Národní divadlo s operou Nabucco v Regensburgu

Řezno, Thurn und Taxis Schlossfestspiele

Orchestr a Sbor Státní opery vystoupil pod taktovkou hudebního ředitele Státní opery Andrease Sebastiana Weisera v bavorském Řezně na festivalu Thurn und Taxis Schlossfestpiele. Open air scéna se nachází v překrásných zahradách zámku St. Emmeram. Zámecké slavnosti se zde konají už od roku 2003.

Státní opera představila Verdiho Nabucco ve dvou večerech, ve dvou různých obsazeních, 12. a 13. 7. 2019.

Režisér José Cura s autorkou kostýmů Silvií Collazuol se zúčastnili prvního večera, kdy stihl zrealizovat i rozhovor pro místní televizi.

V hlavních rolích se představili v alternacích Martin Bárta a Miguelangelo Cavalcanti jako Nabucco, Anda-Louise Bogza a Kristina Kolar jako Abigaile, Veronika Hajnová a Jana Sýkorová jako Fenena, v roli Zachariáše se představil Oleg Korotkov a Roman Vocel a bez alternace na festivalu vystoupili v roli Ismaela Josef Moravec, Pavel Švingr (Velekněz), Jan Ondráček (Abdallo) a Hana Jonášová (Anna).
Premiéra Verdiho opery Nabucco se uskutečnila 28. června 2018. Dílo zpracovává biblický námět ze Starého zákona o babylónském králi Nebuchadnezzarovi (cca 630–562 př. K.) a okamžitě po svém prvním uvedení se stala hitem. Dokonce i lidé, kteří žánru opery příliš neholdují, znají motiv sboru židovských vězňů Va, pensiero (Leť myšlenko). Už premiérové publikum v milánské La Scale 9. 3. 1842 si vynutilo opakování sborového čísla a stejně tak tomu bylo i v dalších operních domech.
Pozoruhodné je, že Nabucco je teprve třetí Verdiho operou. „Tato opera je dílem mladého skladatele, který experimentováním s hudbou předznamenal budoucnost,“ upozorňuje režisér inscenace José Cura, který se již řadu let věnuje nejen zpěvu, ale mnoha dalším uměleckým disciplínám jako je dirigování, kompozice, režie, fotografování i výchova mladých talentů: „Nabucco znamenal začátek Verdiho nového operního stylu. Jsou zde ještě slyšet vlivy Donizettiho, Belliniho a Rossiniho, nicméně ryze virtuózní pasáže období bel canta ustoupily áriím a ansámblům zcela ve službě dramatickému napětí a spádu. Nabucco je důležitý právě proto, že v něm můžeme předvídat budoucího Verdiho. Hlavní význam Nabucca spočívá v tom, že je jakousi cestovní mapou opery. Bez této opery by Verdi nemohl napsat Otella.“ Jde také o první Verdiho ztvárnění vztahu otec-dcera a o přiřčení hlavní role barytonu, což je pro Verdiho následující tvorbu typické a časté.
Nabucco patří k nejhranějším a nejoblíbenějším operám vůbec, což potvrzuje i představitel titulní role Martin Bárta: „Nabucco je mojí nejčastěji interpretovanou rolí v posledních letech. Je krásnou příležitostí ukázat všechny výrazové prostředky od dramatického zpěvu až po niterný projev. Part je prověrkou sil a pěvecké zdatnosti. Role prodělává zajímavý psychologický vývoj od zpupného vládce, přes zmateného vězně až po pokorného člověka v samém závěru, který se snaží všechny smířit a stmelit.“ 

ND v Řezně: Z inscenace… Foto © archiv Odeon Concert

Klíčovou postavou díla je Abigaile, která je hybatelem děje a podobně jako Nabucco prodělá katarzi a projde velkou proměnou. Její první představitelkou byla budoucí choť skladatele Giuseppina Streponi.
Autorkou kostýmů je italská výtvarnice Silvia Collazuol: „Při tvorbě scény a kostýmů jsme se inspirovali obrazy Vasilije Kandinského: „Kandinskij ve své teorii barev mluví o konceptu, že se umění a duše navzájem ovlivňují. Popisuje to metaforou, říká, že duše je klavír se spoustou strun. Jeho klapky jsou barvy, kladívka, která buší na struny, jsou oko diváka a umělec je ruka, která hraje na tu nebo onu klávesu. A tak umělec hraje melodii za pomoci barev a dotýká se strun v duši každého člověka, každého diváka, který se na umělecké dílo dívá a poslouchá ho. My z tohoto pojetí vycházíme. Což znamená, že scéna je prázdný list, geometrický,a pohybuje se v prostoru, protože používáme točnu. Teoreticky by vlastně nemusely být žádné přestavby, žádné opony, mohl by se udělat souvislý sled, ve kterém by postavy skrze svoje kostýmy a hlavně skrze jejich barvy vyprávěly svůj příběh.”
Silvia Cullazuol spolupracuje s Josém Curou už od roku 2006 jako asistentka režie a kostýmních návrhů. Setkali se např. při projektech La commedia è finita v Rijece, Samson a Dalila v Karlsruhe, 2010, při Otellovi v Teatro Colón de Buenos Aires nebo v poslední době při produkci opery Peter Grimes v Bonnu.
Soubor Státní opery se s Josém Curou poprvé potkal při společné práci na podzim 2001 při turné po Japonsku s inscenací Verdiho Aidy (José Cura v roli Radama) a v lednu 2015 na scéně Státní opery při představení Verdiho Otella (s José Curou v titulní roli).