Per Boye Hansen: Naším posláním je brát umění vážně

Robert Rytina

Když jsem dostal nabídku rozhovoru s nastupujícím uměleckým ředitelem opery Národního divadla Perem Boyem Hansenem, nějakou dobu jsem váhal, zda ji mám přijmout. V čase, kdy jsme se měli setkat, tedy před začátkem divadelních prázdnin, vyvolávalo jméno nového intendanta mezi mnoha mými přáteli z řad pěvců, hudebníků a dalších zaměstnanců divadla emoce tak rozmanité, že jsem si jejich možné reakce po zveřejnění interview raději ani nepředstavoval. Celou pražskou „hansenovskou“ historii snad nebude třeba v tomto textu rekapitulovat, snad postačí připomenout otevřený dopis řediteli Národního divadla Janu Burianovi z 13. května 2019, podepsaný třemi sty třiceti devíti osobnostmi se vztahem k opernímu souboru. V textu je Per Boye Hansen činěn odpovědným za neschopnost představit své vize budoucnosti opery ND, za četné výměny českých umělců za zahraniční sólisty, za neochotu seznámit se s vnitřním chodem divadla a za uvedení souboru opery do krizového stavu. Po zveřejnění dopisu následovala mezi vedením divadla a signatáři ještě další dramatická korespondence, své posty následně překvapivě opustila i správní ředitelka opery Silvia Hroncová a její stávající umělecký ředitel Petr Kofroň.

Za takto vypjaté situace jsem si sám kladl otázku, jakým způsobem interview s panem Hansenem vlastně koncipovat. Za spásnou myšlenku jsem považoval nápad oslovit zhruba dvacet umělců dotčených celou problematikou a požádat je, aby mi sdělili, co by se od nového uměleckého šéfa rádi dozvěděli. Výsledek této miniankety byl docela pozoruhodný. Téměř polovina z dotázaných mi odpověděla, že už s panem Hansenem měla tu čest osobně hovořit, vše podstatné spolu probrali a momentálně se těší na další spolupráci. U druhé části oslovených stále přetrvávala značná skepse z představy Opery ND pod vedením Per Boye Hansena, a právě z této skupiny jsem náměty pro několik otázek skutečně obdržel (a všem, které jsem do této záležitosti zainteresoval, tímto ještě jednou děkuji).

Vybaven převzatými i vlastními otázkami jsem tedy nakonec za panem Hansenem opravdu vyrazil. Shodou okolností jsme se potkali právě ve chvíli, kdy odborové organizace působící v Národním divadle svolaly tiskovou konferenci k „závažné situaci v ND Praha, která vede uvedené organizace k vyjádření společného důrazného protestu“. V kanceláři uměleckého ředitele opery jsem však narazil na usměvavého, vstřícného a zároveň velmi sebevědomého muže, který se výzev osudu zjevně nebojí…

Tento rozhovor spolu vedeme na konci června 2019, kdy oficiálně zastáváte pozici poradce ředitele Národního divadla. Funkci uměleckého ředitele Opery ND převezmete až od srpna. Přípravu sezony 2019/2020 mělo ještě plně v kompetenci předchozí vedení, jehož členové už ovšem vesměs na své funkce rezignovali. Rád bych se proto zeptal, zda a jakým způsobem se na plánování následující sezony podílíte vy sám.

Pokud jde o můj podíl na přípravě aktuální sezony, snažím se být platný zejména ve dvou segmentech, které považuji za zásadní. Za prvé je třeba obecně zlepšit technologii samotného plánování, za druhé je důležité být ve všech našich krocích transparentní a umět všechna naše rozhodnutí vysvětlit a obhájit. Obě tyto záležitosti spolu úzce souvisejí. Nemůžete být zkrátka naprosto transparentní, pokud neplánujete s dostatečným předstihem… Toto je tedy z mého hlediska už teď nejpodstatnější součástí mé manažerské práce. Myslím ovšem, že v tomto směru děláme slušné pokroky, mám tady totiž úžasné kolegy! Mou pravou rukou je momentálně nová správní ředitelka Opery Národního divadla Bohdana Malik: je s chodem této instituce velmi dobře obeznámená a vyzná se i ve finančních záležitostech. Bude ještě chvíli trvat, než všechno poběží úplně podle našich představ, ale pracovat v tomto týmu je velmi inspirativní a jsem přesvědčen, že jsme na dobré cestě.

