Nový projekt Radůzy událostí

Praha, Forum Karlín

Vladimír Říha

 

Tvůrčí aktivity naší multiinstrumentalistky, skladatelky a především hráčky na akordeon Radůzy jsou bezbřehé a vesměs úspěšné, a proto i premiéra jejího projektu Anita Garibaldi přilákala do pražského Fora Karlín 3. 12. mnoho posluchačů, takže nepříliš vhodný sál byl vyprodán. Sólistku doprovázel kromě její kapely i orchestr Rozhlasových symfoniků (SOČR) řízený Janem Kučerou a večer nazvaný Radůza a osud Anity Garibaldi byl natáčen i Českým rozhlasem. Patřil totiž také do dramaturgické řady N SOČR.

Radůza se ve svém díle soustředila na osudy manželky italského revolucionáře a bojovníka za svobodu Itálie v 19. století Giuseppa Garibaldiho a nebylo to poprvé. Stejné téma objevila na svém albu a v knize Marathon – příběh běžce, kde Anita vystupuje v jedné povídce. Anitu potkal Garibaldi v Brazílii, kde společně bojovali a odkud se později přesunuli do Itálie, kde Anita ve svých 28 letech zemřela. Mimochodem byla to právě ona, kdo přiměla Garibaldiho nařídit svým vojákům nosit červené košile, což byl původně zvyk jihoamerický. Objev jejího osudu je záslužným činem autorky a Radůza si vše ještě „zkomplikovala“ vytvořením hudebně dramatického útvaru spojujícím recitaci textu (Miloš Stránský) s tancem tří tanečníků a vlastním zpěvem a hrou na akordeon a zobcovou flétnu.

Program přinesl autorce jednoznačný úspěch především díky spoustě melodických nápadů s mnoha chytlavými tématy. Největším hitem večera je její závěrečná píseň Nunca mais. Což je další znak projektu – Radůza v něm zpívá v několika řečech (italsky, portugalsky, česky), takže se má sama co otáčet. Zvládá to mimořádně, takže je škoda, že ne vše bylo na požadované úrovni. Určitě by stálo za to předělat instrumentaci místy jednotvárnou a nevýraznou. A použití mnoha výrazových prostředků se ukázalo někdy až omezující celkový výborný dojem. Zejména u téměř většinou sálu neviditelného tance. A pokud se zlepší i herecká recitace textu (vzatého zřejmě z původní povídky), mohl by se nový projekt Radůzy stát diváckým hitem. Snad brzy vyjde i na CD, což možná mělo být již na premiéře. Zájem by byl veliký!

Úvodní foto: Radůza při vystoupení s Rozhlasovými symfoniky  Foto archiv

Mladý klavír 2018

Praha, Pražská konzervatoř

Eva Doušová

Třináctka je pro někoho číslem nešťastným, ale pro Mladý klavír 2018 (1. 12.) byla třináctka naopak číslem velice šťastným. Na 13. ročník mezinárodní soutěžní přehlídky laureátů klavírních soutěží, která je každoročně pořádána Pražskou konzervatoří, jmenovitě vedoucím klavírního oddělení Milanem Langerem, se sjelo šestnáct účastníků z celé Evropy. Celý den bylo možno v sále Pražské konzervatoře slyšet výkony, které byly na velmi vysoké interpretační úrovni, a posluchači mohli porovnat pianistické výkony mladých klavíristů z Německa, Polska, Ukrajiny, Ruska, Slovenska a České republiky.

V rámci Mladého klavíru jsou hodnoceny výkony mladých klavíristů ve věkovém rozpětí od 12 do 18 let. V této věkové kategorii mohou být výkony mladých pianistů velmi různorodé. Zdálo by se, že mladší účastníci mohou být v určité nevýhodě, jenomže letošní ročník ukázal vysokou vybavenost všech soutěžících jak po stránce technické, tak po stránce výrazové. Prožitek a radost ze hry byl patrný u všech mladých klavíristů a výběr skladeb poukazoval na vytříbenost pianistického umění mladých adeptů klavírní hry a jejich pedagogů.

