Svár duše s tělem ve Znojmě

Znojmo, kostel sv. Michala

Helena Havlíková

 

Hudební festival Znojmo je svými operními stagionami už proslulý. Má dlouhou tradici – díky nápadité dramaturgii, úrovni nastudování, ale i atmosféře, která operní zážitek ještě umocňuje – včetně degustace vín. Inscenace v provedení zkušeného orchestru i sboru staré hudby Czech Ensemble Baroque pod vedením Romana Válka vznikají přímo na festivalu a pro festival. Ten je pestrý a bohatý spoustou dalších produkcí včetně požitků gastronomických. Základ stojí na koncertech vážné hudby – letos festival vyvrcholil vystoupením renomovaného souboru Il giardino armonico s programem z jeho nového CD Serpent and Fire / Had a oheň a áriemi dvou královen – egyptské Kleoparty a kartáginské Didony, jejichž osudy se staly oblíbeným námětem barokních oper. Patronem znojemského festivalu zůstává houslista Pavel Šporcl a je sympatické, že festival dává příležitost i začínajícím umělcům – laureátům Letní školy barokní hudby, mladým i těm ještě úplně malým vítězům různých soutěží –, ale také svým rodákům, kteří se už prosadili. Vedle řady dalších produkcí má svou tradici varhanické putování po znojemských kostelech nebo koncert v Uherčickém zámku, v Národním parku Podyjí se koná koncertní piknik. Festivalový program byl letos spojený s ústředním tématem letošního ročníku Svár duše a těla. Téma mu vtisklo scénické uvedení Rappresentatione di Anima et di Corpo / Představení o duši a těle italského skladatele přelomu renesance a baroka Emilia de‘ Cavalieri.

Cavalieri, římský šlechtic, diplomat, mnohostranný hudebník a prý i okouzlující tanečník, o něco mladší současník Claudia Monteverdiho, je čelný představitel toho velkého vzrušujícího hudebního přerodu na přelomu 16. a 17. století, přerodu od renesanční polyfonie s kontrapunktickým proplétáním rovnocenných hlasů k barokní monodii, zde v počáteční podobě recitar cantando, vůdčího melodicky zvlněného textu s nástrojovým doprovodem. Uvedení jeho Anima et Corpo, které věnoval přímo kardinálovi Pietrovi Aldobrandinimu, bylo v Říme v roce 1600 velkou událostí. Dnes patří ke Cavalieriho nejznámějším skladbám, které z dnešní perspektivy stojí na samém počátku vzniku oper a oratoria, žánrů, ve kterých zpěv a hudba začínají vytvářet rozsáhlejší celky nesené příběhem. U Cavalieriho je tím příběhem oblíbená křesťanské alegorie putování Duše a Těla nástrahami světských pokušení, až děsivé scény trápení zavržených duší v Pekle přesvědčí Duši i Tělo o pomíjivosti pozemského života se spásou Božího království.

Festivalová znojemská inscenace se hrála v kostele sv. Michala na vyvýšeném pódiu, pod kterým seděl orchestr s malým obsazením smyčcových nástrojů po jednom, cinky, dulcianem, zobcovými flétnami, theorbami, barokní harfou, pozitivem a bicími. V dlouhé akustice kostela to zvukově úplně stačilo, protože podstatná byla rozmanitost barev. A nejen tu dirigent Roman Válek rozehrál v plné pestrosti. Střídají se sólové monodie, obohacené vytříbenými ozdobami, madrigaly a tance, proměňuje se metrum, modální a dur/mollová tonalita a hlavně výraz. Vůbec není unyle mravokárný, jak bychom od téhle křesťanské alegorie očekávali, ale probleskují i veselé momenty. Tak třeba hned pro poživačné Tělo vymyslel Tomáš Hanzlík, tentokrát jako výtvarník inscenace, kostým s vypracovanými svaly i zadkem a talentovaný barytonista Tadeáš Hoza si v něm počíná až rozverně – v kontrastu s ušlechtilou vznešenou Duší, Markétou Cukrovou v modré říze. Ty dva láká a přesvědčuje spousta dalších alegorických postav – Anděl s jasným sopránem Pavly Radostové, mravokárný Čas s hodinami nad hlavou a zároveň uvážlivý Rádce v podání zvučného basbarytonu Jiřího Miroslava Procházky nebo Světské pokušení, ve kterém potvrdila svůj talent a cit pro starou hudbu Markéta Böhmová. Důležitou součástí této Cavalieriho v podstatě duchovní opery je také sbor – a ten mají pod vedením Terezy Válkové ve Znojmě tradičně výborný.

