Lednová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Pro lednová „nej“ při vyloučení přenosů, která do zážitků a propadáků nezahrnuji, vybírám z relativně skrovné  „databáze“ jediné operní premiéry a čtyř vokálních koncertů.

Státní opera uvedla v historické budově Národního divadla premiéru opery Ernsta Křenka Jonny vyhrává. Z koncertů do lednových „nej“ spadá vystoupení Ailyn Pérez na abonentním koncertě PKF s EmmanuelemVillaumem, písňový recitál Magdaleny Kožené s klavíristkou Mitsuko Uchidou, oslava Mozartových narozenin ve Stavovském divadle pod taktovkou Plácida Dominga a koncert amerického mužského pěveckého sboru Chanticleer.

Zážitek s Chanticleerem, byť ne zcela bezvýhradný

Americký, výlučně mužský vokální soubor Chanticleer vystupoval v Praze tentokrát s programem ke svému čtyřicetiletému jubileu. Turné s názvem Then and There, Here and Now / Tehdy a tam, tady a teď bylo jakousi bilancí nejoblíbenějších skladeb z jejich rozsáhlého repertoáru, který díky sopránovým i altovým kontratenoristům zahrnuje skladby a aranže v plném rozsahu smíšeného sboru.

Chanticleer opět prezentoval své stylové rozkročení od středověké polyfonie po současnost, od klasické hudby po gospely v úpravách pro tento soubor. Gershwinova ukolébavka Sommertime z Porgy a Bess, swingový song Bei mir bist du schön, irský tradicionál, cikánská písnička, gospely nebo spirituály, ale i tři sbory Richarda Strausse a skladby současných skladatelů psané souboru přímo „na míru“ jsou přesně tím typem repertoáru, ve kterém vynikne nejen naprostá intonační dokonalost, mnohotvárná barevnost a dynamika při jednolitosti mužského zvukového základu, ale i decentní humor. V bloku věnovaném vokální polyfonii Chanticleer přece jen v detailech – při srovnání například s mnichovským vokálním kvartetem Stimmwerck nebo britským Hilliard Ensemblem v čase jeho největší slávy – tentokrát v novém, pozměněném obsazení narážel na menší plasticitu prolínání hlasových linií. Celkově ale bylo jejich vystoupení v současném přehlušeném světě osvěžující zvukovou oázou.

Propadák

Nové nastudování Křenkovy opery Jonny vyhrává se mi mezi propadáky nezařazuje snadno a ne zcela jednoznačně. Mělo svá plus: Připomínání titulů z éry Nového německého divadla je pro soubor Státní opery určitě přínosná a zdaleka ještě nevyčerpaná dramaturgická linie. Pro roli „blackfaced“ Jonnyho se v Jiřím Rajnišovi podařilo najít vhodný typ pro Křenkovu evropskou představu o černošském jazzovém muzikantovi. A nouzové rozdělení role pokojské Yvonne mezi Vandu Šípovou, která se kvůli úrazu při zkoušce zhostila se svým temperamentem pouze herecké části, a Steffi Lehmann, zpívající part z portálu, bylo naprosto přijatelné. Ostatní sólisté včetně sboru se však s rolemi nesžili natolik, aby charakteristiky postav krizí zmítaného skladatele Maxe, operní divy Anity nebo elegantního houslového virtuosa měly plnou intenzitu.

Opera Jonny spielt auf je svým námětem s oslavou „svobodné“ černošské jazzové hudby velmi úzce spojená se stylovým kvasem doby svého vzniku 20. let minulého století. Aby i dnes fungovala, je třeba najít důvod, čím by měla vyvolat takovou senzaci, jaká katapultovala Jonnyho po lipské premiéře v roce 1927 mezi evropské operní „hity“. A to se při novém nastudování nepodařilo. Třebaže Stefan Lano patří mezi zkušené dirigenty, až při druhém představení začalo pod jeho vedením z orchestru Státní opery probleskovat muzikantství, které vneslo do kontrastů polystylové partitury alespoň trochu švihu.

Ale hlavním důvodem, proč Jonny uvízl mezi propadáky, bylo scénické řešení Davida Drábka. Tento, v opeře fakticky nezkušený režisér, spadl do pasti hudebního timingu tohoto žánru. Z absence hereckého vedení postav ho nemohly zachránit vnějškově naroubované a nefunkční přidané postavy obscénních „rozvadovských“ trpaslíků, lední medvěd, samice sviště, yetti, tanečky protěží nebo ploužení dvojice lyžařů. A vypadalo to, že Drábkovi příběh opery a hudba vlastně překážejí, takže jeho nedůvěra k partituře vlastně jen stvrdila, proč se dnes tato Křenkova opera ze svého někdejšího výsluní propadla do kategorie rarit.

Prosincová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Pro prosincová „nej“ vybírám z pěti představení, na kterých bylo uvedeno osm titulů. Do výběru tohoto měsíce patří také dva koncerty.

Ještě začátkem prosince pokračoval šestý ročník bienále Janáček Brno hostováním zahraničních divadel. Poznaňská opera přijela s Její pastorkyní a Velšská národní opera do letošního festivalového kompletu všech Janáčkových oper přispěla Mrtvým domem.

