Kutná hora a husitství

Husitská revoluce představuje tradičně jeden z klíčových bodů české medievistiky. Šestisetleté výročí od výbuchu revolučních událostí proto doslova vybízí k setkání nad otázkami již jednou tematizovanými, nedostatečně promyšlenými, aktuálně řešenými či dosud nevyslovenými. Konference, jež se ve dnech 9.–10. dubna 2020 uskuteční v Kutné Hoře, si klade za cíl přiblížit dějiny „stříbrného“ města a jeho blízkého okolí právě v dynamických a dramatických letech revoluce. 

Srdečně Vás proto zveme k aktivní účasti na uvedeném setkání, jehož obsahem by se měly stát níže nastíněné tematické okruhy.

1. Líčení ukrutností, páchaných údajně v Kutné Hoře v prvních týdnech revoluce, zastiňuje úvahy o roli města ve struktuře Zikmundovy strany. Právě Kutná Hora přitom králi posloužila jako nástupiště jeho sil vůči revoltující Praze. Nabízí se tak otázka, jakými úkoly Zikmund pověřoval kutnohorské radní, jaký byl v kontextu králových válečných sil vojenský potenciál města, jaké bylo personální složení Zikmundova dvora či jaké dopady mělo setrvání dvora na samotné město? Lze vlastně na Kutnou Horu pohlížet jako na Zikmundovu rezidenci?

2. Neúspěšné pokusy o vojenské pokoření husitů vyústily v přechod Kutné Hory do tábora kališníků, což přimělo řadu osob konzervativního smýšlení k opuštění města. Za zvážení tak stojí personální, majetková, profesní atd. struktura těchto osob i jejich další kariéry v nových podmínkách. Stranou pozornosti by neměla zůstat ani otázka kontinuity před- a pohusitského osídlení města, resp. otázka dosídlení města po jeho druhém vypálení v roce 1424.

3. Kuriózní stanovení správy města po jeho ovládnutí Žižkou v roce 1423, kdy slepý hejtman určil konšely losem, nás přivádí k otázce vnitřních poměrů v Kutné Hoře v době, kdy město spadalo pod správu táborsko-sirotčího kondominia. Ke zkoumání v tomto ohledu vybízí jak některé segmenty
městské správy (zejména fungování městských čtvrtí, předměstí apod.), tak zachované výtahy z dnes již bohužel ztracených městských knih.

4. Pozoruhodná je i intenzita pozemkového vlastnictví a sídel husitských exponentů v širším okolí Kutné Hory, v jejímž kontextu by také bylo vhodné nahlížet vojenské operace, k nimž v zázemí města docházelo na samém konci revolučních let (především dobývání hradu Sion). Vítány jsou ale i další příspěvky postihující četné vojenské události (bitva u Malešova apod.) v regionu a to i z pohledu archeologie a dalších příbuzných oborů.

5. Dramatické zvraty revoluční štěstěny se otiskly i v utváření referenčních bodů vzpomínání obyvatel kraje, jak naznačuje epizoda související se shromážděním lidu na hoře Melechov u Ledče nad Sázavou nebo rozvoj specifické paměti spojené s postavou Jana Žižky v Čáslavi. Rozličné formy a příklady vzpomínání na dobu „vymknutou z kloubů“ tak rovněž náleží mezi diskutovaná témata.

6. Opominout samozřejmě nelze ani roli Kutné Hory a sousední Čáslavi coby míst četných sněmovních jednání, resp. míst konání náboženských synod (a to až do 40. let 15. století).
7.  Specifickým problémem je pak bezpochyby chod a fungování mincovny, jakožto klíčového objektu města, a stav českého mincování v průběhu husitství vůbec.
8. Prvořadým kutnohorským historikem husitství se díky své impozantní, stěží překonatelné monografii stal Jiří Kejř. Analýza jeho metodického přístupu a dějinného obrazu, jenž ovlivnil řadu dalších historiků, proto rovněž vybízí ke zhodnocení.

