Vypsaná fiXa společně s PKF — Prague Philharmonia 4. července na festivalu Rock for People se světovou premiérou!

4. července se poprvé v historii propojila kapela Vypsaná fiXa s orchestrem PKF — Prague Philharmonia ve společném projektu na festivalu Rock for People a oslavila tak společné 25. narozeniny. Na KB stage v areálu Festivalparku na letišti Věkoše v Hradci Králové zazněly od 18.20 hodin hity Vypsané fiXy z alba Fenomen, ověnčeného nominací na Cenu Anděl v kategorii Album roku, Tady to někde je a Krása nesmírná. „Do výběru jsme chtěli dostat všechny póly kapely, nejen pomalé, tklivé písně, ale přidali jsme záměrně i ostřejší věci. Když jsme o výběru přemýšleli, měli jsme poměrně čerstvou živou nahrávku z jednoho našeho koncertu. Nahrané písničky se většinou během koncertů postupně deformují a nakonec jsou třeba úplně jiné než na desce. Takže třeba píseň Dezolát, která má na albu tři minuty, má v živém provedení šest a půl. Honzovi Kučerovi jsme nakonec poslali tuto koncertní nahrávku, která už je v podstatě jakýmsi jamem s publikem. Na tu vznikly aranže. S odstupem času si myslím, že to byla dobrá taktika,“ komentuje program frontman kapely Michal Mareda aliaz Márdi. „Osobně mě překvapilo, jak orchestrální úpravy podtrhují příběhy jednotlivých písní. Některá místa jsou až dojemná. Jako autor textů zažívám stejné písně zase trochu jinak,“ dodává.

Uměleckým garantem projektu a autorem aranží je dirigent, skladatel a klavírista Jan Kučera, jenž je podepsán pod projekty jako Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? nebo Rudá Marie. „Rád spojuji zdánlivě nespojitelné hudební světy a i tento koncert je důkazem toho, že se odlišné hudební žánry mohou dobře doplňovat a vzájemně inspirovat. Orchestrální úpravy jsem přizpůsobil syrovému a přímočarému stylu písniček Vypsané fiXy a mám dojem, že si hráči PKF tu někdy až punkovou drsnost docela užívají. Naopak některé pomalejší písně dostaly díky orchestrální složce větší jemnost, určitý druh romantiky a samozřejmě zvukovou barevnost. Jsem zvědav, jak tyto nové verze přijmou skalní fanoušci kapely.“

Pro PKF — Prague Philharmonia to bylo první účinkování na rockovém festivalu v její historii, byť už v minulosti spolupracovala s pop-stars jako Sting nebo Zucchero, a skvělý závěr úspěšné koncertní sezony, která orchestr zavedla do několika zemí světa a dopřála mu spolupráci se světovými hvězdami jako Jonas Kaufmann, Ailyn Pérez nebo David Newman. Jako perličku zahrála PKF – Prague Philharmonia na úvod koncertu ve světové premiéře 2. větu skladby From the Future World, kterou vytvořila umělá inteligence AIVA na základě analýzy díla Antonína Dvořáka. O tomto experimentálním projektu, za kterým stojí kreativní ředitelé agentury Wunderman Richard Stiebitz a Filip Humpl, nedávno informoval mimo jiné i  prestižní americký webový portál Vice.

Partnerem projektu byl generální partner PKF — Prague Philharmonia a festivalu Rock for People, Komerční banka.

Po devíti sezonách v České filharmonii se Josef Špaček vydá opět na sólovou dráhu

Začátkem července oznámil současný koncertní mistr České filharmonie a houslový virtuos Josef Špaček svou poslední sezonu v této pozici. Špaček se stal koncertním mistrem České filharmonie v roce 2011 a je tak jejím dodnes historicky nejmladším koncertním mistrem. Špaček se hodlá nadále věnovat rozvíjení své sólové kariéry.

 Houslový virtuos Josef Špaček odehraje poslední sezonu 2019/2020 v pozici hlavního koncertního mistra České Filharmonie. K odchodu se rozhodl zejména se záměrem výrazněji se opět profilovat jako sólový hráč světového formátu. Intenzivní spolupráci s Českou filharmonií bude ale nadále udržovat i v nadcházejících sezonách. V nedávné době byl Josef Špaček jmenován členem Rady Českého spolku pro komorní hudbu a v současné době se připravují další vystoupení s Českou filharmonií.

Ke svému působení v České filharmonii Josef Špaček říká: „Reprezentovat Českou republiku v řadách jejího ,vlajkového orchestru‘ pro mě byla obrovská čest, které si nikdy nepřestanu vážit. Setkal jsem se zde s celou řadou vynikajících umělců, kteří mě inspirovali. Chtěl bych poděkovat zejména za možnost stát se uměleckým partnerem ČF, což mi jednak umožnilo v dobách působení v orchestru udržovat i svou sólovou kariéru, jednak mi to nadále otevírá dveře další spolupráce s tímto vynikajícím orchestrem.”

Josef Špaček odehrál s Českou filharmonií přes 60 koncertů jako sólový hráč a několik stovek koncertů z pozice koncertního mistra. Spolupracoval s dirigenty jako Jiří Bělohlávek, Semjon Byčkov, Valerij Gergiev, Manfred Honeck, Sir Colin Davis, Christoph Eschenbach nebo Jakub Hrůša. V letech 2013–2016 byl Špaček i šéfem umělecké rady ČF. V posledních letech stál u zrodu několika významných nahrávek České filharmonie. Natočil komplet symfonií Antonína Dvořáka s dirigentem Jiřím Bělohlávkem, nebo komplet symfonií Petra Iljiče Čajkovského se Semjonem Byčkovem. Josef Špaček se významně spolupodílel na založení komorního orchestru České filharmonie, který na koncertech vedl jako umělecký vedoucí.

 „Josef Špaček přišel do České filharmonie v době její zásadní proměny a stal se tváří i duší orchestru na celých devět let. Jeho umělecké výkony i osobní nasazení byly zcela výjimečné a Česká filharmonie v něm získala koncertního mistra nejvyšší světové třídy. Jako sólista nás skvěle reprezentoval na koncertech doma i v zahraniční. Soustředění na sólovou kariéru je proto v jeho případě správným krokem, v němž ho podporujeme a přejeme mu hodně štěstí. Josef Špaček však i nadále zůstává s Českou filharmonií spojen na poli sólovém, komorním i orchestrálním. Těšíme se na všechny naše budoucí společné projekty.“ dodává generální ředitel České filharmonie David Mareček

 Česká filharmonie již na pozici nového koncertního mistra vypsala výběrové řízení. Vítěz či vítězka tohoto výběrového řízení bude spolupracovat s koncertními mistry Jiřím Vodičkou a Janem Mráčkem.

 O Josefu Špačkovi:

Houslový virtuos Josef Špaček (nar. 1986) se velice rychle etabloval jako jeden z nejvýraznějších talentů své generace. Studoval na Curtisově hudebním institutu (Filadelfie) a Juilliard School (New York) pod vedením pedagogů jako Ida Kavafian, Jamie Laredo nebo Itzhak Perlman. Mezi jeho největší úspěchy patří vítězství v soutěži Michaela Hilla (Nový Zéland, 2009), druhá cena v soutěži Young Concert Artists International Auditions (New York, 2011), finále soutěže královny Alžběty (Brusel, 2012). V roce 2011 se stal nejmladším koncertním mistrem České Filharmonie v historii. Josef Špaček spolupracoval v průběhu své kariéry s dirigenty jako Jiří Bělohlávek, Jakub Hrůša, Semjon Byčkov, James Conlon, Valerij Gergiev, Manfred Honeck, Tomáš Netopil, Michael Sanderling nebo Krzystof Urbański.

Otakar Ostrčil a Soběslav

V pátek 21. 6. 2019 proběhla v Soběslavi slavnost k 140. výročí narození Otakara Ostrčila (1879–1935) – hudebního skladatele, dirigenta, dlouholetého šéfa opery Národního divadla v Praze a nejvýznamnějšího ze soběslavských letních hostů. Akci připravilo Blatské muzeum v Soběslavi a Veselí nad Lužnicí (pobočka Husitského muzea v Táboře) společně s městem Soběslav, za partnerské spolupráce Základní umělecké školy Soběslav a spolku Setkání s hudbou.

Podvečerní program začal v 17 hodin na oblíbeném místě Otakara Ostrčila – v parku u Nového rybníka na okraji města. Zde byla již v roce 1941 umístěna Ostrčilova pamětní deska a o 21 let později odhalena busta od první české profesionální sochařky Karly Vobišové, rodačky z Kunžaku na Jindřichohradecku a Ostrčilovy současnice. Busta však byla v roce 2009 z pomníku odcizena. K letošnímu výročí se výroby obnovené busty ujalo město Soběslav, jako model posloužila kopie původního díla z muzejních sbírek. Po deseti letech tak obnovený pomník opět „zazářil v červnovém slunci vrouben nádhernou kulisou přírody“ (řečeno slovy Julie Ostrčilové napsanými po odhalení pomníku v roce 1962). Fanfáry na místě zahrál Soběslavský žesťový kvartet, odhalení pomníku se po svých projevech ujali Jindřich Bláha (starosta města) a Daniel Abazid (vedoucí Blatského muzea). Závěr patřil lidovým písním ze Soběslavska, které zazpíval sbor Anonym Voice Soběslav pod vedením Ireny Molíkové.

Odhalení busty Otakara Ostrčila Foto archiv

Další program následoval v muzejním objektu Smrčkův dům na soběslavském náměstí. Zdejší návštěvníky hudebním pásmem a současně zásadními kapitolami z Ostrčilova profesního života provedl Daniel Abazid. Zaznělo několik ukázek z díla Otakara Ostrčila, celkem čítajícího 9 oper, 10 orchestrálních skladeb, 4 komorní skladby, 25 písní, 8 sborů a kantát, 6 melodramů a 1 činoherní hudbu. Tomáš Víšek provedl dvě rané klavírní skladby – úvodní část suity ke scénické pohádce Jaroslava Kvapila Sirotek a Skladbu pro oktavánský památník. Za klavírního doprovodu Martiny Pechové zazpívala mezzosopranistka Karolína Berková pět písní z Ostrčilova mládí, které představují zhudebněné básně Vítězslava Hálka, V. Jelínka, Josefa Václava Sládka a Jaroslava Vrchlického. Z melodramů nemohla nezaznít skladba Skřivan na text místního, předčasně zesnulého básníka Miroslava Valenty, kterou nastudovali Martina Pechová a Miroslav Čížek. Ve zdravicích hostů byla připomenuta role Otakara Ostrčila při řízení Opery Národního divadla v Praze, kterou utvářel po většinu období první republiky (Eva Sochorová, tisková mluvčí Opery Národního divadla v Praze), při tamním uvedení operních cyklů Antonína Dvořáka i všech dalších významných českých skladatelů (Markéta Hallová, předsedkyně Společnosti Antonína Dvořáka) i ve Společnosti Josefa Bohuslava Foerstera, jejímž byl Ostrčil spoluzakladatelem a předsedou (Olga Černá, současná předsedkyně společnosti). Své zdravice přidali i Petr Hanzlík, předseda spolku Setkání s hudbou, a Jakub Smrčka, ředitel Husitského muzea v Táboře. Závěrečný hudební blok programu patřil dílu Bedřicha Smetany, který byl dozajista nejoblíbenějším hudebním skladatelem Otakara Ostrčila. Právě Ostrčil ke stému výročí Smetanova narození připravil cyklus Smetanových oper, připravil kritické vydání Smetanovy Prodané nevěsty, které představovalo průkopnický počin v české hudební vědě, a na 15 gramofonových desek pořídil i vůbec první nahrávku této opery. Z díla Bedřicha Smetany v programu zazněly Večerní písně na slova Vítězslava Hálka (Kdo v zlaté struny zahrát zná a Nekamenujte proroky) v podání Karolíny Berkové a Martiny Pechové a skladba Sláva Tobě z opery Dalibor, kterou zazpíval sbor Anonym Voice.

Závěrečným bodem slavnosti bylo otevření expozice Otakar Ostrčil a Soběslav, která bude trvale seznamovat s osobností Otakara Ostrčila a jeho hudbou. Lidský rozměr jí dodává pohled do rekonstruované Ostrčilovy pracovny z jeho pražského bytu a řada osobních a tedy mistrem dotýkaných předmětů. Pamětní síň doplňuje audiovizuální kiosek, nabízející fotografie z pracovního i letního soběslavského života Otakara Ostrčila a také možnost poslechu šesti ukázek z vybraných skladeb. Mezi nimi jsou i tři stěžejní díla, která vznikla během pobytů autora v Soběslavi – symfonická báseň Léto, protiválečná operní pohádka Honzovo království a variace pro orchestr Křížová cesta, která v roce 1946 pod taktovkou Rafaela Kubelíka zazněla na zahajovacím koncertu prvního ročníku Pražského jara. Nahrávky navíc připomínají i dirigenta Karla Ančerla, rodáka z nedalekých Tučap, anebo Ostrčilovu dceru Blanku, která působila jako koncertní recitátorka. Věříme, že se nám tím podařilo důstojně naplnit někdejší přání Ostrčilových dědiců, bohužel již zaniklé Společnosti Otakara Ostrčila i jejího předsedy Václava Holzknechta.

Z expozice Otakar Ostrčil a Soběslav Foto archiv

Plzeňská Médea v Bayreuthu

Bayreuth, Markgräfliches Opernhaus

Marta Ulrychová

Dne 11. a 12. 6. vystoupila opera plzeňského  Divadla J. K. Tyla v Markraběcím operním domě v  Bayreuthu. Pro své druhé pohostinské vystoupení v tomto divadle (v loňském roce  zde uvedlo Monteverdiho Orfea) si zvolilo italskou verzi Cherubiniho Médey. Opera měla v Plzni premiéru v červnu 2017, bayreuthská představení tak byla vlastně její derniérou. Protože premiéra byla na stránkách HR již recenzována, navíc obsazení – až na dvě výjimky – se shodovalo s premiérovým, omezím se pouze na několik poznámek.

Přesazení inscenace do nového prostředí přináší změny jak v oblasti akustiky, tak i celkového vizuálního dojmu. Zrenovovaná divadelní budova postavená ve stylu italského pozdního baroka si již zasloužila pozornost mnoha recenzentů. Má výtečnou akustiku, prospívající zejména dobovým nástrojům. Současné orchestrální obsazení a absence orchestřiště tedy působily v tomto směru poněkud robustnějším dojmem. Ve snaze podtrhnout dramatičnost díla vsadil  dirigent Norbert Baxa na jeho dynamičnost, potažmo tedy na rychlejší tempa. Mimořádně náročný part protagonistky byl svěřen zkušené Kataríně Jordě-Kramolišové, která podobně jako v premiéře i tentokrát zaujala svým strhujícím herectvím. V roli Jásona se tentokrát představil Paolo Lardizzone, jehož znělý tenor našel v akustice příhodné uplatnění. Neméně  dobře se dařilo Vandě Šípové coby Glauké,  Pavlu Klečkovi v roli Kreonta,  a Janě Foff-Tetourové jako  Neris, jejíž árie Solo un pianto patřila k nejpůsobivějším momentům představení. Plzeňské divadlo tak nabídlo v Bayreuthu jedno z děl, které nebývá běžným repertoárovým kusem. Obě představení  diváci vřele ocenili bouřlivým potleskem.

Katarína Jorda-Kramolišová (Médea) Foto © Martina Root

Červnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Do základu pro červnová „nej“ dávám úctyhodný počet osmi operních inscenací a tři koncerty.

Z květnových operních premiér tuzemských stálých divadel jsem zatím zvládla tři. Chronologicky podle dat premiér: v Plzni to byl Šelma sedlák Antonína Dvořáka, v Ostravě Robert ďábel Giacoma Meyerbeera, v Brně kombinace Tří fragmentů z Julietty Bohuslava Martinů s Lidským hlasem Francise Poulenka a v pražském Národním divadle Dalibor Bedřicha Smetany. Nové inscenace Bizetovy Carmen v Ústí nad Labem a Weberova Čarostřelce v Opavě uvidím až při některé z podzimních repríz.

