S čistým štítem a s prastarým erbem

Pozoruhodné osudy příslušníků šlechtického rodu Haužviců z Biskupic, kteří jako vlastenci neohnuli páteř a nesklopili hlavu ani v nejtěžších chvílích

Šlechtic František Xaver Haužvic – muž obletovaný múzami, významný kapelník, dirigent, skladatel, sbormistr a pozounista

Vladimír Šavrda

 

Múzy ho milovaly a on byl po celý svůj bohatý život jejich věrným služebníkem. Řeč je o šlechtici Františkovi Xaveru Haužvicovi, který vstoupil do hudebních dějin jako vynikající kapelník, dirigent, skladatel, sbormistr, pozounista voják i diplomat.

Repro archiv

Jako všichni ostatní z jeho rodu navíc proslul vřelou láskou k rodné vlasti. „Miluj zem svou jako vlastní matku,“ tak by se nechala vyložit jedna z životních zásad moravské linie šlechtického rodu Haužviců z Biskupicz, jenž od poloviny 17. století přesídlila ze zámku Linhartovy ve Slezsku na panství Brandýském nedaleko Prahy. Byl příslušníkem rodu prastarého, vznešeného a veskrze čestného, mezi jehož rodová mota historicky patří „Morálka a Právo“ a „Život zasvětit pravdě“.

Malému Františkovi předurčily úžasnou muzikantskou kariéru sudičky, které položily do vyřezávané kolébky 19. listopadu 1841 v Brandýse nad Labem zlatý houslový klíč. Tehdy vstříc hluboké noci zazněl dětský pláč, oznamující, že na svět přišla další velká osobnost své doby, s modrou krví v žilách. Roztomilý drobeček také ihned okusil hřejivé objetí a polibky šťastných rodičů – chudého šlechtice, avšak významného měšťana Brandýského, jenž ovládal v kraji trh s rybí komoditou, zároveň však také významně hudebně nadaného kapelníka Františka a jeho manželky Alžběty.

Malý František byl předurčen k mimořádným činům. Želbohu většina jeho sourozenců zemřela ještě v útlém věku. Vedle pěti dětských úmrtí uprostřed rodiny dosáhly dospělosti jen sestry Barbora a Rosálie, které byly provdány do vážených a vlivných rodin.

Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, jak říká staré přísloví. A tak rodinu váženého měšťana Františka Haužvice překvapila v březnu 1845 a v lednu 1846 „stoletá voda“, která zasáhla objekty statné a nákladné rybárny. Voda vyplenila nejen jejich sádky s rybami, což znamenalo citelnou ekonomickou ztrátu pro ty, kdo se touto komoditou živili, ale zničila i řadu historických dokumentů, které rodina vlastnila po staletí. Problematice rybářství se Haugwitzové z Biskupic po vzoru svého rodového patrona svatého Jakuba Staršího (rybář) věnovali částečně již v minulosti, k významnějšímu rozvoji v tomto směru došlo však až v letech následujících po finančním úpadku rodiny roku 1665.  Naštěstí vedle hořkých období existovala také řada šťastných událostí. Mezi ně patřily i okázalé slavnosti ostrostřelců na Svatojánském ostrůvku nedaleko Brandýsa, kde se každoročně konaly soutěže o ceny za přítomnosti kapely. A možná právě její repertoár zažehl v malém Františkovi jiskřičku, která později přeskočila v ohromný vlastenecko-umělecký plamen.

Hudební talent se u Františka začal projevovat záhy. Jeho prvním učitelem se stal tatínek, který bravurně ovládal v tamním kostele nádherně znějící varhany. Tady ho budoucí kapelník a skladatel se zaujetím poslouchal. Mimoto Františkův tatínek také hrál na harfu i další nástroje. Měl vlastní kapelu, kde synek odmala vypomáhal a sžíval se s hudebním světem takřka bytostně. Malý František v době, kdy ostatní hoši mrskali káču nebo cvrnkali kuličky, hrál podle vzoru otce na několik instrumentů a ještě se zvládl v brandýském kostele naučit základům hry na klávesy. Hodně inspiroval malého Františka i jeho prastrýc Jakub Haužvic, provozující hudbu profesionálně. Ten mohl Bohem nadaného chlapce naučit ovládat i jiné hudební nástroje. A další možnosti mu poskytla rovněž zdejší piaristická reálka, prosazující vedle učení hudbu a divadlo. Lví podíl na formování jeho umělecké osobnosti měly dále vojenské dechovky, které spolu s armádou byly v Brandýse a blízké Staré Boleslavi přítomny prakticky neustále, neboť zdejší zámek patřil panovnickému rodu Habsburskému. A tak není divu, že se po absolvování reálky talentovaný mladík rozhodl studovat hudbu v Praze. Skutečně se mu podařilo záhy úspěšně složit zkoušky na konzervatoř.

