UPOUTÁVKA  NA  ČERVENCOVÉ  ČÍSLO

Z červencového čísla časopisu Hudební rozhledy vybíráme:

  • Rozhovor  s významným českým houslistou Bohuslavem Matouškem, který 26. září oslaví své významné životní jubileum a při té příležitosti vystoupí na gratulačním koncertě v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov.
  • Rozhovor s předním německým režisérem Christianem Räthem, který má dosud na svém kontě režie děl mnoha skladatelů na nejvýznamnějších světových scénách počínaje Mozartem a konče Korngoldem či Brittenem. Jeho velkým přáním je ale režírovat i některou z oper Leoše Janáčka.
  • Z rubriky Události ohlédnutí za patrně posledním vystoupením Pražského komorního baletu, který první den v květnu uvedl s velkým ohlasem na prknech Stavovského divadla premiéru Erbenovy Kytice, jejímiž tvůrci byli Ondřej Brousek jako autor hudby a Petr Zuska, jenž vytvořil scénář, choreografii a režii. Soubor, který založil roku 1975 Pavel Šmok, svoji kontinuální činnost ukončuje „z důvodů naprosto nedostatečné veřejné podpory a nezájmu stávajícího vedení Ministerstva kultury České republiky o problematiku tanečního umění“.
  • Z rubriky Festivaly, koncerty  kompletní zhodnocení letošního Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro, z jehož obšírného programu doporučujeme např. recenze na Zahájení s Jakubem Hrůšou a Bamberskými symfoniky, vystoupení italského tělesa Orchestra dell´Accademia Nazionale di Santa Cecilia – Roma v čele s dirigentem Antoniem Pappanem a sólistkou Bartókova Prvního houslového koncertu Lisou Batiashvili, španělského souboru Orchestra de Cadaqués, s nímž se tentokrát v díle Astora Piazzolly představila další houslistka, Leticia Moreno, Pražských symfoniků, kteří mj. uvedli s Terezií Fialovou Koncert pro klavír a orchestr Petra Ebena, který by se letos 29. ledna dožil 90 let, či České filharmonie, kterou řídil Louis Langrée a jež posluchačům představila Ravelův Klavírní koncert G dur s Javierem Perianesem a Frankovu nádhernou Symfonii d moll. Zcela výjimečným projektem bylo vystoupení Isabelle Faust, která v jednom večeru  skvostně představila kompletní Bachovy houslové sonáty a partity, zajímavostí pak určitě byl i koncert  v rámci Víkendu komorní hudby, na němž německo-srbská interpretka Carolina Eyck představila elektrofonický bezdotykový instrument, nazvaný podle svého vynálezce těremin. Své posluchače si našli i naši mladí interpreti, klavírista Matyáš Novák, který zahájil řadu matiné, a houslista Milan Al-Ashhab, jenž společně s klavíristou Adamem Skoumalem vystoupili na jednom z nokturen. Na své si ale jistě přišli i fanoušci hudby filmové, kdy v kině Lucerna byl promítnut snímek Martina Friče Varhaník u sv. Víta s nově zkomponovanou hudbou Jana Rybáře, a hudby jazzové, kterou tentokrát reprezentovalo vystoupení americké jazzové zpěvačky, držitelky tří cen Grammy Cécile McLorin, a Sullivana Fortnera. Z koncertů mimo lesk festivalu bychom rádi upozornili např. na Koncert pro Anežku, pořádaný Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, na němž v podání komorního souboru dobových nástrojů Capella da Camera Praga s uměleckým vedoucím Lukášem Vernerem a sólistů Michaely Šrůmové a Romana Janála zazněla ve světové premiéře kantáta Martina Kumžáka Canticum St. Agnes
  • V rubrice Horizont tentokrát přinášíme ohlédnutí za  vystoupením Artura SandovalaPražskými symfoniky a Janem Kučerou ve Smetanově síni Obecního domu, které se neslo v duchu skladeb George Gershwina.
  • Z operního žánru, nabídnutého v poslední době na našich scénách, si určitě přečtěte recenzi na premiéru koncertního uvedení Wagnerova Rýnského zlata ve Foru Karlín, nastudovaného Andreasem Weiserem, Orchestrem Státní opery a řadou zahraničních i českých sólistů, mezi nimiž nechyběli např. vynikající představitel Albericha Němec Thomas Gazheli či jako úlisný Loge Štefan Margita.
  • Ze zahraničí doporučujeme srovnání s Rýnským zlatem v Pasově, kde jej nastudoval orchestr Niederbayerische Philharmonie s dirigentem Basilem H. E. Colemanem a sólisty Stephanem Bootzem (Wotan), Stefanem Stollem (Alberich) či Thomasem Stückemannem. Zde se ale jednalo o inscenaci, kterou režijně připravil Stefan Tilch na scéně Karlheinze Beera a s kostýmy Ursuly Beutler.
  • Z rubriky Studie, komentáře si nenechte ujít:
  • zavedené seriály: Celuloidová hudba – nově o  českém (a československém) hudebním dokumentu – v sedmém díle věnovaném nedávno zesnulým – režisérovi Václavu Kučerovi a muzikantovi, scenáristovi, manažerovi a organizátorovi Romku Hanzlíkovi,  Z historie a současnosti muzikálu – kde tentokrát najdete např. informace o nedožitém jubileu Laďky Kozderkové, legendě jménem Jesus Christ Superstar či o nabídce britského muzikálového léta, kde se autoři soustředili zejména na zajímavé novinky, které budou během následujících měsíců uváděny v méně známých divadelních prostorách, nebo na inscenace, u nichž je plánován pouze omezený počet repríz.
  • nové seriály: Portréty velkých dirigentů od 19. století po současnost, kde se tentokrát dozvíme celou řadu zajímavostí z dirigentského života Leonarda Bernsteina, Mozaika nejslavnějších operních režisérů, v níž jsme v červencovém čísle zaměřili pozornost na slavného Ottu Schenka, který jako operní režisér debutoval v roce 1957 v Mozartově Kouzelné flétně, Zapomenuté operní skvosty, kde se tentokrát Robert Rytina věnuje Gounodově opeře Cinq-Mars,  Století bez mezníků s poutavým textem o finském skladateli Einojuhanim Rautavaarovi, největším z Finů po Jeanu Sibeliovi,  jazzu věnovaný seriál s názvem Proudy a protiproudy jazzových meandrů, jenž pokračuje opět nápaditě nazvaným dílem Golfský proud jazzové muziky, kde  je jednou z hlavních postav  Duke Ellington.
  • V rubrice Knihy a notoviny se tentokrát opět vracíme k Novinkám ze zahraniční muzikologické literatury, v jejichž třetím díle autor znovu přináší celou plejádu nově vydaných knih o hudbě. A to jak publikací, týkajících se teorie, filozofie, sociologie a psychologie hudby, tak prací, věnovaných hudebním dějinám i několika osudům konkrétních autorů. V neposlední řadě zde najdete i zahraniční publikace, týkající se českých skladatelů.
  • Rubriku Svět hudebních nástrojů tento rok věnujeme  klavírům a seriálu Klavírnictví na rozcestí. V sedmém  díle autor pokračuje v chronologii jejich výroby od roku 1989 dodnes, která tímto dílem končí a bude pokračovat dalšími tématy z této oblasti.
  • A v rubrice Revue hudebních nosičů tentokrát nabízíme Nové operní nahrávky na CD, po kterých na dalších stranách jako  v každém čísle následují  recenze na některá nově vydaná CD.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

PRAGUE PROMS 2019

ATRAKTIVNÍ KONCERTY KLASIKY I JAZZU

Markéta Jůzová

Mezinárodní festival Prague Proms nabízí posluchačům každoročně atraktivní programy skvělých českých a zahraničních interpretů ze světa klasiky i jazzu. Letošní jubilejní patnáctý ročník otevřel Thomas Gansch Big Band se svým leaderem v La Fabrice. Po jeho úspěšném květnovém vystoupení, které termínově i s ohledem na menší hudební formaci bylo vůči hlavní programové nabídce multižánrové přehlídky vnímáno spíše symbolicky za festivalový prolog, se uskutečnilo  velkolepé zahájení Prague Proms 2019 ve Smetanově síni Obecního domu 21. 6. Koncert s názvem „Gospel!“ hostil americký sbor The Jeremy Winston Chorale, jeden z nejlepších gospelových sborů na světě.

