Mezinárodní hudební festival Kutná Hora

Julius Hůlek

Tak jako v předchozích letech i letošní již 12. ročník MHF  Kutná Hora svými deseti koncerty vymezenými časovým úsekem jednoho týdne nabízí jedinečné propojení dané osobnostmi skladatelů, účinkujících interpretů, pečlivě vybranými skladbami i jednotlivými žánry komorní hudby. Možná se bude zdát zvláštní, že dramaturgie se tentokrát neopírá o významná výročí tvůrčích osobností, nicméně tvorba vybraných skladatelů je hned zkraje zastoupena na programu koncertů přímo monograficky zaměřených. Ještě před zahajovacím koncertem se herec Josef Somr a klavíristka Terezie Fialová vracejí k loňskému janáčkovskému výročí připomínkou Listů důvěrných. Vlastní zahájení festivalu je celé věnováno Ludwigu van Beethovenovi jeho monumentálními koncertantními skladbami – koncertem houslovým, klavírním a proslulým trojkoncertem. Následující komorní koncert se soustředí na tvorbu Johannesa Brahmse, zejména na jeho skladby klavírní. Hvězda loňského ročníku, mezinárodně proslulý klavírista Lukáš Vondráček dodržel slib a letos se do Kutné Hory vrací, jednak samostatným recitálem a jednak první řadou Slovanských tanců Antonína Dvořáka v původní verzi pro čtyřruční klavír, kde jeho partnerkou bude nová tvář festivalu, mladá japonská klavíristka Kana Okada. Klavíru je tentokrát vůbec věnována velká pozornost – ještě před L. Vondráčkem vystoupí ve Švýcarsku působící Konstantin Lifschitz, jenž je po léta neopominutelnou stálicí festivalu, aby provedl jednak Beethovenův koncert a sólově Brahmse a jednak – což bude zvláště pozoruhodné – druhou řadu Janáčkova cyklu Po zarostlém chodníčku. Lifschitz se navíc v rámci komorní spolupráce bude mj. podílet spolu s francouzsko-americkou houslistkou Corinne Chapelle na uvedení houslových sonát Johanna Sebastiana Bacha. Festivalovou dramaturgii si zvláště v posledních létech nelze představit bez kreativního podílu experimentu ve spojení se spiritualitou. Obojí se uplatní už v programovém Preludiu po loňském úspěchu Gabriely Vermelho zásluhou této multižánrové umělkyně a její skupiny GaRe v podobě tvůrčí odpovědi na otázku – Folk, klasika anebo fúze? Zřetelný duchovní rozměr pak bude mít koncert symbolicky nazvaný Okna podle jedné ze dvou zde uvedených skladeb Petra Ebena, doplněných klavírním kvintetem Dmitrije Šostakoviče a komorní kantátou na text Matky Terezy současného lotyšského autora Peterise Vaskse. Charakteristická dominanta, chrám sv. Barbory, kde tyto skladby zazní, je nejčastější lokalitou festivalových koncertů spolu s Jezuitskou kolejí, kaplí Božího těla a tak jako vloni pro festivalové Postludium detašovaným kostelem Zvěstování Panny Marie v Bohdanči u Kutné Hory. Tam se ostatně skladbami pro sólové violoncello, sólové housle i oba nástroje společně rozloučíme se dvěma z protagonistů festivalu, s jeho uměleckým ředitelem, violoncellistou Jiřím Bártou a houslistou Romanem Patočkou. K celkovému dramaturgickému profilu výrazně přispějí komorní soubor Musica Minore z Valašských Klobouk, spoluúčinkující při realizaci koncertantních děl na zahajovacím koncertu, dále kutnohorský smíšený sbor Gaudeamus, jenž provede Vasksovu vokálně-instrumentální skladbu a nakonec soubor dechových nástrojů PhilHarmonia Octet Prague s jedinečnou Serenádou Es dur (KV 375) Wolfganga Amadea Mozarta na úvod závěrečného koncertu.

Jiří Bárta, umělecký ředitel festivalu Foto archiv

 

54. ročník soutěže Concertino Praga se představí v nové podobě

Český rozhlas a Akademie klasické hudby vyhlašují 54. ročník soutěže Concertino Praga. Dvořákova rozhlasová mezinárodní soutěž pro mladé hudebníky vyvrcholí 12. září 2020 v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha, který pořádá právě Akademie klasické hudby. Čtyři finalisté, které v dvoukolovém režimu vybere mezinárodní porota na základě zaslaných nahrávek, se utkají na pódiu pražského Rudolfina o ceny ve formě studijních stipendií. V sólových výkonech je doprovodí Symfonický orchestr Českého rozhlasu a vítěze určí mezinárodní porota složená ze špičkových interpretů a pedagogů. Účast v porotě přislíbil houslista Maxim Vengerov nebo violoncellista David Geringas.

V roli spolupořadatelů 54. ročníku tradiční soutěže s rozšířeným podtitulem „Dvořákova rozhlasová mezinárodní soutěž pro mladé hudebníky“ se představí Český rozhlas a Akademie klasické hudby.  „Chceme tímto krokem rozšířit dosavadní činnost Akademie klasické hudby. Vedle festivalu Dvořákova Praha a Ceny Antonína Dvořáka obracíme naši pozornost i na další aspekt odkazu Antonína Dvořáka, který za svého života podporoval jak tvůrčím, tak i finančním způsobem nastupující uměleckou generaci nejen Praze, ale například během svého působení v New Yorku,“ říká ředitel Akademie klasické hudby Robert Kolář.

K tomu dodává generální ředitel Českého rozhlasu René Zavoral: „Concertino Praga patří ke kulturní tradici našeho veřejnoprávního rozhlasu a k jeho historickým klenotům. Jsme na něj pyšní. Zároveň jsme rádi, že jsme v Akademii klasické hudby nalezli silného partnera, kterému záleží na stejných hodnotách jako nám, a společnými silami budeme i touto cestou pomáhat reprezentantům mladé generace při jejich vstupu do nesmírně náročného profesního života. Výsledky jejich úsilí však přinášejí pozitiva celé společnosti.“

Soutěž bude od svého 54. ročníku každoročně probíhat jako multioborová v oboru sólové hry s věkovým limitem 15 let na nástroje housle, violoncello, klavír, cembalo, kytara, harfa, akordeon a 16 let ve hře na nástroje flétna, hoboj, klarinet, fagot, saxofon, lesní roh, trubka a trombon.

Na podporu tradice komorní hry se od 55. ročníku bude vždy paralelně konat i soutěž v oboru komorní hry, a to vždy v dvouletém cyklu. Zde je určena věková hranice účastníků na 20 let průměrného věku všech členů souboru.

Pro každý soutěžní hudební nástroj je stanoven seznam doporučených skladeb k interpretaci, který soutěžící mohou, ale nemusí zohlednit. Soutěžní porota hodnotí dramaturgii repertoáru včetně přihlédnutí k doporučeným skladbám, které si jednoznačně kladou za cíl podporu interpretace českých autorů, a to jak doby minulé, tak i současnosti.

Zásadní novinkou je jednak určení držitelů cen na základě živého vystoupení na koncertě festivalu Dvořákova Praha 2020, dále pak systém cen samotných. Ty, které budou udělovány Akademií klasické hudby v roce 2020, jsou formulovány jako studijní stipendia ve výši 5000, 2700 a 1800 eur. Český rozhlas nabízí laureátům možnost vytvoření profesionální rozhlasové nahrávky, vystoupení na tradičním Jihočeském festivalu Concertino Praga v Jindřichově Hradci a další koncertní příležitosti v následujících dvou letech.

„Chceme navázat na úžasnou tradici tohoto ojedinělého fenoménu na poli hudebních soutěží. Historií Concertino Praga od roku 1966 prošla celá řada dnes celosvětově uznávaných hudebníků, počínaje Dmitriem Sitkovetským a Václavem Hudečkem, soutěží prošli s úspěchem Sabine Meyer, Radek Baborák, Jana Brožková nebo Ivo Kahánek, ale třeba i aktuální dirigentská hvězda Andris Nelsons ve hře na trubku“, říká Kateřina Konopásková, ředitelka Výroby ČRo. K tomu dodává Jan Simon, intendant Akademie klasické hudby a programový ředitel Dvořákovy Prahy: „Domnívám se, že tímto způsobem může dojít k dalšímu naplnění potenciálu Concertino Praga. Spolupráce Českého rozhlasu a rozhlasových institucí sdružených v EBU, hudebního školského systému, špičkových interpretů a pedagogů, renomovaného hudebního festivalu evropského rozměru, to je půdorys, na kterém lze dále stavět. Soutěž bude nejen obohacením festivalového dění Dvořákovy Prahy, ale bude zároveň vkladem Akademie klasické hudby do výchovy budoucích generací hudebníků, kteří přispívají svým uměním k duševnímu zdraví společnosti.“

Detailní informace k pořádání 54. ročníku Concertino Praga naleznete na webových stránkách Concertino Praga a Akademie klasické hudby včetně nového Statutu soutěže a soutěžních podmínek, kde jsou stanoveny veškeré termíny a způsoby k přihlášení do soutěže.

Hudební průmysl letos slaví 90. výročí od vydání první gramodesky s českou nahrávkou na etiketě Ultraphon!

Supraphon – jakožto přímý nástupce gramofonové firmy Ultraphon – chystá k této příležitosti na květen audioknihu o legendě českého swingu Jiřím Traxlerovi, který stál u nástupu tohoto hudebního stylu v Československu. Také díky němu a jeho generačním druhům právě repertoár Ultraphonu výrazně proměnil hudební vkus posluchačů ve prospěch moderní taneční hudby. Memoáry načetl Igor Orozovič, který Jiřího Traxlera ztvárnil v úspěšném představení Ondřeje Havelky v Národním divadle v Praze. Audioknihu doplní speciální album se všemi dochovanými nahrávkami, na nichž se Traxler podílel.

Již první propagační nahrávky – seznamující v roce 1929 potenciální zájemce se šíří připravovaného českého programu na gramodeskách tehdy ještě německé značky Ultraphon – zmiňovaly kromě aktuálních vlasteneckých písní též scénky Spejbla s Hurvínkem a nahrávky dvojice Voskovce a Wericha. Akcent na moderní taneční hudbu demonstrovaly tehdy i první hudební snímky na této nové etiketě v podání orchestru řízeného F. A. Tichým;  ten na ni prosadil jak moderní jazzové aranže známých českých lidových písní a Kmochových pochodů, tak i několik vlastních skladeb, například foxtrot Dobrou noc, natočený později v podání řady dalších jazzových souborů na gramodesky jiných značek.

Distribuce desek značky Ultraphon s českým programem se ujala pro tento účel založená domácí firma Ravitas, která také v roce 1932, kdy byl Ultraphon v Německu v důsledku platební neschopnosti donucen ukončit činnost, odkoupila jeho veškerá tuzemská aktiva a transformovala se na a. s. Ultraphon ČSR. Nová společnost zároveň získala práva na používání obchodní známky Supraphon, kterou nejprve využívala jako značku elektrických gramofonů vlastní výroby a po roce 1946 jako etiketu gramodesek s nahrávkami určenými hlavně na export.

První snímky hudebního stylu, označovaného zpočátku jako „hot jazz“, vyšly na gramodeskách značky Ultraphon počátkem roku 1936 v podání Orchestru Gramoklubu, jehož znělku – foxtrot A Little Rhythm – složil a aranžoval Jiří Traxler, jeden ze zakládajících členů tohoto progresivního jazzového souboru. Na etiketě Ultraphon pak v následujících více než deseti letech vyšla celá řada skladeb s Traxlerovými melodiemi, texty a aranžemi.

Jak tyto nahrávky vznikaly, jaký měly úspěch a řadu dalších zajímavých příběhů spojených s prosazováním moderní taneční hudby a swingu před rokem 1939, během protektorátu i po roce 1945, jakož i osudy Jiřího Traxlera při emigraci v roce 1949, to vše přinese audiokniha vznikající v tomto jubilejním roce v produkci Supraphonu.

Memoáry významného skladatele, aranžéra a interpreta moderního českého swingu Jiřího Traxlera jsou strhující. Už sama osobnost spolupracovníka a přítele takových velikánů, jakými byli Jaroslav Ježek, R. A. Dvorský (letos si připomínáme 120 let od jeho narození) či Karel Vlach, se vymyká v mnoha směrech obvyklým měřítkům. K posluchačům se dostanou audioknižní memoáry Jiřího Traxlera ve výjimečném kompletu dvou alb, kdy to první bude audiopodobou knihy Život v rytmu swingu v podání člena činohry Národního divadla v Praze Igora Orozoviče, který Traxlera ztvárnil v úspěšném divadelním představení Ondřeje Havelky V rytmu swingu buší srdce mé, za nějž byl nominován na Thálii. Druhé album bude souborem všech 83 skladeb, na nichž se Traxler podílel.

„Natáčení téhle audioknihy je pro mě krásnou tečkou a rozloučením s příběhem Jiřího Traxlera. Studiem tohoto čtivého životopisu jsem totiž samozřejmě před čtyřmi lety začal zkoušení inscenace v Národním divadle. S proslulým orchestrem Melody Makers, jsem si, podobně jako Jiří Traxler, mohl i zahrát na klavír, zpívat a dokonce i trochu dirigovat. Jiří Traxler je důkazem, že s láskou k hudbě, k životu a také s nadhledem, se dá zvládnout lecjaká situace. A že jich Jiří zažil hodně,“ uvedl Igor Orozovič při nahrávání audioknihy.

Foto Ivan Mikota

Audioknihu Jiří Traxler – Život v rytmu swingu na 2CD-MP3 i v digitálních formátech vydal Supraphon  10. května 2019.

Vycházejí Martinů Violoncellové sonáty

Po kompletu skladeb Bohuslava Martinů pro violoncello a orchestr, vydaném v roce 2017, přichází jeden z nejvýraznějších českých umělců Petr Nouzovský s dalším albem s díly českého skladatele. Společně s legendárním klavíristou Gérardem Wyssem nahrál u vydavatelství ArcoDiva Martinů violoncellové sonáty z let 1939 až 1952. Album bylo pokřtěno 6. května v sídle Nadace Bohuslava Martinů, kmotrem alba se stal její ředitel prof. Jiří Hlaváč.  

Album s kompletem sonát pro violoncello a klavír Bohuslava Martinů vychází u labelu ArcoDiva dva roky poté, co natočil violoncellista Petr Nouzovský spolu s Plzeňskou filharmonií pod vedením Tomáše Braunera album s dílem Martinů pro violoncello a orchestr. Úspěch jejich spolupráce stvrdila i ocenění za nejlepší album roku 2017 na prvním ročníku Classic Prague Awards a Cena německých kritiků 2017. “Toto album je pro mě další mezník. Po úspěšné nahrávce s koncerty Bohuslava Martinů, kterou jsem měl možnost natočit, se otevřela otázka, zdali se vrhnu na jiného autora, nebo jestli se díly mého oblíbence budu zabývat dále. Rozhodnul jsem se dobře, což potvrzují nejen pochvalné recenze, ale hlavně můj pocit,” přiznává Petr Nouzovský.

Bohuslav Martinů (1890 – 1959) byl světově proslulým českým hudebním skladatelem 20. století. Jeho tři sonáty pro violoncello a klavír, zkomponované mezi lety 1939 až 1952, vznikly všechny mimo tehdejší Československo. Sonátu pro violoncello a klavír č. 1, H 277 z roku 1939, kterou napsal Martinů v Paříži jako reakci na vznik Protektorátu Čechy a Morava, věnoval známému francouzskému violoncellistovi Pierru Fournierovi, se kterým v minulosti spolupracoval i protagonista nové nahrávky Gérard Wyss. Sonáta pro violoncello a klavír č. 2, H 286 z roku 1941 vznikla již po Martinů exilu do USA. V té době žil Martinů v New Yorku, kde byl jeho sousedem varhaník a violoncellista českého původu Frank Rybka, pro kterého český skladatel sonátu napsal. Až v roce 1952, po opětovném návratu do Evropy, zkomponoval Martinů ve Vieux Moulin nedaleko Paříže svoji třetí Sonátu pro violoncello a klavír, H 340.

Petr Nouzovský vystoupil na více než 1700 koncertech ve 40 zemích světa, je pravidelným hostem Pražského jara, Janáčkova Máje a Dvořákovy Prahy a spolupracuje s dirigenty Jakubem Hrůšou, Charlesem Olivieri-Munroe, Petrem Altrichterem, Casparem Richterem, Janem Schultszem nebo Leošem Svárovským. Studoval na Pražské konzervatoři, Hudební fakultě AMU v Praze, Vysoké hudební škole v Drážďanech a na Královské konzervatoři v Madridu. Absolvoval také mistrovské kurzy u Mstislava Rostropoviče, Borise Pergamenschikova a Lynna Harrella. Hraje na violoncello Georg Rauer z roku 1921.

Švýcarský klavírista Gérard Wyss studoval u Paula Baumgartnera na Musik Akademie Basel, kde také dlouhá léta působil jako profesor komorní hry. Již od studentských let se zařadil mezi vyhledávané komorní hráče. Mezi umělce, se kterými spolupracoval, patří například houslista Arthur Grumiaux, violoncellistka Sol Gabetta, sopranistka Martina Janková nebo mezzosopranistka Cecilia Bartoli.

Čtyřikrát Supraphon

Pod názvem Supraphon komorně se konal 23. 4. v sídle Pražského jara u sv. Vavřince slavnostní křest čtyř nových alb Supraphonu s komorní hudbou nahranou významnými českými komorními soubory či jednotlivci. Smetanovo trio nahrálo klavírní tria Zemlinského, Rachmaninova a u nás neznámého Arenského, vesměs ze sklonku 19. století vzniklých v rozpětí čtyř let. V sestavě Jitka Čechová – klavír, Radim Kresta – housle a Jan Páleníček – violoncello vznikla pozoruhodná nahrávka.

Smetanovo trio – zleva Radim Kresta, Jitka Čechová a Jan Páleníček Foto © archiv Supraphon

Bennewitzovo kvarteto (Jakub Fišer, housle, Štěpán Ježek, 2. housle, Jiří Pinkas, viola a Štěpán Doležal, violoncello a hostující Pavel Rehberger bicí), náš mladý smyčcový soubor natočil CD věnované tvorbě tzv terezínských autorů (Ullmann, Krása, Haas plus Schulhoff, který v Terezíně nebyl, ale rovněž zahynul v nacistickém vězení). Soubor opět dokázal, že tito autoři  v něm mají skvělého interpreta.

Méně známý Arundo Quartet je soubor našich význačných hráčů na dechové nástroje působících i v zahraničí (Jan Souček, hoboj, Jan Mach, klarinet, Karel Dohnal, basetový roh, Václav Vonášek, fagot). V úpravě Václava Vonáška vzniklo album složené z Bachových Goldbergovských variací a jeho Suity č. 1 C dur. Slyšet hrát známé melodie psané pro klavír, cembalo anebo dokonce pro orchestr jen na dechové nástroje je kuriozitou, ale hodnou pozornosti.

Poslední CD je klavírní komplet Ivo Kahánka, na němž nahrál dílo Viktora Kalabise. Idea Kalabisovy manželky Zuzany Růžičkové se v Kahánkovi dočkala výsostné realizace a je poctou i vstupem do světa již nežijícího velkého českého autora 20.století.                                      vla

Ivo Kahánek Foto ©archiv Supraphon

Dubnová nej zážitků a propadáků dle Heleny Havlíkové

Do souhrnu  dubnových „nej“ patří čtyři operní premiéry a tři koncerty.

Pod souhrnným názvem Mozart… a ti druzí uvedl operní soubor Národního divadla ve Stavovském divadle operu Michaela Nymana Dopisy, hádanky a příkazy ve spojení s jednoaktovkou Stevena Stuckyho Klasický styl. V dubnu měla v ostravské opeře premiéru Julietta Bohuslava Martinů a v Plzni u nás poprvé zazněla IrisPietra Mascagniho. Dubnové operní premiéry uzavřela na Nové scéně novinka Petra Wajsara Tramvestie, psaná na objednávku pražského ND.

Koncertní produkce zahrnovaly v chronologické posloupnosti Verdiho Rekviem v nastudování pražského Národního divadla, Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha v provedení Collegia 1704 a první koncert třetího ročníku donátorského cyklu PKF – Lobkowicz abonmá se sólistkou Kateřinou Kněžíkovou.

Zážitek s Kateřinou Kněžíkovou

Třebaže v dramaturgii prvního koncertu letošního ročníku donátorského cyklu PKF – Lobkowicz abonmá dominovalo téma smutku a smrti, ve výsledném dojmu převážila čirá radost ze skvostné interpretace. Komorní prostor Císařského sálu Lobkowiczkého paláce rozezněla sopranistka Kateřina Kněžíková neokázalou, ale o to niternější intimní zpovědí zdrcené Ariadny opuštěné Théseem, jak ji v lamentech vyjádřil v roce 1508 Claudio Monteverdi a o 350 let později Bohuslav Martinů. Po těchto dvou působivých lamentech nebylo snadné navázat dalším programem, takže dvě písně Gabriela Faurého byly spíše dovětkem, který v Kolébkách pokračoval v náladě smutku, aby se rozjasnil do vesele roztančeného valčíku v písni Motýl a květina.

PKF – Prague Philharmonia v komorním obsazení se pod vedením svého koncertního mistra Jana Fišera předvedla nejen jako citlivý partner sólistky, ale také samostatně v Sibeliově slavném Valse triste, ve Faurého Romanci beze slov a v orchestrální verzi suity Náhrobek Couperinův Maurice Ravela. Filharmonierespektovala akustiku Císařského sálu krásně vyrovnaným souzvukem pléna a vycizelovaného frázování a zejména v Ravelovi se v orchestrálních sólech uplatnili brilantně i jednotliví hráči především na dřevěné dechové nástroje s tklivým anglickým rohem nebo jasně znějící flétnou.

Součástí PKF – Lobkowicz abonmá 2019 je také setkávání s příběhy umění. Tentokrát Petr Slouka, kurátor Lobkowiczkého hudebního archivu, zasvětil pozorné posluchače do vývoje tisku hudebnin.

Propadák s Verdiho Rekviem zachraňovala Jana Sýkorová

Uvedení Verdiho Rekviem by mělo být mimořádnou událostí. Takovou, jakou bylo nezapomenutelné nastudování Jiřího Koutas orchestrem FOK a Pražským filharmonickým sborem v roce 2010, při kterém intenzita symbiózy dirigenta, sboru, orchestru a sólistů měla až hypnotický účinek. Koncert v historické budově Národního divadla se však pod taktovkou Jaroslava Kyzlinka s orchestrem a sborem Opery Národního divadla takovým zážitkem nestal. Orchestr Národního divadla dirigent nedokázal strhnout k výkonu, který by zprostředkoval ono výrazové rozpětí Verdiho hudebního dramatu k věčném příběhu o lidské pokoře a pýše, svobodě i omezení, hříchu i odpuštění. Verdiho kontrasty a emoce, kterými se zkušenostmi bytostného dramatika naplnil Rekviem, vyjádřil při provedení v Národním divadle alespoň sbor připravený Pavlem Vaňkem.

Pokud jedním z magnetů tohoto uvedení Verdiho Rekviem v Národním divadle měla být účast dvou zahraničních sólistů, zůstalo jen u přání. Úctyhodné světové renomé americké sopranistky Meagan Miller se v Praze kvůli příliš velkému chvění hlasu a problémy s nasazením zdálo být spíše minulostí. Italský tenorista Angelo Villari bezohledně vůči ostatním hřímal a těžce zápasil s intonací, takže zejména a cappella ansámbly byly doslova utrpením. I když ze sólistů dobře obstál basista Jiří Sulženko, uvedení tohoto titulu kromě sboru oprávnila pouze Jana Sýkorová. Stala se hvězdou večera, když vyjádřila bouře hrůz posledního soudu i chvíle zvolnění, usebrání a naděje na vysvobození. A lze litovat, že její barevný mezzosoprán můžeme při představeních Národního divadla slýchat tak málo.

Radim Dolanský ředitelem Pražského filharmonického sboru

Ředitelem Pražského filharmonického sboru byl na základě výběru a doporučení komise Ministerstva kultury ČR od 1. září 2019 jmenován ministrem kultury ČR, panem doc. Mgr. Antonínem Staňkem, Ph.D., jeho dosavadní manažer Mgr. Radim Dolanský. Během pěti let jako manažer PFS vybudoval společně s dosavadní ředitelkou PhDr. Evou Sedlákovou tomuto sboru pozici vysoce oceňovaného partnera světových orchestrů, a to díky uměleckému vedení sbormistra Lukáše Vasilka. To dokládá i budoucí spolupráce s Berlínskou filharmonií a jejím novým šéfdirigentem Kirillem Petrenkem, účast na Velikonočním festivalu v Salcburku s Christianem Tielemannem či spolupráce s dirigenty Zubinem Mehtou, Alanem Gilbertem, Sirem Johnem Eliotem Gardinerem, Fabiem Luisim či Marissem Jansonsem. Sbor v budoucnu zavítá mj. do Hongkongu, Moskvy, Bonnu, Hamburku a opakovaně vystoupí na festivalech v Baden-Badenu nebo Bregenzu. Za hlavního domácího partnera považuje Pražský filharmonický sbor i nadále Českou filharmonii v čele s jejím šéfdirigentem Semyonem Byčkovem, ale neopomíjí ani spolupráci s dalšími českými orchestry. „Společně s Lukášem Vasilkem se nám v průběhu posledních sezon podařilo přivést Pražský filharmonický sbor ke spolupráci s mezinárodně renomovanými dirigenty, orchestry a festivaly. V tomto směru budu určitě pokračovat i na postu ředitele sboru. Přitom se spoléhám na tři nejsilnější stránky našeho ansámblu – originální barvu, flexibilitu a spolehlivost. To vše garantované osobností Lukáše Vasilka, jehož umělecké vedení a směřování sboru považuji za vůbec největší devizu tohoto tělesa.“