Vizuálně působila hlavně atmosféra kostela a jeho nasvícení Martinem Seidlem, spíše než režie Ladislavy Košíkové, která variovala čitelnou základní symboliku střetávání alegorických postav v boji o Duši a Tělo, do kterého zapojila i rudé peklo z propadla. Občas oživila inscenaci i vtípky, když odhalení jen vnějškově atraktivního Světského života jako převlečené Smrti vystihla vyfouknutím balónků, které splaskle spadnou na zem. Do děje uvedla diváky dvojice činoherců, Mark Kristian Hochmann a Klára Anna Satinská, kteří coby Adam a Eva předvedli ukousnutím jablka prvotní hřích a byli po celé představení průvodci Duše a Těla.

Letošní festivalová stagiona s Cavalieriho Rappresentatione di Anima et di Corpo byla pozoruhodná hlavně u nás prvním scénickým uvedením tohoto díla, díky kterému mohli diváci zažít, z jakých představ o antickém divadle se na přelomu renesance a baroka vyvinula opera a jakým oslavám holdovali církevní hodnostáři v Římě během Svatého roku 1600. A témata, nad kterými uvažovali tvůrci před více než čtyřmi staletími, byla díky festivalovému nastudování inspirativní i pro současné publikum.

 

Hudební festival Znojmo 2018 – Emilio de’ Cavalieri: Svár duše s tělem. Hudební nastudování Roman Válek, režie Ladislava Košíková, scéna a kostýmy Tomáš Hanzlík, sbormistr Tereza Válková. 12. – 14. 7. 2018, psáno z reprízy 13. 7. 2018, kostel sv. Michala.

Úvodní foto: Pavla Radostová (Anděl)   Foto c archiv Hudební festival Znojmo

 

Červencová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Zážitky z operních „ne-prázdnin“ bez propadáku

 

V posledních letech u nás s koncem divadelní sezony stálých „kamenných“ divadel operní provoz nekončí. Naopak – součástí letních hudebních festivalů bývají operní inscenace v míře, která v červenci se sedmi produkcemi předstihla i premiérami zahuštěné měsíce uprostřed sezony. Na Smetanově Litomyšli zazněla předpremiéra Smetanovy Libuše v nastudování pražského Národního divadla. Ensemble Damian do programu Olomouckých barokních slavností zařadil čtyři nové letošní produkce – Vivaldiho serenatu La Gloria e Himeneo, volnou rekonstrukci Ariadny Claudia Monteverdiho dokomponovanou Vítem Zouharem a Tomášem Hanzlíkem, z hudebně divadelních produkcí na zámku v Jaroměřicích nad Rokytnou v první polovině 18. století pastorální operu L’Amor non hà legge Antonia Caldary a inscenaci, která propojila dvě serenaty Františka Antonína Míči Bellezza e Decoro a Nel giorno natalizio s jeho dalšími skladbami. Součástí 6. ročníku byla také obnovená premiéra Mozartovy operní prvotiny Apollo et Hyacinthus. Hudební festival Znojmo své letošní téma Svár duše s tělem postavil na scénickém provedení oratoria Emilia de‘ Cavalieri Rappresenatione di anima et di corpo. Hojnost barokních oper ještě rozšířilo barokní pasticcio Muzio Scevola Filippa Amadeiho, Giovanniho Bononciniho a Georga Friedricha Händela, které v novodobé premiéře Musica Florea představila na Letní scéně Hudební a taneční fakulty AMU v Lichtenštejnském paláci. Na úplném konci sezony jsem při reprízách bezprostředně po premiéře „dohonila“ Verdiho Nabucca v nastudování Státní opery.

 

V červenci také začaly Letní slavnosti staré hudby. Z vokálních koncertů 19. ročníku tohoto festivalu jsem stihla dva – program s áriemi z barokních oper francouzské provenience se sopranistkou Véronique Gens a souborem Les Ambassadeurs a z italských oper seria v interpretaci Hanny Herfurtner s uskupením lauten compagney BERLIN.

 

Zážitek s Ariadnou

 

Tomáše Hanzlíka a Víta Zouhara, spolutvůrce stylu soudobých oper v repertoáru Ensemblu Damian, tentokrát zlákala Monteverdiho L’Arianna. Dochované Lamento a libreto Ottavia Rinucciniho dotvořili do podoby celovečerní opery na základě dalších dobových pramenů z archivů po celé Evropě. Výsledná kompozice osciluje mezi vážnými milostnými scénami, které zvrtnou ve zradu a smutek, a odlehčeně až bujaře veselými. Má v sobě hudební napětí původní Monteverdiho hudby a z ní odvozené soudobé podoby s aplikací minimalismu a s akcentem na rytmus a střídání metra.

 

S velmi náročnými Zouharovými a Hanzlíkovými party si všichni sólisté poradili skvěle. Představitelka titulní role Kristýna Vylíčilová se musela navíc adaptovat na změny stylů. Zvládla nejen minimalistické sekvence, ale především její interpretace Lamenta byla za jemného doprovodu teorby a violy da gamby skutečně jímavým nářkem nad ztracenou láskou, bolestnými výčitkami a odhodláním ukončit život.

 

Inscenační složka svým způsobem tentokrát ustoupila do pozadí. Třebaže se během produkce vystřídala na oponě za sólisty projekce stovky antických výtvarných detailů, zatímco k Monteverdiho hudbě v Lamentu se promítaly detaily současného výtvarného umění, sólisté si v barokizujících kostýmech s gesty vycházejícími z barokní konvence vystačili s úzkým proscéniem a prostorem za komorním uskupením s theorbou, varhanním pozitivem a violou da gamba.

 

Vzniklo dílo a inscenace, které překlenuly čtyři staletí vývoje operního žánru a propojily nad antickým mýtem jeho počátky a současný přístup do stmeleného celku, který zajímavě osciluje mezi tragickým a komickým.

Dubnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové – tentokrát bez propadáku se zážitkem souznění sopránu a cinku

Pro dubnová „nej“ vybírám ze dvou operních premiér (opavskou premiéru Janáčkových Příhod lišky Bystroušky uvidím až v květnu) a čtyř koncertů.

Pražské Národní divadlo debutem Ivana Achera Sternenhoch představilo další z objednaných operních novinek a plzeňské Divadlo J. K. Tyla z operního odkazu Zdeňka Fibicha připomnělo Nevěstu messinskou.

Vokálním koncertům v dubnu dominovala stará hudba v programech souborů Collegium 1704 (Pane, slyš mé prosby), Cappella Mariana (Quintaessentia) a ve vystoupení Hany Blažíkové s cinkistou Brucem Dickeym (Breathtaking). S operními áriemi v Praze vystoupil Erwin Schrott.

