se tak tiše a obětavě léta stará o blaho naší hudby. Krom podání ruky jí patří i velký dík s přáním všeho nejlepšího!  MgA.Luboš Sluka (13. 9. 1928)                                                

***

Jsem zatížen více než šedesátiletou prací lékaře a proto je snad omluvitelné, že své vyznání člověčenství a obdivuhodné činnosti paní Jany uvedu citátem z medicíny. V závěru fejetonu, věnovanémuzdravotním sestrám, píše Karel Čapek: „Viděl jsem při práci lékaře, rychlé a odhodlané jako při útoku; viděl jsem sestřičky při jejich tichém bdění; a já nedovedu říci, kdo z nich je krásnější.“Paní Jana mi připomíná sestřičku v bdění, ale ne v bdění tichém, ale naopak velmi rušném, které je uměleckému prostředí vlastní. Ovšem právě v něm je její činnost tichá, nenápadná, soustavná a dokonalá. Všechno dění pečlivě sleduje, je dokonale orientovaná a do onoho ruchu vnáší řád a klid. Svojí organizační schopností dokáže zařídit nespočet úkolů s rozvahou a rozhodností, aniž by na sebe upozornila a aniž by si to mnozí z jejího okolí uvědomovali. Měl jsem čest poznat paní Janu před několika lety, kdy jsem se stal členem Rady Českého spolku pro komorní hudbu. S úctou a obdivem sleduji od té doby její nenahraditelnou činnost. Bez ní si veškeré aktivity Rady nedovedu představit. Uvědomuji si, jak náročná a často vyčerpávající práce to je. Vykonává ji s dokonalým přehledem a nebývalým šarmem. Svoji práci miluje a dokazuje to na každém kroku. Je to dáma krásná, ušlechtilá, nesmírně laskavá, ochotná a naslouchající. Vyzařuje z ní noblesa a nadhled. Každá chvíle s ní pobývat a hovořit je pro mne radostí a povzbuzením. Jsem vděčný za její přízeň, za to,že je a jaká je. A právě tak, jako si nedovedu představit odpovědnou činnost lékaře bez stejně odpovědné služby sestry, nedovedu si představit náležitou úroveň České komorní hudby bez součinnosti paní Jany. Kéž by takových, jako je ona, bylo víc. Honoré de Balzac tvrdil, že „žena je nejdokonalejší ze všech stvoření – přechodem od člověka k andělu“. Samozřejmě to beru s rezervou. Ale paní Jana pro mne tím andělem je.                               Prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc. (*31. 8. 1930)

***           

                                                                                                                                                                                                 Janu Klimtovou znám několik desítek let, zprvu zpovzdálí, později už z jedné budovy. Všude, kde působila, byla jistě zanícenou a milovanou spolupracovnicí. Připomínám si její působení v Hudební mládeži, kde byla více než pravou rukou svému manželovi, Františku Kovaříčkovi. HM byla jejich „dítě“ a mohly by to dosvědčit stovky mladých muzikantů, z nichž mnozí se dostali na světová pódia. Dokonce už v letech jejich raného působení právě s HM. V Českém spolku pro komorní hudbu při ČF působila před léty tajemnice Dr. Bojka Benešová, dáma nenápadná a vznešená. V roce 2008 nastoupila Jana Klimtová, dáma nenápadná a vznešená. To je taková dobrá skromná duše spolku; při čemž je vždy na svém místě, spolehlivá a cele oddaná své práci. Proto je milována a ctěna. Neznám mnoho lidí z „branže“, kteří by měli takové znalosti a přehled o všech umělcích, souborech, repertoáru a kvalitě. Kdosi řekl, že Jana je skromná přehnaně! Nikoliv, Jana žije svým ČSKH a stačila dosloužit i své staré mamince. Jako by nebylo místo pro skromnost, nebo sebeprezentaci.  A nemyslím si, že skromnost může být přehnaná; neskromnost ovšem často přehnaná bývá, což je malér. To záleží na člověku. Jana Klimtová je svoje a Spolku. To je naše štěstí.     Prof. Karel Špelina (*2. 11. 1936)          

***

Český spolek pro komorní hudbu se vždy prezentoval výběrem ušlechtile seriózních mužů, přísně střežících kvalitu, obsah a přitažlivost programů abonentních řad. Tyto pány jsem sice potkával během koncertů, ale pozornost věnoval spíše hudbě. V  důstojném výboru vážených titulů a zásluh občas prokmitla i osvěživě kontrastní jiskra ženského elementu – a jako by do šatníku fraků naftalínové chuti zavanula z venku levandulová vůně. I zpozorněl jsem nejen při poslechu hudby. Následkem, a v důsledku snahy o přesnější rozlišení způsobu fungování a organizace Spolku jsem došel k poznání, že k úspěchu jeho aktivit velmi podstatně přispívá veřejnosti téměř neznámá precizní práce a obětavá svědomitost půvabné noblesní dámy, jejíž tichý účinek ve shluku ctihodných osobností jsem zmínil výše. Je to paní Jana Klimtová.                   Měl jsem posléze tu čest i radost si s ní občas promluvit. Je to vždy inspirativní i poučné. Paní Jana je výjimečně bystrá, zkušená, vzdělaná a noblesní osobnost, a při tom všem je neobyčejně skromná. Jsem přesvědčen, že i moje slova bude pokládat za nevhodně přehnaná. Ale spíše jsou, paní Jano, neohrabaně nedostatečná. Vážení členové výborua ředitelé, važte si této vzácné dámy, a ve vlastním zájmu si jihýčkejte, dokud to s Vámi vydrží!   Pravoslav Kohout (*27. 11. 1943)                                                                  

                                                                       ***                                                    

Vážení čtenáři, kolegové hudebníci, bude-li vám položena otázka „znáte, prosím,paní… ?“, tak pravděpodobně s malou nápovědou odpovíte ano. Po léta pracuje v organizačním aparátu ČF přesněji řečeno Českého spolku pro komorní hudbu při České filharmonii… „ale samozřejmě že ji známe… !“Pokud budeme opatrně zvědavější, tak co o nívíme? Bezpochybně miluje hudbu a bytostně přísluší k instituci ČF. Český spolek pro komorní hudbu má historicky doložitelné štěstí, neboť paní Dr. Otka Benešová –předchůdkyně sledované dámy –patřila též k ozdobám zmíněného spolku. Tímto nadstandartním konstatováním mířím konečně k současné milé a příjemné tváři paní, ze které lze prokazatelně čerpat klid a pohodu, především před vlastními koncertními kreacemi, kdy se emoční křivky angažovaných sólistů a komorních hráčů vychylují v parametrech těžko slučitelných s pocitem „klidu a širokých triol“. Toto zjištění se může jevit jako hodně osobní, ale ano. Moc rád vzpomínám na chvíle, kdy jsem jako člen Kocianova kvarteta za pódiem Dvořákovy síně v dirigentském  salonku měl tu čest otevírat violoncellové pouzdro a vnímat zcela výjimečnou atmosféru jedné z památných prostor Rudolfína. Stačilo se jen dívat na fotografie slavných, visícíchna stěnách. Po čtyřicetileté kariéře Kocianovců je mi umožněno sedět mezi posluchači koncertů ČSKH a sledovat,co se na pódiu, ale i v hledišti Dvořákovy a Sukovy síně děje. Na chodbách mezi sloupovím nemohu neminout alespoň pohledem dámu, o níž píši, onu elegantní, laskavou, vždy ochotnou paní Janu Klimtovou, která vchází do hlediště jako jedna z posledních, protože právě učinila  „poslední pomazání“hudebníkům, aby se jim dařilo dostat  posluchače –a především nenahraditelnou seniorskou většinu –  tak říkajíc do varu. Komorní hudba je takového kouzla schopna.

Říkává  se někdy v souvislosti s osobními ambicemi, ten či onen /ona/, zanechal /zanechala/ výraznou stopu. V případě paní Jany Klimtové to jistě bude také patrný otisk jejího střevíčku… ale mohu vás,vážení čtenáři,ujistit, že paní Jana tvoří sekretariát ČSKH a z toho vyplývající práce všeho druhu a když je třeba, umí si patřičně dupnout. Jako členové Rady ČSKH si ji velice považujeme. Z mého pohledu obdiv, poněkud opožděně, ale o to srdečnější přání plného zdraví posílá        prof.Václav Bernášek (*29. 10. 1944).     

***

Kdyby jubilejní blahopřání paní Janě Klimtovémělo připomenout jen to, co vykonala a znamenala pro Hudební mládež, i pouhý výčet by naplnil zvláštní vydání Hudebních rozhledů. Kdyby jubilejní blahopřání mělo připomenout jen to, co znamenala a vykonala pro svého manžela, hudebního skladatele a ředitele konzervatoře PhDr. Františka Kovaříčka a pro svou maminku, vznikl by román. A kdyby se v jubilejním blahopřání mělo třeba jen skromně zrcadlit vše, co paní Klimtová připravuje, zajišťuje, činí a zachraňuje ve prospěch Českého spolku pro komorní hudbu, musela by mít každá programová brožura dvojnásobek stran. První i poslední je pro ni samozřejmost. Má smysl pro vzlet umění i disciplínu úřadu, stále znovu osvědčuje sílu vzdorovat nesmyslům a přitom o nich nehovořit, okamžitě řeší neřešitelné, profesionální náročnost vyvažuje osobní skromností, velkorysost přesností, nadšení souzněním. Ve své štíhlé postavě skrývá širokou náruč, vzácnost i všudypřítomnost, neměnný vzhled a přesto vždy mnoho překvapivě nového. Hýří nápady, a přesto pokorně slouží autoritám. V nezměrné lásce k hudbě nikdy neutopí věcnost jednání.

Vešlo by se to vše do čísla časopisu, do románu, do koncertních programů? O jejím elegantním umění jak vytvářet zákulisní opěrné pilíře hvězdných večerů by měli číst ve svých učebnicích všichni budoucí hudební manažeři. Povinně. Sílu, zdraví a požehnání bez ohledu na letopočet si dovoluje popřát  RNDr.Jan Králík (*21. 3. 1947).                                     