Červen byl ovšem bohatý na festivaly s novými operními produkcemi. Z bohatého programu Smetanovy Litomyšle jsem všechny operní inscenace viděla v domovských divadlech, takže jsem si vybrala jedinou původní festivalovou inscenaci – Gluckovu operu Paris a Helena uvedenou v přírodním amfiteátru na zámku Nové Hrady. A při tradiční barokní noci na Festivalu komorní hudby Český Krumlov v zámeckém divadle pořadatelé setřeli archivní prach z opery Handlíři Antoina Dauvergneho. Po loňském nultém ročníku festivalu Opera Nova pražské Národní divadlo uspořádalo první ročník. Dvě z jeho šesti produkcí jsem již v minulosti viděla (a byly v základu pro „nej“ daného měsíce)  – Wajsarovu Tramvestii při premiéře na Nové scéně /NEJ duben 2019/ a Komorousova Němého kanára na NODO 2018 /NEJ červen 2018/. (Produkce Briana Eno Apollo se překrývala s premiérou Dalibora a koncertní uvedení opery 66 sezón Marka Piačeka se konalo v den představení Glucka na Nových Hradech.) Z programu festivalu Opera Nova jsem mohla vidět Reichovy Patterns v provedení slovenského souboru Cluster Ensemble a Poselství – Poslední láska Dr. Kafky, které však s operním žánrem fakticky nesouvisely.

Kromě našich operních inscenací jsem pokračovala ve sledování nových nastudování českých oper v Německu – po drážďanské Prodané nevěstě jsem viděla premiéru této opery v Lipsku a v Darmstadtu dávali Rusalku.

V červnových koncertních produkcích doznívalo ještě Pražské jaro – Musica Florea uvedla Mozartovu Mši C dur a Rekviem Des dur Roberta Schumanna, Collegium Vocale 1704 připravilo druhý koncert svého nového cyklu Lamento di tre amanti a dirigent Václav Dlask se prezentoval programem s koncertním uvedením Hlasu lesa Bohuslava Martinů a části z fragmentu Mozartovy opery Lo sposo deluso.

Zážitek s Collegiem Vocale 1704

Soubor Collegium 1704 rozhojnil pro rok 2019 své úspěšné pražské působení o sérii koncertů věnovaných výhradně vokální hudbě, na kterém dostává „sólovou“ příležitost Collegium Vocale 1704. Pro druhý koncert tohoto cyklu v odsvěceném kostele sv. Anny na Pražské křižovatce 11. června vybral Václav Luks s devíti sólisty madrigaly. Nikoli však ty slavné Claudia Monteverdiho, ale kompozice, jak se k tomuto výsostnému vokálnímu žánru pozdní renesance vracela generace skladatelů pozdního baroka na konci 17. a v první polovině 18. století – Alessandra Stradelly, Alessandra Scarlattiho, Antonia Lottiho a Antonia Caldary.  Program nazvali Lamento di tre amanti (Nářek tří zamilovaných) podle jednoho madrigalu Antonia Lottiho.

Koncertu předcházela „ouvertura“, ve které Václav Luks posluchače erudovaně i vtipně zasvětil do historie madrigalu jako formy, se kterou skladatelé odvážně experimentovali. A bylo užitečné si uvědomit, že tehdejší společenské elity byly mnohdy natolik hudebně zdatné, že madrigaly nejen „konzumovaly“ jako posluchači této výsostné intelektuální zábavy, ale dokázaly se do jejich provozování i aktivně zapojovat.

Václav Luks řídil Collegium Vocale 1904 od cembala a devět sólistů rozděloval podle obsazení dvou až pětihlasých madrigalů. Pěvecké linie se vrhaly do odvážných a překvapivých střetů a extravagantních harmonických kombinací při hudebním vyjádření afektů v obrazově bohatých básnických textech. Madrigaly respektovaly „klasické“ madrigalové náměty milostných útrap i vášní, pomíjivosti krás světa nebo smrti temné i jasné, jak už naznačují jejich názvy – Plačte, oči utrápené (Alessandro Stradella), Pohrdání plamen lásky zadusilo (Alessandro Scarlatti), Pomíjivý život (Antonio Lotti), Kárám tu krutost (Antonio Lotti), Z hořkého bolehlavu (Antonio Caldara). Barokní skladatelé však už nahlíželi milostná témata i z odlehčenější humorné perspektivy ženské nestálosti, her s láskou, ba parodie na opěvování ženských půvabů (Lottiho Nářek tří zamilovaných).

Interpretace madrigalů plných rafinovaných detailů vyžaduje propojení sólového pěveckého umění s velkým citem pro vzájemnou vyváženost hlasů. Třebaže akustika kostela sv. Anny byla při umístění pódia u levé delší strany sušší, než bychom v tomto prostoru předpokládali a nepomáhala zaoblovat a více stmelovat hlasy, s tak náročnou výzvou se vyrovnali všichni  –sopranistky Helena Hozová, Kamila Zbořilová, Marta Fadljevičová, altistky Kamila Mazalová a Aneta Petrasová, tenoristé Čeněk Svoboda a Ondřej Holub a basisté Martin Vacula s Tadeášem Hozou. Řadu z nich dobře známe z dřívějších koncertů, někteří však s Collegiem 1704 teprve začínají a skvělé bylo zjištění, jak Václav Luks dokáže vyhledávat pěvecké talenty i v té nejmladší generaci našich sólistů.

Vedle skvělé interpretace vedly k zamyšlení v dnešních souvislostech i italské texty dávných madrigalů, v programové brožuře uvedené v kvalitním přebásnění do češtiny. Zaujaly nejen niternou hloubkou vhledu do zákoutích lidské psychiky, kde touha po životě a jeho krásách je často rovnocenná touze po smrti, ale i elegancí a kultivovaností jazyka.

Vedle Luksova cembala doprovázela zpěv i theorba Jana Krejči – a oba muzikanti předvedli své mistrovské ovládání nástrojů v sólových skladbách, z nichž zejména cembalová toccata o obléhání pevnosti Filippsburgo Alessandra Pogliettiho byla nápaditým zvukomalebným vyjádřením dramatické bitvy, ale i utrpení vojáků.

V závěrečném madrigalu Antonia Caldary Fra loggie nevi e gelo /Za deště, sněhu a mrazu se uplatnili všichni společně – a toto rozloučení s ponaučením: „Jak vážíme si dobra, když o ně přijdeme!“ bylo i svrchovaným lamentem nad smrtí spisovatele Jiřího Stránského, který patřil do spřízněné „rodiny“ Collegia 1704.

Koncert přesvědčil, že madrigaly rozhodně nejsou jen obdivuhodně vycizelovanou miniaturou s připomínkou „starých časů“. Jejich provozování nese v sobě i dnes stále aktuální apel na nezbytnost usebrání se a hledání zdrojů a pramenů své identity. Krásný večer v přátelské atmosféře příznivců staré hudby byl také poděkováním mecenášům Collegií, jejichž podpora má díky mistrovství těchto mezinárodně renomovaných souborů velký smysl.

Koncert barokních madrigalů tak nasadil vysoké měřítko pro další obohacení pražského hudebního života cyklem, který se na podzim přesouvá do barokní kaple Italského kulturního institutu a slibuje přinášet další dosud ukryté poklady staré hudby.

Propadák s Rusalkou v Darmstadtu

Poslední premiérou operního souboru v německém Darmstadtu byla Rusalka Antonína Dvořáka. Pohádku o vodní víle s kašírovaným jezírkem a rákosím dnes v Německu můžeme sotva čekat. Režisérka Luise Kautz akcentovala environmentální téma devastace přírody dnešním člověkem. Celá inscenace (scéna Lani Tran-Duc) je „zabalená“ do igelitových fólií, „tone“ v mlze tajuplně prosvícené světly (světla Nico Göckel) a v různých odstínech šedi včetně skalisek, která už na začátku připomínají spíše pustou měsíční krajinu. Celkové vyznění je hodně pochmurné, bez Dvořákova závěrečného útěšného Božího smíru nad lidskou duší, jakkoli proradnou.

Zásadním nedostatkem darmstadtské inscenace však bylo hudební nastudování a průměrné až podprůměrné pěvecké výkony. Orchestr pod vedením Daniela Cohena hrál často intonačně velmi nepřesně a celkovou měkkost zvuku narušovaly hlasité žesťové nástroje a příliš intenzivní tympány a další bicí nástroje. Třebaže se představitelky Cizí kněžny (Katrin Gerstenberger) a Ježibaby (Elisabeth Hornung) pyšní titulem Kammersängerin, komorní pěvkyně mají vrcholy svých kariér  již zjevně za sebou. Thorsten Büttner jako Princ svým útlým tenorem dosahoval výšek spolehlivě, takže se dalo ještě vytušit, že kdysi vítězil i v takových soutěžích, jako je Operalia. Jemný soprán Kathariny Persicke se vhodněji uplatnil v lyrickém začátku partu Rusalky – dramatičtější výraz nahrazovala Persicke spíše herecky. Vodník v podání Johannese Seokhoona Moona sice dá na začátku Rusalce hodně energickou facku, ale bas tohoto korejského sólisty v partu Vodníka působil titěrně.

Z inscenace Rusalky v Darmstadtu bylo zejména ve srovnání s úrovní nastudování Dalibora v nedalekém Frankfurtu nad Mohanem a obou Prodaných nevěst v Drážďanech i Mnichově zřejmé, že jde o menší oblastní divadlo. I když cesta vlakem z Darmstadtu do Frankfurtu trvá pouhých 18 minut, domácí publikum si toho „svého“ divadla zjevně považuje. Odpolední představení zaplnili hlavně prarodiče s vnoučaty.

DOKTORSKÉ STUDIUM V PLZNI

Národní akreditační úřad udělil dne 20. června 2019 akreditaci doktorskému studijnímu programu Hudební teorie a pedagogika na Fakultě pedagogické Západočeské univerzity Plzni.

Čtyřleté studium v prezenční i kombinované formě bude otevřeno již v akademickém roce 2019/2020. Garantem studia je prof. PhDr. MgA. Jan Vičar, CSc.

Předběžné termíny: Termín podávání přihlášek: do 26. 8. 2019. Termín pro zaslání disertačního projektu a dalších materiálů: do 28. 8. 2019. Termín konání přijímací zkoušky: 30. září 2019 od 9 hod. Informace budou upřesněny kolem 15. července 2019 na https://fpe.zcu.cz/khk/.

UPOUTÁVKA  NA  ČERVENCOVÉ  ČÍSLO

Z červencového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:

  • Rozhovor  s významným českým houslistou Bohuslavem Matouškem, který 26. září oslaví své významné životní jubileum a při té příležitosti vystoupí na gratulačním koncertě v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov.
  • Rozhovor s předním německým režisérem Christianem Räthem, který má dosud na svém kontě režie děl mnoha skladatelů na nejvýznamnějších světových scénách počínaje Mozartem a konče Korngoldem či Brittenem. Jeho velkým přáním je ale režírovat i některou z oper Leoše Janáčka.
  • Z rubriky Události ohlédnutí za patrně posledním vystoupením Pražského komorního baletu, který první den v květnu uvedl s velkým ohlasem na prknech Stavovského divadla premiéru Erbenovy Kytice, jejímiž tvůrci byli Ondřej Brousek jako autor hudby a Petr Zuska, jenž vytvořil scénář, choreografii a režii. Soubor, který založil roku 1975 Pavel Šmok, svoji kontinuální činnost ukončuje „z důvodů naprosto nedostatečné veřejné podpory a nezájmu stávajícího vedení Ministerstva kultury České republiky o problematiku tanečního umění“.
  • Z rubriky Festivaly, koncerty  kompletní zhodnocení letošního Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, z jehož obšírného programu doporučujeme např. recenze na Zahájení s Jakubem Hrůšou a Bamberskými symfoniky, vystoupení italského tělesa Orchestra dell´Accademia Nazionale di Santa Cecilia – Roma v čele s dirigentem Antoniem Pappanem a sólistkou Bartókova Prvního houslového koncertu Lisou Batiashvili, španělského souboru Orchestra de Cadaqués, s nímž se tentokrát v díle Astora Piazzolly představila další houslistka, Leticia Moreno, Pražských symfoniků, kteří mj. uvedli s Terezií Fialovou Koncert pro klavír a orchestr Petra Ebena, který by se letos 29. ledna dožil 90 let, či České filharmonie, kterou řídil Louis Langrée a jež posluchačům představila Ravelův Klavírní koncert G dur s Javierem Perianesem a Frankovu nádhernou Symfonii d moll. Zcela výjimečným projektem bylo vystoupení Isabelle Faust, která v jednom večeru  skvostně představila kompletní Bachovy houslové sonáty a partity, zajímavostí pak určitě byl i koncert  v rámci Víkendu komorní hudby, na němž německo-srbská interpretka Carolina Eyck představila elektrofonický bezdotykový instrument, nazvaný podle svého vynálezce těremin. Své posluchače si našli i naši mladí interpreti, klavírista Matyáš Novák, který zahájil řadu matiné, a houslista Milan Al-Ashhab, jenž společně s klavíristou Adamem Skoumalem vystoupili na jednom z nokturen. Na své si ale jistě přišli i fanoušci hudby filmové, kdy v kině Lucerna byl promítnut snímek Martina Friče Varhaník u sv. Víta s nově zkomponovanou hudbou Jana Rybáře, a hudby jazzové, kterou tentokrát reprezentovalo vystoupení americké jazzové zpěvačky, držitelky tří cen Grammy Cécile McLorin, a Sullivana Fortnera. Z koncertů mimo lesk festivalu bychom rádi upozornili např. na Koncert pro Anežku, pořádaný Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, na němž v podání komorního souboru dobových nástrojů Capella da Camera Praga s uměleckým vedoucím Lukášem Vernerem a sólistů Michaely Šrůmové a Romana Janála zazněla ve světové premiéře kantáta Martina Kumžáka Canticum St. Agnes
  • V rubrice Horizont tentokrát přinášíme ohlédnutí za  vystoupením Artura SandovalaPražskými symfoniky a Janem Kučerou ve Smetanově síni Obecního domu, které se neslo v duchu skladeb George Gershwina.
  • Z operního žánru, nabídnutého v poslední době na našich scénách, si určitě přečtěte recenzi na premiéru koncertního uvedení Wagnerova Rýnského zlata ve Foru Karlín, nastudovaného Andreasem Weiserem, Orchestrem Státní opery a řadou zahraničních i českých sólistů, mezi nimiž nechyběli např. vynikající představitel Albericha Němec Thomas Gazheli či jako úlisný Loge Štefan Margita.
  • Ze zahraničí doporučujeme srovnání s Rýnským zlatem v Pasově, kde jej nastudoval orchestr Niederbayerische Philharmonie s dirigentem Basilem H. E. Colemanem a sólisty Stephanem Bootzem (Wotan), Stefanem Stollem (Alberich) či Thomasem Stückemannem. Zde se ale jednalo o inscenaci, kterou režijně připravil Stefan Tilch na scéně Karlheinze Beera a s kostýmy Ursuly Beutler.
  • Z rubriky Studie, komentáře si nenechte ujít:
  • zavedené seriály: Celuloidová hudba – nově o  českém (a československém) hudebním dokumentu – v sedmém díle věnovaném nedávno zesnulým – režisérovi Václavu Kučerovi a muzikantovi, scenáristovi, manažerovi a organizátorovi Romku Hanzlíkovi,  Z historie a současnosti muzikálu – kde tentokrát najdete např. informace o nedožitém jubileu Laďky Kozderkové, legendě jménem Jesus Christ Superstar či o nabídce britského muzikálového léta, kde se autoři soustředili zejména na zajímavé novinky, které budou během následujících měsíců uváděny v méně známých divadelních prostorách, nebo na inscenace, u nichž je plánován pouze omezený počet repríz.
  • nové seriály: Portréty velkých dirigentů od 19. století po současnost, kde se tentokrát dozvíme celou řadu zajímavostí z dirigentského života Leonarda Bernsteina, Mozaika nejslavnějších operních režisérů, v níž jsme v červencovém čísle zaměřili pozornost na slavného Ottu Schenka, který jako operní režisér debutoval v roce 1957 v Mozartově Kouzelné flétně, Zapomenuté operní skvosty, kde se tentokrát Robert Rytina věnuje Gounodově opeře Cinq-Mars,  Století bez mezníků s poutavým textem o finském skladateli Einojuhanim Rautavaarovi, největším z Finů po Jeanu Sibeliovi,  jazzu věnovaný seriál s názvem Proudy a protiproudy jazzových meandrů, jenž pokračuje opět nápaditě nazvaným dílem Golfský proud jazzové muziky, kde  je jednou z hlavních postav  Duke Ellington.
  • V rubrice Knihy a notoviny se tentokrát opět vracíme k Novinkám ze zahraniční muzikologické literatury, v jejichž třetím díle autor znovu přináší celou plejádu nově vydaných knih o hudbě. A to jak publikací, týkajících se teorie, filozofie, sociologie a psychologie hudby, tak prací, věnovaných hudebním dějinám i několika osudům konkrétních autorů. V neposlední řadě zde najdete i zahraniční publikace, týkající se českých skladatelů.
  • Rubriku Svět hudebních nástrojů tento rok věnujeme  klavírům a seriálu Klavírnictví na rozcestí. V sedmém  díle autor pokračuje v chronologii jejich výroby od roku 1989 dodnes, která tímto dílem končí a bude pokračovat dalšími tématy z této oblasti.
  • A v rubrice Revue hudebních nosičů tentokrát nabízíme Nové operní nahrávky na CD, po kterých na dalších stranách jako  v každém čísle následují  recenze na některá nově vydaná CD.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PRAGUE PROMS 2019

ATRAKTIVNÍ KONCERTY KLASIKY I JAZZU

Markéta Jůzová

Mezinárodní festival Prague Proms nabízí posluchačům každoročně atraktivní programy skvělých českých a zahraničních interpretů ze světa klasiky i jazzu. Letošní jubilejní patnáctý ročník otevřel Thomas Gansch Big Band se svým leaderem v La Fabrice. Po jeho úspěšném květnovém vystoupení, které termínově i s ohledem na menší hudební formaci bylo vůči hlavní programové nabídce multižánrové přehlídky vnímáno spíše symbolicky za festivalový prolog, se uskutečnilo  velkolepé zahájení Prague Proms 2019 ve Smetanově síni Obecního domu 21. 6. Koncert s názvem „Gospel!“ hostil americký sbor The Jeremy Winston Chorale, jeden z nejlepších gospelových sborů na světě.

 Český národní symfonický orchestr, jenž je dlouholetým pořadatelem mezinárodního festivalu Prague Proms, zařadil do své programové nabídky po třech letech opět společný koncert se sborem   The Jeremy Winston Chorale, který ve své relativně krátké existenci od roku 2012 přijal brzy  pozvání od tehdejšího amerického prezidenta Baracka Obamy a první dámy Michelle Obamové k vystoupení v Bílém domě. Tentokrát se sbor vrátil do české metropole ve větší sestavě se čtyřiceti členy a se sólisty v čele s Merkellem Williamsem a dirigentem Jeremy Winstonem.

Dirigent sboru The Jeremy Winston Chorale, který festival Prague Proms zahajoval, Jeremy Winston. Foto ©archiv Prague Proms

Americké duchovní písně z tvorby Richarda Smallwooda, Kirka Franklina, Donalda Lawrence a Raymonda Wise jsou velmi rytmické, melodické a emocionálně poutavé. Posluchače na Prague Proms si ovšem získávaly postupně. Gospely mají v sobě půvab vyjadřování pocitů společným zpěvem a sboristé jim dodali podle očekávání spontaneitu projevu i výraznou rytmickou akcentaci.   Pod taktovkou Jeremyho Winstona hrál orchestr s radostí. V plné síle nejen ve forte, ale i v interpretaci širší dynamické škály, která se stírala, nesla se plošně, bez větších odstínů barev i artikulace frázování. Orchestr občas překrýval sboristy. Temperamentní provedení s gesty a tleskáním vokalistů postupně ovšem chytlo posluchače za srdce a strhlo je k rytmickému potlesku během skladeb.

První ovace ve stoje si hosté získali právem brzy po přestávce. Především gospely Celebrate the King Rickyho Dillarda, Even Me Dorise Jonese Wilsona či Michaela Reida a tradicionál Amazing Grace Johna Newtona zněly dynamicky plastičtěji, barvitěji a zvukově vrstevnatěji. Ze sólistů, zpívajících na mikrofon, se střídali v sólech či duetech Candace Potts, Merkel Williams, Darius Coleman, William Ramsey a LaVonte Heard. Také v orchestru hráli američtí instrumentální sólisté. Během půlhodiny přídavků lidé v sále bouřlivě a nadšeně ve stoje aplaudovali.

Při vší úctě k ČNSO by jistě  mnozí zájemci uvítali koncert pouze v podání The  Jeremy Winston Chorale.

Koncert z turné  The  Jeremy Winston Chorale.

https://www.youtube.com/watch?v=EnbAmbrZbn4

Po dramaturgicky lákavém hudebním večeru s názvem „The Beatles a jejich svět,“ v rámci kterého hrál ČNSO s dirigentem Carlem Davisem a kvartetem vokálních sólistů 23. 6. ve Smetanově síni Obecního domu, následujícím hudebním a společenském osvěžení 24. 6. koncertem „Banjo Band Ivana Mládka“ v Divadle Hybernia, se hlavní červencový program soustředí na zajímavé koncerty různých žánrů.

Ředitel ČNSO a MHF Prague Proms, trumpetista Jan Hasenöhrl, vystoupí 1. 7. v sále The Loop Jazz Club v Hostivaři.

Jan Hasenöhrl & The Loop Jazz Orchestra

https://www.youtube.com/watch?v=w8kq1twxIx8

Se svou oblíbenou formací The Loop Jazz Orchestra uměleckého vedoucího Víta Pospíšila připravil Jan Hasenöhrl pestrou směs skladeb, které složili např. Karel Krautgartner, Count Basie, Vernon Duke, Benny Golson, Bill Holman, Quincy Jones, Cole Porter a Joe Zawinul.

Ze zahraničí zavítají do Prahy 2. 7. Canadian Brass se svým zakladatelem, tubistou Chuckem Deallenbachem, jenž před čtyřiceti lety stál u zrodu tělesa společně s trombonistou Genem Wattsem. Renomovaný žesťový soubor zahraje v sále Anežského kláštera program složený nejen z děl vážné hudby, ale i jazzovou a latinsko-americkou hudbu. Devízou hráčů je nejen hudební interpretace, ale i velmi živá a vtipná komunikace s publikem. Na úrovni propagace komorní žesťové hudby si získal soubor světový věhlas.

Canadian Brass

https://www.youtube.com/watch?v=lv3hwWLW4jw

Vážná hudba s programem „Čajkovskij Gala“ zazní 3. 7. v podání ČNSO ve Smetanově síni Obecního domu. Ke koncertu byl přizván dirigent Ilya Mashkevich a sólista Václav Petr, koncertní mistr violoncell České filharmonie a laureát Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro 2018. Mladý nadějný interpret natočil také své debutové CD, na Prague Proms zahraje Čajkovského Rokokové variace v kontextu širší skladatelovy romantické tvorby.

 

Jazz, zejména styl instrumentálního pop-fusion jazzu, bude dominovat večeru 4. 7. ve Studiu 2 La Fabrika, kde se představí význačná islandská skupina Mezzoforte. Komorní formace bývá zvána i na neprestižnější jazzové festivaly a její členové, kterými jsou klávesista Eythor Gunnarsson, kytarista Fridrik Karlsson, baskytarista Johann Asmundsson, saxofonista Jonas Wall a bicista Gulli Briem, získávají rovněž angažmá od světových popových hvězd na koncerty a mezinárodní turné.

Mezzoforte 

Garden Party 2015

https://www.youtube.com/watch?v=8602I0tY4KU

V Chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře se bude v rámci Prague Proms konat 7. 7. koncert nazvaný „Noc v katedrále.“ V krásném sakrálním prostředí zazní barokní, klasicistní a romantická díla v podání předních hostů ČNSO. Trumpetisté Jiří Houdek, Marek Vajo a varhaník Aleš Bárta.  

Program festivalu se vrátí do Prahy již 9. 7. do Mercedes Fora, kde se uskuteční hudební večer s   Epoque Quartet. Multižánrový soubor, který letos slaví dvacáté výročí své existence, se vyprofiloval během svého působení na pozoruhodnou úroveň a podnikl rovněž četná turné v řadě zemích světa. K jejich zajímavým nahrávacím počinům patří např. CD Epoque Quartet plays Jan Kučera ohlížející se za dlouholetou spoluprací autora se souborem a CD Flow s kanadským klavíristou a skladatelem Davidem Braidem, jenž se dokonce dostalo do užší nominace na prestižní kanadské ocenění Juno Award. Houslisté David Pokorný a Vladimír Klánský, violista Vladimír Kroupa a violoncellista Vít Petrášek zahrají na Prague Proms pestrý repertoár, který provázel jejich úctyhodnou kariéru. Návštěvníci koncertu se mohou již nyní těšit na jejich provedení skladeb z tvorby např. Jana Kučery, Chicka Corey, Pata Methenyho nebo Astora Piazzolly.

Český národní symfonický orchestr oslaví patnáctileté jubileum festivalu i s hvězdným operním mexickým tenoristou Ramónem Vargasem, jenž vystupuje na nejprestižnějších scénách světa. Diváci v České republice si mohou pamatovat jeho zářné výkony z koncertů v Praze nebo Českém Krumlově. Pěvec vystoupí 10. 7. ve Smetanově síni Obecního domu. Program sestavený převážně z operních árií děl G. Rossiniho, Ch. Gounoda, G. Donizettiho, G. Verdiho, P.  Mascagniho a G. Pucciniho nastudoval  italský dirigent Marcello Rota. Hostem večera bude také  sopranistka Lenka Máčiková. Hudební dramaturgie vychází z koncepce slavnostního večera lednového koncertu ČNSO s Ramónem Vargasem, který se uskutečnil v ománské Královské opeře v Maskatu.

Znáte slavné mexické tenoristy? 

https://www.youtube.com/watch?v=zZNHLU1c2hE

Z americké provenience přiletí do Prahy i významná newyorská jazzová formace The Hot Sardines, která vystoupí ve Studiu 2 La Fabrika 13. 7. Posluchačům nabídne příjemnou taneční hudbu.

Jubilejní patnáctý ročník Mezinárodního festivalu Prague Proms vyvrcholí večerem Hollywood Night 16. 7. ve Smetanově síni Obecního domu. Dirigent Carl Davis s Českým národním orchestrem a jejich hosty nastudovali velmi atraktivní program filmové hudby, známé z mnohých slavných zahraničních snímků.

Nezapomeňte ani na hudební epilog Prague Proms 3. 10., kdy v The Loop Jazz Club v Hostivaři zahraje band Jazz Efterrätt. Pro své posluchače si připravila kapela původní skladby ze všech svých CD od roku 1997. Pozvání ke koncertu přijali i výjimeční sólisté.     

Jazz Efterrätt

Úspěch z Prague Proms 2012

https://www.youtube.com/watch?time_continue=7&v=rwdsG_Mv5A8

 

 

Dalibor v Augsburgu

Tento týden, konkrétně 27. 6., uvede pražské Národní divadlo Smetanovu operu Dalibor. I proto jsme s uveřejněním předkládané recenze, která hodnotí provedení této opery u našich sousedů ve Státním divadle Augsburg, kde byla nastudována a premiérována v loňském roce, čekali až do těchto dnů. Zvláště pro ty operní nadšence, kteří se půjdou do Národního divadla na Dalibora podívat, to bude bezesporu zajímavé čtení – a to přinejmenším proto, že obě pojetí budou moci bezprostředně porovnat…

 

Dalibor v Augsburgu

Augsburg, Staatstheater

Milan Pospíšil

 

Smetanův Dalibor se zpívá ve Státním divadle Augsburg německy v překladu Kurta Honolky. Kvůli porozumění opeře, kterou tamní publikum asi vůbec nezná, je to dobře. Volba německého textu (včetně titulků) dosvědčuje, že tvůrcům inscenace velice záleželo na tom, aby divák chápal, co a proč se na jevišti odehrává. Honolka Špindlerovo libreto přeložil a navíc také upravil (vydání 1959). Úprava spočívá hlavně v pozměněné motivaci děje a ve zvětšení úlohy Budivoje, jemuž je přidělena druhá árie žalářníka Beneše (samozřejmě s novým textem). V Augsburgu naštěstí tyto Honolkovy zásahy – mimo povýšení Budivoje z „velitele stráže“ na „kancléře“ – nepoužili. Ať už měli jinou verzi Honolkova překladu nebo si sami pořídili nový s větším zřetelem k českému originálu, důkladná revize textu svědčí o poctivé dramaturgické přípravě inscenace. Můžeme k tomu na okraj poznamenat, že se Wenzigův původní německý text Dalibora v německojazyčných provedeních nikdy nezpíval, protože v závěru nesouhlasí s definitivní verzí opery a především odporuje Smetanovu zhudebnění Špindlerova českého libreta.

Z inscenace… Foto © archiv Staatstheater Augsburg – Jan-Pieter Fuhr

V české interpretační tradici Dalibor zkameněl natolik, že se zdá domácím divadlům dnes nejspíš ne-li nehratelný, tedy alespoň nezajímavý. Nic na tom nezměnily pokusy Dalibora z otupělé lhostejnosti vymanit – dopadaly buď polovičatě (Národní divadlo v Praze 2001) nebo trapně až směšně (Moravské divadlo Olomouc 2008). Inscenátoři v Augsburgu přistoupili ke Smetanovi bez této zátěže. Vidí a slyší ho v jiném kontextu, v jiných historických souvislostech a dokáží vyhmátnout, vyostřit a domyslet jeho dramatické konflikty. Ačkoli se koncepce sdělované režisérem v programovém sešitu stávají leckdy vděčným terčem kritiky jak pro údajnou desinterpretaci inscenovaného díla, tak i pro nezdary v jejich realizaci, v našem případě režisér Roland Schwab vykládá a uskutečňuje své pojetí tématu Dalibora tak jednoznačně, že ho lze sotva vystihnout lépe, než on sám: „Dalibor je považován za operu o svobodě. Přitom jde o čirou negaci svobody. Nezažíváme ji ani na okamžik. Po tři jednání zůstáváme s Daliborem ve vězení. Žádný únik, ani na konci. Zabetonovaná stagnace. Převažující díl času, který Dalibor tráví ve vězení, se utápí v deliriích a ve snové touze po smrti. Hudba přitom zůstává jeho jedinou cestou k domnělé volnosti a vysvobození. Hudba, konkrétně housle. Obraz nebezpečně blízko kýči? Ne od Terezína. Ne od doby, kdy celá orchestrální tělesa putovala pryč do plynových komor Osvětimi. Hudba a její ohrožení a zničení terorem jsou zdůrazněná témata, která se nás dnes dotýkají. Housle hrají útěšnou melodii smrti. Jejich zvuk otevírá brány k onomu světu, po němž mučený člověk touží. Ale nejde jen o zvuk houslí, ale o houslistu, zavražděného přítele Zdenka. Daliborova touha a extáze neplatí ničemu jinému, než příteli, a ženská protagonistka Milada se v opeře jeví jen jako most k tomuto jeho milenci. Dalibor ji miluje jen proto, že ho chápe v jeho lásce ke Zdenkovi. Jestli si toho byl Smetana vědom nebo ne: Daliborem složil první explicitně homoerotickou operu v dějinách hudby. Svou láskou se Dalibor ocitne v teroristickém státě hned dvakrát ve vězení. Lásku k milenci může nakonec prožít jen v paralelním světě: ve smrti.“   

Roland Schwab, někdejší žák Götze Friedricha, asistent Harryho Kupfera nebo Christiny Mielitzové ví, co chce, a jak toho dosáhnout. Všechno podřizuje své intenci, každá jednotlivost tu má opodstatnění. Přitom pracuje se zdánlivě jednoduchými, ale dokonale technicky zvládnutými prostředky. Strohý prostor s horizontálně nepravidelnými stupni (výprava Alfred Peter) se osvětlením proměňuje mezi krajními póly černé a bílé barvy. Při hudbě doprovázející vstup krále Vladislava a soudců se otevřeným zadním prospektem valí oblaka prozářená zezadu. Vytvářejí pohyblivé bílé pozadí, před nímž se rýsují siluety sboristů. S pozvednutými pažemi a roztaženými prsty vypadají jako fantastická vegetace, která s gradující hudbou pomalu vadne a sklání se až k zemi. Atmosféra udolávajícího strachu a hrůzného očekávání vyvolaná kontrastem pompézního, svítivě bílého, ale zpočátku neviditelného, pouze hudbou zpřítomněného průvodu a černými siluetami pomalu se vynořujících nositelů a vykonavatelů státní moci je nesmírně působivá. Na Dalibora jako ústřední postavu všeho dění se soustřeďují ze všech stran bodové reflektory, které ve zředěném a proto nepostřehnutelném kouři přesto vytvářejí svazky „hmatatelných“ paprsků. Režie ukázala i zvláštní optický efekt, že takto viditelné kužely reflektorů byly v určité výšce nad jevištěm „ustřiženy“. K vrcholu bitvy za osvobození Dalibora pak byl mohutně využit skutečný oheň hořící ve čtyřech barelech a také na horizontu v celé šíři jeviště.

Režie sborů a sólistů je propracovaná do nejmenších detailů. Ukazuje se to hlavně tam, kde se postavy na jevišti delší dobu odmlčují. Příklad naplnění takového času předvádí král Vladislav, který u nás soud nad Daliborem zpravidla jen „vysedí“. Tady herecká akce dokresluje krále jako samolibého tyrana: Vladislav (Alejandro Marco-Buhrmester) krouží kolem Milady s ohleduplnou galantností k dámě, když ale má dojít na skutečný projev vcítění při její prosbě o milost pro Dalibora, je po jeho ostentativní lidskosti veta. Režisér tu králův charakter nijak nedeformujeme proti duchu díla. Vždyť druhý soud nad Daliborem a rozkaz k jeho tajné popravě není nic jiného než úkladná vražda zdůvodňovaná snahou o bezpečnost státu. Režie to jen stupňuje až k vrcholu, kdy král bez mrknutí oka snese, aby před jeho očima Budivoj uškrtil žalářníka Beneše za to, že Dalibora dostatečně nehlídal. V soudní scéně prvního jednání si režisér „vyhrál“ rovněž s proměnou žalobkyně v dívku plnou soucitu a lásky k Daliborovi. Představitelka Milady Sally du Randt předvedla tuto metamorfózu s maximální přesvědčivostí a dojímavostí zejména v momentě, kdy se nezpozorována Daliborem k němu přiblížila, aby ho pohladila, ale v poslední chvíli se toho neodváží. „Kancléř“ Budivoj (Wiard Witholt), tato inkarnace despotického režimu, je výstižně zpodobněn jako „velký bratr“ a gestapácký sadistický psychopat. Jím řízená brutální ochranka terorizuje obyvatelstvo při sebemenším náznaku odporu: když Jitka (Jihyun Cecilia Lee) vybízí k projevu solidarity s uvězněným Daliborem rozsvěcením svíček, okamžitě tuto mlčenlivou demonstraci uhasí. Jednomu mladému muži příslušník ochranky zlomí vaz. Tím se dostane na scénu jako oběť represivního aparátu Daliborův přítel Janko (Jan Plausteiner), který se i zde bezdůvodně jmenuje „Zdenko“. Je to nereflektovaný pozůstatek dávné úpravy českého libreta od Václava Judy Novotného. Jak se z anonymního zástupu vyloupla důležitá osoba, tak se vtipného přehodnocení dostalo i rekvizitě: objemná kabela, s níž k soudu zřejmě zdaleka přicestovala Jitka, vydá v potřebné chvíli džíny a další součásti mužského oblečení, do nichž se Milada převlékne už na jevišti během svého dvojzpěvu s Jitkou. Důsledné domýšlení režijního konceptu dosahuje až extrémní polohu v případě žalářníka Beneše (Stanislav Sergeev). Ten slouží věrně zločinnému a pokryteckému režimu jako jeho spolutvůrce, ale je zároveň i jeho obětí. Režie umocňuje rozpornost tohoto člověka tak, že Beneš úporným sledováním dětí na televizní obrazovce i osaháváním „chlapce“ Milady dává divákům na srozuměnou, že ho k nezletilcům nepoutají jen nerealizované otcovské city.

Dalibor se prezentuje jako člověk, který vzal spravedlnost do vlastních rukou, když se jí marně dožadoval od státu. Vzdoruje režimu tak, že se ho celý represivní aparát přes všechno věznění a týrání vlastně bojí. Scott MacAllister dokazuje zcela věrohodně sílu osobnosti jak vnější, třeba když vytrhne ze země znak královské moci meč a rozežene se s ním proti králi a soudcům, tak vnitřní, když projevením svého citu dokáže uchvátit davy i svou nepřítelkyni. Daliborem vzývané housle účinkují ne reálně (např. akce s prasklou strunou jako předzvěstí nezdařeného útěku z vězení je vynechána), ale jako symbol touhy po svobodě. Ve vězení housle drží mrtvý Janko, který pak v závěrečné scéně povstává a nese je ve zdvižené pravici jako živá socha svobody, než ho Budivoj zastřelí.

Z inscenace… Foto © archiv Staatstheater Augsburg – Jan-Pieter Fuhr

Sugestivnímu vizuálnímu účinu inscenace odpovídaly i dojmy zvukové. Po dobu rekonstrukce velkého divadla v Augsburgu opera hraje v areálu bývalých továrních hal zvaném martini-Park. Sál, kde je orchestr usazen prakticky v úrovni první řady a kam je vestavěna kovová konstrukce nesoucí více než 600 sedadel hlediště, poskytuje optimální akustické podmínky, v nichž orchestr zní plně a zároveň průzračně. Díky tomu byla slyšet v orchestrálním partu spousta detailů a efektů, které se obvykle v divadelním příkopu „utopí“. V přeneseném smyslu se zdálo, jakoby se zašlý obraz po očištění zjevil v původních jasných barvách. Augsburští filharmonikové hráli ve velkém obsazení s 5 kontrabasy a prezentovali se ve znamenité kondici. Jejich generální hudební ředitel Domonkos Héja je vedl ke strhujícímu výkonu. Rozehrál Smetanovu partituru v plné barevné a dynamické škále, nebál se nejvyšší intenzity orchestrálního pléna i bez ohledu ke zpěvákům, což není výtka, neboť respektoval podstatnou úlohu, kterou Smetana svěřil orchestru a která označením za „wagnerismus“ iritovala někdejší obecenstvo pražského Prozatímního divadla. V augsburském provedení bylo možné toto novum, které Smetana vnesl do české opery, jakoby autenticky znovu prožít. S potenciálním nebezpečím dynamické převahy orchestrálního zvuku nad zpěvem si poradil Roland Schwab a ukázal se zrovna tím jako schopný operní režisér: organizoval pohyb sólistů tak šikovně, že je v exponovaných momentech nenápadně přivedl na rampu.

Dalibora zpíval již zmíněný Scott MacAllister, rodilý Američan, který začínal v Německu jako mozartovský pěvec, ale postupně přešel až k dramatickému oboru. Jeho hlas si však zachoval světlou barvu, což se u nás pojí s představou tenoru hodícího se k této roli přinejmenším od časů Bena Blachuta. Zpěvák obdařený mohutným hlasovým orgánem zvládl úlohu suverénně v celém rozsahu nároků na hrdinný i lyrický projev, a tak trochu překvapilo, že v árii z 3. jednání na vypjatém místě „k novému činu“ zvolil Smetanou připuštěný alternativní tón o tercii níž namísto očekávaného vysokého h. Stejný vysoký tón v dynamice pianissimo „krev smyje vše“ pak ale nasadil, jak se patří.