Na prosinec zařadila operní premiéry tři naše divadla: Ostravský soubor uvedl kompletní Triptych Giacoma Pucciniho (v pořadí Sestra Angelica, Plášť a Gianni Schicchi). Moravské divadlo Olomouc nastudovalo Její pastorkyni a liberecká opera do jednoho večera zkombinovala dvě jednoaktovky Sergeje Rachmaninova – Francesku da Rimini a Lakomého rytíře.

Z koncertů patří do prosincové databáze pro „nej“ Janáčkovy úpravy Moravské lidové poezie v písních, ze kterých pro festival Janáček Brno vybírali Václava Krejčí Housková a Tomáš Král s klavíristou Martinem Kasíkem. A basbarytonista Boris Prýgl pozval na koncert v pražské Novoměstské radnici své kolegy z Operního studia Bavorské státní opery.

Zážitek, jakkoli temně znepokojivý

Opery Sergeje Rachmaninova (1873–1943) byly a stále jsou ve stínu jeho oslnivé kariéry klavírního virtuosa a slávy autora brilantních koncertů pro tento nástroj. Přitom hned jeho první opera Aleko (1893), kterou završil studium na moskevské konzervatoři, a dvojice Francesca da Rimini na libreto podle pátého zpěvu Dantova Pekla a Lakomý rytíř podle stejnojmenného dramatu Alexandra Sergejeviče Puškina (1906) byly vzápětí po svém dokončení uvedené v moskevském Velkém divadle. Dirigent Martin Doubravský a režisérka Linda Keprtová objevily tyto dva tituly pro české publikum tvořivým způsobem.

Šéf liberecké opery Martin Doubravský už mnohokrát ukázal, že romantické zpracování silných dramatických témat v operách, které se objevně vymykají standardnímu repertoáru našich divadel, ho inspiruje a vede k hudebnímu rozpoutání bouří emocí. (Tak už v roce 2010 nastudoval Pucciniho Edgara, pak Démona Antona Rubinštejna, Evu Josefa Bohuslava Foerstra, Massenetovu Thäis nebo Dona Quichotta, nedávno Čajkovského Pannu orleánskou.) Svým citem pro hudební divadlo dokáže Doubravský vtisknout operám strhující naléhavost, v tomto případě až mrazivě děsivou s jen malými jiskřičkami naděje, které pohasnou sotva zablikají.

Linda Keprtová Dantovu vizi pekla z počátku 14. století vyložila jako ruské vězení – a tímto zhmotněním bezútěšnosti, která mohla postihnout i Rachmaninova, kdyby z Ruska neemigroval, se pokusila propojit obě opery. S truchlivou zasmušilostí se po zdmi uzavřeném šedém prostoru s drátěnými očíslovanými kontejnery plouží chmurné společenství lidí, jehož součástí se postupně stanou všechny postavy obou oper. Výjimkou zůstane Vergilius (ve Francesce) a Vévoda (v Lakomém rytíři).  Z těchto postav však Keprtová nevytvořila „spravedlivé“ soudce nad zlem světa. Dál ještě prohloubila tísnivost inscenace tím, že je sloučila do postavy bohorovného vládce, který – ve výstižném podání barytonisty Csaby Kotlára – tomuto ponurému vězení „velí“ s hejskovskou nadřazeností a arogantně přezíravým úsměvem.

Peklu dominuje barytonista Pavol Kubáň, který v sobě jako „démonický hrdina“ slučuje jak mrzáka Lanciotta Malatestu s berlemi, tak lakotného Barona. Ve vojenském plášti ověšeném medailemi, divoký, rozcuchaný, krutý, despotický, jako odpudivé lidské monstrum kolem sebe dští nenávist, hněv, vztek, závist. Jeho klíčové výstupy ve Francesce, kdy hněvivě osočuje osud ze svého znetvoření a je si vědom, že kvůli němu nikdy nezíská náklonnost své manželky, a velký monolog v Lakomém rytíři, ve kterém vzývá zlato a moc, byly v komplexní symbióze intenzity pěveckého dramatického výrazu a hereckých prostředků při brilantním zacházení s berlemi strhující svou děsivou zlověstností. Pavol Kubáň, podobně jako nedávno Csaba Kotlár v Thaïs dostal příležitost, která ho katapultovala mezi nejzajímavější osobnosti naší operní scény. V Liberci nacházet talenty a dát jim odpovídající role vskutku umějí.

Sergej Kostov slučuje v postavách Paola z Francesky a mladého Alberta v Lakomém rytíři protiklad darebáka. Svým jasným tenorem je vábivým milencem, jehož naléhání Francesca neodolá, i mladým rytířem, který umí užívat světských radostí, trpí hmotným nedostatkem, ale ani v nouzi se nezpronevěří ctnostem svého stavu. A nepodlehne podlézavému židovskému lichváři, jak ho v až příliš vyostřené karikatuře vytvořil Dušan Růžička.

Jedinou ženskou postavou inscenace je Lívia Obručník Vénosová. Jako Francesca v první opeře s mimořádnou hereckou přesvědčivostí vyjádřila více vrstevnatost charakteru ženy, která se nezříká bohatství, nezakrývá čím dál větší odpor, který v ní budí chromý manžel, marně se vzpírá zakázané lásce, až se v druhé částí stane už „jen“ součástí šedivého davu ponurých vězňů. V jejím pěveckém projevu však převažovala až sevřená úzkost.

