Pražský komorní balet pokračuje v činnosti i v divadelní sezoně 2019/20

Pražský komorní balet (PKB), největší české nezávislé taneční těleso s více než padesátiletou historií, díky mimořádné dotaci Ministerstva kultury České republiky nezanikne, jak bylo v červnu jeho vedením avizováno. MK ČR po jednáních, která probíhala v uplynulých měsících, soubor podpořilo v celoroční činnosti v roce 2019. Díky přidělené dotaci PKB pokračuje i v nadcházející divadelní sezoně.

„Přes veškeré peripetie a politické turbulence, neznalost a nezájem politiků o taneční prostředí Pražský komorní balet nezaniká, ale naopak vstupuje do své již pětapadesáté divadelní sezony,“ říká JUDr. Ivan Dunovský, zakladatel a intendant společnosti Balet Praha, o.p.s. „Po mnoha měsících jednání vedení souboru s exministrem kultury Antonínem Staňkem jsme ukončili veřejnou petici na záchranu souboru s více než pěti tisíci podpisy. Dodatečně děkujeme všem, kteří nás svým podpisem podpořili. Na sociálních sítích jsme zaznamenali překvapivě masivní podporu mladých lidí. Pro rozhodování o budoucnosti PKB měla vliv i vyjádření devatenácti divadelních odborníků a tanečních autorit, kteří poslali ministrovi kultury své dopisy. V červnu nakonec předložil ministr kultury problematiku PKB na jednání vlády, která rozhodla soubor podpořit v celoroční činnosti v roce 2019. Díky přidělené dotaci MK ČR může Pražský komorní balet pokračovat v práci i v sezoně 2019/20.“

 „Byť jsme se rozhodnutí ministerstva dozvěděli až v průběhu léta, okamžitě jsme zahájili přípravy nové sezony, samozřejmě s obrovským časovým zpožděním,“ říká Ladislava Jandová, ředitelka Pražského komorního baletu. V nejbližší době tedy čeká soubor velká premiéra choreografa Petra Zusky s názvem Carmina Vetera. Jedná se o komponovaný večer na motivy starých lidových písní, jenž bude mít premiéru 27. října v Divadle na Vinohradech v Praze. „Lidová píseň a poezie a vlastně etnická hudba všeobecně je jakousi červenou nití, která se vine mou tvorbou od samotných začátků. Je pro mne obrovskou inspirací a zřejmě se k ní budu vždy znovu vracet,“ říká Petr Zuska. „Večer s názvem Carmina Vetera, tedy Staré písně, představuje jen část oné mé ‚červené niti‘. Konkrétně choreografie ‚Ej Lásko‘, ‚Lyrická‘ a ‚Růže‘ byly vytvořeny mezi lety 20082010 pro různé soubory a příležitosti. Zbrusu nové dívčí sólo ‚FO(U)R ONE‘ bude mít naopak svou světovou premiéru.“

Petr Zuska, který je od nové sezony rezidenčním choreografem Pražského komorního baletu, pro soubor letos vytvořil úspěšnou inscenaci Kytice. Tu bude PKB do konce kalendářního roku reprízovat hned pětkrát.

Uměleckou vedoucí byla od sezony 2019/2020 jmenována Linda Svidró, stávající baletní mistryně a asistentka choreografů, která s PKB úzce spolupracuje již od roku 2017. „Vážím si odborné taneční veřejnosti, jež soubor podporovala do poslední chvíle a jsem ráda, že můžeme hrdě vstoupit do nové sezony,“ říká Svidró. „Velmi si také vážím samotných spolupracovníků, kteří zůstali loajální i v kritických obdobích: předně vedení PKB, členů souboru tedy tanečníků a konzervatoře Taneční centrum Praha. Všichni se už těšíme nejen na reprízy představení Kytice režiséra a choreografa Petra Zusky, ale i na novou říjnovou premiéru.“

„To, že může Pražský komorní balet v činnosti pokračovat, nás těší o to víc, že si právě v letošním roce připomínáme pětapadesáté výročí vzniku Studia Balet Praha, přímého předchůdce PKB. Těleso v roce 1964 založila dnes již legendární trojice umělců: Pavel Šmok, Vladimír Vašut a Luboš Ogoun,“ doplňuje ředitelka Jandová. „Z letošní mimořádné podpory Ministerstva kultury máme přes veškeré strasti a dlouhé čekání samozřejmě obrovskou radost, nicméně nad budoucností Pražského komorního baletu i nadále visí otazník. Jaká bude veřejná podpora PKB v roce 2020, natož v následujících letech? Tuto informaci, bohužel, neznáme. Finanční nejistota nám tak stále komplikuje každodenní situaci a rozhodování ve všech sférách činnosti. V oblasti dramaturgie je přitom dlouhodobé plánování základním kamenem úspěchu. Přála bych si, abychom se jednou dostali do situace, kdy se budeme moci plně věnovat odborné a profesionální práci a nebudeme muset takřka denně bojovat o holou existenci!“

Balet ND v Praze zve na mistrovské choreografie, premiéry, klasická i soudobá díla

Markéta Jůzová

Balet Národního divadla vstoupil do nové sezony úspěšným repertoárovým dílem Labutí jezero, které zařadil do své nabídky na jaře v české premiéře v choreografii legendárního jihoafrického tvůrce Johna Cranka. Proslulý balet Petra Iljiče Čajkovského nastudovali Birgit Deharde, Andria Hall a Filip Barankiewicz v historické budově Národního divadla v Praze. Vedení naší první scény věří, že Crankova verze je vytvořena v úctě k tradičnímu pojetí, s puncem dramatického talentu a ojedinělým smyslem pro vystižení podstaty baletu. Soubor BND se stal současně prvním velkým tanečním tělesem mimo německé prostředí, jenž získal povolení inscenovat titul v Crankově choreografii.

Labutí jezero  Foto  © archiv Národní divadlo

Když současný umělecký šéf BND Filip Barankiewicz zastával ve své minulé taneční kariéře post prvního sólisty Stuttgartského baletu, poznal Crankovy choreografie blíže. V našem rozhovoru z roku 2016 se vyjádřil ve svých vzpomínkách k tvorbě legendy baletu pozitivně a s úctou: „Z choreografií Johna Cranka čiší lidství, což je nejdůležitější. Jeho choreografie vychází nejen z přirozenosti člověka, on se současně pokusil z tanečníků vydat i schopnosti herecké. Měl jsem mnoho příležitostí poznat jeho tvorbu prostřednictvím krásných rolí, které jsem tančil. Neuvěřitelně mne obohatily a ovlivnily. Mám úžasné zážitky z nedávné doby, kdy mi byla dána možnost jeho díla předat a koučovat ve Stockholmu, Helsinkách a Soulu. Bavilo mne sledovat, jak se tanečníci seznamují s krokovými variacemi, což byla i pro mne velká výzva.“

Ve Stavovském divadle zahájí sezonu soubor BND titulem Kafka: Proces, jehož choreografii vytvořil Mauro Bigonzetti. K moderní inscenaci se nechal významný italský choreograf volně inspirovat stejnojmenným vrcholným románem Franze Kafky z roku 1914. Na stejné scéně bude k vidění v nadcházející době i úspěšný balet Valmont, jehož podkladem byl román Choderlose de Laclose Nebezpečné známosti. Soubor BND tančí dílo na hudbu Franze Schuberta a Pēterise Vaskse v úpravě Petra Maláska a v choreografii i režii Libora Vaculíka.

Pestrou nabídku sezony obohatilo současné vedení souboru čtyřmi premiérami. Po zářijovém turné souboru do jihokorejského Soulu, kde v Arts Center tanečníci BND poprvé představí avantgardní dílo Jiřího Kyliána Gods and Dogsv rámci komponovaného představení s Korejským národním baletem, vystoupí v listopadu v Praze i Korejský národní balet. Pod vedením umělecké šéfky Sue Jin Kang zatančí zahraniční hosté Kyliánovu choreografii Forgotten Land, která nahradí Žalmovou symfonii v rámci komponovaného představení KYLIÁN – Mosty času. Po premiéře 13. listopadu 2019 bude v historické budově ND uváděna inscenace KYLIÁN – Mosty času (Gods and Dogs – česká premiéra, Bella Figura, Petite Mort, Šest tanců).

Sametové baletní gala

Oslavy 30. výročí Sametové revoluce ve Stavovském divadle 16. listopadu 2019 se ponesou symbolicky v duchu umění, expresivity a svobodného vyjádření emocí tanečníků. Večer bude přitažlivý i o fakt, že soubor Baletu ND získal nedávno mezinárodní uznání na turné po Havaně a Kostarice, kde předvedl vysoce profesionální gala s ukázkami ze světového baletního repertoáru.

Plán tanečních událostí nového roku zavede milovníky baletu na českou premiéru 30. listopadu 2019 do Stavovského divadla. V choreografii proslulé německé osobnosti Christiana Spucka, uměleckého šéfa Zürich Ballett, uvede soubor BND dílo Leonce & Lena, které bylo vytvořeno podle literární předlohy Georga Büchnera. Spuckova baletní inscenace byla v minulosti nastudována na prestižních scénách Grands Ballets Canadiens v Montréalu, Stuttgarter Ballett nebo Zürich Ballett.

V adventním i vánočním období okouzlí diváky v historické budově Národního divadla opět Louskáček – Vánoční příběh. Balet Petra Iljiče Čajkovského si od své premiéry v roce 1892 prošel mnohými změnami v dramaturgickém, choreografickém i režijním pojetí. Maďarský choreograf Youri Vàmos se ve své verzi inspiroval pohádkou Charlese Dickense a zasadil příběh do dějiště 19. století v Londýně.

Choreografie legendárního Johna Cranka ožije v baletu Oněgin, zpracovaného podle proslulého románu Alexandera Sergejeviče Puškina.V obnovené premiéře 20. února 2020 se vrátí do historické budovy ND. Čajkovského hudba zazní v úpravě a instrumentaci, kterou navrhl Kurt-Heinz Stolze. Crankova verze byla uvedena na mnohých světových scénách.

Návrat baletních děl do Státní opery

Do Státní opery se soubor BND vrátí po jejím slavnostním znovuotevření v lednu 2020, kde plánuje tančit ze svého repertoáru balet Marná opatrnostJohna Lanchberyho, uváděného podle původní partitury Ferdinanda Hérolda v choreografii Fredericka Ashtona, a dále projekt komponovaného večera s názvem Timeless (Serenáda, Separate Knots, Svěcení jara), díla na hudbu P. I. Čajkovského, F. Chopina a I. Stravinskéhov choreografiích George Balanchina, Emanuela Gata a Glena Tettleyho.