***

Jsem,bohužel,už v letech a poznal jsem za ta léta život řady institucí.    A skoro v každé jsem narazil na dobrou duši, která skromně žila životem svého oddělení v podniku. Mnoho lidí s institucí spolupracujících tuto osobu znala, důvěřovala jí a obracela se na ní ve všech možných problémech. V drtivém počtu případů to byly ženy, které si nečinily žádné nároky na nějakou slávu, žily mimo výsluní jiných zaměstnanců „hýbajících“ daným podnikem. Přitom by bez těch žen, které mám na mysli, většinou instituce fungovala velmi nedokonale. Za ta léta letoucí již nikdo všechny ty dobré duše ani nevyjmenuje. Je to škoda.  I takovíto pracovníci by zasloužili „vejít do dějin“ a měli by být připomínáni. Vzpomenu-li na činnost Hudební mládeže v minulých letech a dnes na Český spolek pro komorní hudbu při České filharmonii, je nutné zmínit paní Janu Klimtovou. Je to přesně ona nezištná duše, která takzvaně „o všem ví“, takže se na ní můžete obrátit s nejzapeklitějšími problémy.  A vždy vám s ochotou a milým jednáním pomůže. Krásné je, jak paní Klimtová vnitřně žije se „svým“ spolkem. Prožívá kvalitu koncertů, prožívá návštěvnost. Přejme jí do dalších let moc sil a nám všem motajícím se kolem hudby to, aby setrvala na svém místě co nejdéle. Prof.Otomar Kvěch (25. 5. 1950 – 16. 3. 2018)

***

Co říci závěrem?

God save our Jana Klimtová po mnoho dalších let.

Asrael Josefa Suka – prestižní ocenění „Best Edition 2019“

Hudební nakladatelství Bärenreiter získalo prestižní ocenění „Best Edition 2019“ Německého svazu hudebních nakladatelů (DMV – Deutscher Musikverleger-Verband) za urtextovou edici Symfonie c moll op. 27 „Asrael“ Josefa Suka. Toto první vědecko-kritické vydání smuteční symfonie na paměť Antonína Dvořáka a jeho dcery Otilie připravil renomovaný editor Jonáš Hájek, publikace vyšla v produkci Bärenreiter Praha v loňském roce.

Cena se každoročně uděluje za výjimečný nakladatelský počin v oblasti vydávání notových publikací a knih o hudbě. Do letošního ročníku této významné soutěže bylo zasláno 80 publikací, cenu získalo 12 nejlepších titulů a je dalším mezinárodním úspěchem nakladatelství Bärenreiter Praha, že je mezi nimi dílo české hudby (stejné ocenění získal v roce 2016 Epos o Gilgamešovi Bohuslava Martinů).

Oceněné publikace jsou vystaveny na právě probíhajícím Mezinárodním hudebním veletrhu ve Frankfurtu, kde se 3. dubna uskutečnil také slavnostní ceremoniál předávání cen.

Bližší informace o publikaci, včetně audio ukázek z premiérové nahrávky nové edice (Essener Philharmoniker, Tomáš Netopil) ZDE

www.baerenreiter.cz · www.baerenreiter.com

Koželuhova kantáta Joseph der Menschheit Segen zazní opět ve Vídni

Koncert, který se uskuteční 9. dubna  2019 od 19 hodin ve vídeňské Karlskirche,  bude jedním z vrcholů dlouhodobého mezinárodního projektu „Češi ve Vídni“ („Czech Masters in Vienna“). Jako hlavní bod programu zazní kantáta Leopolda Koželuha Joseph der Menschheit Segen. Tato kantáta, věnovaná Josefu II.,  se vrací do Vídně po více než 236 letech. 

Leopold Koželuh Foto archiv

Leopold Koželuh totiž patřil k nejvýraznějším hudebním zjevům josefínské Vídně a byl  jedním z panovníkových oblíbenců. Společně s touto kantátou zazní ještě Haydnova Symfonie č. 48 C dur „Marie Terezie“. Program večera doplní dvě drobnější duchovní kompozice Wolfganga Amadea Mozarta.

Akcent koncertu na dva významné habsburské panovníky, jejichž odkaz rezonuje v české i rakouské společnosti dodnes, není náhodný. V letošním roce si totiž rovněž  připomínáme 200 let od jmenování arcivévody Rudolfa Jana olomouckým arcibiskupem, tento koncert je tedy součástí oslav tohoto výročí v Rakousku. Celá akce se koná pod patronací Velvyslankyně ČR v Rakousku JUDr. Ivany Červenkové.  Na koncertě se představí Český chlapecký sbor BONI PUERI, který se podílel na české obnovené premiéře díla i na nahrávce kantáty pro společnost NAXOS. Dvojici rakouských sólistů, sopranistku Simonu Eisinger a recitátora Wolfganga Klivanu, doplní nově vzniklý orchestr

Wranitzky Kapelle, který je tvořen elitními hráči v oboru historicky poučené interpretace. Své sídlo má v Nové Říši na Vysočině – rodišti bratří Vranických. Hodlá se věnovat především interpretaci hudby vídeňského klasicismu a letos se představí na koncertech v Rakousku a v České republice. Provedení řídí Marek Štilec.                                                                                                                         

https://www.youtube.com/watch?v=2w_RUncwr8Q

Upoutávka na dubnové číslo

Z dubnového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:

  • Rozhovor s mexickou dirigentkou Alondrou de la Parra, která se letos představí se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu na festivalu Pražské jaro. Na programu bude Slavnostní předehra, op. 96 Dmitrije Šostakoviče, Koncert pro trubku a orchestr As dur Alexandera Aruťunjana a Petruška Igora Stravinského.
  • Rozhovor s loňskou vítězkou Akademie Václava Hudečka v Luhačovicích, talentovanou houslistkou Marií Hasoňovou, která byla od příštího roku přijata ke studiu na HAMU a s Quasi triem k postgraduálnímu studiu na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst.
  • Z rubriky Události zhodnocení koncertního provedení Gershwinovy opery Porgy a Bess, které kromě Symfonického orchestru Českého rozhlasu a Pražského filharmonického sboru, řízených britským dirigentem Waynem Marshallem (s nímž jsme uveřejnili rozhovor v prosincovém čísle Hudebních rozhledů), nastudovali zahraniční sólisté:  Kevin Short, Indira Mahajan, Angela Renée Simpson a Ronald Samm. Poprvé toto skvělé dílo u nás zaznělo před třiašedesáti lety v Hudebním divadle v Karlíně a to díky hostování afro-amerického souboru Everyman Opera Company v rámci jeho evropského turné.
  • Z rubriky Festivaly, koncerty například recenze na tři koncerty s Českou filharmonií, a to dva s jejím  šéfdirigentem Semjonem Byčkovem a klavíristou Kirilem Gersteinem, a jeden, na němž kromě Dvořákova Zlatého kolovratu zazněla se sólisty Simonem O´Neillem a Magdalenou Koženou Mahlerova Píseň o zemi,  se Simonem Rattlem, jenž stanul před tímto tělesem vůbec poprvé. Z dalších březnových projektů stojí určitě za zmínku provedení Händelova oratoria Saul, nastudované vedle sólistů, z nichž hlavních rolí Saula a Davida se zhostili náš basbarytonista Adam Plachetka a slavný německý kontratenorista Andreas Scholl,  soubory Czech Ensemble Baroque Choir a Czech Ensemble Baroque Orchestra řízené Romanem Válkem, vystoupení amerického souboru Chanticleer, který zároveň oslavuje svou již čtyřicátou sezonu, nebo Kühnova smíšeného sboru, jenž letos těší svým uměním posluchače již plných šedesát let! Z Brna zaujme jistě ohlédnutí za novým cyklem staré hudby Barbara Maria Willi uvádí či za druhým  koncertem Klubu moravských skladatelů, patřícího do Dnů mladých interpretů,  se sólisty – klavíristou Filipem Synkem a klarinetistkou Janou Krejčí, která vystoupila i v rámci tria s Janem Kočárema Štěpánem Vicenecem při provedení skladby Swana Hennesseye.
  • V rubrice Horizont tentokrát přinášíme recenzi na vystoupení legendární francouzské šansoniérky Mireille Mathieu, které v rámci jejího zahraničního turné s programem Made in France proběhlo v pražském Kongresovém centru a nadchlo téměř tři tisíce posluchačů.
  • Z operního žánru, nabídnutého v poslední době na našich scénách, si určitě přečtěte recenzi na představení Veselá vdova, které premiérovalo Divadlo J. K. Tyla v Plzni,a na dva přenosyoper po internetu, Janáčkovu Káťu Kabanovou z neapolského divadla Teatro di San Carlo, a Prodanou nevěstu z mnichovské Bavorské státní opery.  
  • Ze zahraničí jsme do dubnové upoutávky vybrali hodnocení Donizettiho Lucie di Lammermoor z Vídeňské státní opery, nastudované Australanem Evelinem Pidň, v režii Laurenta Pellyho a s  Juanem Diegem Flórezem a Olgou Peretyatkov hlavních rolích, oratoria Eliáš Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, které v hudebním nastudování Jukky-Pekky Sarasteho a režii Calixta Bieita zařadilo na svůj program  další slavné vídeňské divadlo Theater an der Wien, jež do role Eliáše obsadilo mnichovského barytonistu Christiana Gerhahera, dále Karla V. Ernsta Krenka, uvedeného v Bavorské státní opeře v Mnichově, kde se jeho nastudování ujal Erik Nielsen, režie člen známé katalánské skupiny La Fura dels Bausa role  císaře Bo Skovhus, aopětProdané nevěsty, kterou uvedla rovněž pod názvem Die verkaufte Braut tentokrát drážďanská Semperoper. Zajímavostí pro nás je určitě skutečnost, že jejího hudebního nastudování se zhostil Tomáš Netopila role Jeníka slovenský tenorista Pavol Bršlík. Informaci přinášíme i z vystoupení Berlínských filharmoniků, kteří s Yannickem Nézetem-Séguinemzavítali  koncem února do polských Katovic, a to s programem, sestaveným z děl Clauda Debussyho(Moře) a Sergeje Prokofjeva(Symfonie č. 5).

Pokračování textu Upoutávka na dubnové číslo

Nový videoklip souboru Belfiato Quintet

JE OBESTŘEN MYSTIKOU A TAJEMSTVÍM SKRYTÝM V HUDBĚ PAVLA HAASE

V roce 2017 vydal Belfiato Quintet u Supraphonu své debutové album, na nějž nahrál stěžejní díla české hudby pro dechové kvinteto. Tři skladby českých autorů: Sextet „Mládí” Leoše Janáčka a dechové kvintety Josefa Bohuslava Foerstera a Pavla Haase. Krátce po vydání získala nahrávka ocenění v podobě tuzemského Tipu Harmonie a na MusicWeb International označení Recording of the Month. Následně vznikl k první větě Haasova kvartetu videoklip v režii Tomáše Hájka s názvem On The Edge Of The Forest.

Belfiato Quintet nyní přichází s druhým videoklipem, jejž lze považovat za volné pokračování toho předchozího. Vizuální podobu druhé větě dechového kvintetu Pavla Haase Preghiera (modlitba) vtiskl režisér Tomáš Holub. Tajemný děj pod názvem Decision That Make Tomorrow vychází z toho, co skladatel Pavel Haas připsal přímo do partitury této skladby: Pták vzlétl k slunci, letěl, letěl a nedoletěl. „To, co Pavel Haas ke skladbě připsal, byla pro nás velká inspirace, ale nemyslím si, že stěžejní. Snažíme se ukázat jiný rozměr vážné hudby, kterou propojujeme se silou a magií přírody. Přírody, která má ještě svá tajemství a tajemné bytosti. Už v prvním videoklipu, který točil Tomáš Hájek, je toto téma zmíněné. Já jsem v něm pokračoval a rozvedl jej dál. Chtěli jsme i naznačit tragický osud Pavla Haase, jenž se stal obětí holocaustu. Dlouho jsme promýšleli, jak to vhodně a nenásilně zakomponovat. Nakonec jsme se shodli, že samotná linie příběhu bude tímto odkazem,“uvedl režisér Tomáš Holub.

Klarinetista Jiří Javůrek ke vzniku klipu poznamenal: „Klip jsme natáčeli v lednu v zasněžených Krkonoších v okolí Benecka, na místě, kde pravidelně zkoušíme, takže je nám hodně blízké. Hlavní role připadla mně, protože ve skladbě má vedoucí hlas právě klarinet. Bylo to vcelku náročné, protože jsem musel strávit mnoho času bez oblečení a bot. Nejhorší byla právě chůze a běh naboso ve sněhu. Po pár krocích vás začnou tak bolet chodidla, že se vám zdá, že do nich zespodu někdo bodá ostrým nožem,“ popsal Javůrek průběh natáčení a ještě s úsměvem dodal:„Samotný běh v lese už tak bolestivý nebyl, ale spíš jsem se bál divných pohledů projíždějících běžkařů. Ono se to těžko vysvětluje, když v lednu běháte nahý v lese.“

Režisér Tomáš Holub protagonistu klipu doplnil: „Na natáčení bylo asi nejtěžší oznámit Belfiatu, že tam bude jeden z nich nahatý a ještě bude běhat po zasněženém lese. Měl jsem velký strach, že mi celý nápad, hodí na hlavu‘, ale přistoupili k tomu profesionálně a hlavně odvážně. Za což jsem velice vděčný.“K realizaci videoklipu souboru Belfiato Quintet Decision That Make Tomorrow přispěl celý tvůrčí tým: kameramani Tomáš Hejzlar a Marek Čihař, výtvarnice kostýmů Lenka Hájek Kristianová, ilustrátorka a autorka animací Zdenka Převrátilová. „Je to práce nás všech a všem děkuji,“dodal režisér Tomáš Holub.

VIDEO:https://www.youtube.com/watch?v=1OPKBiT2g9A

album zde: https://BelfiatoQuintet.lnk.to/JanacekFoersterHaasPR

Patnáctiletý klavírista Honza Čmejla slavil úspěchy na koncertech v New Yorku a ve Washingtonu

„Klavír to už je nedílná součást mého života. Je nejen mým největším končíkem, ale doslova životní náplní. Volný čas trávím s kamarády, dívám se na seriály v angličtině a momentálně mám rozkoukanou Hru o trůny. A zajímám se asi víc, než moji vrstevníci, o módu. Rád se taky dobře oblékám a považuji to za povinnost být dobře oblečený. Stejně jako musí být dobře naladěný klavír, abych na něj byl schopen dobře zahrát. Přál bych si hrát pro vyprodané sály po celém světě a těšit a inspirovat lidi. Hudba je pro mě zábava a radost. Jen se usmívat, hrát a naplno si to užívat“,říká patnáctiletý český klavírista Honza Čmejla. Ten se svými klavírními recitály letos v polovině března uspěl i za velkou louží. Konkrétně na koncertě pořádaném Czechoslovak Society of Arts and Sciences v Bohemian National Hall v New Yorku a na koncertě v rámci prestižního koncertního cyklu Millennium Stage v Kennedyho centru ve Washingtonu. A dodává: „Absolutně nevěřím, že je klasická hudba zastaralá a jen pro staré. V Americe jsem byl teď podruhé. Byl jsem tam o prázdninách na jazykovém kurzu, ale tehdy jsem tam ještě nikde nehrál. New York mne okouzlil svou atmosférou a energií. Viděl jsem mnoho dominant města, které nikdy nespí, ale největší dojem na mne udělala slavná koncertní síň Carnegie Hall. Tam si tak jednou zahrát! Dojmy z Washingtonu jsem mělabsolutně odlišné od těch z New Yorku. Hlavní město USA postrádá mrakodrapy a je pro nějcharakteristická čistá architektura avzácný klid. Kdybych si měl ale vybrat, žil bych raději v New Yorku. Jeho atmosféra je prostě bouřlivá a to je právě kontrast, který potřebuji ke klidnému životu s klavírem.“

A s jakým repertoárem Honza v New Yorku a ve Washingtonu vystoupil? „Uvedl jsem díla Beethovenova, Chopinova, Rachmaninova a pochopitelně jsem se snažil propagovat alespoň jedno dílo českého autora. Byly to Vzpomínky Vítězslava Nováka. Moc mne potěšilo, že jsem se po skončení obou koncertů dočkal standing ovation. Utvrdilo mne to v tom, že jsem zřejmě na správné cestě.“Koncert v Kennedyho centru spolupořádala Česká ambasáda v USA. Jana Čmejlu se se zástupci národního kulturního centra Spojených států podařilo propojit s významným českým podnikatelem a filantropem Karlem Komárkem, a toprostřednictvím jeho rodinné nadace (KKFF), která mj. podporuje jednotlivce, jejichž talent má potenciál se rozvinout.