Během celodenního klání jsem měla své favority a s potěšením jsem při závěrečném vyhlášení výsledků zjistila, že porota hodnotila všechny účastníky podobným způsobem. Předsedou poroty byl profesor Avedis Kouyoumdjianuniverzity ve Vídni, dalšími členy odborné poroty byli pianisté Petr Jiříkovský, Ivo Kahánek, Milan Langer a Jan Simon.

Porota udělila šest titulů laureáta Mladého klavíru a tři z těchto šesti laureátů byli naši mladí pianisté z pražských uměleckých škol Veronika Jaklová, která zaujala svou muzikalitou, Filip Martinka, který má velký cit pro barevnost nástroje, a Eliška Vlčková, která své pianistické dovednosti nejvíce projevila v Humoresce G dur S. Rachmaninova.

Polka Maria Moliszewska zaujala svou velkou vyzrálostí projevu, zejména v nelehké kompozici F. Mendelssohna Variations serieuses, op. 54. Po tomto velmi výrazném projevu se publiku představila Ukrajinka Anna Nebaba, která zazářila svou brilantní hrou. Tato třináctiletá klavíristka má schopnost posluchače provést skladbami na nesmírně vysoké kultivované zvukové úrovni, a zaujme excelentností svého projevu. Dalo by se říct, že tato dívka „malovala zvukem“ skladby Scarlattiho, Chopina i Albenize.

Sophia Lewerenz Foto archiv

Nejmladší laureátkou Mladého klavíru 2018 se stala teprve dvanáctiletá Sophia Lewerenz z Brém. Její muzikální projev je něco tak přirozeného, jako je ona sama. V bohatém repertoáru Scarlatti, Haydn, Chopin a Takács se snoubila její „nakažlivá“ muzikálnost spolu s vynikajícími pianistickými dovednostmi a přesvědčivostí hudebního projevu tak silně, že jste měli v sále pocit, že hra na klavír je tou nejjednodušší věcí na světě…

Úvodní foto: Anna Nebaba  Foto archiv

Svár teorie s praxí?

Praha, Lichtenštejnský palác

Ivana Bažantová Jandová

 

Již po patnácté se svou skladatelskou tvorbou koncertně představili pedagogové Hudební teorie a Oddělení hudebně teoretických disciplín HAMU (28. 11. 2018). Koncertní provedení jejich vesměs nově složených skladeb podpořil výhradně Magistrát hl. města Prahy.

Úvod koncertu patřil mládí – student bakalářského stupně hudební teorie Václav Špíral nechal rozeznít Les Rituelles pro housle a bicí nástroje. Poněkud nevýrazné houslistce Kateřině Matoušové sekundoval Tadeáš Pilný. Kontrastní části ve stylizaci a výrazu doplnil i reprodukovaný ptačí zpěv, celek působil velmi sympaticky. Miroslav Pudlák, znalý mnoha rovin soudobé hudby, prezentoval skladbu Sommeil pro akordeon. V interpretaci Jiřího Lukeše jsme vyslechli velice koncízní alegorii lidského dechu ve sledu stálých nádechů a výdechů v sofistikovaném proudu s proměnami výběru tónů a harmonií, vzrušivosti a klidu podle fází spánku. Oproti této „monotematické“ hudbě se postavila Sonata pro violoncello a klavír č. 1 Jiřího Bezděka, kde se ve dvou vážných a citově exponovaných větách zpracovává pestřejší materiál v rozmanitých kontrastech výšky, barvy, nálady, tempa i v interpretačních prostředcích až po závěrečnou katarzi. Violoncellového partu se ujal Petr Nouzovský vedle spolehlivé Michaely Augustinové, studentky klavíru a skladby. Jan Vičar rád komponuje pro různé typy vokálního projevu. V premiéře skladby De astris somniamus jsme se ocitli v jiných rovinách snění. Vazba na evokaci hvězd, jejich existenci, poslání a víru v jejich moc se stala ústředním tématem tří částí na latinské texty (včetně v současnosti v latině tvořícího Lubora Kysučana). Cyklus přednesl soubor Morgenstern Ensemble (Terezie Švarcová – soprán, Jana Jarkovská – flétna, Marie Wiesnerová – cembalo) adekvátním způsobem a barevností ve výrazu a dikci každé věty s náročnějším vokálním partem. Ve druhé půli koncertu se představili dva etnomuzikologové a multiinstrumentalisté. Tomáš Reindl s velkým potěšením zahrál na tabla svou skladbu Elastic Phrases (česká premiéra). Proměny několika bazálních rytmů neustále aktivovaly posluchače ve snaze objevit okamžiky proměny a vzájemné vazby. Jinou dimenzi vnímání hudby vnesl Vlastislav Matoušek, jenž spojil dvě své skladby Aleatorika 4 Shakuhachi a Tredecimchordon 4 Koto. Jedinečnou kompoziční verzi zajistily hody kostkou, aby bylo stanoveno pořadí daných paternů. Na koto hrála Anna Fliegerová Romanovská, autor na shakuhachi. Mezi tyto dílem „mimoevropské“ celky byla vklíněna Sonáta pro klavír Lukáše Matouška ve skvělé interpretaci Aleny Grešlové. Byly to čtyři nádherné zvukové obrazy hrané s viditelnou osobní angažovaností a prožitkem.