V české premiéře 21. května 2020 nastudováním baletu Petra Iljiče Čajkovského Spící krasavice, baletu na motivy známé pohádky Charlese Perraulta, uvede soubor BND poprvé půvabnou verzi slavné brazilské primabaleríny a choreografky Marcii Haydée, která ji vytvořila v roce 1987 pro Stuttgartský balet. Proslulá inscenace, která byla na repertoáru řady prestižních scén, obsahuje také velkolepé taneční party Mariuse Petipy. 

Společný projekt Laterny Magicky a Baletu Národního divadla v Praze

Nové autorské taneční divadlo s názvem Bon Appétit! choreografa Jana Kodeta vznikne ve  spolupráci s režisérským tandemem SKUTR, skladatelem Ivanem Acherem, umělci Laterny magiky a tanečníky Baletu Národního divadla. Světová premiéra se uskuteční na Nové scéně 2. dubna 2020.

Nová scéna společně s Baletem ND láká své návštěvníky na projekt Slovanský temperament (Dumka, Aspects, Perfect Example), díla na hudbu četné řady skladatelů choreografovali Ondřej Vinklát, Katarzyna Kozielska a Andrej Kajdanovskij, a dále na taneční představení Sólo pro nás dva choreografa a režiséra Petra Zusky, který svůj úspěšný titul zpestřil hudbou Jaromíra Nohavici a Beaty Bocek. Bývalý dlouholetý umělecký šéf BND a významný tanečník na scénu sofistikovaně vnesl i česko-polskou tvůrčí atmosféru.    

Na sklonku sezony se uskuteční 6. června 2020 v historické budově Národního divadla v Praze obnovená premiéra baletu Čarodějův učeň. Autorské taneční divadlo skladatele Zbyňka Matějů, choreografa Jana Kodeta a režisérského tandemu SKUTR na motivy lužickosrbské legendy z přelomu 17. a 18. století je orientováno na diváky různých generací.

Festival Mladá Praha

29. 9. Neděle / Sunday                         

Praha 19:00 – Rudolfinum, Dvořákova síň/Rudolfinum, Dvořák Hall

Yasuko Furimi (J) klavír / piano

Friedrich Thiele (D) violoncello

Martin Daněk (CZ) hoboj / oboe

Tomáš Stanček (CZ) dirigent / conductor

Severočeská filharmonie Teplice / North Czech Philharmonic

Antonín Dvořák (1841 1904):   Karneval/Carnival

Petr Iljič Čajkovskij (1840 1893):  Variace na Rokokové téma/The Variations on a Rococo Theme op.33               

                                                       přestávka

Ralph Vaughan Williams (1872 1958):    Koncert pro hoboj a smyčcový orchestr / Concerto for Oboe and String Orchestra

Sergej Rachmaninov (1873 1943):  Koncert pro klavír a orchestr fis moll/Piano Concerto in f sharp minor No.1 op. 1

Martin Daněk (1989) hoboj/oboe

Studium absolvoval na Vysoké hudební škole Hanns Eisler v Berlíně pod vedením D. Wollenwebera a J. Kellyho. Strávil také roční studijní pobyt na Haute École de Musique ve švýcarském Lausanne ve třídě Jeana-Louise Capezzaliho. Již během studií koncertoval jako první hobojista Mládežnického orchestru Gustava Mahlera a Mládežnického orchestru Evropské unie. Po dvou letech (20142016) v orchestrální akademii Curyšské opery působil Martin jako sólohobojista v několika orchestrech, například Iceland Symphony Orchestra, Finnish  Radio Symphony Orchestra, Bergen Philharmonic, Stavanger Symphony, Norwegian Radio Symphony, Latvian National Symphony, Malaysian Philharmonic Orchestra.
Mimo to spolupracoval také s orchestry jako jsou Berlin Philharmonic Orchestra, NDR Radiophilharmonie, Kammerakademie Potsdam, Orquesta de la Comunitat Valenciana či Musikkolegium Winterthur. Po ročním angažmá v Basilejském symfonickém orchestru je od léta 2019 členem Lucernského symfonického orchestru ve Švýcarsku.V květnu 2019 se stal vítězem 71. Mezinárodní hudební soutěže Pražského jara, kde také obdržel cenu Nadace Bohuslava Martinů.

Yasuko Furumi (1998) klavír/piano

Yasuko studuje pod vedením F. Eguchi na Hudební univerzitě Showa. Získala ocenění od Hudební akademie Ishikawa (2014) a cenu nejtalentovanější klavíristky na 2. ročníku Mezinárodní soutěže hry na klavír v Hanoji (2012). Dále získala 1. cenu v soutěži o stipendium Yasuko Fukudy (2015), 2. cenu na soutěži Klavírní akademie Hamamatsu (2016) a 1. cenu na PTNA klavírní soutěže (2016). Je laureátkou 4. ročníku Mezinárodní klavírní soutěže Takamatsu v roce 2018 a Mezinárodní klavírní soutěže F. Chopina v Asii v sekci profesionálů (2019). Účinkovala s Japonským filharmonickým orchestrem, Tokijským filharmonickým orchestrem, Kanagawským filharmonickým orchestrem, Hanojským filharmonickým orchestrem a Filharmonickým orchestrem Seto. Vystupuje na mnoha místech Japonska a v zahraničí, zejména v Itálii, Polsku, Rumunsku  a USA. V lednu 2019 vydala v  japonském vydavatelství Nippon Columbia své první CD z cyklu Opus One Label.

Tomáš Stanček (1995) dirigent/conductor

Tomáš studoval na Janáčkově konzervatoři v Ostravě v dirigentské třídě prof. J. Javůrka. Nyní je posluchačem AMU v Praze, kde studuje pod vedením L. Svárovského a T. Koutníka. Zúčastnil se několika sbormistrovských seminářů pod vedením J. Galatenko, M. Němcové a J. Brycha. Od roku 2018 je členem odborné rady NIPOS-ARTAMA pro středoškolský sborový zpěv. V letech 20092017 byl vedoucím vokálního uskupení Keep Smiling Gospel. Kromě České rebubliky s tímto sborem koncertoval v několika zemích Evropy. Spolupracoval rovněž s polskou zpěvačkou G. Gasior, dánskou sbormistryní L. Littau a londýnským sbormistrem a skladatelem D. Danielem, sopranistkou P. Janečkovou či trumpetistou N. Grigoriadisem a klavíristou M. Bártou. Stojí za hudebním nastudováním dvou CD ostravské skladatelky I. Szurmanové, se kterou aktivně spolupracuje již čtyři roky. Roku 2016 debutoval na MHF Janáčkův máj provedením koncertu vítězů skladatelské soutěže Generace. Spolupracoval s Janáčkovou filharmonií Ostrava, Moravskou filharmonií Olomouc, Filharmonií Bohuslava Martinů Zlín, PKF Prague Philharmonia a Západočeským symfonickým orchestrem v Mariánských Lázních. Zúčastnil se také dirigentských kurzů u SČF v Teplicích. Od roku 2017 je sbormistrem Dvořákova komorního sboru v Kralupech nad Vltavou.

Friedrich Thiele (1996) violoncello

V dětství začal Friedrich hrát v přípravném studiu při Hudební univerzitě Carla-Marii von Webera v Drážďanech s profesorem G. Altmannem a pokračoval na hudebním gymnáziu Carla-Marii von Webera ve třídě prof. P. Brunse v Lipsku. Poté pokračoval ve třídě prof. E. Schmidta ve Výmaru. Obdržel mnohá ocenění na národních i mezinárodních soutěžích jako např. na Mezinárodní soutěži Cellowettbewerb Liezen (2008) nebo na Dotzauer-Wettbewerb (2005 a 2009). V roce 2010 získal 1. cenu na soutěži Jugend Musiziert. Soutěž TONALi (2015) a soutěž Ton und Erklärung (2017) odstartovala jeho mezinárodní kariéru. Friedrich byl pozván jako sólista k vystoupení s orchestrem Národního divadla v Brazílii, dále k vystoupení s Kammerphilharmonie Bremen, Rundfunkorchester v Mnichově a k vystoupení se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v Praze. V St. Peterburgu debutoval jako člen komorního uskupení s recitálem v Mariinském divadle a dále na festivalu Vadima Repina v roce 2017. Friedrich vystupoval na Heidelberger Frühling 2018 a v červnu 2018 debutoval v Gasteigu v Mnichově. V březnu 2019 získal cenu Deutscher Musikwettbewerb v Norimberku. V květnu obdržel 2. cenu na soutěži v Markneukirchenu. Podporuje ho nadace Deutsche Stiftung Musikleben.

Jiří Najvar

Skladatel by měl posluchače zaujmout při prvním poslechu

Jakub Horváth

V loňském roce získal  Výroční cenu OSA jako nejúspěšnější mladý autor vážné hudby Jiří Najvar. Není však pouze skladatelem, ale výtečně se mu daří propojovat tuto profesi se sbormistrovstvím. Řadu let stál v čele Pěveckého sdružení moravských učitelů a Vachova sboru moravských učitelek. Hovořili jsme tedy nejen o výhodách tohoto spojení, ale také o jeho pohledu na tvorbu a interpretaci vážné hudby v současné době.

Jsi rodákem z Lichnova u Nového Jičína. Kde se zrodil impuls k tomu, že ses v dětství začal věnovat hudbě?

Už od malička jsem hrál na zobcovou flétnu, protože moje teta na ni učila v kurzech pro děti v rámci antiastmatické terapie. Taky jsem s babičkou chodil pravidelně do kostela, kde mě doslova uchvátila chrámová hudba a sborový zpěv, takže jsem později začal zpívat v lichnovském chrámovém sboru.

Vystudoval jsi skladbu na konzervatoři v Ostravě. Proč sis vybral zrovna tento obor?

Ze začátku jsem doma poslouchal písničky z rádia a začal si je po svém způsobu zapisovat, což mě velmi bavilo. Pak jsem chodil na konzultace k Eduardu Schiffauerovi na konzervatoř, který mi doporučil zlepšit se ve hře na klavír. Od dětství jsem však miloval sbory, takže již během studií na ostravské konzervatoři jsem vedl tamní komorní sbor. Když jsem se vzápětí hlásil do Brna na JAMU, bylo to jak na skladbu, tak na sbormistrovství. Oboje jsem poté studoval paralelně.