Jste tedy toho názoru, že je sezona, která brzy začne, po všech stránkách připravena – včetně obsazení premiérových i repertoárových titulů a ustanovení inscenačních týmů pro nové inscenace?

V posledních měsících a týdnech jsem, bohužel, zjistil, že spousta příprav nebyla dokončena. Bylo poměrně náročné získat celkový přehled o jejich stavu, protože jsme téměř každý den objevovali nové problémy či komplikace. Mám ale za to, že základní problémy jsme už vyřešili. Zjednodušeně řečeno, všichni zpěváci teď už vědí, co a kdy budou zpívat… Snad už tedy můžeme jet s klidným svědomím na prázdniny, a v polovině srpna budeme připraveni spustit novou sezonu. Myslím, že máme pro publikum připravenou spoustu krásných představení.

Do této sezony vstupujete s týmem ve složení, které jste už částečně zmínil:  jeho členy jsou správní ředitelka Bohdana Malik, umělecký ředitel souboru Opery Národního divadla Jaroslav Kyzlink a umělecký ředitel souboru Státní opery Karl-Heinz Steffens. Mají už všichni pevně stanovené kompetence a úkoly, které budou řešit, nebo je třeba detaily této spolupráce ještě doladit?

Opera musí být za všech okolností týmová práce, a v týmu nemůžete pracovat, pokud nemáte pro každého přesně vymezené kompetence. Ty se navíc musejí vzájemně doplňovat. Já myslím, že právě takový tým mám. Vládne v něm výborná atmosféra a těším se, až se k nám v srpnu natrvalo přidá i pan Steffens. Bude to pak určitě skvělý tým!

A je možné považovat ho za kompletní?

Ano, hlavní pozice máme obsazené. Důležití jsou ale samozřejmě i lidé v tiskovém a PR oddělení, odborníci na plánování, produkční management, umělecká administrativa… I jejich výběru věnujeme velkou pozornost, pro fungování operního domu jsou nepostradatelní. Vystrčit každý večer zpěváky na jeviště se zdá být snadné, ale opera je ve skutečnosti jedna z nejsložitějších institucí, jakou si dovedete představit. Z toho důvodu je jasně daná struktura řízení divadla tak důležitá. Já osobně pracuji v operním provozu už čtyřicet let a poznal jsem ho snad ze všech stran. Začínal jsem jako asistent režie, pak jsem inscenace sám režíroval i produkoval, zakládal a provozoval jsem festivaly. Všechny své zkušenosti teď mohu velmi konstruktivně využít. Odměnou je pro mě jít každý večer do divadla a užívat si naše představení spolu s diváky. To by také mělo být hlavním cílem našeho snažení: pokud tento důvod ztratíte ze zřetele a děláte operu jen pro peníze, moc, prestiž či marnivost, tak jste ztracen…

U té pocitové stránky vnímání opery bych ještě na moment rád zůstal. Národní divadlo v Praze chápou mnozí Češi stále jako důležitou národní instituci, v jejímž vedení si jen těžko dokáží představit cizince. Významná členka operního souboru dokonce nedávno navštívila prezidenta republiky a na tuto skutečnost konkrétně upozorňovala. Zajímalo by mne tedy, zda už jste byl s tímto národně vlasteneckým pojímáním Národního divadla nějak konfrontován, a jakým způsobem jste připraven mu do budoucna čelit.

Nevím, jestli zrovna já jsem ten pravý, kdo by měl na takovou otázku odpovědět… Chápu ovšem, jak snadno se objeví obavy a pocit nejistoty, kdykoliv v nějaké instituci dojde k výměně vedení. Když je navíc nově příchozí i cizinec, není to patrně skutečnost, na kterou by byli v Opeře Národního divadla zvyklí. Já mám ale v postoji ke své zdejší práci poměrně jasno: nejsilnější motivací je pro mne udržovat a rozvíjet tradici české opery. Je naprosto unikátní a se žádnou jinou nesrovnatelná. Vědomí této tradice by v nás všech mělo vzbuzovat hrdost, a nikoliv obavy.

Jakékoliv národní kulturní bohatství je navíc mnohem důležitější, pokud o jeho významu dokážete soustavně přesvědčovat i okolní svět. Potřebujeme proto získat skvělé zahraniční umělce, aby sem přijížděli a pomáhali českou operu propagovat. A potřebujeme pochopitelně také velký domácí ansámbl, tvořený převážně českými pěvci.

Podrobně jsem si prostudoval dějiny Národního divadla i Nového německého divadla, dnešní Státní opery. Jejich historie je zkrátka fascinující a myslím, že máme na co navazovat i co znovuobjevovat… Abych se vrátil k vaší otázce: přestože jsem tu cizincem, nacházím zatím ve svém snažení mnoho podpory. Mám také řadu skvělých zkušeností s lidmi, kteří jsou primárně ochotni vést o našem poslání dialog, což je vždy základ úspěchu pro jakoukoliv práci ve velkém kolektivu.

K vaší představě o podobě sólistického ansámblu: v jaké je podle vašeho názoru soubor kondici nyní, jaké jsou jeho přednosti a kde naopak vidíte jeho slabiny? A jak jste spokojen s repertoárovou podobou programu Opery Národního divadla?

Náš repertoár je úžasně široký, pro publikum je to dar. Jiné operní domy hrají staggionovým systémem, takže ročně nabídnou návštěvníkům jen okolo deseti titulů. Národní divadlo má oproti nim výhodu velké repertoárové rozmanitosti, což jsem vždy obdivoval. Současný ansámbl je skvělý, ale na to, aby při takovém množství titulů na programu kvalitně obsáhl všechny role, bohužel příliš malý. Rád bych ho proto zvětšil. Působí u nás také mnoho hostů, a to nejen místních, ale i zahraničních. Některé hlavní role ale musí být obsazeny hostujícími umělci v každém operním domě – Radamů a Brünhild je vždycky málo. Ale tak to už fungovalo i za legendárního ředitele Nového německého divadla Angelo Neumanna. Měl dobré domácí umělce, ale na velké úlohy si zval hosty, takže to je zcela přirozené…  Zaslechl jsem ovšem také spoustu zcela nepravdivých zkazek. Někdo například řekl, že chci dovážet hosty i na menší role typu Papageny z Kouzelné flétny. Je tomu ale právě naopak: v ansámblu právě pro takovéto role nemáme dost mladých zpěváků. A to je náš velký úkol – doplnit soubor novými umělci, těmi mladými především. To je pro operu s tak velkým repertoárem, třemi domy a dvěma soubory naprosto stěžejní potřeba a nutnost.

Protože se o prostory dělíme s činohrou a baletem, musíme také zefektivnit systém zkoušek, aby se představení neobjevovala v průběhu roku na scéně nedostatečně nazkoušená. To je ovšem opět záležitostí lepšího plánování, o němž jsem hovořil už na začátku.

Jak vnímáte a jak hodláte využít potenciál oněch tří historických budov Národního divadla, Stavovského divadla a Státní opery?

Myslím, že každá má svou specifickou historii. Národní divadlo je prostě národní chlouba – mělo by to být místo, kam chodí rodiny na Prodanou nevěstu, Příhody lišky Bystroušky a další opery tohoto typu. Je úžasné, že desetimilionový národ má tak silnou operní tradici a dokáže každý večer naplnit divadla, v nichž se hraje okolo deseti ryze českých repertoárových titulů! Státní opera je místo dialogu s německou a italskou operou. Sice je to divadlo určené původně především pro německé tituly, ale italská a jiná díla se tu uváděla vždy. Také je to místo pro důležité impulzy ze zahraničí. Podle mého názoru by tu měl být domov pro velké tituly světového romantického repertoáru, tedy Wagnerovy, Straussovy, Verdiho a Pucciniho opery. Neměla by tu ale chybět ani pozdně romantická německá opera konce devatenáctého a první poloviny dvacátého století: díla Schrekera, Korngolda, Zemlinského nebo Hindemitha. A Stavovské divadlo? To je zkrátka kultovní místo, kde pracoval Mozart… Spousta návštěvníků sem vchází jako do chrámu či jakési mozartovské mekky. Sám to cítím podobně: poprvé jsem tu byl loni v dubnu, a když jsem do tohoto divadla tehdy vstoupil, byl jsem ohromen. A při všech dalších návratech se to opakuje! Jako režisér mám pro Mozarta zvláštní slabost – inscenoval jsem tituly Così fan tutte, La clemenza di Tito, Don Giovanni…. Kouzelnou flétnu jsem viděl nejméně stokrát. Kdykoliv začne hrát předehra, jako bych tu hudbu slyšel poprvé. Pokud je odvěkým přáním lidstva najít způsob, jak si zachovat věčné mládí, doporučuji naučit se poslouchat Mozarta!

Ale zpět ke Stavovskému divadlu: v příští sezoně tu koncertně uvedeme Mozartovu operu Zaide, která tu dosud nikdy nezazněla. Do budoucna bychom se také rádi zaměřili na předmozartovskou operu – výrazně tu například dlouhodobě absentují díla Georga Friedricha Händela.

Ve zcela zvláštní pozici je v tuto chvíli budova Státní opery, která momentálně prochází rekonstrukcí. S plánem na její uvedení do provozu s počátkem roku 2020 jste už veřejnost seznámil. Chtěl bych se však zeptat, existuje-li plán pro případ, že by rekonstrukce nebyla do stanoveného termínu dokončena…

Měli bychom věřit firmě, která rekonstrukci provádí. Pokud se práce nestihnou, navrhuji vyhlásit domovské zemi té společnosti válku! To je samozřejmě nadsázka: na neočekávané situace musíme být připraveni vždy. Když jsem přijel do Prahy poprvé, měl jsem nápad, že bychom hned v lednu mohli nasadit ve Státní opeře premiéru Mistrů pěvců norimberských. Po důkladnějším zvážení jsme se rozhodli pro znovuotevření divadla galakoncertem, na kterém připomeneme jeho historii, pozveme mezinárodní hvězdy a zároveň představíme náš ansámbl. Máme mediální partnery v Německu, kteří by nám měli pomoci dostat tento koncert a tím i naše divadlo do evropského povědomí. Na tom teď pracujeme, myslím, že máme připravený skvělý program. Chystáme pro koncert i velké překvapení, které ale zatím nemohu prozradit – takže se nechte překvapit!

Můžete blíže nastínit svou představu propagace Opery ND a jejích produkcí a projektů? Během svého seznamovaní s provozem divadla jste nepochybně narazil i na představení s minimálně obsazeným hledištěm. Kde vidíte příčinu této skutečnosti a jak jí hodláte do budoucna zabránit?

Mít v divadle dobrou návštěvnost je touha každého operního ředitele…. Můžete samozřejmě vytvořit konzervativní a pro diváky pohodlný repertoár, ale bez chuti riskovat zajímavou scénu nikdy nevybudujete. Ideální je mít stabilní publikum, které vám dovolí experimentovat a je připraveno si k dosud neznámým titulům najít vztah. To je ale spíše vysněná představa… Kdybyste ovšem hráli jen to, co má publikum rádo, žádného uměleckého ředitele ani nepotřebujete. Je zkrátka třeba v našem snažení najít rovnováhu. Nejlepší reklama na jakoukoliv operu je kvalitní inscenace. Můj hlavní cíl je proto zapracovat na kvalitě, a to je ta zásadní věc. Na konci sezony 2020/2021 máme plán poprvé předvést všechny nové inscenace během posledních čtrnácti červnových dnů. Tento minifestival bude důležitý kvůli publiku i publicitě – zahraniční kritici a další návštěvníci mohou přijet do Prahy a vidět naši momentální úroveň. Důležité ale bude propagovat divadlo celoročně – musíme komunikovat s médii, představovat naše umělce… Nesmíme být ve svém světě uzavření. Pokud plánujete bez chuti riskovat a nevyužíváte příležitostí, které se vám – často nečekaně – nabízejí, neuspějete. Naše poslání je zkrátka brát umění vážně a představovat ho v co nejširším spektru, ovšem vždy s důrazem na kvalitu.

Vaše vize Opery Národního divadla jako člena jakési evropské „Ligy mistrů“, jak jste se před časem vyjádřil,  se nepochybně může uskutečnit jen v případě, že bude divadlo disponovat odpovídajícími finančními prostředky. Jak jste spokojen se stávajícím finančním zázemím a jak jste připraven dosáhnout jejich navýšení či dalších způsobů financování? Řešíte také problematiku postupného zlepšování platových podmínek zaměstnanců divadla a vytvoření co nejatraktivnějších podmínek pro jeho hosty?

K tomu snad jen stručně: myslím, že stojíme na prahu velké změny. Pozvolně a krok za krokem se snažím pracovat na tomto problému od chvíle, co jsem do Prahy přijel. Výsledky, jak doufám, brzy uvidíte. Rád bych, aby se lepších finančních podmínek nedočkali jen zpěváci a orchestrální hráči, ale všichni zaměstnanci divadla.

Vraťme se zpět k nadcházející sezoně. Tak jako všichni ostatní zvědaví novináři bych se i já rád dozvěděl, na které projekty se osobně nejvíce těšíte a na která zajímavá jména pěvců, dirigentů či inscenátorů se mohou těšit diváci.

Jak víte, na prvotní přípravě sezony jsem se ještě nepodílel a jsem proto sám zvědavý, co všechno nás čeká…. Slyšel jsem například o Ščedrinově Lolitě, ale nikdy jsem ji na scéně neviděl. Je to dost komplikované téma, jako mladý čtenář jsem dokonce nahlížel na Nabokovovu knižní předlohu jako na svým způsobem erotickou literaturu. V časech kampaně „Me Too“ bude určitě obzvlášť náročné se s tímto tématem vypořádat. Samozřejmě se těším na novou inscenaci Čajkovského Pikové dámy – poprvé jsem tuto operu viděl ve svých asi dvaceti pěti letech. Když tehdy přijel poprvé do Paříže s Pikovou dámou soubor Mariinského divadla ze Sankt Peterburgu, udělalo to na mě obrovský dojem. S naší Zaidou snad uděláme něco málo i pro zdejší mozartovskou tradici, a doufám, že publikum zaujme i nová Turandot nebo Špalíček od Bohuslava Martinů.

A zajímavá jména? Zdaleka ne všechny pěvce znám, takže se těším například na Svetlanu Aksenovu a Sergeye Polyakova v rolích Turandot a Kalafa. V inscenaci Fidelia se představí skvělé nové obsazení v čele s alternujícími sopranistkami Emily Magee a Elisabeth Teige v úloze Leonory. Budeme mít novou Madama Butterfly Olgu Busuioc, nového Scarpiu v Tosce Claudia Sguru…  Objeví se tu zkrátka hodně zajímavých zpěváků, za kterými se určitě vyplatí se k nám přijít podívat.

Od sezony 2020/2021 je dramaturgická i umělecká podoba repertoáru a nabídky Opery Národního divadla zcela ve vaší kompetenci. Na které projekty či cíle byste rád upozornil?

To hlavní už jsme zmiňovali na únorové tiskové konferenci – čeká nás nová inscenace Wagnerových Mistrů pěvců norimberských v hudebním nastudování Karl-Heinze Steffense a v režii Keitha Warnera ve zrekonstruované Státní opeře. Jako Sachs bude u nás debutovat John Lundgren, jeden z nejlepších světových basbarytonistů. Hvězdám jako je on pochopitelně nemůžeme nabídnout ty nejlepší finanční podmínky, ale jsme schopni jim – tak jako v tomto případě – nabídnout dobré zázemí pro debut v atraktivní roli. Podobné je to mimochodem třeba s Pavlem Černochem, který si v téže inscenaci poprvé zazpívá Stolzinga a jsem za to moc rád. Těším se na první českou inscenaci renomované režisérky Barbory Horákové Joly, která dosud dělala pozoruhodnou kariéru v zahraničí. U nás bude režírovat Rigoletta. Jsem také nadšen plány na inscenaci ke stoletému výročí od premiéry Káti Kabanové. V nové produkci počítáme například s Evou Urbanovou nebo Štefanem Margitou. Režisérem bude Calixto Bieito, jehož předchází možná až nezasloužená pověst prvoplánového skandalisty. Spolupracuji s ním dlouhodobě, podle mě je to velmi inspirativní a vstřícný tvůrce, který od první chvíle dokáže všem kolegům vštípit pocit, že je miluje a stojí na jejich straně… Další velkou událostí bude jistě česká premiéra Ligetiho opery Le Grand Macabre. Je to jedno z důležitých děl dvacátého století, které si právem našlo cestu do repertoáru.

Jak bylo řečeno na začátku, své funkce jste se v tuto chvíli ještě oficiálně neujal. Přesto jste už musel čelit mnoha protestům proti své osobě, pochybnostem o způsobu zvolení do své funkce, nečekaným odchodům svých spolupracovníků a dalším nepříznivým okolnostem. Podle mého názoru ale přijímáte tyto překážky s neobyčejným klidem, chápete je jako výzvu a jste připraven se jim postavit… Závěrem bych se tedy chtěl zeptat, jak byste stručně charakterizoval svou ideální vizi umělecké i provozní podoby Opery Národního divadla, pokud vám bude umožněno ji po celou dobu naplňovat a realizovat.

Abyste mohli milovat, musíte bojovat! Opera je úžasný umělecký útvar. Opravdu se domnívám, že to je jeden z největších vynálezů lidstva a podílet se na ní je pro mě pocta. Pocit, že pomáháte vzniknout opernímu představení, které někoho z publika osloví, jiného nadchne a někomu úplně změní život, je prostě k nezaplacení. To je to, v co musíme věřit a pak se to i stane… Je to možná trochu patetické, ale je to tak. Jde o to udělat operu co nejpřístupnější maximálnímu množství diváků a ty přesvědčit, že opera je umělecká forma nejen minulosti, ale i budoucnosti. Tento žánr se nesmí stát muzeem, a aby se tak opravdu nestalo, musí se se současným publikem komunikovat současnými prostředky. Tradice je sice skvělou inspirací, ale nesmí nás sama o sobě omezovat a svazovat.

Opera musí primárně fungovat pro publikum, ne pro mě jako uměleckého ředitele. Pokud se nám podaří zapsat se na evropskou „operní mapu“, zvedne to prestiž divadla a přivede do něj další publikum. Pokud k tomu mohu alespoň minimálně přispět a věci se pohnou viditelně kupředu, budu spokojen… Když jsem tenkrát v únoru hovořil o Národním divadle ve spojitosti s Ligou mistrů, prozradil jsem tím mimochodem na sebe, že jsem velký fanoušek fotbalu (a pokud vás zajímá, jakého klubu, tak Liverpoolu). Mám-li v tom přirovnání pokračovat, pak je funkce kouče ve fotbale nesmírně důležitá, ale má smysl jen tehdy, když ze sebe hráči vydají maximum. A to je můj cíl. Rád bych lidem umožnil vidět jejich úspěchy a radovat se z nich spolu s nimi!

PER BOYE HANSEN (narozen roku 1957 v Oslu) působil od dubna 2012 do července 2017 na pozici uměleckého ředitele Norské národní opery. V roce 2015 obdržela v Londýně Mezinárodní operní cenu v kategorii „Nejpřístupnější scéna“.

Od roku 2005 do roku 2012 zastával funkci uměleckého a provozního ředitele Mezinárodního festivalu v Bergenu. V roce 2011 byl norským ministrem kultury jmenován předsedou poroty Mezinárodní Ibsenovy ceny. Byl členem poroty pěvecké soutěže BBC Singer of the World  (Cardiff, 2013), Mezinárodních operních cen (2017) a porotcem soutěže Ring Award (Graz, 2017).

Od roku 1999 působil jako castingový ředitel berlínského operního domu Komische Oper Berlin. V roce 2003 byl jmenován do funkce ředitele opery a jako takový odpovídal za každodenní provoz souboru. Měl na starosti angažmá hostujících pěvců a dirigentů a spolupracoval s různými režiséry (např. Peter Konwitschny, Hans Neuenfels, Barrie Kosky, Calixto Bieito, David Alden, Richard Jones a Sebastian Baumgarten).

V roce 1990 založil uměleckou agenturu Oslo Arts Management a uspořádal sérii koncertů v Koncertním domě v Oslu, na níž vystoupili např. Jessye Norman, Kiri Te Kanawa, Kathleen Battle, Anne Sophie von Mutter, Anne Sofie von Otter, James Galway, José Carreras a Bryn Terfel. Úzce spolupracoval s Filharmonií Oslo a jejich šéfdirigentem Marissem Jansonsem. V roce 1994 byl pověřen organizací série koncertů pro Národní olympijský výbor, které byly součástí kulturního programu zimních olympijských her v Lillehammeru. V roce 1996 navázal úzkou spolupráci s mnichovskou uměleckou agenturou KünstlerSekretariat am Gasteig.

V letech 1984 až 1988 pracoval jako asistent režie opery v Kolíně nad Rýnem. Několik let působil jako asistent režiséra Jean-Pierra Ponnelleho a rovněž pomáhal řediteli operního souboru v Kolíně nad Rýnem, Michaelu Hampemu. Asistoval tamním režisérům Hansi Neugebauerovi a Willymu Deckerovi. V osmdesátých letech pravidelně působil jako asistent Michaela Hampeho a Jeana-Pierra Ponneleho na Salcburském festivalu. V roce 1982 založil Letní operní soubor v Oslu, který z pozice uměleckého ředitele vedl až do roku 1992. Z původně volného sdružení norských umělců se nakonec stal každoroční desetidenní festival, na němž vystoupili např. Francisco Araiza, Edith Mathis, Delores Ziegler a Lucia Poppová. V norské premiéře nastudoval operu Benjamina Brittena Sen noci svatojánské, Mozartovy opery Don Giovanni, Così fan tutte a La Clemenza di Tito a Straussovu Ariadnu na Naxu.

Po studiu divadelní vědy na Univerzitě v Oslu studoval obor operní režie pod vedením profesora Dietera Bülter-Marella na Folkwanghochschule v německém Essenu.

Per Boye Hansen Foto © archiv Národní divadlo – Jakub Fulín