Berliozovi Trójané ve vídeňské Státní opeře

Vídeň, Wiener Staatsoper

Markéta Jůzová

Nejvýznamnější francouzskou operu 19. století z tvorby skladatele Hectora Berlioze Les Troyanes / Trójané zařadila Vídeňská státní opera na podzim opět po dlouhé době na svůj repertoár. Velkolepé dílo hudebně dramatického žánru Grand opéra, ke kterému skladatel napsal také libreto ve francouzštině, hudebně nastudoval francouzský dirigent Alain Altinoglu a inscenoval skotský  režisér Sir David McVicar.

Berliozova opera o pěti aktech dosahuje délky trvání i se dvěma přestávkami přes pět hodin a připomíná v časové délce velké opery Richarda Wagnera. Když se ohlédneme do historie Vídeňské státní opery, zazněla opera Trójané v kompletní skladatelově verzi na premiéře 17. 10. 1976. Tehdy velkolepé dílo hudebně nastudoval Gerd Albrecht a režíroval Tom O´Horgan, hrála se devětkrát a na repertoáru se opět objevila v roce 1980 v obnoveném nastudování, hrála se pak již jen pětkrát a pouze její druhá část (3. – 5. akt). Ke kompletnímu provedení se vrátilo divadlo až nyní s novým inscenačním týmem.

Joyce DiDonato (Dido) a Brandon Jovanovich (Aeneas) Foto c archiv Wiener Staatsoper – Michael Poehn

Sir McVicar si získal vedení divadla i srdce publika v předchozí úspěšné spolupráci na inscenacích oper Ariodante G. F. Händela, Tristan a Isolda R. Wagnera, Falstaff G. Verdiho nebo Adriana Lecouvreur F. Ciley. McVicarova režie Berliozovy opery Trójané je skvostná, výpravná, mistrovsky efektní a skvěle zaměřená na koncentraci příběhu.

Skladatel operu komponoval v letech 1856–1858. Východiskem k jeho libretu se mu stal epos Aeneis (30/29 – 19 př. Kr.) římského básníka Publia Vergilia Mara, který líčí osudy hrdiny Aenea, jenž prchá po dobytí Tróje Řeky z hořícího města a vydává se na pouť po Středomoří. V Kartágu prožije milostné setkání s královnou Dido a na sklonku svého života se usadí na území současné Itálie. Berlioz vyšel částečně i z předlohy hry Kupec benátský Williama Shakespeara. Po dokončení partitury byla Berliozova opera natolik rozsáhlá, že si vyžádala rozdělení do dvou velkých částí.

V doprovodném programu Vídeňské státní opery jsou uvedeny tři premiéry Berliozovy opery Trójané, v částech a kompletní: 4. 11. 1863 v Théâtre Lyrique v Paříži (3. – 5. akt), 6. 12. 890 v Hoftheater Karlsruhe (1. – 2. akt) a kompletní opera 3. 5. 1969, Scottish Opera, Glasgow.

V centru dění první části (1. – 2. akt) upřednostnil skladatel věštkyni Cassandru a v druhé části (3. –5. aktu) královnu Dido. Hudebně dramatický žánr Grand opéra prostupuje dílem gradujícím způsobem. Navzdory velkoleposti a jisté dávky heroismu i tragické lyriky, disponuje opera mnoha aspekty podporujícími jak dramatické napětí, tak eleganci, lehkost a vášeň. McVicarovi se mistrovsky podařilo mnohé emocionální roviny díla zvýraznit a sjednotit do vizuálně vyváženého tvaru a upřednostnit působivý příběh.

Britská scénografka Es Devlin navrhla k opeře velkolepou scénu respektující dobu spojenou s příběhem i s prvky modernity a architektonickými vlivy staveb lokality severoafrického Kartága. Společně s detailním a decentním svícením světelných designistů Wolfganga Goebbela a Pia Virolainena získala scénografie silnější vnitřní napětí a v řadě obrazů magickou hloubku perspektivy.

Obří model trójského koně sestaveného z konstrukce koleček a železných součástek pohybující se lehce na pojízdných kolech již v prvním aktu zesílil účinek teatrálnosti, která nebyla povrchně efektní, ale působila lehce a zvýšila dramatičnost. Scény z dění v Tróji a Kartágu ozvláštnily vícepatrové scénické stavby i malý béžový model města, jenž ležel symbolicky na zemi a v průběhu příběhu visel obráceně nad jevištěm. Monstrum modelu člověka, technicky blízké trójskému koni, metafory hrůzy a blížící se smrti, s úžasnou scénickou vyvážeností uzavřelo symbolicky kruh příběhu opery.

Kostýmní výtvarník Moritz Junge se nechal při realizaci inspirovat dobou minulou i současností. Krásu vnesl nejen do skvostných oděvů, barvami podtrhl i symboliku charakteru postav s jejich posláním, návrhy šatů a do samotného dění vnášel prvky jemné aktualizace.

Výpravné režijní pojetí McVicara zdobily baletní výstupy v podání Baletu akademie Vídeňské státní opery a Evropského baletu St. Pölten. Pohybová realizace díla byla rozšířena i o přizvání členů souboru Artisté der Ape Connection. Celkovou produkci musel doplnit dokonce i kompars divadla. Lynne Page svou choreografií vnesla do děje v umělecké rovině symbolickou něhu, vášeň, s nadhledem pojaté mezilidské vztahy, humor, akrobacii a teatrálnost.

Hlavního představitele Aenea, který je ve francouzském libretu jmenován Enée, ztvárnil americký tenorista Brandon Jovanovich. Pěvec má niterné herecké nadání, oplývá šarmem a svůj široký rejstřík ovládá flexibilně. Dramatickým situacím propůjčuje sílu prožitku a lyrickým momentům  cit. Ve Vídni Jovanovich vynikl nejvíce po boku hvězdné americké mezzosopranistky Joyce DiDonato, držitelky Grammy, kterou McVicar obsadil do role královny Didony. Vládkyni schopné vášnivého citu obdařila pěvkyně krásným témbrem a mimořádnou pěveckou technikou. Mimikou a jemnými gesty rozehrála na scéně velkou roli s noblesou a grácií.

Italská mezzosopranistka Anna Caterina Antonacci, která ztělesnila věštkyni Cassandru varující lid před nebezpečím trojského koně, zpívala výtečně. Pohybem, mimikou a gesty charakteru role vtiskla zejména v áriích jistou dávku hysterie a šílenosti. V duetech působila až příliš sebestředným dojmem, velmi málo reagovala pohledem a proměnami tváře na pěveckého partnera. Výborný výkon v roli Choréba podal basbarytonista Adam Plachetka, niterný projev obdařil sametovým hlasem.  

 

Velký výkon rovněž předvedl jihokorejský basista Jongmin Park. Pěvec disponuje objemným hlasem, který sytě zní ve všech polohách. Narbala ztvárnil sebejistě, ale vnímavě vůči svému okolí. Ve vídeňských kuloárech se hovořilo mezi rodilými Rakušany a abonenty divadla i o překvapivém výkonu slovenského basisty Petera Kellnera, který v roli Pantéea zaujal příjemnou barvou hlasu a sugescí výrazu.

Grandiózní Berliozova opera si vyžádala mimořádně velkou sborovou účast. Pod vedením sbormistra Thomase Langa byl do inscenačního procesu zapojen nejen Sbor Vídeňské státní opery, ale i Sbor akademie Vídeňské státní opery. K nastudování přizvalo vedení divadla i Slovenský filharmonický sbor řízený sbormistrem Jozefem Chabroněm. Sboristé zastupují pestrou škálu rolí, od Trójanek a Trójanů, Řeky a Kartágince, také kněží, venkovský lid, námořníky, najády, fauny a lesní duchy. McVicar je aranžoval velmi přirozeně a citlivě k jednáním hlavních i vedlejších postav. I po emocionální stránce přispěli k výstižné charakteristice atmosféry daného prostředí. V celkovém provedení se sboristé zasloužili o výborné interpretační znění opery v širší paletě dynamických a barevných odstínů hudby.

Dirigent Alain Altinoglu nastudoval mimořádné dílo výtečně. Současný hudební ředitel Théâtre de la Monnaie v Bruselu není u nás ještě příliš známý, ale v zahraničí úspěšně hostuje na světoznámých operních scénách a vystupuje na nejprestižnějších festivalech v Bayreuthu, Salcburku, Orange a Aix-en-Provence. Orchestr Vídeňské státní opery hrál 4. 11. pod jeho taktovkou famózně.

Zatímco v první části Trójanů je více patrný ve formě a stylu díla vliv tvorby Ch. W. Glucka, jehož skladatel obdivoval, ve druhé části opery prostupuje dějem dobový francouzský vkus hudebně dramatického žánru Grand opéra. Krása melodií vokálních a instrumentálních úzce souvisí u Berlioze s koncentrovanou dějovou linií. Skladatel byl virtuosem orchestru i vokálních linií, jeho hudba disponuje líbivou šíří emocí. Mnohovrstevnatá dramatičnost, šíře lyriky, efektivita scénických obrazů, baletních čísel, průvodů a sborových scén je u Berlioze mimořádná.

Extrémně širokou paletu barev orchestrálního zvuku rozkryl Altinoglu nejen mnohovrstevnatě v rámci celé opery, ale výrazně vyostřil různé situace. V souladu s libretem podpořil krásně výraz slov a průběh děje. Temperamentní dirigent disponuje mnoha variantami gest uchopení vyjádření hudby při řízení tělesa. Orchestr obohatil dílo jasem, radostí ze hry a kompaktním zvukem.

Častá instrumentální sóla hrál skvěle mladý rakouský klarinetista Gregor Hinterreiter. Smyčcová sekce dominovala v tónomalbě a impresi nálad. Ve výstižné charakteristice operních situací vynikali tentokrát hornisté, trumpetisté a pozounisté. Altinoglu řídil těleso velmi detailně, flexibilně a s častým úsměvem na tváři. V koordinaci s děním na jevišti, případně i s příležitostnými nástupy Jevištního orchestru Vídeňské státní opery nebo dokonce i s několika sboristy v orchestřišti v jedné z výjimečných scén, vtiskl provedení opery výsostnou dramatičnost, vroucí lyriku a temperamentní vášeň.

Vídeňská státní opera dílo uvedla v koprodukci s Královskou operou Covent Garden v Londýně, Teatro alla Scala v Miláně a se San Francisco Opera.

 

Wien, Wiener Staatsoper – Hector Berlioz: Trójané. Dirigent Alain Antinoglu, režie David McVicar, scéna Es Devlin, kostýmy Moritz Junge, sbormistr Thomas Lang. Premiéra 14. 10. 2018, psáno z 6. představení  4. 11. 2018.