Honza se narodil v létě 2003 v Praze do zcela nehudební rodiny. „Brácha lyžuje a dělá americký fotbal, ségra plave“, říká Honza. Vztah k hudbě a k pohybovému umění se u něj projevil už v mateřské škole. Na klavír hraje od šesti let, kdy si k narozeninám přál elektrické klávesy. Od sedmi se pravidelně zúčastňuje klavírních soutěží a koncertů, od osmi let občas skládá hudbu. Vedle tuzemských klavíristů je ovlivněn i klavíristy zahraničními. S Lang Langem se osobně setkal a hrál s ním ve Vídni v rámci programu Allianz Junior Camp, který je každoročně určen desítce vybraných talentů z celého světa.

Jan Čmejla je laureátem řady tuzemských a mezinárodních klavírních soutěží. Letos v únoru se stal absolutním vítězem 53. ročníku mezinárodní rozhlasové soutěže pro mladé hudebníky Concertino Praga pořádané Českým rozhlasem. Mladý talentovaný student I. ročníku Pražské konzervatoře má za sebou už i debut s Filharmonií Brno, se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK nebo s Václavem Hudečkem v rámci festivalu Svátky hudby.

Někdo po příletu do New Yorku běží na Brooklynský most nebo na Times Square. Jan Čmejla jako první v New Yorku zamíříl do prodejny s klavíry Steinwayvideo si stáhněte na www.uschovna.cz/zasilka/LDVEU22VNJCSPCWC-Y9X

Video z klavírního recitálu Jana Čmejly v Kennedyho centru ve Washingtonu na http://www.kennedy-center.org/Video/Performance/68651

Více o Nadaci podnikatele a filantropa Karla Komárka KKFF na www.komarekfoundation.org/cs

Hudba k siréně

Každou první středu v měsíci probíhá tradiční zkouška sirén. Tento zvuk, který se rozeznívá v pravé poledne, většina lidí už ani nevnímá. S nápadem, jak zkoušku sirén ozvláštnit, přišel Orchestr BERG ve spolupráci s Českým rozhlasem Vltava. Každý měsíc, tak můžeme slyšet jeden ze série minikoncertů Hudba ke zkoušce sirén, které se konají na různých místech a zahrnují skladby soudobých českých skladatelů.

Premiéra série a první koncert byly provedeny ve středu 6. 3. ve Velké aule Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Na koncertě zazněla kompozice skladatele a vysokoškolského pedagoga Miroslava Pudláka. Stejně jako byl tento koncert, budou i další odvysílány v přímém přenosu stanicí Vltava. Ten další zazní 3. 4. a uvedena bude skladba Jana Trojana.

Anděl míří do České filharmonie

Tento rok již po dvacáté osmé udílela Česká hudební akademie Ceny Anděl. Toto ocenění bylo doposud udělováno interpretům především z oblasti populární hudby v několika kategoriích (např. album roku, skupina roku, sólový interpret/interpretka roku, objev roku a v žánrových kategoriích). Letošní ročník předávání těchto cen přinesl novinku, a to udělování cen v kategorii Klasika. Do této kategorie byli nominováni v rámci klasické hudby tito tři interpreti: Česká filharmonie s albem B. Martinů – Wha tMen Live By, Symfonie č. 1, H 289, EpoqueQuartet s albem – Epoque Quartet plays Jan Kučera a Martinů Voices s albem – B. Martinů – Madrigaly. Ocenění si ze slavnostního večera, které v přímém přenosu z Fóra Karlín uvedla Česká televize, odnesla nakonec Česká filharmonie. Ta v loňském roce vydané album nahrávala ještě pod vedením Jiřího Bělohlávka.

Sbor Permoník a jeho triumf v Petrohradu

Martina Juríková: Jedničkou jsme se stali pověstnými!

Milan Bátor

Martina Juríková Foto archiv

Karvinský sbor Permoník v únoru triumfoval na mezinárodní pěvecké soutěži v Petrohradu. K loňskému úspěchu na soutěži v Japonsku tak přidal sbor, který založili legendární manželé Šeinerovi, další prestižní ocenění. Rozhodnutí petrohradské poroty bylo jednomyslné, Permoník navíc překonal bodová hodnocení za celou historii soutěže a stal se absolutním vítězem 6. ročníku World Children and Youth Choral Championship. V rozhovoru se za náročnou soutěží ohlíží sbormistryně Martina Juríková, která má petrohradský zázrak plný jedniček na svědomí.

Martino, na soutěži v Petrohradu vás los třikrát za sebou poslal na pódium jako první. Ta jednička vám už zůstala až do konce festivalu. Tušila jste, že to tak dopadne?