Další klíčovou postavou inscenace se stal sbor „ztracených duší“, který pod vedením sbormistryň Anny Novotné Peškové a Miriam Němcové v postavách pokořených vězňů skvěle zpíval a formoval celkový depresivní rámec inscenace.

Linda Keprtová vytvářela situace velmi vynalézavě, mnohotvárně a v rámci zvolené koncepce významově důsledně. Nicméně intenzita tematizace vězení a propojování postav na sebe chvílemi strhávaly příliš velkou pozornost až na úkor srozumitelnosti děje. Keprtová také až přeháněla explicitně erotické scény, kdy se Francesca a Paolo oddají své milostné vášni, nebo když ukájení Baronovy rozkoše z peněz a moci vyjádřila smyslným laskáním trojice žen.

Přes dílčí výhrady vznikla inscenace, která vyvolává znepokojivé otázky příčin a důsledků dnešních posunů tolerance ke zlu a vytrácení lidské důstojnosti i naděje. Liberecká inscenace přinesla silný divácký zážitek, který se vryje pod kůži a nutí k zamyšlení.

Pokračování textu Prosincová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Listopadová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Pro listopadová „nej“ vybírám z představení, na kterých bylo uvedeno rekordních patnáct titulů. Přidávám k nim ještě dvě inscenace se staršími daty premiér, protože jsem je viděla až teď. Do „databáze“ tohoto měsíce patří také tři koncerty.

Listopad se nesl především ve znamení šestého ročníku bienále Janáček Brno (jeho další program pokračoval v prosinci). Ve zrekonstruovaném Janáčkově divadle festival zahájila premiéra Příhod lišky Bystroušky domácího souboru – Národního divadla Brno. S Osudem hostovala v Brně ostravská opera. Šárka ve verzi z roku 1887 pouze s klavírním doprovodem byla svěřena brněnskému experimentálnímu souboru Opera Diversa, který tuto Janáčkovu první operu uvedl nejprve koncertně a následně scénicky v instrumentaci Ondřeje Kyase. Další scénická díla z Janáčkova raného období byla svěřena Konzervatoři Brno, která v jednom večeru zkombinovala Počátek románu a zpívaný balet Rákoš Rákoczy. Ze zahraničních souborů v rámci festivalu v listopadu hostovala Vlámská opera s Věcí Makropulos a amsterdamský Muziktheater Transparant se scénickou verzí písňového cyklu Zápisník zmizelého v adaptaci Annelis Van Parys. Příležitost na tomto prestižním festivalu dostala také Komorní opera JAMU, která v Divadle na Orlí představila dvě studentské novinky: Falstaffa Jiřího Najvara a Neznámou Daniela Šimka.

Tím se ale listopadová „porce“ premiér zdaleka nevyčerpala. Parta mladých umělců z uskupení Opera Studio Praha nastudovala původní operu Lukáše Sommera Časoplet. V rámci festivalu Ostrava v Praze byly v Divadle Komedie uvedeny tři inscenace z Ostravských dnů nové opery (NODO): Infinito Nero Salvatora Sciarrina, Macle Julia Eastmana a Mistrovská díla Petra Kotíka.  Rytířský sál Velkopřevorského paláce byl místem netradičního představení pro sopranistku, tanečnici a loutnistu E. M. Slzy Eliny Makropulos.

V Plzni jsem až v listopadu viděla říjnovou premiéru Verdiho Nabucca a v Olomouci červnovou premiéru Donizettiho opery Don Pasquale.

Z koncertů patří do listopadového výběru nejen recitál Zuzany Markové a Simone Piazzoly, ale i vystoupení Anny Netrebko. Collegium 1704 na svém letošním prvním abonentním koncertu postavilo vedle sebe Mši A dur Johanna Sebastiana Bacha a Mši Nejsvětější trojice Jana Dismase Zelenky.

Pokračování textu Listopadová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Říjnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Pro říjnová „nej“ vybírám ze šesti operních inscenací a dvou koncertů s vokálním programem. Byly uvedeny hned dvě Smetanovy Prodané nevěsty – dnes nejběžněji hraná čtvrtá verze v Jihočeském divadle České Budějovice a první verze v opavském Slezském divadle. Ostravská opera premiérovala Janáčkův Osud a v Holandské národní opeře v Amsterdamu uvedli jeho Jenůfu. V Ústí nad Labem jsem až v říjnu viděla únorovou premiéru Mozartovy Kouzelné flétny. A ve Foru Karlín představila Státní opera hudebně-filmový projekt Fascinace Wagnerem.

 

Z koncertů patří do říjnového výběru koncert svornosti k poctě našich předků a ke 100. výročí Československa, na kterém Collegium 1704 uvedlo Te Deum Jeana-Baptisty Lullyho a Salcburskou mši Heinricha Ignaze Franze Bibera. V rámci 5. ročníku mezinárodního festivalu věnovaného Janu Dismasovi Zelenkovi uvedl Ensemble Inégal ve spolupráci s Drážďanským komorním sborem v české premiéře jeho mši Sancti Spiritus ZWV 4 a také jeho Lauretánské litanie ZWV 151.