Slavnostní koncert Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka

Karlovy Vary, Karlovarské městské divadlo

Pavel Horník

 

Zlatou korunkou letošní Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech je vždy závěrečný koncert vítězů, který se koná v nádherném a akusticky výtečném novorokokovém interiéru karlovarského městského divadla. Slavnostní večer v pátek 16. 11. nebyl jen přehlídkou pěveckého umění vítězů jednotlivých kategorií, ale i předáním diplomů, cen a darů oceněným adeptům od různých institucí i soukromníků. A protože těch vyvolených je docela dost, tak ona adorace prostřednictvím ředitele soutěže Aloise Ježka a předsedkyně umělecké poroty pěvkyně Evy Randové trvá poměrně dlouho, byly zazpívány v první půli programu jen čtyři árie, jako vždy za doprovodu Karlovarského symfonického orchestru pod taktovkou dirigenta Františka Drse. Na úvod nastoupila „česká mladá garnitura“ v kategorii Junior a jako první se předvedl zpěvem hraběte z Mozartovy Figarovy svatby velmi nadějný baryton Robin Červinek, nositel druhé ceny. Hned po něm nastoupila ženská nositelka druhé ceny stejné kategorie, sympatická Kristýna Kůstková, která se blýskla árií Rosiny z Rossiniho Lazebníka sevillského. Do třetice pak Tadeáš Hoza, který obdržel za muže první cenu. Procítěně zazpíval krásnou árii Petra Voka ze Smetanovy opery Čertova stěna. Poslední adeptkou, odměněnou první cenou za Juniorky a první cenou za Operu, byla mladá exotická zpěvačka v krásných červených šatech, která pochází až z Tchaj-wanu, LiKeng. Největším překvapením bylo její podání „Měsíčku na nebi hlubokém …“Dvořákovy Rusalky, což nejen krásně zpívala, ale její českou výslovnost i akcent by možná záviděla i nejedna česká zpěvačka. Však také byla odměněna bouřlivým potleskem.

Druhou půli úspěšně zahájila árií Sesta z Mozartova Tita sympatická Ruska Daria Rositskaia, která obdržela první cenu za kategorii Píseň a druhou cenu v kategorii Opera. Po ní přispěchal na scénu Andrij Charlamov, nositel třetí ceny v kategorii Opera, aby předvedl zpěv Tomského z Čajkovského Pikové dámy. V jeho případě ale jeho výkon až tak ideální nebyl. A opět přichází ženská adeptka, jednička v kategorii Junior Linda Mellenová ze Slovenska. A klobouk dolů před její Santuzzou z Mascagniho Sedláka kavalíra. Nastupuje muž, Hongyu Chen z Číny. Pěvec, odměněný druhou cenou za kategorii Opera, se předvedl vzorně zazpívaným Renátem z Verdiho Maškarního plesu. Poslední ženou v koncertním pořadu byla naše již známá LiKeng, aby ukázala, jak krásně a výrazově dramaticky se dá interpretovat náročný part Leonory z Verdiho Trubadúra. Vše jednou skončí, a tak závěr patřil slavné árii Figara z Rossiniho Lazebníka sevillského, kterou naprosto virtuózně a s dech beroucím géčkem na konci předvedl Beom Seok Choi z Jižní Koreje. Právem je také nositelem první ceny v kategorii Opera – Muži. Samozřejmě byl odměněn obrovským aplausem a výkřiky. Následovalo závěrečné defilé všech účastníků koncertu. Těm a samozřejmě panu dirigentovi Františku Drsovi a členům orchestru náležely další nadšené ovace. Díky všem účastníkům i pořadatelům. Těšme se zase za rok na stejném místě.

