Prodaná nevěsta v Lipsku včera a dnes

Pavel Horník

Operní dům v Lipsku v inscenování děl české operní tvorby až tak pilný není, ale je pravdou, že současně se hraje Dvořákova Rusalka. K výročí narození Leoše Janáčka se na podzim spokojí s pohostinským vystoupením opery z Brna s Jenůfou. A tak uvedení Prodané nevěsty je třeba kvitovat s radostí a uznáním. Vždyť nejúspěšnější Smetanovo operní dílo se na zdejším jevišti hrálo přesně před dvaceti lety. Protože jsem tehdejší provedení, které bylo zcela odlišné od toho současného, měl možnost navštívit, rád bych se k němu stručně vrátil.

Jak se v posledních letech povětšině nosí, byla volena aktualizace do současné doby se všemi aspekty z toho vyplývajícími a zašlo se i mnohem dále. Strohé a studené pojetí scény, odehrávající se kdesi na staveništi pod dálničním mostem, bylo dílem renomovaného německého výtvarníka Hanse Dietricha Schaala, ale neodpovídalo kvalitou jeho jiným inscenacím, které jsem na německých jevištích viděl. Zcela s tím ovšem korespondovalo dosti syrové pojetí mezilidských vztahů mezi aktéry komedie, předkládané známým režisérem Nicolasem Briegerem. Ten třeba z venkovského chasníka Jeníka udělal rockera s koženým oděvem pobitým cvočky, který svoji Mařenku vozí na parádním motocyklu BMW a taktéž na tomto stroji zpívají známý duet. Ve druhém dějství přijede pod most maringotka zařízená jako pivní stánek označený nápisem Pitstop a lehká dívka předvede nachmeleným a rozjařeným chlapům striptýz. V posledním dějství je pak ze známé  komedie představované jen Principálem a Esmeraldou (což je převlečená Mařenka) jen torzo doplněné  karuselem točícím se s malou kapelou klaunů. Po jevišti se prohánějí kluci na skateboardech. Ovšem původní hudební nastudování našeho dirigenta Jiřího Kouta, který přišel do Lipska z Berlína jako hudební šéf, bylo s renomovaným a vysoce kvalitním orchestrem Gewandhausu brilantní. Sólisté včetně amerického Jeníka nebo jugoslávské Mařenky byli velmi dobří. Německé publikum bylo tehdy velice spokojené. Náš dirigent pak z divadla odešel do St. Galenu.  Osobně mi později v Praze sdělil, že byl pojetím této inscenace  rozčarován. Nedivím se mu.

Teď se Prodanka, samozřejmě zpívaná v němčině (překlad Maxe Kalbecka), znovu vrací do Lipska a je zcela jiná. Není režisérem Christianem von Götzem, jak je dnes zvykem, naroubovaná do současnosti. Možná poněkud ,,kýčovitější“ pojetí folklorních kostýmů od Sarah Mittenbühler též  vůbec nevadí. Diváka hned po vstupu do sálu překvapí obrovská projekce fotografie štronsa všech účastníků velké venkovské svatby přes celou oponu. Průběh svatby  a příhod během  ní je vlastně motem současného pojetí díla. Přichází domovský dirigent mladší generace Christoph Gedschold,aby s kvalitním orchestrem Gewandhausu poněkud  hřmotně předvedl jásavou předehru. Během ní zmizí promítaná černobílá fotografie a přemění se na barevně vyvedenou  totožnou sestavu živých svatebčanů na jevišti. Z levé strany portálu vyčuhují nohy  dřevěného  fotografického stativu a  zableskne blesk. Celý strnulý sbor se okamžitě rozpohybuje a zazpívá úvodní ,,Proč bychom se netěšili“. Dekorace scénografa Dietera Richtera, znázorňující interiéry velkého domu,  je postavena na točně a sestává  ze tří částí, z nichž jednou se vždy natočí podle místa děje do hlediště. Jeden ze segmentů je v zadní části orámovaný zlatým rámem a jako v zrcadle se v něm zobrazuje aktuální dění na jevišti.

V dalších řádcích se vrátím na scénu po ukončení úvodního sboru, kdy se vlevo nachází šicí stroj (což je někdy pracovní místo Mařenky) a pod spodní částí pozlaceného rámu je postaveno menší improvizované jeviště. Setkáváme se s hlavními protagonisty: Mařenkou, hezkým, ale spíše dramatickým hlasem vládnoucí Magdalenou Hinterdobler a Jeníkem, kterého zpívá průbojným hlasem s jistými výškami Patrick Vogel. Oba jsou domácí sólisté lipského souboru. Zajímavý  je moment, kdy si oba ve svých komických načančaných parukách vlezou na malé jeviště a Jeník s mečem v ruce jedné a lebkou v druhé, si hraje na Hamleta. Árie Mařenky i duet ,,Věrné milování…“ byly zazpívány bezproblémově, ale také bez hlubšího emocionálního prožitku. Zmíním se ještě o jedné ústřední postavě opery, která se během děje často i v mimické roli vyskytuje na jevišti. Ano, je to Vašek v podání finského pěvce a člena souboru Dana Karlstöma, po všech stránkách výtečného. Vašek je totiž vášnivým amatérským až téměř profesionálním fotografem, který se svým deskovým velkoformátovým aparátem na dřevěném stativu  fotí vše a všude. A teď vsuvka. Když přicházejí  rodiče Krušinovi (pěvecky dobře disponovaní Franz Xaver Schlecht, Sandra Maxheimer)  s mohutným Kecalem (sonorní bas Sebastian  Pilgrim), jeviště se pootočí a před námi se objeví točité schodiště secesního domu  s mnoha obrázky na vínově tapetovaných stěnách, znázorňujícími různé fotografie klientů a klientek dohazovače Kecala. Fotku Vaška též ukazuje  Kecal Mařence. Postavy děje jsou pak na onom schodišti velmi vtipně a živě rozehrané. Třetí scénický prostor je sál hospodské scény opět  s velikým rámem v pozadí. Jeníka můžeme vidět, jak obsluhuje rozjařené hosty, ale i s kýblem a rejžákem. Roztomilá je scénka mezi Mařenkou a Vaškem, který si ji ze všech stran samozřejmě fotografuje. Později pak laškuje s Vaškem u stolu dívenka z komediantské skupiny obveselující svatebčany převlečená za medvěda, a podaří se jí ho  úplně ,,oblbnout“. Na závěr druhého dějství pak za Jeníkovu zradu po podpisu smlouvy ho  sboristka poleje vodou z kbelíku a narazí mu jej na hlavu. Komediantská scéna v úvodu posledního dějství probíhá s mnoha efekty na nám již známém improvizovaném jevišťátku, ale též při pootáčení jeviště i v dalších prostorách.   Vše řídí  komicky vyhlížející principál v podání  Martina Petzolda, který do sebe lije alkohol jak do trumpety. Po bujarém veselí přichází legendární sextet ,,Rozmysli si, Mařenko, rozmysli…“, který často činí sólistům potíže, ale tentokrát byl sezpíván v prostoru  točitých schodů bez problémů.

Na závěr pak přiběhnuvší Vašek, převlečený za medvěda,  odchází se svým novým objektem zájmu, dívkou také představující medvěda. Inu medvědí pár. Pokud bych směl vyslovit svůj názor, pak mi tato Prodanka celkově sedla více, než ta v Semperově opeře v Drážďanech, která byla posazena do dnešní doby.

Foto © archiv Opera Leipzig – Kirsten Nijhof
Dan Karlström (Vašek) a Magdalena Hinterdobler (Mařenka) Foto © Pavel Horník
Patrick Vogel (Jeník) a Sebastian Pilgrim (Kecal) Foto © Pavel Horník
Martin Petzold (Principál), Dan Karlström (Vašek), Indián neuveden, Bianca Tognicchi (Esmeralda) Foto © Pavel Horník

Leipzig, Opera – Bedřich Smetana: Prodaná nevěsta (Die verkaufte Braut), překlad Max Kalbeck. Hudební nastudování Christoph Gedschold, režie Christian von Götz, scéna Dieter Richter, kostýmy Sarah Mittenbühler, světla Raoul Brosch a Gabor Zsitva, sbormistr Alexander Stessin, dramaturgie Christian Geltinger.  Gewandhausorchester Leipzig. Premiéra 15. 6. 2019, psáno z reprízy 30. 6. 2019.

Slavnostní koncert Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka

Karlovy Vary, Karlovarské městské divadlo

Pavel Horník

 

Zlatou korunkou letošní Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech je vždy závěrečný koncert vítězů, který se koná v nádherném a akusticky výtečném novorokokovém interiéru karlovarského městského divadla. Slavnostní večer v pátek 16. 11. nebyl jen přehlídkou pěveckého umění vítězů jednotlivých kategorií, ale i předáním diplomů, cen a darů oceněným adeptům od různých institucí i soukromníků. A protože těch vyvolených je docela dost, tak ona adorace prostřednictvím ředitele soutěže Aloise Ježka a předsedkyně umělecké poroty pěvkyně Evy Randové trvá poměrně dlouho, byly zazpívány v první půli programu jen čtyři árie, jako vždy za doprovodu Karlovarského symfonického orchestru pod taktovkou dirigenta Františka Drse. Na úvod nastoupila „česká mladá garnitura“ v kategorii Junior a jako první se předvedl zpěvem hraběte z Mozartovy Figarovy svatby velmi nadějný baryton Robin Červinek, nositel druhé ceny. Hned po něm nastoupila ženská nositelka druhé ceny stejné kategorie, sympatická Kristýna Kůstková, která se blýskla árií Rosiny z Rossiniho Lazebníka sevillského. Do třetice pak Tadeáš Hoza, který obdržel za muže první cenu. Procítěně zazpíval krásnou árii Petra Voka ze Smetanovy opery Čertova stěna. Poslední adeptkou, odměněnou první cenou za Juniorky a první cenou za Operu, byla mladá exotická zpěvačka v krásných červených šatech, která pochází až z Tchaj-wanu, LiKeng. Největším překvapením bylo její podání „Měsíčku na nebi hlubokém …“Dvořákovy Rusalky, což nejen krásně zpívala, ale její českou výslovnost i akcent by možná záviděla i nejedna česká zpěvačka. Však také byla odměněna bouřlivým potleskem.

Druhou půli úspěšně zahájila árií Sesta z Mozartova Tita sympatická Ruska Daria Rositskaia, která obdržela první cenu za kategorii Píseň a druhou cenu v kategorii Opera. Po ní přispěchal na scénu Andrij Charlamov, nositel třetí ceny v kategorii Opera, aby předvedl zpěv Tomského z Čajkovského Pikové dámy. V jeho případě ale jeho výkon až tak ideální nebyl. A opět přichází ženská adeptka, jednička v kategorii Junior Linda Mellenová ze Slovenska. A klobouk dolů před její Santuzzou z Mascagniho Sedláka kavalíra. Nastupuje muž, Hongyu Chen z Číny. Pěvec, odměněný druhou cenou za kategorii Opera, se předvedl vzorně zazpívaným Renátem z Verdiho Maškarního plesu. Poslední ženou v koncertním pořadu byla naše již známá LiKeng, aby ukázala, jak krásně a výrazově dramaticky se dá interpretovat náročný part Leonory z Verdiho Trubadúra. Vše jednou skončí, a tak závěr patřil slavné árii Figara z Rossiniho Lazebníka sevillského, kterou naprosto virtuózně a s dech beroucím géčkem na konci předvedl Beom Seok Choi z Jižní Koreje. Právem je také nositelem první ceny v kategorii Opera – Muži. Samozřejmě byl odměněn obrovským aplausem a výkřiky. Následovalo závěrečné defilé všech účastníků koncertu. Těm a samozřejmě panu dirigentovi Františku Drsovi a členům orchestru náležely další nadšené ovace. Díky všem účastníkům i pořadatelům. Těšme se zase za rok na stejném místě.

Úvodní foto: Z koncertu…   Foto c Pavel Horník

Dvakrát z operního Německa

Saská Kamenice, Theater Chemnitz

Pavel Horník

 

Wagnerův Siegfried

Není žádným tajemstvím, že je městské divadlo v Saské Kamenici pravidelným každoročním pořadatelem i několika titulů oper Richarda Wagnera. Vždy o Velikonocích se dávají tři různé opery. Však se také někdy tomuto čtvrtmilionovému městu říká, a docela právem, saský Bayreuth. Nejnověji se letos zdejší soubor odhodlal k nastudování celého Ringu. Naprosto unikátní je to, že  každému dílu byla vybrána jiná režisérská osobnost a navíc to jsou ženy. Rýnské zlato a Valkýra byly uvedeny v únoru a dubnu. Dohromady s již dříve hraným Tannhäuserem a Parsifalem se během jara objevila na repertoáru čtyři

Daniel Kirch (Siegfried) Foto c archiv Theater Chemnitz – Nasser Hashemi

Wagnerova operní díla. A to je tedy výkon! Na konci září měl premiéru Siegfried v režii Sabine Hartmannshenn,  scénografie a choreografie byla ale svěřena muži, Lukasi Kretschmerovi. Dílo nastudoval mladý dirigent Felix Bender, rodák z Halle,  v jehož gesci byla též dubnová Valkýra.  Jeho precizní práci mu velmi usnadnila dobře sehraná Filharmonie Roberta Schumanna, která je zároveň orchestrem doprovázejícím zdejší operní představení.

Divák, který vstoupil do moderního, do velké výšky se zvedajícího a akusticky výtečného hlediště, uviděl před sebou otevřenou tmavou scénu, na které stála řada různě rozmístěných až do provaziště zasahujících čtverhranných sloupů. To se ale viditelně změnilo, když se chvíli před a během krátké předehry s leitmotivem Niebelungů, začaly na jevišti zdvihat a všelijak kroutit a plížit postavy tajemných lidí s černými kapucemi. Bylo to  v jakémsi pomyslném lese, správně se podle Wagnera  jedná o les obra Fafnera. Mezi nimi se nacházela ležící postava těhotné ženy (zřejmě se jednalo o Sieglindu), jíž temně oděný muž v klobouku, skřet Mime,  rozpáral břicho,  vyňal novorozeně a odnesl je. Jako poznámku bych jenom sdělil, že celá tato scéna v jevištním přítmí nevyzněla pro diváky až tak hororově, jak by se v písemném popisu zdálo. Po chvíli běžel zprava přes jeviště asi pětiletý blonďatý chlapec, opačným směrem se pak již vracel starší a větší hoch a nazpět již jinoch, aby se nakonec objevil na jevišti dospělý muž v  khaki kraťasech. Ten přitáhnul obrovského uloveného medvěda a vyrval z něho zkrvavené srdce, které vhodil do kotlíku, aby se uvařilo. Ano, byl to Siegfried, kterého od dětských let vychovával právě Niebelung Mime (hlasově i herecky vynikající holandský pěvec Arnold Bezuyen, za nímž stojí  skvělá mezinárodní kariéra včetně Bayreuthu, Salcburku a též Metropolitní opery). Ten se marně snaží  ukout ze zbytků meče Nothung, který získal od umírající Sieglindy, nový. Nakonec  jej ukuje v Mimeho kovárně umístěné částečně pod úrovní jeviště za mohutného kouře. Siegfried kovající a zpívající legendární zpěv při kování meče – Nothung, Nothung! Niedliches Schwert….. a následně ještě známější „Hoho!Hohei! Hohei!…. „ v podání německého tenora Daniela Kircha výtečně. Nový Nothung se zaskví v plné kráse a Siegfried s ním může  odejít zabít draka Fafnera, aby se Mime zmocnil prstenu a přilby, které obr ve svém doupěti hlídá. Ale to již následuje přestávka a po půl hodině se vracíme do hlediště, abychom prožili další dějství ve stejné, pouze jinak nasvícené dekoraci odehrávající se blízko Fafnerovy jeskyně. Opět se po jevišti rojí různé mimicky rozpohybované postavy. Mezi nimi se honí kolem jednoho sloupu Poutník-Wotan (v kvalitním podání Ralfa Lukase) v typickém  klobouku a černou páskou přes oko se skoro stejně oblečeným dvojníkem, kterým  je převlečený Alberich.

Pokračování textu Dvakrát z operního Německa

Dráždanská osudová Síla osudu

Drážďany,  Semperoper

Pavel Horník

 

Alexej Markov (Don Carlo) a Gregory Kunde (Don Alvaro) Foto c archiv Dresdner Semperoper – Jochen Quast

Síla osudu, toto náročné Verdiho dílo, které mělo premiéru v Petrohradě 1862 a v druhé, přepracované  verzi v Miláně 1869, se  mezi těmito lety  hrálo v Římě, Madridu, MET, Buenos Aires a na dalších jevištích. V Drážďanech bylo poprvé uvedeno neuvěřitelně pozdě, až v roce 1926 v nastudování legendárního německého dirigenta Fritze Busche.   V poválečné době mu nebylo v saské metropoli také příliš přáno. Naposledy se opera hrála v letech 1966–1975, ovšem v budově Schauspielhausu, který byl sídlem drážďanského operního souboru až do zrekonstruování a otevření budovy Semperovy opery v roce 1984.

Tuto v pořadí již svou 24. operu napsal Verdi podle libreta F. M. Piaveho (jako vsuvku bych zde rád připomenul, že petrohradskou verzi v replikách původních dekorací uvedlo Mariinské divadlo z Petrohradu pod Valerijem Gergievem na hudebním festivalu v Baden Badenu v roce 2000 a měl jsem to štěstí ji zhlédnout). Současné provedení v Drážďanech, které čerpalo z obou výše zmíněných verzí, tedy petrohradské a milánské, scénicky nastudoval významný anglický režisér Keith Warner. U nás režíroval přede dvěma lety ve Státní opeře Straussovu Elektru.  V Drážďanech se pak uvedl inscenováním několik operních děl s faustovskými motivy. Byly to Berliozovo Faustovo prokletí, Gounodův Faust a naposledy vloni  Doktor Faust od Ferruccia Busoniho.  Warner není milovníkem přesazování děje do moderního prostředí. Spolu s německou scénografkou Julií Müer a kostýmním výtvarníkem Tillem Steffensem z Lipska vytvořili scénicky   jednoduché, přesto výpravné a působivé dílo. Ono není jednoduché tuto rozsahem obsáhlou operu plnou zvratů a změn místa děje inscenovat. Základem scény byl velký dům, který se podle odvíjeného příběhu různě měnil a odkrýval své interiéry. Stál na rozcestí kříže dvou cest, bílé a černé. V těchto dvou barvách se v podstatě neslo pojetí celé dekorace.

Pokračování textu Dráždanská osudová Síla osudu

Busoniho Doktor Faust v Drážďanech

Drážďany, Sächsische Staatsoper

Pavel Horník

 

Faustovská tematika, hlavně díky Goethemu, je v divadelním a zejména v operním umění mezi diváky oblíbená. Připomeňme si třeba Fausta Louise Spohra. Nejznámějším a nejčastěji hraným dílem je samozřejmě Faust od Charlese Gounoda. Pak následuje  Boitův Mefistofeles nebo Berliozovo Faustovo prokletí. Ani následující století dvacáté nezůstalo v operním světě  tomuto námětu nic dlužno. Italský skladatel a klavírní virtuos, narozený v Empoli roku 1867, Ferrucio Busoni složil několik oper, ale pouze jeho čtvrtá opera  Doktor Faust dosáhla světového věhlasu. Dílo, které není konkrétně  spojováno s goetheovským pojetím, začal Busoni skládat v Berlíně v roce 1916. Konkrétním námětem se mu stala stará německá pověst a loutková hra anglického básníka druhé půle šestnáctého století Christophera Marlowa. Sám skladatel se premiéry své, téměř dokončené opery, nedočkal. Roku 1923 ve věku 58 let v  Berlíně zemřel. Práci dokončil jeho student Philipp Jarnasch. Od její premiéry 21. května 1925 v Drážďanské opeře (dirigoval Fritz Busch) našla své místo velmi brzy  nejdříve na řadě německých scén. Zajímavé je také to, že její první zahraniční uvedení bylo roku 1928 v Praze na scéně Nového německého divadla. Za války byla uvedena v Itálii. Teprve po druhé světové válce se dostalo na některá světová jeviště. Do Metropolitní opery doputoval Doktor Faust dokonce až v roce 2001 a titulní roli zde vytvořil známý americký baryton Thomas Hampson. Poslední uvedení v Německu bylo roku 2008 v Mnichově. Tehdy je v Bayerische Staatsoper hudebně  nastudoval Tomáš Netopil.

Pokračování textu Busoniho Doktor Faust v Drážďanech

Valentina Naforniţǎ

Pavel Horník

Valentina Naforniţǎ Foto c Luiza Puiu

ERSTE CORPORATE BANKING – Generální partner koncertu

Koncem ledna (30. 1.) se můžeme ve Dvořákově síni Rudolfina těšit na zajímavý recitál mladé moldavské sopranistky Valentiny Naforniţy, kterou pozvala agentura Nachtigall Artists. Doprovázet ji bude Česká filharmonie, jež navrhla druhého sólistu, svého koncertního mistra Josefa Špačka, a kterou bude řídit Jiří Bělohlávek, který sestavil program koncertu.

Pokračování textu Valentina Naforniţǎ

Salome v Drážďanech

Drážďany, Sächsische Staatsoper

Pavel Horník

salome_9780117foto-p-hornik
Jennifer Holloway (Salome) a Daniel Johansson (Narraboth) Foto c Pavel Horník

Tato třetí opera Richarda Strausse má vlastně na zdejší operní scéně jakoby domovské právo. Vždyť zde měla premiéru za řízení Ernsta von Schucha 9. 12. 1905 s obrovským ohlasem a hrála se 99x do roku 1928. O dva roky později vznikla nová inscenace za řízení samotného skladatele. Hrála se do roku 1941 celkem 14x. Po sedmileté pauze nastudoval operu Karl Böhm. Po válce pak vzniklo osm inscenací, včetně té současné, ve více než dvou stech provedeních. Možná nudná, ale jistě úctyhodně početná hra čísel.

Pokračování textu Salome v Drážďanech

Koncert laureátů liteňských pěveckých kurzů v Lichtenštejnském paláci

Praha, Lichtenštejnský palác

Pavel Horník

Festival Jarmily Novotné v Liteňském zámku se již nesmazatelně zapsal do duší naší hudbymilovné veřejnosti. Od loňského roku se zde také pořádají mistrovské kurzy mladých pěvců pod vedením předních českých operních sólistů. V minulém roce se na výuce těchto adeptů, povětšině ženského rodu, podílely dvě známé operní osobnosti. Byl to dnes již u nás, ale hlavně ve světě dobře známý basbarytonista Adam Plachetka a jeho půvabná manželka, sopranistka Národního divadla v Praze Kateřina Kněžíková. Letos (15.–19. 8.) se kurzy opakovaly s tím rozdílem, že místo Adama Plachetky nastoupila mezzosopranistka Markéta Cukrová, specialistka na starou hudbu. Kurzy byly zakončeny v Litni závěrečným koncertem v sále zrekonstruované tzv. Čechovny nacházející se v areálu zámku.

Pokračování textu Koncert laureátů liteňských pěveckých kurzů v Lichtenštejnském paláci

Mezinárodní pěvecká soutěž v Karlových Varech po padesáté

Pavel Horník

V letošním roce jubilující již padesátá Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech se nesmazatelně zapsala nejen do našeho českého povědomí, ale potvrdila svůj význam i v širším mezinárodním kontextu. Když se začtete do životopisů operních umělců v divadelních programech různých evropských divadel, u řady z nich se objeví informace o účasti právě na karlovarském pěveckém klání. Bylo celkem jasné, že se k tak významnému jubileu chystají nějaké zvláštní slavnostní koncertní akce. A tak se díky ochotě vedení Opery Národního divadla v Praze uskutečnil 8. 11. ve Zlaté kapličce zajímavý koncert, ve kterém vystoupili někteří dřívější účastníci této soutěže. Orchestr Národního divadla, který byl umístěn na jevišti, zahrál úvodem polonézu z Dvořákovy Rusalky. Řídil ho dirigent Libor Pešek, který se v minulosti na festivalu nemalou měrou podílel. Dramaturgie operních výstupů osmi sólistů čtyř národností (avizovaný a nejvíce očekávaný René Pape se pro nemoc nezúčastnil), byla velmi rozmanitá. V árii z Gounodova Fausta a Markétky se dobře uvedl Korejec Mineseok Kim, potom technicky výborně zvládla Rossiniho Popelku Michaela Kapustová. Jo-Anne Bitter z Německa s niterným procítěním předvedla dvě písně Richarda Strausse a pak nastoupil Adam Plachetka, aby ukázal, jak bezproblémově zvládá barytonový part Kaliny ze Smetanova Tajemství. A pak následoval opět Antonín Dvořák a árie Xenie z Dimitrije v podání Kateřiny Kněžíkové. Olga Jelínková si zvolila árii z Bernsteinova Candida, kde uplatnila nejen pěveckou virtuozitu, ale také přirozený komediální talent. Nádherná kantilénová árie Jeleckého z Čajkovského Pikové dámy v interpretaci Romana Janála nevyšla, jak bychom očekávali. Zato závěrečné číslo, živelný duet Noriny a Malatesty z Donizettiho opery Don Pasquale, který výtečně zazpíval a také zahrál manželský pár Kateřina Kněžíková a Adam Plachetka, rozproudil publiku krev a inspiroval jej k nadšeným ovacím.

Pokračování textu Mezinárodní pěvecká soutěž v Karlových Varech po padesáté