Srpnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Po opulentním červenci s plejádou oper nebo vokálních koncertů na festivalech je moje „databáze“ pro srpnová „nej“ početně skrovná. Na Bayreuthských slavnostech jsem viděla letošní novou inscenaci Tannhäusera, z těch starších Parsifala a Tristana a Isoldu. Repertoár budějovického divadla na Otáčivém hledišti tentokrát obohatila Pucciniho Turandot. Z koncertů jsem zvládla pouze vystoupení Collegia 1704 s Bachovou mší h moll v Labské filharmonii v Hamburku. 

Nikoli výkon Collegia 1704, tradičně špičkový, ale zklamání z akustiky Labské filharmonie mě nakonec vede k tomu, že můj srpnový zážitek patří Tannhäuserovi, přes všechny kontroverze režijního pojetí. A do negativních zážitků se tentokrát nepropadlo nic.

Zážitek, jakkoli kontroverzní

Připouštím, že když jsem se v bayreuthském Tannhäuserovi postupně podvolovala přistoupit na princip ve Festspielhausu debutujícího německého režiséra Tobiase Kratzera, inscenace mě nakonec strhla. A to i přesto, že se Kratzer nijak netrápil rozpory mezi textem libreta a děním na jevišti. A už vůbec ne tím, že hudbu Gesamtkunstwerku v nastudování Valerije Gergijeva odsunul do role pouhé filmové nebo scénické hudby a Wagnerův koncept příběhu podle středověkých německých legend s étosem rytířských soutěží minnesängerů a (křesťanskou) čistotou Alžběty nechal klesnout na vedlejší vrstvu nově naroubovaného a z hlediska postav a jejich motivací podstatně přeformátovaného příběhu. Musím uznat, že inscenace je promyšlená, dynamická, napínavá, ba chvílemi dokonce vtipná. Situace i nově přetvořené charaktery a jejich motivace jsou detailně propracované, ve svém významu srozumitelné, mají pointy a sólisté vedle skvělých pěveckých podávají i obdivuhodné výkony herecké tak, že vystihují i nuance při oscilaci mezi různými přidanými vrstvami svých rolí. Inscenace mistrně kombinuje a propojuje divadlo, film a projekce natáčené během představení v různých prostorách budovy včetně zákulisí tak, že divák skoro nestačí sofistikovaný mix opery, fikce, iluze a reality sledovat. Tento Tannhäuser je svým způsobem strhující – „jen “ je o něčem úplně jiném, než Wagnerova opera.

Kratzer udělal z Wagnerova Tannhäusera o soutěži středověkých pěvců na Wartburgu a hledání milosti, odpuštění hříchů a vykoupení jakousi novodobou akční pohádku o deziluzi z absolutní svobody, ovšem s happy endem jak z červené knihovny. Z minnesängerů jsou současní operní sólisté, kteří zrovna vystupují na festivalu v inscenaci Tannhäusera. Tenorista Jindřich, který měl vztah se sopranistkou, nyní obsazenou do role Alžběty, „zběhl“ ke komediantům. Harcuje coby klaun s podivnou tlupou anarchistky, černošského transvestity Le Gateau Chocolat  a trpaslíka Oskara (s inspirací v knížce Güntera Grasse Plechový bubínek), která po Německu jezdí v dodávce a rozdává letáky propagující absolutní svobodu s Wagnerovým citátem Frei im Wollen! Frei im Thun! Frei im Geniessen! / Svoboda vůle! Svoboda činů! Svoboda požitků! (z jeho politického pamfletu Die Revolution / Revoluce z roku 1849). A právě tento citát zvolil Kratzer znovu, po svém nastudování Tannhäusera v Brémách v roce 2011, za hlavní motto, vizuálně i obsahově procházející celou inscenací.

Klíčové motivace jednání Tannhäusera a Alžběty nemají v Kratzerově pojetí s Wagnerovou operou pranic společného: Tenoristu (Tannhäusera) od života s anarchistkou (Venuší) neodvrátí přesycenost smyslnou rozkoší, ale celá ta bizarně pofiderní parta ho už otravuje a poslední „kapkou“ je vražda policisty, kterého anarchistka chladnokrevně přejela. A Alžběta, ve Wagnerovi prosebnice, která jak anděl všecka v nevinnosti prosí Pannu Marii o slitování pro Tannhäusera, se v Kratzerově produkci nakonec vyspí s Wolframem a spáchá ten nejtěžší křesťanský hřích – sebevraždu. 

Pokud jsem se zatím nezmiňovala o hudbě, odpovídá to míře pozornosti, kterou na sebe vizuální stránka inscenace strhává. Nicméně americký sólista Stephen Gould v roli tenoristy alias Klauna alias Tannhäusera/Jindřicha nejen svým zvučným hlasem, ale mohutným zjevem vzbuzuje respekt a v závěru soucit. Další spolehlivou oporou je v Bayreuthu německý barytonista Markus Eiche, Jeho hlas sice nemá specifickou ani podmanivou barvu, ale vládne dostatečným volumenem a part Wolframa má zřetelně hluboce zažitý. Dánský basista Stephen Milling s poněkud rozkolísaným hlasem zpíval durynského lantkraběte Hermanna.

Původem ruská mezzosopranistka Elena Zhidkova, která po zranění kolegyně Ekateriny Gubanovy při zkoušce na poslední chvíli naskočila do role Venuše, byla představitelsky skvělý typ pro tuto postavu, jak ji pojal Kratzer, pěvecky ale part zejména v dramatičtěji vypjatých částech přesahoval její současné možnosti.

Středem pozornosti ovšem byla Lise Davidsen. Po svém prvním samostatném CD, na které mimo jiné nahrála právě árii Alžběty, s níž ovšem už předtím vyhrávala jednu pěveckou soutěž za druhou a ozpívala si ji v Curychu a v Mnichově, i v bayreuthském divadle potvrdila, že je mimořádný wagnerovský hlas. Její hutný, objemný, na alikvóty bohatý plný soprán se pružně nese v obloucích na dlouhém dechu v celém rozsahu včetně pevně ukotvené znělé hluboké polohy. Nicméně při těch nejpřísnějších kritériích, která je třeba právě na nastudování Wagnerových oper v Bayreuthu uplatňovat, ve výrazově vypjatých výškách se její soprán vyostřuje na úkor oblých tónů.

Valerij Gergijev je dostatečně zkušený dirigent, aby zvládl hudební nastudování Tannhäusera s přehledem. Avšak ve srovnání se zkušenostmi se specifickou akustikou Festspielhausu, jaké má v posledních letech především Christian Thielemann, od roku 2015 hudební ředitel Bayreuthských slavností, ony jemné záchvěvy dynamiky a odstínů zvukových barev s festivalovým orchestrem přece jen nedosahoval. Tradičně perfektní byl festivalový sbor pod vedením Eberharda Friedricha.

Tobias Kratzer není ve Wagnerově Mekce první (a nejspíš ani poslední), kdo se snaží za / nad /pod Wagnerovými operami dolovat nové, pokud možno aktuální, nejlépe šokující výklady a zapojit do nich bayreuthskou realitu historie nebo současnosti. Kongeniální koncept, který se podařilo přede dvěma lety najít režisérovi Barrie Koskymu, když propojil Wagnerův život s Mistry pěvci norimberskými, však Kratzer ve své pohádkově anarchistické bayreuthské road movie nenašel.