 Český národní symfonický orchestr, jenž je dlouholetým pořadatelem mezinárodního festivalu Prague Proms, zařadil do své programové nabídky po třech letech opět společný koncert se sborem   The Jeremy Winston Chorale, který ve své relativně krátké existenci od roku 2012 přijal brzy  pozvání od tehdejšího amerického prezidenta Baracka Obamy a první dámy Michelle Obamové k vystoupení v Bílém domě. Tentokrát se sbor vrátil do české metropole ve větší sestavě se čtyřiceti členy a se sólisty v čele s Merkellem Williamsem a dirigentem Jeremy Winstonem.

Dirigent sboru The Jeremy Winston Chorale, který festival Prague Proms zahajoval, Jeremy Winston. Foto ©archiv Prague Proms

Americké duchovní písně z tvorby Richarda Smallwooda, Kirka Franklina, Donalda Lawrence a Raymonda Wise jsou velmi rytmické, melodické a emocionálně poutavé. Posluchače na Prague Proms si ovšem získávaly postupně. Gospely mají v sobě půvab vyjadřování pocitů společným zpěvem a sboristé jim dodali podle očekávání spontaneitu projevu i výraznou rytmickou akcentaci.   Pod taktovkou Jeremyho Winstona hrál orchestr s radostí. V plné síle nejen ve forte, ale i v interpretaci širší dynamické škály, která se stírala, nesla se plošně, bez větších odstínů barev i artikulace frázování. Orchestr občas překrýval sboristy. Temperamentní provedení s gesty a tleskáním vokalistů postupně ovšem chytlo posluchače za srdce a strhlo je k rytmickému potlesku během skladeb.

První ovace ve stoje si hosté získali právem brzy po přestávce. Především gospely Celebrate the King Rickyho Dillarda, Even Me Dorise Jonese Wilsona či Michaela Reida a tradicionál Amazing Grace Johna Newtona zněly dynamicky plastičtěji, barvitěji a zvukově vrstevnatěji. Ze sólistů, zpívajících na mikrofon, se střídali v sólech či duetech Candace Potts, Merkel Williams, Darius Coleman, William Ramsey a LaVonte Heard. Také v orchestru hráli američtí instrumentální sólisté. Během půlhodiny přídavků lidé v sále bouřlivě a nadšeně ve stoje aplaudovali.

Při vší úctě k ČNSO by jistě  mnozí zájemci uvítali koncert pouze v podání The  Jeremy Winston Chorale.

Koncert z turné  The  Jeremy Winston Chorale.

https://www.youtube.com/watch?v=EnbAmbrZbn4

Po dramaturgicky lákavém hudebním večeru s názvem „The Beatles a jejich svět,“ v rámci kterého hrál ČNSO s dirigentem Carlem Davisem a kvartetem vokálních sólistů 23. 6. ve Smetanově síni Obecního domu, následujícím hudebním a společenském osvěžení 24. 6. koncertem „Banjo Band Ivana Mládka“ v Divadle Hybernia, se hlavní červencový program soustředí na zajímavé koncerty různých žánrů.

Ředitel ČNSO a MHF Prague Proms, trumpetista Jan Hasenöhrl, vystoupí 1. 7. v sále The Loop Jazz Club v Hostivaři.

Jan Hasenöhrl & The Loop Jazz Orchestra

https://www.youtube.com/watch?v=w8kq1twxIx8

Se svou oblíbenou formací The Loop Jazz Orchestra uměleckého vedoucího Víta Pospíšila připravil Jan Hasenöhrl pestrou směs skladeb, které složili např. Karel Krautgartner, Count Basie, Vernon Duke, Benny Golson, Bill Holman, Quincy Jones, Cole Porter a Joe Zawinul.

Ze zahraničí zavítají do Prahy 2. 7. Canadian Brass se svým zakladatelem, tubistou Chuckem Deallenbachem, jenž před čtyřiceti lety stál u zrodu tělesa společně s trombonistou Genem Wattsem. Renomovaný žesťový soubor zahraje v sále Anežského kláštera program složený nejen z děl vážné hudby, ale i jazzovou a latinsko-americkou hudbu. Devízou hráčů je nejen hudební interpretace, ale i velmi živá a vtipná komunikace s publikem. Na úrovni propagace komorní žesťové hudby si získal soubor světový věhlas.

Canadian Brass

https://www.youtube.com/watch?v=lv3hwWLW4jw

Vážná hudba s programem „Čajkovskij Gala“ zazní 3. 7. v podání ČNSO ve Smetanově síni Obecního domu. Ke koncertu byl přizván dirigent Ilya Mashkevich a sólista Václav Petr, koncertní mistr violoncell České filharmonie a laureát Mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro 2018. Mladý nadějný interpret natočil také své debutové CD, na Prague Proms zahraje Čajkovského Rokokové variace v kontextu širší skladatelovy romantické tvorby.

 

Jazz, zejména styl instrumentálního pop-fusion jazzu, bude dominovat večeru 4. 7. ve Studiu 2 La Fabrika, kde se představí význačná islandská skupina Mezzoforte. Komorní formace bývá zvána i na neprestižnější jazzové festivaly a její členové, kterými jsou klávesista Eythor Gunnarsson, kytarista Fridrik Karlsson, baskytarista Johann Asmundsson, saxofonista Jonas Wall a bicista Gulli Briem, získávají rovněž angažmá od světových popových hvězd na koncerty a mezinárodní turné.

Mezzoforte 

Garden Party 2015

https://www.youtube.com/watch?v=8602I0tY4KU

V Chrámu svaté Barbory v Kutné Hoře se bude v rámci Prague Proms konat 7. 7. koncert nazvaný „Noc v katedrále.“ V krásném sakrálním prostředí zazní barokní, klasicistní a romantická díla v podání předních hostů ČNSO. Trumpetisté Jiří Houdek, Marek Vajo a varhaník Aleš Bárta.  

Program festivalu se vrátí do Prahy již 9. 7. do Mercedes Fora, kde se uskuteční hudební večer s   Epoque Quartet. Multižánrový soubor, který letos slaví dvacáté výročí své existence, se vyprofiloval během svého působení na pozoruhodnou úroveň a podnikl rovněž četná turné v řadě zemích světa. K jejich zajímavým nahrávacím počinům patří např. CD Epoque Quartet plays Jan Kučera ohlížející se za dlouholetou spoluprací autora se souborem a CD Flow s kanadským klavíristou a skladatelem Davidem Braidem, jenž se dokonce dostalo do užší nominace na prestižní kanadské ocenění Juno Award. Houslisté David Pokorný a Vladimír Klánský, violista Vladimír Kroupa a violoncellista Vít Petrášek zahrají na Prague Proms pestrý repertoár, který provázel jejich úctyhodnou kariéru. Návštěvníci koncertu se mohou již nyní těšit na jejich provedení skladeb z tvorby např. Jana Kučery, Chicka Corey, Pata Methenyho nebo Astora Piazzolly.

Český národní symfonický orchestr oslaví patnáctileté jubileum festivalu i s hvězdným operním mexickým tenoristou Ramónem Vargasem, jenž vystupuje na nejprestižnějších scénách světa. Diváci v České republice si mohou pamatovat jeho zářné výkony z koncertů v Praze nebo Českém Krumlově. Pěvec vystoupí 10. 7. ve Smetanově síni Obecního domu. Program sestavený převážně z operních árií děl G. Rossiniho, Ch. Gounoda, G. Donizettiho, G. Verdiho, P.  Mascagniho a G. Pucciniho nastudoval  italský dirigent Marcello Rota. Hostem večera bude také  sopranistka Lenka Máčiková. Hudební dramaturgie vychází z koncepce slavnostního večera lednového koncertu ČNSO s Ramónem Vargasem, který se uskutečnil v ománské Královské opeře v Maskatu.

Znáte slavné mexické tenoristy? 

https://www.youtube.com/watch?v=zZNHLU1c2hE

Z americké provenience přiletí do Prahy i významná newyorská jazzová formace The Hot Sardines, která vystoupí ve Studiu 2 La Fabrika 13. 7. Posluchačům nabídne příjemnou taneční hudbu.

Jubilejní patnáctý ročník Mezinárodního festivalu Prague Proms vyvrcholí večerem Hollywood Night 16. 7. ve Smetanově síni Obecního domu. Dirigent Carl Davis s Českým národním orchestrem a jejich hosty nastudovali velmi atraktivní program filmové hudby, známé z mnohých slavných zahraničních snímků.

Nezapomeňte ani na hudební epilog Prague Proms 3. 10., kdy v The Loop Jazz Club v Hostivaři zahraje band Jazz Efterrätt. Pro své posluchače si připravila kapela původní skladby ze všech svých CD od roku 1997. Pozvání ke koncertu přijali i výjimeční sólisté.     

Jazz Efterrätt

Úspěch z Prague Proms 2012

https://www.youtube.com/watch?time_continue=7&v=rwdsG_Mv5A8

 

 

Dalibor v Augsburgu

Tento týden, konkrétně 27. 6., uvede pražské Národní divadlo Smetanovu operu Dalibor. I proto jsme s uveřejněním předkládané recenze, která hodnotí provedení této opery u našich sousedů ve Státním divadle Augsburg, kde byla nastudována a premiérována v loňském roce, čekali až do těchto dnů. Zvláště pro ty operní nadšence, kteří se půjdou do Národního divadla na Dalibora podívat, to bude bezesporu zajímavé čtení – a to přinejmenším proto, že obě pojetí budou moci bezprostředně porovnat…

 

Dalibor v Augsburgu

Augsburg, Staatstheater

Milan Pospíšil

 

Smetanův Dalibor se zpívá ve Státním divadle Augsburg německy v překladu Kurta Honolky. Kvůli porozumění opeře, kterou tamní publikum asi vůbec nezná, je to dobře. Volba německého textu (včetně titulků) dosvědčuje, že tvůrcům inscenace velice záleželo na tom, aby divák chápal, co a proč se na jevišti odehrává. Honolka Špindlerovo libreto přeložil a navíc také upravil (vydání 1959). Úprava spočívá hlavně v pozměněné motivaci děje a ve zvětšení úlohy Budivoje, jemuž je přidělena druhá árie žalářníka Beneše (samozřejmě s novým textem). V Augsburgu naštěstí tyto Honolkovy zásahy – mimo povýšení Budivoje z „velitele stráže“ na „kancléře“ – nepoužili. Ať už měli jinou verzi Honolkova překladu nebo si sami pořídili nový s větším zřetelem k českému originálu, důkladná revize textu svědčí o poctivé dramaturgické přípravě inscenace. Můžeme k tomu na okraj poznamenat, že se Wenzigův původní německý text Dalibora v německojazyčných provedeních nikdy nezpíval, protože v závěru nesouhlasí s definitivní verzí opery a především odporuje Smetanovu zhudebnění Špindlerova českého libreta.

Z inscenace… Foto © archiv Staatstheater Augsburg – Jan-Pieter Fuhr

V české interpretační tradici Dalibor zkameněl natolik, že se zdá domácím divadlům dnes nejspíš ne-li nehratelný, tedy alespoň nezajímavý. Nic na tom nezměnily pokusy Dalibora z otupělé lhostejnosti vymanit – dopadaly buď polovičatě (Národní divadlo v Praze 2001) nebo trapně až směšně (Moravské divadlo Olomouc 2008). Inscenátoři v Augsburgu přistoupili ke Smetanovi bez této zátěže. Vidí a slyší ho v jiném kontextu, v jiných historických souvislostech a dokáží vyhmátnout, vyostřit a domyslet jeho dramatické konflikty. Ačkoli se koncepce sdělované režisérem v programovém sešitu stávají leckdy vděčným terčem kritiky jak pro údajnou desinterpretaci inscenovaného díla, tak i pro nezdary v jejich realizaci, v našem případě režisér Roland Schwab vykládá a uskutečňuje své pojetí tématu Dalibora tak jednoznačně, že ho lze sotva vystihnout lépe, než on sám: „Dalibor je považován za operu o svobodě. Přitom jde o čirou negaci svobody. Nezažíváme ji ani na okamžik. Po tři jednání zůstáváme s Daliborem ve vězení. Žádný únik, ani na konci. Zabetonovaná stagnace. Převažující díl času, který Dalibor tráví ve vězení, se utápí v deliriích a ve snové touze po smrti. Hudba přitom zůstává jeho jedinou cestou k domnělé volnosti a vysvobození. Hudba, konkrétně housle. Obraz nebezpečně blízko kýči? Ne od Terezína. Ne od doby, kdy celá orchestrální tělesa putovala pryč do plynových komor Osvětimi. Hudba a její ohrožení a zničení terorem jsou zdůrazněná témata, která se nás dnes dotýkají. Housle hrají útěšnou melodii smrti. Jejich zvuk otevírá brány k onomu světu, po němž mučený člověk touží. Ale nejde jen o zvuk houslí, ale o houslistu, zavražděného přítele Zdenka. Daliborova touha a extáze neplatí ničemu jinému, než příteli, a ženská protagonistka Milada se v opeře jeví jen jako most k tomuto jeho milenci. Dalibor ji miluje jen proto, že ho chápe v jeho lásce ke Zdenkovi. Jestli si toho byl Smetana vědom nebo ne: Daliborem složil první explicitně homoerotickou operu v dějinách hudby. Svou láskou se Dalibor ocitne v teroristickém státě hned dvakrát ve vězení. Lásku k milenci může nakonec prožít jen v paralelním světě: ve smrti.“   

Roland Schwab, někdejší žák Götze Friedricha, asistent Harryho Kupfera nebo Christiny Mielitzové ví, co chce, a jak toho dosáhnout. Všechno podřizuje své intenci, každá jednotlivost tu má opodstatnění. Přitom pracuje se zdánlivě jednoduchými, ale dokonale technicky zvládnutými prostředky. Strohý prostor s horizontálně nepravidelnými stupni (výprava Alfred Peter) se osvětlením proměňuje mezi krajními póly černé a bílé barvy. Při hudbě doprovázející vstup krále Vladislava a soudců se otevřeným zadním prospektem valí oblaka prozářená zezadu. Vytvářejí pohyblivé bílé pozadí, před nímž se rýsují siluety sboristů. S pozvednutými pažemi a roztaženými prsty vypadají jako fantastická vegetace, která s gradující hudbou pomalu vadne a sklání se až k zemi. Atmosféra udolávajícího strachu a hrůzného očekávání vyvolaná kontrastem pompézního, svítivě bílého, ale zpočátku neviditelného, pouze hudbou zpřítomněného průvodu a černými siluetami pomalu se vynořujících nositelů a vykonavatelů státní moci je nesmírně působivá. Na Dalibora jako ústřední postavu všeho dění se soustřeďují ze všech stran bodové reflektory, které ve zředěném a proto nepostřehnutelném kouři přesto vytvářejí svazky „hmatatelných“ paprsků. Režie ukázala i zvláštní optický efekt, že takto viditelné kužely reflektorů byly v určité výšce nad jevištěm „ustřiženy“. K vrcholu bitvy za osvobození Dalibora pak byl mohutně využit skutečný oheň hořící ve čtyřech barelech a také na horizontu v celé šíři jeviště.

Režie sborů a sólistů je propracovaná do nejmenších detailů. Ukazuje se to hlavně tam, kde se postavy na jevišti delší dobu odmlčují. Příklad naplnění takového času předvádí král Vladislav, který u nás soud nad Daliborem zpravidla jen „vysedí“. Tady herecká akce dokresluje krále jako samolibého tyrana: Vladislav (Alejandro Marco-Buhrmester) krouží kolem Milady s ohleduplnou galantností k dámě, když ale má dojít na skutečný projev vcítění při její prosbě o milost pro Dalibora, je po jeho ostentativní lidskosti veta. Režisér tu králův charakter nijak nedeformujeme proti duchu díla. Vždyť druhý soud nad Daliborem a rozkaz k jeho tajné popravě není nic jiného než úkladná vražda zdůvodňovaná snahou o bezpečnost státu. Režie to jen stupňuje až k vrcholu, kdy král bez mrknutí oka snese, aby před jeho očima Budivoj uškrtil žalářníka Beneše za to, že Dalibora dostatečně nehlídal. V soudní scéně prvního jednání si režisér „vyhrál“ rovněž s proměnou žalobkyně v dívku plnou soucitu a lásky k Daliborovi. Představitelka Milady Sally du Randt předvedla tuto metamorfózu s maximální přesvědčivostí a dojímavostí zejména v momentě, kdy se nezpozorována Daliborem k němu přiblížila, aby ho pohladila, ale v poslední chvíli se toho neodváží. „Kancléř“ Budivoj (Wiard Witholt), tato inkarnace despotického režimu, je výstižně zpodobněn jako „velký bratr“ a gestapácký sadistický psychopat. Jím řízená brutální ochranka terorizuje obyvatelstvo při sebemenším náznaku odporu: když Jitka (Jihyun Cecilia Lee) vybízí k projevu solidarity s uvězněným Daliborem rozsvěcením svíček, okamžitě tuto mlčenlivou demonstraci uhasí. Jednomu mladému muži příslušník ochranky zlomí vaz. Tím se dostane na scénu jako oběť represivního aparátu Daliborův přítel Janko (Jan Plausteiner), který se i zde bezdůvodně jmenuje „Zdenko“. Je to nereflektovaný pozůstatek dávné úpravy českého libreta od Václava Judy Novotného. Jak se z anonymního zástupu vyloupla důležitá osoba, tak se vtipného přehodnocení dostalo i rekvizitě: objemná kabela, s níž k soudu zřejmě zdaleka přicestovala Jitka, vydá v potřebné chvíli džíny a další součásti mužského oblečení, do nichž se Milada převlékne už na jevišti během svého dvojzpěvu s Jitkou. Důsledné domýšlení režijního konceptu dosahuje až extrémní polohu v případě žalářníka Beneše (Stanislav Sergeev). Ten slouží věrně zločinnému a pokryteckému režimu jako jeho spolutvůrce, ale je zároveň i jeho obětí. Režie umocňuje rozpornost tohoto člověka tak, že Beneš úporným sledováním dětí na televizní obrazovce i osaháváním „chlapce“ Milady dává divákům na srozuměnou, že ho k nezletilcům nepoutají jen nerealizované otcovské city.

Dalibor se prezentuje jako člověk, který vzal spravedlnost do vlastních rukou, když se jí marně dožadoval od státu. Vzdoruje režimu tak, že se ho celý represivní aparát přes všechno věznění a týrání vlastně bojí. Scott MacAllister dokazuje zcela věrohodně sílu osobnosti jak vnější, třeba když vytrhne ze země znak královské moci meč a rozežene se s ním proti králi a soudcům, tak vnitřní, když projevením svého citu dokáže uchvátit davy i svou nepřítelkyni. Daliborem vzývané housle účinkují ne reálně (např. akce s prasklou strunou jako předzvěstí nezdařeného útěku z vězení je vynechána), ale jako symbol touhy po svobodě. Ve vězení housle drží mrtvý Janko, který pak v závěrečné scéně povstává a nese je ve zdvižené pravici jako živá socha svobody, než ho Budivoj zastřelí.

Z inscenace… Foto © archiv Staatstheater Augsburg – Jan-Pieter Fuhr

Sugestivnímu vizuálnímu účinu inscenace odpovídaly i dojmy zvukové. Po dobu rekonstrukce velkého divadla v Augsburgu opera hraje v areálu bývalých továrních hal zvaném martini-Park. Sál, kde je orchestr usazen prakticky v úrovni první řady a kam je vestavěna kovová konstrukce nesoucí více než 600 sedadel hlediště, poskytuje optimální akustické podmínky, v nichž orchestr zní plně a zároveň průzračně. Díky tomu byla slyšet v orchestrálním partu spousta detailů a efektů, které se obvykle v divadelním příkopu „utopí“. V přeneseném smyslu se zdálo, jakoby se zašlý obraz po očištění zjevil v původních jasných barvách. Augsburští filharmonikové hráli ve velkém obsazení s 5 kontrabasy a prezentovali se ve znamenité kondici. Jejich generální hudební ředitel Domonkos Héja je vedl ke strhujícímu výkonu. Rozehrál Smetanovu partituru v plné barevné a dynamické škále, nebál se nejvyšší intenzity orchestrálního pléna i bez ohledu ke zpěvákům, což není výtka, neboť respektoval podstatnou úlohu, kterou Smetana svěřil orchestru a která označením za „wagnerismus“ iritovala někdejší obecenstvo pražského Prozatímního divadla. V augsburském provedení bylo možné toto novum, které Smetana vnesl do české opery, jakoby autenticky znovu prožít. S potenciálním nebezpečím dynamické převahy orchestrálního zvuku nad zpěvem si poradil Roland Schwab a ukázal se zrovna tím jako schopný operní režisér: organizoval pohyb sólistů tak šikovně, že je v exponovaných momentech nenápadně přivedl na rampu.

Dalibora zpíval již zmíněný Scott MacAllister, rodilý Američan, který začínal v Německu jako mozartovský pěvec, ale postupně přešel až k dramatickému oboru. Jeho hlas si však zachoval světlou barvu, což se u nás pojí s představou tenoru hodícího se k této roli přinejmenším od časů Bena Blachuta. Zpěvák obdařený mohutným hlasovým orgánem zvládl úlohu suverénně v celém rozsahu nároků na hrdinný i lyrický projev, a tak trochu překvapilo, že v árii z 3. jednání na vypjatém místě „k novému činu“ zvolil Smetanou připuštěný alternativní tón o tercii níž namísto očekávaného vysokého h. Stejný vysoký tón v dynamice pianissimo „krev smyje vše“ pak ale nasadil, jak se patří.

S výjimkou titulní postavy byly všechny role obsazeny ze stálého souboru augsburského divadla. Sally du Randt (Milada) má štíhlý, ohebný dramatický soprán, v hlubší poloze trochu slabší, ale s nádhernými výškami. Z jejího pěveckého projevu vyzařovala naprostá jistota, že je takříkajíc nad věcí, a tak se právem dalo čekat, že v kadenci dvojzpěvu s Daliborem bude zpívat vysoké c. Smetana tento vrchol předepsal, ale pro jistotu nabídl interpretům i snazší variantu, která se u nás ke škodě gradace duetu zpívá téměř vždy.

Stejně dobrý dojem zanechala i Jihyun Cecilia Lee (Jitka) a bez výjimky všichni představitelé dalších rolí. Ruský basista Stanislav Sergeev jakoby připomněl, že úlohu Beneše Smetana napsal pro výtečného basistu Josefa Palečka, jehož si velmi cenil a který potom udělal velkou kariéru v Petrohradě. Sergeev vládne požadovaným hlubokým basem. Zazpívá nejen předepsané hluboké E, ale v árii „Ach, jak těžký žalářníka život jest“ na konci ještě sestoupí na C.

Hudebnímu nastudování lze vytknout jen jednu vážnou vadu, která nicméně nejde úplně na vrub dirigenta. Přivodil ji zvyk dělit operní večer jednou pauzou. V případě tříaktového Dalibora by jediná přestávka buď po prvním, nebo po druhém jednání působila asymetricky, a tak byl k prvnímu jednání připojen ještě první obraz druhého. Ten ovšem mezihrou plynule přechází do obrazu ve vězení, a tak vznikla otázka hudebního ukončení. Řez byl proveden po nedoprovázených slovech zbrojnošů „až budou sudy všechny ty tam“. Nesmyslnost takového konce zjevně zarazila i obecenstvo, které v první chvíli asi nevědělo, co se děje, že opera tak najednou přestala. Naopak k nenápadnému spojení druhého a třetího jednání dirigentovi vadily zase poslední takty orchestru fortissimo, tak je vynechal a s nimi i předchozí reminiscenci na lyrickou transformaci tématu Dalibora. Tím se ale vážně narušila stavba duetu. Jinak v partituře škrtal dirigent jen minimálně v některých výstupech Budivoje. Vynechání krátkého dvojzpěvu Milady a žalářníka nad houslemi zavedl kdysi Gustav Mahler ve Vídni, a jak vidno traduje se to dodnes.

Z inscenace… Foto © archiv Staatstheater Augsburg – Jan-Pieter Fuhr

V divadelním programu otištěná slova, která zpívá Jitka: „Nicht verzagen und alles wagen“ (Neztrácet kuráž a odvážit se všeho), by mohla sloužit jako moto přístupu augsburského souboru ke Smetanovu dílu. Lze si jen přát, aby se k provedení Dalibora s takovým elánem odvážilo co nejdříve další divadlo.

 

Augsburg, Staatstheater – Bedřich Smetana: Dalibor. Dirigent Domonkos Héja, režie Roland Schwab, výprava Alfred Peter, kostýmy Renée Listerdal, nastudování sborů Carl Philipp Fromherz a Katsiaryna Ihnatsyeva-Cadek. Premiéra 14. 10. 2018, psáno z reprízy 9. 2. 2019, martini-Park.

 

Cenu Jiřího Bělohlávka získala hornistka Kateřina Javůrková

 

Cenu Jiřího Bělohlávka pro umělce do třiceti let, která byla 19. 6. 2019 poprvé vyhlášena na počest bývalého šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie, získala hornistka Kateřina Javůrková. Cena jí byla předána Annou Fejérovou, manželkou Jiřího Bělohlávka, během open air koncertu, který v přímém přenosu z Hradčanského náměstí vysílala ČT Art. Na podzim připomene světově proslulého dirigenta také film Romana Vávry Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguju…“, jehož premiéra se uskuteční 26. září v rámci Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha.

„Když Jiří Bělohlávek odešel a zanechal prázdné místo v našich srdcích, dlouho jsme přemýšleli o tom, jak bychom nejlépe uctili jeho výjimečnou osobnost a mohli si ho pravidelně připomínat. Nakonec jsme se rozhodli pro cenu pro umělce do třiceti let, protože mladé umělce Jiří Bělohlávek vždy nadšeně podporoval a věřil jim. A také jsme se rozhodli, že Cenu Jiřího Bělohlávka budeme vyhlašovat na našem tradičním open air koncertu, který v dalších sezonách věnujeme jeho památce,“ říká generální ředitel České filharmonie David Mareček.

První laureátkou Ceny Jiřího Bělohlávka se stala hornistka Kateřina Javůrková, která k jejímu udělení uvedla: „Cena Jiřího Bělohlávka je pro mě tou nejvzácnější, jakou jsem mohla dostat. Není to cena jako z Pražského jara nebo z Mnichova. Při vší úctě k těmto soutěžím totiž musím říct, že obdržet ocenění nesoucí jméno osobnosti, která byla jednou z nejdůležitějších v mém profesním životě, je pocta, jíž si obrovsky vážím. Pan dirigent Bělohlávek mě provázel od mých sedmnácti let, kdy jsem začínala v jeho Pražské komorní filharmonii, a spontánně jsem ho později následovala právě do České filharmonie. Vždy, když dirigoval on, jsem se pod ním – i přes svou věčnou nervozitu – cítila v bezpečí, vždy jsem viděla, že si přeje, aby se mi to povedlo, a odměnou mi pak byl jeho úsměv. To není u dirigentů samozřejmostí, ale pro mě je to velmi důležité. Nám mladým prostě fandil. A myslím, že můžu mluvit za nás všechny, když řeknu, že na sobě pracujeme dál, abychom mu stále dělali radost. I tam nahoru.“

Kateřina Javůrková Foto archiv

Cena Jiřího Bělohlávka je spojena s peněžitou odměnou 30 tisíc korun, kterou věnovali členové Dynamického klubu České filharmonie Hana a Dalimil Dvořákovi. Kateřina Javůrková dále získala diplom v podobě grafického listu, jehož autorem je malíř Jiří Voves, blízký přítel Jiřího Bělohlávka.

O udělení Ceny Jiřího Bělohlávka rozhodovala komise, v níž vedle jeho manželky Anny Fejérové a šéfredaktora časopisu Harmonie Luboše Stehlíka zasedli zástupci institucí, s nimiž Jiří Bělohlávek v posledních letech svého života nejintenzivněji spolupracoval – za Pražské jaro Roman Bělor, za PKF – Prague Philharmonia Jan Fišer, za Hudební akademii múzických umění Irvin Venyš a za Českou filharmonii Jiří Vodička a David Mareček.

Komise se pro udělení Ceny Jiřího Bělohlávka Kateřině Javůrkové rozhodla jednomyslně. Vedle mimořádného interpretačního umění Kateřiny Javůrkové členové komise ocenili její vynikající sólovou kariéru, úspěšné působení v Belfiato Quintetu a České filharmonii a přihlédli i k vítězstvím v soutěžích Pražského jara a ARD v Mnichově. Porotci vyzdvihli i snahu Kateřiny Javůrkové o propagaci české komorní hudby v zahraničí stejně jako její osobností profil.

Osobnost šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie Jiřího Bělohlávka, který zemřel 31. května 2017, připomene na podzim film Romana Vávry Jiří Bělohlávek: „Když já tak rád diriguju…“ Film bude v premiéře uveden 26. září 2019 v 19.30 ve velkém sále Nové scény Národního divadla v rámci 56. ročníku Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha. Distribuční premiéra se uskuteční o týden později ve čtvrtek 3. října. Distribuci bude zajišťovat společnost Aerofilms v síti kin po celé ČR. V České televizi bude dokument odvysílán o Vánocích 2019.

Jiří Bělohlávek pořídil s Českou filharmonií řadu nahrávek, z nichž zatím poslední – Asrael a Pohádku Josefa Suka – vydalo britské vydavatelství Decca Classics 26. dubna 2019. Další nahrávky se ještě chystají na příští rok.

 Životopis Kateřiny Javůrkové naleznete zde.

Fotografie dortu Kateřiny Javůrkové k sedmdesátinám Jiřího Bělohlávka jsou ke stažení zde.

Grafický list Jiřího Vovsa a fotografie Jiřího Bělohlávka jsou ke stažení zde.

 

Robert Lepage: MET New York & Cirque du Soleil

 

Markéta Jůzová

Režijní umění hvězdného kanadského umělce Roberta Lepage se opírá často o ideu setkávání kultur a provázanost současných uměleckých trendů. Zahraniční odborníci řadí jeho projekty do linie progresivní avantgardy.

V zahraničí bývá jeho tvorba srovnávána s legendami světové poválečné avantgardní éry, především s režijním uměním Petera Brooka, Zeamiho, Arianny Mnouchkine a Roberta Wilsona, jejichž multikulturní projekty mísí herecké techniky a elementy cizích kultur z různých zemí světa, akcentují Orient, umění minimalismu a gest.

V průběhu své závratné kariéry, ve které získal i mnoho ocenění, se stal Robert Lepage nejen originálním divadelním a filmovým režisérem, významným reformátorem jevištní tvorby užívající nejmodernější technologie, ale i hercem, scénografem, scénáristou a dramatikem, jehož tvorba přesahuje konvenční hranice.

Časopis Hudební rozhledy zveřejnil odborný profil Roberta Lepage v č. 2 / 2009.  V aktuálním vydání č. 6 / 2019 si mohou čtenáři našeho magazínu přečíst recenzi na operu Valkýra Richarda Wagnera, kterou Robert Lepage režíroval v Metropolitní opeře New York. Uvedena byla v přenosu v rámci nabídky „MET in HD.“ Dílo bylo zařazeno na repertoár v rámci Wagnerovy tetralogie Prsten Nibelungův.

Režisér inscenoval v letech 2010–2012 ve světoznámém americkém divadle všechny čtyři části, opery Zlato Rýna (2010), Valkýra (2011), Siegfried (2011), Soumrak bohů (2012). Režisérka Susan Fränke natočila o Lepageových inscenačních přípravách film Wagner´s Dream / Wágnerův sen.

  WAGNER´S DREAM – Metropolitan Opera New York

(ukázka z filmu)

https://www.youtube.com/watch?v=0DOHhssW0uc

Robert Lepage sklidil úspěch letos nejen v New Yorku, ale také v Londýně. V Royal Albert Hall se hrálo opět jeho dílo Totem, které napsal a režíroval ve spolupráci s proslulým kanadským souborem Cirque du Soleil.

Cirque du Soleil (Sluneční cirkus) založili v roce 1984 bývalí pouliční umělci Guy Laliberté a Daniel Gauthier. Společnost sídlí v Montréalu (Québec, Kanada). Po odchodu Gauthiera  v roce 2003 vede organizaci Laliberté. Cirkus je složen z řady souborů a má téměř 4000 zaměstnanců, z nichž 1300 umělců pochází z více než 50 různých zemí. Zábavní společnost přinesla nadšení a radost již 190 milionům diváků ve více než 450 městech na šesti kontinentech.

Robert Lepage o Cirque du Soleil

Interview

https://www.youtube.com/watch?v=00qherlwrf4

TOTEM

 oficiální trailer

https://www.youtube.com/watch?v=q_7EXl1OkzQ

S tvorbou Roberta Lepage se mohou diváci u nás opět setkat prostřednictvím přenosu představení opery Faustovo prokletí Hectora Berlioze, které bude vysíláno v rámci nabídky „MET in HD“ v sezoně 2019 / 2020.

Pražský úspěch Cirque du Soleil

 v imaginárním světě Jamese Camerona

Do české metropole se vrátil Cirque du Soleil po dvou letech. V pražské O2 areně ve dnech 29. 5.–2. 6. 2019 představil v rámci světového turné svou vynikající produkci Toruk – The First Flight. 

Vizuálně strhující show se koncentrovala na mýtický příběh, jenž byl inspirován filmem Avatar kanadského režiséra Jamese Camerona, producenta a scenáristy. Film získal tři Oscary za výpravu, kameru i vizuální efekty a Zlatý glóbus za nejlepší dramatický snímek. Cameron obdržel Zlatý glóbus za nejlepší režii.

Cirque du Soleil rozvinul mistrovsky ve své show Toruk – The First Flight nejen svůj specifický styl, ale poutavě s množstvím multimediálních technologických nápadů, artistických, hereckých a loutkářských výkonů silný mýtický příběh a imaginární svět Jamese Camerona. Produkci připravili režiséři a multimediální inovátoři Michel Lemieux a Victor Pilon.

V čele hlavního tvůrčího týmu pod uměleckým vedením Guye Lalibertého (průvodce) a Jeana-Françoise Boucharda (kreativní průvodce) ze společnosti Cirque du Soleil, byli James Cameron, Jon Landau, Kathy Franklin a Richie Baneham z Lightstorm Entertainment.

TORUK: The First Flight 

 oficiální trailer

https://www.youtube.com/watch?v=jI1cvcq53BU

Diváci na pražské premiéře 29. 5. přijali produkci s velkým nadšením. Výkřiky „Bravo“ s vděčným potleskem se vděčně ozývaly v průběhu nádherného představení.

Silná devíza produkce Toruk – The First Flight spočívala v prioritní koncentraci na příběh, který byl vizuálně úžasně zpracován.

Cirque du Soleil i Robert Lepage svou kariérou potvrzují možnosti výjimečné spolupráce umělce a cirkusu. Aktivity proslulého kanadského souboru jsou pro současné režiséry, scénografy, kostýmní návrháře, choreografy, herce i artisty velkou inspirací.

 

Robert Rytina: KAT, KTERÝ MILOVAL HUDBU

 

Jak je možné, že se v rodině uctívaného ředitele konzervatoře narodí masový vrah?

Reinharda Heydricha (1904–1942) předurčoval jeho původ i talent k hudební kariéře. Netradiční portrét vypráví o tom, jaké životní křižovatky nakonec zavedly muže, který se krutým způsobem zapsal i do českých dějin, až mezi největší nacistické zločince.

Čte: Miroslav Táborský

Předmluvu napsal a čte PhDr. Jiří Vejvoda

Režie: Roman Štolpa

CD obsahuje ve světové premiéře nahrávku čtyř písní hudebního skladatele Bruno Heydricha (1865–1938).

Petr Matuszek – baryton

Jan Valta – klavír

 Robert Rytina (1974)

– rodák z Brandýsa nad Labem žije celý život ve Vinoři na okraji Prahy, kde pravidelně organizuje koncerty klasické hudby s účastí renomovaných interpretů. Od roku 2004 zde vede grafické studio

a zabývá se designem knih a propagačních tiskovin. Píše rovněž články a recenze o klasické hudbě pro tištěná i internetová média (Hudební rozhledy, Týdeník Rozhlas, Autor In, Klasika Plus, Opera

Plus). V časopise Hudební rozhledy vycházejí pravidelně jeho celoroční seriály: „Reinhard Heydrich: Kat, který miloval hudbu“ (2017), „Sto let s Leonardem Bernsteinem“ (2018), „Zapomenuté operní skvosty“ (2019). Pracuje také jako dramaturg nahrávacích projektů vydavatelství Radioservis. Je držitelem Zlaté desky za prodej série CD „Nebojte se klasiky“ a Ceny za nejlepší obal v anketě „Audiokniha roku 2017“.

 Miroslav Táborský (1959)

– absolvent DAMU, působil v kladenském divadle, Divadle E. F. Buriana, Divadle pod Palmovkou a Divadle Labyrint. Od roku 1996 patří k oporám Divadla v Dlouhé. Hostuje i v Divadle Járy Cimrmana.

Laureát Ceny Alfréda Radoka 1997. Objevil se v mnoha filmových rolích české i zahraniční produkce (Kolja, Tmavomodrý svět, Lotrando a Zubejda, Vratné lahve, Hostel, Kletba bratří Grimmů…).

Za postavu tlumočníka ve španělském filmu Dívka tvých snů dostal prestižní Goyovu cenu. Jeho bohatá televizní tvorba byla odměněna Cenou Elsa 2004 za roli v seriálu Místo nahoře. Pro vydavatelství Tebenas načetl tituly K2 (2015), Konec starých časů (2016), Dlouhý stín času (2017), Jáchymov (2018) a Na úsvitě nové doby (2018).

Křest CD se uskutečnil 19. 6. 2019 v kavárně Liberál, jedním z kmotrů byl i Ondřej Vetchý.

Skladatelská soutěž pro katedrálu sv. Víta

Hudební nakladatelství Českého rozhlasu a Nadační fond Svatovítské varhany vyhlašují varhanní skladatelskou soutěž u příležitosti uvedení nových varhan Gerharda Grenzinga.

V katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha na Pražském hradě, nejpamátnější sakrální stavbě zemí Koruny české, dlouhodobě chyběly plnohodnotné varhany, které by zvukově obsáhly celý prostor. 

Myšlenka vybavit katedrálu odpovídajícím nástrojem ještě více zesílila po její celkové dostavbě v roce 1919. Od té doby se objevilo několik pokusů o stavbu nových varhan, bohužel marných. K posunu v celé záležitosti došlo až v roce 2017, kdy vznikla nadace na dostavbu tohoto královského nástroje.  Po výběrovém řízení se v současné době nástroj zhotovuje v barcelonské dílně zkušeného varhanáře Gerharda Grenzinga. Varhany poprvé oficiálně zazní 15. června 2020 na svátek sv. Víta, hlavního patrona katedrály sv. Víta v Praze, kdy budou při slavnostní liturgii požehnány pražským arcibiskupem, primasem českým, kardinálem Dominikem Dukou OP.  

Podmínky pro varhanní skladatelskou soutěž:

Přihlášení skladatelé v rámci soutěže odevzdají jednu samostatnou kompozici psanou pro sólové varhany v délce cca do 10 minut (může být jednovětá i vícevětá). Tato skladba musí respektovat dispozice a rejstříkování nových varhan katedrály sv. Víta.

Dispozice varhan a podmínky soutěže budou zveřejněny na webových stránkách nakladatelství ČRo www.rozhlas.cz/nakladatelstvi a na stránkách www.bohemianheritage.cz.

 Termín odevzdání skladeb 6. ledna 2020. 

Skladby posoudí vybraná porota ve spolupráci s nakladatelstvím ČRo.

Složení poroty: varhaník a pedagog prof. Jan Hora, hudební skladatel a pedagog prof. Ivan Kurz, varhaník a pedagog odb. as. Josef Popelka, hudební skladatel Jiří Teml a děkan PdF UHK doc. František Vaníček.

 Porota vybere tři skladby, jejichž nahrávky budou umístěny na stránkách ČRo. O pořadí skladeb rozhodnou posluchači v anketě. Vítěz bude znám 28. září 2020.

 Ceny pro autory vybraných skladeb:

  1. peněžitá odměna a vydání vítězné skladby tiskem v nakladatelství ČRo
  2. provedení skladby na nových varhanách v katedrále sv. Víta, včetně získání profesionální nahrávky Českým rozhlasem.
  3. uvedení nahrávky do digitální distribuce a prezentace ve vysílání ČRo.

Petr Kofroň: Festival Opera Nova by měl ukázat proměny operního žánru

Denisa Valterová

 S Petrem Kofroněm, zakladatelem festivalu Opera Nova, jsme se sešli v opuštěném proskleném prostoru v provozní budově Národního divadla. Mezi starým nábytkem jsme hovořili o festivalu Opera Nova, podobách současného hudebního divadla a jeho vztahu k hudbě.  

Petr Kofroň Foto ©Ilona Sochorová

 Jste zakladatelem festivalu současné opery Opera Nova. Jaký byste chtěl, aby festival byl? Co by měl znamenat a jaký by měl vyvolávat ohlas?

Festival by měl zejména v nejobecnější rovině ukázat proměny operního žánru, který se vyvíjí zhruba 400 let a neustále se mění. Zejména ve 20. a 21. století se samotný termín „opera“ zproblematizoval odklonem od klasické operní formy – tj. zpěvu s hudebním doprovodem – takže dnes tu máme video-opery nebo narativní opery (které samozřejmě navazují na starší tradici, například Janáčkovu). A pak zde jsou formy jako instrumentální divadlo, kde je hudba nebo zpěv přímo výsledkem určité divadelní akce.

Foto © Jakub Gulyás

V Ostravě jednou za dva roky pořádají Dny nové opery Ostrava. Navštívil jste je někdy? Byla to pro vás inspirace?

Festival jsem navštívil a závidím jim jejich luxusnější finančně-provozní podmínky a tu řadu světových premiér světových autorů. Kdyby byla dobrá konstelace a mohli bychom se jim co do záběru a profesionality přiblížit, bylo by to jedině dobře.

Jaké vidíte rozdíly mezi těmi dvěma festivaly?

Určitý rozdíl je v tom, že ostravský festival je orientován celosvětově, zatímco já bych rád prezentoval hlavně české, slovenské, případně slovanské novinky. Čili rozdíl je v zaměření.

Lze podle vás celkově charakterizovat současnou operní tvorbu, a to nejen u nás, ale i ve světě?

Podle mě existují dva základní okruhy. Na jedné straně tu máme díla vycházející z tradičního pojetí opery, většinou konzervativní, z uměleckého hlediska nepříliš zajímavá, s ambicí prosadit se ve světě. Tento segment tvorby je z hlediska vývoje hudby celkem nepodstatný. Mě zajímá ten druhý segment, který záměrně hledá nové cesty a začíná někde v 60. letech u Mauricia Kagela a jeho instrumentálního divadla, což vlastně není opera, ale divadelní produkce, ve které konkrétní pohyby na scéně generují určité zvuky. Nejedná se doopravdy o operu, protože kdybyste jen nahrála zvukovou složku na pásek, nebude nahrávka dávat smysl. Až ve spojení s jevištní akcí vzniká zvláštní, hotový celek. Tady stojí za zmínku třeba Heiner Goebbels, v jehož tvorbě je vždy také určitý objekt zdrojem konkrétního zvuku a při divadelním zacházení s ním vzniká výsledná hudebně-divadelní akce. Je to nový druh propojení zvukové a divadelní složky, který funguje vždy jen jako celek. Je to rozdíl oproti třeba Puccinimu, jehož hudbu si mohu pustit z desky a ta hudba se zpěvem je zcela svébytná i bez divadelní složky, která ji pak na scéně spíše jen podporuje.

 Uvedl jste skladatele Kagela nebo Goebbelse. Které dílo považujete za vrchol současné operní tvorby?

Samozřejmě nechci předstírat, že bych byl podrobně seznámen s tak širokou oblastí, jako je současná operní tvorba. Ale pro mě obecně je veledílem tohoto nového žánru Staatstheater (Státní divadlo) od Mauricia Kagela. Premiéru mělo v roce 1970 v Hamburku.

Vy se ale nevyhýbáte ani opernímu repertoáru 19. století. V Národním divadle dirigujete například titul Andrea Chénier. Co ve vás tato hudba vzbuzuje? A pokud byste si mohl vybrat, jakou další operu z období před nástupem moderny byste rád dirigoval?

Je to takový životní paradox, že celý ten dlouhý život je ovlivněn poměrně krátkým obdobím puberty. Pro mě byla puberta dobou romantického vzdoru a s tím byla v mém případě spojena romantická hudba. V té době se do mě nesmazatelně vtisklo dílo Gustava Mahlera a Richarda Strausse a tito dva autoři mě vnitřně provázejí celý život. Jenže řízení osudu tomu chtělo, že jsem začal být považován za odborníka na soudobou hudbu, takže mi nikdy nikdo dirigování žádného Mahlera nenabídl (smích). Takže ve výsledku vždycky, když se někde má hrát nějaký moderní nesmysl, který nikdo nechce dirigovat, padne volba na mě. Až v Plzni jsem využil toho, že jsem se dostal do vedení, a přidělil jsem si Tosku a další díla, která poslouchám už 50 let a znám je nazpaměť. A taky bych řekl, že díky tomu přesně vím, jak je mám pojmout. Naopak třeba klasicistní hudbu bych dirigovat vůbec neuměl, nevěděl bych, co s ní. Mozartovi se vyhýbám, do Beethovena jsem nedorostl, ale nerozumím třeba ani hudbě Bohuslava Martinů. Jsem vnitřně psychologicky nastavený na období zhruba 1880 až 1920. Této etapě, řekl bych, bytostně rozumím. Kdybych si mohl vysnít nějaký cyklus, kterým bych si splnil přání, udělal bych celého Pucciniho nebo Richarda Strausse.

Věnujete se teď komponování?

Komponovat mě vždycky bavilo. Nedostatek času mi ale v poslední době neumožňoval toho vytvořit více, možná naštěstí pro všechny (smích).

 

 

OPERALIA, světová operní soutěž Plácida Dominga, poprvé v historii přichází do Prahy

Národní divadlo v Praze a spolek Domingo-Mozart-Prague se letos stanou hostiteli 27. ročníku prestižní mezinárodní operní soutěže Operalia. Soutěž se uskuteční od 21. do 26. července. Finálový koncert soutěžících doprovodí historicky nejstarší orchestr v České republice, orchestr Národního divadla a Maestro Plácido Domingo jako dirigent.

OPERALIA, mezinárodní operní soutěž založená v roce 1993 Plácidem Domingem, se letos v létě poprvé v historii uskuteční v České republice. Soutěž proběhne v historické budově Národního divadla, která je považována za první divadelní scénu České republiky. Divadlo je jedním ze symbolů národní identity a čítá vice než 130 let svobodné umělecké tvorby. Za svou historii přivítalo na jevišti mnoho mezinárodních umělců. Výsledkem dlouhodobé spolupráce Národního divadla a spolku Domingo-Mozart-Prague se od roku 2017 v Praze konají také výjimečná vystoupení s Maestrem Plácidem Domingem. Domingo-Mozart-Prague a Národní divadlo společně přivítají 27. ročník prestižní soutěže OPERALIA od 21. do 26. července 2019. Soutěž představí 40 mladých talentů z 20 různých zemí, kteří byli vybráni z tisíců uchazečů z celého světa. Soutěže se zúčastní také česká sopranistka, Zdislava Bočková.

OPERALIA vyhledává nové generace mladých talentovaných operních zpěváků již více, než 25 let. První ročník se uskutečnil v Paříži v roce 1993 a soutěž od té doby cestuje světem do měst, jako je Mexico City, Madrid, Bordeaux, Tokyo, Hamburg, Quebec, Budapešť, Milán, Moskva, Peking, Verona, Los Angeles, Londýn nebo Guadalajara. Minulý rok se soutěž konala v Teatro Nacional de São Carlos v Lisabonu při příležitosti 225. výročí založení tohoto divadla.

Světová soutěž odstartovala kariéru již mnoha světově proslulým pěvcům. Dlouhý seznam vynikajících operních zpěváků, kteří v soutěži OPERALIA uspěli, nepochybně svědčí o jejím úspěchu v objevování, péči a spouštění kariér úžasných talentovaných umělců. Mezi vítěze soutěže, kterým se podařilo uspět v operním světě, patří úžasná švédská sopranistka Nina Stemme, okouzlující americká mezzosopranistka Joyce DiDonato, maltský PLÁCIDODOMINGOʼSOPERALIA THE WORLDOPERA COMPETITION tenor Joseph Calleja, portorická sopranistka Ana María Martínez, mexičtí tenoři Rolando Villazón a Arturo Chacón-Cruz a jedna z dnes nejvyhledávanějších sopranistek, Bulharka Sonya Yoncheva.

OPERALIA láká zpěváky ve věku od 18 do 32 let a všech hlasových kategorií z celého světa; s cílem vystoupit před porotou složenou z nejvýznamnějších mezinárodních operních uměleckých a castingových ředitelů. Stovky dychtivých uchazečů každý rok posílají přihlášky a z nich pouze 40 nejlepších dostane šanci soutěžit před porotou deseti operních profesionálů, jako jsou umělečtí ředitelé Metropolitní opery v New Yorku, Royal Opera House v Londýně, Teatro Real v Madridu a Národní pařížské opery.

40 soutěžících letošního ročníků pochází z 20 různých zemí, včetně Guatemaly, Argentiny, Kanady, Jižní Koreje, Itálie, Německa, Švédska, Jihoafrické republiky a USA. Skupina je tvořena zejména soprány a tenory, se solidním zastoupením mezzosopránů a barytonů. Škálu doplňují 3 basy a basbaryton spolu s kontraaltem a kontratenorem. Zázemí soutěžícím a hostům soutěže Operalia poskytne prestižní hotel v centru Prahy, InterContinental Prague.

Porota, které předsedá Plácido Domingo jako nehlasující člen, se setká v Praze, kde si poslechne 40 vybraných zpěváků během dvou čtvrtfinálových kol a vybere 20 soutěžících postupujících do semifinále. Z jejich řad poté vyhlásí 10 finalistů, kteří budou soutěžit na finálovém koncertě v Národním divadle v Praze, který doprovodí orchestr Národního divadla. Finálové kolo proběhne 26. července pod taktovkou Plácida Dominga.

Rolex je poctěn představit OPERALII, světovou operní soutěž, již 18. rokem svého závazku vůči umění. Pláci Domingo je ambasadorem značky Rolex od roku 1982 a Rolex je potěšen, že může podpořit mimořádně nadané mladé umělce, kteří sdílejí společnou cestu za dokonalostí.

Pořádání soutěže v České republice podpoří Ministerstvo kultury České republiky, Magistrát hlavního města Prahy, skupina ČEPS, státní příspěvková organizace CzechTourism a Státní fond kultury České republiky.

Soutěžící pro rok 2019

Angelina Akhmedova, soprán, Uzbekistán, 24; Germán Alcántara, baryton, Argentina, 31; Xabier Anduaga, tenor, Španělsko, 24; Mario Bahg, tenor, Jižní Korea, 29; Dominic Barberi, bas, Spojené království, 30; Claire Barnett-Jones, mezzosoprán, Spojené království, 29; Guadalupe Barrientos, mezzosoprán, Argentina, 32; Lada Bočková, soprán, Česká republika, 27; Amanda Lynn Bottoms, mezzosoprán, USA, 27; Piotr Buszewski, tenor, Polsko, 26; Neven Crnić, baryton, Bosna a Hercegovina, 25; Lauren Decker, kontraalt, USA, 29; Otgonbat Erdene, baryton, Mongolsko, 29; Adriana Gonzalez, soprán, Guatemala, 27; Alyona Guz, soprán, Ukrajina, 30; Samuel Hasselhorn, baryton, Německo, 29; Maria Kataeva, mezzosoprán, Rusko, 32; Gihoon Kim, baryton, Jižní Korea, 27; Sungho Kim, tenor, Jižní Korea, 29; Bongani Justice Kubheka, baryton, Jihoafrická republika, 28; Mykhailo Malafii, tenor, Ukrajina, 28; Héloïse Mas, mezzosoprán, Francie, 31; Luvuyo Mbundu, baryton, Jihoafrická republika, 26; Felicia Moore, soprán, USA, 31; Julia Muzychenko, soprán, Rusko, 25; Maria Nazarova, soprán, Rusko, 30; Christina Nilsson, soprán, Švédsko, 29; Daniel Noyola, bas, Mexiko, 27; Aryeh Nussbaum Cohen, kontratenor, USA/Německo, 25; Igor Onishchenko, baryton, Ukrajina, 26; Christian Pursell, basbaryton, USA, 28; Damir Rakhmonov, tenor, Uzbekistán, 30; Liv Redpath, soprán, USA, 27; Mario Rojas, tenor, Mexiko/Španělsko, 25; Carlos Enrique Santelli, tenor, USA, 27; Anna Shapovalova, soprán, Rusko, 31; Grigorii Shkarupa, bas, Rusko, 29; Carolyn Sproule, mezzosoprán, Kanada, 31; Robert Watson, tenor, USA, 31; Matthew White, tenor, USA, 27

Porota OPERALIA 2019

Marta Domingo – režisérka, F. Paul Driscoll – šéfredaktor, Opera News; Jonathan Friend – umělecký správce, Metropolitan Opera/Metropolitní opera, New York, USA; Anthony Freud – generální ředitel, Lyric Opera of Chicago/Lyrická opera v Chicagu, USA; Jean-Louis Grinda – generální ředitel, Opéra de Monte Carlo/Opera Monte Carlo, Monako, generální ředitel, Chorégies d’Orange, Francie; Peter Katona – ředitel castingu, Royal Opera House, Londýn, Spojené království; Joan Matabosch – umělecký ředitel, Teatro Real, Madrid, Španělsko; Pål Moe – umělecký poradce, Národní divadlo, Praha, Česká republika, castingový konzultant, Bayerische Staatsoper, Mnichov, Německo, Glyndebourne Festival Opera, Spojené království; Andrés Rodriguez – umělecký konzultant; Ilias Tzempetonidis – ředitel castingu, Opéra National de Paris, Francie; Carolin Wielpütz – ředitelka umělecké správy, Theater Bonn, Německo