 

Zážitek ze souznění sopránu a cinku

Koncert sopranistky Hany Blažíkové a hráče na cink Bruce Dickeyho v kostele sv. Šimona a Judy v rámci komorního cyklu FOK byl zážitkem z celé řady důvodů. Nejen díky této nádherné zvukové kombinaci za citlivého doprovodu komorního orchestru dvou houslí, teorby, violy da gamba a cembala nebo varhan. Pohladil po duši i díky interpretačnímu mistrovství a souznění obou protagonistů. A nabídl neotřelou dramaturgii. Blažíková a Dickey na něm představili program ze své loňské, vysoce hodnocené nové nahrávky nazvané Breathtaking  / Dech beroucí. Zazněly na něm skladby z doby, kdy se cink plně uplatňoval v nejrůznějších hudebních žánrech – v první části koncertu sakrální hudba italských skladatelů pozdní renesance a raného baroka, v druhé části hudba oratorní a operní konce 17. století. Z této dramaturgie se dobou vzniku vymykalo, ale svým charakterem do ní zapadalo moteto soudobé řecké skladatelky Calliope Tsoupaki s posmutnělou meditací sopránu, cinku a violy da gamba, jejichž melodické linie se proplétaly nad částí starozákonní Písně písní Nigra sum.

Lednová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Zážitek s výhradou režie a smutný janáčkovský propadák

 

Pražské Národní divadlo uvedlo v české premiéře operu Benjamina Brittena Billy Budd, v plzeňském Divadle J. K. Tyla uvedli Hamleta Ambroise Thomase a budějovická Jihočeská opera nastudovala Janáčkovu Její pastorkyni.

 

Z vokálních koncertů jsem se v týdnu 262. výročí narození Wolfganga Amadea Mozarta zaměřila na tři koncerty s díly tohoto skladatele – program nazvaný Molieri, ve kterém Adama Plachetka a Czech Ensemble Baroque na svém turné po českých a moravských městech zkombinovali árie nebo předehry Mozarta a Antonia Salieriho. Pro další pokračování už desetiletého cyklu České filharmonie Čtyři kroky do nového světa vybrali jeho realizátoři Mozartovo Requiem. Přímo datum Mozartových narozenin, 27. leden 1756 ve Stavovském divadle, jediném dochovaném divadle kde Mozart dirigoval, Národní divadlo tradičně připomíná koncertem s názvem Mozartovy narozeniny. Nápad představit při této příležitosti laureáty posledních tří ročníků Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka, které dodal takovou prestiž její zakladatel a ředitel Alois Ježek, se ukázal jako výborná myšlenka.
Pokračování textu Lednová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Prosincová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Prosincová „nej“ vybírám ze čtyř operních inscenací a dvou vokálních koncertů.

Pražské Národní divadlo premiérovalo na Nové scéně novinku Miloše Orsona Štědroně Don Hrabal. Janáčkova opera si v době rekonstrukce svého domovského divadla poprvé s Gounodovým Faustem vyzkoušela prostor Pavilonu P Výstaviště Brno. V Liberci uvedli Dvě vdovy, jediné nové nastudování opery Bedřicha Smetany v našich divadlech v této sezoně. A Národní divadlo moravskoslezské představilo v české premiéře Wagnerovu verzi Gluckovy Ifigenie v Aulidě.

Z vokálních koncertů jsem zvládla předvánoční vystoupení Collegia 1704 s monteverdiovským programem opřeným o jeho sbírku Selva morale e spirituale a mimořádný koncert PKF korejské koloraturní sopranistky Sumi Jo.

Pokračování textu Prosincová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Říjnová nej propadáků a zážitků dle Heleny Havlíkové

Pro říjnová „nej“ vybírám z dvanácti operních inscenací a dvou vokálních koncertů.