S výjimkou titulní postavy byly všechny role obsazeny ze stálého souboru augsburského divadla. Sally du Randt (Milada) má štíhlý, ohebný dramatický soprán, v hlubší poloze trochu slabší, ale s nádhernými výškami. Z jejího pěveckého projevu vyzařovala naprostá jistota, že je takříkajíc nad věcí, a tak se právem dalo čekat, že v kadenci dvojzpěvu s Daliborem bude zpívat vysoké c. Smetana tento vrchol předepsal, ale pro jistotu nabídl interpretům i snazší variantu, která se u nás ke škodě gradace duetu zpívá téměř vždy.

Stejně dobrý dojem zanechala i Jihyun Cecilia Lee (Jitka) a bez výjimky všichni představitelé dalších rolí. Ruský basista Stanislav Sergeev jakoby připomněl, že úlohu Beneše Smetana napsal pro výtečného basistu Josefa Palečka, jehož si velmi cenil a který potom udělal velkou kariéru v Petrohradě. Sergeev vládne požadovaným hlubokým basem. Zazpívá nejen předepsané hluboké E, ale v árii „Ach, jak těžký žalářníka život jest“ na konci ještě sestoupí na C.

Hudebnímu nastudování lze vytknout jen jednu vážnou vadu, která nicméně nejde úplně na vrub dirigenta. Přivodil ji zvyk dělit operní večer jednou pauzou. V případě tříaktového Dalibora by jediná přestávka buď po prvním, nebo po druhém jednání působila asymetricky, a tak byl k prvnímu jednání připojen ještě první obraz druhého. Ten ovšem mezihrou plynule přechází do obrazu ve vězení, a tak vznikla otázka hudebního ukončení. Řez byl proveden po nedoprovázených slovech zbrojnošů „až budou sudy všechny ty tam“. Nesmyslnost takového konce zjevně zarazila i obecenstvo, které v první chvíli asi nevědělo, co se děje, že opera tak najednou přestala. Naopak k nenápadnému spojení druhého a třetího jednání dirigentovi vadily zase poslední takty orchestru fortissimo, tak je vynechal a s nimi i předchozí reminiscenci na lyrickou transformaci tématu Dalibora. Tím se ale vážně narušila stavba duetu. Jinak v partituře škrtal dirigent jen minimálně v některých výstupech Budivoje. Vynechání krátkého dvojzpěvu Milady a žalářníka nad houslemi zavedl kdysi Gustav Mahler ve Vídni, a jak vidno traduje se to dodnes.

Z inscenace… Foto © archiv Staatstheater Augsburg – Jan-Pieter Fuhr

V divadelním programu otištěná slova, která zpívá Jitka: „Nicht verzagen und alles wagen“ (Neztrácet kuráž a odvážit se všeho), by mohla sloužit jako moto přístupu augsburského souboru ke Smetanovu dílu. Lze si jen přát, aby se k provedení Dalibora s takovým elánem odvážilo co nejdříve další divadlo.

 

Augsburg, Staatstheater – Bedřich Smetana: Dalibor. Dirigent Domonkos Héja, režie Roland Schwab, výprava Alfred Peter, kostýmy Renée Listerdal, nastudování sborů Carl Philipp Fromherz a Katsiaryna Ihnatsyeva-Cadek. Premiéra 14. 10. 2018, psáno z reprízy 9. 2. 2019, martini-Park.

 

Cenu Jiřího Bělohlávka získala hornistka Kateřina Javůrková

 

Cenu Jiřího Bělohlávka pro umělce do třiceti let, která byla 19. 6. 2019 poprvé vyhlášena na počest bývalého šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie, získala hornistka Kateřina Javůrková. Cena jí byla předána Annou Fejérovou, manželkou Jiřího Bělohlávka, během open air koncertu, který v přímém přenosu z Hradčanského náměstí vysílala ČT Art. Na podzim připomene světově proslulého dirigenta také film Romana Vávry Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguju…“, jehož premiéra se uskuteční 26. září v rámci Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha.

„Když Jiří Bělohlávek odešel a zanechal prázdné místo v našich srdcích, dlouho jsme přemýšleli o tom, jak bychom nejlépe uctili jeho výjimečnou osobnost a mohli si ho pravidelně připomínat. Nakonec jsme se rozhodli pro cenu pro umělce do třiceti let, protože mladé umělce Jiří Bělohlávek vždy nadšeně podporoval a věřil jim. A také jsme se rozhodli, že Cenu Jiřího Bělohlávka budeme vyhlašovat na našem tradičním open air koncertu, který v dalších sezonách věnujeme jeho památce,“ říká generální ředitel České filharmonie David Mareček.

První laureátkou Ceny Jiřího Bělohlávka se stala hornistka Kateřina Javůrková, která k jejímu udělení uvedla: „Cena Jiřího Bělohlávka je pro mě tou nejvzácnější, jakou jsem mohla dostat. Není to cena jako z Pražského jara nebo z Mnichova. Při vší úctě k těmto soutěžím totiž musím říct, že obdržet ocenění nesoucí jméno osobnosti, která byla jednou z nejdůležitějších v mém profesním životě, je pocta, jíž si obrovsky vážím. Pan dirigent Bělohlávek mě provázel od mých sedmnácti let, kdy jsem začínala v jeho Pražské komorní filharmonii, a spontánně jsem ho později následovala právě do České filharmonie. Vždy, když dirigoval on, jsem se pod ním – i přes svou věčnou nervozitu – cítila v bezpečí, vždy jsem viděla, že si přeje, aby se mi to povedlo, a odměnou mi pak byl jeho úsměv. To není u dirigentů samozřejmostí, ale pro mě je to velmi důležité. Nám mladým prostě fandil. A myslím, že můžu mluvit za nás všechny, když řeknu, že na sobě pracujeme dál, abychom mu stále dělali radost. I tam nahoru.“

Kateřina Javůrková Foto archiv

Cena Jiřího Bělohlávka je spojena s peněžitou odměnou 30 tisíc korun, kterou věnovali členové Dynamického klubu České filharmonie Hana a Dalimil Dvořákovi. Kateřina Javůrková dále získala diplom v podobě grafického listu, jehož autorem je malíř Jiří Voves, blízký přítel Jiřího Bělohlávka.

O udělení Ceny Jiřího Bělohlávka rozhodovala komise, v níž vedle jeho manželky Anny Fejérové a šéfredaktora časopisu Harmonie Luboše Stehlíka zasedli zástupci institucí, s nimiž Jiří Bělohlávek v posledních letech svého života nejintenzivněji spolupracoval – za Pražské jaro Roman Bělor, za PKF – Prague Philharmonia Jan Fišer, za Hudební akademii múzických umění Irvin Venyš a za Českou filharmonii Jiří Vodička a David Mareček.

Komise se pro udělení Ceny Jiřího Bělohlávka Kateřině Javůrkové rozhodla jednomyslně. Vedle mimořádného interpretačního umění Kateřiny Javůrkové členové komise ocenili její vynikající sólovou kariéru, úspěšné působení v Belfiato Quintetu a České filharmonii a přihlédli i k vítězstvím v soutěžích Pražského jara a ARD v Mnichově. Porotci vyzdvihli i snahu Kateřiny Javůrkové o propagaci české komorní hudby v zahraničí stejně jako její osobností profil.

Osobnost šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie Jiřího Bělohlávka, který zemřel 31. května 2017, připomene na podzim film Romana Vávry Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguju…“ Film bude v premiéře uveden 26. září 2019 v 19.30 ve velkém sále Nové scény Národního divadla v rámci 56. ročníku Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha. Distribuční premiéra se uskuteční o týden později ve čtvrtek 3. října. Distribuci bude zajišťovat společnost Aerofilms v síti kin po celé ČR. V České televizi bude dokument odvysílán o Vánocích 2019.

Jiří Bělohlávek pořídil s Českou filharmonií řadu nahrávek, z nichž zatím poslední – Asrael a Pohádku Josefa Suka – vydalo britské vydavatelství Decca Classics 26. dubna 2019. Další nahrávky se ještě chystají na příští rok.

 Životopis Kateřiny Javůrkové naleznete zde.

Fotografie dortu Kateřiny Javůrkové k sedmdesátinám Jiřího Bělohlávka jsou ke stažení zde.

Grafický list Jiřího Vovsa a fotografie Jiřího Bělohlávka jsou ke stažení zde.