Úvodní foto: Z koncertu…   Foto c Pavel Horník

Mladě i citlivě zahraný Janáček a Dvořák

Praha, Pražská konzervatoř

Radmila Hrdinová

 

Po dva večery 14. a 15. 11. hrál Symfonický orchestr Pražské konzervatoře v Koncertním sále své domovské školy pod taktovkou Miriam Němcové. Na koncertu, který byl součástí festivalu Kultura v srdci Prahy, uvedl program z díla Antonína Dvořáka, Leoše Janáčka a Bedřicha Smetany, jenž lze vztáhnout k aktuálním oslavám stého výročí založení Československé republiky.

Úvodní Slovanský tanec č. 1 C dur (Furiant) byl dobře zvoleným číslem na zahřátí, ale už provedení Talichovy orchestrální suity z Janáčkovy opery Příhody lišky Bystroušky dalo jasně najevo kvality studentského tělesa. Od prvních taktů dýchalo souzněním s proměnlivou náladou suity a citlivým uchopením Janáčkovy impresionistické partitury, orchestr zněl vyrovnaně s dobře zvládnutými nároky v sólech i nástrojových skupinách. Před přestávkou zazněla ještě Česká píseň Bedřicha Smetany, jejíž provedení ale strádalo nepříliš energickým výkonem početně i zvukově nevyrovnaného Smíšeného pěveckého sboru Pražské konzervatoře.

Druhá polovina patřila cele Dvořákově Symfonii č. 9 „Z Nového světa“, v níž se mladý orchestr předvedl v plném lesku – s krásným zvukem, až na zanedbatelná zaváhání i precizními hráčskými výkony a především nenapodobitelným výrazem, který svědčí o emocionálním zaujetí, muzikantské spontaneitě, radosti ze hry i pocitu sounáležitosti jednotlivých hráčů s orchestrálním celkem i dílem. Miriam Němcová dokáže tyto kvality výborně využít a zakomponovat do dobře vystavěné symfonické architektury. Zážitkem bylo především v pomalém tempu nádherně zahrané Largo i energický vstup do závěrečné věty s výrazovou gradací až do posledních tónů. Bouřlivý aplaus odměnil po právu výjimečný zážitek.

Skvělá hostující Poznaňská filharmonie

Praha,Obecní dům

Vladimír Říha

 

Není náhodou, že obě sousední země Česko a Polsko slaví 100 let existence prakticky ve stejných dnech – my v říjnu a Poláci v listopadu (11. 11., kdy v roce 1918 vznikl novodobý polský stát). Vznik obou států souvisí s koncem 1. světové války, k čemuž u nás ještě díky 17. listopadu přibývají oslavy výročí roku 1989, takže, bohužel, i pro velké letošní oslavy listopadu téměř v obecném nadšení zanikly i dva polské koncerty v Praze, v nichž hostující polské soubory slavily 100 let Polska.

Nejdříve 15. 11. v Rudolfinu uvedl jazzový World Orchestra Grzecha Piotrowského jazzovou Symfonii STU, v níž vystoupilo 50 hudebníků různých národností. Hlavní událostí bylo ale teprve následující den hostování ve Smetanově síni souboru Poznaňské filharmonie s dirigentem Lukaszem Borowiczem a sólistkami Korejkou Bomsori Kim (housle) a Ruskou Julianou Avdějevovou (klavír). Koncert byl také poděkováním za zářijový koncert Pražských symfoniků FOK v Poznani, a protože Poláky vedl v Praze právě Lukasz Borowicz, známý z dlouholeté práce v FOK i v jiných českých orchestrech, možno říci, že jsme viděli téměř „domácího“ umělce. Ten navíc připravil (tak jako naši v září českou klasiku) ryze národní polský program složený z klasiky i moderny. Klasiku zastupovali Karol Kurpiňski, Henryk Wieniawski a Fryderyk Chopin, modernu Krzysztof Penderecki, jenž je v poslední době u nás častým hostem.

A můžeme konstatovat, že se Borowiczovi i polským hostům večer mimořádně povedl. Národní prvky v Kurpiňskéhopředehře k opeře Hrad Czorsztyn i v obou sólových koncertech – Chopinově Klavírním koncertu č. 1 e moll, op. 11 a Wieniawského Houslovém koncertu č. 2 d moll, op. 22 – vystihl orchestr i obě světové sólistky Bonsori Kim i Juliana Avdějeva mistrně a jejich virtuozita s brilantní technikou přinesly publiku v dobře zaplněném sále velký zážitek. A Pendereckého původně filmová hudba ze snímku Rukopis nalezený v Zaragoze v úpravě zvané Tři kusy ve starém slohu (což je třídílná suita pro smyčcový orchestr) byla překvapením pro mnohé svou klasickou uměřeností. Pochvalme ale hlavně výkon orchestru, jenž nelze označit jinak než za mimořádný. Dal dokonce zapomenout i na výkon Varšavské filharmonie na posledním Pražském jaru a potvrdil, že Poznaňská filharmonie patří dnes v Polsku ke špičkovým tělesům skvělou souhrou, hráčskou jistotou všech skupin a stylovou čistotou. Byl to skutečně slavnostní koncert se vším, co k tomu náleží. Poznaňské hosty uvidíme u nás vždy rádi i mimo slavnostní příležitosti.

ČNSO slavil 25 let

Praha, Obecní dům

Vladimír Říha

 

Koncert Českého národního symfonického orchestru (ČNSO) ve zcela zaplněné Smetanově síni pražského Obecního domu 1. 11. byl výjimečný díky dvěma skutečnostem. Orchestr slavil totiž 25 let od svého založení, což byla hlavní příčina, a k tomuto výročí si pozval tři dirigenty, kteří symbolizovali i úspěšnou minulost orchestru. Zároveň byl koncert zahajovacím večerem 26. sezony. ČNSO je známý velkým podílem filmové hudby a jazzu na jejich repertoáru a spoluprací se světovými hvězdami obou oborů.

Za asistence kamer České televize, která večer zaznamenávala, byl prvním dirigentem současný šéf orchestru Libor Pešek, který ale v této sezoně ohlásil po 11 letech ve funkci ukončení činnosti. IV. věta z Beethovenovy symfonie č. 5 c moll, op. 67 „Osudová“ tak byla jednou z jeho posledních prací s ČNSO a měla v sobě velkou dávku citovosti z obou stran – dirigenta i orchestru. Ravelovo Bolero hrané bez dirigenta mělo připomenout již zemřelého zakladatele orchestru Zdeňka Košlera a přes počáteční malou nevyváženost dopadlo uspokojivě.

Vrchol programu se dostavil až po přestávce, když orchestr představil svou silnou stránku: filmovou hudbu a jazz. Nejdříve Ital Marcello Rota řídil část s hudbou svého příbuzného Nina Roty z Felliniho filmů, po něm Američan Vince Mendoza se soustředil na jazzovou klasiku Dukea Elllingtona a Elvina Jonese. Mendoza si pozval i tři trumpetové sólisty (dva Američany Randyho Breckera a Bobbyho Shewa a našeho Jana Hasenöhrla), kteří připomněli koncert i nahrávku Trumpet Summit z roku 2012. Shewova skladba Nadalin jako přídavek sólistů i orchestru ukončila jubilejní večer sezony, ve které chystá ČNSO opět několik zájezdů s hudbou Ennia Morriconeho a dalších velikánů filmové hudby.

Úvodní foto: Zleva Randy Brecker, Bobby Shew a Jan Hasenöhrl   Foto c archiv Český národní symfonický orchestr

České kulturní slavnosti po osmnácté

Krátké ohlédnutí

Jan Páleníček

 

České kulturní slavnosti – významný cyklus festivalů konaný na území celé České republiky, se v tomto roce těší již z osmnáctileté své existence. Festivaly jsou pořádány Českou kulturou, z.s. (předsedou sdružení a festivalovým dramaturgem je violoncellista Jan Páleníček), ve spolupráci s jednotlivými městy v místech jejich konání. České kulturní slavnosti (Tanvaldské hudební jaro, Bystřické zámecké slavnosti, Vivat varhany Slavonice, Malostranské komorní slavnosti, Mladé pódium) jsou každoročně zaštítěny Ministerstvem kultury ČR a jsou držiteli ceny České hudební rady. Jednotlivé festivaly každoročně nabízejí publiku výběr z řad předních českých i zahraničních interpretů, a ne jinak tomu bylo i letos. Za všechny vystupující umělce jmenujme klavíristku Annu Miernik (Polsko), která vystoupila spolu s komorním orchestrem Harmonia Praga, varhaníka Pavla Svobodu, Stamicovo kvarteto a violoncellistu Václava Petra. Festivalový cyklus vyvrcholil festivalem Malostranské komorní slanosti, u kterého se zastavme podrobněji.

Malostranské komorní slavnosti jsou pořádány Kanceláří Senátu ve spolupráci s Českou kulturou, z. s., a jsou zaštítěny Výborem pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice Senátu ČR. Za dobu své existence Malostranské komorní slavnosti pevně zakotvily v srdcích hudbymilovné veřejnosti a staly se tak nedílnou součástí pražského podzimního hudebního života. Festival již po šestnácté nabídl pražskému publiku lákavou dramaturgii z řad renomovaných českých i zahraničních interpretů. Ojedinělou atmosféru zcela zaplněných koncertů nadšeným publikem rámuje unikátní prostor Valdštejnského paláce, v jehož Hlavním (dříve Rytířském) sále se festival každoročně koná. Letošní ročník zahájila mezzosopranistka Eva Garajová ve spolupráci s klavíristkou Jitkou Čechovou. Večer byl věnován poctě Emě Destinnové a nesl se v duchu naprosté interpretační komorní symbiózy obou protagonistek večera, což přineslo posluchačům nevšední umělecký zážitek. Dalším festivalovým koncertem jako pocta původnímu legendárnímu Českému triu bylo vystoupení Smetanova tria, které utvrdilo pražské publikum, že v osobě nového houslisty Radima Kresty soubor získal přesvědčivou interpretační posilu, a není tak divu, že koncert Smetanova tria ve složení Čechová, Kresta, Páleníček opět přinesl ojedinělou hudební kreaci, která si vyžádala nadšeným publikem řadu přídavků. Italské klavírní duo Marco Schiavo a Sergio Marchegiani jsme slyšeli v Praze již podruhé a je zřejmé, proč tomu tak bylo. Jejich výkon opět zazářil a byl odměněn posluchači ovacemi vestoje.  Jejich koncert byl tentokrát věnován slavnému českému klavíristovi Janu Heřmanovi. Ozdobou festivalu bylo i vystoupení violoncellisty Petra Nouzovského spolu s klavíristou Miroslavem Sekerou. Koncert byl věnován legendě violoncella Ladislavu Zelenkovi a nenechal nikoho na pochybách, že oba umělci patří dnes k české interpretační špičce. Hosty předposledního koncertu byli italská klavíristka Eloisa Cascio, houslista Miroslav Vilímec a komorní orchestr Harmonia Praga pod taktovkou Štefana Britvíka. Koncert byl důstojnou tečkou za koncerty, konanými v Hlavním sále Valdštejnského paláce. Závěr festivalu patřil varhanici Markétě Schley Reindlové, která svým velkolepým výkonem nadchla publikum ve zcela zaplněném kostele Panny Marie Vítězné (U Jezulátka), a uzavřela tak České kulturní slavnosti 2018.

Ústav dějin umění AV ČR se rozšiřuje o oddělení muzikologie

V lednu 2019 zahájilo v Ústavu dějin umění AV ČR (ÚDU AV ČR) činnost nové oddělení muzikologie, zaměřené na výzkum hudby v rozpětí od středověku až po současnost. Jeho vedoucím se stal Roman Dykast, specialista na dějiny hudební estetiky a teorie hudby v období renesance, baroka a klasicismu. V současnosti se oddělení skládá ze šesti výzkumných pracovníků (vedle Romana Dykasta jsou to Petr Daněk, Martin Horyna, Milada Jonášová, Václav Kapsa a Aleš Opekar), v průběhu roku se předpokládá rozšíření týmu o zahraniční badatelku Anju Bunzel.

„Nový tým sestavený z renomovaných odborníků bude pracovat na individuálních a týmových badatelských projektech zaměřených na českou a evropskou hudbu od středověku až do 20. století. Dále se bude podílet na organizování konferencí, přednášek a workshopů, přípravě a realizaci publikačních a dalších odborných výstupů,“ říká ředitel Ústavu dějin umění AV ČR Tomáš Winter a dodává: „Současně budeme usilovat o to, aby tým spolupracoval s jinými muzikologickými pracovišti v České republice i v zahraničí.“

Pracoviště oddělení muzikologie bude prozatím umístěno na adrese Puškinovo náměstí 447/9, Praha 6. Vedení Ústavu dějin umění AV ČR plánuje, že v budoucnosti bude oddělení muzikologie sídlit v centrální budově v Husově ulici na Praze 1. Důvody vysvětluje ředitel ústavu: „Je důležité, aby muzikologové nebyli odděleni od vlastního ústavu, ale aby se stali jeho organickou součástí, mimo jiné kvůli plánované spolupráci na mezioborových badatelských projektech, dotýkajících se výzkumu hudby i výtvarného umění. Střednědobá výzkumná koncepce oddělení jako součást celkové koncepce odborné činnosti Ústavu dějin umění bude zveřejněna v prvním čtvrtletí tohoto roku.“

V současné době nejsou v centrální budově žádné volné prostory. Ústav dějin umění má však vypracovaný plán přesunu depozitářů, fototéky, fotoateliéru a konzervátorské dílny z Husovy ulice do jiného objektu, který by měl disponovat lepšími podmínkami jak pro práci jednotlivých složek, tak pro uložení cenných fotografických, kresebných a grafických sbírek. V součinnosti s vedením Akademie věd ČR ústav hledá řešení, jak takový objekt získat.

Oddělení muzikologie ÚDU AV ČR bude také zajišťovat pravidelné vydávání čtvrtletníku Hudební věda, předního domácího oborového periodika, vycházejícího dosud pod hlavičkou Etnologického ústavu AV ČR.

V rámci současných změn převezme Ústav dějin umění AV ČR rovněž fond muzikologické knihovny. Knihovna je v důsledku loňské havárie aktuálně uzavřena. K jejímu znovuotevření odborné i širší veřejnosti by mělo dojít nejpozději na jaře 2019 a čtenáři ji mohou opět navštívit v prostorách na Puškinově náměstí 447/9 v Praze 6. V rámci knihovny bude rovněž zajištěno pravidelné sledování, vytváření a doplňování databáze oborové bibliografie včetně zajištění předávání bibliografických informací do mezinárodní databáze muzikologické literatury RILM.

Vedoucí oddělení: doc. PhDr. Roman Dykast, CSc. dykast@udu.cas.cz

Ústav dějin umění Akademie věd České republiky, v. v. i.

Ústav dějin umění je součástí Akademie věd ČR od jejího vzniku v roce 1953. Jeho vědečtí pracovníci se zaměřují na výzkum v oblasti dějin a teorie výtvarného umění a architektury a na uměleckohistorickou topografii. Podílejí se na domácích i zahraničních výzkumných projektech, jsou kurátory výstav i autory knih o umění a statí publikovaných v domácích i zahraničních vědeckých časopisech a sbornících. Působí jako pedagogové na vysokých školách a přednášejí doma i v zahraničí. Pozornost věnují také problematice ochrany kulturního dědictví. Mezi nejvýznamnější projekty patří několikasvazkové Dějiny českého výtvarného umění a soupisy Uměleckých památek Čech, Moravy, Slezska a Prahy. Od svého vzniku vydává ústav také mezinárodně respektovaný oborový časopis Umění/Art. Od roku 2019 se Ústav dějin umění rozšířil o nové oddělení muzikologie.

Dvakrát z operního Německa

Saská Kamenice, Theater Chemnitz

Pavel Horník

 

Wagnerův Siegfried

Není žádným tajemstvím, že je městské divadlo v Saské Kamenici pravidelným každoročním pořadatelem i několika titulů oper Richarda Wagnera. Vždy o Velikonocích se dávají tři různé opery. Však se také někdy tomuto čtvrtmilionovému městu říká, a docela právem, saský Bayreuth. Nejnověji se letos zdejší soubor odhodlal k nastudování celého Ringu. Naprosto unikátní je to, že  každému dílu byla vybrána jiná režisérská osobnost a navíc to jsou ženy. Rýnské zlato a Valkýra byly uvedeny v únoru a dubnu. Dohromady s již dříve hraným Tannhäuserem a Parsifalem se během jara objevila na repertoáru čtyři

Daniel Kirch (Siegfried) Foto c archiv Theater Chemnitz – Nasser Hashemi

Wagnerova operní díla. A to je tedy výkon! Na konci září měl premiéru Siegfried v režii Sabine Hartmannshenn,  scénografie a choreografie byla ale svěřena muži, Lukasi Kretschmerovi. Dílo nastudoval mladý dirigent Felix Bender, rodák z Halle,  v jehož gesci byla též dubnová Valkýra.  Jeho precizní práci mu velmi usnadnila dobře sehraná Filharmonie Roberta Schumanna, která je zároveň orchestrem doprovázejícím zdejší operní představení.

Divák, který vstoupil do moderního, do velké výšky se zvedajícího a akusticky výtečného hlediště, uviděl před sebou otevřenou tmavou scénu, na které stála řada různě rozmístěných až do provaziště zasahujících čtverhranných sloupů. To se ale viditelně změnilo, když se chvíli před a během krátké předehry s leitmotivem Niebelungů, začaly na jevišti zdvihat a všelijak kroutit a plížit postavy tajemných lidí s černými kapucemi. Bylo to  v jakémsi pomyslném lese, správně se podle Wagnera  jedná o les obra Fafnera. Mezi nimi se nacházela ležící postava těhotné ženy (zřejmě se jednalo o Sieglindu), jíž temně oděný muž v klobouku, skřet Mime,  rozpáral břicho,  vyňal novorozeně a odnesl je. Jako poznámku bych jenom sdělil, že celá tato scéna v jevištním přítmí nevyzněla pro diváky až tak hororově, jak by se v písemném popisu zdálo. Po chvíli běžel zprava přes jeviště asi pětiletý blonďatý chlapec, opačným směrem se pak již vracel starší a větší hoch a nazpět již jinoch, aby se nakonec objevil na jevišti dospělý muž v  khaki kraťasech. Ten přitáhnul obrovského uloveného medvěda a vyrval z něho zkrvavené srdce, které vhodil do kotlíku, aby se uvařilo. Ano, byl to Siegfried, kterého od dětských let vychovával právě Niebelung Mime (hlasově i herecky vynikající holandský pěvec Arnold Bezuyen, za nímž stojí  skvělá mezinárodní kariéra včetně Bayreuthu, Salcburku a též Metropolitní opery). Ten se marně snaží  ukout ze zbytků meče Nothung, který získal od umírající Sieglindy, nový. Nakonec  jej ukuje v Mimeho kovárně umístěné částečně pod úrovní jeviště za mohutného kouře. Siegfried kovající a zpívající legendární zpěv při kování meče – Nothung, Nothung! Niedliches Schwert….. a následně ještě známější „Hoho!Hohei! Hohei!…. „ v podání německého tenora Daniela Kircha výtečně. Nový Nothung se zaskví v plné kráse a Siegfried s ním může  odejít zabít draka Fafnera, aby se Mime zmocnil prstenu a přilby, které obr ve svém doupěti hlídá. Ale to již následuje přestávka a po půl hodině se vracíme do hlediště, abychom prožili další dějství ve stejné, pouze jinak nasvícené dekoraci odehrávající se blízko Fafnerovy jeskyně. Opět se po jevišti rojí různé mimicky rozpohybované postavy. Mezi nimi se honí kolem jednoho sloupu Poutník-Wotan (v kvalitním podání Ralfa Lukase) v typickém  klobouku a černou páskou přes oko se skoro stejně oblečeným dvojníkem, kterým  je převlečený Alberich.

Pokračování textu Dvakrát z operního Německa