V říjnu kulminoval 13. ročník festivalu hudebního divadla OPERA, přehlídka většiny českých a slovenských operní souborů stálých i alternativních divadel. V chronologickém pořadí: Štátna opera Banská Bystrica pro své pražské vystoupení vybrala Juro Jánošíka Jána Cikkera, plzeňské Divadlo J. K. Tyla Medeu Luigiho Cherubiniho, liberecké Divadlo F. X. Šaldy Massenetovu Thaïs, Jihočeské divadlo České Budějovice Ravelovu operu Dítě a kouzla s předprogramem Kouzla a dítě, Štátne divadlo Košice Händelovou Alcinu, pražské Národní divadlo Martinů Juliettu, Ensemble Damian Semele Johanna Adolpha Hasseho a Opera studio Praha kombinaci Deníku Anny Frankové Grigorije Frida a Kuchyňské revue Bohuslava Martinů pod souhrnným názvem Anne, beze strachu hledět na nebe.

 

A naplno pokračovala i divadelní sezona – v říjnu ve znamení Verdiho. Dvě severomoravská divadla uvedla v premiérách dvě jeho poslední opery podle Shakespearových předloh: Národní divadlo moravskoslezské nastudovalo Otella a Slezské divadlo v Opavě Falstaffa. Pražské Národní divadlo zvolilo Maškarní ples a Jihočeské divadlo Traviatu. Tu však stejně jako původní českou novinku Miroslava Kubičky na motivy ze života Jakuba Jana Ryby v Plzni uvidím až při některé z listopadových repríz a zahrnu je do následujícího měsíce. V Brně pro sezonu limitovanou rekonstrukcí Janáčkova divadla vybrali do Mahenova divadla Donizettiho Nápoj lásky. Vedle českých produkcí jsem také viděla v Sofijské opeře Belliniho Normu.

 

Do soupisu pro „nej“ patří i uvedení Mozartova Dona Giovanniho ve Stavovském divadle pod taktovkou Plácida Dominga.

 

Z plejády říjnových vokálních koncertů jsem stihla pouze Velkou mši Franze von Suppého, kterou do svého cyklu zařadila PKF – Prague Philharmonia, a z nabídky komorní řady FOK vystoupení belgického vokálního uskupení Huelgas Ensemble pod vedením Paula von Nevela.

Pokračování textu Říjnová nej propadáků a zážitků dle Heleny Havlíkové

Zářijová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

V září bylo pro „nej“ opravdu z čeho vybírat, protože sezona 2017/18 operních premiér a vokálních koncertů začala naplno. A konaly se hned čtyři festivaly.

I když se bienále nové a experimentální hudby Ostravské dny střídá s NODO – New Opera Days Ostrava, které se – v sudých letech – na soudobá díla hudebně-dramatického žánru výslovně specializují, i letošní Ostravské dny zařadily do programu operu – po řadě svých světových skladatelských úspěchů se konečně i u nás objevila opera Jiřího Srnky, česká premiéra jeho díla Make No Noise. Na festival také přijel vokální septet Neue Vocalsolisten Stuttgart.

Ústřední programovou linií letošního 10. ročníku Dvořákovy Prahy byla vokální díla se sborem: V rámci řady Collection tak zazněla nejen orchestrální, ale i klavírní verze Stabat Mater, Requiem, Te Deum a hymnus Dědicové Bílé hory a Slavnostní zpěv. Kromě toho kurátor Komorní řady tohoto festivalu Radek Baborák přizval k interpretaci pěti písní Gustava Mahlera z cyklu Chlapcův kouzelný roh v úpravě pro neobvyklé nástrojové složení sopranistku Kateřinu Kněžíkovou. A druhá půle debutového dne Dvořákovy Prahy patřila tenoristovi Petru Nekorancovi, který zvládl i pro jeho obor lyrického koloraturního tenoru nevhodné festivalové zadání varhanního doprovodu.

V Praze také začal 13. ročník festivalu hudebního divadla OPERA, přehlídka většiny českých a slovenských operních souborů stálých i alternativních divadel. V září pro svou pražskou prezentaci Moravské divadlo Olomouc vybralo Řecké pašije Bohuslava Martinů, Národní divadlo pro Státní operu Pucciniho Madame Butterfly, opavské Slezské divadlo přivezlo Verdiho Macbetha, Slovenské národné divadlo Pucciniho Triptych a Národní divadlo Brno  Rossiniho Hraběte Oryho.

Český Krumlov díky svým jedinečným prostorám přitahuje operní produkce – v červnu v zámeckém barokním divadle proběhla Barokní noc, během prázdnin na Otáčivém hledišti provozuje svou letní operní, ale i činoherní a baletní stagionu Jihočeské divadla. Na podzim se zde už desátý rok koná Festival barokních umění, který pořádají Centrum barokní kultury, z.s. a soubor Hof-Musici. Dramaturgickou jedinečnost tohoto festivalu formují novodobé premiéry barokních oper, často s vazbou vzniku nebo provozování na našem území, uváděné navíc v autentickém prostoru krumlovského zámeckého divadla. Letos zde zazněla La Didone Antonia Boroniho.

 

A rozjela se i divadelní a koncertní sezona – hned v září uvedlo svou první premiéru Národní divadlo Brno, které si u Michala Nejtka přímo objednalo novou operu. Pro prostor Reduty tak vznikla Pravidla  slušného chování v moderní společnosti. A liberecké Divadlo F. X. Šaldy zahájilo sezonu zřídka uváděnou Pannou Orleánskou Petra Iljiče Čajkovského.

PKF – Prague Philharmonia zasvětila svou letošní sezonu s mottem „Podmanivě“ lidskému hlasu. A hned při „Pastorálním zahájení“ se v Praze poprvé představil mladý ukrajinský barytonista Andrej Bondarenko, který teprve hledá způsob, jak vyjádřit odstíny Písní potulného tovaryše Gustava Mahlera. A svůj letošní komorní cyklus nazvaný Slovo – Báseň – Píseň uvedla PKF pořadem Usurpator tiranno, ve kterém soubor Musica cum gaudio nápaditě propojil pěvecké a herecké ztvárnění písní raného baroka.

Orchestr Berg zapojil do svého zářijového programu  Soňu Červenou, které Tomáš Reindl ve svém svérázném scénickém melodramu s názvem Joga svěřil roli přísné Guru, která v textech z nejstarších česky psaných publikací o józe  nebo  textech Františka Drtikola za doprovodu orchestru posíleném například o indická tabla, „řídila“ cvičení jogínek.

Dětská opera Praha uctila životní jubileum své zakladatelky a umělecké vedoucí Jiřiny Markové Krystlíkové ve Stavovském divadle Rusalenkou, sympatickou adaptací Dvořákovy opery s mladými adepty pěveckého umění.

Ani se kvůli časovému překrývání nedalo vše stihnout, například koncert k zahájení sezony pražského Národního divadla, na kterém dirigent Petr Kofroň s orchestrem Státní opery uvedl alespoň úryvky z dnes zcela opomíjených oper skladatelů, které byly na repertoáru Nového německého divadla.

Pokračování textu Zářijová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Srpnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové – zážitek bez propadáku

Protože jsem z „databáze“ pro NEJ vyloučila operní přenosy, které jsou ve srovnání s vjemy přímo v divadle nebo na koncertě zejména po zvukové stránce jinou kategorií, bohatý program Operního léta v Kině 35 Francouzského kulturního institutu s přinejmenším inspiratviními záznamy inscenací z festivalu v Aix-en-Provence zůstává stranou. Po záplavě červencových festivalů s barokními operami tak zůstal srpen výrazně skromnější. Byl ve znamení francouzské barokní opery, když se do druhého prázdninového měsíce přehoupl závěrečný koncert Letních slavností staré hudby Slavnost pro krále Slunce a v nově zrekonstruovaném barokním zámeckém divadle ve Valticích u nás poprvé zazněla Lullyho Armida.  I když mělo provedení Göttingenského barokního orchestru pod taktovkou Antonia Adamského spíše mile sousedskou atmosféru a poskytlo jen základní informativní představu o této Lullyho poslední tragédii lyrique, zařazení mezi propadáky si nezaslouží.  Slavnost pro krále Slunce by ovšem mezi zážitky patřila i v „silnější“ konkurenci, než v té, která se sešla v srpnu.

