Peter Lipa – Když hudba byla ještě vzácná

„Chci dělat hudbu tak, abych nemusel myslet na to, jestli splňuje nebo nesplňuje nepsaná kritéria,“ vysvětluje zpěvák Peter Lipa svůj vztah ke stylovým odklonům ve své tvorbě.

Robert Buček

Peter Lipa Foto archiv

„Pokud s hudbou někam přímo míříte a minete se cíle, tak je po všem…“

 

Představovat jméno Petera Lipy asi není nutné. Legenda československé hudební scény, zpěvák a organizátor, který nevídaným způsobem pozvedl úroveň jazzu na Slovensku, přičemž sám hranice tohoto žánru již dávno několik let záměrně překračuje, oslavil koncem května 75. narozeniny. Muž v nejlepších letech i dnes s chutí koncertuje (často již v doprovodu svého syna) a nadále ochotně poskytuje rozhovory. A co je podstatné, zůstává při tom stejně skromným, jakým byl na začátku své kariéry.

 

Jak si vzpomínáte na své první kontakty s hudbou?

Už moje dětství a dospívání v Prešově bylo s hudbou poměrně úzce spjato. Byl jsem náruživý posluchač a do dnešního dne si myslím, že právě posluchač je nejdůležitější článek řetězce, který začíná hudebníkem. Vybavují se mi první desky, pirátské nahrávky z Polska na pohlednicích, z Maďarska na aluminiových deskách vyrobených s písničkami na zakázku nebo z jugoslávského časopisu DŽUBOKS. Jednoduše, hudba byla vzácná a sháněli jsme ji, kde se dalo. Vzácností bylo už poslouchat hudbu, nemuseli jsme ji vlastnit.

 

Prý jste na nějakém rádiu odpověděli na soutěžní otázku a vyhráli jste elpíčko…

Radio Canada mělo takovou naučnou relaci, na jejím konci dali otázku z jejího obsahu. Někteří z těch, kteří odpověděli, pak dostali album. I to byla jedna z možností, jak se dostat k novým deskám.

 

Asi první bigbítovou kapelou v Prešově byla Futurama. Udržujete ještě nějaké kontakty s jejími bývalými členy? Nakolik ovlivnila tato kapela vaše další hudební kroky?

Samozřejmě, že si je všechny pamatuji a vím, že tam hráli i další. Ale v době Futuramy jsem už působil v Bratislavě a začínal jsem zpívat. Pro mě byly zajímaví i chlapci, kteří hráli v Prešově první dixieland – Jožko Maksim, Milan Geriak, Arpi Duna, Belo Varga… Já jsem ještě dlouho zůstal takovým rokenrolovým fanouškem. Jazz jsem uctíval jako posluchač, ale dotýkat se ho jsem se zpočátku neodvážil.

 

Definitivně vás zlomil nakonec Ray Charles s I Got A Woman…

No, nalomený jsem už byl pořádně, vždyť to už jsem hrál na kytaru a zpíval všude, kde se dalo. Ale hudebně to ve mně způsobilo absolutní revoluci. Najednou jsem slyšel v jedné skladbě všechno to, co jsem na hudbě obdivoval a měl rád. Racionálně jsem to ani nedokázal pojmenovat, ale bylo to dokonalé.

 

Odjel jste studovat stavařinu do Bratislavy. Tam jste se setkal s dalšími kapelami a netrvalo dlouho, najednou jste v jedné z nich hrál…

Bylo to ve druhém ročníku na vysoké, když jsem dostal nabídku od kamarádů Bruna Beisetzera a Daniela Wintera do nově vznikající skupiny Struny na internáte Bernoláka. Tehdy se totiž v Bratislavě hrálo na vysokoškolských kolejích.

 

Pamatujete si ještě něco ze zeměměřičství…

No, na něco bych si určitě vzpomněl, ale hodně toho nebude. Kromě teodolitů tam byl i nivelák (se smíchem)…

 

Co vás nakonec definitivně přesvědčilo o tom, že se budete v kariéře věnovat jazzu? Bylo blues tím, co přemostilo váš zájem od bigbítu k jazzu?

Blues jsem jako pojem objevil až později. Bylo to na zájezdu v Polsku s Istropolitanou. Tam jsem potkal pár polských hudebníků, kteří již tyto výrazové prvky rozlišovaly. A vlastně tam jsem také zjistil, že to, co mám rád, má nejblíže k blues. Proto, když jsme později zakládali skupinu Blues Five, bylo už všechno jasné. Jenže na pozicích klasického dvanácti taktového blues jsem zůstal krátce. Zjistil jsem, že jazzoví hudebníci hrají těch 12 taktů s mnohem bohatší harmonií a to se stalo v mém dozrávání důležitým milníkem.

Pokračování textu Peter Lipa – Když hudba byla ještě vzácná

Václav Týfa – Být za všech okolností dobře naladěn

Jakub Horváth

 

Václav Týfa – koupě nové křídlovky v Brass Studiu Arnolda Kinkala Foto archiv

Milovníkům jazzu nepochybně neuniklo, že 4. března oslavil pětasedmdesáté narozeniny legendární trumpetista Václav Týfa, který svou hudební dráhu započal jako talentovaný houslista, avšak z důvodu zdánlivě drobného handicapu při hře na housle se nakonec etabloval jako lídr trumpetových sekcí. V tomto směru se stal naprostým fenoménem. Svoji veleúspěšnou hráčskou kariéru ukončil přede dvěma lety.

 

V roce 1960 jste zvítězil na Mezinárodní houslové soutěži Jaroslava Kociana v Ústí nad Orlicí. Kdo vás na tuto prestižní soutěž přihlásil?

Od dětství jsem navštěvoval houslovou třídu Bohumila Tauše v Lidové škole umění na Kladně, která mě na Kocianovu houslovou soutěž v příslušné věkové kategorii delegovala. Nakonec jsem vyhrál s Romancí skladatele Johana Svendsena a s touto skladbou jsem rovněž absolvoval svoje první nahrávání do rozhlasu v kladenském Dělnickém domě.

 

Bylo tedy zcela nabíledni, že budou vaše další kroky směřovat na konzervatoř, nebo jste uvažoval ještě o jiné profesi?

Po maturitě na gymnáziu jsem byl přijat na Pedagogický institut v Brandýse nad Labem. Mezitím si mě však na zmiňované Kocianově soutěži všiml prof. Schneberger, který vyučoval na Pražské konzervatoři, a nabídl mi jít k němu studovat. Okamžitě jsem se rozhodl pro druhou variantu.

 

Proč jste v průběhu studijních let na konzervatoři přešel z houslí na trubku?

Na konci 1. ročníku mně pan profesor Schneberger oznámil, že mám příliš malé rozpětí mezi palcem a ukazováčkem, což by s největší pravděpodobností bylo při dalším studiu na překážku. Když zjistil, že hraji také dva roky na trumpetu, doporučil mě do trumpetové třídy k Václavu Paříkovi.

 

Dával vám někdo pokyny a rady ohledně nátisku?

Ne, byl jsem samouk. Doma mně tatínek ukázal správný prstoklad a dál už jsem cvičil sám. Záhy jsem s Vítkem Fialou založil Kladenský dixieland a také jsem začal hrát s tanečními orchestry Bóry Kříže a Vladimíra Bromského. U prof. Paříka jsem samozřejmě musel absolvovat zjišťovací zkoušky na nástroj. Problém však spočíval v tom, že jsem neznal žádné etudy. Vypůjčil jsem si tedy Školu Jaroslava Koláře a vzápětí jsem z listu několik etud Paříkovi přehrál. Pan profesor byl spokojen a navzdory tomu, že nerad bral cizí žáky, mě do své třídy přijal. Musel jsem však během prvního ročníku zvládnout ve hře na trubku osnovy dvou ročníků, abych byl na stejné úrovni v teoretických předmětech.

 

Kteří kantoři nejvýrazněji formovali váš tvůrčí projev?

Co se týče houslí, příliš daleko jsem se nedostal, protože věnovat se s plným nasazením dvěma nástrojům nelze. Pokud jde o trumpetu, musím jmenovat Václava Paříka, který mě dokonce dával za vzor spolužákům Mirkovi Jelínkovi a Jardovi Lautnerovi, protože jsem na rozdíl od nich během jednoho týdne nacvičil až čtyři etudy.

 

Jak probíhaly začátky vaší kariéry profesionálního trumpetisty?

Během studia na konzervatoři mě oslovil trumpetista a spolužák Mirek Jelínek, jestli bych měl zájem hrát na Libereckých výstavních trzích s tamějším big bandem Ladislava Bareše. Začal jsem tedy do Liberce dojíždět. Zanedlouho sem přijel také v rámci těchto trhů vystupovat Orchestr Karla Vlacha. Hráli jsme ve stejném programu, a jak jsem se později dozvěděl, všiml si mě jako sólisty člen Vlachovy kapely saxofonista Jaroslav Kopáček, jenž mě doporučil za právě odcházejícího trumpetistu Vlastimila Hálu. Moje první profesionální angažmá ale začalo v srpnu 1962 v Orchestru Zdeňka Marata, který hrál ve Slovanském domě. Dlouho jsem tam však nepobyl, protože jsem vzápětí dostal nádherný dopis od Vlastimila Hály, který se chtěl naplno věnovat skladatelské a aranžérské práci a požádal mě, abych za něho nastoupil do Orchestru Karla Vlacha. Tuto nabídku jsem samozřejmě ihned přijal a 17. října 1962 jsem se stal jeho členem.

 

V jakém složení hrála tehdejší Vlachova trumpetová sekce?

Rudolf Přibík hrál první trumpetu, Václav Král druhou, Miloslav Bureš třetí a já jsem začínal na čtvrté. Míla Bureš byl specialista na sólové kantilény a pomalé melodické skladby lyrického charakteru. Nikdo z kolegů však nehrál jazzová sóla, tudíž jsem byl nucen tuto mezeru zaplnit. Za nějaký čas jsem požádal pana Vlacha, abychom si s Vaškem Králem prohodili trumpetové party, protože vzhledem k častým sólům jsem se potřeboval během hraní v sekci pohybovat ve vyšším trumpetovém rejstříku. V létě 1963 se přihodilo, že kolegové Přibík a Král se z hecu vzájemně nadzvedávali, až Vašek Rudovi natrhl slezinu. Vzápětí jsme jeli hrát na Liberecké výstavní trhy, kdy Ruda vzhledem k této indispozici byl schopen odehrát maximálně čtvrtou trumpetu. Na pozici lídra trumpetové sekce jsem ho musel nahradit já a tento post jsem už nikdy v žádném orchestru neopustil.

Pokračování textu Václav Týfa – Být za všech okolností dobře naladěn

Pražské jaro 2018

Letošní, již 73. ročník MHF Pražské jaro, jehož hlavním tématem byla oslava výročí české státnosti, publiku opět nabídl pestrou ochutnávku celkem 60 koncertů, z nichž si určitě každý vybral podle svého vkusu.