Byl přijat ke studiu hry na pozoun. A to k nikomu menšímu než věhlasnému profesorovi Josefu Kailovi, uznávanému po celé Evropě. Slavný virtuos mládenci z Brandýsa velmi imponoval a síla jeho osobnosti a cenné zkušenosti pomohli Františkovi obstát na základním kameni jeho pozdější impozantní kariéry.

 

Šest studijních let strávil František v prostorách dominikánského kláštera u sv. Jiljí na Starém Městě pražském. Pro jeho tvůrčí rozvoj to bylo šťastná éra – šedesátá léta 19. století totiž znamenala radikální obrat v národní kultuře a politice k lepšímu. Vyrůstal pod vlivem národních buditelů, které ekonomicky podporoval největší český mecenáš, architekt Josef rytíř Hlávka. Na konci pátého roku studia došlo u Františka k významnému uměleckému posunu. Jeho profesor Bolze totiž spáchal sebevraždu a urgentně se hledal náhradník. V Praze tehdy nikdo podobného zaměření a formátu ale nebyl. Vzniklý problém ředitel Kittl vyřešil tak, že výukou pozounu snižcového a ventilového pověřil nejlepšího žáka Františka Haužvice. Ten měl nejprve obavy, zda všechno úspěšně zvládne. Musel sám skládat závěrečnou zkoušku a ještě účinkoval pravidelně v orchestru Prozatímního divadla. Nakonec vše dopadlo na výbornou a František po šesti letech (1858–1864) konzervatoř řádně ukončil. S vynikajícím prospěchem. Hned poté nastoupil v Prozatímním divadle do řádného angažmá. Tam měl možnost osobně poznat pozdější slavné skladatele Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetanu. Při zhmotnění velkého vlasteneckého snu na zbudování „Národního divadla“ roku 1865 František Haužvic spolu se svojí rodinou se samozřejmostí sobě vlastní přispěli finančním darem do národní sbírky.

Do jeho života následně nevybíravě zasáhla prusko-rakouská válka, která vyvrcholila krvavou řeží u Hradce Králové (1866). Tady utrpěla rakouská armáda zničující porážku. Tehdy František Haužvic opustil divadelní scénu. Ta totiž byla pro nedostatek diváků uzavřena, což vyvolalo finanční bankrot a umělci zůstali bez příjmů. Protože bylo téměř jisté, že ho potká odvod do armády, předešel mu tím, že se stal vojenským kapelníkem, a tak se nadobro vyhnul vyslání do první linie.

Vojenskou školu Jana Pavlise František absolvoval úspěšně roku 1867. Vzápětí oblékl stejnokroj kapelníka 10. dělostřeleckého pluku na Hradčanech. Tehdy je také uváděn coby čestný člen „Spolku pro pěstování vojenské hudby v Praze“. Hned 11. května 1867 dirigoval František monumentální koncert plukovní kapely ve Stromovce. Posluchači se vůbec poprvé mohli nechat unášet tóny jeho vlastních skladeb. Jako komponista se uvedl více než skvěle. V následném mezidobí 1868–1869 působil František Haužvic na postu kapelníka 45. pěšího regimentu. Nejprve v Josefově, později ve Vídni.

Začátek roku 1869 byl pro Františka velmi bolestný. Ztratil hned dvě drahé osoby, které ho uvedly do světa múz. Nejprve zesnul jeho prastrýc Jakub Haužvic. Následně opustil tento svět i Františkův tatínek. Smutkem sklíčený mladík přísahal, že jejich pochodeň ponese po celý zbytek života. A přísaze dostál.

Co se týče skladatelské činnosti Františka, započal s ní už během svého působení v Prozatímním divadle. Nejprve se soustředil na „malé hudební formy“ (písně, sbory, komorní skladby), v řadách armády pokračoval pochody a tanci – nejčastěji valčíky. Ústředním dílem jeho tvorby se stalo zkomponování vlastní opery, kdy zalovil v českých dějinách svých předků, kteří věrně sloužili českému králi Matyáši Korvínovi. Opera, kterou František složil, se jmenovala „Kateřina Hunyady“ a pojednávala o české princezně Kateřině z Poděbrad, korunované na maďarskou královnu. Žel bohu se toto dílo nedočkalo uvedení na „prknech, která znamenají svět“. Zřejmě to bylo zapříčiněno tím, že František Haužvic zvolil tragický námět, což v onom období znamenalo odklon od upřednostňovaných národoveckých a komických scénářů, dále pak byl národními buditely v té době oproti historické osobnosti Korvína dáván do popředí Vladislav Jagelonský. Pro Františka to bylo nemalé zklamání a zřejmě přispělo ke skutečnosti, že nadlouho spojil svou životní pouť s vojenskou hudbou.

Začátek 19. století přinesl do rakouského mocnářství nebývalý rozvoj vojenských kapel. Celkem jich na území monarchie působilo 120 a mezi obyvatelstvem se těšily značné oblibě. Tady prokázalo svou pravdivost přísloví „Co Čech, to muzikant“, neboť ze 70% byly obsazeny právě českými hudebníky a dirigenty.

V souvislosti s tím, že Češi horlivě zakládali armádní a civilní orchestry také v dalších zemích, např. v Rusku, Bulharsku, Mexiku aj., se dostalo velké příležitosti za hranicemi rodné země také Františku Haužvicovi. Dosud svobodný kapelník rakouské armády byl roku 1869 pověřen diplomatickou misí k organizaci vojenských hudebních sborů v Rumunsku. Jeho novým působištěm se stala sama rumunská metropole Bukurešť. Setrval tam podle údajů z rodinného archivu Haugwitzů až do roku 1871. Úkol přijal s nadšením a zaujetím a také ho zdárně splnil. Nemusel být mimoto vázán k jednomu místu, takže se vracel domů a v průběhu mise se v Praze i oženil s Alžbětou Teresií Peclinowskou z Peclinowa,  pětadvacetiletou dcerou zchudlého šlechtice Franze Peclinowského, jenž po prodeji panství Mutice na Táborsku přesídlil do Prahy, kde vlastnil pekařství. Svatba se konala v karmelitánském kostele Panny Marie Vítězné  (u Pražského Jezulátka). Františkovi tehdy bylo 29 let a svět mu připadal prozářený nejen jeho mládím, ale také vlasteneckou atmosférou tehdejší doby.

 

Po definitivním návratu z Rumunska do Prahy František dál pilně komponoval. Současně se vrátil zpět do divadla. Podařilo se mu vytvořit další fenomenální dílo „Slavnostní ouverturu pro velký orchestr“, prostřednictvím které na sebe upozornil pražský hudební svět. Také mu pravděpodobně učarovala myšlenka na možné postavení divadelního kapelníka. Důvodů, proč po šestiletém působení ve funkci kapelníka u vojenských regimentů vyměnil stejnokroj za civilní šat hudebníka v předním českém orchestru, bylo několik. Ten zásadní však spočíval pravděpodobně v tom, že mladé manžele trápila častá odloučenost a skutečnost, že ještě nemají děti.

Na půdě „Prozatímního divadla“ František pod taktovkou Bedřicha Smetany hrál dva roky. Vedle toho ale působil i ve Filharmonii – sloučených tělesech českého a německého divadla. Tam navíc plnil i povinnosti, vyplývající z funkce pokladníka výboru.

Krátce poté, co František pookřál v civilním prostředí kulturní pražské svatyně, však jeho srdce zasáhl blesk z čistého nebe. 29. ledna 1873 mu zemřela maminka Alžběta. Neviditelnou bolest nebylo možné utišit, natož zhojit. Nemůže být nic smutnějšího než odchod ženy, která nám dala život…

Jakoby nestačilo toto hoře, Františkovi se začal hroutit divadelní svět. Na jeho působišti propukly ostré spory mezi mladočechy a staročechy, které vygradovaly v otevřenou válku. Ohluchnutí Bedřicha Smetany, proti němuž byla hnusná kampaň převážně vedena, znamenalo zásadní a tragický zlom v dosavadní politice vedení „Prozatímního divadla“. V říjnu 1874 velikán české hudby odstoupil z pozice kapelníka.

Pak už František Haužvic strávil na scéně jen dva roky angažmá pod taktovkou kapelníků J. N. Maýra a Adolfa Čecha. Dne 7. listopadu 1876 účinkoval ve své poslední premiéře –Smetanově opeře „ Hubička“. Seznal, že touha po dirigentské hůlce nebude naplněna.

Během obou řádných angažmá pod střechou „Prozatímního divadla“ v trvání sedmi let odehrál František s divadelním orchestrem na 2000 představení.

Z nastalé tmy pak roku 1875 problesklo světlo rodinného štěstí. Pět let po svatbě manželů Haužvicových přišlo na svět první dítě. Prvorozený syn obdržel jméno Jindřich.

Po druhém odchodu ze scény „Prozatímního divadla“ nastal čas pro Františkův návrat do armády. Zde pokračovala jeho kapelnická činnost, a to v mezidobí 1877 až 1880. Nejprve se chopil taktovky u 38. pěšího regimentu, který vlastnil do roku 1867 jeho dědeček z otcovy strany, avšak již 4. října 1877 se ale stal kapelníkem Mollinaryho pluku v chorvatském Vinkovči.

Toto období mu ukázalo vlídnou tvář i po rodinné stránce. Narodili se dva další synové: Antonín  (1877) a Josef  (1879). František konečně počal pociťovat pevnou půdu pod nohama. Ve vojsku navíc velmi slušně vydělával, prosperoval jako muzikant, kapelník i skladatel. Komponoval vlastní skladby, skládal písně, příležitostné tance a hlavně pochody.

Tehdy společné soužití manželů Haužvicových opět poznamenával čím dál tím více cestovatelský život Františka s regimenty po oblastech Rakousko-Uherska a jeho časté odloučení od rodiny. Něco se muselo změnit, a tak se Alžběta s Františkem rozhodli spojit své další osudy s carským Ruskem, které jediné nabízelo stabilní místo u regimentu. Emigrace do této slovanské velmoci ostatně v minulosti vyřešila problémy stovek českých muzikantů. Zvláště po neúnosném pošlapávání českých národnostních práv a svobod, které ve vojenském prostředí vyvrcholily počátkem 80. let zákazem hrát české písně, jak vlastenecké, tak lidové, a cenzurou kapelníky vypracovaných seznamů skladeb, už neviděl najednou František jiné východisko. Jeho manželka Alžběta a její celá rodina se nikdy netajily antipatiemi k rodu Habsburků kvůli popravě jejich prapředka mezi 27 českými pány roku 1621, na Staroměstském náměstí v Praze.

Carské Rusko v té době zakládalo nové vojenské orchestry. Kapelníkům zde kynulo mnohem lepší finanční zajištění, než nabízela armáda rakouská. Dále každý kapelník carské armády byl automaticky povýšen do důstojnické hodnosti, z nařízení cara Petra Velikého obdržel dědičný šlechtický titul a byl titulován „Vaše Blahorodí“.

Prvním působištěm Františka Haužvice v emigraci se stalo polské městečko  Włocławek v myjavsko-pomořanském vojvodství. Zde však rodina nesetrvala ani jediný celý rok. Navíc ihned při první návštěvě české domoviny roku 1881 ponechali František a Alžběta všechny tři syny natrvalo v Praze v péči jejich tety Barbory Peclinowské, která v té době finančně podporovala dostavbu chrámu svatého Víta na Pražském hradě, za což obdržela děkovný dekret od hraběte z Thunu. František a Alžběta usoudili, že synům bude lépe prospívat vyrůstání v rodném městě. Teta Barbora navíc byla zárukou, že z nich vyrostou čestní, vzdělaní a samostatní lidé s vlasteneckým cítěním.

Druhá cesta manželů Haužvicových vedla do polského města Mławy v Mazovském kraji. Zde František se ženou a později i s dcerou žili přes 25 let. Na ruském území působil František coby vojenský kapelník u osmnáctého jezdeckého pluku. I když byl české národnosti, pro polské obyvatelstvo představoval ruského okupanta, protože vedl přece ruskou kapelu (a v lednu 1863 Rusové krutě potlačili zdejší povstání). To naštěstí jen zprvu. Později dokázal, že je talentovaným muzikantem. Kapela pod jeho vedením sklízela čím dál výraznější věhlas a uznání. František tak nakonec lichotivě obstál rovněž u polské inteligence.

Rodina Haužvicových se rozrostla roku 1883 o dalšího příslušníka. Tentokrát šlo o dceru Marii. Ta na rozdíl od tří synů prožila celé mládí v cizině. Oplývala skvělým nadáním pro studium cizích jazyků, naučila se vedle polštiny plynně mluvit rusky, německy a částečně i francouzsky. Po otci zdědila lásku ke klavíru a tímhle uměním se dokonce později živila.

Sám František se po příchodu do polské Mławy musel rychle naučit polsky i rusky. Byl zde však šťastný a jeho hudební kvality a enormní pracovní nasazení doznaly zaslouženého ocenění. V první řadě ze strany nadřízeného ruského velitele. O tom svědčí četná vojenská vyznamenání, která obdržel z nejvyšších knížecích míst a později dokonce od samotného ruského cara! Nedlouho po pobytu v Mławě byl dekorován 11. září 1881 coby ruský kapelník vyznamenáním „Za zásluhy“ od příbuzného ruské carevny Ludwiga IV. Hessenského. Jeho společenské i existenční postavení se po všech stránkách mnohonásobně zlepšilo. V Petrohradu při audiencích u carského dvora hrávaly orchestry z celé země. František Haužvic zde při tak vzácné příležitosti předvedl svou „Gavottu“ a osobně ji daroval ruskému carovi.

František nehrál a nekomponoval jen vojenské pochody. Vojíni i důstojníci chtěli také zapomínat na krušný život a každodenní strasti. Česká hudební osobnost tedy pilně skládala také skladby k tanci a poslechu. Dále František podroboval úpravám lidové písně slovanských národů. Repertoár kapely obohacoval vážnou hudbou (českou, polskou, ruskou, německou), zvláštní pozornost věnoval pasážím ze Smetanovy „Prodané nevěsty“. Někdy Františkova kapela doprovázela hostující ruské a německé sólisty. Ona sama se skládala jak z polských a ruských muzikantů, tak samozřejmě z Františkových krajanů z Čech. Na důkaz toho, že Čech nesmí chybět nikde. A při hudbě teprve ne.

Uplynulo dvacet let a rodinu Haužvicových opět navštívil nezvaný host s kosou. Smrt. A odvedla si tentokrát Františkovu manželku Alžbětu. Zlomený vdovec zůstal v dobrovolném exilu sám s dcerou Marií. Vedle ní mu jediné povzbuzení přinášela hudba. Jako ostatně po celý život. Proto přijal také nabídku, aby se stal dirigentem pěveckého spolku „Litnia“. Jeho ustanovení si vymohla na ruských úřadech polská inteligence. Pro Františka představovalo cenné vyznamenání, že řízení první národní instituce v oblasti dostal do rukou právě on – cizinec! A až do konce svého pobytu v Mławě se cti, ve které se doslova viděl a jež zmírňovala hoře nad ztrátou milované manželky, nezřekl.

František a jeho dcera Marie však postupem času byli svědky úpadku idylického prostředí ve městě. Smutný proces odstartovala smrt ruského cara Alexandra III. Jeho nástupce Mikuláš II. reformy potlačoval. Po ruské buržoazní revoluci v roce 1905 už to tady Haužvicové přestávali poznávat a upnuli pozornost k rodné vlasti.

Při jednom z návratů do Prahy před odjezdem z Mławy si František Haužvic a jeho dcera vybrali nové bydliště na Žižkově, kde chtěli v Praze žít. Bohužel v Praze se muzikant, který rozhodně udělal díru do světa a prohloubil slávu české hudby, proměnil takřka přes noc v penzistu bez finančních příjmů. Měl našetřeno, mohl vyučovat soukromě hudební teorii či výuku na některý hudební nástroj, výrazně ho podporovala i dcera Marie. Ta totiž díky jazykové průpravě našla výborné zaměstnání v podobě úřednice a překladatelky. Ale tohle už nebyl jeho svět. S povděkem sice navštěvoval kulturní a hudební stánky, které v době jeho emigrace spatřily světlo světa – Národní divadlo, Rudolfinum aj. A byl na ně velmi hrdý. Ovšem zároveň těžce nesl fakt, že většina kolegů a přátel z muzikantských, dirigentských a skladatelských kruhů již odešla do uměleckého nebe. Mohl se týrat myšlenkou: „A co já tady vlastně ještě pohledávám?“ A možná se jí i týral!

Rok 1914 byl rokem mimořádně tragickým. Lidskou civilizací otřásl v základech nejhorší válečný konflikt v prozatímních dějinách – 1. světová válka. Tyto hrůzy docela jistě nepřidaly stárnoucímu Františku Haužvicovi na zdraví ani dobré mysli. V té době bydlel stále na pražském Žižkově. Podle možnosti navštěvoval s dcerou Marií chrámové mše, divadla a koncerty již tolik ne. Po sedmdesátce ho počaly sužovat vleklé zdravotní problémy se srdcem. Mohl ještě shlédnout premiéru opery „Její pastorkyňa“, ale i to pro něho už byla víceméně „labutí píseň“ jeho aktivního uměleckého života. Autor Leoš Janáček mu byl neznámý a sil mu viditelně ubývalo. Dne 6. srpna 1917 poznal, že přichází konec. Konec, který musel sledovat už několikrát u osob jeho srdci nejdražších. Požádal o kněze. Zaopatřen svátostmi umírajících vydechl naposledy před půlnocí ve věku 75 let. Nebylo mu dopřáno dožít se konce hrozné válečné bouře. Nebylo mu dopřáno vdechnout do plic svobodný vzduch nového Československa. Jemu, ryzímu vlastenci nejupřímnějších citů.

A monarchie přišla jeho smrtí o mnoho. O víc, než si byla ochotna připustit. A bohužel dnes jsou jeho jméno a činy zaváty prachem zapomnění. Nezná-li dnešní mládež historii zcela nedávnou, jak může znát českého vlastence, šlechtice Františka Xavera Haužvice ?

 

Dodatek: Jaké byly osudy Františkových tří synů, kteří vyrostli v českém prostředí ?

Jindřich vystudoval obchodní školu. Působil jako finanční úředník chemického závodu ve Slaném. Později se svou pílí a schopnostmi vypracoval až na post ředitele tohoto závodu. Svého otce často navštěvoval a po jeho návratu z carského Ruska i štědře podporoval. Roku 1928 se stal generálním ředitelem chemického koncernu Československa v Kolíně. Oženil se a měl tři děti. Zemřel v Praze na Bulovce roku 1943 na mozkovou příhodu.

Antonín absolvoval vojenskou službu a stal se majorem Ruských legií u Sibiřského pluku, po návratu z ruského zajetí se stal pokladníkem továrny na hudební nástroje v Hradci Králové. Později přešel do služeb finančních úředníků v Praze. Oženil se a měl dva syny. Zemřel na hradě Kost u Netolických dal Borgo na mozkovou příhodu.

Nejmladší Josef se vyučil zahradníkem ve Staré Boleslavi u rodinného známého. Poté, co svlékl vojenskou uniformu, odjel za prací do Drážďan, poté do Kyjovic ve Slezsku. Na dalším působišti ve Starém Bohumíně se seznámil s budoucí manželkou a založil vlastní rodinu.

Všichni tři synové po vzoru otce jako chlapci začali provozovat hru na housle. Pouze Josef však v této zálibě setrval i v dospělosti.

Potomci kapelníka Františka Xavera Haužvice pokračují podle svého nejlepšího vědomí a svědomí v hudební tradici i v tradici šlechtického rodu Haugviců z Biskupic, jejichž předek z moravské větve Haužviců z Biskupic po třicetileté válce ztratil majetek a jeho potomci na dvě generace i šlechtický titul.

 

Tento článek byl zpracován s použitím údajů ze soukromého rodinného archivu Haugwitzů a se začleněním citací od doktora Čestmíra Ramíka.