Pokračování textu Srpnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové – zážitek bez propadáku

Červencová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Po té, kdy Národní divadlo svou momentálně bezprizorní Státní operu odstrčilo s premiérou operety Jacquese Offenbacha Orfeus v podsvětí do Hudebního divadla v Karlíně na závěr sezony o svátku 6. července, stálé operní scény se uzavřely. Prázdninovou operní a vokální nabídku u nás převzaly festivaly. Na letošním 5. ročníku Olomouckých barokních slavností zazněly v atriu Jezuitského konviktu, který nyní funguje jako Umělecké centrum Univerzity Palackého, tři barokní serenaty – La contesa de‘numi Leonarda Vinciho s hádkou bohů, kdo bude vychovávat následníka francouzského trůnu, Il natal di Giove Karla Müllera o mylně pochopeném proroctví a La Senna festeggiante Antonia Vivaldiho o usmíření Benátek a Francie prostřednictvím tří alegorických postav. Hudební festival Znojmo téma svého 13. ročníku – německá hudba pod vlivem reformace  – obohatil v kostele sv. Michala scénickým provedení Příběhu o Kristu s hudbou Heinricha Schütze. A letošní operní novinkou Jihočeského divadla pro tradiční letní stagionu na krumlovském Otáčivém hledišti byl Verdiho Trubadúr. Z vokálních koncertů  Letních slavností staré hudby proběhlo v červenci zahájení s programem nazvaným Král nebes.

Pokračování textu Červencová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Červnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

V červnu uzavřelo letošní operní sezonu pražské Národní divadlo Wagnerovým Lohengrinem, ve kterém prach dřevěných mečů naštěstí zvířila hudba, ostravská opera Rossiniho Lazebníkem sevillským!!! v novém českém přebásnění Jaromíra Nohavici se třemi vykřičníky v názvu a s přeformátováním postav režisérem Ondřejem Havelkou a v Plzni u nás český soubor poprvé nastudoval Luigiho Cherubiniho Medeu. Červnový program Pražského jara přinesl koncert Orchestru Berg s novinkou Zbývá jen píseň, ve které se Petr Wajsar s lehce satirickým odstupem vypořádal s festivalovým zadáním brittenovského Průvodce mladého člověka, ovšem nikoli orchestrem, ale hudebními styly 20. století. A začaly festivaly další – v osvěžující tradici vlastní staggiony na zámku Nové Hrady pokračovala Smetanova Litomyšl Händelovou dramatickou kantátou Aci, Galatea e Polifemo, které předcházel sled hudebně-scénických zastavení po zámeckých zahradách s postavami a áriemi z Händelových oper. Festival komorní hudby Český Krumlov vygradoval svou Barokní noc v unikátním zámeckém Barokním divadle novodobou českou premiérou opery Antonína Laubeho Věštba. V rámci svého XI. abonentního cyklu se Ensemble Inégal ve Velkopřevorském paláci rozmarně „plavil“ Člunem z Benátek do Padovy v madrigalové komedii Adriana Banchieriho. Součástí Česko-německého kulturního jara 2017 bylo i společné vystoupení Dětské opery Praha, Dětského sboru Bavorské státní opery a Mládežnického orchestru Bavorského státního orchestru ATTACCA, při kterém ve Stavovském divadle české a německé děti uvedly Brundibára Hanse Krásy. A uskupení Run OpeRun se pokusilo provokovat mozartovskou adaptací Thriller Figarova svatba jako detektivkou s otevřeným koncem, který ale přišel příliš pozdě.

Pokračování textu Červnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové