Petr Kofroň: Festival Opera Nova by měl ukázat proměny operního žánru

Denisa Valterová

 S Petrem Kofroněm, zakladatelem festivalu Opera Nova, jsme se sešli v opuštěném proskleném prostoru v provozní budově Národního divadla. Mezi starým nábytkem jsme hovořili o festivalu Opera Nova, podobách současného hudebního divadla a jeho vztahu k hudbě.  

Petr Kofroň Foto ©Ilona Sochorová

 Jste zakladatelem festivalu současné opery Opera Nova. Jaký byste chtěl, aby festival byl? Co by měl znamenat a jaký by měl vyvolávat ohlas?

Festival by měl zejména v nejobecnější rovině ukázat proměny operního žánru, který se vyvíjí zhruba 400 let a neustále se mění. Zejména ve 20. a 21. století se samotný termín „opera“ zproblematizoval odklonem od klasické operní formy – tj. zpěvu s hudebním doprovodem – takže dnes tu máme video-opery nebo narativní opery (které samozřejmě navazují na starší tradici, například Janáčkovu). A pak zde jsou formy jako instrumentální divadlo, kde je hudba nebo zpěv přímo výsledkem určité divadelní akce.

Foto © Jakub Gulyás

V Ostravě jednou za dva roky pořádají Dny nové opery Ostrava. Navštívil jste je někdy? Byla to pro vás inspirace?

Festival jsem navštívil a závidím jim jejich luxusnější finančně-provozní podmínky a tu řadu světových premiér světových autorů. Kdyby byla dobrá konstelace a mohli bychom se jim co do záběru a profesionality přiblížit, bylo by to jedině dobře.

Jaké vidíte rozdíly mezi těmi dvěma festivaly?

Určitý rozdíl je v tom, že ostravský festival je orientován celosvětově, zatímco já bych rád prezentoval hlavně české, slovenské, případně slovanské novinky. Čili rozdíl je v zaměření.

Lze podle vás celkově charakterizovat současnou operní tvorbu, a to nejen u nás, ale i ve světě?

Podle mě existují dva základní okruhy. Na jedné straně tu máme díla vycházející z tradičního pojetí opery, většinou konzervativní, z uměleckého hlediska nepříliš zajímavá, s ambicí prosadit se ve světě. Tento segment tvorby je z hlediska vývoje hudby celkem nepodstatný. Mě zajímá ten druhý segment, který záměrně hledá nové cesty a začíná někde v 60. letech u Mauricia Kagela a jeho instrumentálního divadla, což vlastně není opera, ale divadelní produkce, ve které konkrétní pohyby na scéně generují určité zvuky. Nejedná se doopravdy o operu, protože kdybyste jen nahrála zvukovou složku na pásek, nebude nahrávka dávat smysl. Až ve spojení s jevištní akcí vzniká zvláštní, hotový celek. Tady stojí za zmínku třeba Heiner Goebbels, v jehož tvorbě je vždy také určitý objekt zdrojem konkrétního zvuku a při divadelním zacházení s ním vzniká výsledná hudebně-divadelní akce. Je to nový druh propojení zvukové a divadelní složky, který funguje vždy jen jako celek. Je to rozdíl oproti třeba Puccinimu, jehož hudbu si mohu pustit z desky a ta hudba se zpěvem je zcela svébytná i bez divadelní složky, která ji pak na scéně spíše jen podporuje.

 Uvedl jste skladatele Kagela nebo Goebbelse. Které dílo považujete za vrchol současné operní tvorby?

Samozřejmě nechci předstírat, že bych byl podrobně seznámen s tak širokou oblastí, jako je současná operní tvorba. Ale pro mě obecně je veledílem tohoto nového žánru Staatstheater (Státní divadlo) od Mauricia Kagela. Premiéru mělo v roce 1970 v Hamburku.

Vy se ale nevyhýbáte ani opernímu repertoáru 19. století. V Národním divadle dirigujete například titul Andrea Chénier. Co ve vás tato hudba vzbuzuje? A pokud byste si mohl vybrat, jakou další operu z období před nástupem moderny byste rád dirigoval?

Je to takový životní paradox, že celý ten dlouhý život je ovlivněn poměrně krátkým obdobím puberty. Pro mě byla puberta dobou romantického vzdoru a s tím byla v mém případě spojena romantická hudba. V té době se do mě nesmazatelně vtisklo dílo Gustava Mahlera a Richarda Strausse a tito dva autoři mě vnitřně provázejí celý život. Jenže řízení osudu tomu chtělo, že jsem začal být považován za odborníka na soudobou hudbu, takže mi nikdy nikdo dirigování žádného Mahlera nenabídl (smích). Takže ve výsledku vždycky, když se někde má hrát nějaký moderní nesmysl, který nikdo nechce dirigovat, padne volba na mě. Až v Plzni jsem využil toho, že jsem se dostal do vedení, a přidělil jsem si Tosku a další díla, která poslouchám už 50 let a znám je nazpaměť. A taky bych řekl, že díky tomu přesně vím, jak je mám pojmout. Naopak třeba klasicistní hudbu bych dirigovat vůbec neuměl, nevěděl bych, co s ní. Mozartovi se vyhýbám, do Beethovena jsem nedorostl, ale nerozumím třeba ani hudbě Bohuslava Martinů. Jsem vnitřně psychologicky nastavený na období zhruba 1880 až 1920. Této etapě, řekl bych, bytostně rozumím. Kdybych si mohl vysnít nějaký cyklus, kterým bych si splnil přání, udělal bych celého Pucciniho nebo Richarda Strausse.

Věnujete se teď komponování?

Komponovat mě vždycky bavilo. Nedostatek času mi ale v poslední době neumožňoval toho vytvořit více, možná naštěstí pro všechny (smích).