Vypsaná fiXa společně s PKF — Prague Philharmonia 4. července na festivalu Rock for People se světovou premiérou!

4. července se poprvé v historii propojila kapela Vypsaná fiXa s orchestrem PKF — Prague Philharmonia ve společném projektu na festivalu Rock for People a oslavila tak společné 25. narozeniny. Na KB stage v areálu Festivalparku na letišti Věkoše v Hradci Králové zazněly od 18.20 hodin hity Vypsané fiXy z alba Fenomen, ověnčeného nominací na Cenu Anděl v kategorii Album roku, Tady to někde je a Krása nesmírná. „Do výběru jsme chtěli dostat všechny póly kapely, nejen pomalé, tklivé písně, ale přidali jsme záměrně i ostřejší věci. Když jsme o výběru přemýšleli, měli jsme poměrně čerstvou živou nahrávku z jednoho našeho koncertu. Nahrané písničky se většinou během koncertů postupně deformují a nakonec jsou třeba úplně jiné než na desce. Takže třeba píseň Dezolát, která má na albu tři minuty, má v živém provedení šest a půl. Honzovi Kučerovi jsme nakonec poslali tuto koncertní nahrávku, která už je v podstatě jakýmsi jamem s publikem. Na tu vznikly aranže. S odstupem času si myslím, že to byla dobrá taktika,“ komentuje program frontman kapely Michal Mareda aliaz Márdi. „Osobně mě překvapilo, jak orchestrální úpravy podtrhují příběhy jednotlivých písní. Některá místa jsou až dojemná. Jako autor textů zažívám stejné písně zase trochu jinak,“ dodává.

Uměleckým garantem projektu a autorem aranží je dirigent, skladatel a klavírista Jan Kučera, jenž je podepsán pod projekty jako Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit? nebo Rudá Marie. „Rád spojuji zdánlivě nespojitelné hudební světy a i tento koncert je důkazem toho, že se odlišné hudební žánry mohou dobře doplňovat a vzájemně inspirovat. Orchestrální úpravy jsem přizpůsobil syrovému a přímočarému stylu písniček Vypsané fiXy a mám dojem, že si hráči PKF tu někdy až punkovou drsnost docela užívají. Naopak některé pomalejší písně dostaly díky orchestrální složce větší jemnost, určitý druh romantiky a samozřejmě zvukovou barevnost. Jsem zvědav, jak tyto nové verze přijmou skalní fanoušci kapely.“

Pro PKF — Prague Philharmonia to bylo první účinkování na rockovém festivalu v její historii, byť už v minulosti spolupracovala s pop-stars jako Sting nebo Zucchero, a skvělý závěr úspěšné koncertní sezony, která orchestr zavedla do několika zemí světa a dopřála mu spolupráci se světovými hvězdami jako Jonas Kaufmann, Ailyn Pérez nebo David Newman. Jako perličku zahrála PKF – Prague Philharmonia na úvod koncertu ve světové premiéře 2. větu skladby From the Future World, kterou vytvořila umělá inteligence AIVA na základě analýzy díla Antonína Dvořáka. O tomto experimentálním projektu, za kterým stojí kreativní ředitelé agentury Wunderman Richard Stiebitz a Filip Humpl, nedávno informoval mimo jiné i  prestižní americký webový portál Vice.

Partnerem projektu byl generální partner PKF — Prague Philharmonia a festivalu Rock for People, Komerční banka.

Po devíti sezonách v České filharmonii se Josef Špaček vydá opět na sólovou dráhu

Začátkem července oznámil současný koncertní mistr České filharmonie a houslový virtuos Josef Špaček svou poslední sezonu v této pozici. Špaček se stal koncertním mistrem České filharmonie v roce 2011 a je tak jejím dodnes historicky nejmladším koncertním mistrem. Špaček se hodlá nadále věnovat rozvíjení své sólové kariéry.

 Houslový virtuos Josef Špaček odehraje poslední sezonu 2019/2020 v pozici hlavního koncertního mistra České Filharmonie. K odchodu se rozhodl zejména se záměrem výrazněji se opět profilovat jako sólový hráč světového formátu. Intenzivní spolupráci s Českou filharmonií bude ale nadále udržovat i v nadcházejících sezonách. V nedávné době byl Josef Špaček jmenován členem Rady Českého spolku pro komorní hudbu a v současné době se připravují další vystoupení s Českou filharmonií.

Ke svému působení v České filharmonii Josef Špaček říká: „Reprezentovat Českou republiku v řadách jejího ,vlajkového orchestru‘ pro mě byla obrovská čest, které si nikdy nepřestanu vážit. Setkal jsem se zde s celou řadou vynikajících umělců, kteří mě inspirovali. Chtěl bych poděkovat zejména za možnost stát se uměleckým partnerem ČF, což mi jednak umožnilo v dobách působení v orchestru udržovat i svou sólovou kariéru, jednak mi to nadále otevírá dveře další spolupráce s tímto vynikajícím orchestrem.”

Josef Špaček odehrál s Českou filharmonií přes 60 koncertů jako sólový hráč a několik stovek koncertů z pozice koncertního mistra. Spolupracoval s dirigenty jako Jiří Bělohlávek, Semjon Byčkov, Valerij Gergiev, Manfred Honeck, Sir Colin Davis, Christoph Eschenbach nebo Jakub Hrůša. V letech 2013–2016 byl Špaček i šéfem umělecké rady ČF. V posledních letech stál u zrodu několika významných nahrávek České filharmonie. Natočil komplet symfonií Antonína Dvořáka s dirigentem Jiřím Bělohlávkem, nebo komplet symfonií Petra Iljiče Čajkovského se Semjonem Byčkovem. Josef Špaček se významně spolupodílel na založení komorního orchestru České filharmonie, který na koncertech vedl jako umělecký vedoucí.

 „Josef Špaček přišel do České filharmonie v době její zásadní proměny a stal se tváří i duší orchestru na celých devět let. Jeho umělecké výkony i osobní nasazení byly zcela výjimečné a Česká filharmonie v něm získala koncertního mistra nejvyšší světové třídy. Jako sólista nás skvěle reprezentoval na koncertech doma i v zahraniční. Soustředění na sólovou kariéru je proto v jeho případě správným krokem, v němž ho podporujeme a přejeme mu hodně štěstí. Josef Špaček však i nadále zůstává s Českou filharmonií spojen na poli sólovém, komorním i orchestrálním. Těšíme se na všechny naše budoucí společné projekty.“ dodává generální ředitel České filharmonie David Mareček

 Česká filharmonie již na pozici nového koncertního mistra vypsala výběrové řízení. Vítěz či vítězka tohoto výběrového řízení bude spolupracovat s koncertními mistry Jiřím Vodičkou a Janem Mráčkem.

 O Josefu Špačkovi:

Houslový virtuos Josef Špaček (nar. 1986) se velice rychle etabloval jako jeden z nejvýraznějších talentů své generace. Studoval na Curtisově hudebním institutu (Filadelfie) a Juilliard School (New York) pod vedením pedagogů jako Ida Kavafian, Jamie Laredo nebo Itzhak Perlman. Mezi jeho největší úspěchy patří vítězství v soutěži Michaela Hilla (Nový Zéland, 2009), druhá cena v soutěži Young Concert Artists International Auditions (New York, 2011), finále soutěže královny Alžběty (Brusel, 2012). V roce 2011 se stal nejmladším koncertním mistrem České Filharmonie v historii. Josef Špaček spolupracoval v průběhu své kariéry s dirigenty jako Jiří Bělohlávek, Jakub Hrůša, Semjon Byčkov, James Conlon, Valerij Gergiev, Manfred Honeck, Tomáš Netopil, Michael Sanderling nebo Krzystof Urbański.

Otakar Ostrčil a Soběslav

V pátek 21. 6. 2019 proběhla v Soběslavi slavnost k 140. výročí narození Otakara Ostrčila (1879–1935) – hudebního skladatele, dirigenta, dlouholetého šéfa opery Národního divadla v Praze a nejvýznamnějšího ze soběslavských letních hostů. Akci připravilo Blatské muzeum v Soběslavi a Veselí nad Lužnicí (pobočka Husitského muzea v Táboře) společně s městem Soběslav, za partnerské spolupráce Základní umělecké školy Soběslav a spolku Setkání s hudbou.

Podvečerní program začal v 17 hodin na oblíbeném místě Otakara Ostrčila – v parku u Nového rybníka na okraji města. Zde byla již v roce 1941 umístěna Ostrčilova pamětní deska a o 21 let později odhalena busta od první české profesionální sochařky Karly Vobišové, rodačky z Kunžaku na Jindřichohradecku a Ostrčilovy současnice. Busta však byla v roce 2009 z pomníku odcizena. K letošnímu výročí se výroby obnovené busty ujalo město Soběslav, jako model posloužila kopie původního díla z muzejních sbírek. Po deseti letech tak obnovený pomník opět „zazářil v červnovém slunci vrouben nádhernou kulisou přírody“ (řečeno slovy Julie Ostrčilové napsanými po odhalení pomníku v roce 1962). Fanfáry na místě zahrál Soběslavský žesťový kvartet, odhalení pomníku se po svých projevech ujali Jindřich Bláha (starosta města) a Daniel Abazid (vedoucí Blatského muzea). Závěr patřil lidovým písním ze Soběslavska, které zazpíval sbor Anonym Voice Soběslav pod vedením Ireny Molíkové.

Odhalení busty Otakara Ostrčila Foto archiv

Další program následoval v muzejním objektu Smrčkův dům na soběslavském náměstí. Zdejší návštěvníky hudebním pásmem a současně zásadními kapitolami z Ostrčilova profesního života provedl Daniel Abazid. Zaznělo několik ukázek z díla Otakara Ostrčila, celkem čítajícího 9 oper, 10 orchestrálních skladeb, 4 komorní skladby, 25 písní, 8 sborů a kantát, 6 melodramů a 1 činoherní hudbu. Tomáš Víšek provedl dvě rané klavírní skladby – úvodní část suity ke scénické pohádce Jaroslava Kvapila Sirotek a Skladbu pro oktavánský památník. Za klavírního doprovodu Martiny Pechové zazpívala mezzosopranistka Karolína Berková pět písní z Ostrčilova mládí, které představují zhudebněné básně Vítězslava Hálka, V. Jelínka, Josefa Václava Sládka a Jaroslava Vrchlického. Z melodramů nemohla nezaznít skladba Skřivan na text místního, předčasně zesnulého básníka Miroslava Valenty, kterou nastudovali Martina Pechová a Miroslav Čížek. Ve zdravicích hostů byla připomenuta role Otakara Ostrčila při řízení Opery Národního divadla v Praze, kterou utvářel po většinu období první republiky (Eva Sochorová, tisková mluvčí Opery Národního divadla v Praze), při tamním uvedení operních cyklů Antonína Dvořáka i všech dalších významných českých skladatelů (Markéta Hallová, předsedkyně Společnosti Antonína Dvořáka) i ve Společnosti Josefa Bohuslava Foerstera, jejímž byl Ostrčil spoluzakladatelem a předsedou (Olga Černá, současná předsedkyně společnosti). Své zdravice přidali i Petr Hanzlík, předseda spolku Setkání s hudbou, a Jakub Smrčka, ředitel Husitského muzea v Táboře. Závěrečný hudební blok programu patřil dílu Bedřicha Smetany, který byl dozajista nejoblíbenějším hudebním skladatelem Otakara Ostrčila. Právě Ostrčil ke stému výročí Smetanova narození připravil cyklus Smetanových oper, připravil kritické vydání Smetanovy Prodané nevěsty, které představovalo průkopnický počin v české hudební vědě, a na 15 gramofonových desek pořídil i vůbec první nahrávku této opery. Z díla Bedřicha Smetany v programu zazněly Večerní písně na slova Vítězslava Hálka (Kdo v zlaté struny zahrát zná a Nekamenujte proroky) v podání Karolíny Berkové a Martiny Pechové a skladba Sláva Tobě z opery Dalibor, kterou zazpíval sbor Anonym Voice.

Závěrečným bodem slavnosti bylo otevření expozice Otakar Ostrčil a Soběslav, která bude trvale seznamovat s osobností Otakara Ostrčila a jeho hudbou. Lidský rozměr jí dodává pohled do rekonstruované Ostrčilovy pracovny z jeho pražského bytu a řada osobních a tedy mistrem dotýkaných předmětů. Pamětní síň doplňuje audiovizuální kiosek, nabízející fotografie z pracovního i letního soběslavského života Otakara Ostrčila a také možnost poslechu šesti ukázek z vybraných skladeb. Mezi nimi jsou i tři stěžejní díla, která vznikla během pobytů autora v Soběslavi – symfonická báseň Léto, protiválečná operní pohádka Honzovo království a variace pro orchestr Křížová cesta, která v roce 1946 pod taktovkou Rafaela Kubelíka zazněla na zahajovacím koncertu prvního ročníku Pražského jara. Nahrávky navíc připomínají i dirigenta Karla Ančerla, rodáka z nedalekých Tučap, anebo Ostrčilovu dceru Blanku, která působila jako koncertní recitátorka. Věříme, že se nám tím podařilo důstojně naplnit někdejší přání Ostrčilových dědiců, bohužel již zaniklé Společnosti Otakara Ostrčila i jejího předsedy Václava Holzknechta.

Z expozice Otakar Ostrčil a Soběslav Foto archiv

Plzeňská Médea v Bayreuthu

Bayreuth, Markgräfliches Opernhaus

Marta Ulrychová

Dne 11. a 12. 6. vystoupila opera plzeňského  Divadla J. K. Tyla v Markraběcím operním domě v  Bayreuthu. Pro své druhé pohostinské vystoupení v tomto divadle (v loňském roce  zde uvedlo Monteverdiho Orfea) si zvolilo italskou verzi Cherubiniho Médey. Opera měla v Plzni premiéru v červnu 2017, bayreuthská představení tak byla vlastně její derniérou. Protože premiéra byla na stránkách HR již recenzována, navíc obsazení – až na dvě výjimky – se shodovalo s premiérovým, omezím se pouze na několik poznámek.

Přesazení inscenace do nového prostředí přináší změny jak v oblasti akustiky, tak i celkového vizuálního dojmu. Zrenovovaná divadelní budova postavená ve stylu italského pozdního baroka si již zasloužila pozornost mnoha recenzentů. Má výtečnou akustiku, prospívající zejména dobovým nástrojům. Současné orchestrální obsazení a absence orchestřiště tedy působily v tomto směru poněkud robustnějším dojmem. Ve snaze podtrhnout dramatičnost díla vsadil  dirigent Norbert Baxa na jeho dynamičnost, potažmo tedy na rychlejší tempa. Mimořádně náročný part protagonistky byl svěřen zkušené Kataríně Jordě-Kramolišové, která podobně jako v premiéře i tentokrát zaujala svým strhujícím herectvím. V roli Jásona se tentokrát představil Paolo Lardizzone, jehož znělý tenor našel v akustice příhodné uplatnění. Neméně  dobře se dařilo Vandě Šípové coby Glauké,  Pavlu Klečkovi v roli Kreonta,  a Janě Foff-Tetourové jako  Neris, jejíž árie Solo un pianto patřila k nejpůsobivějším momentům představení. Plzeňské divadlo tak nabídlo v Bayreuthu jedno z děl, které nebývá běžným repertoárovým kusem. Obě představení  diváci vřele ocenili bouřlivým potleskem.

Katarína Jorda-Kramolišová (Médea) Foto © Martina Root

Červnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Do základu pro červnová „nej“ dávám úctyhodný počet osmi operních inscenací a tři koncerty.

Z květnových operních premiér tuzemských stálých divadel jsem zatím zvládla tři. Chronologicky podle dat premiér: v Plzni to byl Šelma sedlák Antonína Dvořáka, v Ostravě Robert ďábel Giacoma Meyerbeera, v Brně kombinace Tří fragmentů z Julietty Bohuslava Martinů s Lidským hlasem Francise Poulenka a v pražském Národním divadle Dalibor Bedřicha Smetany. Nové inscenace Bizetovy Carmen v Ústí nad Labem a Weberova Čarostřelce v Opavě uvidím až při některé z podzimních repríz.

Červen byl ovšem bohatý na festivaly s novými operními produkcemi. Z bohatého programu Smetanovy Litomyšle jsem všechny operní inscenace viděla v domovských divadlech, takže jsem si vybrala jedinou původní festivalovou inscenaci – Gluckovu operu Paris a Helena uvedenou v přírodním amfiteátru na zámku Nové Hrady. A při tradiční barokní noci na Festivalu komorní hudby Český Krumlov v zámeckém divadle pořadatelé setřeli archivní prach z opery Handlíři Antoina Dauvergneho. Po loňském nultém ročníku festivalu Opera Nova pražské Národní divadlo uspořádalo první ročník. Dvě z jeho šesti produkcí jsem již v minulosti viděla (a byly v základu pro „nej“ daného měsíce)  – Wajsarovu Tramvestii při premiéře na Nové scéně /NEJ duben 2019/ a Komorousova Němého kanára na NODO 2018 /NEJ červen 2018/. (Produkce Briana Eno Apollo se překrývala s premiérou Dalibora a koncertní uvedení opery 66 sezón Marka Piačeka se konalo v den představení Glucka na Nových Hradech.) Z programu festivalu Opera Nova jsem mohla vidět Reichovy Patterns v provedení slovenského souboru Cluster Ensemble a Poselství – Poslední láska Dr. Kafky, které však s operním žánrem fakticky nesouvisely.

Kromě našich operních inscenací jsem pokračovala ve sledování nových nastudování českých oper v Německu – po drážďanské Prodané nevěstě jsem viděla premiéru této opery v Lipsku a v Darmstadtu dávali Rusalku.

V červnových koncertních produkcích doznívalo ještě Pražské jaro – Musica Florea uvedla Mozartovu Mši C dur a Rekviem Des dur Roberta Schumanna, Collegium Vocale 1704 připravilo druhý koncert svého nového cyklu Lamento di tre amanti a dirigent Václav Dlask se prezentoval programem s koncertním uvedením Hlasu lesa Bohuslava Martinů a části z fragmentu Mozartovy opery Lo sposo deluso.

Zážitek s Collegiem Vocale 1704

Soubor Collegium 1704 rozhojnil pro rok 2019 své úspěšné pražské působení o sérii koncertů věnovaných výhradně vokální hudbě, na kterém dostává „sólovou“ příležitost Collegium Vocale 1704. Pro druhý koncert tohoto cyklu v odsvěceném kostele sv. Anny na Pražské křižovatce 11. června vybral Václav Luks s devíti sólisty madrigaly. Nikoli však ty slavné Claudia Monteverdiho, ale kompozice, jak se k tomuto výsostnému vokálnímu žánru pozdní renesance vracela generace skladatelů pozdního baroka na konci 17. a v první polovině 18. století – Alessandra Stradelly, Alessandra Scarlattiho, Antonia Lottiho a Antonia Caldary.  Program nazvali Lamento di tre amanti (Nářek tří zamilovaných) podle jednoho madrigalu Antonia Lottiho.

Koncertu předcházela „ouvertura“, ve které Václav Luks posluchače erudovaně i vtipně zasvětil do historie madrigalu jako formy, se kterou skladatelé odvážně experimentovali. A bylo užitečné si uvědomit, že tehdejší společenské elity byly mnohdy natolik hudebně zdatné, že madrigaly nejen „konzumovaly“ jako posluchači této výsostné intelektuální zábavy, ale dokázaly se do jejich provozování i aktivně zapojovat.

Václav Luks řídil Collegium Vocale 1904 od cembala a devět sólistů rozděloval podle obsazení dvou až pětihlasých madrigalů. Pěvecké linie se vrhaly do odvážných a překvapivých střetů a extravagantních harmonických kombinací při hudebním vyjádření afektů v obrazově bohatých básnických textech. Madrigaly respektovaly „klasické“ madrigalové náměty milostných útrap i vášní, pomíjivosti krás světa nebo smrti temné i jasné, jak už naznačují jejich názvy – Plačte, oči utrápené (Alessandro Stradella), Pohrdání plamen lásky zadusilo (Alessandro Scarlatti), Pomíjivý život (Antonio Lotti), Kárám tu krutost (Antonio Lotti), Z hořkého bolehlavu (Antonio Caldara). Barokní skladatelé však už nahlíželi milostná témata i z odlehčenější humorné perspektivy ženské nestálosti, her s láskou, ba parodie na opěvování ženských půvabů (Lottiho Nářek tří zamilovaných).

Interpretace madrigalů plných rafinovaných detailů vyžaduje propojení sólového pěveckého umění s velkým citem pro vzájemnou vyváženost hlasů. Třebaže akustika kostela sv. Anny byla při umístění pódia u levé delší strany sušší, než bychom v tomto prostoru předpokládali a nepomáhala zaoblovat a více stmelovat hlasy, s tak náročnou výzvou se vyrovnali všichni  –sopranistky Helena Hozová, Kamila Zbořilová, Marta Fadljevičová, altistky Kamila Mazalová a Aneta Petrasová, tenoristé Čeněk Svoboda a Ondřej Holub a basisté Martin Vacula s Tadeášem Hozou. Řadu z nich dobře známe z dřívějších koncertů, někteří však s Collegiem 1704 teprve začínají a skvělé bylo zjištění, jak Václav Luks dokáže vyhledávat pěvecké talenty i v té nejmladší generaci našich sólistů.

Vedle skvělé interpretace vedly k zamyšlení v dnešních souvislostech i italské texty dávných madrigalů, v programové brožuře uvedené v kvalitním přebásnění do češtiny. Zaujaly nejen niternou hloubkou vhledu do zákoutích lidské psychiky, kde touha po životě a jeho krásách je často rovnocenná touze po smrti, ale i elegancí a kultivovaností jazyka.

Vedle Luksova cembala doprovázela zpěv i theorba Jana Krejči – a oba muzikanti předvedli své mistrovské ovládání nástrojů v sólových skladbách, z nichž zejména cembalová toccata o obléhání pevnosti Filippsburgo Alessandra Pogliettiho byla nápaditým zvukomalebným vyjádřením dramatické bitvy, ale i utrpení vojáků.

V závěrečném madrigalu Antonia Caldary Fra loggie nevi e gelo /Za deště, sněhu a mrazu se uplatnili všichni společně – a toto rozloučení s ponaučením: „Jak vážíme si dobra, když o ně přijdeme!“ bylo i svrchovaným lamentem nad smrtí spisovatele Jiřího Stránského, který patřil do spřízněné „rodiny“ Collegia 1704.

Koncert přesvědčil, že madrigaly rozhodně nejsou jen obdivuhodně vycizelovanou miniaturou s připomínkou „starých časů“. Jejich provozování nese v sobě i dnes stále aktuální apel na nezbytnost usebrání se a hledání zdrojů a pramenů své identity. Krásný večer v přátelské atmosféře příznivců staré hudby byl také poděkováním mecenášům Collegií, jejichž podpora má díky mistrovství těchto mezinárodně renomovaných souborů velký smysl.

Koncert barokních madrigalů tak nasadil vysoké měřítko pro další obohacení pražského hudebního života cyklem, který se na podzim přesouvá do barokní kaple Italského kulturního institutu a slibuje přinášet další dosud ukryté poklady staré hudby.

Propadák s Rusalkou v Darmstadtu

Poslední premiérou operního souboru v německém Darmstadtu byla Rusalka Antonína Dvořáka. Pohádku o vodní víle s kašírovaným jezírkem a rákosím dnes v Německu můžeme sotva čekat. Režisérka Luise Kautz akcentovala environmentální téma devastace přírody dnešním člověkem. Celá inscenace (scéna Lani Tran-Duc) je „zabalená“ do igelitových fólií, „tone“ v mlze tajuplně prosvícené světly (světla Nico Göckel) a v různých odstínech šedi včetně skalisek, která už na začátku připomínají spíše pustou měsíční krajinu. Celkové vyznění je hodně pochmurné, bez Dvořákova závěrečného útěšného Božího smíru nad lidskou duší, jakkoli proradnou.

Zásadním nedostatkem darmstadtské inscenace však bylo hudební nastudování a průměrné až podprůměrné pěvecké výkony. Orchestr pod vedením Daniela Cohena hrál často intonačně velmi nepřesně a celkovou měkkost zvuku narušovaly hlasité žesťové nástroje a příliš intenzivní tympány a další bicí nástroje. Třebaže se představitelky Cizí kněžny (Katrin Gerstenberger) a Ježibaby (Elisabeth Hornung) pyšní titulem Kammersängerin, komorní pěvkyně mají vrcholy svých kariér  již zjevně za sebou. Thorsten Büttner jako Princ svým útlým tenorem dosahoval výšek spolehlivě, takže se dalo ještě vytušit, že kdysi vítězil i v takových soutěžích, jako je Operalia. Jemný soprán Kathariny Persicke se vhodněji uplatnil v lyrickém začátku partu Rusalky – dramatičtější výraz nahrazovala Persicke spíše herecky. Vodník v podání Johannese Seokhoona Moona sice dá na začátku Rusalce hodně energickou facku, ale bas tohoto korejského sólisty v partu Vodníka působil titěrně.

Z inscenace Rusalky v Darmstadtu bylo zejména ve srovnání s úrovní nastudování Dalibora v nedalekém Frankfurtu nad Mohanem a obou Prodaných nevěst v Drážďanech i Mnichově zřejmé, že jde o menší oblastní divadlo. I když cesta vlakem z Darmstadtu do Frankfurtu trvá pouhých 18 minut, domácí publikum si toho „svého“ divadla zjevně považuje. Odpolední představení zaplnili hlavně prarodiče s vnoučaty.

DOKTORSKÉ STUDIUM V PLZNI

Národní akreditační úřad udělil dne 20. června 2019 akreditaci doktorskému studijnímu programu Hudební teorie a pedagogika na Fakultě pedagogické Západočeské univerzity Plzni.

Čtyřleté studium v prezenční i kombinované formě bude otevřeno již v akademickém roce 2019/2020. Garantem studia je prof. PhDr. MgA. Jan Vičar, CSc.

Předběžné termíny: Termín podávání přihlášek: do 26. 8. 2019. Termín pro zaslání disertačního projektu a dalších materiálů: do 28. 8. 2019. Termín konání přijímací zkoušky: 30. září 2019 od 9 hod. Informace budou upřesněny kolem 15. července 2019 na https://fpe.zcu.cz/khk/.