Pokračování textu Říjnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Zářijová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Ve znamení Libuší a Dvořákovy Prahy

 

Pro zářijová „nej“ vybírám ze šesti operních inscenací a sedmi koncertů s vokálním programem.

 

Na září hned tři divadla nasměrovala k 100. výročí české státnosti premiéry Libuše Bedřicha SmetanyNárodní divadla v Brně, v Praze a ústecké Severočeské divadlo. Státní opera uvedla ve Stavovském divadle Fidelia Ludwiga van Beethovena. První letošní premiérou libereckého Divadla F. X. Šaldy byla Popelka Gioachina Rossiniho. V září jsem také „dohonila“ inscenaci s názvem Don G v Jihočeském divadle, která kombinovala Mozartova Dona Giovanniho, Dona Juana Tenoria Antonia Gazzanigy a směs nejrůznějších juanovských literárních nebo dramatických textů.

 

Co se týká koncertů, září patřilo především 11. ročníku festivalu Dvořákova Praha, jehož klíčová dramaturgická linie Dvořák Collection v návaznosti na loňskou dokompletovala uvedení Dvořákových skladeb pro sólisty, sbor, orchestr. Zazněly tak Svatební košile, Svatá Ludmila, Mše D dur „Lužanská“ ve verzi pro varhany, violoncella a kontrabas, Žalm 149, Americký prapor a Slavnostní zpěv. Do programu koncertu Staatskapelle Dresden bylo zařazeno také pět Biblických písní v interpretaci Bernardy Fink. Festivalu předcházela opět nápaditá ouvertura Po stopách Antonína Dvořáka, letos těch pražských. A večer v rámci cyklu Hvězdy světové opery patřil sopranistce Simoně Šaturové a brazilskému tenoristovi Atallovi Ayanovi.

Pokračování textu Zářijová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Srpnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Ve znamení festivalů a s bayreuthskými extrémy

Pro srpnová „nej“ vybírám ze tří operních inscenací a dvou koncertů. V srpnu se uzavřel 19. ročník Letních slavností staré hudby poloscénickým provedením opery Andrého Campry Evropa galantní. V rámci 7. ročníku Festivalu Jarmily Novotné se na režijně pojatém koncertě představili účastníci interpretačních kurzů v Litni, které vedly Martina Janková a Markéta Cukrová. A protože do „nej“ vybírám z představení a koncertů, ať už jsem na nich byla kdekoli, nikoli však z přenosů (jakkoli ty z Aix-en-Provence byly i díky opeře Ondřeje Adámka Sedm kamenů a Václavovi Luksovi, který hudebně nastudoval Purcellovu Didonu a Aenea, mimořádně zajímavé), do seznamu pro srpnová „nej“ se dostávají tři představení z Bayreuthského festivalu – nová inscenace Lohengrina a z těch starších Bludný Holanďan a Mistři pěvci norimberští.

Pokračování textu Srpnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Svár duše s tělem ve Znojmě

Znojmo, kostel sv. Michala

Helena Havlíková

 

Hudební festival Znojmo je svými operními stagionami už proslulý. Má dlouhou tradici – díky nápadité dramaturgii, úrovni nastudování, ale i atmosféře, která operní zážitek ještě umocňuje – včetně degustace vín. Inscenace v provedení zkušeného orchestru i sboru staré hudby Czech Ensemble Baroque pod vedením Romana Válka vznikají přímo na festivalu a pro festival. Ten je pestrý a bohatý spoustou dalších produkcí včetně požitků gastronomických. Základ stojí na koncertech vážné hudby – letos festival vyvrcholil vystoupením renomovaného souboru Il giardino armonico s programem z jeho nového CD Serpent and Fire / Had a oheň a áriemi dvou královen – egyptské Kleoparty a kartáginské Didony, jejichž osudy se staly oblíbeným námětem barokních oper. Patronem znojemského festivalu zůstává houslista Pavel Šporcl a je sympatické, že festival dává příležitost i začínajícím umělcům – laureátům Letní školy barokní hudby, mladým i těm ještě úplně malým vítězům různých soutěží –, ale také svým rodákům, kteří se už prosadili. Vedle řady dalších produkcí má svou tradici varhanické putování po znojemských kostelech nebo koncert v Uherčickém zámku, v Národním parku Podyjí se koná koncertní piknik. Festivalový program byl letos spojený s ústředním tématem letošního ročníku Svár duše a těla. Téma mu vtisklo scénické uvedení Rappresentatione di Anima et di Corpo / Představení o duši a těle italského skladatele přelomu renesance a baroka Emilia de‘ Cavalieri.

Cavalieri, římský šlechtic, diplomat, mnohostranný hudebník a prý i okouzlující tanečník, o něco mladší současník Claudia Monteverdiho, je čelný představitel toho velkého vzrušujícího hudebního přerodu na přelomu 16. a 17. století, přerodu od renesanční polyfonie s kontrapunktickým proplétáním rovnocenných hlasů k barokní monodii, zde v počáteční podobě recitar cantando, vůdčího melodicky zvlněného textu s nástrojovým doprovodem. Uvedení jeho Anima et Corpo, které věnoval přímo kardinálovi Pietrovi Aldobrandinimu, bylo v Říme v roce 1600 velkou událostí. Dnes patří ke Cavalieriho nejznámějším skladbám, které z dnešní perspektivy stojí na samém počátku vzniku oper a oratoria, žánrů, ve kterých zpěv a hudba začínají vytvářet rozsáhlejší celky nesené příběhem. U Cavalieriho je tím příběhem oblíbená křesťanské alegorie putování Duše a Těla nástrahami světských pokušení, až děsivé scény trápení zavržených duší v Pekle přesvědčí Duši i Tělo o pomíjivosti pozemského života se spásou Božího království.

Festivalová znojemská inscenace se hrála v kostele sv. Michala na vyvýšeném pódiu, pod kterým seděl orchestr s malým obsazením smyčcových nástrojů po jednom, cinky, dulcianem, zobcovými flétnami, theorbami, barokní harfou, pozitivem a bicími. V dlouhé akustice kostela to zvukově úplně stačilo, protože podstatná byla rozmanitost barev. A nejen tu dirigent Roman Válek rozehrál v plné pestrosti. Střídají se sólové monodie, obohacené vytříbenými ozdobami, madrigaly a tance, proměňuje se metrum, modální a dur/mollová tonalita a hlavně výraz. Vůbec není unyle mravokárný, jak bychom od téhle křesťanské alegorie očekávali, ale probleskují i veselé momenty. Tak třeba hned pro poživačné Tělo vymyslel Tomáš Hanzlík, tentokrát jako výtvarník inscenace, kostým s vypracovanými svaly i zadkem a talentovaný barytonista Tadeáš Hoza si v něm počíná až rozverně – v kontrastu s ušlechtilou vznešenou Duší, Markétou Cukrovou v modré říze. Ty dva láká a přesvědčuje spousta dalších alegorických postav – Anděl s jasným sopránem Pavly Radostové, mravokárný Čas s hodinami nad hlavou a zároveň uvážlivý Rádce v podání zvučného basbarytonu Jiřího Miroslava Procházky nebo Světské pokušení, ve kterém potvrdila svůj talent a cit pro starou hudbu Markéta Böhmová. Důležitou součástí této Cavalieriho v podstatě duchovní opery je také sbor – a ten mají pod vedením Terezy Válkové ve Znojmě tradičně výborný.

Vizuálně působila hlavně atmosféra kostela a jeho nasvícení Martinem Seidlem, spíše než režie Ladislavy Košíkové, která variovala čitelnou základní symboliku střetávání alegorických postav v boji o Duši a Tělo, do kterého zapojila i rudé peklo z propadla. Občas oživila inscenaci i vtípky, když odhalení jen vnějškově atraktivního Světského života jako převlečené Smrti vystihla vyfouknutím balónků, které splaskle spadnou na zem. Do děje uvedla diváky dvojice činoherců, Mark Kristian Hochmann a Klára Anna Satinská, kteří coby Adam a Eva předvedli ukousnutím jablka prvotní hřích a byli po celé představení průvodci Duše a Těla.

Letošní festivalová stagiona s Cavalieriho Rappresentatione di Anima et di Corpo byla pozoruhodná hlavně u nás prvním scénickým uvedením tohoto díla, díky kterému mohli diváci zažít, z jakých představ o antickém divadle se na přelomu renesance a baroka vyvinula opera a jakým oslavám holdovali církevní hodnostáři v Římě během Svatého roku 1600. A témata, nad kterými uvažovali tvůrci před více než čtyřmi staletími, byla díky festivalovému nastudování inspirativní i pro současné publikum.

 

Hudební festival Znojmo 2018 – Emilio de’ Cavalieri: Svár duše s tělem. Hudební nastudování Roman Válek, režie Ladislava Košíková, scéna a kostýmy Tomáš Hanzlík, sbormistr Tereza Válková. 12. – 14. 7. 2018, psáno z reprízy 13. 7. 2018, kostel sv. Michala.

Úvodní foto: Pavla Radostová (Anděl)   Foto c archiv Hudební festival Znojmo

 

Červencová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Zážitky z operních „ne-prázdnin“ bez propadáku

 

V posledních letech u nás s koncem divadelní sezony stálých „kamenných“ divadel operní provoz nekončí. Naopak – součástí letních hudebních festivalů bývají operní inscenace v míře, která v červenci se sedmi produkcemi předstihla i premiérami zahuštěné měsíce uprostřed sezony. Na Smetanově Litomyšli zazněla předpremiéra Smetanovy Libuše v nastudování pražského Národního divadla. Ensemble Damian do programu Olomouckých barokních slavností zařadil čtyři nové letošní produkce – Vivaldiho serenatu La Gloria e Himeneo, volnou rekonstrukci Ariadny Claudia Monteverdiho dokomponovanou Vítem Zouharem a Tomášem Hanzlíkem, z hudebně divadelních produkcí na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou v první polovině 18. století pastorální operu L’Amor non hà legge Antonia Caldary a inscenaci, která propojila dvě serenaty Františka Antonína Míči Bellezza e Decoro a Nel giorno natalizio s jeho dalšími skladbami. Součástí 6. ročníku byla také obnovená premiéra Mozartovy operní prvotiny Apollo et Hyacinthus. Hudební festival Znojmo své letošní téma Svár duše s tělem postavil na scénickém provedení oratoria Emilia de‘ Cavalieri Rappresenatione di anima et di corpo. Hojnost barokních oper ještě rozšířilo barokní pasticcio Muzio Scevola Filippa Amadeiho, Giovanniho Bononciniho a Georga Friedricha Händela, které v novodobé premiéře Musica Florea představila na Letní scéně Hudební a taneční fakulty AMU v Lichtenštejnském paláci. Na úplném konci sezony jsem při reprízách bezprostředně po premiéře „dohonila“ Verdiho Nabucca v nastudování Státní opery.

