Dráždanská osudová Síla osudu

Drážďany,  Semperoper

Pavel Horník

 

Alexej Markov (Don Carlo) a Gregory Kunde (Don Alvaro) Foto c archiv Dresdner Semperoper – Jochen Quast

Síla osudu, toto náročné Verdiho dílo, které mělo premiéru v Petrohradě 1862 a v druhé, přepracované  verzi v Miláně 1869, se  mezi těmito lety  hrálo v Římě, Madridu, MET, Buenos Aires a na dalších jevištích. V Drážďanech bylo poprvé uvedeno neuvěřitelně pozdě, až v roce 1926 v nastudování legendárního německého dirigenta Fritze Busche.   V poválečné době mu nebylo v saské metropoli také příliš přáno. Naposledy se opera hrála v letech 1966–1975, ovšem v budově Schauspielhausu, který byl sídlem drážďanského operního souboru až do zrekonstruování a otevření budovy Semperovy opery v roce 1984.

Tuto v pořadí již svou 24. operu napsal Verdi podle libreta F. M. Piaveho (jako vsuvku bych zde rád připomenul, že petrohradskou verzi v replikách původních dekorací uvedlo Mariinské divadlo z Petrohradu pod Valerijem Gergievem na hudebním festivalu v Baden Badenu v roce 2000 a měl jsem to štěstí ji zhlédnout). Současné provedení v Drážďanech, které čerpalo z obou výše zmíněných verzí, tedy petrohradské a milánské, scénicky nastudoval významný anglický režisér Keith Warner. U nás režíroval přede dvěma lety ve Státní opeře Straussovu Elektru.  V Drážďanech se pak uvedl inscenováním několik operních děl s faustovskými motivy. Byly to Berliozovo Faustovo prokletí, Gounodův Faust a naposledy vloni  Doktor Faust od Ferruccia Busoniho.  Warner není milovníkem přesazování děje do moderního prostředí. Spolu s německou scénografkou Julií Müer a kostýmním výtvarníkem Tillem Steffensem z Lipska vytvořili scénicky   jednoduché, přesto výpravné a působivé dílo. Ono není jednoduché tuto rozsahem obsáhlou operu plnou zvratů a změn místa děje inscenovat. Základem scény byl velký dům, který se podle odvíjeného příběhu různě měnil a odkrýval své interiéry. Stál na rozcestí kříže dvou cest, bílé a černé. V těchto dvou barvách se v podstatě neslo pojetí celé dekorace.

Pokračování textu Dráždanská osudová Síla osudu

Busoniho Doktor Faust v Drážďanech

Drážďany, Sächsische Staatsoper

Pavel Horník

 

Faustovská tematika, hlavně díky Goethemu, je v divadelním a zejména v operním umění mezi diváky oblíbená. Připomeňme si třeba Fausta Louise Spohra. Nejznámějším a nejčastěji hraným dílem je samozřejmě Faust od Charlese Gounoda. Pak následuje  Boitův Mefistofeles nebo Berliozovo Faustovo prokletí. Ani následující století dvacáté nezůstalo v operním světě  tomuto námětu nic dlužno. Italský skladatel a klavírní virtuos, narozený v Empoli roku 1867, Ferrucio Busoni složil několik oper, ale pouze jeho čtvrtá opera  Doktor Faust dosáhla světového věhlasu. Dílo, které není konkrétně  spojováno s goetheovským pojetím, začal Busoni skládat v Berlíně v roce 1916. Konkrétním námětem se mu stala stará německá pověst a loutková hra anglického básníka druhé půle šestnáctého století Christophera Marlowa. Sám skladatel se premiéry své, téměř dokončené opery, nedočkal. Roku 1923 ve věku 58 let v  Berlíně zemřel. Práci dokončil jeho student Philipp Jarnasch. Od její premiéry 21. května 1925 v Drážďanské opeře (dirigoval Fritz Busch) našla své místo velmi brzy  nejdříve na řadě německých scén. Zajímavé je také to, že její první zahraniční uvedení bylo roku 1928 v Praze na scéně Nového německého divadla. Za války byla uvedena v Itálii. Teprve po druhé světové válce se dostalo na některá světová jeviště. Do Metropolitní opery doputoval Doktor Faust dokonce až v roce 2001 a titulní roli zde vytvořil známý americký baryton Thomas Hampson. Poslední uvedení v Německu bylo roku 2008 v Mnichově. Tehdy je v Bayerische Staatsoper hudebně  nastudoval Tomáš Netopil.

Pokračování textu Busoniho Doktor Faust v Drážďanech

Valentina Naforniţǎ

Pavel Horník

Valentina Naforniţǎ Foto c Luiza Puiu
ERSTE CORPORATE BANKING – Generální partner koncertu

Koncem ledna (30. 1.) se můžeme ve Dvořákově síni Rudolfina těšit na zajímavý recitál mladé moldavské sopranistky Valentiny Naforniţy, kterou pozvala agentura Nachtigall Artists. Doprovázet ji bude Česká filharmonie, jež navrhla druhého sólistu, svého koncertního mistra Josefa Špačka, a kterou bude řídit Jiří Bělohlávek, který sestavil program koncertu.

Pokračování textu Valentina Naforniţǎ

Salome v Drážďanech

Drážďany, Sächsische Staatsoper

Pavel Horník

salome_9780117foto-p-hornik
Jennifer Holloway (Salome) a Daniel Johansson (Narraboth) Foto c Pavel Horník

Tato třetí opera Richarda Strausse má vlastně na zdejší operní scéně jakoby domovské právo. Vždyť zde měla premiéru za řízení Ernsta von Schucha 9. 12. 1905 s obrovským ohlasem a hrála se 99x do roku 1928. O dva roky později vznikla nová inscenace za řízení samotného skladatele. Hrála se do roku 1941 celkem 14x. Po sedmileté pauze nastudoval operu Karl Böhm. Po válce pak vzniklo osm inscenací, včetně té současné, ve více než dvou stech provedeních. Možná nudná, ale jistě úctyhodně početná hra čísel.

Pokračování textu Salome v Drážďanech

Koncert laureátů liteňských pěveckých kurzů v Lichtenštejnském paláci

Praha, Lichtenštejnský palác

Pavel Horník

Festival Jarmily Novotné v Liteňském zámku se již nesmazatelně zapsal do duší naší hudbymilovné veřejnosti. Od loňského roku se zde také pořádají mistrovské kurzy mladých pěvců pod vedením předních českých operních sólistů. V minulém roce se na výuce těchto adeptů, povětšině ženského rodu, podílely dvě známé operní osobnosti. Byl to dnes již u nás, ale hlavně ve světě dobře známý basbarytonista Adam Plachetka a jeho půvabná manželka, sopranistka Národního divadla v Praze Kateřina Kněžíková. Letos (15.–19. 8.) se kurzy opakovaly s tím rozdílem, že místo Adama Plachetky nastoupila mezzosopranistka Markéta Cukrová, specialistka na starou hudbu. Kurzy byly zakončeny v Litni závěrečným koncertem v sále zrekonstruované tzv. Čechovny nacházející se v areálu zámku.

Pokračování textu Koncert laureátů liteňských pěveckých kurzů v Lichtenštejnském paláci

Mezinárodní pěvecká soutěž v Karlových Varech po padesáté

Pavel Horník

V letošním roce jubilující již padesátá Mezinárodní pěvecká soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech se nesmazatelně zapsala nejen do našeho českého povědomí, ale potvrdila svůj význam i v širším mezinárodním kontextu. Když se začtete do životopisů operních umělců v divadelních programech různých evropských divadel, u řady z nich se objeví informace o účasti právě na karlovarském pěveckém klání. Bylo celkem jasné, že se k tak významnému jubileu chystají nějaké zvláštní slavnostní koncertní akce. A tak se díky ochotě vedení Opery Národního divadla v Praze uskutečnil 8. 11. ve Zlaté kapličce zajímavý koncert, ve kterém vystoupili někteří dřívější účastníci této soutěže. Orchestr Národního divadla, který byl umístěn na jevišti, zahrál úvodem polonézu z Dvořákovy Rusalky. Řídil ho dirigent Libor Pešek, který se v minulosti na festivalu nemalou měrou podílel. Dramaturgie operních výstupů osmi sólistů čtyř národností (avizovaný a nejvíce očekávaný René Pape se pro nemoc nezúčastnil), byla velmi rozmanitá. V árii z Gounodova Fausta a Markétky se dobře uvedl Korejec Mineseok Kim, potom technicky výborně zvládla Rossiniho Popelku Michaela Kapustová. Jo-Anne Bitter z Německa s niterným procítěním předvedla dvě písně Richarda Strausse a pak nastoupil Adam Plachetka, aby ukázal, jak bezproblémově zvládá barytonový part Kaliny ze Smetanova Tajemství. A pak následoval opět Antonín Dvořák a árie Xenie z Dimitrije v podání Kateřiny Kněžíkové. Olga Jelínková si zvolila árii z Bernsteinova Candida, kde uplatnila nejen pěveckou virtuozitu, ale také přirozený komediální talent. Nádherná kantilénová árie Jeleckého z Čajkovského Pikové dámy v interpretaci Romana Janála nevyšla, jak bychom očekávali. Zato závěrečné číslo, živelný duet Noriny a Malatesty z Donizettiho opery Don Pasquale, který výtečně zazpíval a také zahrál manželský pár Kateřina Kněžíková a Adam Plachetka, rozproudil publiku krev a inspiroval jej k nadšeným ovacím.

Pokračování textu Mezinárodní pěvecká soutěž v Karlových Varech po padesáté