Rudolfinum Foto c Zdeněk Chrapek

Jako vždy byla největší pozornost festivalových návštěvníků soustředěna především na slavnostní zahájení s Mou vlastí, jejíhož provedení se tentokrát ujala Česká filharmonie v čele s Tomášem Netopilem. Ovšem k dominantám koncertní přehlídky patřily i večery se zahraničními symfonickými tělesy, z nichž bych upozornila především na skvělé výkony orchestrů Royal Concertgebouw Orchestra Amsterdam, Varšavské filharmonie, Tonhalle Zürich, kde za zvláštní pozornost určitě stojí vynikající výkon Leifa Oveho Andsnese v Brittenově Klavírním koncertu, op. 13, či Budapešťského festivalového orchestru, jehož podání Mahlerovy Druhé symfonie „Vzkříšení“ pod vedením Ivána Fischera a se sólistkami Christianou Karg a Elisabethou Kulman patřilo bezesporu k těm vůbec největším festivalovým zážitkům. Abych však nezapomněla kromě jmenované České filharmonie na další české orchestry, tak velmi zajímavou dramaturgii měly zejména oba koncerty Pražských symfoniků, z nichž na Koncertě k výročí založení státu Izrael (kde původně ohlášeného Leonarda Slatkina zastoupil jeho asistent Tomáš Brauner) nechyběla Schönbergova málokdy uváděná kantáta Ten, který přežil Varšavu či Bernsteinova Symfonie č. 3 „Kadiš“ a ve druhém večeru kantáta podle Vergilia Jana Nováka – Dido, i oba koncerty Rozhlasových symfoniků, na nichž zazněla např. Kabeláčova Symfonie č. 6 nebo Dvořákovo nádherné dílo Svatební košile. PKF – Prague Philharmonia zase měla možnost – kromě samostatného programu, tedy Beethovenových děl Coriolan a Symfonie Es dur „Eroika“ – v Mozartově Houslovém koncertu č. 5 A dur doprovodit loňskou vítězku MHS Pražské jaro Olgu Šroubkovou.

Na své si ale přišli i příznivci hudby starších období, jejíž špičkové interpretace se jim dostalo např. od souborů Monteverdi Choir & English Baroque Soloists v čele se Sirem Johnem Eliotem Gardinerem, který si připravil ryze bachovský program, či Accademia Bizantina s uměleckým vedoucím Ottaviem Dantonem a díly Vivaldiho, Albinoniho, Marcella, Piattiho a Galuppiho. Samostatnou pozornost si pak zaslouží zcela unikátní projekt Jordiho Savalla s názvem Město dvou mírů: Historie města Jeruzalém, kde společně účinkovali židovští, křesťanští a muslimští hudebníci z Izraele, Palestiny, Řecka, Sýrie, Arménie, Turecka, Anglie, Francie, Španělska, Itálie a Belgie.

Pokračování textu Pražské jaro 2018

Upoutávka na červnové číslo

Z červnového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:

  • Rozhovor s letošním jubilantem Ivanem Klánským – ohlédnutí za minulostí, přítomnost i další plány do  budoucna
  • Rozhovor s houslistkou Janine Jansen, která měla vystoupit pod taktovkou Jakuba Hrůši na červnových koncertech s Českou filharmonií, ale kvůli onemocnění je musela zrušit. Další vystoupení má naplánováno na září – a to v rámci festivalu Dvořákova Praha, tak snad už jej bude moci umělkyně zrealizovat.
  • Rozhovor s Manfredem Honeckem, který byl nedávno organizací The International Classical Music Award oceněn titulem Umělec roku a jenž by se měl během následujících sedmi měsíců opět dvakrát představit v Praze: v září se Staatskapelle Dresden na Dvořákově Praze a v lednu příštího roku na abonentním koncertě České filharmonie.
  • Rozhovor s dirigentem Oliverem Dohnányim o inscenaci Řeckých pašijí Bohuslava Martinů v Jekatěrinburgu
  • Z rubriky Události ohlédnutí za zdařilým chopinovským recitálem Ivana Klánského ve Dvořákově síni, pořádaného k umělcovu významného životnímu jubileu
  • Z rubriky Festivaly, koncerty recenze na festival Přehlídka koncertního umění a na vystoupení Pražských symfoniků, Kühnova smíšeného sboru a trojice sólistů, kteří pro posluchače připravili Orffovo populární dílo Carmina Burana, Karity Mattily, v jejímž podání za doprovodu PKF – Prague Philharmonia řízené britským dirigentem Paulem McCreeshem zazněla Beethovenova koncertní árie Ah! Perfido, Pražského filharmonického sboru, který ve skvěle dramaturgicky sestaveném koncertu představil kromě jiného díla lotyšského skladatele Péterise Vaskse a amerického komponisty Erika  Whitacra, vokálního souboru Cappella Mariana, která 10. výročí svého působení oslavila poctou franko-vlámské polyfonii, či francouzského klavíristy Patricka Hemmerlého, jenž v Praze představil „báseň v tónech o pěti větách“ s názvem Pan od Vítězslava Nováka. Slyšet u nás toto dílo je velice vzácné, naposledy jej  tu hrál na počátku 80. let Ivan Klánský…

Pokračování textu Upoutávka na červnové číslo

Květa Hanková

14. 12. 1929 – 15. 5. 2018

Smutné zprávy z ciziny docházejí většinou s mírným zpožděním. Tak přišlo také oznámení, že ve švýcarském St. Gallenu zemřela ve věku 88 let dlouholetá sólistka operety Divadla J. K. Tyla v Plzni, paní Květa Hanková, manželka slavného českého dirigenta Jiřího Kouta. Narodila se v Praze 14. 12. 1929, část mládí prožila v Kardašově Řečici. Záliba ke zpěvu ji jako dvaadvacetiletou přivedla do sboru tehdejší Armádní opery, kde strávila tři roky. Její nadání neuniklo pozornosti šéfa plzeňské operety, skladatele a dirigenta J. O. Karla, který jí v roce 1955 nabídl smlouvu už jako sólistce. V novém angažmá se poprvé představila jako Laura v Millöckerově operetě Žebravý student. Po tomto úspěchu rychle následovaly další role, vesměs stěžejní. Z Květy Hankové (podle prvního manželství dočasně Kittnarové) se stala první dáma plzeňské operety. Byla kněžnou Annou Elisou v Lehárově Paganinim, Rosalindou ve Straussově Netopýrovi, Helenou v Nedbalově Polské krvi, Offenbachovou Krásnou Helenou, Frimlovou Rose Mary i Kálmánovou Hraběnkou Marikou.

V šedesátých letech se dramaturgie operety Divadla J. K. Tyla vydala odvážnou cestou uvádění soudobých západních muzikálů a právě Květa Hanková byla oporou těchto inscenací – např. jako Líza v My Fair Lady, Cajtl v Šumařovi na střeše, Julie v Lodi komediantů a zejména jako Lilli Vanessi v Líbej mě, Káťo! (Kiss me, Kate), uvedeném v Plzni v roce 1963 u nás vůbec poprvé. Když v říjnu 1970, dva měsíce po sovětské okupaci, nastudoval Jiří Kout v plzeňské opeře Smetanovy Branibory v Čechách jako výraz neskrývaného protestu, svěřil Květě Hankové úlohu Ludiše. Plně v ní využila možnost prokázat jak svůj občanský postoj, tak mimořádné pěvecké kvality. Koncem roku 1971 byl Jiří Kout donucen z politických důvodů z Plzně odejít; později se mu podařilo získat místo korepetitora a dirigenta v Národním divadle v Praze. Květa Hanková v angažmá zůstala až do roku 1977. O rok později se oba rozhodli k emigraci, která Jiřímu Koutovi otevřela dveře na cestu k celosvětové slávě, po níž ho Květa Hanková už jen oddaně následovala.

                                                                                                                        Jaroslav Someš       

Upoutávka na květnové číslo

Z květnového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:

  • Vzpomínku na bývalého šéfredaktora Hudebních rozhledů, Jana Šmolíka, který časopis řídil v letech 1990–2004.
  • Rozhovor s Petrou Lang, která letos na Pražském jaru vystoupí již potřetí, tentokrát s Českou filharmonií a po boku Matthiase Goerneho jako Judith v koncertním provedení Bartókova Modrovousova hradu.
  • Z rubriky Události ohlédnutí za  autorským večerem skladatele a ředitele Pražské konzervatoře, Pavla Trojana, na němž vedle orchestru Praga Sinfonietta, řízeného Pavlem Trojanem mladším, vystoupili – houslistka Marie Hasoňová, pěvci Dušan Růžička a Anna Trojanová a ženská část studentského pěveckého  sboru Pražské konzervatoře, zvaného Punkt.
  • Z rubriky Festivaly, koncerty recenze na festivaly Pardubické hudební jaro a plzeňské Smetanovské dny, vystoupení České filharmonie, která mimo jiné uvedla českou premiéru Tance mrtvých Thomase Adčse, který koncert i sám dirigoval,  původem uruguayského barytonisty Erwina Schrotta, který se představil s Janáčkovou filharmonií, řízenou Claudiem Vandellim ve Smetanové síni Obecního domu již podruhé, či koncert souboru Ensemble Berlin Prag, jenž si pro posluchače připravil program s názvem Tribute to Jan Dismas Zelenka.
  • V rubrice Horizont tentokrát přinášíme recenzi více než tříhodinového večera Bach Meets Gershwin, jehož hlavní hvězdou byl v Kongresovém centru skvělý houslista Nigel Kennedy, a ohlédnutí za jubilejním Febiofestem, jehož zástupci jednu z cen – sošku Kristiána – předali francouzskému  zpěvákovi a herci Charlesi Aznavourovi.
  • Z oper, realizovaných na našich scénách, bychom rádi upozornili na diskutovanou premiéru Janáčkových Výletů páně Broučkových v pražském Národním divadle, v níž se hudebního nastudování chopil Jaroslav Kyzlink, režií byla pověřena Sláva Daubnerová, scénu vytvořil Pavel Borák a hlavní roli výborně ztvárnil Jaroslav Březina, na velmi zdařilou inscenaci Fibichovy Nevěsty messinské v Divadle J. K. Tyla v Plzni, kde se taktovky ujal Jiří Štrunc, režie Martin Otava, scény Ján Zavarský a hlavní role nastudovali Jiří Kubík v alternaci s  Filipem Bandžakem a Jana Foff Tetourová, kterou jistila Kateřina Jalovcová, či impresionisticky laděnou Pucciniho Bohému v libereckém Divadle F. X. Šaldy, nastudovanou Martinem Doubravským a režírovanou Lindou Keprtovou, s Rodolfem Paola Lardizzona a Mimi Lucie Kašpárkové. Za pozornost určitě stálo i vyhlášení Cen Thálie, kde v oblasti opery uspěli Maida Hundeling za Desdemonu ve Verdiho Otellovi v Národním divadle moravskoslezském a Svatopluk Sem za Giorgia Germonta v La traviatě v Jihočeském divadle v Českých Budějovicích a za celoživotní umělecké mistrovství byl oceněn emeritní sólista Opery Národního divadla v Praze, tenorista Miroslav Švejda. Dobře udělal také ten, kdo se byl podívat na březnový přímý přenos z newyorské Met, odkud tentokrát vysílali novou inscenaci Mozartovy opery Cosě fan tutte, či na přímý přenos Asafjevova baletu Plameny Paříže z Bolšovo těatra v Moskvě.
  • Ze zahraničí jsme tentokrát vybrali hodnocení Pucciniho Tosky v rámci festivalu Osterfestspiele Salzburg, kterou hudebně skvěle nastudoval Christian Thielemann a v níž se titulní role výtečně zhostila Anja Harteros, i když ve velice kontroverzní režii Michaela Sturmingera, a operní inscenace Návštěva staré dámy Gottfrieda von Einem, uvedené v Theater an der Wien ve vynikajícím  nastudování Michaela Bodera a zdařilé režii Keitha Warnera, jejíž dominantou se stal výkon švédské mezzosopranistky Katariny Karnéus.
  • Z rubriky Studie, komentáře si nenechte ujít:

Pokračování textu Upoutávka na květnové číslo

Čeští mistři ve Vídni

Významný hudební portál bachtrack.com informoval o probíhajícím projektu Čeští mistři ve Vídni. Cílem tohoto projektu je objevit a nahrát zapomenutá díla českých skladatelů z 2. poloviny 18. století, kteří žili a působili ve Vídni (Koželuch, Wranitzky, Gassmann, Wanhal, Krommer). Uměleckým vedoucím je dirigent Marek Štilec.

Více informací naleznete zde: https://bachtrack.com/czech-masters-in-vienna

Výsledky 6. ročníku Skladatelské soutěže Stonavská Barborka

Milí přátelé komorního a ansámblového zpěvu,

s radostí Vám oznamujeme, že ve Skladatelské soutěži Stonavská Barborka nejenže odborná porota rozhodla o vítězných skladbách v letošním 6. ročníku SSSB, ale už známe i jména jejich tvůrců!

 

1. cena: nebyla udělena

2. cena: Bc. Petr Koronthaly, Dis. za skladbu „Responsoria tenebrarum in Coena Domini“ (části: „Tristis est anima mea„, „Ecce, vidimus eum„, „In monte Oliveti„) pro 2 soprány, 2 alty, tenor a 2 basy

3. cena: MgA. Jan Bernátek za skladbu „Když Panenka Maria po světě chodila“ pro 2 soprány, alt, klavír a kovové trubičky Zlatý déšť

 

 

Čestné uznání: MgA. Markéta Dvořáková, Ph. D. za skladbu „Medvěd“ pro dva hlasy a klavír

Čestné uznání: Mgr. Bc. Jan Nowak, Ph. D. za skladbu „Balada stará – stará!“ pro soprán, alt a klavír

 

 

Vítězům srdečně blahopřejeme! Budou pozváni na Slavnostní vyhlášení výsledků na počátku prosince 2018.

Všechny soutěžní skladby, tedy nejen ty vítězné, nabídneme firmě Nipos-Artama v Praze k propagaci mezi potencionálními interprety.

 

Březnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

 

Pro březnová „nej“ vybírám ze čtyř operních premiér a tří koncertů. Ostravská opera rozšířila svoji sérii významných oper 20. století o Lady Macbeth Mcenského újezdu Dmitrije Šostakoviče, liberecká opera nastudovala Pucciniho Bohému, pražské Národní divadlo uvedlo v historické budově nové nastudování Výletů páně Broučkových Leoše Janáčka a brněnská opera se snaží nalákat dětské publikum na Kocoura v botách Jiřího Temla. Státní opera koncertně připomněla operu Emila Nikolause von Rezniceka Donna Diana.

Na vokálních koncertech se v březnu představila ve Smetanově síni Gabriela Beňačková se svými dvěma hosty a v Národním divadle se uskutečnilo Matiné k 194. výročí Bedřicha Smetany.

Pokračování textu Březnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Společnost ArcoDiva management slaví dvacet let

V těchto dnech a po celý rok 2018 si společnost ArcoDiva management připomíná dvacet let svého působení.

Od druhé poloviny devadesátých let dvacátého století společnost ArcoDiva management působí jako komplexní producentské centrum zastupující umělce, organizující ve spolupráci se Společností Mahler 2000 festival klasické hudby v Jihlavě a na Vysočině, provozuje rodný dům Gustava Mahlera a doposud vyprodukovala pro svůj vlastní label více než 200 nahrávek klasické hudby. Mezi oceněné nahrávky patří například Dvořákovo Requiem, Dvořákova kantáta Svatá Ludmila, Smetanova Má vlast, světová premiéra nahrávky první opery Antonína Dvořáka Alfred, barokní koncerty se sólo trumpetistou Mnichovské filharmonie Guidem Segersem a mnoho dalších.

Producentský tým a zvukoví mistři ArcoDiva natáčí i pro další zahraniční společnosti – v poslední době nejvíce pro společnost Naxos (téměř 30 titulů, řada z nich získala i mezinárodní ocenění).

Pokračování textu Společnost ArcoDiva management slaví dvacet let