 

V červenci také začaly Letní slavnosti staré hudby. Z vokálních koncertů 19. ročníku tohoto festivalu jsem stihla dva – program s áriemi z barokních oper francouzské provenience se sopranistkou Véronique Gens a souborem Les Ambassadeurs a z italských oper seria v interpretaci Hanny Herfurtner s uskupením lauten compagney BERLIN.

 

Zážitek s Ariadnou

 

Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara, spolutvůrce stylu soudobých oper v repertoáru Ensemblu Damian, tentokrát zlákala Monteverdiho L’Arianna. Dochované Lamento a libreto Ottavia Rinucciniho dotvořili do podoby celovečerní opery na základě dalších dobových pramenů z archivů po celé Evropě. Výsledná kompozice osciluje mezi vážnými milostnými scénami, které zvrtnou ve zradu a smutek, a odlehčeně až bujaře veselými. Má v sobě hudební napětí původní Monteverdiho hudby a z ní odvozené soudobé podoby s aplikací minimalismu a s akcentem na rytmus a střídání metra.

 

S velmi náročnými Zouharovými a Hanzlíkovými party si všichni sólisté poradili skvěle. Představitelka titulní role Kristýna Vylíčilová se musela navíc adaptovat na změny stylů. Zvládla nejen minimalistické sekvence, ale především její interpretace Lamenta byla za jemného doprovodu teorby a violy da gamby skutečně jímavým nářkem nad ztracenou láskou, bolestnými výčitkami a odhodláním ukončit život.

 

Inscenační složka svým způsobem tentokrát ustoupila do pozadí. Třebaže se během produkce vystřídala na oponě za sólisty projekce stovky antických výtvarných detailů, zatímco k Monteverdiho hudbě v Lamentu se promítaly detaily současného výtvarného umění, sólisté si v barokizujících kostýmech s gesty vycházejícími z barokní konvence vystačili s úzkým proscéniem a prostorem za komorním uskupením s theorbou, varhanním pozitivem a violou da gamba.

 

Vzniklo dílo a inscenace, které překlenuly čtyři staletí vývoje operního žánru a propojily nad antickým mýtem jeho počátky a současný přístup do stmeleného celku, který zajímavě osciluje mezi tragickým a komickým.

Červnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Základ pro červnová „nej“ zážitků a propadáků je za celou dobu trvání této rubriky od ledna 2016 rekordní. Především zásluhou festivalů.

 

Dvěma vokálními koncerty s Modrovousem Bély Bartóka a kantátou Eugena Suchoně Žalm zeme podkarpatskej v červnu končilo Pražské jaro. Součástí mezinárodního hudebního festivalu Janáčkův máj byla Showcase, na které se mezi mladými českými umělci prezentovaly i pěvecké naděje.

S novou přehlídkou soudobého hudebního divadla Opera Nova přišlo pražské Národní divadlo. Inscenace ze současného repertoáru opery Národního divadla obohatila hostování: slovenský soubor Cluster Ensemble Bratislava přijel s Changing Parts Philipa Glasse, Slovenský filharmonický sbor prezentoval Apollooperu Marka Piačeka, Miroslav Tóth se představil se svým souborem Musica falsa et fica operou Záhada tyče, Brno Contemporary Orchestra připomněla opery Josefa Berga Eufrides před branami Tymén a Provizorní předvedení opery Johanes doktor Faust a brněnské Národní divadlo přivezlo svou letošní premiéru Pravidel slušného v moderní společnosti Michala Nejtka. Hostitel, pražské Národní divadlo, na přehlídce derniérovalo Šostakovičova Oranga a Antiformalistický jarmark a zařadilo obě dvě soudobé opery, které má ještě na repertoáru – Dona Hrabala Miloše O. Štědroně a Sternenhocha Ivana Achera. Ve formě filmového záznamu bylo možné shlédnout ještě Žádného člověka Jiřího Kadeřábka.

Závěr června patřil už počtvrté Novým operním dnům Ostrava NODO, letos s šesti produkcemi – ve světových premiérách byly uvedeny tři opery: Přijď království Tvé Aloise Háby, A Woman Such as Myself / Žena jako já Daniela Lo a The Mute Canary /Němý kanár Rudolfa Komorouse. České premiéry zde měly Sciarrinovi Luci mie tradici / Oči mé zrádné, Macle Julia Eastmana a Song Books / Zpěvníky Johna Cage.

