Mezinárodní festival Divadlo

Proměna a Hymnus na lásku

Plzeň, Divadlo J. K. Tyla

Marta Ulrychová

Ve dnech 11.–19. 9. se v Plzni uskutečnil v pořadí již 27. ročník  Mezinárodního  festivalu  Divadlo. I když se jedná převážně o přehlídku představení, v nichž jednoznačně dominuje mluvené slovo, čas od času zde můžeme sledovat i představení operní, baletní či  produkce alternativních scén,  v nichž se uvedené složky vzájemně prolínají.

Rozhodnutí  pražského  Národního  divadla prezentovat se  operou bylo  šťastnou volbou. Sternenhoch  Ivana Achera (14. 9., Velké divadlo) patří k nejzajímavějším počinům posledních let a žádný operní fanoušek by si tuto inscenaci neměl nechat ujít. Protože o inscenaci bylo mnoho psáno, omezím se jen na konstatování, že dílo zaujalo i na tomto festivalovém fóru, jehož nároční diváci ocenili jak dílo samo, tak práci inscenačního  týmu a perfektní výkony účinkujících. 

Domácí scéna – Divadlo J. K. Tyla vyslala na festivalovou přehlídku jednak činoherní, jednak baletní soubor. Tomu také náleželo první zahajovací představení Proměna,  které se odehrálo 11. 9. v 16.00 na Malé scéně Nového divadla. Mnohokrát zpracovávané Kafkovy povídky se tentokrát ujala trojice tanečníků a choreografů ND Štěpán Benyovszký, Štěpán Pechar a Ondřej Vinklát, představující dnes již tzv. druhou generaci DEKKADANCERS, originálního souboru vzniklého v roce 2009 a od té doby hostujícího na mnoha českých scénách. Proměna byla na Malé scéně DJKT premiérována v lednu 2018, letošní festivalové představení bylo, bohužel, její derniérou.

Kafkova Proměna je dílo, jež lze interpretovat mnoha způsoby. Mnozí v ní odkrývají  autobiografické prvky, především  autorovu úzkost pramenící z výchovy autoritativního otce, ze  svého židovského původu, jenž spisovatel přes všechnu rasovou snášenlivost pražské společnosti mohl chápat jako stigmatizující, z  nemoci, která nahlodávala jeho slabý organismus či z  pocitu osamocenosti ve světě, prudce měnícího svoji tvář. Tento pocit vyloučenosti naznačil i scénograf a kostýmní výtvarník Pavel Knolle tradiční černobílou perspektivou – zatímco obřího brouka a v něj proměněného Řehoře Samsu charakterizoval černou  barvou, ostatní postavy – členy Samsovy rodiny a  prokuristu oblékl do dobových zářivě bílých oděvů. Jedinou dekorací byla hrubě ohoblovaná dřevěná postel, připomínající spíše „Prokrustovo lože“ nežli standardní  nábytek měšťanské domácnosti. Samo představení nemělo přesně vymezenou expozici.  Dlouho  před stanoveným začátkem, aniž by si toho příchozí povšimli,  si Řehoř Samsa  bílou lepící páskou nenápadně vyznačoval dějiště.  Diváci posléze pochopili jeho přítomnost, až když se mu pod rukama  postupně zrodil půdorys bytu, především pak Řehořova  pokoje s náznakem dveří a okna jako jediných spojujících článků s okolním  světem. Hlas Jiřího Lábuse pak  vtáhl do děje typickou kafkovskou expozicí jednoduchých věcně sdělných vět.

Jen výjimečně se na Malé scéně v baletních inscenacích uplatňuje živá hudba. Také tentokrát byla repredukována a nutno dodat, že v jejím výběru – jednalo se o skladby  německého klavíristy Volkera Bertelmanna vystupujícího pod jménem Hauschka – měli inscenátoři šťastnou ruku.  V postavě obřího brouka a jeho pohybech choreografové rozehráli veškerou imaginativní fantazii.  Byli jsme svědky důmyslné hry s přeléváním tvarů, vyžadující synchronizovaný pohyb šesti tanečníků v  černých trikotech se zahalenými tvářemi, od jejichž černé anonymity se odrážel pouze Řehořův nezakrytý obličej a ruce. Iluze člověka uzamčeného v těle brouka tak byla naprosto dokonalá a rozehrála divákovu fantazii až směrem k mytologickým bytostem. Z hlediska technické náročnosti zde vyzdvihuji především perfektní přesně synchronizovaný pohyb tanečníků – vedle Richarda Ševčíka v podání Richarda Ševčíka k němu přispěla  Andronika Tarkošová,   Vojtěch Jansa, Michal Lenner, Miroslav SudaJustin Rimke. Více než hodinu trvajícímu představení vévodil  výkon R. Ševčíka, jehož známe nejen z mnoha sólových kreací klasických baletů (za všechny uveďme zejména Spartaka,  Merkucia) či revuálních schow  (Chaplin), ale i zdánlivě „malých úkolů“, jimiž bývají tanečníci pověřováni v operách. Dar vzájemné přizpůsobivosti vzhledem ke kolektivu, jakým je tento tanečník obdařen, našel své největší uplatnění právě v tomto představení. Jako prokurista jednoznačně zaujaly další výrazné opory plzeňského baletu, a to   Gaëtan Pires (prokurista), Mami Hagihara (matka), Anna Srncová (sestra) a Vittorio Borio (tatínek).

Další z představení, v němž  se důmyslně prolínalo mluvené slovo se zpěvem a pohybem, byl Hymnus na lásku,  inscenace vzniklá kooperací hned několika subjektů – Polského divadla v Poznani,  berlínského Divadla Maxima Gorkého, další německé scény  Ringlockschuppen Ruhr  a v roce 2015 nově založené skupiny The Chorus of Women Foundation. Snahou posledně jmenované nadace je oživit některé staré  jevištní formy včetně uplatnění chóru, na druhé straně pak vytvoření nového jazyka.  Není pochyb o tom, že tato koncepce, vcelku odpovídající brechtovskému pojetí divadla, činí z každého představení angažovanou tvorbu, jejímž cílem je poukázat na problémy mající  celospolečenský charakter. Tak tomu bylo i u  tohoto představení, které se odehrálo 13. 9. na Nové scéně, v níž pětadvacetičlenný chór složený z performerů různého věku a  barvy pleti  vytvářel svým hlasem pod vedenímrežisérky Marty Górnické (ujala se ho z páté řady hlediště) zvláštní  zvukový přísně rytmizovaný doprovod k úryvkům z duchovních, lidových,  vlasteneckých a politických písní. Interpretace melodických frází klenoucí se nad tímto rytmickým, ale i pohybovým ostinatem (pochodující či tančící performeři  se neustále seskupovali do různých obrazců) zaujala zejména v sólových partiích duchovních a lidových písní, již méně šťastně si „sbor“ počínal v závěrečném sboru z Bachových Matoušových pašijí. Górnické se  takto  dobře podařilo vyjádřit  nebezpečí, jaké představuje  vytrhávání slov z kontextu a jejich  zneužívání v heslech a frázích, šíření dezinformovanosti a ohlupující síla davové psychózy.  V Hymnu na lásku si  evidentně vzala  na mušku nacionalistické tendence, které se vzmáhají v Evropě jako reakce na uprchlickou krizi. K divákovi, znalému života v současném Polsku, snad inscenace promlouvala jasněji a naléhavěji, bojím se však, že u většiny diváků nenalezla adekvátní ohlas. Jako každý ročník i tentokrát festival přinesl pestrou mozaiku titulů, originálních režijních přístupů, scénických ztvárnění a interpretačních výkonů.

Plzeň, Mezinárodní  festival  Divadlo – Proměna. Libreto, choreografie a režie  Dekkadancers –  Štěpán Benyovszký, Štěpán Pechar, Ondřej Vinklát, hudba Hauschka a další, scéna a kostýmy Pavel Knolle, light design  Karel Šimek, asistent choreografa Richard Ševčík, asistent režie Miroslav Hradil, inspice Petr Šmaus. Premiéra 6. 1.  2018, psáno z představení 11. 9. 2019,  Divadlo J. K. Tyla, Malá scéna.

Plzeň, Mezinárodní  festival  Divadlo – Hymnus na lásku. Koncepce, scénář a režie Marta Górnicka, dramaturgie Agata Adamiecka, choreografie Anna Godowska, scéna Robert Rumas, hudba Teoniki Rożynek, kostýmy Anna Maria Karczmarska, loutky Konrad Czarkowski (Kony Puppets), světelný design Artur Sienicki. Premiéra 21. 1. 2017 v divadle Teatr polski v Poznani, psáno z představení 13. 9. 2019, Divadlo J. K. Tyla, Nové divadlo.