Pražský filharmonický sbor slavil na festivalu v rakouském Bregenz

Dne 22. července byli návštěvníci festivalu v Bregenz svědky mimořádného koncertu na oslavu 10 letého výročí působení Pražského filharmonického sboru na tomto festivalu. Na koncertě zaznělo monumentální Requiem G. Verdiho v podání Vídeňských symfoniků, PFS, připraveného Lukášem Vasilkem, a sólistů (Maria José Siri – soprán, Anna Goryachova – mezzosoprán, Sergey Romanovsky – tenor, Gábor Bretz – bas). Celým koncertem návštěvníky provázel italský dirigent Fabio Luisi.

Fabio Luisi je v současnosti designovaným uměleckým ředitelem Dallaského symfonického orchestru, uměleckým ředitelem Opery v Curychu, hlavním dirigentem Dánského národního symfonického orchestru a uměleckým ředitelem Maggio Musicale Fiorentino. Vídeňské symfoniky řídil v letech 2005-2013 a hlavním dirigentem slavné Metropolitní opery byl v letech 2011-2017. Hostujícím dirigentem je v současné době u mnoha evropských i amerických orchestrů a jeho diskografie, čítající množství operních i symfonických děl, vyniká nahrávkou Wagnerova Siegfrieda a Soumraku bohů (Met Opera), oceněnou Grammy nebo Brucknerovou 9. symfonií (Staatskapelle Dresden), ověnčenou cenou Echo-Klassik.

V letošním roce vystupuje Pražský filharmonický sbor také v novém nastudování opery Rigoletto (G. Verdi) na Jezerní scéně a opery Don Quijote (J. Massenet) s Vídeňskými symfoniky.

Pražský filharmonický sbor má za sebou čtyřiaosmdesátiletou historii, vystupuje s prestižními tělesy a dirigenty mezinárodní hudební scény a patří mezi nejvyhledávanější evropské profesionální pěvecké sbory. Hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru je od roku 2007 Lukáš Vasilek.

Zřizovatelem Pražského filharmonického sboru je Ministerstvo kultury České republiky.

Pražský filharmonický sbor Foto © archiv

Odkazy na festival:

Výroční koncert: https://bregenzerfestspiele.com/…/progr…/orchesterkonzerte-3 https://www.facebook.com/bregenzerfestspiele/

Rozhovory se sbormistrem Lukášem Vasilkem:

https://www.vn.at/kultur/2019/07/19/wir-sind-gluecklich-hier-opern-zu-singen- 2.vn?fbclid=IwAR0GTNn7XoHl0fhsy-_fsOn39SqaY-eetnSXp0nguaC4QG79V3cXsdpgAas

https://www.facebook.com/bregenzerfestspiele/videos/233168484232852/UzpfSTE5NTI1M jIzNzIyMTU1NToyMzE4NjQzNDI4MjE1NzQ4/

Fond Pařížské konzervatoře v online katalogu BnF

Obsáhlý fond pocházející z Pařížské konzervatoře, který byl od roku 1964 umístěn společně s kolekcí Hudebního oddělení BnF má nyní katalogové záznamy plně dostupné v on-line katalogu BnF. Jedná se o téměř 200 000 záznamů obsahujících sbírky nejen Pařížské konzervatoře, ale například také knihovnu královského dvora (Menus Plaisirs du roi) a další sbírky.

Le département de la Musique de la Bibliothèque nationale de France (BnF) a le plaisir de vous annoncer que l’informatisation du fichier dit « du Conservatoire » a été récemment achevée.

Désormais entièrement intégré dans le Catalogue général de la BnF, le fichier du Conservatoire est l’un des deux principaux catalogues sur fiches du département de la Musique : tandis que le fichier Général, chargé en 2012, décrit les collections musicales d’origine de la Bibliothèque nationale, le fichier du Conservatoire recense les documents issus de l’ancienne bibliothèque du Conservatoire, fondée en 1795 et rattachée administrativement à la Bibliothèque nationale en 1935, avant que ses collections ne rejoignent le département de la Musique lors de l’ouverture du 2 rue de Louvois en 1964.

Si les lettres et manuscrits autographes les plus prestigieux de ce fichier avaient déjà été chargés, près de 8’000 imprimés anciens et 15’000 manuscrits musicaux autographes ont rejoint le Catalogue général, parmi lesquels ceux d’Erik Satie (par exemple Les Gymnopédies), de Gabriel Fauré (tel ceux du Requiem opus 48, parmi d’autres) ou de Daniel-François-Esprit Auber (dont La Muette de Portici).

Différents documents témoignant de l’activité du Conservatoire ont également intégré le catalogue, comme les œuvres composées dans le cadre des Concours de Rome ainsi que les archives de la Société des concerts du Conservatoire. Parmi les autres ensembles importants de ce fichier d’une très grande richesse, citons encore la collection des Menus Plaisirs du roi, la collection musicale (centrée sur Händel) de Victor Schoelcher, ou encore la collection Charles Malherbe, désormais intégralement décrite en ligne.

Au total, près de 200’000 notices ont été créées ou enrichies au sein du Catalogue général.

UPOUTÁVKA NA SRPNOVÉ ČÍSLO

Ze srpnového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:

  • Rozhovor  s novým šéfdirigentem Moravské filharmonie Olomouc Jakubem Kleckerem, který se na inauguračním a zároveň zahajovacím koncertě orchestru 26. září představí s díly Josefa Suka, Antonína Dvořáka (v jehož Koncertu pro violoncello a orchestr č. 2 h moll se sólového partu ujme Václav Petr) a Bohuslava Martinů.
  • Rozhovor s  talentovaným klavíristou Janem Schulmeisterem, který má ve svých třinácti letech kariéru sice ještě  před sebou,  ale i přesto  již získal celou řadu vítězství v národních i  mezinárodních soutěžích…
  • Z rubriky Události ohlédnutí za Mezinárodním hudebním festivalem Leoše Janáčka, z jehož bohatého programu doporučujeme např. recenze na zahajovací koncert se Symfonickým rozhlasem Českého rozhlasu, řízeným Kristjanem Järvim (rozhovor s ním jsme uveřejnili v březnovém čísle Hudebních rozhledů) a sólistou Janem Bartošem, provedení Honeggerova oratoria Král David, novodobou premiéru oratoria Il Tribunale di Giove Karla Ditterse von Dittersdorf, nastudovanou souborem Ensemble Damian a Tomášem Hanzlíkem či závěr na Hukvaldech s Janáčkovou filharmonií Ostrava, Ženským sborem B. Martinů, sborem Canticum Ostrava, Pěveckým sdružením moravských učitelů, Koncertním sborem Permoník a třemi sólisty, kteří pod taktovkou Stanislava Vavřínka posluchačům představili Dvořákův Žalm 149, Báchorkovu Hukvaldskou poému a Smetanovu Českou píseň. Své recenzenty jsme ale vyslali rovněž na Festival komorní hudby Kutná Hora, Brněnský varhanní festival a  Forfest, z jednotlivých koncertů stojí za pozornost např. dva koncerty České filharmonie, první  s Joshuou Bellem a Christophem Eschenbachem a druhý s Franzem Welserem-Möstem, koncert K poctě kytaristy Milana Zelenky, večer s názvem Mládí s filharmoniky v Teplicích nebo informace ze dvou soutěží, a sice v Jeseníku, která je určena pro klavírní dua a nese jméno Franze Schuberta, a Hradce nad Moravicí, jež nese v titulu jméno Ludwiga van Beethovena a letos byla určena viole.
  • V rubrice Horizont tentokrát přinášíme ohlédnutí za 54. ročníkem Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, který měl tentokrát  oslavit především 30 let od pádu totality. Letošních 16 sekcí sice nezahrnulo samostatnou sekci s hudebními dokumenty, ale i tak byla nabídka v tomto žánru pestrá – festival dokonce uvedl dva dokumenty o českých legendách, Jiřím Suchém a Miloši Formanovi
  • Z operního žánru, nabídnutého v poslední době na našich scénách, si určitě přečtěte recenzi na premiéru Prokofjevovy opery Láska ke třem pomerančům v hudebním nastudování Christophera Warda a v režii Radima Vizváryho v Národním divadle, na Šelmu sedláka v Plzni, jehož hudebního nastudování se ujal Jiří Štrunc a režie Zbyněk Brabec, Martinů Juliettu Jakuba Kleckera a režijního dua SKUTR či českou premiéru (světová se odehrála 1. června v Torontu) projektu Charlotte: Tříbarevná hra se zpěvy, vytvořeného týmem Aleš Březina, Alon Nashman a Pamela Howard.
  • Ze zahraničí jistě zaujme ohlédnutí za Salcburským svatodušním festivalem a jeho novou scénickou produkcí, kterou byla tentokrát Händelova Alcina v titulní roli se stále skvělou Cecilií Bartoli, nastudovaná Gianlukou Capuanem, orchestrem Musiciens du Prince-Monaco a v režii Damiana Michieletta, či recenze na provedení Nabucca v drážďanské Semperoper (Omer Meir Wellber a David Bösch) v hlavní roli s Plácidem Domingem, který zde sice debutoval, ale ze zdravotních důvodů odzpíval pouze první polovinu představení, či Straussovy Ženy bez stínu ve Vídeňské státní opeře, nastudované Christianem Thielemannem, v režii Vincenta Huguerta a hvězdném obsazení hlavních postav, tvořeného Stephenem Gouldem, Camillou Nylund, Evelyn Herlitzius a Ninou Stemme.
  • Z rubriky Studie, komentáře si nenechte ujít:
  • zavedené seriály: Celuloidová hudba – nově o  českém (a československém) hudebním dokumentu – v osmém díle věnovaném dokumentům o Jiřím Suchém (Jiří Suchý – Lehce s životem se prát)  a Miloši Formanovi (Forman vs. Forman), Z historie a současnosti muzikálu – kde tentokrát najdete  informace o historicky nejúspěšnějším muzikálu, který vznikl na území kontinentální Evropy, Elisabeth (Michael Kunze a Sylwester Levay)
  • nové seriály: Portréty velkých dirigentů od 19. století po současnost, kde se tentokrát dozvíme celou řadu zajímavostí ze života jednoho z nejslavnějších, nejoceňovanějších a nejrespektovanějších dirigentů století Claudia Abbada, kromě jiného mnohaletého uměleckého ředitele milánského operního domu La Scala, Mozaika nejslavnějších operních režisérů, v níž jsme v srpnovém čísle zaměřili pozornost na slavného Kanaďana Roberta Carsena, který si svoje renomé vydobyl nikoliv šokujícím režisérismem, libujícím si ve výstřelcích a skandálech, nýbrž soustředěným a detailně promyšleným přístupem k dílům i jejich autorům tak, aby je ve výsledku interpretoval v nových souvislostech dnešníma očima a naší zkušeností, Zapomenuté operní skvosty, kde se tentokrát Robert Rytina věnuje Straussově opeře Guntram, jejíž koncertní provedení viděl v roce 2014 v nastudování izraelského dirigenta Omera Meira Wellbera v Semperově opeře v Drážďanech, Století bez mezníků s poutavým textem o skladateli Brianu Ferneyhoughovi, považovaném za jednoho z nejvýznamnějších anglických tvůrců současné vážné hudby,  jazzu věnovaný seriál s názvem Proudy a protiproudy jazzových meandrů, jenž pokračuje dílem, nazvaným Něco z Lovana. Saxofon v říši fantazie, a přináší mnoho zajímavostí o Joeovi Lovanovi, který se letos v květnu opět po čase vrátil do Prahy na festival Americké jaro.
  • V rubrice Knihy a notoviny  tentokrát najdete recenzi na knihu Christopha Wagnera-Trenkwitze  –  Das Orchester, das niemals schläft, vydanou u příležitosti 175. výročí založení Vídeňské filharmonie.
  • Rubriku Svět hudebních nástrojů tentokrát otevírá článek o unikátním nástroji s názvem Stingray, vyrobeném u příležitosti 155. výročí založení firmy PETROF a zdobeném rejnočí kůží. Seriál, který následuje, věnujeme tento rok   klavírům a seriálu Klavírnictví na rozcestí. V osmém  díle autor zpracoval Úvod do současné (nejen) mistrovské výroby pian.
  • A v rubrice Revue hudebních nosičů tentokrát nabízíme druhý díl Nových jazzových nahrávek na CD,  po kterých na dalších stranách jako  v každém čísle následují  recenze na některá nově vydaná CD.

K článku o Františku Xaveru Haužvicovi aneb „S čistým štítem a s prastarým erbem“, který není.

V únoru přinesly Hudební rozhledy na svých webových stránkách článek Vladimíra Šavrdy „S čistým štítem a s prastarým erbem“ o Františku Xaveru Haužvicovi. Bohužel, článek svojí podstatou nestojí na faktografické pravdě a je nutné jej korigovat.

František Xaver Haužvic nebyl šlechticem, erb neměl, nikdy ho neužíval, ba dokonce ani není známo, že by o něco podobného usiloval. Domněnka o spřízněnosti se šlechtickým rodem Haugwitzů velmi pokulhává a Františkovo „šlechtictví“ v řadě ohledů prameny přímo vylučují.

Zejména je faktem, že ačkoliv se František Xaver narodil roku 1841, šlechtický titul a predikát v matrice uváděn není – což je logické, protože František Xaver byl potomkem nemanželského syna Františka Haužvice a Alžběty (Anny) Kantůrkové ze známé brandýské židovské rodiny, kdy jejím dědečkem byl Jakub Raudnitz zvaný Süsskind, po matce pak patřila do rodiny Zirkus. Tudíž například babička z matčiny strany Františka Xavera se jmenovala Dorota Zirkus (1782–1858) a naopak z otcovy strany byla jeho babičkou Barbara Haužvicová (1781–1853), avšak ta byla svobodnou matkou – otec dítěte je neznámý a tudíž je dítě nemanželské. Přímo ve Františkově rodném zápise je navíc zmíněna jako „padlá osoba“, tedy s hanlivým přídomkem, jak tehdy bývaly svobodné matky nazývány. Kdyby otcem byl například Šavrda nebo Tyl, pak František Xaver by se nejmenoval Haužvic, ale František Xaver Šavrda nebo Tyl… A tudíž nikdy nebyl a nemohl být šlechticem.

Matriční zápis z 8. srpna 1807, kdy se narodil Františkův otec, křestním jménem rovněž František, uvádí, že toho dne jej pokřtil brandýský kaplan Matěj Holeček. Dítě bylo poznamenáno v rubrice pro děti nemanželské a v kolonce pro zapsání otce je přeškrtnuté políčko na znamení toho, že otec nebyl uveden. Zůstal tedy do dnešních dnů neznámým a  žádných dokumentech neuvedeným. Uvedena je tedy pouze matka Barbora, dcera rybáře. Jako kmotři se křížkem poznamenali kupec František Krebich s Marií Černou, dcerou pekařského mistra.

Otec Františka Xavera byl tedy nemanželské dítě dcery místního rybáře, který se oženil s dcerou z židovské brandýské rodiny Kantůrků a Zirkusů. Tady opravdu nelze hledat ani erb, ani predikát, natož šlechtický titul. Je tedy zjevné, že slova pana Šavrdy o šlechtictví, erbu atd. jsou „poněkud zavádějící“, stejně jako jeho informace o tom, že by šlo o rodinu „ovládající v kraji trh s rybí komoditou“. K této informaci chybí podklady stejně jako k následujícímu textu pana Šavrdy: „Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, jak říká staré přísloví. A tak rodinu váženého měšťana Františka Haužvice překvapila v březnu 1845 a v lednu 1846 ,stoletá voda‘, která zasáhla objekty statné a nákladné rybárny. Voda vyplenila nejen jejich sádky s rybami, což znamenalo citelnou ekonomickou ztrátu pro ty, kdo se touto komoditou živili, ale zničila i řadu historických dokumentů, které rodina vlastnila po staletí.“

Ano, ztráta dokumentů při povodni jeví se dle pana Šavrdy zřejmě novým důkazem šlechtictví… Budiž řečeno, že v dané době nebyl problém obnovit titul a predikát požádáním u státní správy, která s ohledem na řadu právních aspektů šlechtice logicky evidovala. Rozsáhle o tom pojednává prof. PhDr. Jan Županič, Ph.D., mimo jiné i ve své knize Šlechtický archiv c. k. ministerstva vnitra – Erbovní listiny, Praha 2014. Není známo, že by Haužvicové z Brandýsa nad Labem žádali o renobilitaci.

Lze k tomu jen ironicky podotknout – neukládejte své dokumenty do rybničních sádek!

Mimochodem, rodokmen Haužviců vypracoval pan Čestmír Ramík, kdy se svými poznatky o svých předcích – mimo jiné i brandýských Židech včetně Františka Xavera Haužvice, vystoupil i v televizním pořadu ČT „Hádanky domů života – II. řada, díl o Brandýse nad Labem“.

Viz https://www.ceskatelevize.cz/porady/10492110205-hadanky-domu-zivota/216562215800008-brandys-nad-labem/

K ostatním aspektům se již v médiích vyjádřila paní Johanna El-Kalak Haugwitz, dcera posledního majitele panství v Náměšti nad Oslavou a „mluvčí rodu“.

Čili shrňme fakta: František Xaver Haužvic šlechticem nebyl, nebyli jimi ani jeho předkové, natož potomci.  Byl to geniální kluk z české rybárny v Brandýse, kdy po matce byl Žid a po otci synem nemanželského dítěte – a je skvělé čeho dosáhl! Nikdy se sám za šlechtice nepovažoval, protože jím nebyl a ani být nemohl. A tudíž nejsou šlechtici ani jeho potomkové. Ale, kdo a proč by se to odvážil tvrdit, že?!

JUDr. Tomáš Tyl, Ph.D. – právník a Mgr. Martin Kotačka – ředitel Archivu VUT v Brně

Národní divadlo s operou Nabucco v Regensburgu

Řezno, Thurn und Taxis Schlossfestspiele

Orchestr a Sbor Státní opery vystoupil pod taktovkou hudebního ředitele Státní opery Andrease Sebastiana Weisera v bavorském Řezně na festivalu Thurn und Taxis Schlossfestpiele. Open air scéna se nachází v překrásných zahradách zámku St. Emmeram. Zámecké slavnosti se zde konají už od roku 2003.

Státní opera představila Verdiho Nabucco ve dvou večerech, ve dvou různých obsazeních, 12. a 13. 7. 2019.

Režisér José Cura s autorkou kostýmů Silvií Collazuol se zúčastnili prvního večera, kdy stihl zrealizovat i rozhovor pro místní televizi.

V hlavních rolích se představili v alternacích Martin Bárta a Miguelangelo Cavalcanti jako Nabucco, Anda-Louise Bogza a Kristina Kolar jako Abigaile, Veronika Hajnová a Jana Sýkorová jako Fenena, v roli Zachariáše se představil Oleg Korotkov a Roman Vocel a bez alternace na festivalu vystoupili v roli Ismaela Josef Moravec, Pavel Švingr (Velekněz), Jan Ondráček (Abdallo) a Hana Jonášová (Anna).
Premiéra Verdiho opery Nabucco se uskutečnila 28. června 2018. Dílo zpracovává biblický námět ze Starého zákona o babylónském králi Nebuchadnezzarovi (cca 630–562 př. K.) a okamžitě po svém prvním uvedení se stala hitem. Dokonce i lidé, kteří žánru opery příliš neholdují, znají motiv sboru židovských vězňů Va, pensiero (Leť myšlenko). Už premiérové publikum v milánské La Scale 9. 3. 1842 si vynutilo opakování sborového čísla a stejně tak tomu bylo i v dalších operních domech.
Pozoruhodné je, že Nabucco je teprve třetí Verdiho operou. „Tato opera je dílem mladého skladatele, který experimentováním s hudbou předznamenal budoucnost,“ upozorňuje režisér inscenace José Cura, který se již řadu let věnuje nejen zpěvu, ale mnoha dalším uměleckým disciplínám jako je dirigování, kompozice, režie, fotografování i výchova mladých talentů: „Nabucco znamenal začátek Verdiho nového operního stylu. Jsou zde ještě slyšet vlivy Donizettiho, Belliniho a Rossiniho, nicméně ryze virtuózní pasáže období bel canta ustoupily áriím a ansámblům zcela ve službě dramatickému napětí a spádu. Nabucco je důležitý právě proto, že v něm můžeme předvídat budoucího Verdiho. Hlavní význam Nabucca spočívá v tom, že je jakousi cestovní mapou opery. Bez této opery by Verdi nemohl napsat Otella.“ Jde také o první Verdiho ztvárnění vztahu otec-dcera a o přiřčení hlavní role barytonu, což je pro Verdiho následující tvorbu typické a časté.
Nabucco patří k nejhranějším a nejoblíbenějším operám vůbec, což potvrzuje i představitel titulní role Martin Bárta: „Nabucco je mojí nejčastěji interpretovanou rolí v posledních letech. Je krásnou příležitostí ukázat všechny výrazové prostředky od dramatického zpěvu až po niterný projev. Part je prověrkou sil a pěvecké zdatnosti. Role prodělává zajímavý psychologický vývoj od zpupného vládce, přes zmateného vězně až po pokorného člověka v samém závěru, který se snaží všechny smířit a stmelit.“ 

ND v Řezně: Z inscenace… Foto © archiv Odeon Concert

Klíčovou postavou díla je Abigaile, která je hybatelem děje a podobně jako Nabucco prodělá katarzi a projde velkou proměnou. Její první představitelkou byla budoucí choť skladatele Giuseppina Streponi.
Autorkou kostýmů je italská výtvarnice Silvia Collazuol: „Při tvorbě scény a kostýmů jsme se inspirovali obrazy Vasilije Kandinského: „Kandinskij ve své teorii barev mluví o konceptu, že se umění a duše navzájem ovlivňují. Popisuje to metaforou, říká, že duše je klavír se spoustou strun. Jeho klapky jsou barvy, kladívka, která buší na struny, jsou oko diváka a umělec je ruka, která hraje na tu nebo onu klávesu. A tak umělec hraje melodii za pomoci barev a dotýká se strun v duši každého člověka, každého diváka, který se na umělecké dílo dívá a poslouchá ho. My z tohoto pojetí vycházíme. Což znamená, že scéna je prázdný list, geometrický,a pohybuje se v prostoru, protože používáme točnu. Teoreticky by vlastně nemusely být žádné přestavby, žádné opony, mohl by se udělat souvislý sled, ve kterém by postavy skrze svoje kostýmy a hlavně skrze jejich barvy vyprávěly svůj příběh.”
Silvia Cullazuol spolupracuje s Josém Curou už od roku 2006 jako asistentka režie a kostýmních návrhů. Setkali se např. při projektech La commedia è finita v Rijece, Samson a Dalila v Karlsruhe, 2010, při Otellovi v Teatro Colón de Buenos Aires nebo v poslední době při produkci opery Peter Grimes v Bonnu.
Soubor Státní opery se s Josém Curou poprvé potkal při společné práci na podzim 2001 při turné po Japonsku s inscenací Verdiho Aidy (José Cura v roli Radama) a v lednu 2015 na scéně Státní opery při představení Verdiho Otella (s José Curou v titulní roli).

European Union Youth Orchestra

Nicolas Altstaedt, violoncello 

Hvězdný violoncellista Nicolas Altstaedt má podle svých vlastních slov velice  hluboký  a  vřelý vztah k Čechům a české kultuře. Miluje Antonína Dvořáka a jeho proslulý Violoncellový koncert, který tento emocionální hudebník, obdařený výjimečným osobním kouzlem a schopností souznít se zvukem a barvou svého nástroje, provede během svého pražského vystoupení.

Německo-francouzský virtuóz je jedním z posledních žáků legendárního violoncellisty Borise Pergamenščikova. Po vítězstvích v mnoha mezinárodních soutěžích a získání významných cen se Nicolasi Altstaedtovi velmi záhy otevřela cesta k předním světovým orchestrům a festivalům, mezi kterými hned na počátku kariéry nechyběla Vídeňská filharmonie nebo orchestr BBC na festivalu BBC Proms či ve Wigmore Hall.

V současnosti sklízí úspěchy na nejprestižnějších světových pódiích, jako jsou Suntory Hall v Tokiu, Wigmore Hall a Barbican v Londýně,  Théâtre des Champs Elysées v Paříži, Concertgebouw v Amsterdamu, Berlínská filharmonie, Elbphilharmonie v Hamburku, Konzerthaus ve Vídni, či na festivalech ve Verbier a v Salcburku.

Vasily Petrenko, dirigent 

Vasily Petrenko pocházející z Petrohradu, patří k nejvyhledávanějším dirigentům současnosti. Pravidelně vystupuje se všemi významnými orchestry světa, jako jsou například Berlínští filharmonikové, London Symphony Orchestra, London Philharmonic Orchestra, London Philharmonia, Orchestre National de France, Symfonický orchestr NHK Tokio, Philadelphia Orchestra či San Francisco Orchestra. Pravidelně účinkuje na festivalu BBC Proms a neméně úspěšná je také jeho operní kariéra. Vystupuje na festivalu v Glyndebourne, v Pařížské opeře, v Curyšské opeře, v Petrohradě, v Bavorské státní opeře a v Metropolitní opeře v New Yorku.

V  loňském  roce  byl  jmenován   uměleckým   ředitelem   Royal   Philharmonic  Orchestra   v Londýně, funkce se ujme v roce 2021. V současnosti je šéfdirigentem Royal Liverpool Philharmonic Orchestra, European Union Youth Orchestra a filharmonie v Oslu.

V roce 2017 obdržel Vasily Petrenko titul “Umělec roku” při udílení cen Gramophone Awards, stalo se tak deset let poté, co vyhrál v kategorii “Mladý umělec roku”. Je také držitelem Classical Brit Award v mužské části kategorie “Umělec roku”.

EUYO – European Union Youth Orchestra 

EUYO – European Union Youth Orchestra  (Orchestr mladých Evropské unie) je jedním  z nejdynamičtějších a nejprestižnějších orchestrů světa.

Zakládajícím hudebním ředitelem orchestru byl Claudio Abbado, který z něj vytvořil prvotřídní světové hudební těleso. Jeho nástupci byli nejdříve Bernard Haitink a po něm Vladimír Aškenazy. Od roku 2015 je šéfdirigentem orchestru Vasily Petrenko.

S orchestrem, vystupujícím na předních pódiích pěti kontinentů, např. v newyorské Carnegie Hall, londýnské Royal Albert Hall či vídeňském Musikvereinu, je spjata také řada dalších mimořádných dirigentských osobností, jako např. Daniel Barenboim, Leonard Bernstein, Colin Davis, Carlo Maria Giulini, Herbert von Karajan, Mstislav Rostropovič a Georg Solti. Nelze opomenout ani řadu světově významných sólistů, kteří s orchestrem vystupovali. Patří mezi ně např. Martha Argerich, Emanuel Ax, Barbara Hendricks, Nigel Kennedy, Radu Lupu, Yehudi Menuhin, Anne-Sophie Mutter, Jessye Norman nebo Ravi Shankar.

MEZINÁRODNÍ KONFERENCE HUDEBNÍ FAKULTY JAMU v Brně 2019

Hudební fakulta Janáčkovy akademie múzických umění v Brně s finanční podporou Statutárního města Brna, Ministerstva kultury ČR a Nadace Český hudební fond pořádá MEZINÁRODNÍ KONFERENCI HUDEBNÍ FAKULTY JAMUv Brně 2019 ve dnech 6. – 7. listopadu 2019. 

 Hudební fakulta JAMU si Vás dovoluje pozvat na Mezinárodní konferenci, věnovanou tematickým okruhům:

 Aktuální trendy v interpretaci a výzkumu staré hudby

Aktuální trendy v kompozičních technikách, interpretaci a výzkumu soudobé hudby

 Nově koncipovaná Mezinárodní konference HF JAMU navazuje na tradici úspěšných sympózií této instituce „Musica Nova“ a „Musica Antiqua – Musica Nova“, pořádaných v různých obměnách již od roku 2005. Její aktuální podoba reaguje na soudobé trendy ve světě hudebního umění i hudební vědy. Konference se snaží organicky propojit reflexi uvedených oblastí do širokého spektra možných uměleckých či vědeckých přístupů. Vítány jsou proto příspěvky jak muzikologického charakteru, tak i referáty vycházející z reflexe umělecké tvorby („Artistic research“).

Konference bude sestávat ze dvou základních tematických bloků, které představí naše i zahraniční odborníky – jak teoretiky, tak i praktické hudebníky, jež se rovněž věnují teoretické reflexi. Zvolené tematické vymezení si klade za cíl koncentrovat pozornost především na aktuální, inovativní a doposud málo známé trendy a otázky spojené s rozvojem uvedených oblastí. Akce je otevřena široké odborné a umělecké veřejnosti, vítáni jsou i studenti a pedagogové uměleckých škol, stejně jako další zájemci o tuto problematiku.

Maximální délka předneseného referátu je stanovena na 20 minut. Organizátoři si vyhrazují právo výběru konferenčních příspěvků. Jednacími jazyky jsou: čeština, slovenština, angličtina, němčina, polština.

Přihlášky zasílejte laskavě na e-mailovou adresu: kopecka@jamu.cz do 9. října 2019.

Vypsaná fiXa společně s PKF — Prague Philharmonia 4. července na festivalu Rock for People se světovou premiérou!

4. července se poprvé v historii propojila kapela Vypsaná fiXa s orchestrem PKF — Prague Philharmonia ve společném projektu na festivalu Rock for People a oslavila tak společné 25. narozeniny. Na KB stage v areálu Festivalparku na letišti Věkoše v Hradci Králové zazněly od 18.20 hodin hity Vypsané fiXy z alba Fenomen, ověnčeného nominací na Cenu Anděl v kategorii Album roku, Tady to někde je a Krása nesmírná. „Do výběru jsme chtěli dostat všechny póly kapely, nejen pomalé, tklivé písně, ale přidali jsme záměrně i ostřejší věci. Když jsme o výběru přemýšleli, měli jsme poměrně čerstvou živou nahrávku z jednoho našeho koncertu. Nahrané písničky se většinou během koncertů postupně deformují a nakonec jsou třeba úplně jiné než na desce. Takže třeba píseň Dezolát, která má na albu tři minuty, má v živém provedení šest a půl. Honzovi Kučerovi jsme nakonec poslali tuto koncertní nahrávku, která už je v podstatě jakýmsi jamem s publikem. Na tu vznikly aranže. S odstupem času si myslím, že to byla dobrá taktika,“ komentuje program frontman kapely Michal Mareda aliaz Márdi. „Osobně mě překvapilo, jak orchestrální úpravy podtrhují příběhy jednotlivých písní. Některá místa jsou až dojemná. Jako autor textů zažívám stejné písně zase trochu jinak,“ dodává.

Uměleckým garantem projektu a autorem aranží je dirigent, skladatel a klavírista Jan Kučera, jenž je podepsán pod projekty jako Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? nebo Rudá Marie. „Rád spojuji zdánlivě nespojitelné hudební světy a i tento koncert je důkazem toho, že se odlišné hudební žánry mohou dobře doplňovat a vzájemně inspirovat. Orchestrální úpravy jsem přizpůsobil syrovému a přímočarému stylu písniček Vypsané fiXy a mám dojem, že si hráči PKF tu někdy až punkovou drsnost docela užívají. Naopak některé pomalejší písně dostaly díky orchestrální složce větší jemnost, určitý druh romantiky a samozřejmě zvukovou barevnost. Jsem zvědav, jak tyto nové verze přijmou skalní fanoušci kapely.“

Pro PKF — Prague Philharmonia to bylo první účinkování na rockovém festivalu v její historii, byť už v minulosti spolupracovala s pop-stars jako Sting nebo Zucchero, a skvělý závěr úspěšné koncertní sezony, která orchestr zavedla do několika zemí světa a dopřála mu spolupráci se světovými hvězdami jako Jonas Kaufmann, Ailyn Pérez nebo David Newman. Jako perličku zahrála PKF – Prague Philharmonia na úvod koncertu ve světové premiéře 2. větu skladby From the Future World, kterou vytvořila umělá inteligence AIVA na základě analýzy díla Antonína Dvořáka. O tomto experimentálním projektu, za kterým stojí kreativní ředitelé agentury Wunderman Richard Stiebitz a Filip Humpl, nedávno informoval mimo jiné i  prestižní americký webový portál Vice.

Partnerem projektu byl generální partner PKF — Prague Philharmonia a festivalu Rock for People, Komerční banka.

Po devíti sezonách v České filharmonii se Josef Špaček vydá opět na sólovou dráhu

Začátkem července oznámil současný koncertní mistr České filharmonie a houslový virtuos Josef Špaček svou poslední sezonu v této pozici. Špaček se stal koncertním mistrem České filharmonie v roce 2011 a je tak jejím dodnes historicky nejmladším koncertním mistrem. Špaček se hodlá nadále věnovat rozvíjení své sólové kariéry.

 Houslový virtuos Josef Špaček odehraje poslední sezonu 2019/2020 v pozici hlavního koncertního mistra České Filharmonie. K odchodu se rozhodl zejména se záměrem výrazněji se opět profilovat jako sólový hráč světového formátu. Intenzivní spolupráci s Českou filharmonií bude ale nadále udržovat i v nadcházejících sezonách. V nedávné době byl Josef Špaček jmenován členem Rady Českého spolku pro komorní hudbu a v současné době se připravují další vystoupení s Českou filharmonií.

Ke svému působení v České filharmonii Josef Špaček říká: „Reprezentovat Českou republiku v řadách jejího ,vlajkového orchestru‘ pro mě byla obrovská čest, které si nikdy nepřestanu vážit. Setkal jsem se zde s celou řadou vynikajících umělců, kteří mě inspirovali. Chtěl bych poděkovat zejména za možnost stát se uměleckým partnerem ČF, což mi jednak umožnilo v dobách působení v orchestru udržovat i svou sólovou kariéru, jednak mi to nadále otevírá dveře další spolupráce s tímto vynikajícím orchestrem.”

Josef Špaček odehrál s Českou filharmonií přes 60 koncertů jako sólový hráč a několik stovek koncertů z pozice koncertního mistra. Spolupracoval s dirigenty jako Jiří Bělohlávek, Semjon Byčkov, Valerij Gergiev, Manfred Honeck, Sir Colin Davis, Christoph Eschenbach nebo Jakub Hrůša. V letech 2013–2016 byl Špaček i šéfem umělecké rady ČF. V posledních letech stál u zrodu několika významných nahrávek České filharmonie. Natočil komplet symfonií Antonína Dvořáka s dirigentem Jiřím Bělohlávkem, nebo komplet symfonií Petra Iljiče Čajkovského se Semjonem Byčkovem. Josef Špaček se významně spolupodílel na založení komorního orchestru České filharmonie, který na koncertech vedl jako umělecký vedoucí.

 „Josef Špaček přišel do České filharmonie v době její zásadní proměny a stal se tváří i duší orchestru na celých devět let. Jeho umělecké výkony i osobní nasazení byly zcela výjimečné a Česká filharmonie v něm získala koncertního mistra nejvyšší světové třídy. Jako sólista nás skvěle reprezentoval na koncertech doma i v zahraniční. Soustředění na sólovou kariéru je proto v jeho případě správným krokem, v němž ho podporujeme a přejeme mu hodně štěstí. Josef Špaček však i nadále zůstává s Českou filharmonií spojen na poli sólovém, komorním i orchestrálním. Těšíme se na všechny naše budoucí společné projekty.“ dodává generální ředitel České filharmonie David Mareček

 Česká filharmonie již na pozici nového koncertního mistra vypsala výběrové řízení. Vítěz či vítězka tohoto výběrového řízení bude spolupracovat s koncertními mistry Jiřím Vodičkou a Janem Mráčkem.

 O Josefu Špačkovi:

Houslový virtuos Josef Špaček (nar. 1986) se velice rychle etabloval jako jeden z nejvýraznějších talentů své generace. Studoval na Curtisově hudebním institutu (Filadelfie) a Juilliard School (New York) pod vedením pedagogů jako Ida Kavafian, Jamie Laredo nebo Itzhak Perlman. Mezi jeho největší úspěchy patří vítězství v soutěži Michaela Hilla (Nový Zéland, 2009), druhá cena v soutěži Young Concert Artists International Auditions (New York, 2011), finále soutěže královny Alžběty (Brusel, 2012). V roce 2011 se stal nejmladším koncertním mistrem České Filharmonie v historii. Josef Špaček spolupracoval v průběhu své kariéry s dirigenty jako Jiří Bělohlávek, Jakub Hrůša, Semjon Byčkov, James Conlon, Valerij Gergiev, Manfred Honeck, Tomáš Netopil, Michael Sanderling nebo Krzystof Urbański.

Otakar Ostrčil a Soběslav

V pátek 21. 6. 2019 proběhla v Soběslavi slavnost k 140. výročí narození Otakara Ostrčila (1879–1935) – hudebního skladatele, dirigenta, dlouholetého šéfa opery Národního divadla v Praze a nejvýznamnějšího ze soběslavských letních hostů. Akci připravilo Blatské muzeum v Soběslavi a Veselí nad Lužnicí (pobočka Husitského muzea v Táboře) společně s městem Soběslav, za partnerské spolupráce Základní umělecké školy Soběslav a spolku Setkání s hudbou.

Podvečerní program začal v 17 hodin na oblíbeném místě Otakara Ostrčila – v parku u Nového rybníka na okraji města. Zde byla již v roce 1941 umístěna Ostrčilova pamětní deska a o 21 let později odhalena busta od první české profesionální sochařky Karly Vobišové, rodačky z Kunžaku na Jindřichohradecku a Ostrčilovy současnice. Busta však byla v roce 2009 z pomníku odcizena. K letošnímu výročí se výroby obnovené busty ujalo město Soběslav, jako model posloužila kopie původního díla z muzejních sbírek. Po deseti letech tak obnovený pomník opět „zazářil v červnovém slunci vrouben nádhernou kulisou přírody“ (řečeno slovy Julie Ostrčilové napsanými po odhalení pomníku v roce 1962). Fanfáry na místě zahrál Soběslavský žesťový kvartet, odhalení pomníku se po svých projevech ujali Jindřich Bláha (starosta města) a Daniel Abazid (vedoucí Blatského muzea). Závěr patřil lidovým písním ze Soběslavska, které zazpíval sbor Anonym Voice Soběslav pod vedením Ireny Molíkové.

Odhalení busty Otakara Ostrčila Foto archiv

Další program následoval v muzejním objektu Smrčkův dům na soběslavském náměstí. Zdejší návštěvníky hudebním pásmem a současně zásadními kapitolami z Ostrčilova profesního života provedl Daniel Abazid. Zaznělo několik ukázek z díla Otakara Ostrčila, celkem čítajícího 9 oper, 10 orchestrálních skladeb, 4 komorní skladby, 25 písní, 8 sborů a kantát, 6 melodramů a 1 činoherní hudbu. Tomáš Víšek provedl dvě rané klavírní skladby – úvodní část suity ke scénické pohádce Jaroslava Kvapila Sirotek a Skladbu pro oktavánský památník. Za klavírního doprovodu Martiny Pechové zazpívala mezzosopranistka Karolína Berková pět písní z Ostrčilova mládí, které představují zhudebněné básně Vítězslava Hálka, V. Jelínka, Josefa Václava Sládka a Jaroslava Vrchlického. Z melodramů nemohla nezaznít skladba Skřivan na text místního, předčasně zesnulého básníka Miroslava Valenty, kterou nastudovali Martina Pechová a Miroslav Čížek. Ve zdravicích hostů byla připomenuta role Otakara Ostrčila při řízení Opery Národního divadla v Praze, kterou utvářel po většinu období první republiky (Eva Sochorová, tisková mluvčí Opery Národního divadla v Praze), při tamním uvedení operních cyklů Antonína Dvořáka i všech dalších významných českých skladatelů (Markéta Hallová, předsedkyně Společnosti Antonína Dvořáka) i ve Společnosti Josefa Bohuslava Foerstera, jejímž byl Ostrčil spoluzakladatelem a předsedou (Olga Černá, současná předsedkyně společnosti). Své zdravice přidali i Petr Hanzlík, předseda spolku Setkání s hudbou, a Jakub Smrčka, ředitel Husitského muzea v Táboře. Závěrečný hudební blok programu patřil dílu Bedřicha Smetany, který byl dozajista nejoblíbenějším hudebním skladatelem Otakara Ostrčila. Právě Ostrčil ke stému výročí Smetanova narození připravil cyklus Smetanových oper, připravil kritické vydání Smetanovy Prodané nevěsty, které představovalo průkopnický počin v české hudební vědě, a na 15 gramofonových desek pořídil i vůbec první nahrávku této opery. Z díla Bedřicha Smetany v programu zazněly Večerní písně na slova Vítězslava Hálka (Kdo v zlaté struny zahrát zná a Nekamenujte proroky) v podání Karolíny Berkové a Martiny Pechové a skladba Sláva Tobě z opery Dalibor, kterou zazpíval sbor Anonym Voice.

Závěrečným bodem slavnosti bylo otevření expozice Otakar Ostrčil a Soběslav, která bude trvale seznamovat s osobností Otakara Ostrčila a jeho hudbou. Lidský rozměr jí dodává pohled do rekonstruované Ostrčilovy pracovny z jeho pražského bytu a řada osobních a tedy mistrem dotýkaných předmětů. Pamětní síň doplňuje audiovizuální kiosek, nabízející fotografie z pracovního i letního soběslavského života Otakara Ostrčila a také možnost poslechu šesti ukázek z vybraných skladeb. Mezi nimi jsou i tři stěžejní díla, která vznikla během pobytů autora v Soběslavi – symfonická báseň Léto, protiválečná operní pohádka Honzovo království a variace pro orchestr Křížová cesta, která v roce 1946 pod taktovkou Rafaela Kubelíka zazněla na zahajovacím koncertu prvního ročníku Pražského jara. Nahrávky navíc připomínají i dirigenta Karla Ančerla, rodáka z nedalekých Tučap, anebo Ostrčilovu dceru Blanku, která působila jako koncertní recitátorka. Věříme, že se nám tím podařilo důstojně naplnit někdejší přání Ostrčilových dědiců, bohužel již zaniklé Společnosti Otakara Ostrčila i jejího předsedy Václava Holzknechta.

Z expozice Otakar Ostrčil a Soběslav Foto archiv