Symfonie Karla Kohauta předvede 24. listopadu v Brně rakouský ansámbl

Křišťálový sál Staré radnice rozezní vystoupení prestižního rakouského souboru Ars Antiqua Austria a přiblíží posluchačům atmosféru koncertů v salonech vídeňských paláců. Zde se v té nejvyšší společnosti pohyboval Haydnův současník, vídeňský rodák s českými kořeny Karl Kohaut, kterého proslavila virtuosní hra na barokní loutnu. Jeho dosud skryté hudební mistrovství i v jiných sférách odhalí program koncertu složený ze sinfonií pro smyčce, které zkomponoval v 50. letech 18. století. V komorním obsazení, jak se tato hudba prováděla v salonech či na chrámových kůrech, zazní v novodobé premiéře výběr děl unikátně dochovaných ve sbírkách Moravské zemské knihovny. Koncert zazní v neděli 24. listopadu od 17 hodin v Křišťálovém sále Staré radnice Brno. Vedle toho zde bude rovněž představena právě vycházející moderní edice objevených skladeb, která vyšla v Nakladatelství Českého rozhlasu. Na vydání skladeb pracovala muzikoložka Jana Franková, které se podařilo unikátní notové zápisy objevit.

Objevila jste dosud neznámé notové zápisy symfonií à 3 a à 4 Karla Kohauta. Jak se vám podařilo tyto zápisy najít?

Karel Kohout, nebo Karl Kohaut, budeme-li se řídit podobou jména, kterou sám používal, je v současné době znám spíše hráčům na loutnu. Sám byl totiž vynikajícím loutnistou. Jeho tvorba pro tento nástroj představuje technicky velmi náročné skladby a zároveň jedny z posledních, které pro barokní loutnu v 18. století vznikly. Když jsem se tímto hudebnickým rodem blíže zabývala během svého doktorského studia, zaujalo mě, že Karlova zcela nejpočetnější tvorba je věnována jiným nástrojům – smyčcovým ansámblům. Jedná se o tří a čtyřhlasé sinfonie, formálně tedy předchůdce klasicistních symfonií, jak je známe z tvorby Josefa Haydna, či Wolfganga Amadea Mozarta. Abych mohla lépe zhodnotit celkový rozsah Kohautovy tvorby, bylo třeba ji uspořádat do tematického katalogu. I když v době informačních technologií lze nalézt informace o množství hudebních sbírek a starých rukopisů z celého světa pomocí databází a katalogů přístupných on-line, tyto informace stále ještě nepokrývají celou šíři dochovaných pramenů. K nalezení některých z nich tak pomohly zápisy v dobových inventářích sbírek, nepostradatelná pak byla přímá spolupráce se správci jednotlivých fondů. Vždy jsem se setkala s velmi vstřícným přístupem a snahou pomoci v pátrání, i když bylo někdy nutné si na odpověď počkat i několik měsíců. Na základě tohoto pátrání se ukázalo, že Kohautovy sinfonie byly oblíbeným repertoárem v českých zemích, Německu a zejména Rakousku, a to jak v klášterním prostředí, tak na šlechtických dvorech. Jeho hudba se však hrála i ve Francii, kde byla také vydána. Například pro opis jedné ze sinfonií, vytvořený ve Francii, který patřil do sbírek středofrancouzského zámku Seignelay, jsem si ale musela napsat až do kalifornského San Franciska, kde je torzo této sbírky nyní uloženo. Kromě takto dochovaných pramenů jednotlivých děl pátrání odhalilo i několik kolekcí více skladeb, které ukazují na skladatelovu oblibu ve středoevropském prostoru. Jednou z nich je i soubor celkem osmi sinfonií a ouvertur, které patřily do hudební sbírky šlechtického rodu Valdštejnů na zámku Doksy. Tyto opisy se unikátně dochovaly ve fondu Moravské zemské knihovny v Brně.

Karl Kohaut, Sinfonia à 4 in D, titl. strana, MZK, sign. Skř.17-0525.505 Repro ©archiv Moravská zemská knihovna

V čem spočívá jejich unikátnost?

Hudební sbírka Valdštejnů pocházející ze zámku Doksy, která však byla v 18. století zřejmě spjata s jiným valdštejnským sídlem, zámkem v Duchcově, se do dnešní doby nedochovala v úplnosti. Kromě obvyklých ztrát pramenů v průběhu času v souvislosti s obměnou hudebního vkusu, se na jejím současném stavu podepsal i poválečný svoz sbírky do Národního muzea. Zde je nyní uložena největší část dochované sbírky. Některé prameny, k nimž patří právě i většina opisů sinfonií Karla Kohauta, se však dochovaly jen díky sběratelské horlivosti hudebního amatéra dr. Antonína Němce, který si ve 40. letech pořizoval mikrofilmové kopie děl autorů 18. století pro potřeby svého domácího smyčcového kvarteta. O existenci dnes ztracených rukopisů tak víme pouze z jejich mikrofilmových kopií. Po Němcově úmrtí získala rozsáhlý fond mikrofilmů Moravská zemská knihovna v Brně a zde je možné je také studovat. Díky precizní práci muzikologa Vlastimila Tichého byl fond nově zkatalogizován a na mikrofilmech unikátně dochované prameny byly zdigitalizovány a jsou nyní dostupné on-line v katalogu knihovny. Na Němcových mikrofilmech se tak unikátně dochovaly dnes nezvěstné opisy Kohautových sinfonií, které byly oblíbené ve Vídni a šířili je i tamní kopisté. Další prameny těchto děl se nacházejí v rakouských archivech, v jednom případě však představuje mikrofilmová kopie z fondu Moravské zemské knihovny zcela unikátní pramen skladby.

Co pro vás osobně tento nález a práce s notovým zápisem znamená?

Je vždy fascinující nalézt pramen skladby, o jejíž existenci se nevědělo, nebo nebyla známa unikátnost pramene v kontextu dochované tvorby skladatele. Zajímá mě umělecká hodnota skladby, ale také její dobový kontext. V jaké podobě se dochovala a co z toho můžeme vyčíst, například kde a kdy byla opsána a proč se dochovala právě v dané sbírce. Co všechno nám říká o svém autorovi a o jeho dobovém věhlasu. V případě sinfonií Karla Kohauta bylo mým hlavním cílem je přivést znovu na koncertní pódia a dodat jim pozornost, kterou si tato hudba zaslouží.

Mohla byste blíž přiblížit osobnost a tvorbu Karla Kohauta pro laiky v oboru staré hudby?

Za svého života byl Karl Kohaut, jak jsem již říkala, znám zejména jako virtuos na loutnu, svojí hrou učaroval i publiku pařížských salonů, když tam dva roky pobýval jako sekretář Václava Antonína z Kaunitz-Rietbergu v polovině 18. století. Hra na loutnu se v rodině dědila. Jeho tatínek byl také loutnista a pracoval jako hudebník pro knížata ze Schwarzenbergu a později z Esterházy. Pocházel se Sezemic u Pardubic a od roku 1718 žil ve Vídni se svojí manželkou původem snad z Olomouce. Z jejich tří přeživších dětí narozených ve Vídni, jedné dcery a dvou synů, známe blíže osudy obou synů, Karla a Josefa. Josef byl nejmladším dítětem a během své krátké životní dráhy procestoval půlku Evropy. Nejdříve byl hudebníkem na dvoře knížete Radziwiłła v Polsku a Litvě, pak se vydal na studijní cestu do Itálie a nakonec zakotvil v Paříži, kde byl loutnistou v orchestru knížete Contiho. V Paříži také ve svých nedožitých 43 letech zemřel. Vazby na přední šlechtické rody, které měl již jejich otec, zjevně přispěly ke kariéře obou synů. Karl na rozdíl od svého bratra prožil většinu svého života v rodné Vídni, kde dosáhl vysokého postavení v císařské správě. Byl osobním sekretářem knížete z Kaunitz-Rietbergu a považovala si ho i císařská rodina. Patří k mnoha hudebníkům tohoto období, kteří ve svém životě spojovali civilní zaměstnání s hudební činností. Karl Kohaut byl poměrně plodným autorem, můžeme mu přičíst na čtyřicet dva děl, u dalších čtyřiceti sedmi, z nichž se část nedochovala, je jeho autorství sporné. Skládal sinfonie a divertimenta zejména pro smyčce, ale také triové sonáty a partity. V současné době jsou nejhranější jeho skladby pro loutnu – koncerty, tria a kvartety s obligátní loutnou. Neměli bychom zapomenout ani na jeho chrámovou tvorbu, která se hrála v kostelích v českých zemích, Rakousku a Německu. Komponování se nejintenzivněji věnoval ve svém mládí, proto i jeho tvorba stylově spadá do galantního slohu a rodícího se klasicismu poloviny 18. století. Nenajdeme tedy u něj díla vrcholného klasicismu, k nimž dospěl jeho jen o šest let mladší současník Josef Haydn.

Karl Kohaut, Sinfonia à 3 in G, part Vn I, MZK, sign. Skř.17-0525.503 Repro © archiv Moravská zemská knihovna

Proč jste k interpretaci sinfonií vybrala rakouský ansámbl Ars Antiqua Austria? Jak jste s nimi navázala spolupráci?

Karl Kohaut se narodil ve Vídni a skoro celý svůj život v ní prožil, bylo tedy logické vybrat pro obnovenou premiéru jeho děl právě rakouský ansámbl. Ars Antiqua Austria patří k renomovaným souborům na poli interpretace staré hudby, k jejich specializaci navíc patří právě tvorba autorů habsburské monarchie v 17. a 18. století. V roce 2015 vydali sadu nahrávek autorů spjatých s jednotlivými zeměmi rakouského soustátí. Pravidelně rozšiřují svůj repertoár o málo známé autory a spolupracují na obnovených premiérách děl. Již v roce 2009 vydali CD věnované právě Karlu Kohautovi, kde je i zcela první nahrávka jeho Symfonie f moll. V návaznosti na jejich zájem o Kohautovu tvorbu jsem se s nimi také sama spojila a požádala je o přípravu obnovené premiéry jeho sinfonií pro tři a čtyři hlasy, kterým věnuji kritickou edici.

Koncert se odehraje 24. listopadu v Brně na Staré radnici. Bude možné vystoupení slyšet ještě v nějaké repríze?

Koncert, na němž tato díla zazní poprvé po více než 250 letech, bude nahrávat brněnské Radio Proglas a připravujeme komponovaný pořad, v němž bude rovněž možné skladby slyšet.

Kde je nyní možné se k notovému zápisu symfonií Karla Kohauta dostat, pokud by je někdo další chtěl interpretovat?

Současně s uspořádáním koncertního provedení jsem připravila kritickou edici celkem šesti sinfonií, dvou tříhlasých a čtyř čtyřhlasých, která v těchto dnech vychází v nakladatelství Českého rozhlasu. Tento repertoár se tak dostane snadno do rukou nových interpretů a věřím, že si najde své příznivce a to nejen u profesionálních ansámblů, ale také u studentských souborů a orchestrů.

Co vše obnášelo vydání kritické edice ve spolupráci s Vydavatelstvím a nakladatelstvím ČRo?

Pro přípravu kritické edice jsem zvolila soubor skladeb, které reprezentativním způsobem dokumentují tuto část Kohautovy tvorby. Nejedná se tedy o autorem zamýšlený ucelený soubor děl, ale o výběr z jeho tvorby. Všechny skladby však přece jen mají jednoho společného jmenovatele a tím je vazba na hudební sbírku šlechtického rodu Valdštejnů. Minimálně jeden z pramenů u každé z vybraných skladeb byl původně její součástí. Mým cílem bylo vytvořit kritickou edici na základě všech dochovaných pramenů, která interpretům nejen poskytne detailní informace o jednotlivých pramenech děl, ale také jim přinese hudební zápis srozumitelný pro současného hráče a možnost variantních řešení pro zvídavé interprety. Tvorba Karla Kohauta se dochovala převážně v rukopisné podobě a to jako samostatné party, uložené v mnohdy těžko přístupných archivech a knihovnách po celém světě. Vytvoření kritické edice tak bylo logickým krokem k zpřístupnění tohoto repertoáru v kvalitní podobě. Zaměstnanci Vydavatelství a nakladatelství Českého rozhlasu mi při přípravě edice, která spadá do ediční řady Thesaurus Antiquae Musicae 33, poskytli vynikající technické zázemí a spolupráce probíhala na profesionální úrovni a zároveň v přátelském duchu, čehož si velice cením.

Ars Antiqua Austria s díly Karla Kohauta vystoupí 24. listopadu od 17 hodin v Křišťálovém sále Staré radnice Brno.

Vstupenky žádejte u TIC Brno.

Jana Koubková

Radostí z hudby ku zdraví duše

Milovníci jazzu nepochybně zaznamenali, že 31. října oslavila významné životní jubileum nestorka tohoto žánru, zpěvačka, textařka a skladatelka Jana Koubková. Začínala jako sborová zpěvačka, poté vystupovala s barovými kapelami po celé Evropě a ve svých třiceti letech natrvalo zakotvila u své celoživotní lásky – jazzu. Ani v současné době nikterak nepolevila ve svých aktivitách, patří ke stálicím české jazzové scény, pravidelně vystupuje nejen se svou doprovodnou kapelou, ale také v duu s klavíristou Ondřejem Kabrnou a v den svých narozenin uspořádala koncert v Divadle U Hasičů s mnoha zajímavými hosty.

Kde se zrodil impuls k tomu, že jste se od dětství věnovala zpěvu?

Moje prababička Filomena mě v šesti letech přivedla na konkurs do Dětského pěveckého sboru Československého rozhlasu, který vedl dr. Bohumil Kulínský starší. Ten mě proklepnul z intonace i rytmu a vzápětí mě přijal. Díky němu jsem získala základy pěvecké techniky, dýchání, čtení not i schopnost zpívat kterýkoli hlas, k čemuž je ale potřeba mít zvláštní nadání. Když jsem trochu povyrostla a začala se rozhodovat o svém budoucím povolání, nechtěla jsem být zpěvačkou, ale novinářkou.

Proč k tomu nakonec nedošlo?

Při přijímacích zkouškách na žurnalistiku jsem nebyla přijata, což zpětně hodnotím jako výhodu, protože kdoví co za blbosti bych v těch letech musela psát. Přihlásila jsem se tedy na Pražskou konzervatoř na zpěv, kam mě také nevzali. Nakonec jsem se na mámin popud vyučila jako elektronavíječka v ČKD Praha – závod Stalingrad. Vzpomínám si, že nám tam ukazovali elektromodely od Karla Gotta nebo Jiřího Štaidla, kteří tam chodili do učení pár let předtím.

Vykonávala jste někdy profesi elekronavíječky?

Jistě, po vyučení jsem dva roky pracovala v ČKD v Chrudimské ulici na Vinohradech v oddělení trakčních motorů, kde jsem navíjela konektory do tramvajových pantografů. Jednoho dne se stalo, že mi sklouzly ruce na holé dráty a továrnou se nesl můj šílený výkřík, protože jsem v tu chvíli dostala ránu zvící 220 voltů. No a od té doby jsem taková, jaká jsem…, takže hodně vydržím.

Jak pokračovala vaše pěvecká kariéra?

Byla jsem členkou souboru ČKD Praha pod vedením Miroslava Košlera a Vladimíra Válka, jehož repertoár byl velmi pestrý od Orlanda di Lassa až po Jiřího Suchého. V té době jsem si doplnila hudební vzdělání na Lidové konzervatoři, v teorii u Jaroslava Kofroně a ve zpěvu u Jeleny Holečkové. Toto studium bylo pro moje další aktivity velmi důležité, zvláště v době, kdy jsem založila vokální soubor Hot tety, pro nějž jsem hodně písní sama aranžovala.

Kdy jste začala zpívat profesionálně?

V polovině 60. let. Tehdy jsem nastoupila do Inkognito kvartetu, s nímž jsme často spolupracovaly s Orchestrem Karla Duby, na jehož repertoáru se ale čím dál tím víc začaly objevovat dechovkové písničky, což mě moc nebavilo. Z tohoto důvodu jsem odmítla jet na zájezd do Mongolska v srpnu 1968, čímž jsem si možná zachránila život, protože jejich autobus tam právě osudného jednadvacátého srpna havaroval a řada kolegů a kolegyň na následky zranění zemřela.

V 60. letech jste byla členkou Vokálního souboru Jiřího Linhy a Sboru Lubomíra Pánka. Čím byla tato angažmá pro vás přínosná?

Především jsem získala potřebnou praxi v nahrávacích studiích, zejména v legendárním Áčku, kde jsme jako vokalisté točili sbory k sólovým písničkám všech našich předních zpěváků populární hudby. Vzhledem k průrazné a světlé barvě mého hlasu jsem na těchto nahrávkách vždy zpívala soprán, což je patrné třeba na hitech Jó, třešně zrály nebo Takový schody do nebe. Kvůli osobním neshodám s Jiřím Linhou jsem byla později z jeho souboru „odejita“, což jsem velmi těžce nesla. Musela jsem se však nějak živit, takže jsem myla okna a pracovala v trubkárně, kde mě objevil Lubomír Pánek a nabídl mi spolupráci se svým Sborem. S ním jsme opět točili vokály převážně pro TOČR za řízení Josefa Vobruby.

Kdy jste zažila první okouzlení jazzem?

V devatenácti letech jsem poprvé slyšela zpívat a scatovat Ellu Fitzgerald s Big Bandem Duka Ellingtona, což mě uchvátilo natolik, že jsem se od té doby začala pídit po dalších nahrávkách této muziky. V první polovině 70. let jsem vystupovala s různými tanečními orchestry, hráli jsme v nočních barech a pod hlavičkou Pragokoncertu jsme jezdili i do západní Evropy, odkud jsem si vozila nahrávky těchto jazzových skvostů. Nejraději vzpomínám na Švédsko, kde jsme mimo běžných tanečních šlágrů hráli jazzové standardy, na což Švédové úžasně reagovali. Odvážila jsem se zde také prvně scatovat.

Co rozhodlo o tom, že jste opustila spotřební hudební žánry a vydala se na dráhu jazzové zpěvačky?

Stále intenzivněji jsem si uvědomovala, že mě zpívání po barech a tanečních klubech, byť bylo velmi dobře placené, vnitřně nenaplňuje. Ve třiceti letech jsem si řekla, kdy už budeš konečně dělat to, co tě baví? No a protože mě bavil jazz, šla jsem nabídnout své služby souboru SHQ Karla Velebného, jenž měl však tehdy personální problémy. Druhá stěžejní jazzová kapela, která v Praze v 70. letech existovala, bylo Jazz sanatorium Luďka Hulana. Ten si nejprve poslechl mé live nahrávky právě ze Švédska a záhy mě angažoval.

V čem byla pro váš jazzový život osobnost Luďka Hulana klíčová?

V mnoha věcech, především v jeho přístupu k hudbě. Luďkovo heslo totiž znělo: Radostí z hudby ku zdraví duše! Tento slogan vyznávám doteď, protože je zcela pravdivý. I když jsem v té době vzhledem k „níži“ jazzových honorářů žila hlavně o čaji a tatrankách, byla jsem šťastná, že konečně dělám muziku, která mě maximálně uspokojuje. Luděk byl nejen skvělým kontrabasistou, ale také neméně skvělým zpěvákem, spíkrem a bavičem. Měl neustále dobrou náladu, kterou uměl šířit kolem sebe jak na kolegy, tak na publikum, a dokázal se vždy obklopit výbornými spoluhráči.

Kteří jazzmeni v Hulanově sanatoriu působili?

Nejdůležitější osobou kromě Luďka byl bubeník Vladimír Žižka. Dohromady tak tvořili maximálně přesně šlapající rytmickou dvojici. Z dalších muzikantů musím zmínit výborného pianistu Zdeňka Kalhouse, jehož poté nahradil Karel Vejvoda, který psal velmi pěkné aranže moderních jazzových standardů. Rovněž nemohu opomenout skvělé saxofonisty Svatobora Macáka a Eugena Jegorova, do jejichž sekce jsem rychle zapadla jako třetí, byť vokální „dechový nástroj.“ Díky Eugenu Jegorovovi jsem pohostinsky vystupovala v Divadle Semafor jako členka souboru C&K Vocal a tam jsem jednou v šatně dostala nápad založit Hot tety.

Co vás přivedlo k této myšlence?

V televizi tehdy běžel dokument k uctění památky Duka Ellingtona, ve kterém účinkovaly jako vokální kvartet čtyři světové jazzové hvězdy: Sarah Vaughan, Peggy Lee, Roberta Flack a Aretha Franklin a zpívaly fantasticky! A to byl ten pravý podnět k tomu, že jsem oslovila Miladu Krejčíkovou, Jitku Vrbovou a Jarmilu Moravcovou, abychom zkusily vytvořit něco podobného. A tak vznikly Hot tety, čehož Luděk Hulan ve svém Sanatoriu ihned využil a přizval nás ke společnému účinkování v jednom z dílů tehdy velmi populárního televizního Hudebního studia M.

Začátkem 80. let jste navázala spolupráci s Michalem Pavlíčkem, což byl dost velký odklon od jazzové muziky.

Stále mě totiž lákalo tvořit a objevovat něco nového, tudíž mně bylo líto, že Luďkovo Jazz sanatorium v posledním období před jeho nenadálým skonem poněkud stagnovalo. Začala jsem tedy nejprve zpívat s Jazz half sextetem Viktora Kotrubenka, kde jsem opět plnila roli „dechového nástroje“, navíc toto kombo bylo atypické tím, že jsme hráli bez harmonického nástroje, a poté jsme se během jednoho večera v Hospodě U Kocoura na Malé Straně dali do řeči s Michalem Pavlíčkem a Jirkou Hrubešem a dohodli se, že spolu zkusíme najít společnou řeč, což se nakonec povedlo. Začali jsme zkoušet a díky tomu spatřilo světlo světa elpíčko s názvem Horký dech Jany Koubkové.

Jak byste toto dnes již kultovní album žánrově charakterizovala?

Jako hudbu, která se nedá zaškatulkovat, protože to není ani jazz, ani rock, ani jazzrock. Michal komponoval velmi melodicky, a i když byli oba kluci více než o deset let mladší, velmi dobře jsme si rozuměli, zejména v hravosti s novými nápady. Desku jsme točili ve Studiu A, majoritním autorským vkladem se na ní podílel Michal, pouze první a poslední skladba je ode mne. Prosadila jsem si, že album bude končit mojí skladbou Blues pro Luďka Hulana, kterou jsem nazpívala a cappella. Požádala jsem techniky, aby při natáčení této písně ve studiu zhasli. Měla jsem slzy na krajíčku, protože s Luďkem jsem prožila velmi důležitou část svého života, strašně moc jsem se od něho naučila a tímto blues jsem mu chtěla „tam nahoru“ za všechno poděkovat.

Navázali jste na tento zdařilý počin?

Bohužel ne, protože Michal Pavlíček i Jirka Hrubeš přijali nabídku Michaela Kocába a odešli do Pražského výběru, což jsem jim nijak nezazlívala. Oba jsou totiž svým naturelem rockeři. Na spolupráci s nimi však vzpomínám moc ráda, protože hudba, kterou jsme společně vyprodukovali, byla diametrálně odlišná od všeho, čemu jsem se věnovala předtím i potom.

V roce 1981 jste založila festival Vokalíza. S jakými ambicemi jste do této činnosti vstupovala, a podařilo se je naplnit?

Mrzelo mě, že tuzemské vokální festivaly se týkaly pouze mainstreamových popových zpěváků, a my, kteří jsme se zabývali jazzem, folkem nebo rockem, jsme byli v tomto směru diskriminováni. Napadlo mě tedy, že bychom si mohli uspořádat svůj vlastní festival. Jako fyzická osoba jsem tehdy samozřejmě nemohla cokoliv podnikat, oslovila jsem však vedení Malostranské besedy, které tuto moji ideu s nadšením přijalo. Navíc na podzim 1981 bylo výročí nedožitých pětasedmdesátin Jaroslava Ježka, což jsme použili jako strategický tah proti bolševikovi s odůvodněním, že každý účinkující bude muset povinně jednu Ježkovu skladbu zazpívat. A vyšlo to. První ročník se konal na Žofíně, další už se odehrávaly ve Velkém sále Lucerny, jednalo se o tři večery a sjížděli se na ně i zpěváci z okolních zemí: Maďarska, NDR či Polska. Díky Vokalízám se dostali do širšího povědomí posluchačů tehdy začínající Bára Basiková, Janek Ledecký nebo Richard Müller a samozřejmě zde dostaly prostor i naše jazzové legendy Vlasta Průchová a Eva Olmerová. Vokalíza plnila svůj účel do listopadu 1989, protože dávala možnost prezentace zpěvákům alternativních žánrů před masovým publikem. S nástupem svobody, kdy si každý může zpívat i natáčet, co chce, se její hlavní smysl existence vytratil.

Kteří jazzmeni nejvíce ovlivnili váš projev?

Určitě Ella Fitzgerald, díky níž jsem se začala vůbec zajímat o jazz, a pak nemohu nezmínit brazilskou zpěvačku Astrud Gilberto, která mi svým pěveckým projevem pomohla překonat mindrák z toho, že mám příliš světlý a vysoký hlas. Gilberto proslula především interpretací bossa nov od Antonia Carlose Jobima, kdy ani příliš nezpívala, spíše všechny písně s erotickým nádechem odvyprávěla, což bylo velice příjemné, a přitom silné  Najednou jsem si uvědomila, že v jazzu nezáleží jenom na hlasovém potenciálu. Tuto muziku lze pojmout, samozřejmě s patřičným vnitřním ponorem, i takhle. Do třetice musím jmenovat slavné vokální trio Lambert, Hendricks & Ross, které famózním způsobem napodobovalo party dechových nástrojů a čerpalo zejména z repertoáru Big Bandu Counta Basieho.

Učila jste na Pražské konzervatoři herce. Naplňovala vás tato činnost?

Zpočátku ano. Mým předmětem byla interpretace  – hrát, moderovat, zpívat, improvizovat, osobitě vypadat atd. Čím víc toho herec umí, tím líp! Nejraději vzpomínám na první ročník, kde se sešla výborná parta dnešních herců, jako je třeba Ivanka Jirešová, Linda Rybová, Katka Winterová, Honza Teplý nebo Honza Zadražil. Po šesti letech jsem se rozhodla s pedagogickou prací skončit, protože mě totálně otrávil laxní přístup studentů posledního ročníku.

Jak si stojí z vašeho úhlu pohledu nynější mladá generace ve vztahu k jazzu?

Můj klavírista Ondra Kabrna, který učí na Konzervatoři Jaroslava Ježka, říká všem potenciálním studentům, a že jich bývá hodně: Proč sem lezete? Vždyť se neuživíte! A má do jisté míry pravdu, jelikož chybí podpora ze strany médií, jež paradoxně za bolševika fungovala. Kupříkladu v televizi postrádám ekvivalent Hudebního studia M, které pravidelně v hlavním vysílacím čase prezentovalo jazzové formace napříč celým spektrem. O tyto pořady byl ze strany diváků enormní zájem, protože jazz vnímali jako symbol západního světa. To je všechno pryč a mrzí mě, že pořadatelé třeba letních festivalů poslední roky obsazují jen popové stálice, které se často objevují v televizi, rozhlase, bulvárech a médiích všeobecně. Osobně nemám nic proti Chinaski, Klusům, Kryštofům a dalším, ale dříve tyhle festivaly zpestřovaly i naše žánry, kdežto teď jdou pořadatelé ve všem na někdy už hodně opotřebovanou jistotu.

Co byste si přála k vašemu půlkulatému jubileu?

Hlavně zdraví! Stalo se totiž, že mě, starého rytmika, postihla arytmie srdce.

Jak se udržujete v tak vynikající kondici?

Vždycky jsem hodně sportovala, pěstovala jsem lehkou atletiku, gymnastiku i jogging. Nyní se věnuji hodinu denně rychlé chůzi, což velice prospívá dýchacímu ústrojí, stejně jako zpívání. Dočetla jsem se, že Indové, kteří mají ve zvyku zpívat několikahodinové rágy, se dožívají nejdelšího věku.

Můžete prozradit svoje životní motto?

Celý život jsem se řídila heslem: Být připraven, toť vše a v posledních letech si říkám, že je velmi důležité mít chuť chtít.

Jana Koubková  Foto archiv

Jana Koubková

nar. 31. 10. 1944, Roztoky (okres Praha-západ)

Vyučena jako elektronavíječka v ČKD, maturitu získala večerním studiem (1966). Zpívat začala v šesti letech v Dětském pěveckém sboru Čs. rozhlasu, dále zpívala v souboru ČKD Praha. Již v letech dospívání měla zájem o jazz. V letech 1962–1963 navštěvovala Lidovou konzervatoř. Působila v AUS VN, byla členkou Inkognito kvartetu, Vokálního souboru Jiřího Linhy, Sboru Lubomíra Pánka, zúčastnila se zájezdu TOČR po NSR (1969, s R. Blackem), zpívala s Kučerovci a také v zahraničí v nočních klubech. Stále více ji však přitahoval jazz; jazzovou školu získávala od roku 1975 v souboru Luďka Hulana Jazz sanatorium. Založila dívčí vokální soubor Hot tety, který zpíval jazzově swingový a mainstreamový repertoár a pořídil desítku rozhlasových retroswingových snímků s Orchestrem Karla Vlacha, JOČR, Orchestrem Československé televize a Swing bandem Ferdinanda Havlíka. Zúčastnila se řady jazzových akcí – patří k nim Bratislavské džezové dni, Hot Jazz Meeting v Hamburku, festivaly ve švédském Malmö (1980), maďarském Debrecenu (1981), italském Assisi (1983), setkání jazzových vokalistů v polském Lublinu a Zamosci. V roce 1979 byla laureátkou tipu Melodie. Zasáhla významně i do organizačního dění: založila festival Vokalíza, z něhož se stala v 80. letech významná kulturní a společenská událost. Ačkoli se pohybuje v jazzovém idiomu, má široký stylový rozkmit. Základ tvoří samozřejmě jazzový mainstream, k němu však musíme přiřadit blues, swing, latin, bop i fúze rockovějšího rázu a nebrání se ani novým výzvám, což dokázala například letos v říjnu, kdy společně se svojí doprovodnou kapelou a Severočeskou filharmonií Teplice v rámci koncertu „A začne to bzučet“ uvedla zpracování poezie surrealistického básníka Milana Nápravníka na hudbu Ondřeje Kabrny. Na stanici ČRo Vltava pravidelně moderuje svůj pořad Jazzová ozdravovna. Je autorkou tří publikací: Recepty proti samotě, Zutí provádím s chutí, Básně z jazzové dásně a letos k nim přibyla čtvrtá – Koubkokvoky. Také vymyslela jazzové pexeso „Džezeso“, kde se během hry lze dozvědět informace o nejslavnějších jazzmanech ve světě i u nás. Jana Koubková patří již přes čtyřicet let k nepřehlédnutelným a nezaměnitelným hudebním osobnostem, bez jejichž uměleckého i organizačního vkladu by byl český jazz o poznání chudší.

Zemřel dirigent František Drs

Marta Ulrychová

Dne 2. 11. na  Svátek zesnulých  zemřel v Plzni houslista a dirigent František Drs, dlouholetý člen operního souborů  Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, Hudebního divadla v Karlíně a Státní opery Praha.  Narodil se v Kutné Hoře, studium houslové hry se věnoval na  Pražské konzervatoři.  Po jejím absolutoriu  nastoupil do operního orchestru Divadla Josefa Kajetána Tyla v Plzni, a to na místo koncertního mistra. Plzeň byla pro Františka osudová – prožil v ní  plných dvacet let profesního života, zvolil si ji za své bydliště, a to i v době, kdy ho pracovní povinnosti zavedly do Prahy, v ní se také – podobně jako u  jiného rodáka z Kutné Hory J. K. Tyla – uzavřela jeho životní dráha. 

František Drs  Foto archiv

Své  původní poslání koncertního mistra začal v 80. letech střídat s řízením  téhož orchestru. Nejprve byl pověřován dirigováním baletů (Vostřákova Sněhurka, Pugniho Esmeralda, Čajkovského Spící krasavice, Špalíček B. Martinů, Prokofjevova Popelka a Romeo a Julie), posléze mu byly svěřovány úkoly i v operním ansámblu (Gounodův Faust a Markétka, Mozartova Kouzelná flétna, Donizettiho Nápoj lásky a Poprask v opeře, Adamův Postilion z Longumeau, Verdiho Rigoletto, Dvořákův Jakobín).  Seznam jím nastudovaných děl v DJKT sice činí pouhých třináct položek, nezaznamenává však počet jím dirigovaných titulů, které nastudovali někdejší operní šéfové – Ivan Pařík nebo (po roce 1990) Josef Chaloupka. Své zkušenosti z práce v orchestru mohl Drs krátce uplatnit i jako pedagog na plzeňské konzervatoři.

Po  roce 1989 – a zde bych ráda připomněla jeho statečný občanský postoj v prvních dnech „sametové“ revoluce – se plzeňskému divadlu otevřely široké možnosti přeshraniční spolupráce v podobě pohostinských představení v příhraničních městech Německa (Pasov, Weiden). Z této doby nelze opomenout Drsovu zainteresovanost v pohraničním městě Furth im Wald, kde s našimi předními sólisty, orchestrem a sborem DJKT provedl na tamějším náměstí Smetanova Dalibora nebo Mozartovu Kouzelnou flétnu.  Ve stejném duchu velkolepých operních galapředstavení pod širým nebem se nesl i „rodinný“ festival Operní týden v Kutné Hoře, jež  mu organizačně pomáhala zajistit jeho žena, sopranistka  Karolina Hromádková, někdejší sólistka plzeňské opery. Také zde zazněl Smetanův Dalibor, z množství představení v posledních letech uveďme jen namátkou Verdiho Aidu, Macbetha či  Pucciniho Madame Butterfly.  

Působení v divadle však byla pouhou částí Drsových aktivit. Pro svou schopnost rychle se orientovat v náročném  partu byl i vyhledávaným interpretem soudobé hudby. V rámci  někdejšího Svazu západočeských skladatelů a koncertních umělců, později i Západočeského hudebního centra, premiéroval  nejen v Plzni, ale i na řadě výměnných koncertů komorní hudby (Praha, Brno, Košice)  skladby současných západočeských skladatelů. Mnohé z nich také natočil v plzeňském nahrávacím studiu. 

Výtečně se František uplatnil i v oblasti dětských výchovných koncertů. To nebylo akademické mudrování, ale skutečná „schola ludus“, kterou děti přijímaly s bezprostředním nadšením a  pozorností.

Okruh  Drsova působení by však  zdaleka nebyl úplný, kdybychom nepřipomněli jeho práci s hudebními amatéry, která začala vzápětí po jeho příchodu do Plzně vedením Plzeňského orchestrálního sdružení, jež  necelých dvacet let před ním  dovedl k pozoruhodným výkonům dirigent Bohumír Liška. Drs se pilně věnoval práci s tímto tělesem, připravoval party, příležitostně orchestr  doplňoval profesionálními hráči, popřípadě podle potřeby i operními pěvci. Ti všichni   mu ochotně vycházeli vstříc. Tak se v Plzni vytvořilo jisté společenství milovníků hudby, zahrnující  jak profesionály, tak amatéry, kteří Františka Drse uznávali jako přirozenou autoritu. Nemalou roli v oblíbenosti Františka  jako člověka jistě sehrály  jeho hráčské kvality výtečného houslisty, disponujícího zpěvným, kultivovaným tónem a výbornou pamětí, ale jako klíčové zde byly především vlastnosti lidské, vlastnosti skromného a pokorného člověka.  Mezi ním a orchestrálními hráči nikdy nepanovalo napětí, ale kamarádský vztah. Pro mladé začínající interprety našel správná slova povzbuzení.  S ochotou se účastnil akcí, jež nebyly vůbec honorovány (např. pro plzeňskou pobočku Společnosti Antonína Dvořáka, různé nadace apod.), často jsme ho slyšeli i na kostelních kůrech, neboť připravit „Rybovku“ či  mši k jiné příležitosti bylo pro Františka nepsanou povinností. V tomto ohledu měl v sobě něco ze starých kantorských tradic – obětavost, starostlivost a laskavý přístup ke svému okolí. Jako zanícený muzikant  pracoval do posledních chvil.

Uzavřel se život pracovitého, obětavého, mírného  a pokorného člověka, majícího vzácný  nadhled nad lidskými slabostmi. V současném světě nám bude moc chybět. Čest jeho památce!

Říjnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Říjnové premiéry zahrnují jednu operní novinku – Broučky Jana Jiráska v plzeňském Divadle J. K. Tyla, jednu českou premiéru – Lolitu Rodiona Ščedrina, kterou uvedla Státní opera ve Stavovském divadle, a Dvořákovu Rusalku v ostravském Národním divadle moravskoslezském. Alespoň koncertně připomněl FOK ve spolupráci s Polským kulturním institutem dvousté výročí narození Stanisława Moniuszka a v kostele sv. Šimona a Judy zazněla první (dvouaktová) verze jeho opery Halka v provedení polského souboru Capella Cracoviensis, který se zaměřuje na historicky poučenou interpretaci.

Říjen byl až mimořádně bohatý na vokální koncerty staré hudby. FOK svůj letošní cyklus Staré hudby zahájil vystoupením souboru L’Arpeggiata s programem Mediterraneo / Středozemí. Prvními koncerty otevřely své letošní cykly dva soubory – Collegium 1704 na začátek své 8. pražské sezony v Rudolfinu připravilo rané oratorium Georga Friedricha Händela La resurrezione / Vzkříšení a Collegium Marianum své 19. barokní podvečery (ze kterých se staly večery) uvedlo obrazy melancholie s díly alžbětinských skladatelů, Lullyho, Händela a Thomase Augustina Arnea. Ensemble Inégal na říjen nasměroval svůj 6. ročník mezinárodního hudebního festivalu zaměřeného na Jana Dismase Zelenku. A Musica Florea Marka Štryncla ve spolupráci s vokálním souborem Victoria Ensemble představila výběrem z duchovních kompozic českého barokního skladatele Antonína Reichenauera.

Kromě toho se v pražské Novoměstské radnici u nás poprvé uvedl letošní vítěz soutěže Operalia, baskický tenorista Xabier Anduaga.

Zážitek s alžbětinskou melancholií Collegia Marianum

Svou, už 19. sezonu barokních podvečerů zahájilo Collegium Marianum podzimní melancholií natolik krásnou, že proměnilo smutky a nostalgie v radost nad nádherou hudby v interpretaci tohoto souboru a sopranistky Hany Blažíkové.

Těžištěm programu byla díla skladatelů alžbětinské Anglie, kdy právě opěvování stavu melancholie, ve které se tak rádi utápěli umělci i učenci, ale i lékaři, patřilo k oblíbeným. V programu se prolínaly instrumentální kompozice s vokálními pro sólový soprán.

Hned úvodní skladba s příznačným názvem The Image of Melancholly Anthonyho Holborna (cca 1545–1602) nastolila před dychtivými posluchači zcela zaplněného Tereziánského sálu Břevnovského kláštera atmosféru večera. Navázala na ni píseň-pavana Flow my tears / Tryskejte slzy, snad nejslavnější skladba Johna Dowlanda, které Hana Blažíková v dialogu pouze s theorbou Jana Krejči vdechla truchlivý smutek, bolest žalosti, až marnost naděje v obrazech sežehlé pouště, temné písně ptáka noci, přízraků skrytých v tmách. Program pokračoval skladbami, které se vážou k Shakespearově Bouři. Instrumentální úvod před prvním aktem Matthewa Lockea (cca 1621–1677) s  kontrasty různých fází mořské bouře a prudkými disonantními střety klidu a prudkých přívalů vln vystřídala veselejší píseň Dry those eyes / Osuš si oči od Henryho Purcella (1659–1695), ve které vzdušný duch Ariel radí odhodit přívaly smutku a oddat se lahůdkám a vínu, které nabízí jeho ostrov a jak je v podobě perlivých koloratur báječně vyjádřila Hana Blažíková. Purcell se pak vrátil v druhé části koncertu ještě prostřednictvím instrumentální Chacony g moll.

Proměnlivost nálad vnesla do programu suita z opery Venuše a Adonis Johna Blowa (1659–1695). Pro tragický závěr tohoto příběhu Venuše byl vybrán její nářek nad smrtí Adonise, jak ho podle Ovidiových Metamorfóz zpracoval ve své opeře Jean-Baptiste Lully (1632–1687) s opakovaným mottem kruté nesmrtelnosti: bohyně lásky a krásy své lamento obrací ke svému božství, kvůli kterému se i její zoufalství, slzy a žal stávají věčnými.

Britskou skladatelskou linii zastupoval na koncertě také Georg Friedrich Händel (1685–1759), v jehož Concertu grosso G dur, HWV 319 mohli hráči Collegia Marianum s flétnistkou Janou Semerádovou a koncertní mistryní Lenkou Torgersen v čele předvést svoji virtuozitu a sehranost. A program, který dramaturgicky sestavila koncertní mistryně Collegia Marianum Lenka Torgersen, uzavřela kantáta Thomase Augustinea Arnea (1710–1778) The Morning / Ráno na text Johna Miltona s útěšným opěvováním pastýřské idyly. Hana Blažíková prozářila svými koloraturami nejen svítání slunce a zpěv skřivánků, ale proměnila i vzdechy nad bolestnou ztrátou milované dívky ve sladkobolné opojení, které posluchačům prohřálo cestu do chladného podzimního večera.

A propadák tentokrát opět nebyl žádný…

Komplet orchestrálního díla Vítězslava Nováka

Komplet orchestrálního díla Vítězslava Nováka a postupně i Josefa Bohuslava Foerstra začíná v těchto dnech v Olomouci natáčet  dirigent Marek Štilec. Vedle společnosti Naxos, která zajišťuje celosvětovou distribuci, se na tomto projektu podílí i Kamenice nad Lipou, kde se Vítězslav Novák narodil. Spolu s Moravskou filharmonií Olomouc bude skladby Vítězslava Nováka a Josefa Bohuslava Foerstra natáčet v dalších letech i Janáčkova filharmonie Ostrava. Plán obou projektů počítá s dokončením v roce 2026/27 a vedle kompletu Fibichova orchestrálního díla dokončeného letos v lednu v Ostravě a projektu „Češi ve Vídni“, který pokračuje natáčením symfonií Pavla Vranického, se jedná o nejrozsáhlejší projekty tohoto typu.

Celá série začíná natočením Novákovy Jihočeské suity a symfonické básně Toman a lesní panna.

Benefiční koncert jako hold

Jakub Zahradník

Z iniciativy klavírnické firmy C. BECHSTEIN a v produkci paní Emy Hubáčkové (agentura Emma Art Agency) se 1. 11. t. r. konal v sále královéhradecké filharmonie benefiční koncert na podporu Konzervatoře a střední školy Jana Deyla. Významnost akce podpořila přítomnost primátora města Hradec Králové Alexandra Hrabálka a zástupců kraje. Ba co víc, záštitu nad akcí převzal velvyslanec Španělského království v České republice J. E. Angel Lossada Torres-Quevedo, který slavnostní večer zahájil. Na programu totiž byly výhradně španělské skladby Manuela de Fally, Isaaka Albénize a dalších skladatelů, které sólově i za doprovodu Filharmonie Hradec Králové pod taktovkou Andrease Sebastiana Weisera přednesl mladý španělský klavírní virtuos Ramón Grau. Společnost C. Bechstein chce ve spolupráci s agenturou Emma představovat klavírní hudbu jednotlivých národů v cyklu „Sound of the World“, a toto byla první příležitost. Návštěvníci mohli ocenit bohatou zvukovou paletu koncertního křídla – modelu D – od firmy C. Bechstein vzorně připraveného šéfintonérem firmy Marcelem Novákem. V průběhu večera byla oznámena vybraná částka 66 043 korun, která byla předána škole. Konzervatoř a střední škola Jana Deyla v Praze totiž jako jediná v naší zemi pečuje o výchovu ladičů pian. Vznikla již v roce 1910 jako ústav pro slepé, později i pro děti s vadami zraku. V nové době bylo studium rozšířeno také o hudební obory konzervatoře a otevřeno i pro adepty bez zrakového postižení. Jen za posledních padesát let vzešlo z této školy přes dvě stě ladičů. V letošním roce zde byl otevřen také obor klavírník (opravář klavírů), na který se zájemci mohou v těchto dnech hlásit. Společnost C. Bechstein nabídla škole spolupráci – mladí ladiči budou moci v Hradci Králové absolvovat svou praxi.

Ředitel firmy C. Bechstein Europe David Kopecký předal finanční dar paní Naděždě Ostřanské, ředitelce Konzervatoře a střední školy Jana Deyla za přítomnosti zástupců klavírní továrny a školy. 
Foto © Lubomír Douděra

                                                                           

Hudební fakulta JAMU v Brně otevře dva studijní programy

Luboš Mareček

Dva nové pětileté magisterské studijní programy otevře Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Od akademického roku 2020/2021 bude možné takto studovat v programu Kompozice a v programu Dirigování, zpěv a operní režie. Místo obvyklého rozdělení studia na bakalářský a navazující magisterský stupeň čeká budoucí studenty obou těchto programů soustavné, pět let trvající studium, které bude završeno získáním titulu magistr umění – MgA. Novinek či vylepšení v systému tohoto studia však čeká budoucí zájemce nepoměrně více. 

Od akademického roku 2020/2021 se tak na HF JAMU v Brně budou vzdělávat budoucí skladatelé, dirigenti, operní režiséři i zpěváci ještě koncentrovanějším způsobem. „Rozhodli jsme se pro vytvoření, resp. inovaci těchto programů z několika důvodů. Hlavním z nich je důraz, kladený na rozvoj talentu našich studentů. „Připravili jsme mimořádně atraktivní studijní program, po jehož absolvování opustí naši akademii všestranně připravený a konkurenceschopný umělec. Požadavky trhu práce se za poslední roky změnily a my je chceme plně reflektovat. I proto zavádíme nové předměty, které nebylo možné umístit pouze do prvních třech roků studia. Více teorie, praxe, ale i kvalitní pedagogická a manažerská průprava. Přijatým studentům rovněž chceme vytvořit nejen lepší podmínky na přípravu absolventské práce a projektu, ale i větší prostor pro studium v zahraničí“, uvedl děkan Hudební fakulty JAMU profesor Jindřich Petráš. 

Vzhledem k atraktivitě náplně studia, kterou nové programy nabídnou, je tato změna vítána studenty i pedagogy. „Délka studia umožní soustředěný a přirozený proces získávání vědomostí a dovedností, studenti si nově budou moci zapsat předměty vyučované v cizím jazyce a prohloubí si tak své komunikační a prezentační dovednosti a také sociální kompetence, tedy tzv. soft skills,“ doplnila proděkanka HF JAMU pro studijní a pedagogickou činnost docentka Jana Goliášová. Filozofie změn je zaměřená na další zvýšení kvality teoretického a praktického vzdělávání. Zatímco v prvních letech studia se studenti budou věnovat více právě teoretické a praktické přípravě, později jim přibudou kvalitní pedagogické a manažerské předměty. Mezi nejzásadnější novinky patří navázání úzké spolupráce s Národním divadlem Brno, kde mají naši studenti vybraných specializací možnost využít aktivní účast při přípravě inscenací. Zavádíme také cvičné orchestrální a sborové těleso, kde mohou studenti všech oborů cizelovat své projekty. Rovněž posilujeme výuku hudební teorie, hudebních forem a nabídku předmětů individuální specializace. V neposlední řadě získají studenti více prostoru pro studium v zahraničí v rámci množství mezinárodních projektů, do kterých je JAMU zapojená.  Ojedinělé je také zavedení předmětu „Základy hudebního managementu“, kde se všichni studenti seznámí s kulturní politikou státu, základy ekonomie, ale taktéž se naučí zvládat zátěžové situace, lépe komunikovat na veřejnosti, vytvářet vlastní profesní portfolio a další dovednosti.

Vzniknou také některé zcela nové studijní specializace. Například studijní program Kompozice bude mít nově (mj. i na základě množství žádostí uchazečů) tři specializace – Kompozice, Kompozice elektroakustické hudby a Kompozice filmové a scénické hudby. Všechny tři jsou pochopitelně zaštítěny vynikajícími odborníky a podpořeny špičkovým výukovým vybavením včetně nahrávacího studia ve školním Divadle na Orlí. K přednostem studia bude patřit také možnost prezentace vlastních děl na řadě interdisciplinárních koncertů, absolvování zahraničních stáží, účast v různých mezinárodních projektech a v neposlední řadě i tvůrčí spolupráce s ostatními posluchači katedry – multimediálními skladateli, dirigenty, operními režiséry a audio inženýry.

Pětileté studium Zpěvu zase umožňuje mnohem kvalitnější výukový proces při práci s lidským hlasem, získání pěvecké techniky a široký vhled do všech oblastí interpretace vokálních děl. Studentům dále poskytne více času pro přípravu na mezinárodní pěvecké soutěže, která je časově velmi náročná, zvýší šanci absolvovat zahraniční stáže a lépe je tak připraví pro budoucí život profesionálního operního pěvce. 

V rámci specializace Dirigování orchestru a Dirigování sboru jsme kompletně změnili strukturu studia, vycházející z analýz studia dirigování na univerzitách po celém světě. Studenti orchestrálního dirigování se budou odděleně zaobírat studiem symfonického i operního repertoáru. Část hlavního předmětu se bude vyučovat ve skupině, aby měli studenti možnost pod vedením pedagoga konfrontovat své názory mezi sebou. Kromě působení v Národním divadle Brno dostanou studenti orchestrálního a sborového dirigování možnost mnohem častěji pracovat s profesionálním orchestrem a cvičným sborem, taktéž budou mít možnost širšího výběru předmětů pro osobní specializaci.

Výhody z nastávajících změn budou čerpat i studenti specializace Operní režie. I zde klademe mimořádný důraz na kontakt studentů s profesionálním prostředím. Možnost asistovat při nastudování operního představení v Národním divadle Brno a několik praktických výstupů ročně přímo v rámci vyučování spolu s manažerskými předměty činí tuto specializaci mimořádně atraktivní pro nové zájemce. „Dobře vybudovaný systém studia také nabízí možnosti tvůrčího dialogu režiséra s představiteli ostatních spřízněných oborů (dirigování, zpěv a další), které se společně uplatňují v oblasti opery. To vede ke směrování studentů pro budoucí uplatnění v praxi,“ dodala proděkanka Goliášová. 

Vzhledem ke složitosti procesu změn, které přinesou nově akreditované programy, přistupujeme k několika organizačním změnám. Přijímací zkoušky pro nové studijní programy budou vyhlášeny v dubnu 2020 a konat se budou až v červnu 2020. Studenti mohou využít delší čas na přípravu. Tento posun termínů bude platný pouze jeden rok, od akademického roku 2021/2022 se budou talentové zkoušky pro nové studijní programy konat v tradičním zimním termínu.  Veškeré informace a nejasnosti si mohou studenti i pedagogové ověřit na webových stránkách jamuj.cz, jamu.cz a na studijním oddělení Hudební fakulty JAMU.  

Pro ostatní obory na Hudební fakultě JAMU v Brně zůstává struktura studia totožná. Talentové zkoušky do bakalářského stupně studia proběhnou tradičně v lednu 2020, přičemž přihlásit se na ně je možné do konce listopadu 2019. Talentové zkoušky do navazujících magisterských oborů proběhnou v červnu 2020 s termínem přihlášení v dubnu 2020. 

Důležité termíny: 

Vyhlášení talentových zkoušek pro pětileté programy – duben 2020 

Talentové zkoušky pro pětileté programy – červen 2020 

Nástup ke studiu na JAMU – říjen 2020 

Státní opera bude otevřena za dva a půl měsíce!

Pouhých 75 dní nás dělí od otevření státní opery po její generální rekonstrukci, která proběhla v rekordním čase tří let. „Když otevřete dveře Opery, je to, jako byste vstoupili do jiného světa nebo do nádherného kostela. Je to místo, kde najdete naprosto odlišnou atmosféru, krásu, tradici,“ říká umělecký ředitel opery národního divadla a státní opery per boye Hansen. Znovuotevření jedné z nejkrásnějších divadelních budov v evropě bude hlavním úkolem v jeho nové funkci.

Státní opera prošla naposledy komplexnější opravou v 70. letech minulého století. Historická budova dostane nové jevištní technologie včetně unikátní točny. Ve druhém podzemním podlaží vzniká moderní zkušebna s vynikající akustikou, renovovány byly zkušebny, baletní, orchestrální i sborový sál a zázemí umělců. Provozní část budovy získává nový vzhled, byla osazena její skleněná fasáda. Na rekonstrukci budovy se podílelo mnoho restaurátorů, kteří vyčistili monumentální nástěnné malby Eduarda Veitha na stropě auditoria i vzácné fresky. V hledišti budou instalována nová křesla, do kterých diváci poprvé usednou na začátku příštího roku, inovací budou čtecí zařízení s variabilní možností titulků.

„Předání stavby Národnímu divadlu je naplánováno na 15. prosince 2019. Financování generální rekonstrukce Státní opery je zajištěno z programu Péče o národní kulturní poklad. Během prvního pololetí budeme zkušebním provozem testovat nové jevištní technologie i dispozice rekonstruovaných prostor,“ uvedl ředitel Národního divadla prof. MgA. Jan Burian.

Rekonstrukce Státní opery…   Foto © archiv Národní divadlo

Milníky generální rekonstrukce představí výstava v provozní budově Národního divadla na náměstí Václava Havla. Otevřena bude každý všední den od 14 do 18 h až do 15. listopadu 2019.

Státní opera se divákům znovu otevře v neděli 5. ledna 2020, po 3 letech rekonstrukce a přesně 132 let od jejího prvního otevření, velkolepým večerem s podtitulem „státní opera v proměnách času (1888–2018)“. Slavnostní koncert v režii renomované režisérky alice nellis nás provede po slavné historii čtyř zdejších operních souborů. Koncepci večera připravili dramaturgové Jitka Slavíková a Ondřej Hučín. Vybrané operní árie, ansámbly a předehry symbolizují klíčové momenty nejen historie budovy dnešní Státní opery – světové či české premiéry, mimořádné inscenace, slavné pěvecké, dirigentské a režisérské osobnosti, hostování významných zahraničních operních divadel, ale českých dějin vůbec. Průvodního slova se ujme dramatik pavel kohout. Pod taktovkou hudebního ředitele Státní opery karla-Heinze steffense se představí významní sólisté Opery ND a čeští i zahraniční hosté například lise davidsen, pavel Černoch, eva urbanová či kateřina kněžíková. Vystoupí spolu s Orchestrem a Sborem Státní opery. V průběhu večera zazní Janáček, Smetana, Puccini nebo předehra Wagnerových Mistrů pěvců norimberských a mnoho dalších. Slavnostní večer bude přenášet v přímém přenosu Česká televize, ze záznamu pak ZDF a další evropské televizní stanice.

Rekonstrukce Státní opery…   Foto © archiv Národní divadlo

Soubor Státní opery odehrál svou poslední premiéru mimo domovskou scénu v říjnu. Ve Stavovském divadle představil dvouaktovou operou Lolita současného ruského skladatele Rodiona Ščedrina.

V první polovině roku (3. dubna 2020) uvede již ve Státní opeře inscenaci opery král roger Karola Szymanowského, nejvýznamnější osobnosti polské hudby první poloviny 20. století. V současné inscenaci bude režisér mariusz Treliński na sofistikované fascinující scéně slovenského scénografa Borise Kudličky vyprávět příběh krále, který na cestě za poznáním čelí vnitřnímu boji mezi rozumem, pořádkem či křesťanstvím a instinktem, chaosem či hedonistickým životním stylem. Uvedeme v koprodukci s Národní operou ve Varšavě a Královskou operou ve Stockholmu.

Balet národního divadla uvede v nově zrekonstruované budově spící krasavici Petra Iljiče Čajkovského v choreografii slavné brazilské primabaleríny a choreografky Marcii Haydée. České premiéra se uskuteční 21. května 2020 za doprovodu Orchestru Státní opery. Diváci dále zhlédnou z baletního repertoáru tituly Marná opatrnost a Timeless.

Další premiérou souboru Státní opery budou mistři pěvci norimberští skladatele Richarda Wagnera. Tato opera zazněla u příležitosti slavnostního zahájení provozu v tehdy Novém německém divadle (Neues deutsches Theater) 5. ledna 1888. Jedná se o zásadní titul v historii Státní opery, navíc Richard Wagner byl v prvních dvaceti letech po otevření budovy jedním z nejhranějších autorů. „Mistři“ jsou jednou z nejnáročnějších oper, co do délky (4,5 hodiny), tak i co do požadavků na sbory.

Do Státní opery se po jejím otevření vrátí v novém obsazení oblíbená inscenace z loňského roku Fidelio, dále například kritiky oceňovaná inscenace Jiřího Heřmana Madama Butterfly, Aida či Nabucco. Toscu uvedeme v obnoveném nastudování inscenace z roku 1999.

„Dramaturgie Státní opery musí mít kořeny ve své historii. Již od svého založení v roce 1888 hrála významnou roli v evropském operním životě, absorbuje, ale také vytváří nejdůležitější umělecké impulzy té doby, vždy v dialogu s jinými evropskými operními domy, kde hostuje mnoho předních světových umělců té doby,“ říká per boye Hansen a dodává: „Pro mě je velkou inspirací skladatel Alexander Zemlinsky. V letech 1911 až 1927 byl hudebním ředitelem Státní opery, tehdy ještě Nového německého domu. Zemlinsky byl velmi inovativní experimentátor a Státní opera pod jeho vedením dosáhla vysoké mezinárodní úrovně.“

Úvahy uměleckého ředitele Opery o repertoáru jsou ambiciózní a široké. Chce uvádět velké romantické opery 19. století, s jádrem repertoáru Verdiho, Wagnera a Pucciniho. Zařazovat bude pozdní romantické a expresionistické impulsy z první poloviny 20. století – skladatelé jako Richard Strauss, Korngold, Schreker, Zemlinsky a Hindemith. Dále klasické moderní opery 20. a 21. století a opery živých skladatelů včetně nových skladeb. Neopomene ani operu ze všech období, která má potenciál oslovit nové publikum: rodiny, mladé, ty, kteří z jakéhokoli důvodu ještě nebyli v opeře.

Práce na nové oponě     Foto © archiv Národní divadlo

PKF – Prague Philharmonia představí v pěti koncertech mladou generaci skladatelů Visegrádské čtyřky. Přijede Agata Zubel, Mikołaj Laskowski nebo Marcin Stańczyk

#mimoradu, tag, který výstižně charakterizuje dramaturgii letošního ročníku cyklu experimentální hudby PKF — Prague Philharmonia s názvem Krása dneška, který startuje 5. listopadu v Experimentálním prostoru NoD a v této sezoně je tematicky spjat s 30. výročím sametové revoluce a státy Visegrádské čtyřky. V pěti večerech se představí přední skladatelské osobnosti „generace svobody“ z Polska, Maďarska, Slovenska a České republiky. „Letošní dramaturgii jsme se snažili koncipovat jako sérii zážitků, kde v popředí stojí touha interagovat s hudbou samotnou. Na diváky čeká poslech ticha, prostorové koncepty vnímání hudby, meditace, řízená aktivace smyslů, improvizace nebo ukázky radioartu. Obsahově směřujeme jednotlivé koncerty k tématům souvisejícím s odkazem sametové revoluce – svobodě slova, svobodě času, místa, formy. Řada autorů přijede své skladby do Prahy osobně interpretovat, mezi nimi skvělá autorka a vokalistka Agata Zubel, Mikołaj Laskowski či Miroslav Tóth, jenž pro cyklus připravuje světovou premiéru. Orchestr povedou ve dvou večerech vynikající specialisté na oblast soudobé hudby – dirigenti Pavel Šnajdr a Marián Lejava. Společně budeme hledat odpověď na otázku, jak palčivý je dnes problém vnější i vnitřní svobody v zemích, kde ještě před jednou generací sloužilo umění k výchově socialistického člověka,“ komentuje cyklus jeho letošní dramaturg, muzikolog Viktor Pantůček. „Projekt je určen všem, kteří chtějí zažít něco skutečně mimořádného, jsou zvědaví, mají důvěru v sebe sama a rádi překračují stín mainstreamového zážitku. Všem, kteří se nebojí postavit #mimoradu,“ dodává.

PKF – Prague Philharmonia tímto cyklem originálně reflektuje 30. výročí listopadových událostí roku 1989. „Koncerty se budou opět konat ve velmi neformální atmosféře a my doufáme, že mezi jinými osloví rovněž mladé posluchače, protože skladatelé, kteří do Prahy přijedou nebo které prezentujeme, jsou v podstatě jejich generačními vrstevníky,“ dodává ředitel PKF Radim Otépka. Projekt doprovodí na sociálních sítích také série anket na téma svoboda, cenzura nebo životní prostor se zástupci mladé, polistopadové generace.

Slovo dramaturga, anotace ke koncertům: https://www.pkf.cz/img/documents/1/7/652.pdf

Fotografie ke stažení: https://www.uschovna.cz/zasilka/RVTANPELGW9J5NI8-97I/

Jednotlivé koncerty

S1 Hlaváč. Horváth. Szmytka. Demoč
út 5. 11. 2019 od 19:30
Experimentální prostor NoD
Detail: https://www.pkf.cz/361-hlavac-horvath-szmytka-democ/

S2 Laskowski. Skupina. Mirvis. Bolcsó
út 14. 1. 2020 od 19:30
Experimentální prostor Nod
Detail: https://www.pkf.cz/362-laskowski-skupina-mirvis-bolcso/

S3 Zubel. Szigetvári. Hejl. Tóth
út 17. 3. 2020 od 19:30
Galerie Národní technické knihovny
Detail: https://www.pkf.cz/363-zubel-szigetvari-hejl-toth/

S4 Zlámal. Gryllus. Stańczyk
út 26. 5. 2020 od 19:30
Kasárna Karlín
Detail: https://www.pkf.cz/364-zlamal-gryllus-stanczyk/

S5 Ideální projekt pro V4
út 23. 6. 2020 od 19:30
Experimentální prostor NoD
Detail: https://www.pkf.cz/365-idealni-projekt-pro-v4/

www.pkf.cz

Ocenění Jana Králíka

ČESKÁ HUDEBNÍ RADA udělila letos své ocenění RNDr. Janu Králíkovi, CSc. za jeho dlouholetou úspěšnou popularizaci zejména operní hudby mezi nejmladší generací.

Cena mu byla předána na zahájení festivalu Mladá Smetanova Litomyšl 20. 9. 2019 a to z rukou místopředsedy České hudební rady Jaroslava Raušera a tajemnice rady Lenky Dohnalové. Toto čestné ocenění je publikováno v síti Mezinárodní a Evropské hudební rady a je doprovázeno dílem významného českého grafika a hudebníka Karla Demla.

RNDr. Jan Králík, CSc.    Foto archiv



RNDr. Jan Králík, CSc. je renesanční osobností.  Vzděláním matematik (MFF UK – pravděpodobnost a statistika)  a lingvista (FFUK –  obecná jazykověda) dlouhodobě pracující v Ústavu pro jazyk český AVČR v oboru matematické lingvistiky.  Překladatel (v r. 1980 oceněný nakladatelstvím Mladá Fronta za překlad  A. Rényiho Dialogů o matematice), hudební publicista (spolupráce s Českým rozhlasem,  Českou televizí, Supraphonem, Divadelním ústavem, tiskem (je např. dlouhodobým přispěvatelem  časopisu Hudební rozhledy) a popularizátor klasické hudby, zejména ve spolupráci s Hudební mládeží ČR, kde působil v letech 1992–95 i jako její předseda.

Je rovněž spoluautorem Českého akademického korpusu a Retrográdního slovníku současné češtiny, spoluzakladatel Skupiny pro počítačový fond češtiny, Ústavu českého národního korpusu FF UK a International Quantitative Linguistics Association (IQLA při universitě v Trevíru) a mj. i kronikář obce Lázně Toušeň.

Působil v řadě funkcí v oboru matematiky i hudby, od r. 1989 je také členem výboru Českého spolku pro komorní hudbu, je spoluzakladatelem Klubu Emy Destinnové a členem čestného předsednictva Nadace E. Destinnové v Londýně (od r. 1998). Za přípravu vydání The Complete Destinn (Mnichov-Hamburg, 1995) získal Cenu německé gramofonové kritiky, připravil k vydání DVD Jarmila Novotná (Supraphon 2003), koncipoval vydání kompletů z díla L. van Beethovena, G. Verdiho, R. Wagnera, A. Dvořáka, B. Smetany, E. Destinnové. To všechno a mnohem víc je RNDr. Jan Králík, CSc, který se ale ještě více než 40 let poutavě a velmi erudovaně věnuje popularizaci klasické hudby zejména mezi mladými lidmi.

Během čtyř desítek let přivedl svým působením do obce koncertního a operního publika tisíce poučených a nadšených mladých lidí. Do srdcí účastníků akcí Hudební mládeže se zapsal během svých pravidelných přednášek na festivalech, seminářích a na Letních ateliérech v Třeboni, kde přinášel frekventantům nejen atraktivní přístupy k vnímání klasické hudby a zvláště opery, ale také kultivující pohledy na svět kolem nás. A právě za to mu patří poděkování i hudební obce prostřednictvím České hudební rady.

Citáty J. Králíka:

„Největší umění přichází tam, kde si řeknu: Už dál (tam) nepůjdu, zůstanu tady.“
 „Jev je magický, když dopředu nevíme, jak na nás bude působit.“
„Okolnosti znamenají pro vnímání neobyčejně mnoho.“

„Sílu a energii to má, jestliže ten, kdo vytváří tu věc, té dané věci věří.“

HUDEBNÍ MLÁDEŽ

Na ocenění nominoval RNDR. Jana Králíka, CSc. spolek Hudební mládež ČR, člen mezinárodní sítě Jeunesses Musicales International, člen České hudební rady. V České republice se pokusil o její založení  v  r. 1948 dirigent Václav Talich, ale její činnost byla povolena až v r. 1971, v r. 2003 byla obnovena spolupráce s mezinárodní sítí.  Spolek organizuje především Festival Mladá Smetanova Litomyšl.

ČESKÁ HUDEBNÍ RADA

ČHR je nevládní střechovou organizací, která aktuálně sdružuje na padesát kolektivních členů, mezi nimi i Asociací (orchestrů, festivalů, hudebních umělců a vědců, neprofesionálních orchestrů, sborů, výrobců hudebních nástrojů, agentur), pedagogických pracovišť, médií, spolků, OSA. Je českým střediskem Mezinárodní hudební rady UNESCO a členem Evropské hudební rady.  Jejím posláním je přispět k optimalizaci fungování sektoru na české i evropské úrovni, propojovat lidi a projekty, prostředkovat potřebné know-how nejen svým členům a oceňovat nápadité tvůrčí osobnosti a projekty. Ocenění uděluje od r. 1994. Sekretariát ČHR je součástí Institutu umění-Divadelního ústavu. Více na www.chr-cmc.org

Seznam již udělených cen od r. 1994 https://www.chr-cmc.org/cs/prizes_CHR