Do toho probíhala Smetanova Litomyšl, výroční 60., která kromě inscenací převzatých z divadel a několika vokálních koncertů si pro svoji barokní linii na zámku v Nových Hradech tentokrát zvolila operu Antonia Caldary L’Amor non hà legge / Láska nezná hranic v nastudování olomouckého souboru Ensemble Damian. Začal také Festival komorní hudby Český Krumlov se svou pověstnou barokní nocí, jejíž součástí je i operní představení v zámeckém barokním divadle, tentokrát Das Neusonntagskind / Nové nedělňátko Wenzela Müllera v provedení souboru Capella Regia.

Na červen si také naše stálá divadla naplánovala závěrečné premiéry letošní sezony. V Plzni sáhli uvedením Monteverdiho Orfea do počátků historie opery, pražské Národní divadlo nastudovalo Massenetova Werthera. Z dalších premiér jsem zatím v červnu neviděla olomouckou inscenaci Donizettiho Dona Pasquala a novou produkci Verdiho Nabucca v nastudování Státní opery.

A k tomu všemu se konaly dva pěvecké recitály – samostatný velký koncert v Rudolfinu, byť pouze s klavírem, měl náš tenorový talent Petr Nekoranec a Rolando Villazón, tentokrát alias Dr. Rollo coby vyslanec neziskové organizace s mezinárodní působností RED NOSES Clowndoctors International, jejíž součástí je i Zdravotní klaun v ČR, vystoupil ve Španělském sálu na benefičním galakoncertě pro tuto organizaci.

 

Zážitek s šestinotóny

Konkurence na NEJ zážitek byla tentokrát velká i vzhledem k obtížné souměřitelnosti tak odlišných produkcí, u kterých hrálo roli i místo uvedení (krumlovské barokní divadlo, přírodní amfiteátr na zámku v Nových Hradech, Staré koupelny Dolu Hlubina, piazetta pražského Národního divadla). Z užšího výběru s Modrovousovým hradem a Záhadou tyče pro měl bylo tím top zážitkem Přijď království Tvé Aloise Háby na New Opera Days Ostrava. Jsem si vědoma, že interpretace i poslech šestinotónů vyžadují dlouhodobější trénink. Přes „domácí“ přípravu umělců, jakkoli uvyklých na nejrůznější notové zápisy a styly, pouhých pět zkoušek, třebas intenzivních, ke zcela perfektnímu provedení vést  nemohlo. Je ovšem otázka, zda je vůbec v lidských silách tuto partituru zcela dokonale provést a kolik diváků / posluchačů to dokáže poznat. V tomto případě mnohem podstatnější než lpění na detailech bylo, že inscenace umožnila dílo poznat jinak než z partitury, kterou Národní divadlo moravskoslezské muselo pro provedení zpracovat (a potřebovalo i pomoc IT techniků pro úpravu softwaru na zápis not), že se podařilo z Českého muzea hudby zapůjčit autentické Hábovo šestinotónové harmonium a že díky Českému rozhlasu vznikne nahrávka.

Oceňuji kuráž, se kterou se festival do prvního provedení této Hábovy opery 76 let po jejím dokončení pustil. Obdivuji dirigenta Bruna Ferrandise, s jakým přehledem dílo, obtížné i svým atematickým kompozičním stylem, řídil ve zvládnuté celkové struktuře, výrazových kontrastech i vyváženosti početně obsazeného orchestru vůči sboru i sólistům, kteří zpívali v nejrůznějších výškách jeviště v akusticky ne zcela příhodném prostoru Divadla Jiřího Myrona. S uznáním hodnotím výkon Miroslava Beinhauera na šestinotónové harmonium, chválím výkony sboru Canticum Ostrava pod vedením Jurije Galatenka i sedmnácti sólistů, ze kterých zde alespoň uvedu Vojtěcha Šamberu, Michaelu Šrůmovou, Kamilu Mazalovou, Marka Olbrzymka nebo Josefa Škarku.

Hábova opera Přijď království Tvé je ovšem neobvyklá i svým námětem, jak napovídá rovněž podtitul Nezaměstnaní. Hába v ní, veden vlastním hluboce zakořeněným světonázorem, zkombinoval kritiku sociální nespravedlnosti v kapitalismu vykořisťovaných dělníků, kterým stroje berou práci, s antroposofickou vizí osvobozeného člověka a uspořádání lidské společnosti. Zatímco ve své předchozí opeře Nová země tento ideál Hába přes všechny kontroverze spatřoval ve vládě sovětů, zde až překvapivě použil v závěru zcizovací princip. Po obrazech dělnických bouří, hledání společných východisek dělníků s intelektuály, ziskuchtivého ředitele továrny a alegorického rozhovoru Krista s Luciferem a Arimanem jako symboly zla v křesťanském a perském náboženství, se na scéně objeví Autor. Neví si rady se zakončením díla. Když všichni postupně odmítnou smrt hlady, kolektivní sebevraždu, vyrabování obchodů, výhru v loterii nebo vyslání do země Sovětů, vystoupí Písmák s vizí Krista v člověku a jeho Království na zemi. Sbor dělníků ji nadšeně přijme.

Třebaže této opeře bývá jaksi a priori vyčítána nedramatičnost a utopický naivismus, režisér Jiří Nekvasil s výtvarníkem Davidem Bazikou zprostředkovali Hábův apel po spravedlivějším světě s výstižnou symbolikou třístupňové pyramidy: rudá základna je určena pro dělníky, stříbrné patro pro „kapitalismus“, ještě vyšší žluté pro trojici náboženských postav a pyramidu na špici završuje kříž. A také s pomocí kostýmů Marty Roszkopfové a střídmých, nicméně přesných hereckých charakteristik se podařilo vystihnout udřené dělníky odhodlané ke vzpouře, egoistického ředitele až po písmáckého věrozvěsta.

Výsledný dojem byl velmi intenzivní. Hudba nezněla „falešně“, jakoby si hráči nedokázali správně naladit. Po chvíli, když si posluchač na rozšířený zvukový „svět“ zvykl, zněl se zvláštní dráždivostí dobrodružného poznávání neznámých hudebních souzvuků a barev, umocněný i proudem „osvobozené“ hudby a inscenačním vyjádřením obsahu opery, která rozhodně není tak utopicky naivní, jak bývala bez znalosti skutečného znění nálepkována.

 

Propadák s Josefem Bergem

Význam vkladu interpretů na vyznění současné opery se ukázala na přehlídce Opera Nova v produkci Brno Contemporary Orchestra. Pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra uvedla na piazettě před Novou scénou a v jejím foyeru dvě dadaistické hříčky dnes už klasika české avantgardní hudby Josefa Berga – demystifikaci hrdinské opery Eufrides před branami Tymén a Provizorní předvedení opery Johanes doktor Faust. Málo vynalézavá režie a především chatrnost nastudování dokázala „pohřbít“ i tak okouzlující provokativní hravost a ironickou svéráznost těchto Bergových oper.

Květnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Květnová „nej“ jsou ve znamení plejády koncertů Pražského jara, na kterých zazněla vokální díla od koncertního provedení opery přes symfonie nebo kantáty s orchestrem a sborem po písňové večery. Z koncertů s květnovým datem jsem zvládla ten k výročí založení státu Izrael se Symfonii č. 3 Kadiš Leonarda Bernsteina, nakonec pod taktovkou Tomáše Braunera se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Pražským filharmonickým sborem, sopranistkou Pavlou Vykopalovou a recitátorem Vladimírem Polívkou (14. května). Do programu PJ byly zařazeny také Dvořákovy Svatební košile s dirigentem Christianem Armingem, SOČR, Pražským filharmonickým sborem a sólisty Evou Hornyákovou, Richardem Samkem a Adamem Plachetkou (27. května). Přijely tři renomované vokální soubory – svůj výklad historicky poučené interpretace staré hudby Bachových kantát prezentoval Sir John Eliot Gardiner se svými vyhlášenými soubory Monteverdi Choir a English Baroque Soloists (17. května), soudobá hudba je doménou komorního uskupení Neue Vocalsolisten Stuttgart (16. května) a hudební podoby Jeruzaléma napříč staletími a náboženstvími představil ve svém projektu Jeruzalém Jordi Savall. Zahraniční vokální soubory rozšířilo vystoupení Martinů Voices pod vedením Lukáše Vasilka ve Španělské synagoze se soudobými kompozicemi inspirovanými židovskou kulturou a sborovými úpravami Mahlerových písní (20. května). Tvorba židovských skladatelů, do jejichž osudů zasáhla druhá světová válka, tvořila dramaturgickou linii písňového večera sopranistky Ireny Troupové a klavíristy Jana Duška (15. května) s názvem Těžké je opustit krásu. Z vokální tvorby Leoše Janáčka vybrali tenorista Jaroslav Březina, mezzosopranistka Eva Garajová a klavírista Marián Lapšanský Zápisník zmizelého a několik jeho úprav ze sbírky Moravské lidové poezie v písních (19. května). Další vokální koncerty Pražského jara budou spadat do červnových „nej“.

Kromě koncertů Pražského jara měl na Novoměstské radnici za klavírního doprovodu belcantový recitál barytonista Lukáš Bařák se svými talentovanými vrstevníky – tenoristou Petrem Nekorancem a sopranistkou Kristýnou Kůstkovou.

Samozřejmě se nezastavil ani operní provoz. Hned ve dvou interpretacích mladých českých režisérek jsme mohli vidět Mozartovu operu Così fan tutte, jak ji nastudovali studenti pražské AMU a brněnská Janáčkova opera. A pražské Národní divadlo přizvalo k poloscénickému provedení Mozartova Tita takovou osobnost, jakou je Marc Minkowski. V Ostravě doplnili dramaturgii Verdiho Traviatou.

Do „databáze“ pro květnová „nej“ zařazuji i starší operní inscenace, kterým ale dodalo nový rozměr květnové představení. To je případ Belliniho Normy v Národním divadle, kdy v titulní roli vystoupila Edita Gruberová, a také hostování ostravské opery s Brittenovým Zneuctěním Lukrécie ve Stavovském divadle v Praze.

V květnu jsem také viděla reprízu dubnové premiéry Janáčkových Příhod Lišky Bystroušky v opavském Slezském divadle.

Pokračování textu Květnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové