Sbor Permoník a jeho triumf v Petrohradu

Martina Juríková: Jedničkou jsme se stali pověstnými!

Milan Bátor

Martina Juríková Foto archiv

Karvinský sbor Permoník v únoru triumfoval na mezinárodní pěvecké soutěži v Petrohradu. K loňskému úspěchu na soutěži v Japonsku tak přidal sbor, který založili legendární manželé Šeinerovi, další prestižní ocenění. Rozhodnutí petrohradské poroty bylo jednomyslné, Permoník navíc překonal bodová hodnocení za celou historii soutěže a stal se absolutním vítězem 6. ročníku World Children and Youth Choral Championship. V rozhovoru se za náročnou soutěží ohlíží sbormistryně Martina Juríková, která má petrohradský zázrak plný jedniček na svědomí.

Martino, na soutěži v Petrohradu vás los třikrát za sebou poslal na pódium jako první. Ta jednička vám už zůstala až do konce festivalu. Tušila jste, že to tak dopadne?

To, že jsme si na soutěži v Petrohradu vylosovali hned třikrát jedničku, neboli že půjdeme soutěžit jako první, je veliká statistická kuriozita. Navíc o tom, že se bude losovat, jsme se dozvěděli úplně náhodou, nikde to nebylo uvedeno. Podle původního rozpisu jsme měli soutěžit čtvrtí. Podle toho byly v Karviné nastaveny budíky, aby nám naši fanoušci drželi pěsti. Když jsme si jedničku vylosovali poprvé v osmifinále, tak mi v hlavě běželo, že to není pro sbor úplně výhodná pozice, porota ještě nemá nastaveny své bodové mantinely a tak dále a tak dále.  Na sobě jsem nedala nic znát a sboru jsem řekla, že věci se dějí tak, jak se mají dít, že je to vlastně pro nás veliká výhoda, protože budeme mít možnost poslechnout si všechny naše soupeře.  Nakonec se ukázalo, že to pro nás zřejmě velká výhoda byla.

Kolik dětí za Permoník do Petrohradu vlastně jelo?

Do Petrohradu jsme vycestovali jako velká skupina: 44 zpěvaček a jeden zpěvák, z toho skoro celá třetina byla dětí-nováčků, kteří s námi nebyli v létě v Tokiu, a kteří s námi cestovali na zkušenou na mezinárodní soutěž úplně poprvé.  V onom osmifinále – 1. kole soutěže – po vylosování se vše seběhlo velmi rychle.  Neměli jsme čas dostat velikou trému, stát za dveřmi a čekat na naše soutěžní vystoupení a slyšet zpoza dveří své soupeře. Rozezpívaní jsme naštěstí byli velmi dobře, protože odpoledne jsme na hotelu měli krásnou zkoušku. Takže správně namotivováni, že jsme jedničky, jsme vběhli na jeviště a v sále Alexandro- něvské lávry jsme předvedli nadprůměrný výkon a svých vymezených 12 minut na jevišti si náležitě užili.

Jak se vám vedlo v dalších kolech?

Po vyhlášení postupů do čtvrtfinále – 2. kola soutěže – jsme opět losovali a jak už jste předznamenal v otázce – opět naše oblíbená jednička – to už nebylo tak těžké, protože nás i další soutěžící porota už slyšela. Výhodou bylo, že jsem mohla vše přesně načasovat a sbor „neuvadal“ někde na chodbách vydán napospas soutěžnímu mumraji a nevelkým prostorům pedagogického lycea, v jehož akusticky krásném sále se odehrávalo čtvrtfinálové soutěžní kolo.

Znovu  jste postoupili a další kolo se konalo opět v jiných prostorách! Bylo to pro vás výhodou?

Po pro nás radostném vyhlášení výsledků s postupem do semifinále – 3. kola soutěže – následovalo opět losování a z 13 sborů nám opět přišla jednička (!), tak to už sbor jásal a tou jedničkou jsme se stali pověstnými! I jednička v semifinále byla  výhodou. Na rozdíl od všech ostatních sborů jsme do nádherného, architektonicky a především akusticky úžasného sálu Academic Capelly měli povoleno nastupovat ze dvou stran. To se nám velmi hodilo pro scénické ztvárnění skladby Šorochi, kterou jsme si pro semifinálové kolo zvolili… 

A opět jste byli úspěšní! Co vás čekalo ve finále?

To, že jsme ve finále nastupovali bez losu jako první, nás trochu zaskočilo.  Pořadatelé totiž zrušili krátkou přestávku, která měla před finále být.  Měli jsme rovnou po zpěvu společných písní zůstat na jevišti. Zachránilo nás to, že jsme měli v rukách složky s notami společných písní, které se zpívaly mezi tím, než porota rozhodla o účastnících finálového kola. Porota nám povolila odložit si složky v zákulisí. Onen krátký odchod z jeviště nám dovolil v krátkosti zpracovat ohromnou radost, euforii sboru z postupu do finále a zároveň drobnou paniku ze zrušené přestávky. Takové to, jak říkám „slovo na cestu“ – sebevědomě se napřímit, svobodně a zhluboka se nadechnout a vydechnout, uvědomit si, komu jdeme zpívat a co chceme posluchačům sdělit… a pak už se sálem Academic  Capelly v Petrohradu neslo, a věřím, že až k nám do dalekých Beskyd, Máchovo jedinečné Hoj, hura, hoj okořeněné neopakovatelnou radostí daného okamžiku… Takže naše čtyři jedničky nám dodaly i tu pátou – získání Grand Prix, tedy ceny nejvyšší.

Srdečně gratuluji Vám, celém sboru a všem strůjcům tak famózního úspěchu!

Úvodní foto: Permoník v Petrohradu… Foto archiv