Termín odevzdání přihlášek je 31. 10. 2019
Přihlášky posílejte na viktor.pohanka@soapraha.cz

 

Vídeň 2020. Hlavní město hudby

Vídeň a hudba – to patří dohromady. V kalendářním roce 2020 se Vídeň chystá poctít všechny umělce a instituce, které z ní činí světové hlavní město hudby. Zvláštní pozornost přitom metropole věnuje Ludwigu van Beethovenovi, který ve Vídni žil 35 let, a v roce 2020 uplyne 250 let od jeho narození.

Ludwig van Beethoven, jedna z nejvýznamnějších hudebních osobností všech dob, je s rakouským hlavní městem neodmyslitelně spjat. Dlouhých 35 let byla Vídeň jeho domovem a po smrti byl podobně jako Mozart a řada dalších hudebních velikánů pochován na zdejším ústředním hřbitově. Beethovenův jedinečný odkaz ale ve Vídni žije dál, a rok 2020, na který připadá 250. výročí skladatelova narození, proto Vídeň označuje jako Beethovenův rok a chystá řadu akcí.

Beethovenův rok 2020

Beethovenova revoluční hudba bude u rakouských sousedů znít ještě častěji než doposud – ať již ve Státní Opeře nebo dalších honosných budovách. Napříč městem proběhne řada tematických a interaktivních výstav, do nichž se zapojí i Rakouská národní knihovna, Uměleckohistorické muzeum ve Vídni nebo Dům hudby. Vhled do skladatelova života nabídnou i místa, na nichž Beethoven žil – jeden z příbytků je dnes domovem jeho muzea. Slavnostní zahájení se chystá do vídeňské radnice na 16. prosince 2019, den Beethovenových narozenin.

Vídeň 2020. Hlavní město hudby

Po celý rok Beethovenova 250. jubilea se Vídeň bude prezentovat jako hudební město, které udává tón. Hlavní město i místní turistická agentura u této příležitosti chystají speciální kampaně. K sousedům zavítají i světové hvězdy kombinující tradiční a moderní hudbu jako například zpěvák a klavírista Billy Joel, klavírní virtuózka Yuja Wang nebo autor filmové hudby Hans Zimmer, kteří doplní již tak bohatou kulturní nabídku.

Každý večer poslouchá ve Vídni živou klasickou hudbu na 10 000 lidí a fenomény jako novoroční a letní koncert Vídeňských filharmoniků jsou celosvětově nejsledovanějšími akcemi klasické hudby. Světovou prestiž získala i vídeňská hudební univerzita – hvězdy zítřka tak na místních koncertech hrají už dnes. Nahrávky z Vídně zaznívají v hollywoodských filmech a tóny z gigantické hudební databanky Vienna Symphonic Library se objevily například i v hitech Lennyho Kravitze nebo Beyoncé. Na světové úrovni jsou i výrobci nástrojů, k nimž patří struny od Thomastik Infeld nebo ručně vyráběné klavíry z manufaktury Bösendorfer.

V roce 2020 tak chce Vídeň opět dokázat, že je skutečným světovým hlavním městem hudby, a že stále určuje světové hudební dění.

Vybrané speciální hudební akce

Musikverein

  • výročí otevření nové budovy, řada Beethovenových koncertů

Koncertní dům Wiener Konzerthaus

  • Řada koncertů všech Beethovenových symfonií
  • Novoroční a silvestrovské koncerty Symfonie č. 9 (1. 1. 2020 a 31. 12. 2020)
  • Best of Beethoven (5. a 7. 6. 2020)

Festival Fest der Freude (8. 5. 2020)

  • Open air na náměstí Heldenplatz v den 75. výročí konce 2. světové války

Simultánní koncert Bonn – Vídeň (15. 5. 2020)

  • Společný koncert Orchestru Bonn a Vídeňských symfoniků, open air

Státní opera

  • Zatím nezveřejněné překvapení

Dům hudby Haus der Musik

  • Instalace Inside Beethoven (červen a červenec 2020)
  • Dvě zvláštní výstavy
  • Nový virtuální dirigent

Rakouská národní knihovna

  • Zvláštní výstava (počátek roku 2020)

Více na https://musik2020.wien.info (od září 2019), nebo http://www.wien.info

STRAUSSOVA ŽENA BEZE STÍNU

Oslavy jubilejní existence světoznámého rakouského divadla vyvrcholily 25. 5. 2019 v historický den připomínky 150. výročí založení Vídeňské státní opery. U příležitosti slavnostní události se v divadle uskutečnila premiéra opery Žena bez stínu Richarda Strausse pod taktovkou renomovaného německého dirigenta Christiana Thielemanna.

I když divadlo bylo v roce 1869 otevřeno operou Don Giovanni Wolfganga Amadea Mozarta, nerozhodlo se vedení současné scény investovat finance do její nové inscenace, protože na repertoáru je dle slov ředitele Dominiquea Meyera dobrá produkce Mozartovy opery, kterou režíroval Jean-Louis Martinoty. K oslavám byla vybrána Straussova opera, která poprvé zazněla před sto lety.

Světová premiéra opery Žena beze stínu se konala ve Vídni 10. 10. 1919 a již po prvním historickém uvedení pod taktovkou Franze Schalka sklidila velký ohlas. Dílo inscenoval režisér Hans Breuer a výpravu navrhl scénograf Alfred Roller. Richard Strauss a Franz Schalk přijali od roku 1919 posty ředitelů proslulého rakouského divadla. Z dalších dirigentů dílo v nových inscenacích na stále slavnější scéně světového renomé hudebně nastudovali např. Clemens Krauss, Karl Böhm, Herbert von Karajan a Giuseppe Sinopoli.

Christian Thielemann se s operou Žena bez stínu Richarda Strausse již ve své kariéře setkal, v rakouském kontextu v roce 2011 byl s dílem konfrontován na Salcburském festivalu, kde byla uvedena v režii Christofa Loye a Thielemann řídil Vídeňskou filharmonii.

Ve Vídeňské státní opeře dirigoval Thielemann z tvorby Richarda Strausse před květnovou slavnostní premiérou dosud pouze představení Ariadny a Růžového kavalíra. Hudební nastudování opery přijal v tomto divadle teprve po třetí. Po debutu premiéry Tristan a Isolda Richarda Wagnera v roce 2003 se jeho druhou premiérou stala opera Jeníček a Mařenka Engelberta Humperdincka v roce 2015, z dalších děl dirigoval ve vídeňském divadle nejčastěji opery Richarda Wagnera a Wolfganga Amadea Mozarta.

Z devíz Orchestru Vídeňské státní opery vyzdvihuje dirigent především zvuk tělesa a nesmírně si váží muzikální flexibility hráčů, kteří během provedení oper velmi citlivě naslouchají pěveckým výkonům a jsou schopni pružně a adekvátně reagovat na vokální projev. Jak v hudební rovině na vysoké technické úrovni, tak i v emocionální rovině adekvátními interpretacemi frází na výjimečné úrovni přednesu.

Opera Žena bez stínu se řadí mezi nejproslulejší díla operní historie 20. století. Richard Strauss ji skládal během první světové války a dokončil v roce 1917. Tehdy se jednalo o již čtvrté společné dílo Richarda Strausse a libretisty Huga von Hofmannsthala. Z formálního hlediska komponoval operu o třech aktech v řadě uzavřených čísel. Výrazně a v mistrovské instrumentaci odlišil od sebe postavy, přičemž v jedinečné hudební charakteristice vyjádřil jejich společenské zázemí. Do nesmírně diferencovaného zvuku orchestru zahrnul Strauss nejen dramatický proud plný lyriky, poetiky a symboliky, ale i příznačné motivy a aspekty symfonického charakteru. Velmi působivě vyzdvihl ariosní pasáže, melodrama a recitativní parlando. Po čase se stala opera jeho vrcholným hudebně dramatickým dílem.

Velkolepou operu o třech jednáních koncipoval dirigent se svrchovaným nadhledem. Precizně uchopil nejen fráze, čísla a akty, ale i detaily napříč výjimečným velkým orchestrálním obsazením. Své pojetí korunoval významovou symbolikou hudebních oblouků a orchestrálně vrstevnatou gradací dramatického příběhu libreta Huga von Hofmannsthala. Mnozí hudebníci podali během večera zářné výkony. Pod taktovkou Thielemanna hráli v maximální šíři barevného a dynamického spektra mimořádného díla, kterému vtiskli silný hudební a dramatický tah.

Francouzský režisér Vincent Huguet, který byl přizván k inscenování Straussovy opery Žena bez stínu, ve Vídeňské státní opeře debutoval, stejně jak jeho krajané z tvůrčího týmu, scénografka Aurélie Maestre a návrhářka kostýmů Clémence Pernoud.

Libretista Hugo von Hofmannsthal se pro vznik textu nechal inspirovat orientálními prameny, křesťanstvím, pohádkami a pověstmi. Právě rozmanitost symbolů a děj prolínající realitu s irealitou, skutečností, iluzí a snem staví před inscenátory obtížné řešení realizace díla. Huguet se svým týmem vytvořil produkci, která i přes výjimečnou charakteristiku doby vzniku díla působí nadčasově. Pohádkové rysy potlačil a umocnil obrazivou výtvarnost doby i s jejími typickými kostýmy. Příběh prolínající linie vztahu císařského páru, barvíře a jeho ženy a sféry duchů výrazně zpřehlednil. Vynikajícím zacházením se světlem, hloubkou horizontu a šíří jeviště se mu podařilo zachytit esenci atmosféry velkoleposti opery.

Americký tenorista Stephen Gould, známý ve Vídeňské státní opeře především z titulních Wagnerových rolí Parsifala, Tannhäusera a Tristana či z Brittenova Petera Grimese, byl vybrán tentokrát do páru s finskou sopranistkou. Camilla Nylund s ním vytvořila císařský pár plný noblesy, jenž důstojně snáší bolest. Nylund dokázala strhnout své nejbližší i jistou tajemností. Pěvecky zpívali úchvatně, v kráse sytosti barev a s lehkostí náročné techniky. Švédská sopranistka Nina Stemme, která si srdce posluchačů ve Vídni získala zejména díky ztvárnění velkých rolí oper Richarda Wagnera, jim byla silnou operní partnerkou. Barvířku, kterou zpívala po boku německého barytonisty Wolfganga Kocha, prodchla brilantní pěvkyně hloubkou emocionálního prožitku. Kochův Barak vedle jejího projevu působil pasivněji a podal solidní výkon. Německá sopranistka Evelyn Herlitzius, která ztělesnila ve Vídeňské státní opeře i titulní roli Janáčkovy opery Káťa Kabanová, publikum ve Straussově opeře nadchla. Chůvu zpívala s grácií a roli vtiskla pozoruhodný složitý charakter. V dalších postavách se zaskvěli např. Thomas Ebenstein, Sebastian, Maria Nazarova, Ryan Speedo a Ileana Tonca. Situováním postav režisér velmi napomohl vyznění krásy hlasů a operní hudby.

Jevištní orchestr Vídeňské státní opery přispěl k výstižné charakteristice situací a Sbor Vídeňské státní opery v rozličných rolích císařských sluhů, cizích dětí a hlasů duchů, podal mimořádný pěvecký výkon. Bouřlivé ovace s ovacemi ve stoje si vysloužili Christian Thielemann, Evelyn Herlitzius, Nina Stemme a Camilla Nylund.

Do divadla se vrací opera na repertoár 10., 14. a 18. 10. 2019. Návštěva představení může být pro mnohé české posluchače velkým přínosem, nejen kvůli výjimečnému tvůrčímu týmu, ale i z pohledu bližšího seznámení se s dílem Žena beze stínu, kterou Národní divadlo v Praze dosud nezařadilo na repertoár, přičemž se jedná o Straussovo vrcholné dílo.

Zleva Evelyn Herlitzius (Chůva), Camilla Nylund (Císařovna) a Nina Stemme (Barvířka) Foto © archiv Wiener Staatsoper – Michael Pöhn

Wien, Wiener Staatsoper – Richard Strauss: Žena bez stínu (Frau ohne Schatten). Dirigent Christian Thielemann, režie Vincent Huguet, výprava Aurélie Maestre, kostýmy Clémence Pernoud. Premiéra 25. 5. 2019.

Červencová nej  zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Do základu pro červencová „nej“ dávám hojný počet sedmi inscenací oper či dalších hudebně-dramatických žánrů a čtyři koncerty.

Třebaže stálá divadla v červenci nehrají, díky festivalům počet premiér v tomto měsíci dokonce převyšuje běžnou sezonu. Je to především zásluhou Olomouckých barokních slavností a Ensemblu Damian pod vedením Tomáše Hanzlíka, na kterých byly v novodobých premiérách uvedeny serenata Il tribunale di Giove / Jupiterův tribunál Carla Ditterse z Dittersdorfu, sepolcro Františka Adama Míči Zpívané rozjímání některých tajemství hořkého umučení a umírání pána a spasitele našeho Ježíše Krista, dvě serenaty Johanna Heinricha Schmelzera Le Veglie ossequiose / Uctivé vigilie a Die sieben Alter stimben zu samben / Sedm věků stáří pěje pospolu a opera Pietra Andrei Zianiho L’Elice. Tuto sérii doplnila jedna novinka v typicky hanzlíkovském stylu – Piramo e Tisbe na libreto díla hraného v Olomouci v roce 1712, kterou jsem ale absolvovat nezvládla.

O rozhojnění červencové nabídky se postaral také soubor Musica Florea Marka Štryncla uvedením melodramu Kirké Václava Praupnera a opery-pasticcia Praga nascente da Libussa e Primislao / Praha zrozená Libuší a Přemyslem, kdy pro toto uvedení na dochované libreto Antonia Denziho doplnil hudbu z oper Antonia Vivaldiho Eduardo García Salas.

Hudebně-dramatické produkce jsou také součástí Hudebního festivalu Znojmo, letos zde soubor Czech Ensemble Baroque pod vedením Romana Válka scénicky uvedl oratorium Georga Friedricha Händela Saul.

Bohatá byla zásluhou festivalů také koncertní nabídka s vokálními skladbami. Letní slavnosti staré hudby zahájily svůj 15. ročník vícehlasými motety druhé poloviny 16. a počátku 17. století v programu nazvaném Jubilate Deo, části z Kávové kantáty Johanna Sebastiana Bacha se staly základem pro inscenaci Balet o kávě a o tradiční španělský večer nazvaný Corazón español se postarali Exclamatio string quartet, kytarista Quito Gato a mezzosopranistka Anna Reinhold. V rámci festivalu Bach for All uvedl Jakub Kydlíček se souborem Concerto Aventino koncert Actus tragicus s kantátami Johanna Sebastiana Bacha a Georga Philippa Telemanna. A souboru Collegium 1704 pod vedením Václava Lukse se dostalo cti vystoupit už po čtvrté na Salcburských slavnostech s programem, který kombinoval Jana Dismase Zelenku a Johanna Sebastiana Bacha.

Zážitek s Collegiem 1704 v Salcburku

Jeden ze zahajovacích koncertů letošního ročníku Salcburských slavností v dramaturgické řadě Duchovních ouvertur pořadatelé svěřili Collegiu 1704 Václava Lukse. Na tomto prestižním festivalu tak Collegium 1704 vystupovalo už počtvrté.

