Anna Hostomská: Opera – průvodce operní tvorbou

Zbyněk Brabec

Přiznám se, že ke knize Anny Hostomské, resp. k jejímu 7. vydání z roku 1965, mám niterný vztah. Tato kniha mně podala první a zásadní informace o operách, se kterými jsem se seznamoval jednak v inscenacích opery Národního divadla v Praze, jednak z gramofonových nahrávek (v té době velice ve výběru omezených) a v neposlední řadě z rozhlasového vysílání, které jsem pravidelně sledoval.  Chtěl-li se posluchač něco dozvědět o opeře, musel sáhnout k opernímu průvodci. Anna Hostomská nebyla zdaleka první, kdo u nás takového průvodce operní tvorbou napsala, nicméně s operou a její popularizací měla jako dlouholetá redaktorka Československého rozhlasu velké zkušenosti (škoda, že v aktuálním vysílacím schématu stanice Vltava ČR pořad z operních árií, jaký léta měla Anna Hostomská nebo později Elena Dušková či Ivan Ruml, nenašel k velké lítosti mnoha posluchačů místo). Osobně jsem ji poznal jako starší dámu, která ani ve vyšším věku nepřestávala mít o operu zájem a která doslova operou žila. Ostatně i někteří operní pěvci Národního divadla, např. Libuše Domanínská, na ni vzpomínají jako na kultivovanou a nesmírně sečtělou dámu. Bylo tedy jen otázkou času, kdy Anna Hostomská knihu o opeře napíše. Stalo se tak v roce 1955, kdy vyšlo první vydání jejího životního díla. Spolu s ní se na něm autorsky podílel její choť Mirko Očadlík, Lubomír Dorůžka, Emil Ludvík a Jarmila Brožovská. Kniha byla záhy rozebrána, a tak hned následujícího roku vyšla ve svém 2. vydání. Její obliba trvá dodnes, proto byla neustále znovu vydávána a více či méně redakčně upravována. Ostatně náš trh od té doby nepřinesl nic, coby Hostomské konkurovalo. Pouze Ladislav Šíp vydal v roce 1983 v Supraphonu knihu Česká opera a její tvůrci a v roce 1996 Mladá fronta v českém překladu Velkou encyklopedii opery několika německých autorů doplněnou o některé české opery a další údaje pro českého čtenáře (překladatele libreta do češtiny, premiéry v českých zemích). Nicméně dílo Anny Hostomské se neustále jevilo jako životaschopné a vycházelo v dalších vydáních. Ještě za účasti své hlavní autorky došlo k prvnímu výraznějšímu přepracování pro jeho 8. vydání v roce 1993, na kterém se redakčně podíleli další autoři, zejména Helena Havlíková, Václav Nosek a Ivan Ruml. V jejich redakci pak kniha vyšla ještě dvakrát, naposledy v roce 1999. Nejnovější vydání z roku 2018 jakoby na tuto verzi rezignovalo. Nový tým autorů, již bez dohledu Anny Hostomské, která zemřela v roce 1995, se k posledním vydáním postavil zády, vrátil do své verze řadu obsahů oper, která tato vydání vypustila, a s novým okruhem autorů dílo významně přepracoval a rozšířil do dosud nejrozsáhlejší podoby. Pod novým vydáním jsou podepsáni jako odborní poradci Rudolf Rouček, mj. autor rozsáhlé předmluvy, a Mojmír Sobotka. Vedle původních textů Anny Hostomské se na práci podílelo dalších 21 autorů, včetně převzatých textů od jejích původních spolupracovníků, např. Lubomíra Dorůžky nebo Jarmily Brožovské. Nechápu, proč z vydání byly zcela odstraněny texty Heleny Havlíkové nebo Ivana Rumla, když ne všechny autory posledního vydání lze označit za operní odborníky. Oba „odstranění“ autoři navíc napsali své statě ještě pod Annou Hostomskou.

Hostomské Opera má prakticky ve všech vydáních stále stejnou strukturu. Úvodní kapitola, Co je třeba vědět o opeře od Mirko Očadlíka, je součástí všech vydání, byť již ve zmíněném 8. byla upravena, aniž by bylo uvedeno kým. Kniha pokračuje velkou kapitolou o nejstarších operách a dále je rozdělena do kapitol podle jednotlivých národních kultur (není to již přežité?), které se již v 8. vydání rozšířily o španělskou operu (byť s jediným dílem) a v posledním vydání ještě o opery bulharské, rumunské a japonské. V posledním vydání došlo k logickému přesunutí oper H. Purcella a G. F. Händela z kapitoly o anglické opeře do úvodní kapitoly o nejstarších operách. Podle mého názoru i přesun Weillovy opery Vzestup a pád města Mahagony z americké do německé kapitoly je logický, neboť toto své stěžejní dílo Weill ještě komponoval a uvedl v Německu, před svým odchodem do Ameriky.

V původních vydáních každá opera obsahovala přehled hudebních čísel, který později sama Anna Hostomská vyřadila (bohužel) spolu s přehledem literatury k jednotlivým operám. Poslední vydání také pokračuje v uvádění originálního názvu opery a jejího českého překladu a rovněž upouští od jmen překladatelů libret cizích oper do češtiny a dat českých premiér. První vydání také obsahovala přehled operních nahrávek na československých gramofonových deskách, který dnes samozřejmě nemá žádný smysl. Ale na některé referenční nahrávky k jednotlivým operám by se mohlo upozornit, tak jak je uvádějí např. němečtí operní průvodci Harenberg nebo Knaur. A když jsme u srovnávání s německými průvodci, dílo Anny Hostomské a jeho vydávání mi připomíná oblíbenou Handbuch der Oper, kterou poprvé vydal Rudolf Kloiber v roce 1973 a která je dodnes stále upravována (po smrti původního autora) a vydávána. Poslední 14. vydání vyšlo přede dvěma roky a bylo rozšířeno zejména o znovuuváděné barokní opery a některá významná díla soudobá (včetně Jižního pólu Miroslava Srnky). V tomto operním průvodci je u každé opery uvedeno také obsazení orchestru a její přibližná délka.

Anna Hostomská napsala svého operního průvodce před více než šedesáti lety. Za tu dobu se velice proměnil nejen náš společenský život, ale i uvádění oper. V padesátých letech se např. barokní opery téměř nehrály, zpívalo se v českých překladech a výběr operních titulů podléhal přísné cenzuře, což ovlivnilo zejména (ne)uvedení oper s náboženskou tematikou. Dnes zní neuvěřitelně, že ještě v roce 1975 Lotinka v Dvořákově Jakobínu nemohla v Národním divadle zpívat „Nuž před Bohem to zodpovím“, ale zpívala „Před svědomím to zodpovím“. Samozřejmě opery pro tehdejší režim ideově závadné bylo problematické uvádět. Ostatně i v cyklu Smetanových oper v Národním divadle v 70. letech chyběli Braniboři v Čechách, jejichž děj přinášel paralelu se sovětskými okupačními vojsky na našem území. Změnil se ale i estetický pohled na některá díla. Naše hudební věda a estetika byly dlouho pod vlivem estetiky německé, která měla např. velké předsudky vůči italské opeře. To se samozřejmě projevilo zejména v hodnotících textech jednotlivých oper. Proto ty původní se upravovaly, což se dělo především od již zmíněného 8. vydání, které vyšlo již ve svobodné společnosti.

Srovnáme-li jednotlivá vydání díla Anny Hostomské, tak musíme konstatovat, že po statistické stránce docházelo k neustálému nárůstu zpracovaných operních titulů (byť některé byly vypuštěny), jejichž počet se rozrostl z původních asi 260 na dnešních zhruba 630. Které opery v průvodci mají být a které jsou tam zbytečné? Na tuto řečnickou otázku není jednoznačná odpověď. Musíme si především říct, kdo bude v operním průvodci jednotlivá díla hledat: nejspíš divák před návštěvou operního představení (nejen v divadle, ale i třeba v kině – přenosy z MET), rozhlasový operní posluchač nebo student operního zpěvu, režie či dirigování. Na výběr jednotlivých oper nemá nikdo patent a srovnání se zahraničními operními průvodci ukazuje, že vedle titulů, které nikde nesmí chybět (Rigoletto, Carmen, Tosca), je celá řada oper, která se v některých publikacích objevují a v jiných nikoli. V posledním vydání mi chybí zejména opery Lidský hlas (Poulenc), Návštěva staré dámy (Einem), Přítel Fricek a Iris (Mascagni), Popelka (Massenet), Goya (Menotti), Svatý František z Assisi (Messiaen), Medea (Reimann), Dionysos (Rihm), Láska z dálky (Saariaho), Mrtvý muž přichází (Heggie), Fierrabras (Schubert), Bílá růže (Zimmermann) nebo Platée (Rameau). Nechápu, proč z Blacherovy tvorby se rozebírají jeho okrajová díla, když Potopa nebo zejména Pruská pohádka tam není uvedena vůbec, nebo proč od Aleše Březiny autoři vybrali jeho operu Toufar a opomenuli rozhodně úspěšnější předcházející A zítra se bude. V zahraničních průvodcích také většinou bývá uvedeno Berliozovo Faustovo prokletí, protože se stále častěji objevuje na operních jevištích. A nyní bych samozřejmě mohl uvést seznam oper, které si myslím, že by v novém vydání být nemusely, protože se třeba už sto let (nebo vůbec) na našich jevištích nehrály a ani rozhlas je nevysílal, např. z české tvorby Svatojánské proudy, Dítě Tábora nebo Blaník, ze světové pak např. Rodina Tarasova, Přísaha nebo Poustevníkův zvonek. Přestože jsou to pro mnoho operních milovníků často jenom existující tituly v jejich vědomí a nikoli díla, která zná, je dobře, že je operní průvodce obsahuje a své čtenáře s nimi seznamuje.

Opera – průvodce operní tvorbou Anny Hostomské vyšla ve svém 11., výrazně přepracovaném vydání. Nevím, zda jde do nekonečna tohoto průvodce recyklovat, právě vzhledem k výše uvedeným změnám. Přivítal bych, kdyby se u nás objevil autor (nebo kolektiv autorů), který by zcela nově napsal původního operního průvodce, vycházejícího ze současného provozování oper a z nejnovějších hudebně-vědeckých a estetických poznatků. I překlad zahraničního díla, vhodně  doplněný informacemi, určenými českému čtenáři, by mohl náš trh obohatit. Zatím se naši operní milovníci musí spokojit s nejnovějším upraveným vydáním tohoto přes šedesát let starého díla, které zejména do sametové revoluce mělo své nezastupitelné místo v našich knihovnách a které významně pomohlo k popularizaci opery u nás. Závěrem si ovšem neodpustím otázku, zda je toto poslední vydání ještě dílem Anny Hostomské?

 

Anna Hostomská a kolektiv: Opera – Průvodce operní tvorbou. Nakladatelství NS Svoboda Praha 2018, vydání jedenácté, přepracované a rozšířené, 1468 stran. ISBN 978-80-205-0637-5.