Kteří kantoři nejvýrazněji formovali tvůj tvůrčí a interpretační projev?

Ze skladatelů jednoznačně Milan Báchorek, který mě učil na konzervatoři v Ostravě. Na JAMU jsem studoval u Dana Dlouhého, jenž mě seznámil s nesmírně širokou škálou kompozičních technik, což byla obrovská škola. Navíc jsme si dobře rozuměli i po lidské stránce. Co se týče sbormistrů, musím zmínit Lubomíra Mátla, Blanku Juhaňákovou, Petra Fialu a Erwina Ortnera, s nímž jsem se seznámil během půlroční studijní stáže ve Vídni.

Máš v obou profesích nějaké vzory?

Vždycky jsem především hledal svoji vlastní skladatelskou cestu, kterou jsem naštěstí našel, i když je úplně jiná, než si Dan Dlouhý původně představoval. Velmi mě však inspiroval Iannis Xenakis a také mám moc rád českou národní školu: Smetana, Dvořák, Janáček, Martinů. Z dirigentů obdivuji všechny, kteří se zabývají autentickou interpretací, například Johna Eliota Gardinera nebo Jakuba Hrůšu.

V čem spočívá hlavní rozdíl mezi dirigováním sboru a orchestru a která ze zmiňovaných disciplin je ti bližší?

Sbormistr musí daleko lépe ovládat hru na klavír, protože na zkouškách většinou celý sbor zároveň korepetuje. Vzhledem k tomu, že se řadu let kontinuálně věnuji  sborovému zpěvu, je mi určitě bližší sbormistrovství.

Zabýváš se převážně tvorbou sborových a vokálně-instrumentálních děl na duchovní texty. Jedná se ve většině případů o záměr, nebo objednávku?

Je to záměr. I když jsem zkomponoval také několik oper, které mají světská libreta, pokud píši kantáty, vybírám si většinou duchovní texty, protože nejsou chráněny autorskými právy. Anebo si nechám napsat přímo od autorů nové texty, které poté zhudebním.

Která je tvoje oblíbená skladatelská technika?

Neoklasicismus. Byť mám na svém kontě také mnoho experimentálních skladeb, vždycky se rád vracím ke klasickému řemeslu, z něhož vycházím a snažím se ho obohatit něčím novým, zajímavým. Svoji tvorbu bych tedy charakterizoval jako postmoderní, nikoliv avantgardní. Uvědomuji si totiž, že je nesmírně důležité, aby posluchače moje nová kompozice zaujala hned napoprvé, nikoliv až po dvacátém poslechu.

Řada skladatelů artificiální hudby pohlíží na komponování filmové a scénické hudby s despektem, ba dokonce toto odvětví považují za „padlé žánry“. Řadíš se k nim také?

Dovedeš si představit, jak se dnes živí skladatel artificiální hudby?

Předpokládám, že dost obtížně.

Přesně tak. Nedávno jsem například obdržel od OSA  jako autorský honorář dvě koruny, tudíž se k výše uvedené skupině v žádném případě neřadím! Komponování filmové hudby je základní živobytí dnešního skladatele. Málokomu se však podaří dostat se k filmu, je třeba mít kontakty a využít každé příležitosti. Mám za sebou řadu scénických projektů, k nimž jsem psal hudbu, což mě velice bavilo. Důležité také je, aby si skladatel sedl s režisérem daného díla. Většina filmů, které znám, disponují velmi kvalitní hudbou, takže na tomto žánru skutečně nespatřuji nic méněcenného.

Osobně považuji za mimořádný zjev nejen ve filmové hudbě Luboše Fišera, jehož charakterizuje nezaměnitelný rukopis včetně typických harmonických i melodických postupů, a proto je po prvních čtyřech taktech spolehlivě identifikovatelný. Je tento způsob tvůrčí práce také tvoje meta?

Jednou po koncertě mi kamarád řekl, že moje skladby mají společného jmenovatele, což si právě uvědomil. A to je, myslím, značka ideál. Pokud člověk komponuje skutečně tak, jak chce, a jde do toho srdcem, je nabíledni, že se vyprofiluje, a pozná-li jej posluchač po prvních pěti taktech, je to pro něho obrovská reklama.

Aby ses stal snadno rozpoznatelným, musíš logicky některé kompoziční postupy opakovat.

Ano, nenazval bych to sice přímo sebevykrádáním, důležité ale je nespadnout do průměrné kompoziční šedi. Nedávno jsem se například přistihl při skládání dvou nových písní, avšak pro různé interprety, že jsem použil v refrénu stejný harmonický postup, což jsem následně v jedné písničce poupravil.

Dostal ses někdy jako dirigent do konfliktu s hráčskými nebo pěveckými osobnostmi?

S jednotlivci ne. Když jsme však někdy se sborem nebo s orchestrem dlouho zkoušeli, pocítil jsem několikrát určitý kolektivní tlak.

Považuješ za důležité, aby dirigent v dnešní době ovládal různé žánry?

Člověk nikdy předem neví, s čím se potká, tudíž by se měl snažit být univerzální, aby mohl být schopen oddirigovat cokoliv včetně vlastních skladeb. Pochopitelně však existují i dirigenti úzkoprofiloví, kteří se se svým ansámblem věnují třeba jenom historické hudbě a nedělají nic jiného.

Která z kompozic, jimiž ses zabýval, byla nejnáročnější z hlediska autorského a která naopak z pozice dirigenta?

Nejvíc jsem se vyřádil ve své absolventské skladbě na JAMU – třívěté fantazii Soundscapes pro symfonický orchestr. V první větě jsem začal velmi experimentálně, dokonce jsem zde přepsal záznam zvuku města do partitury. Ve druhé jsem se meditativně ponořil do zvukové lázně a třetí jsem pojal neoklasicistně jako poctu Vivaldimu. Toto dílo určitě patří mezi nejkomplikovanější, avšak kvůli oné třetí větě mě při absolutoriu můj oponent nazval staromilcem, který se chce zavděčit publiku, což avantgardisté nemají moc rádi. Co se týče dirigování, určitě bych jmenoval Janu z Arku od Arthura Honeggera a také Janáčkovu Glagolskou mši.

Lákalo tě někdy v rámci žánrové pestrosti zabrousit jako skladatel do jazzu?

Nemám na to dostatek odvahy, protože vím, že moje silná stránka v komponování spočívá jinde. V aranžmá pro sbor jsem však upravil řadu jazzových standardů, kupříkladu Jaroslava Ježka, který je mi hodně blízký. V jeho tvorbě se cítím jako doma. Také mám rád třeba Ástora Piazzollu, jehož skladby na koncertech s oblibou interpretuji.

Komponuješ pravidelně, nebo nárazově?

Když mám před sebou něco většího, tak pracuji soustavně, protože jsem samozřejmě vázán termínem  odevzdání. Mám však na této profesi rád právě onu systematičnost. Pokud nemám zrovna  naplánován konkrétní projekt, vymýšlím si dopředu, co bych chtěl dále realizovat. Nestane se mi tedy, že bych třeba měsíc nekomponoval.

Máš dobrý sitzfleisch?

Samozřejmě, bez něho nic nenapíšeš. Při dlouhých cestách vlakem si občas zapisuji příchozí  hudební nápady na papír, ale jinak usedám k práci, až když mám jasnou představu o potenciálním díle. Abych jen tak preludoval u klavíru a čekal, že mě něco napadne, to nedělám.

Jaký je tvůj cíl ve vzdálenějším časovém horizontu?

Mít vlastní statek a chovat tam ovečky. (Smích…) A co se týče hudby, chtěl bych komponovat větší vokálně-instrumentální díla, a dá-li Bůh, tak je i sám provozovat. Domnívám se, že je prospěšné, pokud skladatel dovede vlastní díla sám oddirigovat, takže bych rád tímto způsobem tvořil jak v prostoru oratorně-kantátovém, tak i operním.

Co tě naopak čeká v nadcházející koncertní sezoně?

Pracuji na nové opeře a píši vánoční mši pro dětský sbor a symfonický orchestr. Premiéra bude letos o Vánocích. V září budeme mít neofolkový recitál s textařkou a zpěvačkou Irenou Lahodnou v Praze v Kulturním centru Kaštan, kde představíme naši společnou písňovou tvorbu, a v neposlední řadě mě čekají vystoupení s brněnským sborem First Smile, od něhož plánuji vytvořit novou pobočku i ve svém rodném Lašsku. Toto těleso je unikátní v tom, že jako jediné v republice dohromady spojuje zpěv a tanec, a jedná se o velkolepou světelnou show. Repertoár se skládá z mých vlastních skladeb a ze současné popové tvorby. Nedávno jsme vytvořili novou show, v níž jsem zaranžoval nejznámější filmové hity do poněkud odlišnějšího hávu, takže vnímavý posluchač se může při koncertech bavit i identifikací jednotlivých songů.

V jakém obsazení a s jakým doprovodem vystupujete?

Řada sólistů a doprovodný sbor, který se pohybuje od čtyřhlasu výše podle konkrétního díla. Můžeme zpívat a cappella, například v brněnských ulicích, což je dobrý marketingový tah, ale jinak máme tři koncertní varianty doprovodů, a sice nahraný podklad, klavír a živou kapelu. Všichni zpěváci používají samozřejmě porty. Tímto stylem sborového zpěvu jsme se sice hodně odklonili od klasického pojetí Ferdinanda Vacha, jehož velmi ctím, musím však říci, že mě nesmírně baví věnovat se obojímu.

Uvažoval jsi někdy o tom, že by ses přestěhoval do Prahy?

Rok jsem v Praze žil, a kdyby bylo dostatek příležitostí, bydlel bych tu i nadále. Jsem však nesmírně spokojený u nás v Lašsku, kde mám kolem sebe pohádkovou krajinu, a do Prahy občas dojíždím kvůli různým pracovním povinnostem. Setrvá-li tento stav i nadále, nebudu si moci na nic stěžovat.

Jiří Najvar   Foto archiv

Jiří Najvar

nar. 5. 4. 1990, Lichnov u Nového Jičína (Čeladná)

Dirigentskou kariéru nastartoval po úspěšném absolvování studia sbormistrovství a kompozice na Janáčkově akademii múzických umění v Brně. V orchestrálním dirigování pokračoval čtyři semestry pod vedením Jakuba Kleckera na hudební fakultě JAMU. Na studijní stáži ve Vídni (Universität für Musik und darstellende Kunst Wien) byl posluchačem orchestrálního dirigování u Johannesa Wildnera. Jeho skladatelská tvorba čítá řadu sborových a vokálně-instrumentálních skladeb na světské náměty i duchovní texty a také díla pro dechové orchestry a experimentální opusy. Premiéroval své opery a jevištní provedení dramatických textů. V lednu 2018 uvedla Filharmonie Brno ve světové premiéře jeho „Concerto grosso, No. I“ a „Ave Maria“ pro sólový soprán a orchestr. Je zakladatelem Brno Contemporary Vocal Ensemble. S tímto tělesem získal v roce 2014 zlatou medaili na 42. ročníku Mezinárodního festivalu Svátky písní Olomouc. Spolupracoval s tělesy: Pražská komorní filharmonie, Filharmonie Brno, Janáčkova filharmonie Ostrava, Moravská filharmonie Olomouc, Moravský komorní sbor, Vox Iuvenalis, Moravský komorní sbor, Chorus Ostrava, Ostravský dětský sbor, Luscinia Opava, Vox Iuvenalis, Lumír, Mátlův akademický sbor a Český filharmonický sbor Brno. Od září 2019 působí jako sbormistr Pěveckého sdružení Kopřivnice a jako pedagog na První soukromé základní umělecké škole Mis music v Kopřivnici.

Per Boye Hansen: Naším posláním je brát umění vážně

Robert Rytina

Když jsem dostal nabídku rozhovoru s nastupujícím uměleckým ředitelem opery Národního divadla Perem Boyem Hansenem, nějakou dobu jsem váhal, zda ji mám přijmout. V čase, kdy jsme se měli setkat, tedy před začátkem divadelních prázdnin, vyvolávalo jméno nového intendanta mezi mnoha mými přáteli z řad pěvců, hudebníků a dalších zaměstnanců divadla emoce tak rozmanité, že jsem si jejich možné reakce po zveřejnění interview raději ani nepředstavoval. Celou pražskou „hansenovskou“ historii snad nebude třeba v tomto textu rekapitulovat, snad postačí připomenout otevřený dopis řediteli Národního divadla Janu Burianovi z 13. května 2019, podepsaný třemi sty třiceti devíti osobnostmi se vztahem k opernímu souboru. V textu je Per Boye Hansen činěn odpovědným za neschopnost představit své vize budoucnosti opery ND, za četné výměny českých umělců za zahraniční sólisty, za neochotu seznámit se s vnitřním chodem divadla a za uvedení souboru opery do krizového stavu. Po zveřejnění dopisu následovala mezi vedením divadla a signatáři ještě další dramatická korespondence, své posty následně překvapivě opustila i správní ředitelka opery Silvia Hroncová a její stávající umělecký ředitel Petr Kofroň.

Za takto vypjaté situace jsem si sám kladl otázku, jakým způsobem interview s panem Hansenem vlastně koncipovat. Za spásnou myšlenku jsem považoval nápad oslovit zhruba dvacet umělců dotčených celou problematikou a požádat je, aby mi sdělili, co by se od nového uměleckého šéfa rádi dozvěděli. Výsledek této miniankety byl docela pozoruhodný. Téměř polovina z dotázaných mi odpověděla, že už s panem Hansenem měla tu čest osobně hovořit, vše podstatné spolu probrali a momentálně se těší na další spolupráci. U druhé části oslovených stále přetrvávala značná skepse z představy Opery ND pod vedením Per Boye Hansena, a právě z této skupiny jsem náměty pro několik otázek skutečně obdržel (a všem, které jsem do této záležitosti zainteresoval, tímto ještě jednou děkuji).

Vybaven převzatými i vlastními otázkami jsem tedy nakonec za panem Hansenem opravdu vyrazil. Shodou okolností jsme se potkali právě ve chvíli, kdy odborové organizace působící v Národním divadle svolaly tiskovou konferenci k „závažné situaci v ND Praha, která vede uvedené organizace k vyjádření společného důrazného protestu“. V kanceláři uměleckého ředitele opery jsem však narazil na usměvavého, vstřícného a zároveň velmi sebevědomého muže, který se výzev osudu zjevně nebojí…

Tento rozhovor spolu vedeme na konci června 2019, kdy oficiálně zastáváte pozici poradce ředitele Národního divadla. Funkci uměleckého ředitele Opery ND převezmete až od srpna. Přípravu sezony 2019/2020 mělo ještě plně v kompetenci předchozí vedení, jehož členové už ovšem vesměs na své funkce rezignovali. Rád bych se proto zeptal, zda a jakým způsobem se na plánování následující sezony podílíte vy sám.

Pokud jde o můj podíl na přípravě aktuální sezony, snažím se být platný zejména ve dvou segmentech, které považuji za zásadní. Za prvé je třeba obecně zlepšit technologii samotného plánování, za druhé je důležité být ve všech našich krocích transparentní a umět všechna naše rozhodnutí vysvětlit a obhájit. Obě tyto záležitosti spolu úzce souvisejí. Nemůžete být zkrátka naprosto transparentní, pokud neplánujete s dostatečným předstihem… Toto je tedy z mého hlediska už teď nejpodstatnější součástí mé manažerské práce. Myslím ovšem, že v tomto směru děláme slušné pokroky, mám tady totiž úžasné kolegy! Mou pravou rukou je momentálně nová správní ředitelka Opery Národního divadla Bohdana Malik: je s chodem této instituce velmi dobře obeznámená a vyzná se i ve finančních záležitostech. Bude ještě chvíli trvat, než všechno poběží úplně podle našich představ, ale pracovat v tomto týmu je velmi inspirativní a jsem přesvědčen, že jsme na dobré cestě.

Jste tedy toho názoru, že je sezona, která brzy začne, po všech stránkách připravena – včetně obsazení premiérových i repertoárových titulů a ustanovení inscenačních týmů pro nové inscenace?

V posledních měsících a týdnech jsem, bohužel, zjistil, že spousta příprav nebyla dokončena. Bylo poměrně náročné získat celkový přehled o jejich stavu, protože jsme téměř každý den objevovali nové problémy či komplikace. Mám ale za to, že základní problémy jsme už vyřešili. Zjednodušeně řečeno, všichni zpěváci teď už vědí, co a kdy budou zpívat… Snad už tedy můžeme jet s klidným svědomím na prázdniny, a v polovině srpna budeme připraveni spustit novou sezonu. Myslím, že máme pro publikum připravenou spoustu krásných představení.

Do této sezony vstupujete s týmem ve složení, které jste už částečně zmínil:  jeho členy jsou správní ředitelka Bohdana Malik, umělecký ředitel souboru Opery Národního divadla Jaroslav Kyzlink a umělecký ředitel souboru Státní opery Karl-Heinz Steffens. Mají už všichni pevně stanovené kompetence a úkoly, které budou řešit, nebo je třeba detaily této spolupráce ještě doladit?

Opera musí být za všech okolností týmová práce, a v týmu nemůžete pracovat, pokud nemáte pro každého přesně vymezené kompetence. Ty se navíc musejí vzájemně doplňovat. Já myslím, že právě takový tým mám. Vládne v něm výborná atmosféra a těším se, až se k nám v srpnu natrvalo přidá i pan Steffens. Bude to pak určitě skvělý tým!

A je možné považovat ho za kompletní?

Ano, hlavní pozice máme obsazené. Důležití jsou ale samozřejmě i lidé v tiskovém a PR oddělení, odborníci na plánování, produkční management, umělecká administrativa… I jejich výběru věnujeme velkou pozornost, pro fungování operního domu jsou nepostradatelní. Vystrčit každý večer zpěváky na jeviště se zdá být snadné, ale opera je ve skutečnosti jedna z nejsložitějších institucí, jakou si dovedete představit. Z toho důvodu je jasně daná struktura řízení divadla tak důležitá. Já osobně pracuji v operním provozu už čtyřicet let a poznal jsem ho snad ze všech stran. Začínal jsem jako asistent režie, pak jsem inscenace sám režíroval i produkoval, zakládal a provozoval jsem festivaly. Všechny své zkušenosti teď mohu velmi konstruktivně využít. Odměnou je pro mě jít každý večer do divadla a užívat si naše představení spolu s diváky. To by také mělo být hlavním cílem našeho snažení: pokud tento důvod ztratíte ze zřetele a děláte operu jen pro peníze, moc, prestiž či marnivost, tak jste ztracen…

U té pocitové stránky vnímání opery bych ještě na moment rád zůstal. Národní divadlo v Praze chápou mnozí Češi stále jako důležitou národní instituci, v jejímž vedení si jen těžko dokáží představit cizince. Významná členka operního souboru dokonce nedávno navštívila prezidenta republiky a na tuto skutečnost konkrétně upozorňovala. Zajímalo by mne tedy, zda už jste byl s tímto národně vlasteneckým pojímáním Národního divadla nějak konfrontován, a jakým způsobem jste připraven mu do budoucna čelit.

Nevím, jestli zrovna já jsem ten pravý, kdo by měl na takovou otázku odpovědět… Chápu ovšem, jak snadno se objeví obavy a pocit nejistoty, kdykoliv v nějaké instituci dojde k výměně vedení. Když je navíc nově příchozí i cizinec, není to patrně skutečnost, na kterou by byli v Opeře Národního divadla zvyklí. Já mám ale v postoji ke své zdejší práci poměrně jasno: nejsilnější motivací je pro mne udržovat a rozvíjet tradici české opery. Je naprosto unikátní a se žádnou jinou nesrovnatelná. Vědomí této tradice by v nás všech mělo vzbuzovat hrdost, a nikoliv obavy.

Jakékoliv národní kulturní bohatství je navíc mnohem důležitější, pokud o jeho významu dokážete soustavně přesvědčovat i okolní svět. Potřebujeme proto získat skvělé zahraniční umělce, aby sem přijížděli a pomáhali českou operu propagovat. A potřebujeme pochopitelně také velký domácí ansámbl, tvořený převážně českými pěvci.