To, že jsme si na soutěži v Petrohradu vylosovali hned třikrát jedničku, neboli že půjdeme soutěžit jako první, je veliká statistická kuriozita. Navíc o tom, že se bude losovat, jsme se dozvěděli úplně náhodou, nikde to nebylo uvedeno. Podle původního rozpisu jsme měli soutěžit čtvrtí. Podle toho byly v Karviné nastaveny budíky, aby nám naši fanoušci drželi pěsti. Když jsme si jedničku vylosovali poprvé v osmifinále, tak mi v hlavě běželo, že to není pro sbor úplně výhodná pozice, porota ještě nemá nastaveny své bodové mantinely a tak dále a tak dále.  Na sobě jsem nedala nic znát a sboru jsem řekla, že věci se dějí tak, jak se mají dít, že je to vlastně pro nás veliká výhoda, protože budeme mít možnost poslechnout si všechny naše soupeře.  Nakonec se ukázalo, že to pro nás zřejmě velká výhoda byla.

Kolik dětí za Permoník do Petrohradu vlastně jelo?

Do Petrohradu jsme vycestovali jako velká skupina: 44 zpěvaček a jeden zpěvák, z toho skoro celá třetina byla dětí-nováčků, kteří s námi nebyli v létě v Tokiu, a kteří s námi cestovali na zkušenou na mezinárodní soutěž úplně poprvé.  V onom osmifinále – 1. kole soutěže – po vylosování se vše seběhlo velmi rychle.  Neměli jsme čas dostat velikou trému, stát za dveřmi a čekat na naše soutěžní vystoupení a slyšet zpoza dveří své soupeře. Rozezpívaní jsme naštěstí byli velmi dobře, protože odpoledne jsme na hotelu měli krásnou zkoušku. Takže správně namotivováni, že jsme jedničky, jsme vběhli na jeviště a v sále Alexandro- něvské lávry jsme předvedli nadprůměrný výkon a svých vymezených 12 minut na jevišti si náležitě užili.

Jak se vám vedlo v dalších kolech?

Po vyhlášení postupů do čtvrtfinále – 2. kola soutěže – jsme opět losovali a jak už jste předznamenal v otázce – opět naše oblíbená jednička – to už nebylo tak těžké, protože nás i další soutěžící porota už slyšela. Výhodou bylo, že jsem mohla vše přesně načasovat a sbor „neuvadal“ někde na chodbách vydán napospas soutěžnímu mumraji a nevelkým prostorům pedagogického lycea, v jehož akusticky krásném sále se odehrávalo čtvrtfinálové soutěžní kolo.

Znovu  jste postoupili a další kolo se konalo opět v jiných prostorách! Bylo to pro vás výhodou?

Po pro nás radostném vyhlášení výsledků s postupem do semifinále – 3. kola soutěže – následovalo opět losování a z 13 sborů nám opět přišla jednička (!), tak to už sbor jásal a tou jedničkou jsme se stali pověstnými! I jednička v semifinále byla  výhodou. Na rozdíl od všech ostatních sborů jsme do nádherného, architektonicky a především akusticky úžasného sálu Academic Capelly měli povoleno nastupovat ze dvou stran. To se nám velmi hodilo pro scénické ztvárnění skladby Šorochi, kterou jsme si pro semifinálové kolo zvolili… 

A opět jste byli úspěšní! Co vás čekalo ve finále?

To, že jsme ve finále nastupovali bez losu jako první, nás trochu zaskočilo.  Pořadatelé totiž zrušili krátkou přestávku, která měla před finále být.  Měli jsme rovnou po zpěvu společných písní zůstat na jevišti. Zachránilo nás to, že jsme měli v rukách složky s notami společných písní, které se zpívaly mezi tím, než porota rozhodla o účastnících finálového kola. Porota nám povolila odložit si složky v zákulisí. Onen krátký odchod z jeviště nám dovolil v krátkosti zpracovat ohromnou radost, euforii sboru z postupu do finále a zároveň drobnou paniku ze zrušené přestávky. Takové to, jak říkám „slovo na cestu“ – sebevědomě se napřímit, svobodně a zhluboka se nadechnout a vydechnout, uvědomit si, komu jdeme zpívat a co chceme posluchačům sdělit… a pak už se sálem Academic  Capelly v Petrohradu neslo, a věřím, že až k nám do dalekých Beskyd, Máchovo jedinečné Hoj, hura, hoj okořeněné neopakovatelnou radostí daného okamžiku… Takže naše čtyři jedničky nám dodaly i tu pátou – získání Grand Prix, tedy ceny nejvyšší.

Srdečně gratuluji Vám, celém sboru a všem strůjcům tak famózního úspěchu!

Úvodní foto: Permoník v Petrohradu… Foto archiv

Upoutávka na březnové číslo

Z březnového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:

  • Rozhovor  s nejmladším zástupcem slavné dirigentské rodiny Järviů, Kristjanem Järvim, který letos přijede podruhé po deseti letech na Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka, aby jej zahájil provedením děl významných skladatelů první poloviny 20. století, Janáčka, Prokofjeva a Rachmaninova.
  • Z rubriky Události ohlédnutí za dvanáctým ročníkem soutěže Talent Prahy 5, konané každoročně pro žáky základních uměleckých škol  pod záštitou téže městské části a korunované  koncertem laureátů ve velkém sále Národního domu na Smíchově; ve druhé části dvojstrany soutěž v rozhovoru s Ludvíkem Kašpárkem přiblíží jeden ze zakladatelů soutěže, radní pro kulturu městské části Praha 5, Lukáš Herold.
  • Z rubriky Festivaly, koncerty souhrnnou recenzi na festival České doteky hudby a jednotlivé recenze na koncerty Mozartovy narozeniny opět s Plácidem Domingem, Galavečer Classic Prague Awards 2018, vystoupení Manfreda Honecka s Českou filharmonií, nazvané Smrt v hudbě a písmě, či Ivana Kusnjera a jeho žáků,  provedení kantáty Augustina Šenkýře Dies Numini et Principi nebo večer Pavla Trojana v kostele sv. Vavřince
  • V rubrice Horizont v tomto čísle přinášíme  recenzi na již osmý ročník Festivalu filmové hudby (Film Music Prague), který letos připravil dvě novinky: zahájení posunul z dubna na počátek února  a  programovou nabídku rozšířil o  jeden koncert nefilmové hudby od filmových skladatelů, který přehlídku ve velkém stylu zakončil.
  • Z operního žánru, nabídnutého v poslední době na našich scénách, si určitě přečtěte recenzi na představení Jonny spielt auf (Jonny vyhrává) Ernsta Křenka, dílo, které se do Prahy vrátilo po dvaadevadesáti letech,  ohlédnutí za Beethovenovým Fideliem, nastudovaným stejně jako Jonny Orchestrem a Sborem Státní opery, Verdiho Donem Carlosem, jehož premiéru uvedlo v Janáčkově divadle  Národní divadlo Brno, či za baletním projektem s názvem Re-start 2019, v němž na Nové scéně spojily své síly Pražský komorní balet a Balet Praha Junior;  za pozornost jistě stojí i tři hodnocení přenosů z newyorské MET – Marnie Nika Muhlyho s vynikající Isabel Leonard v titulní roli, La traviaty Giuseppa VerdihoDianou Damrau a Juanem Diego Flórezem a Adriany Lecouvreur, kterou zkomponoval Francesco Cilea a hudebně ji nastudoval Gianandrea Noseda, režie se ujal Sir David McVicar a v hlavních rolích se představili Anna Netrebko (Adriana Lecouvreur) a Piotr Beczała (Maurizio).
  • Ze zahraničí jsme v březnové upoutávce vybrali hodnocení salcburského festivalu Mozartwoche 2019, poprvé uskutečněného pod vedením nového intendanta Rolanda Villazóna, provedení opery Euryanthe Carla Marii von Webera, jejíhož hudebního nastudování se v Divadle Na Vídeňce ujal Constantin Trinks (který např.  v pražském Národním divadle nastudoval Wagnerova Lohengrina) a režie Christof Loy, či novinky s názvem Die Weiden (Vrby), nastudované Ingem Metzmacherem a vytvořené podle hororu Algernona Blackwooda na objednávku Vídeňské státní opery  skladatelem Johannesem Mariou Staudem a libretistou Durnem Grünbeinem.
  • Z rubriky Studie, komentáře si nenechte ujít:
  • zavedené seriály: Celuloidová hudba – nově o  českém (a československém) hudebním dokumentu – ve třetím díle věnovaném vynikající české dokumentaristce Olze Sommerové a jejích třech dokumentech – Červená, Magický hlas rebelky (o Martě Kubišové) a Legenda Suchý,  Z historie a současnosti muzikálu – tentokrát o několika významných únorových výročích jako např. pětasedmdesátinách anglického filmového režiséra Sira Alana Parkera, pětadvacátém výročí premiéry muzikálu Pěna dní v Divadle ABC či pátém výročí úmrtí tanečníka a choreografa Richarda Hese
  • nové seriály: Portréty velkých dirigentů od 19. století po současnost, které pokračují informacemi o Gustavu Mahlerovi, jehož si sice spojujeme spíše s komponováním,  ale který se dirigování věnoval po celý svůj profesionální život,  Mozaika nejslavnějších operních režisérů, v níž se v březnovém čísle setkáme s dalším slavným německým režisérem, tentokrát Hansem Neuenfelsem, jehož inscenace patří k těm nejkontroverznějším,  Zapomenuté operní skvosty, v nichž se  autor věnuje další operní raritě – tentokrát opeře Vestálka italského skladatele Gaspara Luigiho Pacifika Spontiniho, který v jednom rozhovoru s Richardem Wagnerem prohlásil, že „po Vestálce nebyla napsána jediná nota, která by nebyla ukradena z jeho partitury“, Století bez mezníků,  jehož třetí díl je věnován Andrému Jolivetovi, v dějinách francouzské hudby 20. století vždy tomu „druhému“ po Messiaenovi, a jazzu věnovaný seriál s názvem Proudy a protiproudy jazzových meandrů, jenž pokračuje Kapitolou o polském jazzu a našem příhraničí. Březnové číslo Hudebních rozhledů však také nabídne první část ze čtyřdílného cyklu, věnovanému Soubornému vydání díla Bohuslava Martinů s podtitulem Více než jen opravené noty.
  • V rubrice Knihy a notoviny  tentokrát přinášíme informaci o dvou mimořádně cenných hudebně historických a hudebně teoretických příspěvcích české muzikologie – Jan Blahoslav: Musica 1569Jan Ámos Komenský: Kancyonál 1659, znovu vydaných pod pečlivou redakcí Petra Daňka a Jiřího K. Kroupy.
  • Rubriku Svět hudebních nástrojů tento rok věnujeme klavírům a seriálu Klavírnictví na rozcestí. Ve třetím díle autor pokračuje v chronologii jejich výroby od roku 1939 do první poloviny 50. let.
  • A v rubrice Revue hudebních nosičů jsme se tentokrát vrátili opět k opeře – a to k Novým operním nahrávkám na CD, po kterých na dalších stranách jako  v každém čísle následují  recenze na některá nově vydaná CD.