Tentokrát se Collegium 1704 ve velkém sále Mozartea mohlo předvést se svým „erbovním“ skladatelem – Janem Dismasem Zelenkou. Jeho strhující kajícný žalm Miserere c moll (ZWV 57 z roku 1738) a z cyklu tzv. posledních mší ta úplně poslední z roku 1741  – mše Všech svatých a moll (ZWV 21) komplementárně doplnila kantáta Johanna Sebastiana Bacha, BWV 12 Weinen, Klagen, Sorgen, Zagen.

Zcela vyprodaný koncert vyvolal spontánní nadšení. Základem interpretačního stylu Collegia je propojení transparentní plastičnosti vedení hlasů, které se neslévají, s vyváženým barevně bohatým zvukem orchestru a sboru, jehož role je zejména v Zelenkově mši klíčová. Ve stmelené stylové jednotě ze sboru vystupují v sólových částech jednotliví zpěváci, kteří mají Luksův interpretační přístup hluboce zažitý. V Zelenkově Miserere se svým jasným a zároveň nádherně oblým sopránem předvedla Helena Hozová, k níž se ve mši připojili se sametovým altem Aneta Petrasová, energickým tenorem Václav Čížek nebo lahodným basem Tomáš Král. K Bachově kantátě se skvěle hodil lyričtější alt Kamily Mazalové v souznění s jímavými hobojovými sóly Kathariny Andreas.  Z provedení Collegia se šířila naléhavost pokorné prosby o smilování, dojímal smutek, hřměla hrozba Božího soudu, tryskala rozjásanost. Koncert hýřil muzikantskou energií, mladistvým elánem, intenzitou spříznění všech interpretů, která se přenášela do publika.

Propadák s koncertem Actus tragicus

Prorazit dnes v bachovské interpretaci je mimořádně obtížné a nejspíš to ani není ambicí projektu Bach for All. Nicméně základní interpretační standardy by festival s takovým názvem naplnit měl. Koncert Actus tragicus v Zrcadlové kapli Klementina jim však dostál jen dramaturgií svého programu. Bachovu ranou kantátu Gottes Zeit ist die allerbeste Zeit (BWV 106) z doby jeho působení v Mühlhausenu, známou právě pod označením Actus tragicus, pojilo s Telemannovou kantátou Ach wie nichtig, ach wie flüchtig (TWV 1:38) téma určení těchto skladeb k pohřbu. Poslední věci člověka v těchto skladbách ovšem navzdory označení „tragicus“, jak ho chápeme dnes, nejsou pojaty jako fatální katastrofa, ale s křesťanskou vizí radostného očekávání vysvobozujícího božího odpuštění a života věčného. Třetí kantátu večera – Gleichwie Regen und Schnee von Himmel fält (BWV 18), také z Bachova raného období, s ostatními pojila spíše instrumentace bez použití houslí.

I když se na provedení kantát podíleli sólisté, kteří mají s barokní hudbou veliké zkušenosti, a orchestr Concerto Aventino tvořili hráči na repliky barokních nástrojů, interpretace se pod vedením Jakuba Kydlíčka omezila na odehrané noty, v případě brilantnějších pasáží navíc ne zcela přesně. Pro basistu Ivo Michla a altistku Moniku Machovičovou byly sólové party zatím na hranici jejich současných možností a ani ve sborových částech se nedařilo propojovat hlasy do stmeleného zvuku. Ani kontratenorista Jan Mikušek a tenorista Tomáš Lajktep, kteří tak skvěle dotvářejí barevné vyladění sboru Collegia Vocale 1704, při sólovém vystoupení tentokrát poselství kantát zprostředkovat nedokázali.

Koncert Actus tragicus se shodou okolností dostal do bezprostředního srovnání s dvěma dalšími koncerty, na kterých uprostřed července zněla Bachova hudba: s již zmíněným vystoupením Collegia 1704 na Salcburských slavnostech  a s hravě veselou interpretací orchestrálních suit a částí Kávové kantáty souborem Collegium Marianum na Letních slavnostech staré hudby. Ale i v kontextu dalších našich souborů staré hudby má Jakub Kydlíček se svým Concertem Aventino před sebou ještě hodně práce, aby se k této úrovni přiblížil.