Podrobně jsem si prostudoval dějiny Národního divadla i Nového německého divadla, dnešní Státní opery. Jejich historie je zkrátka fascinující a myslím, že máme na co navazovat i co znovuobjevovat… Abych se vrátil k vaší otázce: přestože jsem tu cizincem, nacházím zatím ve svém snažení mnoho podpory. Mám také řadu skvělých zkušeností s lidmi, kteří jsou primárně ochotni vést o našem poslání dialog, což je vždy základ úspěchu pro jakoukoliv práci ve velkém kolektivu.

K vaší představě o podobě sólistického ansámblu: v jaké je podle vašeho názoru soubor kondici nyní, jaké jsou jeho přednosti a kde naopak vidíte jeho slabiny? A jak jste spokojen s repertoárovou podobou programu Opery Národního divadla?

Náš repertoár je úžasně široký, pro publikum je to dar. Jiné operní domy hrají staggionovým systémem, takže ročně nabídnou návštěvníkům jen okolo deseti titulů. Národní divadlo má oproti nim výhodu velké repertoárové rozmanitosti, což jsem vždy obdivoval. Současný ansámbl je skvělý, ale na to, aby při takovém množství titulů na programu kvalitně obsáhl všechny role, bohužel příliš malý. Rád bych ho proto zvětšil. Působí u nás také mnoho hostů, a to nejen místních, ale i zahraničních. Některé hlavní role ale musí být obsazeny hostujícími umělci v každém operním domě – Radamů a Brünhild je vždycky málo. Ale tak to už fungovalo i za legendárního ředitele Nového německého divadla Angelo Neumanna. Měl dobré domácí umělce, ale na velké úlohy si zval hosty, takže to je zcela přirozené…  Zaslechl jsem ovšem také spoustu zcela nepravdivých zkazek. Někdo například řekl, že chci dovážet hosty i na menší role typu Papageny z Kouzelné flétny. Je tomu ale právě naopak: v ansámblu právě pro takovéto role nemáme dost mladých zpěváků. A to je náš velký úkol – doplnit soubor novými umělci, těmi mladými především. To je pro operu s tak velkým repertoárem, třemi domy a dvěma soubory naprosto stěžejní potřeba a nutnost.

Protože se o prostory dělíme s činohrou a baletem, musíme také zefektivnit systém zkoušek, aby se představení neobjevovala v průběhu roku na scéně nedostatečně nazkoušená. To je ovšem opět záležitostí lepšího plánování, o němž jsem hovořil už na začátku.

Jak vnímáte a jak hodláte využít potenciál oněch tří historických budov Národního divadla, Stavovského divadla a Státní opery?

Myslím, že každá má svou specifickou historii. Národní divadlo je prostě národní chlouba – mělo by to být místo, kam chodí rodiny na Prodanou nevěstu, Příhody lišky Bystroušky a další opery tohoto typu. Je úžasné, že desetimilionový národ má tak silnou operní tradici a dokáže každý večer naplnit divadla, v nichž se hraje okolo deseti ryze českých repertoárových titulů! Státní opera je místo dialogu s německou a italskou operou. Sice je to divadlo určené původně především pro německé tituly, ale italská a jiná díla se tu uváděla vždy. Také je to místo pro důležité impulzy ze zahraničí. Podle mého názoru by tu měl být domov pro velké tituly světového romantického repertoáru, tedy Wagnerovy, Straussovy, Verdiho a Pucciniho opery. Neměla by tu ale chybět ani pozdně romantická německá opera konce devatenáctého a první poloviny dvacátého století: díla Schrekera, Korngolda, Zemlinského nebo Hindemitha. A Stavovské divadlo? To je zkrátka kultovní místo, kde pracoval Mozart… Spousta návštěvníků sem vchází jako do chrámu či jakési mozartovské mekky. Sám to cítím podobně: poprvé jsem tu byl loni v dubnu, a když jsem do tohoto divadla tehdy vstoupil, byl jsem ohromen. A při všech dalších návratech se to opakuje! Jako režisér mám pro Mozarta zvláštní slabost – inscenoval jsem tituly Così fan tutte, La clemenza di Tito, Don Giovanni…. Kouzelnou flétnu jsem viděl nejméně stokrát. Kdykoliv začne hrát předehra, jako bych tu hudbu slyšel poprvé. Pokud je odvěkým přáním lidstva najít způsob, jak si zachovat věčné mládí, doporučuji naučit se poslouchat Mozarta!

Ale zpět ke Stavovskému divadlu: v příští sezoně tu koncertně uvedeme Mozartovu operu Zaide, která tu dosud nikdy nezazněla. Do budoucna bychom se také rádi zaměřili na předmozartovskou operu – výrazně tu například dlouhodobě absentují díla Georga Friedricha Händela.

Ve zcela zvláštní pozici je v tuto chvíli budova Státní opery, která momentálně prochází rekonstrukcí. S plánem na její uvedení do provozu s počátkem roku 2020 jste už veřejnost seznámil. Chtěl bych se však zeptat, existuje-li plán pro případ, že by rekonstrukce nebyla do stanoveného termínu dokončena…

Měli bychom věřit firmě, která rekonstrukci provádí. Pokud se práce nestihnou, navrhuji vyhlásit domovské zemi té společnosti válku! To je samozřejmě nadsázka: na neočekávané situace musíme být připraveni vždy. Když jsem přijel do Prahy poprvé, měl jsem nápad, že bychom hned v lednu mohli nasadit ve Státní opeře premiéru Mistrů pěvců norimberských. Po důkladnějším zvážení jsme se rozhodli pro znovuotevření divadla galakoncertem, na kterém připomeneme jeho historii, pozveme mezinárodní hvězdy a zároveň představíme náš ansámbl. Máme mediální partnery v Německu, kteří by nám měli pomoci dostat tento koncert a tím i naše divadlo do evropského povědomí. Na tom teď pracujeme, myslím, že máme připravený skvělý program. Chystáme pro koncert i velké překvapení, které ale zatím nemohu prozradit – takže se nechte překvapit!

Můžete blíže nastínit svou představu propagace Opery ND a jejích produkcí a projektů? Během svého seznamovaní s provozem divadla jste nepochybně narazil i na představení s minimálně obsazeným hledištěm. Kde vidíte příčinu této skutečnosti a jak jí hodláte do budoucna zabránit?

Mít v divadle dobrou návštěvnost je touha každého operního ředitele…. Můžete samozřejmě vytvořit konzervativní a pro diváky pohodlný repertoár, ale bez chuti riskovat zajímavou scénu nikdy nevybudujete. Ideální je mít stabilní publikum, které vám dovolí experimentovat a je připraveno si k dosud neznámým titulům najít vztah. To je ale spíše vysněná představa… Kdybyste ovšem hráli jen to, co má publikum rádo, žádného uměleckého ředitele ani nepotřebujete. Je zkrátka třeba v našem snažení najít rovnováhu. Nejlepší reklama na jakoukoliv operu je kvalitní inscenace. Můj hlavní cíl je proto zapracovat na kvalitě, a to je ta zásadní věc. Na konci sezony 2020/2021 máme plán poprvé předvést všechny nové inscenace během posledních čtrnácti červnových dnů. Tento minifestival bude důležitý kvůli publiku i publicitě – zahraniční kritici a další návštěvníci mohou přijet do Prahy a vidět naši momentální úroveň. Důležité ale bude propagovat divadlo celoročně – musíme komunikovat s médii, představovat naše umělce… Nesmíme být ve svém světě uzavření. Pokud plánujete bez chuti riskovat a nevyužíváte příležitostí, které se vám – často nečekaně – nabízejí, neuspějete. Naše poslání je zkrátka brát umění vážně a představovat ho v co nejširším spektru, ovšem vždy s důrazem na kvalitu.

Vaše vize Opery Národního divadla jako člena jakési evropské „Ligy mistrů“, jak jste se před časem vyjádřil,  se nepochybně může uskutečnit jen v případě, že bude divadlo disponovat odpovídajícími finančními prostředky. Jak jste spokojen se stávajícím finančním zázemím a jak jste připraven dosáhnout jejich navýšení či dalších způsobů financování? Řešíte také problematiku postupného zlepšování platových podmínek zaměstnanců divadla a vytvoření co nejatraktivnějších podmínek pro jeho hosty?

K tomu snad jen stručně: myslím, že stojíme na prahu velké změny. Pozvolně a krok za krokem se snažím pracovat na tomto problému od chvíle, co jsem do Prahy přijel. Výsledky, jak doufám, brzy uvidíte. Rád bych, aby se lepších finančních podmínek nedočkali jen zpěváci a orchestrální hráči, ale všichni zaměstnanci divadla.

Vraťme se zpět k nadcházející sezoně. Tak jako všichni ostatní zvědaví novináři bych se i já rád dozvěděl, na které projekty se osobně nejvíce těšíte a na která zajímavá jména pěvců, dirigentů či inscenátorů se mohou těšit diváci.

Jak víte, na prvotní přípravě sezony jsem se ještě nepodílel a jsem proto sám zvědavý, co všechno nás čeká…. Slyšel jsem například o Ščedrinově Lolitě, ale nikdy jsem ji na scéně neviděl. Je to dost komplikované téma, jako mladý čtenář jsem dokonce nahlížel na Nabokovovu knižní předlohu jako na svým způsobem erotickou literaturu. V časech kampaně „Me Too“ bude určitě obzvlášť náročné se s tímto tématem vypořádat. Samozřejmě se těším na novou inscenaci Čajkovského Pikové dámy – poprvé jsem tuto operu viděl ve svých asi dvaceti pěti letech. Když tehdy přijel poprvé do Paříže s Pikovou dámou soubor Mariinského divadla ze Sankt Peterburgu, udělalo to na mě obrovský dojem. S naší Zaidou snad uděláme něco málo i pro zdejší mozartovskou tradici, a doufám, že publikum zaujme i nová Turandot nebo Špalíček od Bohuslava Martinů.

A zajímavá jména? Zdaleka ne všechny pěvce znám, takže se těším například na Svetlanu Aksenovu a Sergeye Polyakova v rolích Turandot a Kalafa. V inscenaci Fidelia se představí skvělé nové obsazení v čele s alternujícími sopranistkami Emily Magee a Elisabeth Teige v úloze Leonory. Budeme mít novou Madama Butterfly Olgu Busuioc, nového Scarpiu v Tosce Claudia Sguru…  Objeví se tu zkrátka hodně zajímavých zpěváků, za kterými se určitě vyplatí se k nám přijít podívat.

Od sezony 2020/2021 je dramaturgická i umělecká podoba repertoáru a nabídky Opery Národního divadla zcela ve vaší kompetenci. Na které projekty či cíle byste rád upozornil?

To hlavní už jsme zmiňovali na únorové tiskové konferenci – čeká nás nová inscenace Wagnerových Mistrů pěvců norimberských v hudebním nastudování Karl-Heinze Steffense a v režii Keitha Warnera ve zrekonstruované Státní opeře. Jako Sachs bude u nás debutovat John Lundgren, jeden z nejlepších světových basbarytonistů. Hvězdám jako je on pochopitelně nemůžeme nabídnout ty nejlepší finanční podmínky, ale jsme schopni jim – tak jako v tomto případě – nabídnout dobré zázemí pro debut v atraktivní roli. Podobné je to mimochodem třeba s Pavlem Černochem, který si v téže inscenaci poprvé zazpívá Stolzinga a jsem za to moc rád. Těším se na první českou inscenaci renomované režisérky Barbory Horákové Joly, která dosud dělala pozoruhodnou kariéru v zahraničí. U nás bude režírovat Rigoletta. Jsem také nadšen plány na inscenaci ke stoletému výročí od premiéry Káti Kabanové. V nové produkci počítáme například s Evou Urbanovou nebo Štefanem Margitou. Režisérem bude Calixto Bieito, jehož předchází možná až nezasloužená pověst prvoplánového skandalisty. Spolupracuji s ním dlouhodobě, podle mě je to velmi inspirativní a vstřícný tvůrce, který od první chvíle dokáže všem kolegům vštípit pocit, že je miluje a stojí na jejich straně… Další velkou událostí bude jistě česká premiéra Ligetiho opery Le Grand Macabre. Je to jedno z důležitých děl dvacátého století, které si právem našlo cestu do repertoáru.

Jak bylo řečeno na začátku, své funkce jste se v tuto chvíli ještě oficiálně neujal. Přesto jste už musel čelit mnoha protestům proti své osobě, pochybnostem o způsobu zvolení do své funkce, nečekaným odchodům svých spolupracovníků a dalším nepříznivým okolnostem. Podle mého názoru ale přijímáte tyto překážky s neobyčejným klidem, chápete je jako výzvu a jste připraven se jim postavit… Závěrem bych se tedy chtěl zeptat, jak byste stručně charakterizoval svou ideální vizi umělecké i provozní podoby Opery Národního divadla, pokud vám bude umožněno ji po celou dobu naplňovat a realizovat.

Abyste mohli milovat, musíte bojovat! Opera je úžasný umělecký útvar. Opravdu se domnívám, že to je jeden z největších vynálezů lidstva a podílet se na ní je pro mě pocta. Pocit, že pomáháte vzniknout opernímu představení, které někoho z publika osloví, jiného nadchne a někomu úplně změní život, je prostě k nezaplacení. To je to, v co musíme věřit a pak se to i stane… Je to možná trochu patetické, ale je to tak. Jde o to udělat operu co nejpřístupnější maximálnímu množství diváků a ty přesvědčit, že opera je umělecká forma nejen minulosti, ale i budoucnosti. Tento žánr se nesmí stát muzeem, a aby se tak opravdu nestalo, musí se se současným publikem komunikovat současnými prostředky. Tradice je sice skvělou inspirací, ale nesmí nás sama o sobě omezovat a svazovat.

Opera musí primárně fungovat pro publikum, ne pro mě jako uměleckého ředitele. Pokud se nám podaří zapsat se na evropskou „operní mapu“, zvedne to prestiž divadla a přivede do něj další publikum. Pokud k tomu mohu alespoň minimálně přispět a věci se pohnou viditelně kupředu, budu spokojen… Když jsem tenkrát v únoru hovořil o Národním divadle ve spojitosti s Ligou mistrů, prozradil jsem tím mimochodem na sebe, že jsem velký fanoušek fotbalu (a pokud vás zajímá, jakého klubu, tak Liverpoolu). Mám-li v tom přirovnání pokračovat, pak je funkce kouče ve fotbale nesmírně důležitá, ale má smysl jen tehdy, když ze sebe hráči vydají maximum. A to je můj cíl. Rád bych lidem umožnil vidět jejich úspěchy a radovat se z nich spolu s nimi!

PER BOYE HANSEN (narozen roku 1957 v Oslu) působil od dubna 2012 do července 2017 na pozici uměleckého ředitele Norské národní opery. V roce 2015 obdržela v Londýně Mezinárodní operní cenu v kategorii „Nejpřístupnější scéna“.

Od roku 2005 do roku 2012 zastával funkci uměleckého a provozního ředitele Mezinárodního festivalu v Bergenu. V roce 2011 byl norským ministrem kultury jmenován předsedou poroty Mezinárodní Ibsenovy ceny. Byl členem poroty pěvecké soutěže BBC Singer of the World  (Cardiff, 2013), Mezinárodních operních cen (2017) a porotcem soutěže Ring Award (Graz, 2017).

Od roku 1999 působil jako castingový ředitel berlínského operního domu Komische Oper Berlin. V roce 2003 byl jmenován do funkce ředitele opery a jako takový odpovídal za každodenní provoz souboru. Měl na starosti angažmá hostujících pěvců a dirigentů a spolupracoval s různými režiséry (např. Peter Konwitschny, Hans Neuenfels, Barrie Kosky, Calixto Bieito, David Alden, Richard Jones a Sebastian Baumgarten).

V roce 1990 založil uměleckou agenturu Oslo Arts Management a uspořádal sérii koncertů v Koncertním domě v Oslu, na níž vystoupili např. Jessye Norman, Kiri Te Kanawa, Kathleen Battle, Anne Sophie von Mutter, Anne Sofie von Otter, James Galway, José Carreras a Bryn Terfel. Úzce spolupracoval s Filharmonií Oslo a jejich šéfdirigentem Marissem Jansonsem. V roce 1994 byl pověřen organizací série koncertů pro Národní olympijský výbor, které byly součástí kulturního programu zimních olympijských her v Lillehammeru. V roce 1996 navázal úzkou spolupráci s mnichovskou uměleckou agenturou KünstlerSekretariat am Gasteig.

V letech 1984 až 1988 pracoval jako asistent režie opery v Kolíně nad Rýnem. Několik let působil jako asistent režiséra Jean-Pierra Ponnelleho a rovněž pomáhal řediteli operního souboru v Kolíně nad Rýnem, Michaelu Hampemu. Asistoval tamním režisérům Hansi Neugebauerovi a Willymu Deckerovi. V osmdesátých letech pravidelně působil jako asistent Michaela Hampeho a Jeana-Pierra Ponneleho na Salcburském festivalu. V roce 1982 založil Letní operní soubor v Oslu, který z pozice uměleckého ředitele vedl až do roku 1992. Z původně volného sdružení norských umělců se nakonec stal každoroční desetidenní festival, na němž vystoupili např. Francisco Araiza, Edith Mathis, Delores Ziegler a Lucia Poppová. V norské premiéře nastudoval operu Benjamina Brittena Sen noci svatojánské, Mozartovy opery Don Giovanni, Così fan tutte a La Clemenza di Tito a Straussovu Ariadnu na Naxu.

Po studiu divadelní vědy na Univerzitě v Oslu studoval obor operní režie pod vedením profesora Dietera Bülter-Marella na Folkwanghochschule v německém Essenu.

Per Boye Hansen Foto © archiv Národní divadlo – Jakub Fulín

S Radimem Otépkou o PKF – Prague Philharmonia

Ilja Šmíd

Mgr. Radim Otépka je jedním ze zakládajících členů Pražské komorní filharmonie. Pochází ze Zlína, vystudoval hru na kontrabas na JAMU a už během studia působil ve Filharmonii Brno, z níž odešel do nově zakládaného orchestru. Jako člen orchestru vykonával funkci inspektora, v roce 2006 se stal jeho ředitelem. Byl několik let místopředsedou Asociace symfonických orchestrů a pěveckých sborů ČR.

1. 8. 1994 se uskutečnila první zkouška Pražské komorní filharmonie. Došlo k tomu ve zkušebně bývalého Symfonického orchestru AUS VN na Pohořelci a na dobových fotografiích (autorem je Mirek Čepelák, dlouholetý technik AUS, který s PKF strávil první rok jako kustod) jsou vidět obličeje hráčů, kteří pozorně naslouchají zakladateli orchestru a jeho šéfdirigentovi Jiřímu Bělohlávkovi, jenž jim předkládá své představy o budoucnosti nového orchestru. Pane řediteli, do jaké míry se očekávání členů orchestru naplnila a jaký je rozdíl mezi tehdejší a dnešní „pékáefkou“?

RO: Myslím si, že Bělohlávkovy představy se podařilo realizovat poměrně úspěšně, ta „DNA“, kterou orchestru Jiří Bělohlávek vtiskl, je v něm pořád přítomna a v tomto duchu se nám daří stále pracovat. Samozřejmě orchestr se od té doby proměnil, posunul se umělecky velmi dopředu. Jednak po stránce repertoárové, protože v tehdejším  „mozartovském“ obsazení jsme pochopitelně hráli především klasický repertoár, ale také pro nás vhodné skladby 20. století – Martinů, Ravel, Suk, Stravinský a další. Postupně ale začaly přibývat skladby ve větším obsazení. Hráči samozřejmě také profesně vyspěli, uvědomme si, že na začátku byla většina členů čerstvými absolventy uměleckých škol, někteří dokonce ještě studovali.  To byla obrovská výzva právě pro Jiřího Bělohlávka, zpočátku byl umělecký vývoj orchestru strmý. Ale i v pozdějších letech orchestr stále vyzrával, a to jak po stránce, řekněme, hudební, tak po stránce samotné profese – např. v porovnání s tehdejším orchestrem jsou dnes hráči schopni velmi rychle a pohotově hrát skladby, které nikdy nehráli, a jsou schopni se na ně během krátké doby připravit. Tahle schopnost rychle nastudovat a skvěle interpretovat těžké skladby se vším, co kompozice vyžaduje, to je něco, co přináší jen praxe a umělecké zrání.

IŠ: To ale ovšem bylo jasně patrné už u Bělohlávka, hráči přicházeli na zkoušky vždy připraveni, takže dirigentům prakticky odpadla práce na technickém studování partů a mohli se věnovat rovnou formování svých představ při realizaci konkrétních skladeb.

RO: Ano, to dodnes zůstalo. Hráči dobře ví, že nemá smysl studovat výraz skladby, pokud ji nebudou mít technicky zvládnutou. To je jasné. A pak je tu druhá stránka věci, a to je čas, který je nutný k nastudování, protože PKF si ve svém provozním režimu nemůže dovolit luxus, že bude třeba čtyři dny zkoušet na jeden program, neboť celé to množství koncertů, nejen abonentních, ale i těch pro jiné organizátory ať v tuzemsku nebo v zahraničí, to prostě nedovolí. Jakmile se odehraje jeden koncert, hned se začíná zkoušet na druhý. Obrovský diktát ekonomického tlaku nám prostě neumožňuje, aby orchestr měl na jeden koncert třeba pět zkoušek, i když se to občas při mimořádně těžkém a dlouhém programu také stane, někdy si to vyžádá dirigent, někdy náročnost skladeb. Ale obvyklý rytmus zkoušek a koncertů je podobný, jako u ostatních orchestrů – okolo tří zkoušek plus generálka.

První setkání nadšených muzikantů s Jiřím Bělohlávkem (1. 8. 1994) Foto © archiv PKF – Prague Philharmonia

IŠ: Před pětadvaceti lety obsahovala první sezona šest orchestrálních koncertů v Rudolfinu. Vaše 26. sezona, jíž začínáte další čtvrtstoletí PKF – Prague Philharmonia, už zahrnuje šest řad.

RO: V sezoně 2019/2020 se PKF – Prague Philharmonia opět „dotkne zvuku“, což je  už druhým rokem headline, který prochází naší dramaturgií. Řada A v Rudolfinu zahrnuje osm orchestrálních koncertů, je to náš hlavní profilový cyklus. Komorní cyklus K, který vlastně začal vznikat už před mnoha lety v tehdejším sídle v PKF v Krocínově ulici, je koncipován jako intimní setkání přátel hudby, zakládá si na rodinné atmosféře. Dnes se početně rozrostl, koncertů je deset, nicméně tu výjimečnou atmosféru se snažíme nadále zachovávat. PKF se vždy zajímala o soudobou hudbu a tahle snaha o inovativní přístup před lety vyústila v další abonentní řadu s názvem „Krása dneška“. I ta má samozřejmě svůj vývoj, ale podstatné je, že hrajeme kompozice skladatelů 20. a 21. století.

IŠ: Vzpomínám si, že s tím přišel dirigent Michel Swierczewski a získal velkou podporu hráčů orchestru a také Francouzského institutu v Praze.

RO: Tehdejší vedení Francouzského institutu bylo velmi nakloněno propagaci soudobé hudby, samozřejmě s důrazem na hudbu francouzskou, a mělo s M. Swierczewskim velmi dobré vztahy. Spolupráce posléze ustala, ale v současné době velmi úzce spolupracujeme s francouzskou ambasádou a také jsme znovu nastartovali spolupráci s Francouzským institutem. Vymýšlíme společné projekty a vzhledem k tomu, že náš současný šéfdirigent je Francouz (byť žijící v Americe), je motivace francouzských partnerů jasná. V příští sezoně má cyklus „Krása dneška“ pět koncertů, které se budou konat nejen v divadle NoD, ale také v Karlínských kasárnách a v Národní technické knihovně. Opakuje se tzv. donátorská řada v Lobkowiczkém paláci – návštěvníci si kupují vstupenky, které nejsou úplně levné, a tím výrazněji podpoří PKF.

Pokračujeme ve velmi úspěšném konceptu koncertů pro děti v Rudolfinu – řady D a E mají celkem 8 koncertů. Stále se hodně věnujeme nejmladší generaci. Nabízíme portfolio edukačních programů pro školy, koncerty pro děti od 4 do 8 let, které kopírují dětskou řadu D a E v Rudolfinu, velmi populárním se stal pořad „Orchestr ve 3D“, který nabízíme podruhé. A nedílnou součástí bude v té následující sezoně opět dětský klub Notička pro děti od 13 do 14 let, který nabídne šest setkání tematicky spjatých s říší pohádek.

IŠ: Vraťme se k dramaturgii hlavního cyklu v Rudolfinu. Tvůrcem řady je šéfdirigent Emmanuel Villaume. Zdá se, že právě on vede orchestr spíše k velkému symfonickému zvuku, i když ne všechny koncerty jsou takto koncipovány. Cítíte to jako odklon od původní ideje komorního orchestru, vždyť letos zazní Brucknerova 3. symfonie, Musorgského Kartinky, Wagner, Brahms a další – tedy repertoár velkých symfonických orchestrů?

RO: Už jsem mluvil o tom, že orchestr od svých počátků prošel vývojem, a to i ve své dramaturgii. Je to částečně způsobeno požadavky hudebně-klasického trhu, pořadatelé mají mnohem větší zájem o velký symfonický zvuk, než o „komořinu“. Ale musím předeslat, že za poslední tři roky jsme např. přehráli kompletní Beethovenovy symfonie, a tudíž jsme navázali na onen klasicistní odkaz. A chtěl bych také říci, že hlavní idea PKF nebyla v tom, že budeme hrát jen klasickou hudbu. Hlavní důraz Bělohlávek kladl na špičkovou interpretaci, a to nejen klasického repertoáru či repertoáru komorního obsazení, ale jakéhokoliv repertoáru. Vždyť PKF např. zahajovala Pražské jaro Smetanovou Mou vlastí a Bělohlávek řídil v roce 1998 na závěrečném pražskojarním koncertě Beethovenovu Devátou – a už tehdy někteří kritici poukazovali na to, že prý to v „komorním“ obsazení „nezní dobře“. Samozřejmě, „pékáefka“ byla založena na Beethovenovi, Mozartovi, Haydnovi, klasické hudbě, ale jak už jsem řekl, orchestr stejně jako každý jiný má svůj vývoj. A ten nás v současné době zavádí do rozšířenějšího repertoáru, a já se domnívám, že jak posluchači, tak i hráči to vnímají pozitivně, protože to pochopitelně rozšiřuje naše dramaturgické možnosti, hráči mají šanci se potkat s něčím jiným, s velkým romantickým orchestrem, což je posouvá dál. Důležité je, že způsob hry komorního orchestru i v tom velkém repertoáru u nás zůstává zachován, totiž vzájemné naslouchání hráčů jeden druhému, korigování výrazu, ladění podle sousedních hráčů, aktivní podíl na zkoušení. Určitě to ale má svoje hranice, např. nikdy nebudeme hrát Mahlerovy symfonie, díla, která obsahují 90, 100 hudebníků – i když se výjimečně stane, že si to vyžádá organizátor či nějaký festival. Pak musíme zvažovat všechny aspekty, nejenom jestli to má nějaký umělecký přínos, ale např. s jakým sólistou či dirigentem se díky tomu můžeme potkat, zda nás to může nějak obohatit. A pochopitelně také máme na zřeteli ekonomickou stránku věci. Myslím si, že takovéto vybočení z klasické oblasti do velké symfonické tvorby není na škodu.

IŠ: Pro každý orchestr je při stavbě sezony důležitý výběr hostů, sólistů a dirigentů. V posledních letech PKF hledala a také nacházela zajímavé mladé interprety, mladé dirigenty. Jak se to podařilo pro ten následující rok, jaké zajímavé tváře PKF pražskému publiku přivede?

RO: Přivítáme jak mezinárodně etablované umělce, tak hudebníky z kategorie tzv. „rising stars“ – vycházející hvězdy. Sezonu zahájíme Beethovenovým „Císařským“ koncertem s vynikajícím makedonským klavíristou Simonem Trpčeskim. Je to držitel mnoha prestižních cen za své nahrávky a pravidelný host světových orchestrů. Velkou radost máme z toho, že se nám podařilo pozvat na Beethovenův trojkoncert trio Baiba Skride, Harriet Krijgh a Lauma Skride, uslyšíme Petra Nekorance, našeho nadějného tenoristu, mladičkou francouzskou houslistku Evu Zavaro, v jejímž podání zazní u nás zcela neznámý houslový koncert švýcarského skladatele 20. století Pierra Wismera, francouzská mezzosopranistka Stefanie d´Oustrac přednese v závěrečném koncertu Berliozovu Smrt Kleopatry. Jako další dirigenty jsme pozvali Juliana Rachlina, který bude současně i sólistou v Mozartově Koncertantní symfonii spolu s violistkou Sarah McElravy, před orchestr se opět postaví Jiří Rožeň, působící více v zahraničí než u nás, za „černého koně“ sezony bych možná označil slovinského dirigenta Simona Krečiče. A po delší době přivítáme našeho dřívějšího šéfdirigenta Kaspara Zehndera.

IŠ: Jiří Bělohlávek dával šance mladým dirigentům, vedle něj působili Tomáš Hanus, Zbyněk Müller, Jakub Hrůša a další, i Jiří Rožeň, jedna z největších našich dirigentských nadějí, se s Bělohlávkem potkal, byť „pouze“ na konzervatorním dirigentském semináři. Jaké další mladé dirigenty uvidíme, dostanou někteří šanci třeba v dětských cyklech?

RO: V dětských koncertech spolupracujeme s HAMU v Praze, snažíme se angažovat mladé dirigenty, dávat jim šanci vystoupit před orchestrem, aby si v praxi ověřili, co se ve škole naučili. I pro nás je to taková předvstupní brána, s orchestrem se oťukávají, poznávají, aby třeba v budoucnu s námi mohli regulérně spolupracovat.

IŠ: PKF vždycky ráda experimentovala, jeden koncert ale bude opravdu výjimečný. Bude na něm představena skladba, kterou vytvořila „umělá inteligence“, a to na základě torza manuskriptu Antonína Dvořáka. Jedná se o projekt společnosti AIVA a skladba nese název „Symphony for Future World“, zřejmá parafráze Dvořákovy Novosvětské.

RO: Tento projekt vznikl z iniciativy agentury Wunderman a za podpory našeho generálního partnera KB. Skladba není dialogem mezi dvěma lidskými osobnostmi, ale mezi člověkem a umělou inteligencí. Pro mě osobně je to strašně zajímavý a poučný experiment, protože vzít fragment Dvořákovy skladby, postupně do počítače vložit všechny Dvořákovy skladby a nakonec na základě podrobné analýzy Dvořákových melodických, harmonických a jiných postupů vytvořit model skladatelovy hudební řeči a podle toho dokončit onen nalezený fragment do konečné kompozice, která by měla být co nejvíce podobná rukopisu Antonína Dvořáka, je opravdu futuristické. Myslím si, že je to pro hudební fanoušky mimořádně zajímavé, na druhé straně ale nevěřím, že to je směr, kterým se bude hudba či komponování ubírat. V listopadu by měla zaznít třetí věta z této kompozice, první dvě jsme už odehráli dříve.

IŠ: Jak to v příští sezoně vypadá s dalšími domácími a zahraničními koncerty?

RO: Letos v únoru jsme absolvovali čtyři koncerty s Jonasem Kaufmannem, a protože byly velmi úspěšné, spolupráce s tímto německým tenoristou má své pokračování i v nadcházející sezoně. 14. října odehrajeme ve Vídni v Musikvereinu gala-operní koncert a pak v lednu 2020 se objevíme v patnácti evropských městech. Máme z toho všichni velkou radost, protože Jonas Kaufmann je nejen skvělý umělec, ale také velmi otevřená a přátelská osobnost. Poprvé se třemi koncerty představíme v Kuvajtské národní opeře a nadále pokračují naše projekty v Královské opeře v Ománu.

IŠ: Začátkem léta zčeřila poklidné vody světa klasické hudby zpráva o zrušení zájezdu PKF do Číny – jaká je situace dnes?

RO: Dnes už víme, že turné bylo definitivně naší partnerskou čínskou agenturou zrušeno, resp. diplomaticky řečeno „odsunuto na dobu neurčitou“. Je to velká škoda, protože to turné mělo obsahovat 14 koncertů, což je velmi neobvyklý počet, české orchestry jezdí do Číny na turné s nanejvýš šesti až osmi produkcemi. Je paradoxní, že turné bylo koncipováno k 70. výročí navázání diplomatických vztahů mezi Čínou a tehdejším Československem, měla se hrát česká hudba, Bedřich Smetana Má vlast a Antonín Dvořák 9. symfonie, a mělo to být doplněno soudobými čínskými autory. Turné jsme připravovali dva roky. Věříme ale, že dřív nebo později PKF do Číny zavítá, protože politika a kultura by se neměly míchat.

IŠ: Kromě politických konotací to má na PKF i finanční dopady. V tisku proběhlo, že jde o ztrátu asi 3 milionů, což je pro financování činnosti nezávislého orchestru opravdu docela dost.

RO: Ztráta je ještě větší, okolo 4 mil., účetně pro tento rok 2019. Snažíme se nyní přijít s nějakým alternativním řešením, jak tuto ztrátu vykompenzovat. Otázka je, zda se to podaří a do jaké míry.

IŠ: Jak se žije nezávislému orchestru? PKF je vnímána jako jeden z nejlepších našich, patrně i evropských orchestrů, ale málokdo si uvědomuje, že financování takového tělesa je úplně jiné než u příspěvkových organizací. Nemáte zřizovatele, tedy žádný stabilní finanční zdroj. Jak vnímá tuto situaci ředitel, a jak hráči, kteří mají mnohem více hráčských povinností než jejich kolegové v příspěvkových institucích, kdy úspěchy PKF jsou zcela srovnatelné s nejlepšími orchestry nejen u nás, ale naopak podmínky, zejména finanční, jsou nesrovnatelné.

RO: Samozřejmě tato situace je pro ředitele, nebo pro vedení včetně správní rady a dozorčí rady dost frustrující, vlastně trvá po celých 25 let existence. PKF – Prague Philharmonia má, řekněme, tři základní stavební kameny svého rozpočtu: granty z ministerstva kultury, granty z magistrátu hlavního města Prahy a vlastní výnosy. Pokud se týká těch vnějších zdrojů, tedy grantů, zdaleka nepokrývají potřeby, které orchestr má.

IŠ: Znamená to, že příspěvky z veřejných zdrojů, granty, nejsou adekvátní příspěvku zřizovatele u příspěvkových organizací?

RO: Samozřejmě, a navíc, jejich výše je velmi proměnlivá, my nikdy předem nevíme, jakou částku dostaneme: šest, sedm, pět, devět milionů? Zatímco příspěvkové organizace už na základě návrhu rozpočtu mohou s více než půlročním předstihem zcela přesně vědět, s jakými prostředky mohou počítat. My musíme spoléhat na to, že alokace prostředků do grantových systémů bude dostatečně vysoká, přitom rozpočet se schvaluje v posledních měsících roku, teprve pak nastoupí propočet na granty, takže my se dozvíme v ideálním případě někdy koncem ledna, kolik jsme na daný rok dostali peněz. Trošku jiná situace je na pražském magistrátě, kde jsme účastníky čtyřletého grantového programu, takže tady opravdu předem víme, kolik dostaneme. Pokud se týká vlastních příjmů, ať už jsou to vstupenky, reklamní smlouvy, sponzoři, mecenáši, donátoři, příjmy z koncertů pro jiné pořadatele, jsou pro nás klíčové a to pochopitelně klade ohromný tlak na management i na hráče. Všichni vědí, že prostě musíme vyprodat koncerty, přijet ze zájezdu se ziskem, přemluvit sponzory k podpoře. Na jedné straně vás to nutí ke kreativitě, k inovacím, nemůžete ustrnout na místě, management musí neustále přicházet s projekty, které jsou nejen umělecky hodnotné, ale také zajímavé komerčně. Důležité je, aby je zaznamenala mediální sféra, aby se o tom psalo, aby se o nás veřejnost dozvěděla, abychom se dostali do co nejširšího povědomí. To je něco, co musíme neustále zdokonalovat, rozvíjet, ale ta přece jen potenciální existenční nejistota určitě není tím, v čem bychom chtěli žít. Bohužel, realita je taková, a tak jsme se to – hráči a management – do určité míry museli naučili chápat a nějak se s tím srovnat.

IŠ: Jaká je vlastně soběstačnost orchestru? Tzn. kolik procent rozpočtových výdajů tvoří peníze z veřejných zdrojů a kolik z vlastní činnosti?

RO: Soběstačnost PKF je v současnosti mezi 60 a 65 %. Z veřejných zdrojů získáváme podporu zhruba 35–38 %.

IŠ: Vaše soběstačnost je tedy neuvěřitelných 6065 %, zatímco příspěvkové organizace ji mají kolem cca 20 %. Co vlastně může PKF nabídnout potenciálním partnerům? Nemá vlastní sál, nemůže nabídnout prezentaci v sídle, je tak přece jen méně viditelná než Česká filharmonie, Národní divadlo, FOK. To je pro fundraising a PR aktivity docela problém, jak přilákat partnery.

RO: To je pravda, všechno souvisí se vším, už jsem hovořil o tom, že management je nucený přicházet s kreativními projekty, které si musejí získat pozornost v mediálním světě, a pokud ji nezískají, tak o tom nikdo neví. Žádný mecenáš nebo investor nemá zájem spolupracovat s orchestrem nebo s kulturní institucí, která není známá, protože chce své jméno, které třeba dlouhou dobu budoval, spojit s úspěšnou organizací, která má nějakou vizi, nějakou představu, zajímavé projekty.

IŠ: Sezona již opravdu klepe na dveře, vy máte před sebou jeden zcela mimořádný koncert. Připadá mi, že je to vlastně završení pomyslného obrovského oblouku od začátků PKF k dnešku: první koncert 17. listopadu před 25 lety ve Španělském sále pro nějakých 400, 500 posluchačů, v komorním obsazení – a o čtvrtstoletí později, 13. listopadu 2019, ohromný koncert v obrovské hale, předpokládáme asi 30003500 diváků, úplně jiný repertoár a vlastně i orchestr.

RO: Tenhle projekt vznikl přede dvěma lety, kdy jsme se dozvěděli, že vedle O2 Arény se staví menší hala O2 Universum. Management O2 Universa si od počátku stanovil, že nová hala bude multifunkční a bude schopna obsáhnout více segmentů svého naplnění, ať už je to kongresová turistika, semináře, přednášky, a také koncerty – klasické hudby, popové, rockové atd. Pro každý tento segment chtějí udělat speciální „oppening“, zahajovací projekt, který by ukázal veřejnosti a těm, kteří by chtěli O2 Universum v daném segmentu využít, že hala je tak skvěle udělaná, propracovaná a vybavená, že uspořádat jejich akci, třeba klasický koncert nebo kongres v O2 Universum je ten nejlepší nápad. My jsme zvažovali, zda do toho jít, zkoumali jsme, jaká tam je akustika, jaká by byla nejlepší skladba, a nakonec jsme dospěli k názoru, že to může být skvělá akce a že naprosto ideální na zahájení by byla Devátá Beethovenova symfonie, vlastně navíc může být jakýmsi završením našeho tříletého beethovenovského cyklu.

IŠ: Uteklo 25 let – kde bude PKF za dalších 25 let, jak bude vypadat?

RO: Já si myslím, že za dalších 25 let bude mít PKF – Prague Philharmonia svůj vlastní dům, vlastní sál, a věřím, že bude působit stále stejně svěže a mladě jako teď. Ze své vlastní zkušenosti hráče a manažera vím, že PKF je pro nás všechny doslova srdeční záležitostí. Je úžasné, že stále 70 % hráčů je v orchestru v podstatě od začátku, od dob Jiřího Bělohlávka. Je to jejich dítě, které si vypiplali úplně od plenek až do doby dospělosti, a tak bych si hrozně moc přál, aby orchestr pokračoval v nastoupeném trendu. Jsem přesvědčen, že v novodobé historii naší republiky je to ne-li největší, tak jeden z největších kulturních počinů. A myslím si, že už se to ani nemůže opakovat. Protože tehdy se sešlo tolik věcí dohromady, především lidé, a to nejen ti, kteří orchestr vytvořili, ale i ti, kteří měli orchestr od počátku rádi, a dodnes mu pomáhají. Věrní abonenti, členové správních rad, sponzoři a partneři, lidé z veřejných institucí, médií – nerad bych zapomněl na některé.  Už dnes zkušení hráči v naší Orchestrální akademii předávají své zkušenosti, „firemní kulturu“, nastupující generaci. I díky tomu bude orchestr pořád mladý a jsem přesvědčen, že i v budoucnu bude patřit k naší špičce a překoná všechny nástrahy, které na jeho cestě nepochybně stále číhají.

Děkovačka… Foto © archiv PKF – Prague Philharmonia